Dětská ilustrovaná bible Starý a Nový zákon Jana Eislerová a Martina Drijverová Ilustroval Antonín Šplíchal
biblické příběhy Starý zákon
Jak Bůh stvořil svět Na počátku všeho bylo jen temno a prázdnota, a proto se Bůh se rozhodl, že stvoří svět. Nejprve stvořil nebe a zemi. Země byla chladná a pustá, skrytá v temnotách. Pak řekl Bůh: Ať je světlo! A zemi zalilo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a nazval je dnem. Oddělil světlo od tmy a tmu nazval nocí. Tak uplynul první den. Nastalo jitro druhého dne a Bůh pravil: Ať je obloha uprostřed vod a odděluje vody, které jsou nad ní, od vod, které jsou pod ní. Oblohu Bůh pojmenoval nebe. Shromážděte se, vody, které jste pod nebem, aby se ukázalo suché místo, řekl Bůh třetí den. A vody se spojily a Bůh je nazval mořem. Mezi moři zůstala souš, a tak Bůh řekl: Ať tu vyroste tráva, rozmanité květiny a stromy. Ať mají všechny rostliny semena, aby jejich rody pokračovaly. Země se zazelenala trávou a nejrůznějšími bylinami, vyrostly stromy s nádherným ovocem. A Bůh viděl, že to, co vykonal třetí den, je dobré. Další den Bůh stvořil světla na obloze, aby oddělovala den od noci a dávala znamení na odměřování času hodin, dnů a let. Stvořil dvě velká světla nebeská větší z nich, Slunce, je od té doby vládcem dne a menší Měsíc ovládá spolu s hvězdami noc. Bůh viděl, že co učinil, je dobré, a mohl skončit i čtvrtý den. Pátého dne stvořil Bůh všechno ptactvo, aby létalo nad zemí. Země ožila třepotáním křídel a veselým ptačím zpěvem. Mořské vody pak Bůh osídlil velkými velrybami i malými pestrobarevnými rybkami a nespočetnými mořskými živočichy. Pak všem požehnal: Rozmnožujte se a naplňte všechny vody mořské, a také ptactvo ať se rozmnožuje na zemi! Nastal šestý den. A Bůh řekl: Ať země vydá zvěř divokou, dobytek i plazy! A objevila se zvířata velká i malá, dravá i mírná, čtyřnohá s kopyty i drápy, zvěř lesní i luční a stepní. Země již nebyla pustá, ale pokrývala ji zeleň, tráva, lesy, stromy a vonné květiny. Ve vzduchu bzučely včely a poletovali motýli, ptáci svými písněmi chválili Boha. Všechna zvířata si vybírala místa, kde se jim bude dobře dařit a kde bude dost potravy pro jejich mláďata. Bůh pohlédl na zemi a viděl, že všechno, co stvořil, je dobré. Pak Bůh řekl: Stvořím člověka, aby byl mým obrazem. Aby vládl nad celou zemí, nad všemi zvířaty, ptactvem i rostlinami. A stvořil muže a ženu. Řekl jim: 4
Dávám vám veškeré rostliny a jejich plody, stromy s ovocem, aby vám i všem živočichům sloužily jako potrava. Když nastal sedmý den, Bůh se radoval, že jeho práce je dokončena a odpočíval. Sedmý den posvětil a určil pro všechny časy jako den sváteční, den odpočinku. I lidé po Božím vzoru dodnes věnují odpočinku každý sedmý den po celotýdenní práci. Scházejí se při bohoslužbách, aby Boha oslavili a poděkovali mu za všechny jeho dary. 5
Adam a Eva Člověka stvořil Bůh z prachu země a vdechl mu život. Dal mu jméno Adam a usídlil ho v zahradě Eden. Byly zde nejkrásnější rostliny, ovocné stromy a všechna pozemská zvířata. Uprostřed rostl strom života a strom poznání dobrého a zlého. Můžeš jíst všechno ovoce, řekl Bůh Adamovi, ale nikdy nesmíš ochutnat plody ze stromu poznání. Kdybys neposlechl, co ti přikazuji, zemřeš. Bůh přivedl Adamovi všechnu zvěř i ptactvo a požádal ho, aby je pojmenoval. Adam pozoroval, jak zvířata vypadají a čím se živí, a vymýšlel pro ně jména. Pojmenoval i květiny a stromy. Bůh viděl, že Adam se v zahradě Eden těší z krásné přírody a má rád zvířata, ale neušlo mu, že se cítí osamělý. Není dobře, aby člověk byl sám, rozhodl Bůh. Uspal Adama tvrdým spánkem, vyjmul z jeho těla žebro a z něj vytvořil ženu. Když Adam procitl, Bůh mu ženu přivedl. Adam se zaradoval, že už nebude sám: Jsi z mého těla a z mých kostí, oslovil ji, a proto budeme navždy patřit k sobě. Jednou žena odpočívala pod stromem poznání a spatřila, že se v jeho koruně plazí velký had. Nevěděla, že had je lstivý, nemá rád Boha a chce škodit lidem. Proč neochutnáš ovoce tohoto stromu? oslovil had ženu. Jíme ovoce všech rajských stromů, odpověděla mu, ale jíst plody ze stromu poznání nám Bůh zakázal; kdybychom jeho ovoce ochutnali, zemřeme. Had se ďábelsky zachechtal: Nesmíte všemu věřit, syčel, právě z tohoto stromu byste měli jíst, abyste získali rozum jako bohové a poznali všechno dobré i zlé. Žena usoudila, že plody stromu poznání jsou vlastně dobré: vypadají chutně a šťavnatě a slibují vševědoucnost. Utrhla tedy jeden plod a snědla ho. Adam spatřil, že jeho žena jí zakázané ovoce. Pojď a ochutnej také, zavolala na něj. Adam zaváhal, ale když viděl, že se jí nic nestalo, snědl i on jeden plod. V té chvíli si oba uvědomili, že jsou nazí, a začali se stydět. Rychle zakryli svou nahotu 6
fíkovými listy. Pochopili, že se dopustili hříchu a neuniknou Božímu trestu. Ukryli se v hustém křoví. Vtom uslyšeli Boží hlas: Adame, proč se přede mnou skrýváš? Jsem nahý a stydím se, řekl Adam. A kdo ti řekl, že se máš stydět? Že tys jedl ovoce ze stromu poznání?! hněval se Bůh. Žena mi dala ochutnat jeden z plodů, odpověděl Adam. Bůh se ještě více rozzlobil: Co jsi to provedla?! zahřměl. Eva se strachem přiznala, že ji navedl had. Rozhněvaný Bůh řekl hadovi: Hade, za tvůj hanebný čin bude všechno živé tebou opovrhovat, budeš se navěky plazit po břiše a polykat prach země. Pak se obrátil k ženě: Čekají tě nekonečné starosti a trápení. Budeš v bolestech rodit děti, muž ti bude poroučet a bude tvým pánem. Ty, Adame, budeš těžce pracovat, aby ti země vydala chléb pro tebe a tvou rodinu. Takový byl Boží trest za neposlušnost. Adam dal své ženě jméno Eva, Bůh oba dva oblékl do kožených suknic a řekl: Abyste nejedli plody ze stromu života a nebyli živi navěky, vyháním vás ze zahrady Eden. Na zemi, odkud pocházíte, budete žít, dokud nezemřete. Na cestu ke stromu života poslal Bůh cherubíny s ohnivými meči, andělské strážce zahrady Eden. 7
Kain a Ábel Když Bůh vyhnal Adama a Evu z krásné zahrady Eden, žili v chudobě a tvrdě pracovali. Adam obdělával neúrodnou zemi, Eva sbírala byliny a pekla chléb a placky. Brzy se jim narodil syn. Oba se radovali, že jim Bůh daroval nového člověka. Chlapci dali jméno Kain. Zanedlouho měl mladšího bratříčka, který dostal jméno Ábel. Když chlapci vyrostli, pilně pracovali a pomáhali rodičům. Kain, stejně jako jeho otec, obdělával půdu a pěstoval obilí. Ábel se staral o malé stádo ovcí. Jednoho roku sklidil Kain zvláště bohatou úrodu a do Ábelova stáda přibyli nově narození beránci a ovečky. Bratři se rozhodli, že poděkují Bohu. Oba přichystali oběť Kain obětoval část toho, co se urodilo na polích, Ábel obětoval malého beránka. Kouř z Ábelovy oběti stoupal do výše, přímo k nebi. Kainova oběť jen slabě doutnala a dým klesal k zemi. Kain pocítil lítost a vztek. Copak jsem pracoval méně než bratr? Proč se jeho oběť Bohu líbí a má ne? říkal si v duchu. Kain bratrovi záviděl a ze závisti se zrodila nenávist. 8
Od té doby kudy chodil, přemýšlel Kain o pomstě. Brzy nato kráčeli bratři vedle sebe po stejné cestě za prací. Kain využil příležitosti k pomstě. Vrhl se na bratra a udeřil ho tak silně, že Ábel padl mrtev a jeho krev rudě zbarvila zemi. Kain si uvědomil, co způsobil a prchal z místa zlého činu. Vtom uslyšel Boží hlas: Kde je tvůj bratr? Nevím, já svého bratra nehlídám, odpověděl Kain. Boží hlas zněl hrozivě: Jak strašný čin jsi spáchal! Prolitá krev tvého bratra na tebe žaluje ze země! Od této chvíle nebudeš mít na zemi klid, budeš věčným tulákem bez domova a každý, kdo tě uvidí, bude tě pronásledovat. Vím, že vražda vlastního bratra je velký neodpustitelný hřích, řekl Kain. Když budu tulákem pronásledovaným všemi, pak každý, kdo mě uvidí, mě může zabít. Ten, kdo by tě zabil, Kaine, nevyhne se mému strašnému trestu. Každý, kdo tě uvidí, pozná, že tě nesmí zabít, podle znamení, které ti dám na tvář. Svého zlého činu budeš litovat po dlouhá léta. Poznamenaný Kain dlouho bloudil po světě a nakonec se usadil daleko od svých rodičů. Adam a Eva nezůstali dlouho sami. Bůh jim požehnal a narodil se jim další syn. Eva měla velkou radost, že jí chlapec, kterého pojmenovali Šét, nahradí nešťastného Ábela. 9
O potopě světa Lidské pokolení se na zemi rozmnožilo a mezi lidmi se rozmohly zlé skutky, zloba a nepřátelství. Bůh litoval, že stvořil lidi, jejichž srdce a myšlenky jsou zlé. Zničím všechno živé, co jsem stvořil, od člověka až do nejmenšího živého tvora, rozhodl se. Jen člověk jménem Noe žil spravedlivě a našel u Boha milost. Jednoho dne k němu Bůh promluvil: Zahubím člověka a všechny tvory, které jsem stvořil, řekl. Tebe jsem vybral, abys vykonal, co ti nařídím, neboť jsi člověk spravedlivý. Postavíš velikou loď a uvedeš na ni celou svou rodinu. V boku ať má velká vrata a jimi přiveď do lodi ode všech živočichů a ptactva po jednom páru, vždy samce a samici, aby nevyhynuly jejich rody. Ať tvoji synové naloží zásoby potravy pro všechny na dlouhou dobu. Já pak způsobím na zemi strašlivou potopu, takovou, že všechno živé zemře. Noe uposlechl a u svého obydlí začal stavět obrovskou loď, archu. Pomáhali mu jeho tři synové a pracovali mnoho dní od úsvitu do soumraku. Když byla loď hotova, přiváděli podle Božího přání všechna zvířata a ptáky, naplnili loď zásobami a nakonec nastoupila celá početná rodina. Vrata korábu se zavřela a z nebe začaly padat na zem přívaly deště. Pršelo bez přestání čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Hladina vod nezadržitelně stoupala, lidé bědovali a v hrůze šplhali na nejvyšší kopce, ale nebylo to nic platné. Pod vodou zmizely 10
i vrcholky nejvyšších hor a všechno živé se utopilo. Jen Noemova archa se mnoho dnů houpala na temných vlnách. Široko daleko nespatřili poutníci ani náznak života, jen nekonečný oceán. Po stu a padesáti dnech začaly vody pomalu opadávat. Archa se zastavila na vrcholu hory Ararat. Aby Noe zjistil, zda již je někde na zemi suché místo, vypustil z lodi krkavce. Ale ten se několikrát brzy vrátil, protože nenašel místo, kde by si mohl odpočinout. Pak Noe vypustil holubici. I ona se nejprve vrátila. Po dalším týdnu opět vzlétla, a když se za nějaký čas objevila, lidé na lodi spatřili, že nese v zobáčku větvičku olivového stromu. Díky holubici poznali, že na zemi je zase možné žít. Noe a jeho rodina vystoupili z korábu a otevřeli vrata, aby mohla vyjít na suchou zem všechna zvířata. Noe pak na důkaz díků obětoval Bohu. Pak uslyšeli Boží hlas: Jděte a rozmnožujte se po celé zemi. Již nikdy nezničím potopou celý svět. Na důkaz toho pohleďte na oblohu! Noe a všichni jeho lidé pozvedli hlavy k obloze. Celou nebeskou klenbu rozzářil oblouk nádherné barevné duhy. Vždy, když se na obloze ukáže duha, připomeňte si naši úmluvu, zazněl Boží hlas. Už nikdy nedopustím, aby bylo zničeno celé lidstvo a všechno tvorstvo světa. Noe a jeho synové se vrátili ke své práci na polích a vinohradech, jejich rod se rozmnožil a brzy osídlil celou zemi. 11
Babylonská věž Po potopě světa se rody tří synů Noemových Šéma, Cháma a Jefeta velmi rozmnožily. Lidem se dařilo dobře, země dávala bohatou úrodu, stáda dobytka měla hojnost pastvy a utěšeně se množila. Všichni lidé mluvili stejným jazykem a děkovali Bohu za jeho dary. Noemovi synové se svými rodinami putovali společně krajem a vyhledávali nejlepší pastviny pro svá stáda. Jednoho dne dorazili do nádherné krajiny v zemi Šineár. Úrodná půda se střídala se zelenými pastvinami a celou krajinu zavlažovaly toky řek a potoků. Napadlo je, že by se zde mohli usadit natrvalo. Nebudeme už muset bloudit po světě, ale budeme poklidně žít v krásném a úrodném kraji, říkali si mezi sebou. Postavme si tady město, navrhovali otcové rodů. Ale jak? Je tu nedostatek stavebního kamene, namítali ostatní. Nemusí být všechny stavby z kamene. Všude kolem je hojnost hlíny, naučíme se z ní pálit cihly a domy porostou jako z vody. Stavění z kamene je stejně těžká dřina. Tak a podobně lidé uvažovali. A společně se dali do práce. Jak bude naše město krásné, radovali se všichni. Druhé takové na světě nenajdeš! A stavěli stále víc domů, budovy rychle přibývaly a město se rozrůstalo do šířky i do výšky. Naše město je už dnes velké a slavné. Ale bylo by ještě slavnější, kdyby se nad ním tyčila vysoká věž, navrhl jeden ze stavitelů. Ano, to je skvělý nápad, volali všichni. Postavme takovou věž, která by dosahovala až do nebes! Pak bude náš národ nejslavnější na celém světě. A pustili se do díla. Pálili cihly, stavěli lešení a věž rostla do výšky a stále přibývala další patra. Bůh shlédl na jejich dílo a neschválil pýchu stavitelů věže a jejich touhu povyšovat se nad celý svět. Na ohromné stavbě se lidé hemžili jako mravenci. Jak jsou malí, řekl si Bůh, ale jejich pýcha je tak velká, že chtějí vykonat něco, čím by se vyrovnali Bohu. Zaslouží si trest! Když druhý den vyšlo slunce a lidé chtěli pokračovat v práci, zjistili podivnou věc. Každý z nich mluvil jiným jazykem, takže bratr nerozuměl bratru a syn otci. Nemohli najít společnou řeč, a proto nedokázali společně pracovat. To Bůh zmátl jejich jazyky. 12
Vrátili se domů a se svými rodinami se rozešli do všech světových stran. Věž už nikdy nikdo nedostavěl. Místo, kde Bůh potrestal lidskou pýchu a zpupnost, bylo pojmenováno Babylon, to znamená zmatení. A od těch dob hovoří lidé na světě mnoha různými jazyky. 13
Bůh trestá Sodomu Lidé byli rozptýleni v různých končinách země. Mluvili různými jazyky a mnozí zapomněli na svého Boha. Klaněli se modlám a uctívali dokonce zvířata. Nejhorší to bylo ve městech Sodomě a Gomoře, která hříchem jen kvetla. V zemi Kenaanské žil bohabojný a spravedlivý muž jménem Abrahám se svou ženou Sárou a synovcem Lotem. Jednoho dne promluvil k Abrahámovi Bůh: Ty se staneš otcem Božího lidu, daruji ti úrodnou zemi a rozmnožím tvůj majetek. Abrahámovi i Lotovi se pak začalo dařit, jejich stáda se rozmnožila a stali se z nich bohatí a vážení mužové. Protože pastva brzy nestačila pro dobytek obou, dohodli se, že se rozdělí, aby měl každý vlastní pastviny. Lot a jeho lid se usídlili v blízkosti města Sodomy a Abrahám zůstal v zemi Kenaanské. Jednoho dne navštívili Abraháma tři poutníci. Když něco pojedli a odpočinuli si, Abrahám je kus cesty vyprovodil. Mířili do Sodomy a podle jejich řeči poznal, že jsou to andělé, poslové Hospodinovi. Když se rozloučili, promluvil Bůh k Abrahámovi: Zničím Sodomu a Gomoru, řekl, jsou to města bezbožná a jejich obyvatelé hříšní. Hospodine, nejsou všichni takoví, žijí tam i lidé spravedliví, dopustíš, aby zemřeli i oni? ptal se Abrahám. Bude-li ve městě padesát spravedlivých, nezničím je, zněla 14
Boží odpověď. A co když bude do padesáti chybět pět spravedlivých? pokračoval Abrahám. Dobře, i tak město ušetřím, řekl Bůh. Abrahám smlouval dál a Bůh nakonec slíbil, že najde-li se mezi hříšníky jen deset spravedlivých, nebudou města zničena. Když andělé poutníci přišli k branám Sodomy, potkali Abrahámova synovce Lota. Lot byl pohostinný, pozval poutníky do svého domu, nasytil je nejlepšími pokrmy a poskytl jim místo k odpočinku. Když se smrákalo, objevili se před Lotovým příbytkem sodomští muži a obklíčili dům. Přiveď nám ty muže, kteří k tobě dnes přišli, volali na Lota. Lot vyšel před dům a řekl: Nevydám své hosty, chcete je okrást a možná i zabít. Muži se chtěli na Lota vrhnout, ale jeho vzácní hosté ho včas vtáhli do domu a útočníky ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod. Boží poslové pak nabádali Lota: Před rozedněním seber celou svou rodinu a prchej co nejdál ze Sodomy. Ráno bude Bůh chrlit z oblohy oheň a síru a všechno živé zahyne, neboť se mezi obyvateli města nenašlo ani deset spravedlivých. Až se začne z nebe valit oheň a síra, nikdo se neohlížejte, chcete-li zůstat naživu, varovali Lota důrazně. Když byl Lot se svou ženou a dvěma dcerami za městem, ozval se za nimi hrozný rachot, obloha se rozsvítila ohnivou září a oblaka sirného dýmu zahalila krajinu. Lotova žena neodolala zvědavosti a ohlédla se. Ale běda! V tu chvíli ztuhla proměněna v solný sloup. Oheň a dým zničily všechno živé, lidi, zvířata i rostliny. Místo obou hříšných měst zůstala jen pustina. 15
Abrahám a Izák Abrahám a Sára marně toužili po dítěti. Bůh si Abraháma vyvolil jako praotce svých budoucích národů. Jednou k němu promluvil: Tví potomci se rozmnoží a bude jich jako zrnek písku v poušti. Tvůj rod bude slavný a vzejdou z něho i králové. Po čase Abraháma a Sáru navštívili tři neobyčejní muži. Abrahám poznal, že jsou to andělé, poslové Boží. Přinesl, co měl nejlepšího k jídlu mléko a máslo, Sára upekla chléb a nabídli hostům čerstvě upečené jehněčí maso. Pak jeden z návštěvníků řekl: Kde je tvá manželka Sára? Zavolej ji k nám. Sára přišla pod strom, kde muži jedli. Do roka se ti narodí syn, řekl Boží posel, a pojmenuješ ho Izák. Abrahám a Sára se podivili: Ale pane, jsme oba hodně staří, tak starým lidem se už děti nerodí! Sára se dokonce zasmála, protože to sdělení považovala za žert. Ale muž jí znovu vážně zopakoval, že jí Bůh požehnal a do roka bude mít syna. Pak se hosté rozloučili a Abrahám je kus cesty vyprovodil, spěchali do Sodomy. Boží vůle se splnila do roka Sára porodila syna a ten dostal jméno Izák. Abrahámovi bylo v té době právě sto let. Oba rodiče měli obrovskou radost a Abrahám uspořádal pro své přátele velkou hostinu. Bůh věděl, že Abrahám je spravedlivý muž, který věří Božímu slovu a jedná podle Boží vůle. Přesto se rozhodl, že vyzkouší, zdali je Abrahámova poslušnost Božím nařízením opravdová. Promluvil k němu: Žádám, abys mi obětoval svého jediného syna Izáka, kterého miluješ ze všeho na světě nejvíc. Vystup na horu, kterou ti ukážu, a tam vykonej zápalnou oběť. Abrahám byl zděšený a zarmoucený, ale utěšoval se, že to, co žádá Bůh, je správné. Druhý den naložil dříví potřebné k oběti na osla a společně s Izákem a dvěma sluhy se vydali na cestu. Když přišli k hoře, 16
nařídil sluhům, aby počkali dole, a s Izákem stoupali k vrcholu. Izák nesl dříví, Abrahám zapálenou pochodeň a meč. Najednou Izák oslovil otce nesmělým hláskem: Otče, máme na zápalnou oběť oheň a dříví, ale kde je beránek nebo kozlík, kterého budeme obětovat? Abrahám smutně odpověděl: Bůh sám si opatří svou oběť. Na vrcholu hory udělal Abrahám z kamenů oltář, narovnal na něj dříví a svázal vyděšeného chlapce. Když jej položil na oltář a chopil se meče, ozval se z nebe hlas Božího anděla: Nedotýkej se, Abraháme, svého syna! Bůh vidí, že posloucháš jeho příkazy a jsi ochotný přinést mu i tu nejtěžší oběť. Za to budeš odměněn ty i tvoji potomci. Abrahám nemohl radostí ani promluvit. Osvobodil Izáka a náhle si všimli berana, který uvízl za rohy v křoví. Abrahám ho s vděčností obětoval Bohu a se synem a sluhy se šťastně vrátili domů. 17
Jákob a Ezau Když Izák dospěl, převzal hospodářství po svém otci. Byl bohatý, měl mnoho pastvin, dobytka i polí. Bylo načase, aby se oženil. Jeho nevěstou se stala Rebeka, krásná a pracovitá dívka z města, kde žil Abrahámův bratr Náchor. Po čase porodila Rebeka Izákovi dva chlapce, dvojčata. Nebyli si vůbec podobní; starší Ezau měl rezavé vlasy a také tělo měl porostlé rezavými chlupy. Mladší Jákob byl pohledný mládenec a není divu, že se stal matčiným oblíbencem. Otec Izák dával přednost Ezauovi, věděl, že se mu lidé posmívají, a držel nad ním ochrannou ruku. Ezau se stal výborným lovcem a rodině přilepšoval masem ulovených zvířat. Jákob byl pastevec a pomáhal v hospodářství všude, kde bylo třeba. Ezau, jako prvorozený syn, měl získat po otci většinu majetku. Jákob bratrovi záviděl: Uměl bych otcovo hospodářství řídit lépe než Ezau, myslel si. Jednou se Ezau vrátil z lovu k smrti unavený a hladový. Jákob se právě chystal večeřet chléb a vařenou čočku. Mám velký hlad, bratře, rozdělme se spolu o tvé jídlo. Jákob uviděl příležitost: Prodám ti všechno jídlo za tvé prvorozenství, navrhl bratrovi. Ezau se v duchu podivil, ale odpověděl: Když právě teď umřu hlady, prvorozenství mi ničemu nebude. Máš ho mít, bratře. Jákob chtěl mít jistotu: Přísahej, že mi prvorozenství opravdu přenecháváš! A Ezau odpověděl: Přísahám, jen mi už dej najíst! Když Izák zestárl, oslepl a cítil, že brzy zemře, chtěl staršímu synovi udělit požehnání a určit ho za svého nástupce. Rebeka věděla, že Ezau prodal bratrovi své prvorozenství a rychle zavolala Jákoba. Jákob zabil kozlíka a matka z něho připravila jídlo. Pak nařídila Jákobovi, aby si oblékl Ezauovy šaty a ruce mu obalila kozlečí kůží. Jákob vzal pokrm pro otce a šel k němu pro požehnání. 18
Jsi to ty, můj prvorozený syn Ezau? tázal se otec. Ano, jsem to já, řekl Jákob a hlas se mu ani nezachvěl. Podej mi ruku, synu, žádal Izák. Jákob natáhl k otci ruce obalené kozí srstí. Pojď blíž, řekl ještě otec, ať tě políbím. Jákob se přiblížil k otci a jeho oděv nebyl cítit chlévem, jako oděv pastevce, ale Izák poznal oděv Ezauův. Políbil svého syna na čelo a řekl: Žehnám ti, aby ti Bůh dopřál hojnost obilí i dobytka, abys dobře vládl služebníkům i rodině. Kdo by ti chtěl škodit, ať je zlořečený. V tu chvíli se vrátil domů Ezau. Hned šel otci oznámit, že mu připraví dobré jídlo z ulovené zvěře. Otec poznal svého prvorozeného po hlase. Běda, byl jsem podveden, volal nešťastně. Požehnal jsem nepravému! Otče, copak máš jen jedno požehnání? Pro mě už žádné nezbylo? Ezau se zlostí a lítostí rozplakal. Jen jednomu mohu požehnat, řekl otec smutně, teď musíš svému bratru sloužit, ale přijde čas, že i ty budeš svým pánem. Ezau rozhořčením nebyl schopen slova. Když odcházel od otce, rodily se mu v hlavě myšlenky na pomstu. 19
Jákob u strýce Lábana Jákob získal Izákovo požehnání podvodem a bylo jasné, že Ezau se bude chtít pomstít. Jdi k mému bratru Lábanovi do Cháranu, radila Jákobovi matka Rebeka. Zaslechla jsem, že tě Ezau chce zabít! Vrátíš se, až Ezaua zlost přejde. Jákob nebyl velký hrdina, bál se bratrova hněvu a vydal se raději hned na cestu. Město Cháran bylo daleko a Jákob musel přenocovat v poušti. Měl zvláštní sen, v němž k němu po žebříku sestoupili z nebe andělé a uslyšel Boží hlas: Země, která je kolem tebe, bude jednou patřit tobě a tvým potomkům, jichž bude jako písku v moři. Jákob doputoval do Cháranu a zastavil se u studny, kam právě přicházely dívky pro vodu. Jedna dívka byla velmi krásná a Jákob se do ní na první pohled zamiloval. Oslovil ji a dověděl se, že se jmenuje Ráchel a je dcerou jeho strýce Lábana. Strýc Lában ho přijal jako hosta, ale Jákob nechtěl žít na jeho účet a začal pro strýce pracovat jako jeho služebník. Prosím, dej mi za manželku svou dceru Ráchel, odvážil se jednou požádat strýce. Vím, že jsem chudý a nemohu nevěstě nic nabídnout, ale když Ráchel dostanu za manželku, budu ti rád sloužit sedm let. Lában přemýšlel a pak řekl: Dobře, bude lepší, když dám dceru tobě než cizímu člověku. Jákob nebyl lenoch, práce ho bavila a strýcovo hospodářství za sedm let hodně zvelebil. Po sedmi letech mu strýc řekl: Ráchel má starší sestru Leu, a ta se musí provdat první. Dám ti za manželku ji. Jákob se bránil, ale se strýcem nebyla řeč. Nakonec Lában řekl: Ožeň se s Leou a dám ti po čase i Ráchel, jestliže slíbíš, že pro mě budeš pracovat ještě dalších sedm let. Muži mohli tehdy mít dvě a někdy i více manželek a Jákob viděl, že neposlechne-li strýce, nikdy Ráchel nedostane. Nezbylo nic, než souhlasit. Jákob se za čas s Ráchel oženil a zůstal u strýce dalších sedm let. Sedmý rok končil a Jákob oznámil svým ženám a dětem: Všichni odejdeme 20
do Kenaanské země, kde jsem se narodil. Lában neměl radost, že ho Jákob chce opustit, bál se, že bude žádat za dlouholetou práci velkou odměnu. Jákob si jako mzdu vyžádal ovce a kozy, které budou strakaté. Takových zvířat ve stádu není mnoho, řekl si Lában a souhlasil. Jákob byl zkušený pastevec a věděl, jak to zařídit, aby se rodila strakatá zvířata. Pustil do stáda jen strakaté berany a kozly. Ovce a kozy pak měly strakatá mláďata. Lában musel splnit svůj slib a ještě více litoval, že přijde o tak chytrého hospodáře. Všichni se chystali na cestu a Jákob začal mít strach, jaké bude po letech jeho setkání s bratrem. Vyslal k Ezauovi posly, aby zjistili, jaké má bratr úmysly. Poslové se vrátili se zprávou, že Ezau půjde bratrovi naproti se čtyřmi sty muži. Jákob vybral nejlepší kusy ze svých stád a poslal s nimi své služebníky napřed, aby je předali Ezauovi jako dar, na důkaz, že Jákob přichází se svým lidem v míru. A Ezau už po letech Jákobovi všechno odpustil. Když se konečně uprostřed pouště setkali, objali se jako bratři. 21
Josef a jeho bratři Jákoba si Bůh zvolil jako zakladatele nového národa. Jednou k němu promluvil ve snu: Dávám ti jméno Izrael, a tak se bude nazývat i všechen tvůj lid. Jákob měl nejen velký majetek, ale Bůh mu daroval i jedenáct synů. Z nich nejraději měl Jákob Josefa, jehož matkou byla Ráchel, a nijak se tím netajil. Koupil Josefovi krásný barevný šat a nebylo divu, že mu bratři záviděli. Posmívali se mu a občas mu i ubližovali. Josefovi se jednou zdál sen, že se svými bratry vázal na poli snopy. Jeho snop stál rovně a snopy bratrů se mu klaněly. Vyprávěl sen bratrům a myslel, že si tak získá jejich vážnost. Ale docílil pravého opaku. Bratři ho začali nenávidět. Všechno se ještě zhoršilo, když měl Josef další sen: tentokrát se mu ve snu klanělo slunce, měsíc a jedenáct hvězd. Jednou otec poslal Josefa, aby vyhledal bratry, kteří pásli stáda na vzdálených pastvinách. Chtěl zjistit, jak se synům daří a zda jsou jejich stáda v pořádku. Byla to dlouhá cesta a Josef musel bratry hledat. Konečně uviděl jejich stáda, a také bratři Josefa spatřili Přichází mistr snů, zabijme ho, řekl jeden z bratrů. Ostatní nebyli proti. Pouze nejstarší bratr, Rúben, se zděsil toho, co chtějí ostatní spáchat. Nebudeme přece prolévat krev, řekl, postačí, když ho hodíme do prázdné studny a otci řekneme, že ho roztrhala divá zvěř. A to se také stalo. Josefovi strhli jeho krásný oděv a skončil na dně studny. Náhle se v dálce objevili obchodníci, kteří na oslech a velbloudech vezli náklad zboží do Egypta. Jeden z bratrů, Juda, vymyslel nový plán: Prodáme Josefa obchodníkům jako otroka. Tak zůstane naživu a my ještě dostaneme peníze. Jak řekli, tak udělali. Pak zabili kozla a jeho krví pomazali Josefovu suknici, aby otec uvěřil, že se jeho nejmilejší syn stal obětí dravé zvěře. 22
Kupci prodali Josefa Potífarovi, veliteli faraonových stráží. Potífar brzy poznal, že Josef je velmi schopný, poslušný a se vším si poradí. Svěřil mu proto dohled nad celým domem a nad vším služebnictvem. Potífar se mohl spolehnout, že i za jeho nepřítomnosti bude v domě pod Josefovým dozorem všechno v pořádku. Úplně se přestal starat o dům a hospodářství, stačilo mu, když měl po návratu ze služby připravené dobré jídlo. Byl často mimo domov, povinnosti u faraona ho velmi zaměstnávaly. Nebylo divu, že se jeho žena zamilovala do Josefa, krásného a urostlého mladíka. Josef neměl v úmyslu podvádět svého pána. O Potífarovu ženu nestál, a také jí to řekl. Žena se rozzlobila, takovou urážku od otroka nečekala. Běžela za manželem a křičela, aby to slyšeli všichni v domě: Pomoz mi, tvůj sluha Josef mě přepadl a chtěl mi ublížit! Potífar ani na chvilku nepochyboval, že jeho žena říká pravdu. Strašlivě se rozhněval a Josefa hned nechal odvést do pevnosti, kde byli vězněni všichni, kdo se nějak provinili proti faraonovi. Bůh i teď stál na Josefově straně. Josef si ve vězení dokázal získat dobré postavení, žalářník z něj udělal svého pomocníka a Josef brzy sám vykonával dohled nad ostatními vězni. 23
Josef v Egyptě Jednou se faraonovi znelíbili dva jeho dvořané, nejvyšší číšník a nejvyšší pekař. Čekali ve vězení, kde byl i Josef, jak soud rozhodne o jejich osudu. Oba věděli, že faraon trestá přísně, a měli velký strach. Jednoho rána řekl číšník Josefovi, že měl podivný sen. Nevíš o někom, kdo dovede vykládat sny? ptal se. Pověz, co se ti zdálo, vyzval ho Josef. Na keři vinné révy vyrazily tři výhonky, vyprávěl číšník. Na každém z nich vyrostl a dozrál hrozen. Vymačkal jsem šťávu do poháru, podal jej faraonovi a on se napil. Josef se zamyslel: Do tří dnů budeš mít soud, který uzná tvou nevinu. Faraon ti vrátí tvůj úřad, a ještě tě odmění. Číšník se podivil: Kdo tě naučil vykládat sny? zajímal se. Mými ústy vykládá sny můj Bůh, odpověděl Josef skromně. Pak se ozval pekař: Také jsem měl sen. Nesl jsem na hlavě tři koše s pečivem. Na horní koš přilétali ptáci a klovali jemné pečivo, které jsem nesl faraonovi. To je zlé, řekl Josef. Za tři dny i ty budeš mít soud, ale faraon ti nedá milost, naopak přijdeš o hlavu. Do tří dnů se splnilo všechno, jak Josef předpověděl. Jednoho dne povolal faraon do paláce všechny mudrce, rádce a kouzelníky. Řekl jim: Dnes v noci se mi zdály dva podivné sny. Každý byl jiný, ale zároveň si byly v něčem podobné. Vyložte mi, co znamenají a co mohu v budoucnosti očekávat. Ale nikdo z nich si se sny nevěděl rady. Tu se před faraonem poklonil nejvyšší číšník: Můj králi, řekl, před dvěma lety jsem byl ve vězení s jedním mladíkem z Kenaanské země. Ten mně i mému spoluvězni vyložil sny tak dobře, že se vše podle jeho výkladu splnilo. Faraon se dlouho nerozmýšlel a nechal Josefa přivést. Pak se rozhovořil o svých snech: Stál jsem na břehu řeky Nilu a náhle z vody vystoupilo sedm tučných, vykrmených krav. Hned za nimi vyšlo z vody sedm krav hubených a ošklivých. A náhle se ošklivé 24
a hubené krávy pustily do krav vypasených a spolkly je. Josef pozorně poslouchal. Faraon pokračoval: Pak jsem uviděl, jak z jednoho stébla vyrůstá sedm bohatých klasů, plných zrn a po chvíli pod nimi vyrostlo sedm klasů suchých a prázdných. A stalo se, že klasy suché a špatné pohltily sedm klasů zdravých. Všichni přítomní napjatě poslouchali, co řekne Josef. Sedm tučných krav a sedm bohatých klasů znamená, že nastane sedm bohatých a úrodných let. Země vydá nebývalé množství obilí a všeho bude hojnost. Sedm hubených krav a sedm suchých klasů předpovídá, že po letech nadbytku přijde sedm let neúrodných a lidé budou umírat hlady. Můj králi, pokračoval Josef, jmenuj pro celou zemi jednoho správce, který bude dbát, aby v úrodných letech všichni shromažďovali zásoby obilí, které je uživí, až nastanou roky hladu. To je moudrá řeč, podivil se faraon, a správcem země musí být moudrý a schopný člověk, a proto ty budeš tím správcem a postaráš se o zásoby pro celou zemi. 25