FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 29. LEDNA 2012 Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! Pustiměřští poutníci u sv. Jana Bosca - na nádvoří svatyně Panny Marie Pomocnice, Valdocco, Torino, pouť k Turínskému plátnu - Vultum tuum, Domine, requiro, 13. května 2010. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Otce, aby hojně posílal své Církvi proroky a nám aby dal sílu naslouchat jejich slovům a uvádět je ve skutek: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU. Za Církev, aby ji Pán obdařil schopností rozlišovat dary Ducha a s odvahou je přijímat. Za ty, kdo mají v Církvi úkol hlásat Pánovo Slovo, aby dokázali být rozhodní v odmítání hříchu, ale vstřícní k růstu a dospívání Božího lidu. Za ty, kdo upadli do vin či omylů, aby nebyli pouze předmětem posuzování, ale aby se jim dostalo pomoci v návratu k pravdě. Za pokřtěné, aby odpověď na tíživou situaci světa nehledali v dění kolem sebe, ale naslouchali Božímu slovu a tak poznali prorocké poslání, které jim svěřila Prozřetelnost. Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva, která světlem víry zářila jejich pozemským krokům. K: Otče, ty vzbuzuješ ve své Církvi odvahu a svěžest mládí, stejně jako prozíravost a moudrost stáří: dej, ať ve slovech proroků slyšíme výzvu k obnově a obrácení, a v rozvážnosti moudrých odkaz na věrnost a tradici. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. ledna - 5. února 2012 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ 8.00 za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice NEDĚLE 29. ledna 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ DRYSICE 9.30 za + Milana RYŠÁNKA, švagrovou a dvoje rodiče za + Annu SUCHÁNKOVOU, PODIVICE + rodinu SUCHÁNKOVU 11.00 a MATOUŠKOVU PONDĚLÍ PUSTIMĚŘ za + Stanislava BENÍČKA, 30. ledna ÚTERÝ 31. ledna STŘEDA 1. února ČTVRTEK 2. února PÁTEK 3. února SOBOTA 4. února NEDĚLE 5. února PONDĚLÍ 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN BOSCO, KNĚZ STŘEDA 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU (Hromnice) KAPLE SV. ANNY: ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČEDNÍK PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00 DRYSICE 8.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 rodiče, živou a + rodinu na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní za +Libuši WILLMANNOVOU živou a + rodinu za děti a mládež ve farnostech Podivice, Pustiměř a Drysice za + Marii ŘIČÁNKOVOU a rodiče za + Josefa SMÉKALA, dvoje rodiče a Boží požehnání pro rod. za + Františka SLAVÍKA, manželku, vnuka, živou a +r. za + Petra POHLODKA, manželku, živou a + rodinu MARIÁNSKÁ POBOŽNOST za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče, živou a + rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku a dvoje rodiče za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby postižení přírodními katastrofami dostávali duchovní a hmotnou podporu, kterou potřebují k obnovení svých životů. 2. Aby horlivost křesťanů pro mír přinášela svědectví Kristovu jménu přede všemi lidmi dobré vůle. 3. Za všechny křesťany, aby s odvahou a opravdovostí naplňovali své poslání radostným životem podle evangelia. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. - 12. února 2012 DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ 8.00 za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče, živou a + rodinu NEDĚLE 5. února 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ DRYSICE 9.30 za + Jana KLUDÁKA, manželku a dvoje rodiče PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA PODIVICE 11.00 za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu PONDĚLÍ 6. února SV. PAVEL MIKI A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI PUSTIMĚŘ 17.00 za + rodinu SLANINOVU a duše v očistci ÚTERÝ 7. února ÚTERÝ 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ PODIVICE 8.00 za + Rudolfa POSPÍŠILA a dvě manželky STŘEDA 8. února SV. JERONÝM EMILIANI, SV. JOSEFINA BAKHITA, P. DRYSICE 17.00 za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a rodiče ČTVRTEK ČTVRTEK PUSTIMĚŘ 9. února 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ 17.00 na poděkování Pánu Bohu PÁTEK 10. února SOBOTA 11. února NEDĚLE 12. února SV. SCHOLASTIKA, PANNA PANNA MARIA LURDSKÁ PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 za + Bohuslava POSPÍŠILA, manželku, syna, dceru a duše v očistci za nemocné a trpící ve farnosti za nemocné a trpící ve farnosti za nemocné a trpící ve farnosti za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny a Boží požehnání za + Ludmilu a Jana RACLAVSKÝCH a Boží požehnání pro živou rodinu za + rodiče ŠÉNOVY a DRAGONOVY ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby postižení přírodními katastrofami dostávali duchovní a hmotnou podporu, kterou potřebují k obnovení svých životů. 2. Aby horlivost křesťanů pro mír přinášela svědectví Kristovu jménu přede všemi lidmi dobré vůle. 3. Za všechny křesťany, aby s odvahou a opravdovostí naplňovali své poslání radostným životem podle evangelia. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 5. ÚNORA 2012 Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jímž puká srdce. Eucharistie u Massabielské jeskyně, Lourdes, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 21. června 2008. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova starozákonního Joba což nejsou svízele údělem člověka na zemi, zní jako otázka vyvěrající ze srdce člověka každé doby. Na ni odpovídá v Ježíši Kristu Bůh, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. Proto jej s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce, aby v jeho poselství zaznívala hluboká víra v Boží lásku k nám. Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu. Za nemocné a trpící, aby se s vírou obrátili k Pánu a v tomto setkání poznali, že Bůh nás neponechává našim úzkostem a trápením, ale ve svém Synu je nám blízko, pomáhá nám je nést a chce uzdravit hlubiny našeho srdce. Za nemocné a trpící, aby na výzvu Svatého otce nacházeli pevné zakotvení ve víře, živené nasloucháním Božímu slovu, osobní modlitbou a svátostmi. Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí věčný Bože, slovem svého Syna nám svěřuješ radostnou zvěst života. Dej, ať v jeho síle kráčíme a tak se stáváme živým evangeliem, které čtou lidé tohoto světa. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ DEUTERONOMIUM 18,15-20 Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel. Hospodin mi tehdy řekl: Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít! ŽALM 95 Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy. 2. ČTENÍ 1 KOR 7,32-35 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři, rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. EVANGELIUM MK 1,21-28 Slova svatého evangelia podle Marka. V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží! Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: Mlč a vyjdi z něho! Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho! A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji. 3
Podle Ježíšova příkladu Každý člověk má svůj vzor nebi ideál. Je to určitě dobré když máme před sebou někoho, kdo nás motivuje k lepším výkonům, jak ve svém povolání, tak v duchovním životě. Zvláště mladí trpí na různé plakáty herců, sportovců, zpěváků a umělců, kterými zaplňují své pokoje. Pro nás věřící je jediný dokonalý příklad Ježíš Kristus a po něm všichni svatí, kteří dokázali buď jako mučedníci nebo vyznavači jedinečným a hrdinským způsobem žít Boží Slovo. Pán Ježíš se vždy v evangeliu představuje jako dokonalý vzor, v každém úryvku evangelia nás motivuje k správnému jednání podle jeho příkladu. Všimněme si dnes několika jeho vlastností. Za prvé Pán Ježíš je mocný: lidé žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, kdo má moc, ne jako učitelé zákona. Tato moc se jasně ukázala, když vyhnal zlého ducha z posedlého člověka. Nebyl to jediný případ setkání Ježíše se zlým duchem. Kromě dalších lidí bojoval s pokušitelem na poušti 40 dní před svým veřejným vystoupením. Ďábel však byl vždy bezmocný. My sami svádíme boj s pokušeními všeho druhu. Modlíme se v modlitbě Páně: neuveď nás v pokušení, neboli dej nám, Pane, sílu, abychom zůstali v klidu a nešli za tím, co nás láká ke zlému. Příčina a pramen každého hříchu je špatná myšlenka, říká Origenes, ale teprve až s ní člověk souhlasí, stává se hříchem. Představy a nápady se nám kolem hlavy rojí jako včely, ale nemáme se nad nimi rozčilovat. Přehodnocujme své myšlenky, nejděme hned za nimi, ale zvažujme, k čemu nás vedou, zda-li k dobru nebo ke zlu. A jsme-li pokoušeni ke zlému, vzývejme Pána: Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným. Přesto se nám vždy nepodaří vyhrát. Pokušení jsou na denním pořádku vítězství však jen zřídka, píše sv. Tomáš Akvinský. Ovšem Ježíš je vždy silnější a mocnější než pokušení či hřích, a proto s ním vždy zvítězíme. Není tedy nikdy důvod k rezignaci, ale vždy k radosti. Druhá vlastnost Ježíšova je, že je svatý. Tato výzva platí i pro nás - buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec, říká Pán Ježíš. Svatý je ten, kdo se odpoutává od hříchu a žije podle evangelia dává dobrý příklad. Svatý František Saleský říká, že gram dobrého příkladu znamená víc než metrák slov. Římané měli přísloví: Verba movent, exempla trahunt slova hýbají příklady táhnou. Nemusíme nikomu říkat já jsem věřící nebo křesťan. Třetí vlastností, kterou u Pána Ježíše pozorujeme je dobrota. Pomáhá všem lidem uzdravuje posedlého, křísí mrtvou dceru Jairovu, mládence z Naimu či Lazara, zachraňuje situaci v Galilejské Káně, tiší bouři na jezeře a nikdy neřekl nikomu, že nemá čas. 4 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Najděme si i my čas pro děti, pro výpomoc manželce v domácnosti, pro návštěvu nemocného či staršího souseda. A konečně, všichni můžeme rozdávat radost: nic nás to nestojí a udělá to radost každému. A tak i my na to mysleme. Úsměv nejen zkrášluje tvář, ale potěší smutné, povzbudí váhavé a malomyslné, dodá odvahu bázlivým. Smutný svatý, žádný svatý. A tak kéž i my napodobujeme svého Mistra a Pána a jsme světlem a solí tohoto světa zářivým příkladem v rodině, na pracovišti i ve farnosti. Amen. Nemocná země (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Naše země je nemocná, prohlásili zástupci národů na světové konferenci v Johannesburgu r. 2002, když sečetli počet katastrof v poslední době a znečištění vzduchu i vody. Ten výraz nemocná země je příhodný. Je nemocný, kdo ztrácí moc, kterou má. Podle Bible stvořil Bůh zemi jako rajskou zahradu, ve které našel člověk všechno, co potřeboval k životu. U Otců církve čteme přirovnání země k připravenému stolu s jídlem k hostině, ke které je pozván člověk. V Johannesburgu promítali naopak filmové záběry beznadějných pouští, vyschlé půdy, kde hladem umírající lidé hledají trochu vody a jídla přivezeného z jiných šťastnějších končin. Jak tato skutečnost odpovídá obrazu vykreslenému v Bibli? Ekologové se Biblí nezabývají. Staví se k nemoci země podobně jako k nemocem tělesným, tj. především chemicky. Při slabosti těla se lékaři ptají, které látky se mu nedostávají, anebo kterých má tělo škodlivý přebytek. Nedostačující se hledí doplnit léky, přebývající se hledí omezit dietou. O něco podobného se chtějí pokusit při léčení země. Nedostatek vody by se dal nahradit jejím umělým převodem ze zemí, kde jí je nadbytek. Bylo by pro denní techniku těžké vybudovat velká potrubí ze Sibiře do Afriky? Asi ne. Horší je to s předepsanou dietou: omezit vypuštění otravných plynů do vzduchu. Ale to znamená omezit industrii, k tomu pak se státy nemíní zavázat. Ale nechme, ať o tom uvažují a rozhodují Spojené národy! Nás zajímá otázka z hlubšího stanoviska. I v tělesném léčení si uvědomujeme, že se nedá všecko řešit jenom chemicky. Mnoho nemocí má docela zřejmě duševní příčinu. Nejsou ojedinělé případy, kde se vidí názorně, že někdo např. začal trpět rakovinou, když ho stihla duševní trápení v rodině a v práci. Ke zdravému životu patří zdravé trávení. Jak špatně tráví ten, koho stihá zármutek za zármutkem. Tato obecná zkušenost nás vede k dalšímu stupni úvahy, a to ve smyslu biblickém. Písmo, dřív než mluví o nemocech tělesných, začíná u nemocí duše. Ta je při síle, když může plně rozvinout své osobní vztahy k ostatním lidem, především však k Bohu. Jejich 5
narušením onemocní. To pak se stalo už brzy po stvoření člověka. Jeho duše tím podlehla nebezpečné nákaze. Tato zlá epidemie se začala odrážet v těle a je první příčinou jeho neduh. Proto v evangeliu Ježíš nejdříve odpouští hříchy a pak uzdravuje tělesné choroby. Tam, kde vidí, že se navrátila plná důvěra v Boha, bývá nemocný propuštěn s odkazem: Jdi, tvá víra tě uzdravila (srov. např. Mt 9,22). Uzdravená duše uzdravila tělo. Ale co je vlastně tělo člověka? Kde začíná a kde končí? My, kteří jsme dnes zvyklí na analytické myšlení, měříme tělo podle rozměrů, podle výšky, váhy. Za těmi rozměry už začíná něco jiného, svět, o kterém si myslíme že je nám cizí, že se nás netýká. Ale víme přitom dobře, že to není pravda. Vždyť v každém okamžiku cítíme, jak jsme závislí na počasí, na zimě, na přírodní pohodě a na katastrofách. Právem proto mnozí myslitelé považují vnější svět za prodloužení lidského těla. Závislost je tu však dvojstranná. Vnější svět má vliv na nás, ale i my máme vliv na vnější svět. Čteme o tom už v počátečních kapitolách bible. Hříchem onemocněla duše člověka. Proto řekl Bůh ženě: Velice rozmnožím tvé trápení a bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení (Gn 3,16). Ale k tomu hned je přidán dodatek pro muže: Kvůli tobě nechť je země prokleta, po celý život z ní budeš jíst v trápení, vydá ti jenom trní a bodláčí (Gn 3,17). Hříchem je tedy země prokleta. Odkud jsou zemětřesení, potopy, suchost podnebí atd. Sv. Bazil odpovídá jednoznačně: Je to následek hříchů, jinak bychom obviňovali Stvořitele, že špatně udělal své dílo. Ale je tu i opak: vykoupení Kristovo očišťuje zemi. Na ikonách seslání Ducha sv. je dole pod apoštoly vymalován žalář a v něm je osoba v purpurovém plášti s korunou na hlavě. Je to král Kosmos, Vesmír. On také čekal na příchod Ducha Božího, aby se mohl vrátit ke své původní rajské podobě. Životopisy starých poustevníků to osvětlují názornými příběhy. Mnich, který se duchovně plně očistil, nachází nový poměr k přírodě. Divoká zvířata, kterých se původně bál, jako lvi a hadi, mu slouží. Je to známý motiv i ze života sv. Františka z Assisi, který uzavřel smlouvu s vlkem. Ruský sv. Serafin Sarovský měl divokého medvěda, který mu přinášel med, když chtěl pohostit návštěvníky. Není naším úmyslem zjišťovat, co je tu skutečná zpráva a co je rys legendární. Hlavní myšlenka však zůstává: člověk je povolán, aby svým čistým životem očišťoval zemi. Tato povinnost, míní Solověv, by měla předcházet otázku sociální a je neoddělitelná od snahy spasit duši: Jak bychom se mohli spasit my sami, nespasí-li se nakonec celý svět Tato povinnost člověka k vesmíru se shrnuje v těchto bodech. Nejdříve je potřeba zemi očistit od následků hříchu. To je negativní stránka. Té odpovídá povinnost pozitivní: posvětit zemi. Způsobem mimořádným se to děje ve svátostech. Kněžská modlitba posvětí křestní vodu tak, aby očišťovala duši, denní chléb se v eucharistii stává chlebem věčného života. Stává se dokonce tělem Kristovým, a to je předzvěst budoucího věku, kdy má být Bůh ve všem a ve všech (1 Kor 15,28). V tomto smyslu Solověv načrtnul vývoj vesmíru. Probíhá ve čtyřech fázích. První byla od stvoření první hmoty až do objevení první živé buňky na zemi. Druhá fáze byla od prvního života až k prvnímu člověku. Třetí fáze byla od prvního člověka ž k člověku Bohu, ke Kristu. My žijeme ve fázi čtvrté, která znamená vývoj od Krista až ke Kristu kosmickému, k oslavení celého vesmíru. Tyto myšlenky jsou jistě užitečné dnes, kdy se ekologové bojí o osud naší země. My křesťané máme k tomu problému co říci z hlediska duchovního. Nesmíme zapomenout, že jsme spolustvořiteli se Stvořitelem nebe a země. Hleďme své poslání konat věrně! 6
LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ JOB 7,1-4.6-7 Čtení z knihy Job. Job řekl: Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí. ŽALM 147 Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi. 2. ČTENÍ 1 KOR 9,16-19.22-23 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. EVANGELIUM MK 1,29-39 Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: Všichni tě hledají! Odpověděl jim: Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel. A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy. 7
Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA Smíření a odpuštění patří k životu Svatý otec Jan Pavel II ve své bule Incarnationis Mysterium, vyhlašující Velké Jubileum roku 2000 jasně prohlašuje, že jubilejní rok je obdobím volání po obrácení. Týká se to každého z nás osobně, ale také farního společenství. Přáním každého kněze je, aby ve farnosti byla jednota, aby věřící nevytvářeli různé tábory, ale žili každý pro toho druhého. Pro všechny stal jsem se vším, slyšeli jsme dnes vyznání apoštola Pavla, a takové má být krédo každého z nás. Svatý Pavel neříká, že se věnoval jen někomu, ale všem, a to je velmi důležité. Jsem i já pro všechny ve farnosti anebo jen pro někoho? Dokáži každého člověka přijmout v dobrém a nechovám ve svém srdci zášť proti někomu zde přítomnému? Pokud mi svědomí vyčítá, není zde něco v pořádku. Je nutné udělat krok ke smíření či odpuštění. Není to nic neobvyklého, patří to k životu. Všude totiž, kam se podíváme, setkáváme se mnohokrát s nějakou hádkou. Malé děti se hádají o místo na pískovišti nebo o formičky. Dospívající se hádají o to, kdo má pravdu. Manželé se pohádají, nemohou se dohodnout ona chce jít k moři, on do hor. Často to začíná u maličkostí. Každý si jako kohout hájí svou pravdu a na smíření už není ani pomyšlení. Bez občasných hádek se život neobejde. Každý totiž má svou hlavu. Jeden má choulostivou kůži, všechno se ho dotýká a na všechno se uráží. Jiný má hroší kůži a nepozoruje jak jde druhým na nervy. Další je paličák, všichni musí skákat, jak on píská. Čtvrtý se stále zabývá jen svými city a pocity. Pátý vedle sebe nikoho nestrpí. Člověk ať chce nebo nechce vždycky na někoho narazí, kdo je mu zrovna proti srsti. Ani Pán Ježíš nebyl uchráněn sporů. A jak se zachoval? Nikoho nepřitlačil ke zdi, každého pustil ke slovu, nikdy nikoho nezranil. Ježíš se nenechal znechutit svými provokatéry. Byl velkorysý. A tuto vlastnost bychom měli mít i my všichni. Jen velkorysý člověk dokáže odpustit a smířit se. Není pod důstojnost člověka smířit se s druhým a udělat přitom dokonce první krok. Kdo není schopen odpuštění, ten není schopen ani lásky říkal jasně černošský pastor Martin Luther King. Láska všechno vydrží. Nejednou jsem se setkal s tvrzením: pane faráři, já mu nedokážu odpustit, to prostě nejde, není to možné, já na to nemám sílu ani nervy, apod. Je zapotřebí, bratři a sestry, učit se od dětí. ebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království, říká Pán Ježíš. Osvojme si proto vlastnosti malých dětí, i když jsme dospělí a dokážeme všechny milovat a 8
vzájemně si odpouštět. První věc u našich dětí je, že mají jen jednu tvář. Neumějí se přetvařovat. Nevědí, co je záludnost a lest. Děti jsou bezmezně důvěřivé, dokud nejsou zklamány. Vůči druhému jsou otevřené, věří v jeho spolehlivost, jsou velkorysé. Děti jsou upřímné, naivní, nekomplikované, dokáží s Bohem mluvit velmi lidsky. Zdravé děti jsou bez zábran, nepřipustí si žádný duševní balast, vysloví všechno, co tíží jejich duši. Budeme-li jako děti otevření, přímí, spontánní, schopni nadšení, srdeční, přirození, schopni odpouštět, pak získáme Boží království. Být dítětem je našim každodenním úkolem. Usilujme o vzájemné smíření. Bez vzájemného odpuštění neexistuje mezi lidmi pokoj a mír ať doma či ve světě. Snažme se o toleranci k druhým. Snad i evangelium nás k tomu přivede. Pán Ježíš uzdravuje Petrovu tchýni. Z toho je jasné, že byl Petr ženatý, měl manželku a ta musela být skutečně velmi velkorysá, když souhlasila s tím, aby zanechal rybaření a šel za Ježíšem. A ještě obdivuhodnější je tchýně. Ta zcela jistě byla připravena, že se pustí do svého zetě a všechno mu vyčte, jak si to představuje zanechat práce, opustit rodinu, domov a jít si za svým. Byla však určitě překvapena uzdravením, kterého se jí dostalo a sama nakonec všechny ráda pohostí místo moralizování a napomínání. Prosme Pána, abychom dokázali být k druhým tolerantní, odpouštěli si navzájem a tak budovali pěkné společenství doma i ve farnosti. Amen. Uzdravení z horečky (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Je zima, netopí se ve světnici. Nemocný leží v posteli, ale netřese se zimou. Má naopak čelo rozpálené. Má horečku, teplotu 39 stupňů. Den předtím ho roztřásla zima. Nebylo to příjemné. Ale to teplo, které se dostavilo potom, je daleko horší. Je to nemoc. Horečka přináší žár, který není přirozený. Stala se tedy snadno symbolem nepřirozeného žáru mravního, tj. vášně. Problémem se zabývala podrobně morálka starých stoiků a Otcové církve z ní mnoho převzali. Stoické rozlišení je celkem prosté. Buď jednáme podle rozumu, uvažujíce solidní důvody pro a proti, nebo se dáme strhnout slepou náklonností, vášní. První skutek je tedy dobrý, druhý je zlý, i když se třeba navenek nic zvláštního nepřihodí. Ten, kdo se rozčílí, už hřeší. Zabije-li pak slepici nebo vlastního otce, píše Chrysippos, to už se stalo náhodou, podle toho, kdo se mu připletl do cesty. Mravní postoj od nás tedy požaduje, abychom potlačovali v zárodku všechny vášně. Řecký výraz pro vášeň je pathos, dokonalý člověk je tedy apatický, po ničem netouží, nic ho nerozčilí, ničeho se nebojí. Tato teorie vypadá vznešeně, ale přesto ji museli křesťané opravit, hlavně ve dvou bodech. Nejsou všechna 9
hnutí smyslů nepřirozená. A není pravda, že se vášně nedají kontrolovat. Dají se a musí se ovládat. Proto naše morálka rozlišuje vášně či náklonnosti zřízené a nezřízené. Křesťanští asketi byli vždy velcí optimisté. Člověk nehřeší proto, že vzplanul, ale proto, že se neovládl a mohl to udělat. Křesťanští autoři tedy obhajují zásadní moc člověka ovládat své vášně. Je to podobné jako síla zdravého lidského těla překonat horečku. Potrápí ho jenom dočasně. Není to ovšem příjemné. Tím nepříjemnější je cítit se rozhněvaným, smyslným, netrpělivým. Vyžaduje to boj proti vnitřní rozpolcenosti. Kde se vzala? Tento stav ovšem nemůže být přirozený. Cítíme v sobě jakýsi rozklad. V něm pak se dá, podle sv. Augustina, pozorovat následek hříchu. Vůle odepřela poslušnost Bohu, za trest nás neposlouchají naše vlastní náklonnosti. Poručím noze, vykročí, poručím ruce, rozpřáhne se,... poručím své náklonnosti, nehne se. Sv. Tomáš přirovnává svobodnou vůli ke králi, který už ztratil neomezenou moc a je hlavou svobodných občanů. Vyzve je, oni poslechnou, chtějí-li. Obyčejně pak dělají po svém daleko dřív, než o tom král ví, dřív, než to může schválit nebo zakázat. Náklonnost často předchází rozum svobodnou vůli. Známe to ze zkušenosti. Chce se nám pít, máme zlost a odpor, často ani sami nevíme proč. Nemáme tedy moc nad vznikem vášní. Jsou někdy silné, nedají se odehnat. Ale přesto všechno hájíme základní svrchovanou moc vůle. Nikdy nás nemohou náklonnosti přinutit ke svobodnému souhlasu s hříchem. Vždyť i velcí světci byli často lidé prudce vášniví, ale nejenom že nehřešili. Boj proti náklonnostem je naopak posvětil a posílil. Když pak někdy ztráceli trpělivost, volali k Bohu a ten jim přinesl klid a útěchu, podobně jako když Kristus uzdravil tchýni sv. Petra z horečky. Dostavil se tedy pokoj a schopnost pracovat. Smyslových lnutí je mnoho druhů. Ale stoikové je rozdělili především do dvou skupin: buď něco nesnášíme, odpuzuje nás to, nebo po něčem toužíme, chceme se toho zmocnit. Do první skupiny patří především hněv. O hněvu mnoho píší klasičtí autoři. Nazývají hněvivého dobrovolným bláznem. Dělá totiž v návalu vášně věci, kterých pak lituje, rozbije věci, které sám platí, udělá zle lidem, kteří jsou jeho přátelé a příbuzní. Hněvu podléhají lidé letory sangvinické a cholerické. Zatímco u prvních vzplanutí rychle opadne, u druhých je trvalé, a tak se hněv promění v nenávist a pomstychtivost. Protože je těžko zamezit první citové reakci, asketické ovládání se soustředí na to, abychom se naučili při rozčilení pokud možno nemluvit a nic nerozhodovat. V Apoftegmatech Otců pouště se vypravuje, že chtěli vyzkoušet ctnost starého mnicha, a proto začali v jeho přítomnosti s uštěpačnými poznámkami mluvit proti němu. On nedal nic znát. Pak se ho ptali: Otče, rozčililo vás to? Odpověděl: Rozčililo, ale nepohnulo to se mnou tak, abych promluvil. Hněv je vzplanutí proti něčemu, co je nám nemilé, odporné. Opačné vášni říkáme žádostivost. Jde tu o něco, co si žádáme, co je nám milé, co bychom si přáli mít, čeho se chceme zmocnit. Ve správné míře je to přirozená reakce zdravého organismu. Žaludek cítí chuť k jídlu, k pití. Svěží údy se chtějí hýbat, hrát si atd. Dobře však známe, jaký je chudák ten, kdo nemůže zvládnout žádostivost k pití, komu třeští fantazie žádostmi smyslnými. Doporučuje se, abychom v tomto případě utekli od každé příležitosti, která by nás svedla ke skutku. Je to moudré, ale není to možné provést do všech důsledků. Svatý Maxim Vyznavač proto radí, abychom oddělili žádost od myšlenky. Zní to abstraktně, ale je to výraz velkého psychologického optimismu. Znamená to prakticky, že se mohu zastavit a říci si: Chce se mi to, ale já chci opak! Člověk pak není to, co se mu chce, ale co on sám svobodně chce, k čemu se rozhoduje. To pak přináší klid. 10
GIOVANNI KARDINÁL COPPA PRO VATIKÁNSKÝ DENÍK L OSSERVATORE ROMANO, 19. LEDNA 2012 Měsíc od smrti prvního prezidenta České republiky Velká lekce Václava Havla Byl mistrem úvah nad transcendencí, bytím, já, lidským údělem I měsíc po smrti Václava Havla je pořád velmi těžké napsat o něm něco pádného, i přesto, že byl jedním ze světových protagonistů dobrodružství lidského ducha a politické činnosti v uplynulém století. Jeho dílo však bylo jeho životem. Sám to zmínil na konci 136. dopisu, který poslal z vězení manželce Olze, 10. července 1982: stále více mi chybí psaní, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že budu psát jedině dílo mého života (ed. CSEO, Bologna 1983; bohužel tato citace je vynechána jak v originálním vydání, Praha 1992, tak v italském překladu Santi Quaranta v Trevisu 2010). Apoteózou tohoto zásadního přesvědčení byl slavnostní pohřeb, slavený 23 prosince minulého roku v pražské katedrále, za přítomnosti všech státních představitelů i dalších, přišedších z celého světa, a zvláště pak nezadržitelného davu lidí, kteří v působivém mlčení, celé hodiny sledovali posvátný obřad, prokládaný přednesem dlouhých klasických děl Dvořáka, Händela, gregoriánských a středověkých liturgických zpěvů, i národní hymny. Tak intenzivní účast nemohla nepřipomenout velkou lekci moudrosti a pravdy, kterou Zesnulý zanechal jako dědictví budoucím. Dokonce se zdálo, jakoby jeho hlas nadále zněl z výšin věčnosti. Havel byl totiž velkým mistrem zamyšlení moderního člověka nad velkými problémy transcendence, já, lidského údělu. Jeho myšlení bylo bez přestání přitahováno odpověďmi na tyto otázky. Odpověďmi, které vposledku vedou ke konfrontaci s Bohem. Dopisy Olze, ale také všechna ostatní díla, mezi nimi divadelní hry Moc bezmocných, Dálkový výslech, VÁCLAV HAVEL, Prosím stručně, jsou bohatým pramenem filozofických a existenciálních úvah, které ústí do poslední otázky o Bohu, o křesťanství, o náboženství. To vše filtrováno neklidem brázděným často 11
pochybnostmi a protiklady, ale upřímným ve vlastním zarputilém a neuspokojitelném hledání. Citace by byly nekonečné, je tu jen potíž výběru. Přináším pouze pár nejvýznamnějších: Východisko z marazmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá společenství a svá životní řešení nabízeli komukoliv jako příklad toho, co jedině má smysl dělat (Moc bezmocných, 22, 1978). Perspektiva existenciální revoluce je co do svých důsledků především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval lidským řádem (a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená vyšší odpovědnost ; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti to je zřejmě směr, o který půjde (tamtéž, 21). Lidstvím vzniká ovšem něco bytostně nového a na nic jiného vposledku nepřevoditelného, něco, co sice je, co ale už není spontánně v bytí vůbec ; něco, co je, ale jaksi jinak, proti všemu a proti sobě samému. Bytí kladoucí si bytí jako otázku, bytí v otázce, bytí mimo bytí, postavené tváří v tvář sobě samému. Vzniká zázrak subjektu. Tajemství já. Vědomí sebe sama. Vědomí světa. Záhada svobody a odpovědnosti. Člověk tázající se, kým je a odkud a kam jde. Člověk jako ten, kdo je a zároveň ví, že je, aniž přitom ovšem své bytí plně chápe a aniž ho na druhé straně nemůže nechtít chápat. Subjekt jako ohnisko proměny bytí ve svět (Dopisy Olze, 129, 22. května 1982). Bytí v integritě bytí proměněno vržeností do cizoty světa ve vzpomínku a ideál prorůstá nás svým odleskem či ozvěnou, je naší druhou vržeností. A jako není úniku ze světa, v němž jsme odsouzeni žít, není ani úniku z našeho nenaplněného spojení s univerzalitou bytí, z trýznivé přítomnosti její nepřítomnosti v nás, z této trvalé výzvy k transcendenci, z tohoto volání našeho původu i cíle (tamtéž, 130, 29. května 1982). Propadnutí pobytu je porušením rovnováhy bytostných intencí existence... Svět tohoto propadnutí roste tedy z krize lidské integrity, z krize vnitřního světa, z krize subjektu jako subjektu; je výrazem krize lidské odpovědnosti, kterou zároveň dál prohlubuje. Propadnutí pobytu je tedy pádem do bludného kruhu... Jak tento bludný kruh protrhnout? Zdá se, že existuje jediný způsob: revoluční obrat k bytí. Prvním předpokladem takového obratu je ovšem rozpoznání bludnosti tohoto kruhu. Moderní člověk se už k takovému rozpoznání, myslím, dopracoval: je obsaženo ve zkušenosti absurdity... Je to tedy zkušenost ztráty dotyku s bytím, zkušenost krachujícího osmyslnění, zkušenost lidství, které zjistilo, že se samo sobě zpronevěřilo, že sešlo z cesty a které se právě tím opět ke své cestě obrací (tamtéž, 136, 10. července). 12 Havel na skice publikované v č. 21 týdeníku The Prague Post ze 27 prosince 2011 věnované památce zesnulého exprezidenta
Na toto důsledné a nesmlouvavé hledání smyslu bytí a nutnosti jej znovu získat, vidí Havel jedinou odpověď. Mnohokrát bylo řečeno, že nebyl věřící křesťan, nýbrž agnostik. To je velmi zúžený, ne-li falešný výklad. Ten, kdo zná Havlovy spisy, jeho jediná, nostalgická odpověď spočívá v hledání vyššího smyslu, s prahnutím po Bohu a Kristu: Historická zkušenost nás učí, že skutečně smysluplné životní východisko pro člověka je obvykle to, které má v sobě prvek určité univerzality, které tedy není východiskem jen parciálním, přístupným jen tak či onak ohraničené komunitě a nepřenosným na jiné, ale které je naopak způsobilé být východiskem pro kohokoliv, předobrazem obecného řešení, a které tedy není výrazem jen do sebe uzavřené odpovědnosti člověka k sobě a za sebe, ale kterému je tato odpovědnost vždycky ze své podstaty odpovědností ke světu a za svět... Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto místě prostoru a času, na něž nás Pán Bůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do paralelní polis. Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera). Příkladem opačného východiska je křesťanství: je východiskem pro mne teď a zde, ale jen proto, že je východiskem pro kohokoliv kdekoliv a kdykoliv (Moc bezmocných, 18). Myslím, že archetypální náboženské představy výstižně zrcadlí rozměry této dvojsmyslné podstaty lidství od ideje ráje, této rozpomínky na ztracenou účast na integritě bytí, přes ideu pádu do světa jako vlastního aktu oddělení..., přes ideu posledního soudu jako naší konfrontace s absolutním horizontem našeho vztahování, až po ideu spásy jako vrcholné transcendence, oné kvaziidentifikace s plností bytí, k níž se lidství vždy znovu vzpíná... Opravdu: relativně snesitelný život na tomto světě může zajišťovat jen lidství, které je orientováno za tento svět, lidství, které se každým svým zde a každým svým teď vztahuje k nekonečnu, absolutnu a věčnosti. Bezvýhradná orientace k teď a zde jakékoli snesitelné teď a zde beznadějně mění v pustotu a poušť a barví je posléze krví. Ano: člověk je vlastně přibit jako Kristus ke kříži do průsečíku paradoxů: rozpjat mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, strháván beznadějí pobývání z jedné strany a nedosažitelností absolutna z druhé, balancuje mezi trýzní z neznámosti svého poslání a radostí z jeho naplňování, mezi nicotou a smysluplností. A jako Kristus také vítězí vlastně především svými prohrami: nazřením absurdity nalézá opět smysl, svým selháním objevuje nově svou odpovědnost, prohrou několikaletého uvěznění vítězí přinejmenším sám nad sebou (jako objektem pobytových svodů), smrtí svou poslední a největší prohrou definitivně vítězí nad svou rozlomeností: uzavíraje navěky svůj obrys v paměti bytí vrací se tak totiž teprve aniž se zřekl čehokoli ze své jinakosti do lůna integrálního bytí (Dopisy Olze, 144, 4. září 1982). A bylo by třeba citovat dlouhou stať z Dodatku k Dálkovému výslechu, s projevem, který pronesl při ceně míru, kterou mu v roce 1989 udělili němečtí knihkupci, kde v závěru připomíná Janův prolog Na počátku všeho je slovo, aby si posteskl, že může-li být totéž slovo jednou pokorné a jindy pyšné, pýcha člověka jako obdařeného rozumem znevážila hodnotu slova : a Havel předkládá k tomuto přestupku mistrovskou syntézu, v jednom úryvku coby antologii: vybízí, abychom všichni společně bojovali proti pyšným slovům, a končí takto: Je zřejmé, že to naprosto není úkol pouhé lingvistiky. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a vůči slovu je to úkol podstatně morální. A jako takový pak není 13
na horizontu světa, jak jej můžeme pozorovat, ale v nějaké části tam, kde přebývá ono Slovo, které bylo na počátku všeho a jež není slovo lidské (Milano, Garzanti, 1990, str. 220). Tato citace, převzaté z jeho nejvýznamnějších filozofických děl, mohou dát věřit, že Havlova osobnost Byla uzavřena v jakémsi druhu abstraktního solipsismu, bez zájmu o aktivní stránku života, zatímco on byl naprosto opačný: klidný, otevřený, srdečný, ironický, velmi vnímavý a rozsáhlých zájmů o všechno, co jej obklopovalo. V jeho Prosím stručně, z roku 2006, jej vidíme v každodenním nasazení, i za jeho rychlých cest do USA, v hromadě praktických věcí, pozorností k nutnostem jeho prezidentského života, počínaje setkáními s hlavami států, po vyřizování jeho diplomatické práce, počínaje přípravami konferencí v různých zemích, do kterých byl zván, až po starost o dům, zahradu, letní prezidentskou vilu. Osobně mám nezapomenutelné vzpomínky na setkání s ním, a na jeho rozhovory, už od toho prvního, při oficiálním zahájení mého poslání v září 1990, kdy s uspokojivým úsměvem zdůraznil, že tentýž den odjížděl můj předchůdce děkan diplomatického sboru, zástupce komunistického Německa: během čtyřiceti let režimu byla souslednost děkanů kombinována tak, že jimi byli pouze ti, kteří pocházeli z komunistických zemí Evropy a Ázie, což se silně protivilo ostatním velvyslancům. Moje vztahy s Havlem se umocnili, když na přání slovenského premiéra podal demisi na prezidenta Československa. Dle protokolu připadlo děkanu diplomatického sboru, aby odpověděl na Havlův projev v zahradách pražského hradu, 20. července 1992. Při té příležitosti, poté co jsem mu jménem všech poděkoval,uvedl jsem, že se právě otáčí významná stránka dějin této země: kardinál Tomášek umíral, prezident opouštěl, časy, kdy protagonista jeho Largo desolato, upřeně ustrašen hleděl na dveře domu při každém zazvonění, skončily; hrdinná epocha odvahy, boje, snášení pominula, začínal nový čas, který vyžadoval nemenší odvahu k čelení novým problémům společnosti. Prezident sledoval má slova s rostoucí pozorností: od té doby mezi námi přeskočila jiskra sympatie, která už nikdy nepohasla. Když jsem měl příležitost setkat se s ním, mluvil s nesmírným obdivem o Janu Pavlu II. (papež zase se vždy živě zajímal o zdraví prezidenta Havla); byl vždycky velmi otevřený a srdečný, až do jeho poslední státní návštěvy v Itálii a ve Vatikánu, kdy jsem s ním dlouze mluvil na letišti. Jsou to osobní vzpomínky, ale kéž by přispěly k lepšímu pochopení bohaté a živoucí osobnosti prezidenta Havla. Jeho smrt byla skutečně závěrečným, vrcholným dílem celého jeho života. Byla posledním vyzařováním života zcela stráveného pro dobro národa, v náročném a neustálém zamýšlení nad morální odpovědností jeho úlohy státníka, politika, básníka a literáta, nesmírné výše duchovní i lidské. Toto světlo zůstává. A Havel jistým způsobem tušil, že jeho vzdálení se světu bude nadále osvěcovat, i po smrti: Bytí zakleté ve mně a bytí zakleté ve světě si mohou podat ruce kdykoli, kdekoli a jakkoli... ojedinělost a nevypočitatelnost takových chvílí spolutvoří přece jejich význam: je to význam ostrovů smysluplnosti v oceánu našeho pachtění, význam luceren, jejichž světlo padá do temnoty naší životní pouti a osvětluje ji v celé mnohoznačnosti jejího směřování (Dopisy Olze, 133, 19. června 1982). 14
Narození Páně tajemství radosti a světla (středeční generální audience Benedikta XVI., 4. ledna 2012) Drazí bratři a sestry, těší mne, že se s vámi setkávám na první generální audienci nového roku a z celého srdce přeji vám a vašim rodinám všechno nejlepší: Bůh, který narozením Krista, svého Syna, naplnil celý svět radostí, ať vás obdaří svým pokojem. Jsme v liturgickém vánočním období, které začíná vigilií 24. prosince a končí svátkem Křtu Páně. Rozmezí těchto dnů je krátké, ale plné tajemství a slavení. Všechno se soustředí kolem dvou velkých slavností Páně: Narození a Zjevení. Samotné názvy těchto slavností ukazují jejich příslušnou fyziognomii. Narození Páně slaví historický fakt Ježíšova narození v Betlémě. Slavnost Zjevení Páně, která vznikla na Východě, poukazuje na jeden fakt či spíše aspekt tohoto tajemství: Bůh se zjevuje v Kristově lidské přirozenosti to je smysl řeckého slovesa epiphaino - nechat se spatřit. Zjevení Páně poukazuje z tohoto hlediska na několik událostí. Jde především o klanění mudrců, kteří rozpoznávají v Ježíši očekávaného Mesiáše, ale také o křest v řece Jordán či zjevení Božího hlasu shůry a zázrak na svatbě v Káni Galilejské, kde Kristus učinil první znamení. Překrásná antifona liturgie hodin spojuje tyto tři události s tématem zasnoubení Krista a církve: Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno (Antifona k Zachariášovu kantiku). Můžeme skoro říci, že slavnost Narození zdůrazňuje skrytost Boha v poníženosti lidství Betlémského Dítěte. Naproti tomu ve Zjevení se Bůh skrze svoje lidství vyjevuje či ukazuje. V této katechezi bych rád krátce poukázal na pár témat, které patří ke slavnosti Narození Páně, aby mohl každý z nás pít z nevyčerpatelného pramene tohoto tajemství a přinášet plody života. Především se ptejme: čím se vyznačuje první reakce na tento mimořádný skutek Boha, který se stává dítětem, člověkem? Myslím, že první reakce nemůže obsahovat nic jiného než radost. Radujme se všichni v Pánu, protože se nám narodil Spasitel tak začíná půlnoční mše a slova, s nimiž se andělé obrátili k pastýřům: Zvěstuji vám velikou radost (Lk 2,10). Je to téma ze začátku i závěru evangelia, kdy Ježíš apoštolům vytýká, že jsou smutní (srov. Lk 24,17), což je nesrovnatelné se skutečností, že On zůstává Člověkem navěky. Postupme však o krok dál: kde se rodí tato radost? Řekl bych, že vzniká z úžasu srdce, když je vidět, jak je Bůh blízko, jak na nás Bůh myslí, jak působí v dějinách; je to tedy radost, která se rodí rozjímáním tváře onoho pokorného dítěte, protože víme, že Boží tvář je navždy přítomna v lidství pro nás a s námi. Narození Páně je radost, protože vidíme a jsme si konečně jisti, že Bůh je dobrem, životem, pravdou o člověku a že se snižuje až k člověku, aby jej pozvedl k Sobě. Bůh se stává natolik blízkým, že Ho lze vidět a dotknout se Jej. Církev rozjímá toto nevýslovné tajemství a liturgické texty této doby jsou proniknuty úžasem a radostí. Všechny Vánoční písně vyjadřují tuto radost. Vánoce jsou místem sjednocení nebe a země a různé projevy těchto dní podtrhávají velikost toho, co se stalo. Bůh, který se jeví jako vzdálený, stal se blízkým; nedostupný se stal dosažitelným, On který existuje dříve než čas, začal existovat v čase, Pán všehomíra skryl svoji velebnost a přijal přirozenost služebníka volá sv. Lev Veliký (Sermone 2 in Nativitate Domini, 2,1). V tomto Dítěti, které potřebuje všechno stejně jako každé jiné dítě, se to, čím je Bůh - věčnost, moc, svatost, život, radost - pojí s tím, co jsme my: slabost, hřích, utrpení a smrt. 15
Teologie a spiritualita Vánoc užívají k popisu tohoto faktu výraz admirabile commercium, to znamená zázračná výměna mezi božstvím a lidstvím. Svatý Atanáš z Alexandrie tvrdí: Syn Boží se stal člověkem, aby nás učinil Bohem (De Incarnatione, 54,3), ale je to především svatý Lev Veliký a jeho proslulé homilie o Narození Páně, kde se tato skutečnost stává předmětem hlubokého rozjímání. Tento svatý papež totiž praví: Pokud se odvoláme k nevýslovné vlídnosti Božího milosrdenství, které přivedlo Stvořitele lidí k tomu, aby se stal člověkem, povznese nás k přirozenosti Toho, jemuž se klaníme v naší přirozenosti (Sermone 8 in Nativitate Domini). První úkon této podivuhodné výměny nastává v samotném Kristově lidství. Slovo přijalo naše lidství a výměnou byla naše přirozenost povýšena k božské důstojnosti. Druhý úkon výměny spočívá v naší reálné a niterné účasti na božské přirozenosti Slova. Svatý Pavel říká: Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny (Gal 4,4-5). Vánoce jsou tedy slavností, ve které se Bůh natolik přibližuje člověku, že s ním sdílí samo jeho narození, aby zjevil jeho nejhlubší důstojnost, totiž že je dítětem Božím. Takto se sen lidstva započatý v Ráji chtěli bychom být Bohem nečekaně uskutečňuje. Nikoli však velikostí člověka, jenž se nemůže učinit Bohem, ale pokorou Boha, který sestupuje a tak ve své pokoře vstupuje k nám a pozvedá nás k opravdové velikosti Svého bytí. Druhý vatikánský koncil v této souvislosti praví: Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova (Gaudium et spes, 22); jinak zůstává záhadou. Čím je lidský tvor? Jedině spatříme-li, že Bůh je s námi, může se nám objasnit naše existence, můžeme být šťastní, že jsme lidmi a žít s důvěrou a radostí. Kde se však tato podivuhodná výměna reálně zpřítomňuje, aby působila v našem životě a činila z něj život dětí Božích? Velmi konkrétně se tak děje v eucharistii. Když se účastníme mše svaté, představujeme Bohu to, co je naše: chléb a víno, plody země, aby je přijal a přetvořil tím, že nám daruje Sebe samého a stane se naším pokrmem, takže přijetím Jeho Těla a Jeho Krve máme účast na Jeho božském životě. Chtěl bych se nakonec pozastavit u dalšího aspektu Vánoc. Když se anděl Páně ukáže pastýřům v noci, kdy se narodil Ježíš, poznamenává evangelista Lukáš, že se kolem nich rozzářila sláva Páně (2,9); a prolog Janova evangelia mluví o Slovu, které se stalo tělem, jako o pravém světlu, které přichází na svět, světlu schopném osvítit každého člověka (srov. Jan 1,9). Vánoční liturgie je prostoupena světlem. Kristův příchod rozhání temnoty světa, naplňuje svatou noc nebeským třpytem a tvář lidí prostupuje záře Boha Otce. Dnes také. Jsme prostoupeni Kristovým světlem a vánoční liturgie nás naléhavě zve, abychom nechali svou mysl a své srdce osvítit Bohem, který ukázal zář Svojí tváře. První preface o Narození Páně praví: Neboť tvé slovo se stalo člověkem, a skrze ně nám nově zazářilo tvé světlo a jako nikdy předtím zjevila se tvá sláva: Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný, a jsme uchváceni láskou k tobě. Bůh, poté co v minulosti mnohokrát a mnoha způsoby mluvil skrze posly a znamení, ukázal se v tajemství Vtělení, vyšel ze svého nedostupného světla, aby osvítil svět. O slavnosti Zjevení Páně 6. ledna, kterou budeme slavit za pár dní, nabízí církev velmi příznačný úryvek proroka Izaiáše: Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou. Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři (60,1-3). Toto pozvání je určeno církvi, Kristovu společenství, ale také každému z nás, abychom si ještě živěji uvědomili poslání a odpovědnost vůči světu, dosvědčovali a nesli nové světlo evangelia. Na začátku konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium nacházíme následující slova: Kristus je světlo národů. Proto má 16
tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, vřelou touhu hlásat evangelium všemu stvoření (č.1). Evangelium je světlem, které se nemá ukrývat, ale postavit na svícen. Církev není světlem, ale dostává Kristovo světlo, přijímá je, aby jím byla osvícena a šířila je v celém jeho lesku. A k tomu musí dojít také v našem osobním životě. Ještě jednou cituji slova svatého Lva Velikého, která pronesl o svaté noci: Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla a království Božího (Sermo 1 in Nativitate Domini, 3,2). Drazí bratři a sestry, Vánoce jsou zastavením a kontemplací onoho Dítěte, tajemství Boha, který se stává člověkem v pokoře a chudobě, ale především jsou opětovným přijetím onoho Dítěte, kterým je Kristus Pán, v nás samotných, abychom žili Jeho životem, a Jeho cítění, Jeho smýšlení a Jeho jednání učinili svým cítěním, smýšlením a jednáním. Slavit Vánoce tudíž znamená projevit radost, novost a světlo, které toto Narození vneslo do celého našeho bytí, abychom byli pro druhé také nositeli radosti, pravé novosti a Božího světla. Ještě jednou přeji vám všem vánoční čas požehnaný přítomností Boha! Ježíšova modlitba při Poslední večeři (středeční generální audience Benedikta XVI., 11. ledna 2012) Drazí bratři a sestry, v našem cyklu reflexí o Ježíšově modlitbě, jak je podaná v evangeliu, bych chtěl rozjímat o výjimečně slavnostním momentu Jeho modlitby při Poslední večeři. Hostina, při níž se Ježíš loučil se svými přáteli, má svoje časové a emocionální pozadí, jímž je bezprostřední hrozba smrti, jejíž blízkost už Ježíš cítí. O svém utrpení začal Ježíš mluvit již dlouho předtím a svoje učedníky se snažil do této perspektivy postupně uvádět. Evangelium podle Marka podává, že již na začátku cesty do Jeruzaléma, ve vzdálené krajině Cesareje Filipovy, Ježíš začal učedníky poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých (Mk 8,31). Ve dnech, kdy se chystal k rozloučení se svými učedníky, prožívali lidé blížící se Paschu, Velikonoce, totiž památku vysvobození Izraele z Egypta. Toto osvobození, prožité v minulosti a znovu očekávané v přítomnosti i budoucnosti, bylo oživováno rodinným slavením Paschy. Poslední večeře do tohoto kontextu zapadá, ale vyznačuje se základní novostí. Ježíš hledí vstříc svému Umučení, Smrti a Vzkříšení a je si toho plně vědom. Chce prožít tuto Večeři se svými učedníky ve znamení zcela jedinečném a odlišném od ostatních hostin. Je to Jeho Večeře, v níž daruje Něco naprosto nového: Sebe samého. Ježíš tak slaví svoji Paschu, předjímá svůj Kříž a své Vzkříšení. Tato novost zřetelně vyplývá z chronologie Poslední večeře v evangeliu podle Jana, který ji nepopisuje jako velikonoční večeři, protože Ježíš zavádí něco nového, slaví Svoji Paschu, jež se ovšem také váže k událostem Exodu. Podle Jana zemřel Ježíš na kříži právě ve chvíli, kdy byly v Jeruzalémském chrámu obětováni velikonoční beránci. Co je tedy jádrem této Večeře? Jsou to gesta lámání chleba, podávání učedníkům a sdílení kalicha s vínem za doprovodu slov a v kontextu modlitby, do níž zapadají: to je ustanovení eucharistie, vrcholná modlitba Ježíše a církve. Podívejme se však na tento moment zblízka. Novozákonní tradice o ustanovení eucharistie nejprve podávají modlitbu, která uvádí tato gesta a Ježíšova slova o chlebu a vínu, přičemž používají paralelní a komplementární slova. 17
Pavel a Lukáš mluví o eucharistii/díků-činění: vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim (Lk 22,19). Naproti tomu Marek a Matouš zdůrazňují aspekt eulogie/požehnání: vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim (Mk 14,22). Oba řecké výrazy eucharistein a eulogein odkazují k hebrejskému beracha, to znamená k zásadní modlitbě díkůvzdání a požehnání Izraelské tradice, kterou se zahajovaly velké hostiny. Dvě odlišná řecká slova odkazují na dva vnitřně spjaté a komplementární směry této modlitby. Beracha je totiž především díkůvzdáním a chválou Boha za obdržený dar. V Ježíšově Poslední večeři jde o chléb zhotovený ze pšenice, které dává Bůh vyrůst ze země, a o víno, vyrobené z plodů zralé révy. Tato modlitba chval a díků stoupající k Bohu se vrací jako požehnání. Dar přinesený Bohu se člověku vrací požehnán od Všemohoucího. Slova o ustanovení eucharistie spadají do tohoto kontextu modlitby. V ní se chvála a požehnání berachy stávají požehnáním a proměněním chleba a vína v Ježíšovo Tělo a Krev. Před slovy o ustanovení přicházejí na řadu gesta: lámání chleba a pozvednutí kalicha s vínem. Lámání chleba a podávání kalicha přísluší hlavě rodiny, která přijímá ke svému stolu všechny členy, ale mezi tato gesta patří také přívětivost, kdy je do společenství u stolu přijímán cizinec, který nepatří do rodiny. Při večeři, kterou se Ježíš loučí se svými učedníky, nabývají tato gesta zcela nové hloubky. Ježíš viditelně naznačuje přijetí k této hostině, kde se dává Bůh. V chlebu a vínu Ježíš nabízí a sdílí Sebe samého. Jak se ale toto všechno uskutečňuje? Jak může Ježíš v oné chvíli dát Sebe sama? Ježíš ví, že mu bude život odňat popravou na kříži, trestem smrti pro nesvobodné lidi, tedy způsobem, který Cicero definoval jako mors turpissima crucis. Darem chleba a vína, které nabízí v Poslední večeři, předjímá Ježíš svoji smrt a své zmrtvýchvstání a tak uskutečňuje to, co řekl v podobenství o Dobrém Pastýři: Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce (Jan 10,17-18). Ježíš proto předem dává život, který mu bude odňat a takto proměňuje svoji násilnou smrt ve svobodný úkon darování sebe samého za druhé a pro druhé. Vytrpěné násilí se proměňuje v aktivní, svobodnou a vykupitelskou oběť. V modlitbě začínající podle obřadních forem biblické tradice Ježíš znovu ukazuje svoji totožnost a rozhodnost důsledným plněním svého poslání totální lásky, výrazem poslušnosti k Otcově vůli. Hluboká originalita darování Sebe samého učedníkům skrze eucharistickou památku je vrcholnou modlitbou, jež charakterizuje tuto večeři na rozloučenou. Rozjímáním Ježíšových gest a slov o této noci, jasně vidíme, že vnitřní a trvalý vztah s Otcem je místem, kde se uskutečňuje gesto, kterým zanechává učedníkům a každému z nás svátost lásky, Sacramentum caritatis. Dvakrát znějí ve večeřadle slova: To čiňte na mou památku (1 Kor 11, 24.25). Darováním Sebe slaví Ježíš Paschu a stává se pravým Beránkem, který dokonává celý starozákonní kult. Proto svatý Pavel říká Korintským křesťanům: Vždyť náš velikonoční beránek Kristus je už obětován. Proto slavme svátky s upřímností a životem podle pravdy (1 Kor 5, 7-8). Evangelista Lukáš uchoval další cenný prvek událostí Poslední večeře, který nám umožňuje spatřit dojemnou hloubku Ježíšovy modlitby za svoje učedníky onu noc, i Jeho pozornost vůči každému. Ježíš začíná modlitbou díkůvzdání a požehnání, potom přichází eucharistický dar, kdy dává Sebe samého, a zatímco podává tuto rozhodující svátostnou skutečnost, obrací se k Petrovi a na konci večeře mu říká: Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry (Lk 22,31-22). Když nadchází zkouška také pro učedníky pozvedá Ježíš svojí modlitbou jejich slabost, jejich snahu pochopit, že Boží cesta 18