KSD: 1. verze Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie 2013/2014

KSD: 1. verze Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie 2013/2014

formát: 165x235 papír KB: 90g Amber volume barevnost: 2/2 rozsah: 300 stran obálka: CKB lepenka (hnědá-bílá) 235g barevnost obálky: 2/2 náklad: 300 kusů vazba: V2 otabind + klopy Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie 2013/2014

Filmová a televizní fakulta AMU Katedra scénáristiky a dramaturgie 2013/2014 str. 002 str. 003

str. 004 str. 005

str. 006 str. 007

str. 008 str. 009

str. 010 str. 011

str. 012 str. 013

str. 014 str. 015

Obsah Bc.1 022 Bc.2 104 Bc.3 186 Bohuslav Vojtěch Csicsely Lukáš Dvorská Veronika Halama Michal Klasová Terézia Mištová Jaroslava Nováková Tereza Plhoň Tomáš Semler David 024 038 048 062 076 092 Hlásková Vendula Honzková Aneta Kmec Matúš Konrád Daniel Krajčírová Alice Litschová Karolína Moravec Ondřej Nevolníková Barbora Peroutka Jan 106 118 132 144 158 168 178 Hašek Václav Hosenseidl Radek Jarošová Andrea Kabelková Adéla Kolářová Klára Mašinová Milada Námerová Barbora Rubášová Taťjana Struhala Adam Svoboda Petra Šindelka Marek 188 198 208 218 Mgr.1 232 Mgr.2 264 Dufková Kristina Hrdý Lukáš Koubek Petr Nedvědová Kristina Pokorná Dagmar Soukupová Irena Trojánek Hynek Úšela Jan 234 240 254 Bobreková Anna Grajciar Marek Hájek Bruno Kajánková Lucia Kocábek Daniel Pařízková Tereza Šifra Miroslav 266 276 286 str. 016 str. 017

Úvod str. 018 str. 019

Sborník Katedry scenáristiky a dramaturgie FAMU, který držíte v ruce, si zaslouží zvláštní úvod pouze a právě proto, že je v této podobě a rozsahu prvním svého druhu. Věříme nicméně, že se stane běžnou každoroční součástí života katedry a že díky němu budou studenti a pedagogové FAMU i širší veřejnost získávat lepší povědomí o tom, co se na KSD děje: jaká témata naše studenty zajímají, jakým způsobem se je snaží uchopit, jaký styl je jim blízký. Už jen kdyby to studentům FAMU usnadnilo cestu ke vzájemné spolupráci, byl by účel tohoto sborníku naplněn vrchovatě. Filmový scénář je obvykle vnímán jako návod k upotřebení, na jehož konci teprve stojí dílo hodné zájmu. Scénář není snadné číst, scénář je obtížné prezentovat, i proto je povaha, krása a náročnost projektů, na kterých studenti KSD pracují, obvykle skryta zrakům publika. Přitom scénář má svůj vlastní režim a oblast působení a jeho bytostná nezavršenost dává autorské osobnosti, která za ním stojí, možnost uvažovat o různých podobách jeho uplatnění (jednou z nich je přirozeně film, jinou třeba komiks, román nebo divadelní hra to všechno jsou cesty, po kterých se naši studenti a absolventi ve své praxi vydávají). Scénář není žádný polotovar, scénář není literární ani obrázkový, scénář je především projektivní: v ideálním případě v něm jde o jasně a suverénně zformulovanou uměleckou vizi, která hledá způsob své aktualizace. Budiž to návodem ke čtení. Mgr. Martin Ryšavý vedoucí KSD Úvod str. 020 Úvod str. 021

Bc.1 Vojtěch Bohuslav Lukáš Csicsely Veronika Dvorská Michal Halama Terézia Klasová Jaroslava Mištová Tereza Nováková Tomáš Plhoň David Semler Bc.1 str. 022 str. 023

Vojtěch Bohuslav VYZVĚDAČI str. 024 str. 025

Postava Narodil se do rodiny hlavního propagandisty KSČ, bolševického politika, který stál za smrtí Milady Horákové a desítek dalších lidí. Po osmašedesátém emigroval do západního Německa, kde právě frčelo hnutí Hippies, a stal se součástí jedné z květinových komun. Když doba rozkvětu hnutí pominula a většina původních Hippíků se i se svými ideály asimilovala do většinové společnosti, vrátil se Vlk zpátky do Čech, kde pod záštitou pionýra založil dětský oddíl. Někdejší ostrůvek svobody, zahalený do aerosolu květinové vůně ze západu pozdních šedesátých let, přetrval i do porevoluční doby. A Vlk si nestačil uvědomit, že vůně kytek vyprchala a beatnické ideály jsou v hektické porevoluční době dávno pasé. Nacházíme se v současnosti a Vlkovo společenství tvrdohlavě hlásá volnou lásku. Ideologie oddílu čerpá z hnutí Hippies, potažmo z různých východních nauk, a také z Vlkovy milované antiky, přičemž z obojího si bere to, co se autorovi projektu hodilo nejlépe - z květinových šedesátek zalíbení ve společné nahotě, z antiky ideál kalokagathia. Vlk touží po harmonickém splynutí těl a duší, jeho cílem je výchova krásných a chytrých nadlidí. A na techniky výchovy a manipulace měl nejlepšího učitele svého otce, jehož bolševické metody, ponižování a psychický nátlak prosákly do struktury oddílu, aniž by si to jeho stvořitel plně uvědomoval. v hlavě) a neschopnost odolat manipulaci a pokušením, která oddíl pro patnáctiletého kluka skýtá. Adamem jsem tak trochu já sám. A z potřeby vyrovnat se s rozporuplnou zkušeností se pokouším o ní vyprávět. Vymezit jí pevné místo v hlavě a z vybledlých představ, dětských vzpomínek, bizarních výjevů z oddílových her, z útržků rozhovorů, které mi uvízly v paměti, sestavit něco tak precizního a organizovaného jako filmový scénář. Snad z odvahy i zbabělosti psát o něčem, co se mi nestalo. Ale hlavně z pocitu nutnosti, že co jiného přeci sdělovat a sdílet, než to, co se mě osobně dotklo a co považuji za celospolečensky významné. Skoro jako nějaké dávné zlo, které se všelijak mění a reinkarnuje, prostupuje napříč historií a dobami a nelze ho nijak potřít ani úplně zničit. V tom mi připadá dnešní doba obzvlášť těžká, že ono abstraktní zlo nemá jasnou podobu a rozdrobilo se do dílčích zílek, které není snadné odhalit, natož se vůči nim vymezit. Nakonec by Vyzvědači měli být obrazem Vlkovy komunity. Komunity a jeho samotného rozesmátého hippísáka, jenž statečně emigroval, aby utekl vlivu svého otce, i zrůdy, temného tahače za nitky, který negativně ovlivnil životy stovek mladých lidí. Vyzvědači jsou příběhem o manipulaci, o tom kam až je možné v dnešní době zajít. Příběhem o vině a (její) ambivalenci. Abych se tohle pokusil vyprávět, vybírám si jako Vlkovy oběti děti v hraničním věku, kdy si (alespoň latentně) začínají uvědomovat, že s oddílem není něco v pořádku. Vzdalují se svým rodičům, kteří tento fakt opomíjí a přičítají věku. Anna se právě stala vedoucí a oddíl pro ni znamená náplň života. Adam by ho rád zcela vyměnil za longboarding, kterému propadl, a v oddíle ho drží hlavně zájem o Annu. Jenže z oddílu se neodchází snadno. Jakmile některý z členů váhá, jestli zůstat, zbytek velké rodiny se semkne, aby si člena udržel. Pochybnosti spouštějí důmyslný mechanismus nástrah a neviditelných nitek, na jejichž konci stojí právě Vlk. V Adamovi se bije potřeba vymanit se (racionální volání na poplach někde Vojtěch Bohuslav str. 026 Vyzvědači str. 027

Postava INT. VLKŮV OBÝVÁK. VEČER. Vlkův obývák. Šero. Několik různě umístěných lampiček vyzařuje měkké světlo. Na obývák navazuje velká zimní zahrada s bonsajemi. Mezi rostlinami křeslo s orientálním vzorem. Celou jednu stěnu prostorné místnosti zabírá knihovna. Abstraktní obrazy, africké masky. Nábytek je z exotického dřeva. V rozích repliky antických soch nasvícené. Rozložená kožená pohovka. Promítací plátno na stěně před ní je potemnělé. Skončil filmový klub, který u Vlka doma pravidelně probíhá. U kruhového stolu s občerstvením sedí pět lidí Anna, Adam, Vlk, vedoucí Císař a Jolana. Osazenstvo stolu mlčí, ujídá ovoce z talířků. Jolana sedí naproti zimní zahradě, prohlíží si Vlkovy bonsaje. JOLANA: Ty jsou krásný, ty bonsaje. Jak dlouho je vlastně pěstuješ? VLK: Asi už třicet let. Některý jsem si přivez z Německa. Támhleten největší, ten je nejstarší. Ten jsem teda získal už jako bonsaj, ale vyrostl aspoň o čtvrt metru za tu dobu, co ho mám. Vlk pohlédne na Annu. Položí květináč zpět na místo. Postaví se vedle Donatellova Davida v zahradě. ANNA: Sbírala jsem nálepky, když jsem byla malá. Lepily se do takovejch alb a různě vyměňovaly. Něco jako známky ADAM: Já sbírám známky. Táta mi dal spoustu svejch starejch alb. Má tam různý kuriozity, známky z Kuby a tak. Taky z období protektorátu... Bavili ho prostě politikové Já mám radši exotický známky se zvířatama nebo loděma VLK: To je hezká věc ty známky no Jak jasně a stručně vypovídají o době Moc hezká věc Mám spoustu pohledů a dopisů, můžeš si je prohlídnout, a kdyby se ti třeba zamlouvaly nějaký známky Adam kývne. Vlk se posadí zpět ke stolu. JOLANA: To musí bejt náročný, starat se o ně. CÍSAŘ: A máš nějaký další sbírky, Vlku? VLK: My staří a nemocní máme čas na různé hloupůstky zaštipování kleštičkama, závažíčka. Je to piplačka VLK: Mě zajímalo, jestli vy něco sbíráte, Císaři, ty se snažíš vyhnout odpovědi, co? Vlk vstane, přejde do zimní zahrady a uchopí malý květináč. Pyšně si prohlíží bonsaj. Nehty uštípne malý zelený výhonek a sklepne ho na zem. VLK: Vždycky jsem považoval za důležité, aby člověk něco sbíral. Hlavně v dětství. Je to projev soustavného zájmu o jednu konkrétní věc. To je důležitý, aby se člověk takhle profiloval. Tak co, kdo z vás něco sbírá? Vlk se zasměje. CÍSAŘ: VLK: Já nic nesbírám. Leda zážitky. No dobře. To je ale něco jinýho, zážitky jsou prchavé. V tom je právě krása sbírání předmětů, že za každým nějaký ten zážitek a příběh leží. Ostatně u knih. Vojtěch Bohuslav str. 028 Vyzvědači str. 029

Postava Vlk pokyne směrem k velké knihovně. VLK: je to jasný. Ty, kromě našich osobních, obsahují zapsaný cizí příběhy. Cizí příběhy, který pojímáme za vlastní, který se nám vkradou do života a můžou ho měnit CÍSAŘ: Takže ještě knihy kromě bonsají Vlk pokývne. Vstane a přejde ke knihovně. Přejíždí prstem po hřbetech knih. Vytáhne útlou knížku ve zdobné vazbě, prohlíží si titul, který nevidíme. VLK: (šeptem, pro sebe) A lidi Uchechtne se. ANNA: Cože? Kéž by mně vaše ruka náležela. Chtěl bych ji spoutat zlatým prstenem. Pak byste mně snad patřila celá! Mé srdce hoří pro vás plamenem. Ach Manon Lescaut, já se nepoznávám. Co bylo včera, není už. Poslední verše čte Anně přímo do ucha. Anna se směje. Ošívá se. ANNA: Vlku, to stačí. Vlk přejde k Adamovi, uchopí ho jednou rukou za rameno. Třese s ním. V druhé ruce má rozevřenou knihu. Recituje, jako by mluvil za Adama. V pauze mezi verši zvedne oči na Annu. VLK: Pučí mi vousy, běda, čím se stávám! Ach, Manon Lescaut, Manon! Já jsem muž! Jolana vstane od stolu. Usmívá se. Vlk přestane recitovat. VLK: (čte) Manon Lescaut. JOLANA: Klidně pokračuj. Já jenom už musim jít. Zítra vstávám. Otevře knihu na náhodném místě a začne recitovat. Nejprve tiše, potom nahlas a procítěně. VLK: Manon, ach Manon z Arrasu! Císař se také zvedne. CÍSAŘ: Půjdu s tebou, Jolanko, i když jsi jenom Jolanka a ne Manon. Manon je moje umřít pro krásu. Manon podobná andělům, Manon pro niž zlořečím všem svým přátelům. Přednes nabývá na hlasitosti. Vlk se přiblíží ke stolu s naslouchajícími členy oddílu. Recituje procítěně, hovoří k Anně, jako by ona byla jeho Manon. VLK: Manon. Milenko! Ach Manon! Dítě Manon, ach Manon, Manon! Miluji tě! Jolana se usměje, Císař k ní přistoupí a pohladí ji po rameni. Vlk odloží knihu a potřese si s oběma na rozloučenou. VLK: Dej si na něj pozor, na pacholka. On je taky - muž! JOLANA: A jakej Vojtěch Bohuslav str. 030 Vyzvědači str. 031

Postava Dvojice odchází. Vlk se posadí ke stolu, kde už sedí jen zamlklá Anna s Adamem. Vlk s uličnickým pohledem cvrnkne prsty Anně do boku, ta zakroutí pohoršeně hlavou a odtáhne se. Adam ujídá zbytky občerstvení. Anna odchází na záchod. Vlk se židlí přesune blíž k Adamovi a začne cvrnkat do něj. VLK: Tak ty seš takovej sběratel, jo? Adam krčí rameny. Vlk vstane. Stoupne si za Adama, chytne ho za ramena a začne ho velkou silou masírovat. ADAM: Au, Vlku, nech mě! VLK: To není jedno. Pověz ADAM: Vlku, to bolí. Adam mlčí. VLK: VLK: Je to hezký no. Adame, ty zase mlčíš! A přitom kdybys mluvil Do místnosti vstoupí Anna. Pozdvihne obočí nad situací, do které vstoupila. Vlk přestane s masírováním. Adam vstane, pohlédne na Annu. ADAM: Musím už jít. Anna pokývne. ADAM: Nemlčim. ADAM: Půjdeš půjdeš taky? Vlk se zasměje. VLK: Ale tak co, některý holky zakřiknutý kluci přitahujou. ANNA: ADAM: Já ještě zůstanu. Aha. Tak, já teda půjdu. Tak ahoj. ADAM: VLK: Ty děláš jako by mi šlo jenom o holky. A ne snad? Adam se rozejde ke schodům. VLK: Adam se zarazí, ohlédne se na Vlka. Počkej! ADAM: Ne. VLK: Nechoď ještě. VLK: A o co ti jde, kromě holek? ADAM: Já Adam pokrčí rameny. Zakroutí hlavou. ADAM: To je jedno. VLK: Ještě není tak pozdě. Viď Aničko? Vojtěch Bohuslav str. 032 Vyzvědači str. 033

Postava ANNA: Ne. Anna přistoupí k rozložené pohovce, posadí se na okraj, pak se položí. Zvedne nohy na pohovku a schoulí se do klubíčka. Vlk se posadí do ornamentálního křesla mezi bonsajemi a dá se do čtení knihy, která ležela na křesle rozevřená. Adam stojí pořád na stejném místě, kouká střídavě na Annu a na Vlka. ANNA: (tiše) Pojď sem Adam na ni poplašeně pohlédne. Pak pomalu uvede tělo do pohybu. Posadí se na okraj pohovky. Anna si po chvíli opírá hlavu o jeho stehno. Adam je nervózní. Trochu se třese. Tichý zvuk kroků. Šoupavý. Vlk. Dosedá na pohovku na stranu Anny. Pohladí ji několikrát jemně po vlasech. Anna zavře oči. VLK: (k Adamovi) Není to tak složitý. Adam po chvíli napodobí Vlkův pohyb. Vlk mizí. Adam se skloní k Anně a políbí ji letmo na spánek. Kouká se na ní. Anna otevře oči a pootočí hlavu tak, že si s Adamem koukají do očí. VLK: (voice-over, napodobuje hlas Adama) Konečně jsem se odvážil ji políbit, tu dívku mých mokrých snů. Adam se prudce otočí. Opodál stojí Vlk a usmívá se. VLK: Teď bych ji chtěl namasírovat, ale nevím, co by na to řekla. Anna pohlédne na Adama. Posadí se na postel do tureckého sedu. Adam si sedne za ni a začne ji jemně masírovat. Adam přestane s masírováním. Ruce leží bezvládně na Anniných ramenou. Vlk se přiblíží. Posadí se na postel za Adama. Uchopí pevně jeho ruku a položí ji Anně na prso. Adam se trochu brání, ale nakonec povolí a ruku nechá na místě. Anna zírá nepřítomně před sebe. Vlk si kleká těsně za Adama, chopí se jeho druhé ruky, pokládá ji Anně do rozkroku. Pak začne Adamovi šeptat do ucha. VLK: (napodobuje hlas Anny) To je hřebeček, ten Adam, úplně z něj čiší mládí. Adam stáhne obě ruce. Uchopí Annu za ramena. Vlk se zasměje. Přejede dvěma prsty zezadu Adamovi kolem páteře. ADAM: Au Vlk vstává, mizí. Anna s Adamem na posteli. Anna si lehá na bok. Adam ji po chvíli následuje, lehá si proti ní. Chytne ji za ruku. ADAM: Mám tě rád, Aničko. Z kuchyně se ozývají zvuky cinkání nádobí (Vlk se pustil do přípravy jídla). Adam se přisune blíž k Anně a políbí ji na ústa. Oba zavřou oči. Líbají se. Po chvíli přestanou, jen leží proti sobě a koukají se na sebe. INT. KUCHYNĚ. NOC.: Vlk smaží na pánvi omeletu. Pochechtává se pro sebe. Vyhodí umně omeletu do vzduchu a zachytí ji na pánvičku. Pak ji přesune na talíř. Připravuje další. INT. OBÝVÁK. NOC.: Vlk vchází do obýváku s dvěma talíři s omeletou. Adam leží v nezměněné poloze, Anna sedí v tureckém sedu a zírá do knihovny. Vlk zakroutí hlavou. Zasměje se. Položí talíře na stůl a sám se k němu posadí. VLK: (voice-over, napodobuje hlas Anny) Hmmm, ten Adam je ale masér. VLK: Taková příležitost, Adame Vojtěch Bohuslav str. 034 Vyzvědači str. 035

Postava Anně začnou téct slzy. Utře si je hranou ruky. Vstává, odchází beze slova z místnosti. Je slyšet, jak sbíhá schody. Vlk se usmívá. VLK: Omeletu? Adam se na něj otočí. Zakroutí hlavou. Vydá se za Annou pryč. Nervózně se otáčí za vlkem. ADAM: Ahoj Vlk uchopí omeletu a zakousne se. Odvrátí se od Adama. Ten odchází. Vojtěch Bohuslav str. 036 Vyzvědači str. 037

Lukáš Csicsely Předvečer sv. Mikuláše str. 038 str. 039

Postava Následující text se má ke scénáři jako trailer k filmu: Malé město, večer, 5. prosince Petr: (Radostně, nahlas.) Už je tady, už je tady!! V onen čas se na onom místě prohání tlupy maskovaných čertů a pronásledují malé dareby. Čerti bývají opilí, děti rozjívené a pro Petra je to všechno nové. Matka jej pustila teprve poprvé je to pro něj velký večer, až by se nechalo říct iniciační. A průvodcem mu bude Vojta. Ohrne záclonu a nahlédne z okna, lekne se a skrčí. Petr: (Zaraženě.) Není, to není on Chlapci leccos uvidí Mikuláše i upíra; leccos zažijí pouliční válku i ohňostroj a hodně se naběhají a možná dostanou přes prdel. A bude to paráda, páč čerti jsou čertí, sníh bílý a oheň Výňatek 1 (Představa.) Exteriér noc, pustá ulice čerstvě zasněžená a osvětlená pouliční lampou. Stále sněží, je mlha. Sněží. Vločky se pomalu snáší a vrší v neporušený povlak takřka neporušený, je v něm vidět spěch jedněch nohou. V mléčné mlze se rýsují obrysy, noří se z ní černé siluety a špiní ji jsou to čerti, jeden černější než druhý, kohosi štvou, kohosi pronásledují a vlají za nimi hrozné cáry. Jeden má rudý plyšový jazyk, hlavu ze staré čepice, roztržený kabát, co vlaje, kalhoty z kůže, co se lesknou a v ruce kmen břízky. Druhý má škrabošku z plastu a rohy z kravských kostí, nylonové kadeře, svetr samou díru a gatě jakbysmet ale metlu pevně spletenou. Třetí má tvář z gumy, nos z gumy a vlasy z plastu, oděn v žíních, co se kroutí, vleče řetěz, co řinčí a točí jím a točí Čtvrtý má na hlavě masku býka, hruď holou ale od krve, dál jen kaťata z hověziny a tyč probitou hřeby. Běží, kohosi štvou, kohosi pronásledují. Stopy pronásledovaného ve sněhu rozdupou a šíleně řvou, ale není to slyšet jen sněží zloba jim křiví tváře. Cení zuby, mlátí vzduch, štvou a štvou MATKA (Hlas): A kdopak to je? Petr: Nějaký lidi. Matka: Jdu tam Petr: (Zařve.) Ne prosím, ne, už ne, na to už jsem velkej! Výňatek 2 Interiér, exteriér vchodová chodba, domovní dveře. Petr vzhlíží. Stojí proti němu tři obrovité postavy Mikuláš, čert a anděl. Petr zaraženě vzhlíží. Matka si stoupne vedle něj a obejme ho kolem ramen, je o mnoho vyšší. Čert se nakloní k Petrovi a neživou masku mu nacpe těsně před tvář. Petr civí. Maska se nehýbe, ozve se za ní hlas. Čert: Tááák řekni básničku a odměnou dostaneš, co zasloužíš! Interiér večer, dětský pokoj, rodinný domek. Ozve se zvonek, PETR se lekne. Sedí u psacího stolu na jezdící židli, odrazí se. Židle odjede a Petr seskočí. Přižene se k oknu. Petr dál zaraženě zírá. Čert se narovná, podrbe na gumové hlavě a tázavě kývne na matku. Matka Petra jemně sevře. Matka: Povídej, Petříku, nějakou si jistě pamatuješ. Lukáš Csicsely str. 040 Předvečer Sv. Mikuláše str. 041

Postava Petr náhle spustí. Petr: Výňatek 3 (Mechanicky odříkává) Komáři se ženili, bzum bzum ženili, kapku vína neměli, bzum bzum neměli Petr: Vojta: Petr: Ty jo a je jich tů hodně? Uvidíš. A maj pořádný metly? Interiér, exteriér vchodová chodba, domovní dveře. Matka stojí ve dveřích, za prahem Vojta, hovoří spolu. Petr vytáhne z botníku vestu a přetáhne ji přes bundu, ohlédne se, zda ho někdo nepozoruje. Vytáhne římskou svíci a strčí si ji do kalhot. Jde ven, jenže svíce je moc dlouhá a tak jde jak s dřevěnou nohou. Pekelně se soustředí. Přejde práh, mine matku. Matka: Nezapomněl sis čepici? Petr se otočí a doklátí se k věšáku, rozhovor nepokračuje, matka ho pozoruje. Sundá čepici z věšáku a snaží se jít co nejpřirozeněji, nedaří se. Projde kolem matky. Matka: Nebolí tě noha, zlatíčko? Petr: (Důrazně frázuje): Ne. Do-brý. A sem Petr! Ne zlatíčko. Vojta: Petr: Vojta: Petr: Vojta: Petr: Vojta: (Mlčí.) Doufám, že to nejsou takový troubové jako chodí k nám. (Mlčí, shlíží na zem.) A kde vlastně jsou? (Zadumaně.) No tady ne tady nic ani stopa, ani cestou k tobě jsem nikoho nepotkal Aha, kde sou? Uvidíme, rozhlídnem se. Výňatek 4 Exteriér zasněžená silnice v zástavbě rodinných domků. Petr: Ty jo, tak to sem zvědavej. Ty a doufám, že nás nedostanou. Petr s Vojtou jdou v poprašku čerstvého sněhu pozlaceného světlem lamp. Petr vrávorá na své dřevěné noze, Vojta se rozhlíží po sněhu. Petr Vojtu vytrženě bombarduje otázkami. Petr: A kam teď půjdem? Vojta: Vojta se zastaví a zapíchne oči do Petra. Jestli takhle budeš běhat, tak tě teda dostanou! Proč deš jak dement? Vojta: Uvidíš. Petr: Haha, to budeš koukat! Lukáš Csicsely str. 042 Předvečer Sv. Mikuláše str. 043

Postava Petr strčí ruku do kalhot a slavnostně vytáhne římskou svíci. Vojta: Ježiš, ty seš jelito a co s tím jako budem dělat? Petr: (Nadšeně.) Viděls jakou to dělá parádu? Výňatek 5 Exteriér vrchol kopce. Vojta: (Vyvalí oči.) Ses zbláznil? Málems mě trefil! A prozradíš nás! Petr: Koukej! Vojta: Dej to sem, jelito! (Jde k němu.) Petr namíří níž, vyletí zelená světlice. Vojta se musí sklonit, aby ho netrefila. Petr přiskočí s planoucím zapalovačem. Vojta si připálí a s cigaretou se vážně zahledí do krajiny. Petr si za jeho zády hraje se zapalovačem škrtá, točí jím, oheň dělá obrazce, odběhne s ním jak s pochodní. Vojta vstřebává klid tmy a vyděluje z něj vzdálené hluky tlumené rány, štěkot; zazní tření dvoukolí o kolejnice. Vojta: Přijíždí vlak, to asi jedou městský ty to bude maso. Petr: (Nereaguje.) Vojta: (Vážně.) Slyšíš ty rány? To je ze sídláku, tam je to vždycky vostrý. Koukni. Vojta: (Řve.) Co děláááš?!? Petr: Promiň, promiň. (Namíří vzhůru.) Vyletí zas zelená světlice, Petr za ní užasle civí. Vojta využije jeho nepozornosti, rozmáchlým gestem odhodí cigaretu, skočí po něm a srazí ho k zemi. Chlapci se svalí do sněhu a Petrovi svíce upadne. Svíce se odkutálí a vystřelí žlutou světlici mezi stromy. Chlapci se k ní po čtyřech přiženou a naráz ji popadnou. Leží vedle sebe, nataženýma rukama pevně drží svíci a boky do sebe naráží. Petr: Pusť! Vojta ukáže prstem k panelákům, kde se tu a tam zableskne. Chvíli sleduje panoráma paneláků, když tu mu těsně nad hlavou proletí malá rudá světlice a na panorámatu vybuchne. Vojta se zděšeně ohlédne. Petr stojí, drží zapálenou římskou svíci a pyšně míří vzhůru. Petr: Podívej, to je paráda a pak že je to k ničemu Vojta: Ty pusť!! Ze svíce vylétne červená světlice, Vojta se zvedne. Petr se drží svíce. Vojta Petra vláčí ve sněhu, dokud neuklouzne. Leží teď proti sobě na bocích a nataženýma rukama se o svíci přetahují. Vojta se zapře nohou do Petra a zatlačí, až Petrovi nohy vyletí vyletí zelená světlice. Petr se tím dostane na kraj kopce a pomalu sjíždí dolů, až strhne i Vojtu a rychlost se zvýší. Kutálí se dolů. Zastaví je zasněžený keř vyletí žlutá světlice. Vojta se dostane nad Petra, zaklekne ho a už už se mu chystá svíci vytrhnout vyletí modrá světlice vzhůru když se nedaleko ozve řev. Lukáš Csicsely str. 044 Předvečer Sv. Mikuláše str. 045

Postava Vojta zpozorní, pustí svíci. Po úbočí mezi stromy kvapí černá postava a vydává zvířecí hluk. Vojta: (Vyskočí na nohy.) Čert! Vstávej!! Vojta zírá do tmy, odkud asi vyšel hluk a pomalu couvá, ohlédne se na Petra. Petr leží a civí. Vojta: Vstávej, jelito!!! (Kopne do něj.) Ze svíce oním směrem vyletí červená světlice. Petr: Viděls? Nic tam není. Petr vstane. Chlapci poslouchají, zírají do tmy, je ticho. Petr tam namíří svíci. Čekají na světlici. Náhle se zas ozve hrozivý hluk a mezi kmeny se zjeví černá postava s napřaženou metlou. V tu ránu z Petrovi svíce vyletí modrá světlice a narazí přímo do ní. Je to čert zařve, metla odletí, on spadne. Petr: (Hystericky řve.) Ježíííš, já ho zabíííl!!! obstupují, ohlédne se. Černá masa je naštěstí dosud za ním. Blíží se však víc a víc a je hrozivá: Cení zuby z gumy. Mlátí metlami o zem. Řinčí řetězy. Točí jimi. Hrozí pěstmi. Naráží do sebe. Napíná se. Petr v běhu zavře oči, jenže ve tmě z hluku vystupují slova a doráží na něj. Čert 1: Pocem skrčku! Čert 2: Ti zakroutím krkem! Čert 3: Smrade! Čert 4: Tě rozpráším! Čert 5: Mázánku! Čert 6: Tě rozmáznu! Petr zabere, zakloní hlavu, otevře oči. Na horizontu se zvětšují paneláky. Probudí v něm naději už tam budou zabere, opře se do protivětru hlavou, lapá po dechu, až mu sliny tečou. Sklopenýma očima následuje stopy Tomáše s Vojtou. Hluk houstne a tu náhle stopy přibudou, zmnoží se. Vojta: Ale prd zabil, bež, dem, uteč Výňatek 6 Exteriér okraj sídliště. Sněží. Na zemi ve sněhu je velká stopa těla po pádu, je zašpiněná sazemi a míří od ní jak zář od hvězdy všelijaké otisky tu plazení, tu zadku, tu nohou, je tu i šedý flek od výbuchu; v pozadí je slyšet hluk, blíží se. Přes sněhový reliéf se proženou nejprve dva páry nohou a trochu jej naruší, za okamžik jedny a mnoho nezmění a nakonec horda nohou a reliéf je rozmetán. Petr běží, ale jeho tvář značí, že to jde těžko, zhluboka dýchá. Záda Vojty s Tomášem se vzdalují. Hluky Petra Lukáš Csicsely str. 046 Předvečer Sv. Mikuláše str. 047

Jaroslava Mištová Intimity str. 048 str. 049

Postava Výsledkem scenáristického semináře v letním semestru prvního ročníku, pod vedením Prof. Lubora Dohnala na katedře scenáristiky, je překvapivě scénář. Třicetistránkový příběh psaný pro prvácké klauzury, ze kterého jsem měla vybrat nějaký úryvek, a přispět jím v tomto sborníku. Rozhodla jsem se pro několik rozhovorů z průběhu celého scénáře, které představí jednu bojovou/vztahovou linii příběhu. Rozhovory dvou holek věčně spřízněných duší a příležitostných rivalek. Vypráví o pohodlné jízdě v zažitých životních vzorcích, dokud jim někdo nepřehází znaménka. Anebo možná ony samy sobě, a třeba i všichni navzájem. Veronika: Ten začátek bída. Večeře a samý kecy Emma (24) a Veronika (24) sedí u stolečku v luxusní kavárně, obě v dobré náladě. Veronika pije krásně nazdobené kapučíno s pečlivě vyrobeným vzorem, Emma opatrně sbírá pěnu z latéčka. Obě vypadají dokonale. Oblečené, nalíčené i učesané ve stejném stylu - jako kdyby byly jedna. Veronika: No ale nakonec to STÁLO za to! Zasměje se šibalsky Veronika. Emma se na ni nepřítomně usmívá. Veronika se znovu napije kapučína, olízne si pěnu z úst a s nadšením vykládá dál. Veronika: On měl tak krásný ruce! Pořád něco mlel a já se mu koukala na ty ruce jak je měl položený na tom stole Veronika si při vyprávění hraje se šálkem kapučína před sebou objíždí ukazováčkem kolem dokola jeho okraje, potom pomalu přejíždí přes ouško šálku a líčí celou situaci s labužnickým potěšením. Veronika: A pak si s nima odhrnul vlasy za ucho a já sem si říkala, že přelezu ten stůl a to ucho mu snad olíznu! (vložený záběr/představa detail mužské ruky odhrnující si vlasy za ucho. Veronika skočí na stůl jako divoká šelma, přeleze ho a vrhne se na překvapeného Emmaa) Veronika se směje. Emmě už nezbyla na latéčku žádná pěna, se kterou by si mohla hrát, a tak se normálně napije. Veronika si při pohledu na její šálek uvědomí, co dělá s rukama a přestane - odsune šálek stranou. Po několika slovech si ale mimoděk začne hrát s vlasy. Veronika: No a pak jsme šli ke mně, že jo. Aaa... Možná se s ním sejdu ještě jednou! Jaroslava Mištová str. 050 Intimity str. 051

Postava Emma: S Emmaem? Emma: Jsme jenom přátelé. Veronika: S vlasama a rukama! Veronika se zase napřímí a zasměje se. Na rty si nanese rtěnku, naprázdno mlaskne a teatrálně pronese: Veronika přehnaně pečlivě artikuluje, teatrálně gestikuluje, předvádí vlasy a ruce a směje se. Emma se také zasměje. Veronika přimhouří oči a zkoumavě sleduje Emmu, ta z toho znervózní. Veronika: Hele... Veronika: Emma: Zlomilo by mi srdce, kdyby to bylo jinak! Zlomilo by mi srdce, kdybys ty mu nechtěla zavolat. Emma: Veronika: No? Co ty? Prohodí Emma na oplátku, jízlivě, ale přátelsky. Na zem upadne Veroniky zlatá rtěnka, kutálí se směrem ke stolku za nimi. * * * Emma: Veronika: Já nic. Jak nic? Veronika stojí u vedlejšího stolku a sleduje zlatou rtěnku v Tomášově (27) levé ruce. Tomáš drží v pravé ruce ručně balenou zapálenou cigaretu - a Veronika ji pozoruje ostřížím zrakem. Tomáš si z cigarety potáhne a druhou rukou podává Veronice rtěnku. Emma: No jak, co já? Veronika: Na někoho čekáte? Veronika: Jako třeba jestli se ještě vídáš s Petrem, ne? Emma ani nemrkne a bez sebemenšího zaváhání, klidným, až lhostejným hlasem odpoví. Emma: Už moc ne. Veronika se k ní důvěrně nakloní a škádlivě se na ni zasměje. Veronika: Tak to bych mu mohla zavolat! Vždycky se mi líbil. Teda jestli by ti to nevadilo! * * * Veronika a Emma sedí ve své oblíbené kavárně, té z prvního záběru, jen u jiného stolku. Veronika vyndává sáček čaje z hrnku - elegantně ho chytí mezi palec a ukazováček, zvedne, položí na lžičku, omotá šňůrkou, odloží stranou. Vše soustředěně a přepečlivě, jako promyšlenou choreografii. Emma svůj sáček čaje máchá v hrníčku sem a tam, dělá s ním v horké vodě vlny a ta se pomalu barví. Jakmile Veronika odloží sáček, podívá se zkoumavě na Emmu. Veronika: Bylas s Tomášem v kině jo? Emma ani nezvedne oči od hrníčku a dál v něm máchá pytlík čaje, teď s ním krouží kolem dokola a dělá v hrnku vír. Jaroslava Mištová str. 052 Intimity str. 053

Postava Emma: Jo. Veronika: Říkal že to bylo blbý Emma změní směr kroužení Emma: Ne. Veronika: Takže to bylo dobrý?? Snaží se z ní Veronika vytáhnout informace, trošku zvýší hlas, aby Emmu probudila a tázavě povytáhne obočí. Emma pustí pytlík čaje do víru v hrníčku, ten se tam ještě chvíli sám motá a Emma zvedne hlavu k Veronice. Emma: Já myslím že to nebyl špatnej nápad. Jenom se jim to asi nepodařilo nějak úplně vyjádřit Veronika dosedne do křesílka, opře se zády, protočí oči v sloup, spráskne ruce do klína. Veronika: Zase je bráníš. Takže to bylo blbý. Emma: Ale ne. Jenom to prostě mohli využít líp Veronika: Tam to řve, tak nebudu muset poslouchat! Emma pustí pytlík čaje zpátky do hrnku a káravě na Veroniku vykulí oči. Emma: Tomáš je fajn! Veronika se zasměje a pokusí se z toho udělat vtip, i když to myslela vážně. Veronika: Já vím. Dělám si srandu. Emma znova zvedne sáček nad hrnek, je chvíli ticho. Veronika se zase začne šibalsky usmívat pod vousy a mírně zakroutí hlavou nenene. Veronika: Nesnáším když chlapi kouřej. Ale když se podívám na něj, jak si tu cigaretu strčí do pusy Nejradši bych mu ji z tý pusy vzala a strčila si ji tam taky! (vložený záběr/představa - Detail na Tomášovu ruku s cigaretou, strčí si ji do pusy, potáhne. Veroničina ruka mu vyndá cigaretu z pusy, on vyfoukne kouř, ona mu olízne rty) Veronika štěbetá a špulí u toho ilustrativně pusinku. Emma otočí oči v sloup a směje se, Veronika předvádí dál. Veronika si pokyvuje hlavou, jako kdyby právě na něco důležitého přišla. Veronika: Asi ho vezmu do SOLIDNÍ NEJISTOTY. Emma: Jo vezmi. Veronika: Tak jako při tom trošičku mhouří očička... Si říkám při čem ještě se takhle tváří! (vložený krátký záběr/představa, ve které Tomáš na zádech v posteli mírně zaklání hlavu a s přimhouřenýma očima vzdechne) Emma zase chytí pytlík čaje, zvedne ho nad hrnek a dívá se, jak z něj kape voda. Emma znechuceně odhodí pytlík s čajem na talířek. Jaroslava Mištová str. 054 Intimity str. 055