BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Přeshraniční sledování a pronásledování

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor: Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra mezinárodního a evropského práva BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Přeshraniční sledování a pronásledování Jiří Sýkora 2012 1

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Přeshraniční sledování a pronásledování zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. 2 Vlastnoruční podpis autora

Rád bych poděkoval JUDr. Davidu Sehnálkovi, Ph.D. za laskavé vedení této práce, dále kpt. Mgr. Ivě Hanušové a plk. Mgr. Jindřichu Jílkovi za odbornou pomoc a neocenitelné konzultace. 3

Obsah ÚVOD... 6 1 ZÁKLADNÍ POJMY... 7 1.1 Schengen... 7 1.1.1 Schengenský prostor... 8 1.1.2 Schengenský acquis... 9 1.1.3 Schengenská prováděcí úmluva... 9 1.1.4 Základní pojmy Schengenské prováděcí úmluvy... 9 1.2 Evropská unie... 11 1.3 Bilaterální smlouvy... 12 2 Stručný historický náhled na vývoj právní úpravy v právu EU... 13 3 Schengenský prostor... 16 3.1 Historický vývoj... 16 3.2 Členské státy schengenského prostoru... 18 3.3 Základní principy Schengenského prostoru... 19 3.4 Vnější a vnitřní hranice... 20 3.5 Schengenský informační systém... 21 3.5.1 Vývoj Schengenského informačního systému... 22 3.6 Policejní spolupráce... 23 3.6.1 Výměna styčných důstojníků... 23 3.6.2 Společné hlídky zaměření na společné hlídky České republiky a Polské republiky 23 4 Přeshraniční sledování a pronásledování... 26 4.1 Přeshraniční sledování... 26 4.1.1 Popis jednotlivých institutu přeshraniční sledování... 28 4.1.2 Obecné podmínky... 29 4.2 Přeshraniční pronásledování... 31 4

4.2.1 Popis institutu přeshraniční pronásledování... 32 4.2.2 Obecné podmínky... 32 4.2.3 Postup policistů při přehraničním pronásledování... 33 4.2.4 Problémy při sledování a pronásledování a jejich možné řešení... 34 4.3 Přeshraniční sledování a pronásledování bilaterální smlouvy... 35 5 Zákonná a podzákonná ustanovení... 38 6 Statistiky zákroků v České republice... 39 Závěr... 41 Resumé... 43 Prameny a použitá literatura... 45 5

ÚVOD Cílem mé bakalářské práce je přiblížit problematiku přeshraničního sledování a pronásledování. Seznámit s právní úpravou a upozornit na případné nedostatky vyskytující se v samotné praxi, a to ať již ze zmíněného právního hlediska či technického vybavení Policie České republiky. Tato problematika se stává rok od roku více aktuální, a to vlivem integrace Evropských zemí, probíhající již od padesátých let minulého století, jejich vzájemnou spoluprácí ve věcech hospodářských či bezpečnostních a postupném rušení státních hranic. Evropská integrace je totiž v mnoha hlediskách výjimečným procesem. Mezi nejdůležitější patří nadstátnost a s tímto související i omezování suverenity jednotlivých států. Jak již bylo výše uvedeno, hlavním cílem této bakalářské práce bude popsání institutu přeshraničního sledování a pronásledování, jelikož je v České republice jeho zákonná úprava velmi málo rozsáhlá. Dalšími cíli bude zodpovězení následujících otázek: Zda je institut přeshraničního sledování a pronásledování v České republice dostatečně právně upraven, zda jde o praktickou právní úpravu a upozornit na jeho právní aspekty. Jestli Česká republika a její orgány, hlavně Policie České republiky, disponuje technickými prostředky dostačujícími k provádění pronásledování. Při tvorbě práce bylo čerpáno převážně z literatury, právních předpisů, závazných pokynů, přednášek odborníků, zabývající se touto problematikou, a v neposlední řadě internetových zdrojů. Základem přeshraničního sledování a pronásledování jsou tzv. evropské předpisy, mezinárodní smlouvy a národní předpisy. V úvodních kapitolách budou nejprve popsány základní pojmy týkající se problematiky přeshraniční spolupráce, dále bude následovat stručný historický náhled vývoje uvedené problematiky, její právní úprava, porovnání s právní úpravou jiného státu. Hlavní částí práce bude rozebrání samotného institutu přeshraničního pronásledování a sledování, jeho popsání v rámci Evropské unie a Schengenského prostoru. V závěru budou zobrazeny statistiky zákroků a poznatky z celé práce. Z části bude popsaná součastná praxe, včetně praktického využití institutů sledování a pronásledování, s upozorněním na vzniklé problémy a jejich možné řešení. Souhrnem by mělo být použití této práce nejen k seznámení s danou problematikou a praxí, ale též s možností použití jako metodické příručky pro postup policejních orgánů při provádění přeshraničního pronásledování či sledování. 6

1 ZÁKLADNÍ POJMY V této kapitole je popsáno několik základních pojmů, s kterými se během práce můžeme setkávat. 1.1 Schengen Schengen je malé lucemburské vinařské městečko, na jihovýchodě Lucemburska poblíž hranic Německa a Francie. Žije zde kolem 425 obyvatel. V této obci byly v letech 1985 a 1990 podepsány dohody, které zakládají schengenskou spolupráci a jsou prvkem evropské politiky. V roce 1985, na jaře, starostu vesnice Schengen, Fernarda Webera, mechanika a vinaře, v době, kdy se právě vrátil z vinice, zastihl telefon z ministerstva zahraničí. Na ministerstvu totiž probíhala diskuze o tom, na jakém místě bude podepsána nová mezinárodní dohoda. Lucembursko tehdy předsedalo Evropskému společenství, a tudíž bylo na jeho činitelích najít neutrální místo, kde by byla uvedená dohoda podepsána. A tak bylo rozhodnuto o místě podepsání dohody. Spolková republika Německo, Francie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko zde dne 14. června 1985 na palubě zde kotvící jachty MS Princesse Marie-Astrid podepsali dne 14. června 1985 a 19. června 1990 dohody o postupném odstraňování kontrol na společných vnitřních hranicích mezi smluvními stranami (Úmluva k provedení Schengenské dohody). 1 Na tomto základě byla v Schengenu u břehu řeky Mosely postavena pamětní deska, na jejímž sloupu se dočteme o místě a datu podepsání mezinárodních smluv. Obrázek 1 Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/soubor:schengen_monument.jpg 1 Oficiální stránky obce Schengen. Dostupné z: < http://www.schengen.lu/fr-fr/accords-de-schengen > 7

Signatátoři Schengenské dohody: Pro Lucembursko ministr zahraničí Robert Goebbels Pro Nizozemsko ministr zahraničí Wim van Eekelen Pro Francii ministryně zahraničí Catherine Lalumiére Pro Německo ministr zahraničí Waldemar Schreckenberger Pro Belgii ministr zahraničí Paul de Keersmaeker Signatátoři Prováděcí úmluvy: Pro Lucembursko - Georges Wohlfart Pro Nizozemsko - Piet Dankert Pro Francii - Edith Cressonová Pro Německo - Lutz Stavenhagen Pro Belgii - Paul de Keersmaeker Pojem schengen se postupem času vžil a začal se používat jako zkrácený název schengenského prostoru. 2 1.1.1 Schengenský prostor Jedná se o území států, které jsou součástí schengenského prostoru. Na vnitřních hranicích území těchto států nejsou prováděny hraniční kontroly. Bezpečnost těchto států je zajištěna ochranou vnějších hranic a vzájemnou spoluprácí jednotlivých členských států a Schengenským informačním systémem. Členské státy, v případě vážné hrozby proti veřejnému pořádku nebo vnitřní bezpečnosti, mohou dočasně zavést ochranu vnitřních hranic. 3 2 Oficiální stránky obce Schengen dostupné z: < http://www.schengen.lu/fr-fr/accords-de-schengen > 3 PIKNA Bohumil: Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. Podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006. 479 s. ISBN 80-7201-619-9, str. 218 8

1.1.2 Schengenský acquis Komplex právních předpisů, které představují základ schengenské spolupráce. Tvoří je Schengenská dohoda, Schengenská prováděcí úmluva, Úmluvy o přistoupení k úmluvám ze strany nových států, rozhodnutí a prohlášení Výkonného výboru (zanikl na základě schengenského protokolu), legislativní akty EU/ES, u nichž je v preambuli napsáno, že rozvádějí schengenské acquis. Acquis je nadřazeno národnímu právu členských zemí. 1.1.3 Schengenská prováděcí úmluva Jedná se o prováděcí úmluvu ze dne 19. června 1990 k Schengenské dohodě ze dne 14. června 1985 o postupném rušení kontrol na společných hranicích, uzavřené mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky. 4 1.1.4 Základní pojmy Schengenské prováděcí úmluvy Vnitřní hranice Společné pozemní hranice smluvních stran, jakož i jejich letecké linky a jejich námořní přístavy pro pravidelná přepravní spojení výhradně z a do přístavů nacházejících se na území smluvních stran, bez přerušení plavby v přístavech ležících mimo území smluvních stran. Mohou se v zásadě překračovat v kterémkoliv místě a nedělají se na nich žádné hraniční kontroly. Vnější hranice Hranice smluvních stran na pevnině i na moři, jakož i jejich letiště a námořní přístavy, které nejsou vnitřními hranicemi. Tedy hranice mezi členskými státy a těmi, které se na schengenské spolupráci nepodílejí (tzv. třetí státy). Všichni občané třetích států pro- 4 Schengenská prováděcí úmluva ze dne 19. Června 1990 k Schengenské dohodě ze dne 14. Června 1985 o postupném rušení kontrol na společných hranicích, uzavřené mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky. CELEX: 42000A0922(02) 9

cházejí důkladnou kontrolou. Česká republika má vnější hranice pouze na mezinárodním letišti Praha Ruzyně, Brno Tuřany, Ostrava Mošnov, Karlovy Vary a Pardubice. Interní letecká linka Letecká linka začínající a končící výhradně na území smluvních stran bez přistání na území třetího státu. Třetí stát Stát, který není smluvní stranou. Cizinec Osoba, která není státním občanem žádného z členských států Evropských společenství. Cizinec označený za nežádoucí osobu Cizinec, který podle čl. 96 má záznam v Schengenském informačním systému jako osoba, které má být odepřen vstup. Schengenský informační systém bude popsán v dalších kapitolách. Hraniční přechod Místo určené příslušnými orgány k překročení vnější hranice. Hraniční kontrola Kontrola prováděná na hranicích výhradně jako reakce na zamýšlené překročení hranic bez ohledu na jiné záměry. Dopravce Fyzická nebo právnická osoba provozující profesionálně přepravu osob vzdušnou, vodní nebo pozemní cestou. Povolení k pobytu Jakýkoliv typ povolení vystaveného smluvní stranou, které opravňuje k pobytu na jejím území. Toto vymezení se netýká přijetí k dočasnému pobytu na území smluvní strany za účelem vyřízení žádosti o azyl nebo žádosti o povolení k pobytu. 10

Žádost o azyl Žádost cizince projevená písemně, ústně nebo jiným způsobem na vnější hranici nebo na území smluvní strany s cílem získat statut uprchlíka podle Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu z 31. ledna 1967, a jako taková osoba získat právo pobytu. Žadatel o azyl Cizinec, který ve smyslu této úmluvy podal žádost o azyl, o které dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto. Vyřizování žádosti o azyl Veškerá řízení, jejichž účelem je prošetřit žádosti o azyl a rozhodnout o nic, jakož i všechna opatření přijatá při uskutečňování konečných rozhodnutí stran těchto žádostí, s výjimkou určení smluvní strany, která podle ustanovení této úmluvy je příslušná k projednání konkrétní žádosti o azyl. 5 1.2 Evropská unie Používanou zkratkou je EU. Evropská unie je svého druhu ojedinělé hospodářské a politické společenství, v součastné době má 27 evropských zemí. Vznikla na základě Maastrichtské smlouvy o Evropské unii dne 1. listopadu 1993. Jedná se o tří-pilířový systém. První je představen dvěma Evropskými společenstvími Evropské společenství (ES) a Evropské společenství pro atomovou energii (EUROATOM), tento pilíř je převážně nadnárodní. Druhý představuje společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU (SZBP), je převážně mezivládní. Třetí, také převážně mezivládní, představuje policejní a justiční spolupráci ve věcech trestních. Všechny tři pilíře mají společné hlavní orgány, těmi jsou Evropská rada, Rada Evropské unie, Evropská komise, Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr a Evropský parlament. 6 5 Schengenská prováděcí úmluva ze dne 19. Června 1990 k Schengenské dohodě ze dne 14. Června 1985 o postupném rušení kontrol na společných hranicích, uzavřené mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky. Hlava I, Vymezení pojmů čl. 1. CELEX: 42000A0922(02) 6 HENDRYCH Dušan a kol., Právnický slovník, 3. Vydání, 2009. Dostupný z www: http://www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentid=nnptembqhfpwy6bomv3he33qonvwcx3vnzuwk&groupindex=5&rowindex=0&conversationid =2358829#selected-node 11

Členské státy Evropské unie (v závorce je uveden rok přistoupení k Unii): Belgie (1952), Lucembursko (1952), Nizozemsko (1952), Francie (1952), Německo (1952), Itálie (1952), Dánsko (1973), Irsko (1973), Spojené království (1973), Řecko (1981), Portugalsko (1986), Španělsko (1986), Rakousko (1995), Finsko (1995), Švédsko (1995), Kypr (2004), Česká republika (2004), Estonsko (2004), Maďarsko (2004), Lotyšsko (2004), Litva (2004), Malta (2004), Polsko (2004), Slovensko (2004), Slovinsko (2004), Bulharsko (2007), Rumunsko (2007). 1.3 Bilaterální smlouvy Jedná se o mezistátní dvoustranné smlouvy, které uzavírají dva sousední státy. Jsou v nich řešené sporné otázky, určují příslušné orgány, jednotlivé postupy. V oblasti přeshraničního sledování a pronásledování doplňují Prováděcí úmluvu. 12

2 Stručný historický náhled na vývoj právní úpravy v právu EU Winston Churchill (1946): Jestliže by Evropa jednou svorně spravovala společné dědictví, pak by mohlo tři až čtyři sta milionů jejich obyvatel bez hranic prožít štěstí, blahobyt a slávu. Musíme vytvořit něco na způsob Spojených států evropských. Integrací evropských států, a to především hospodářskou, se začaly odstraňovat bariéry, které zatěžovaly obchodní styk. Tím docházelo ke slučování evropských trhů, které přineslo značné výhody ať už v oblasti větší produkce, snižování nákladů, větší specializace, zvýšení produktivity práce, rostoucí konkurence, došlo k inovaci výrobků, zvyšování kvality, k většímu výběru zboží, a ke klesajícím cenám, a to bez zániku jejich vlastní suverenity. Integrace evropských států prošla několika stupni vývoje: 1. pásmo volného obchodu, 2. celní unie, 3. společný trh, 4. hospodářská a měnová unie, 5. politická unie. Rozvoj evropských zemí má za následek jejich vzájemnou spolupráci a vznik nadnárodních organizací. Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Evropská integrace značně zesílila po skončení druhé světové války. V tomto období byla snaha o kontrolu výroby oceli, jako dohledu nad zbrojením a vyloučením nebezpečí válečných konfliktů. To mělo za následek, že šest států tzv. první šestka (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Německo) připravovali Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli. Tato smlouva byla uvedenými státy dne 18. dubna 1951 podepsána a dne 23. července 1952 vstoupila v platnost. Jednalo se o nejúspěšnější proces integrace. Evropské společenství (ES) Následně dne 25. března v roce 1957 výše uvedené státy podepsaly tzv. Římské smlouvy k založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství 13

pro atomovou energii (Euroatom). Dle Evropského hospodářského společenství mělo být v rámci společenství zavedeno právo volnosti pohybu pracovních sil. Předpisy o vstupu, pobytu a pracovním právu cizinců, kteří jsou občany Evropského hospodářského společenství, již nepodléhají výlučně právu národnímu, ale právu Evropského hospodářského společenství. V roce 1965 došlo k propojení výše uvedených tří společenství tzv. Slučovací smlouvou platnou od roku 1967 a začal se objevovat pojem Evropské společenství. V roce 1968 Evropské společenství vydalo Nařízení ES č. 1612/68 Rady EHS týkající se práva volného pohybu pracovních sil v rámci společenství. Uvedené nařízení má přednost před národními předpisy. Dne 29. dubna 2004 bylo nařízení změněno Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Dne 14. června 1985 byla v obci Schengen podepsána Schengenská dohoda a následně Schengenská prováděcí úmluva, o tomto bude blíže pojednáno v následující kapitole 3.1. Evropská unie (EU) Evropské společenství se začalo v sedmdesátých letech rozšiřovat o další země. Dne 1. ledna 1973 se přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Dne 1. ledna 1981 Řecko a 1. ledna 1986 Španělsko a Portugalsko. Od roku 1990 bylo jedním z hlavních cílů Evropského společenství jednání o měnové, hospodářské a politické unii, což vedlo dne 7. února 1992 ke vzniku tzv. Maastrichtské smlouvy o Evropské unii platné od 1. listopadu 1993 a samotnému vzniku Evropské unie. Evropská unie je tvořena ze tří základních pilířů: 1. pilíř je z Evropských společenství, kterými jsou EHS, ESUO, Euratom, 2. pilíř tvoří společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, 3. pilíř spolupráci v oblastech justice a vnitřních věcech. 1. pilíř Evropské unie je založen na tzv. komunitárním právu, které se bezvýhradně musí přizpůsobit všem členským státům. 2. a 3. pilíř je tvořen na základě evropského práva, je zde možné uplatňovat odmítavé stanoviska členských zemí. V roce 1999 byla problematika azylu 14

a přistěhovalectví přesunuta z oblasti 3. pilíře do 1. pilíře, a to z důvodu sjednocení některých procedur. 7 Spolupráce v trestní oblasti Ještě je potřeba poznamenat, že okruh trestních věcí a policie stál zcela mimo zájmy protagonistů od počátku vzniku evropské spolupráce. Což potvrzují zakládající výše uvedené smlouvy, které se o trestních věcech a policejní spolupráci vůbec nezmiňují. Uvedené smlouvy se věnují převážně ekonomickým politikám. Členské státy postupně zjistili, že je integrace v některých situacích ztížena, jelikož nelze uplatnit trestněprávní sankce. Prvním dokumentem, který se pokouší upravit určité okruhy trestního práva, byla Evropská úmluva o vydávání z 13. prosince 1957. Uvedená úprava se však netýká přímo policejní spolupráce. Dále Evropská úmluva o spolupráci v trestních věcech, ta se ovšem zabývá převážně důkazním řízením, získávání důkazů ze zahraničí a uplatnění soudních dokumentů. Nejvíce do trestní oblasti zasáhla Úmluva o celní spolupráci, tzv. Neapol II ze dne 18. prosince 1997, která vychází ze starší úmluvy o celní spolupráci Úmluvy členských států Evropského společenství o poskytování vzájemné pomoci mezi jejich celními správami podepsaná v Římě 7. září 1967, tzv. Neapol I. Do úmluvy Neapol II spadá nedovolený obchod s drogami, přeshraniční pronásledování a sledování, kontrolované dodávky, skryté vyšetřování, zvláštní společné vyšetřovací týmy. Celní orgány podle smlouvy o Evropské unii, čl. 30 odst. 1 písm. a) spadají pod donucovací orgány a též jsou úzce spjaty s policejními orgány. 8 7 HANUŠOVÁ I.: Schengen přeshraniční policejní spolupráce, stručná příručka pro policisty, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor mezinárodních vztahů, 2012 8 PIKNA Bohumil, Spolupráce celních správ v bezpečnostní oblasti [citováno 30.12.2003+. Dostupný z http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/akademie/eu/spol_cel.html#24. 15

3 Schengenský prostor 3.1 Historický vývoj Dne 13. června 1984 byla mimo rámec Evropského společenství sjednána tzv. Saarbrückenská dohoda mezi Německem a Francií o volném pohybu vozidel pro dálkovou silniční přepravu. A to z důvodů, které reagovaly na velké protesty evropských řidičů vozidel pro dálkovou silniční přepravu proti velkým zdržením na společných hraničních přechodech obou států. Smyslem dohody bylo mj. postupné rušení kontrol na francouzsko-německých hranicích, zavedení volného pohybu zboží a volného pohybu osob. K této dohodě se přidaly země Beneluxu podpisem první Schengenské dohody o postupném odstranění hraničních kontrol mezi účastnickými státy. Dohoda byla podepsána v lucemburské vinařské obci Schengen dne 14. června 1985. Jedná se o vládní dohodu s cílem vytvořit Evropu bez vnitřních hranic v rámci ES. Podrobnosti nebyly v této dohodě ještě stanoveny, ty upravovala pozdější Schengenská prováděcí úmluva. Pro Schengenské dohody se vžil termín Schengen. Jde o označení mezivládní spolupráce v oblasti odstraňování hraničních kontrol na společných hranicích států Evropské unie, která se rozvinula mimo rámec Smlouvy o založení EU a Smlouvy o EU. 9 Dne 19. června 1990 byla podepsána Schengenská prováděcí úmluva a v tomtéž roce vydal Evropský soudní dvůr rozhodnutí o právu volnosti pohybu i na základě občanského průkazu. Následně po opakovaném odkladu termínů vešla dne 26. března 1995 v platnost Schengenská prováděcí úmluva. Tím došlo k úplnému zrušení pohraničních kontrol. Postupně se přidávaly další státy, které splňovaly stanovené podmínky. Ovšem na vnějších hranicích byly kontroly zesíleny, jedná se o tzv. kompenzační opatření. Při vstupu občanů z nečlenských států EU nebo EHP, tzv. cizinců z třetích zemí, je pobyt do tří měsíců možný pouze na základě vstupních podmínek dle platných předpisů Schengenu. Zřizuje se jednotné schengenské vízum a Schengenský informační systém, který umožňuje pátrání po osobách a věcech v rámci území Schengenu. 9 PIKNA Bohumil: Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. Podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006. 479 s. ISBN 80-7201-619-9, str. 205-208 16

Dublinská úmluva Dublinská úmluva nabyla účinnosti v roce 1997. Zahrnuje v sobě kompetence a kritéria azylové politiky uvnitř Evropské unie. Předpisy úmluvy se shodují s předpisy azylového řízení v Schengenské prováděcí úmluvě. Po platnosti Dublinské dohody nebudou mezi státy Schengenské dohody aplikovány ustanovení Schengenské prováděcí úmluvy týkající se azylového práva. 10 Amsterodamská smlouva Dne 1. května 1999 nabyla účinnosti Amsterdamská smlouva. Tato smlouva převedla oblasti azylové a cizinecké politiky z třetího pilíře do prvního pilíře evropské unie. Kontrola na vnějších hranicích tudíž patří do kompetence Evropské unie. Taktéž přechází schengenské právo do právního rámce Evropské unie. V této oblasti mohou orgány Evropské unie vydávat platné předpisy, které jsou nadřazeny národním ustanovením. Z tohoto vyplývá, že národní azylové a cizinecké právo a součásti práva hraničních kontrol ustoupí dříve či později jednotným evropským předpisům. Po přijetí Amsterdamské smlouvy nastalo nové období rozvoje schengenského systému. Základním právním dokumentem pro tuto etapu je čl. 8 Amsterdamské smlouvy, který uvádí: Protokol o začlenění schengenského acquis do rámce Evropské unie. Dále uvedený článek výslovně uvádí: při jednání o přijímání nových členských států do Evropské unie platí schengenské acquis a další opatření, která v jeho rámci učinily orgány, za acquis, které musí všichni kandidáti na přijetí převzít v plném rozsahu. 11 Zjednodušeně napsáno, všechny nově přistoupivší státy k Evropské unii jsou povinny převzít a provádět schengenské acquis v plném rozsahu. V případě České republiky bylo dne 19. července 2004 vydáno Společné prohlášení ministrů vnitra České republiky, Polské republiky, Slovenské republiky a Maďarska. Jednalo se o tzv. Visegrádskou čtyřku, označovanou V4, o plném zapojení do schengenského prostoru. V roce 2000 nabylo planosti Nařízení EURODAC k zajištění efektivnější aplikace Dublinské úmluvy, a to odebíráním a porovnáváním otisků prstů u žadatelů o azyl a osob, které přicestovaly ilegálně v rámci celé Evropské unii. 10 HANUŠOVÁ I.: Schengen přeshraniční policejní spolupráce, stručná příručka pro policisty, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor mezinárodních vztahů, 2012, 43 s., str. 30 11 Amsterodamská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii, čl. 8 17

Dne 16. dubna 2003 byla podepsána smlouva o přistoupení mezi Evropskou unií a Českou republikou, Estonskem, Kyprem (řecká část), Litvou, Lotyšskem, Maďarskem, Maltou, Polskem, Slovenskem a Slovinskem. K přistoupení došlo dne 1. května 2004, jednalo se o tzv. východní rozšíření Evropské unie. 12 3.2 Členské státy schengenského prostoru Po platnosti Schengenské prováděcí úmluvy, kterou ujednaly již zmíněné země Beneluxu (Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), Francie a Spolková republika Německo je k datu 1. ledna 2012 v Schengenském prostoru 26 států, jsou to: Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Island, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Norsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Z uvedených států Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko nejsou členy Evropské unie. Dále Bulharsko, Irsko, Kypr, Rumunsko a Velká Británie jsou členy Evropské unie, ale nejsou začleněny do Schengenského prostoru. Česká republika je členem Evropské unie od 1. května 2004 a Schengenského prostoru od 21. prosince 2007. Členské státy Evropské unie, které jsou součástí Schengenského prostoru: Belgie, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malt, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko. Členské státy Evropské unie, které jsou součástí Schengenského prostoru pouze z části: Irsko od roku 2002 a Velká Británie od roku 2000. Jedná se o oblasti bezpečnosti a justice. Hraniční a celní kontroly si tyto státy ponechaly, tudíž nejsou plně začleněny do Schengenského prostoru. 12 HANUŠOVÁ I.: Schengen přeshraniční policejní spolupráce, stručná příručka pro policisty, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor mezinárodních vztahů, 2012, 43 s., str. 30-31 18

Země, které jsou součástí Schengenského prostoru a nejsou členy Evropské unie: Island, Norsko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko. Členské země Evropské unie, které do součastné doby nesplňují požadavky pro přijetí: Rumunsko a Bulharsko. Členská země, která požádala o odklad vstupu do Schengenu: Kypr. Jiné země bez hraničních kontrol: Monako, San Marino a Vatikán. Uvedené země nejsou součástí Schengenského prostoru, ale na jejich hranicích se uplatňují Schengenské dohody. Zvláštní případy: Andorra. Ačkoli není součástí Schengenského prostoru a na jejích hranicích zůstaly kontroly, občanům Evropské unie pro vstup stačí platný občanský průkaz, ostatní cestující musí ke vstupu mít platný cestovní pas. 3.3 Základní principy Schengenského prostoru Mezi základních deset principů můžeme zařadit následující: 1. Možnost volně překračovat státní hranice uvnitř Schengenského prostoru, 2. volný průjezd přes bývalé hraniční přechody Schengenského prostoru, 3. volný pohyb osob a věcí uvnitř Schengenského prostoru, 4. zesílené kontroly na vnějších hranicích Schengenského prostoru, 5. možnost dočasného obnovení hraničních kontrol, a to z přesně stanovených důvodů, 6. sjednocení vízového procesu, 7. odstranění hraničních kontrol na mezinárodních letištích pro lety uvnitř Schengenského prostoru, 19

8. zajištění standardů ochrany osobních údajů, 9. vytvoření Schengenského informačního systému (SIS) pro výměnu informací, 10. zajištění policejní, celní a justiční spolupráce v Schengenském prostoru. 3.4 Vnější a vnitřní hranice Vnější hranice, pojem dle Schengenské prováděcí úmluvy již byl vysvětlen v kapitole 1.1.4. Jedná se o hranice se státy nepatřícími do Schengenského prostoru. Vnější hranice mohou být v zásadě překročeny pouze v místech k tomu určených, tedy na hraničních přechodech a to ve stanovené provozní době. Regulace jsou uvedeny v národních zákonech států Schengenského prostoru (např. v Německu - 3 pasového zákona, 59 odst. 1 cizineckého zákona, v Rakousku - 10 zákona o hraniční kontrole ). Státy Schengenského prostoru ovšem mohou připustit výjimky, které mohou překročit státní hranici i na jiném místě, než na hraničním přechodu, např. zemědělci, kteří mají své usedlosti po obou stranách hranice. 13 Kontroly na hranicích jsou prováděny postupně, všechny osoby, které překračují hranici, podléhají minimální kontrole, při které je zjištěna jejich totožnost. Občané EU, EHP a Švýcarska mohou v ojedinělých případech být podrobeny důkladné kontrole, a to v případě, že existují patřičné důvody, např. ohrožení veřejného pořádku, bezpečnosti či zdraví. 14 Ovšem hlavním úkolem vnějších hranic je provádění důkladných kontrol občanů, včetně jejich vozidel a věcí, pocházejících z třetích zemí 15. Tato kontrola obsahuje kontrolu dokladů opravňujících k překročení hranice, prověření dalších podmínek pro vstup, pobyt, začátek pracovní činnosti, vycestování a nejdůležitější částí kontroly je odvrácení ohrožení národní bezpečnosti a veřejného pořádku všech států Schengenského prostoru. Vnitřní hranice, její pojem byl rovněž vysvětlen v kapitole 1.1.4. Tuto hranici je možné překročit na každém místě bez osobní kontroly. Toto právo platí pro každého, tedy i pro cizince, který na území Schengenského prostoru oprávněně vstoupil. Hraniční přechody tedy na vnitřních hranicích již neexistují. Ovšem v zákonem vymezených případech, kdy hrozí nebezpe- 13 WESTPHAL, STOPPA, Evropské právo pro pohraniční policii. D-23562 Lübeck. 2003, str. 74 14 WESTPHAL, STOPPA, Evropské právo pro pohraniční policii. D-23562 Lübeck. 2003, str. 74 15 Stát, který není smluvní stranou, Schengenská prováděcí úmluva, jsou to tedy i státy EU, ve kterých není SPÚ v platnosti 20

čí narušení občanského pořádku, ohrožení národní bezpečnosti je možné krátkodobě hraniční přechody obnovit. 3.5 Schengenský informační systém Zkratkou Schengenského informačního systému je SIS. Jedná se o nadnárodní společný informační systém, sloužící především pro pátrání po osobách (hledaných, pohřešovaných, nežádoucích, sledovaných) a věcech (vozidla, registrační značky, cestovní a osobní doklady, registrační doklady k vozidlům, bankovky, zbraně a další). SIS výraznou mírou přispívá k zajištění veřejné bezpečnosti a veřejnému pořádku v oblasti schengenského prostoru. Do SIS přistupují všechny členské státy ze svých národních pátracích databází. K uvedeným dotazům do systému mají všichni příslušníci bezpečnostních sborů členských států přístup na stejné úrovni, jako do svých národních systémů. Doba od vyhlášení pátrání v jednom státě a zobrazení pátrání v ostatních státech je maximálně 120 sekund. Schengenský informační systém v sobě zahrnuje tři základní národní složky, a to: - Centrální databázi C-SIS, má funkci technické podpory, zahrnuje všechny dostupné informace, které je SIS zmocněn obsahovat; - Národní informační systém N-SIS, provozuje jej každá ze smluvních stran a je napojen na CSIS, je jeho kopií; - Systém SIRENE (Supplementary Information Request at the National Entry), je strukturou národních kanceláří v rámci Evropské unie, hlavní centrálu má ve Štrasburku. 16 V České republice bylo zprovoznění národní jednotky SIS (N-SIS) 1. září 2007. 16 PIKNA Bohumil: Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském právu (oblast policejní a justiční spolupráce). 3. Podstatně přepracované a rozšířené vydání. Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006. 479 s. ISBN 80-7201-619-9, str. 229-230 21

3.5.1 Vývoj Schengenského informačního systému Při vývoji Schengenského informačního systému nebylo počítáno s tak velkým růstem počtu členských států, ke kterému došlo. Z tohoto je potřeba rozšířit počítačovou technologii a vyvinout druhou generaci SIS II, která bude schopna pojmout zvyšující se objem dat, flexibilitu, bude spolehlivější, úsporná a bezpečná. SIS II je nový systém s využitím nejmodernějších technologií k usnadnění práce policistů v terénu. Plánované zprovoznění SIS II je první čtvrtletí 2013. Z právní úpravy je třeba zmínit následující důležité předpisy zahrnující právní úpravu SIS: - Schengenská prováděcí úmluva, hlava IV, čl. 92 až 119 - Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1986/2006 ze dne 20. 12. 2006 o přístupu subjektů odpovědných za vydávání osvědčení o registraci vozidel v členských státech k Schengenskému informačnímu systému druhé generace (SIS II); Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. 12. 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II); Rozhodnutí Rady 2007/471/ES ze dne 12. 6. 2007 o uplatňování ustanovení schengenského acquis týkajících se Schengenského informačního systému v České republice, Estonské republice, Lotyšské republice, Litevské republice, Maďarské republice, Republice Malta, Polské republice, Republice Slovinsko a Slovenské republice; Nařízení Rady č. 1104/2008/ES ze dne 24. 10. 2008 o přechodu z Schengenského informačního systému (SIS I) na Schengenský informační systém druhé generace (SIS II). 17 17 Viktor Kučera: Schengenský informační systém a přezkum ve správním soudnictví, *Právní rozhledy 2/2011, s. 52+, dostupný z <http://www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentid=nrptembrgfpxa4s7gjpxg5dsl42te&groupindex=2&rowindex=0&conversationid=2812840#sele cted-node> 22

3.6 Policejní spolupráce Policejní spolupráce v rámci Schengenského prostoru Schengenská prováděcí úmluva doporučuje uzavírat bilaterální dohody mezi jednotlivými státy. O těchto smlouvách bude pojednáno v dalších kapitolách. Policejní spolupráce se týká základních šesti okruhů činnosti: 1. Výměny styčných důstojníků; 2. Společných hlídek; 3. Center policejních a celních spoluprácí; 4. Výměny informací; 5. Schengenského informačního systému; 6. Přeshraničního sledování a pronásledování. 3.6.1 Výměna styčných důstojníků Problematika styčných důstojníků je uvedena v čl. 47 Prováděcí úmluvy. Jejich úloha je taková, aby důstojník jednoho státu působil na stálém pracovišti státu sousedního. Dle prováděcí úmluvy mají povinnost pomáhat formou předávání informací a řešení žádostí o policejní a právní pomoc v trestních věcech, aniž by vykonávali policejní opatření. Věnují se jim bilaterální smlouvy. 3.6.2 Společné hlídky zaměření na společné hlídky České republiky a Polské republiky Společné hlídky mezi členskými státy Schengenského prostoru jsou právně upraveny v Schengenské prováděcí úmluvě a dále ve smlouvách mezi jednotlivými státy. Právní úprava mezi Českou republikou a Polskou republikou Mezi Českou republikou a Polskou republikou je založena Smlouva mezi Českou republikou a Polskou republikou o spolupráci v boji proti trestné činnosti, při ochraně veřejného po- 23

řádku a o spolupráci v příhraničních oblastech, jedná se o sbírku mezinárodních smluv č. 62/2007. Dále je vzájemná spolupráce uvedených států upravena ujednáním mezi Policejním prezidiem České republiky na jedné straně a Hlavním velitelem Pohraniční stráže Polské republiky a Hlavním velitelem Policie Polské republiky na druhé straně o společných hlídkách. Jedná se o Rozkaz policejního prezidenta č. 20/2008. Obrázek 2 - Zdroj: prezentace p. Hanušové Při provádění společných hlídek mohou být sestaveny tři možné varianty. První je Policie České republiky, Policie Polské republiky a Pohraniční stráž Polské republiky. Druhá varianta je Policie České republiky a Policie Polské republiky a třetí variantou je Policie České republiky společně s Pohraniční stráží Polské republiky. V uvedených hlídkách mohou být minimálně tři pracovníci, a z toho nejméně dva pracovníci státu, na jehož území se společná hlídka provádí. Je zde však výjimka v případě, že je potřeba náhlé překročení státní hranice. Společné hlídky mají působnost v pásmu do 25 km od společných státních hranic pod vedením pracovníka smluvní strany, na jejímž území hlídka plní úkoly. Mezi hlavní cíle společných hlídek patří: - vzájemná pomoc při prevenci a odhalování trestné činnosti; - koordinace činnosti související s ochranou veřejného pořádku, prevenci, odhalování trestných činů a zjišťování jejich pachatelů; - koordinace pátracích akcí prováděných v příhraničních oblastech; - efektivní využívání sil a prostředků příslušných orgánů; - místní a osobní znalost příhraničních oblastí (pro případ nutnosti přeshraničního pronásledování); - shromažďování zkušeností a upevňování spolupráce; - budování důvěry mezi oběma stranami. 24

Hlavními úkoly společných hlídek jsou: - zjišťování totožnosti a kontrola osob a vozidel; - spolupráce při pátrání po osobách a věcech; - spolupráce při zajištění bezpečnosti silničního provozu; - výměna poznatků a zkušeností z výkonu služby. 18 Při provádění společných hlídek je v součastné době největším problémem jazyková bariéra (u Polské republiky a Slovenské republiky snadno překonatelná), která se otevřením státních hranic pomalu odbourává, dále neustálé snižování počtů policistů na základních útvarech, kterých se tato problematika týká. 18 Ujednání mezi Policejním prezidiem České republiky na jedné straně a Hlavním velitelstvím Pohraniční stráže Polské republiky a Hlavním velitelem Policie Polské republiky na druhé straně o společných hlídkách uveřejněné rozkazem policejního prezidenta č. 20/2008 25

4 Přeshraniční sledování a pronásledování Přeshraniční sledování a pronásledování patří mezi zvláštní formy přeshraniční spolupráce. Tato spolupráce je upravena především v Schengenské prováděcí úmluvě, v aktech Výkonného výboru a Rady. Jedná se o instituty, které jsou vzájemně rozdílné a na sobě nezávislé. 4.1 Přeshraniční sledování Obecně lze sledování chápat jako získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky, např. osobní formou. U přeshraničního sledování se jedná o pokračování sledování osob a věcí prováděné příslušnými (specializovanými) orgány České republiky - útvarem policie (Policie ČR útvar zvláštních činností SKPV a odbory operativní dokumentace KŘP) jednoho státu na území druhého státu, a to za využití sledovacích jednotek (osobní forma) nebo prostřednictvím technických prostředků (technická forma) orgánů České republiky. Tzn. sledka jednoho státu pokračuje ve sledování objektu i na území státu druhého. Výsledek sledování na území druhého státu je použitelný jako důkaz, a to za podmínky, že je sledování povoleno příslušným zahraničním orgánem. Součástí žádosti o sledování může být záznam zvuku ve vozidle (neplést s odposlechem), jedná se o 158d odst. 3 trestního řádu 19. Přeshraniční sledování je specifickou formou mezinárodně právní pomoci ve věcech trestních upravenou mezinárodními smlouvami i trestním řádem a realizovanou policejními orgány. K vyřizování a povolování všech žádostí o přeshraniční sledování z ciziny je v České republice příslušné pouze a jedině Krajské státní zastupitelství v Praze. Sledování by mělo plnit následující úkoly: a) získávat poznatky o osobách a věcech, které vedou k objasnění a prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchám trestný čin, a ke zjištění jeho pachatele, b) zjistit skutečnosti důležité pro další postupy v trestním řízení, 19 158d odst. 3 tr. ř. - Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků. 26

c) vyhledat prameny důkazů, d) opatřit důkazy, e) předcházet a zabraňovat trestným činům. 20 Právní charakter přeshraničního sledování Může mít charakter policejní (operativně pátrací opatření) nebo justiční (procesní úkon mající důkazní hodnotu). V tomto ohledu jsou v právních řádech České republiky a našich sousedních států různá právní zakotvení: V České republice to je justiční charakter 21, v Rakousku, Německu má také justiční charakter, na Slovensku justiční i policejní charakter a v Polsku pouze policejní charakter (přeshraniční sledování vyžaduje v Polsku schválení polského policejního prezidenta, v urgentních případech velitele policie vojvodství, ovšem s Litvou vždy pouze schválení policejního prezident). 22 Právní zakotvení - Článek 40 Schengenské prováděcí úmluvy, od 21. 12. 2007 aplikovatelný vedle SRN a Rakouska i ostatními schengenskými státy - Článek 17 Druhého dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 - Článek 19 Smlouvy mezi ČR a SRN o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a usnadnění jejich používání, s platností od 19. června 2002 č. 68/2002 Sb. m. s. ve znění nóty vyhlášené pod č. 126/2002 Sb. m. s. - Článek 28 a 31 Smlouvy mezi ČR a Rakouskou republikou o policejní spolupráci a o druhém dodatku k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959, podepsané 14. července 2005 a publikované pod č. 65/2006 Sb. m. s., smlouva vstoupila v platnost na základě výměny ratifikačních listin dne 1. července 2006 - Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů v 436 přeshraniční sledování 20 Dvořáček, Z. a kol. Základy činnosti policejních služeb. Služba kriminální policie a vyšetřování. Cizinecká a pohraniční policie. Praha: Vydavatelství Policejní akademie ČR, 2004, s. 56 57. 21 Býval i policejní, dle starého znění Zákona o PČR 33 a 34 o používání operativně pátracích prostředků 22 Prezentace poskytnuté od plk. Jindřicha Jílka, pracovníka NC SIRENE ÚSKPV PP ČR 27

- Závazný pokyn policejního prezidenta č. 208 z 22. 12. 2008 o přeshraničním sledování. - Závazný pokyn policejního prezidenta č. 117 z 5. 9. 2006, kterým se stanoví postup policejních orgánů při právním styku s cizinou ve věcech trestních a při trestním řízení za účasti cizinců (zejména čl. 17 písm. f)) - Článek 32 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 76 z 25. 6 2007 o činnosti národní centrály SIRENE OMPS PP ČR Z uvedených zákonných ustanovení patří mezi základní článek 40 Prováděcí úmluvy. Upravuje jak obecné podmínky přeshraničního sledování, tak dvě možné situace, za kterých může ke sledování dojít. První by se dala označit jako běžné sledování, druhá za sledování urgentní, při nebezpečí z prodlení, kde platí přísnější podmínky. 4.1.1 Popis jednotlivých institutu přeshraniční sledování Podmínky a omezení jsou uvedeny v články 40 odstavce 1, 2 Prováděcí úmluvy. Sledování mohou provádět policisté kterékoli smluvní strany. Kdo je policistou je taxativně vyjmenováno v čl. 40 odst. 4. V tomto odstavci jsou vyjmenovány policejní a obdobné sbory zemí, které byly u vzniku Schengenské úmluvy. Ostatní země, které vstoupily do schengenského prostoru později, mají vyjmenované bezpečnostní orgány v dohodách o přístupu, ve svých národních dohodách a bilaterálních dohodách o přeshraniční policejní spolupráci. Sledování je rozděleno na dvě varianty vyřizování a realizace, tzv. běžná a urgentní varianta. Dále může být rozděleno podle způsobu provádění sledování, a to prostřednictvím technických prostředků (technická forma) nebo prostřednictvím sledovacích jednotek (osobní, kontaktní forma). Běžné sledování Jedná se o plánovanou variantu sledování, předem opatřenou povolením kompetenčních orgánů dožádané strany. V České republice se jedná o povolení státního zástupce. Urgentní sledování Jedná se o variantu, kdy není předem dáno povolení. Povolení se zajišťuje až při překročení státní hranice, na jehož vydání je lhůta v České republice 5 hodin, do této doby lze 28

provádět sledování bez povolení. V případě, že není do této doby povolení opatřeno, musí se sledování ukončit a získané poznatky nejsou procesně využitelné. Zde může dojít, vzhledem k pěti hodinové lhůtě, ke zmaření sledování, např. v nočních hodinách, o víkendech či svátcích. Také může nastat problém s převzetím osoby tzv. sledkou, a to z již zmíněných důvodů (těžko se ve večerních hodinách do pěti hodin zajišťuje). Technická forma sledování Jedná se o variantu sledování, kdy sledovaná osoba není přímo v kontaktu s orgány provádějícími sledování. Nejčastěji se provádí prostřednictvím GPS modulu, kdy je například GPS skrytě umístěno na osobním vozidle. Zde vznikají problémy při překročení státní hranice, jelikož se předem těžko odhadne, na jakém místě dojde k překročení státní hranice a do jaké země bude směřovat. Po překročení je třeba, jako v případě urgentního sledování, zažádat o povolení, lhůta je 5 hodin. V návrhu nové polské i slovenské bilaterální smlouvy je toto technické sledování upraveno, a to tak, že v případě, že poznatky získané během sledování budou procesně důležité, tak se vyžádá souhlas, jinak jej nebude potřeba. Osobní (kontaktní) forma sledování Kontaktní forma sledování je opakem technické formy, orgány provádějící sledování jsou přímo v kontaktu se sledovanou osobou. 4.1.2 Obecné podmínky Přeshraniční sledování se může provádět pouze v rámci vyšetřování trestného činu podléhajícího vydání či předání osoby, s maximální trestní sazbou alespoň jeden rok. U běžné varianty se sledování z České republiky provádí na základě povolení zahraničního orgánu, zpravidla státního zastupitelství, uděleného na předem podanou žádost českého státního zástupce příslušného ke konkrétnímu případu. Přeshraniční sledování do České republiky se provádí na základě povolení Krajského státního zastupitelství v Praze, uděleno na předem podanou platnou žádost zahraničního justičního orgánu (v Polské republice policejní orgán bude popsáno níže). Urgentní varianta sledování se provádí bez předchozího souhlasu smluvního státu, a to pouze v naléhavých případech. V tomto případě je třeba neprodleně vyžádat povolení k přeshraničnímu sledování. 29

Při provádění sledování je nutné jednat v souladu s právním řádem smluvního státu a také dodržovat nařízení místně příslušných orgánů. Sledování v České republice povoluje Krajské státní zastupitelství v Praze. Druhé země to ovšem takto nemají. Povolování sledování V Německu je povolení sledování upraveno v čl. 19 bilaterální smlouvy 23, kde je uvedeno, že sledování povoluje místně příslušné státní zastupitelství, tj. v místě, kde dojde k překročení hranice, po tomto povolení platí souhlas na celém území. V Rakousku je povolení sledování upraveno v bilaterální smlouvě v čl. 28, u zásilek v čl. 29. Žádosti o povolení jsou upraveny v čl. 31 a čl. 32. 24 Při sledování osob se žádosti o povolení adresují soudnímu dvoru první instance, v jehož obvodu byly nebo pravděpodobně budou překročeny státní hranice. U sledování v letadle letícím do Rakouska, dvoru, v jehož obvodu leží místo přistání. 25 Při sledování zásilek na území Rakouské republiky se podává žádost státnímu zastupitelství, v jehož obvodu byly nebo pravděpodobně budou překročeny státní hranice nebo v jehož obvodu začalo či začne sledování zásilky. 26 V případě, že se neví, kde dojde k překročení státní hranice, povolení vydává krajský zástupce ve Vídni. V Polské republice, jak již bylo uvedeno, je povolení sledování v policejní kompetenci, povoluje jej polský policejní prezident. Zde může nastat problém u soudů v České republice, zda budou akceptovat povolení polského policejního prezidenta a ne justice. Na území Slovenské republiky jej povoluje místně příslušná okresní prokuratura a součastně okresní soud, a to z důvodu, že je při sledování často používáno audio-video záznamů a ve smlouvách se Slovenskou republikou není upraveno utajování informací, což by mělo být v nové bilaterální smlouvě. V součastné době se žádá o povolení prostřednictvím NC Sirene Slovensko. 23 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 68/2002 Sb. m. s., Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a usnadnění jejího používání. Čl. 19 odst. 1 24 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 65/2006 Sb. m. s., Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o policejní spolupráci a o druhém dodatku k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 25 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 65/2006 Sb. m. s., Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o policejní spolupráci a o druhém dodatku k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959, čl. 31 odst. 1 26 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 65/2006 Sb. m. s., Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o policejní spolupráci a o druhém dodatku k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959, čl. 31 odst. 2 30

Při sledování z Německa do Polska je potřeba příkaz soudu k dlouhodobému sledování, přičemž vzniká stejný problém jako v České republice, ovšem mají mezi s sebou smlouvu o diagonálním provozu ve věcech právní pomoci. 4.2 Přeshraniční pronásledování Jedná se o pronásledování osoby podezřelé ze spáchání úmyslného trestného činu, za který hrozí podle právních předpisů obou smluvních stran trest odnětí svobody jeden rok nebo trest přísnější, osoby stíhané pro uvedený trestný čin, nebo osoby, která uprchla z vazby, z vězení, z diagnostického zařízení, nebo psychiatrického ústavu, do kterého byla umístěna na základě soudního rozhodnutí. Uvedená osoba uniká přes státní hranice na výsostné území sousedního státu a cílem pronásledovatelů je tuto osobu zadržet. Právní charakter přeshraničního pronásledování - má charakter policejního opatření, jde o formu pátrání 27, až po zadržení pronásledované osoby nastupuje v mezinárodněprávním smyslu případně justiční opatření 28. Právní zakotvení - Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 a usnadnění jejího používání - č. 68/2002 Sb. m. s., ve znění nóty vyhlášené pod č. 126/2002 Sb. m. s. - Smlouva mezi ČR a SRN o spolupráci policejních orgánů a orgánů působících při ochraně státních hranic v příhraničních oblastech č. 91/2002 Sb. m. s., ve znění sdělení č. 131/2002 Sb. m. s. - Smlouva mezi ČR a Slovenskem o spolupráci v boji proti trestné činnosti, při ochraně veřejného pořádku a při ochraně státních hranic, podepsaná v Bratislavě dne 27. 1. 2004, s platností od 24. 2. 2006, vyhlášena pod č. 26/2005 Sb. m. s. - Smlouva mezi ČR a Rakouskem o policejní spolupráci a o druhém dodatku k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959, podepsána 14. 7. 2005, s platností 1. 7. 2006. 27 ZP PP č. 28 ze dne 27. 2. 2009 o pátrání, čl. 12 28 435 trestního řádu žádost o předběžné zadržení osoby za účelem vydání nebo předání 31