Karel Matěj Čapek Chod. Nedělní povídky

Karel Matěj Čapek Chod Nedělní povídky Mates Holejch Tak poslouchej Mates povídá Matesův strýc, pokladník d ické záložny, kolik pak myslíš, že jich tady ještě máš? To potřebuješ zas do karet, viď? Mezi Matesem a jeho strýcem stál na příč celého úzkého zaprášeného záloženského kanceláře dlouhý, zeleně potažený, avšak víc odřený než potažený pult, na něm ležela mimo haldy spisů velká rozevřená účetní kniha, od oslích uší až kadeřavá, menší knížka záloženská, také otevřená, na ní dvě padesátky, a do těchto opíral se, nad míru důležitě prohnut, dlouhý ukazováček kostnaté ruky strýcovy. Mates pokusil se pohlednouti strýci do tváře, nedostal se však výše než na šmouhu šňupavého tabáku, malebně spojující nos s ústy; zrak jeho ale hned sesmekl se a mihnuv se kol z brusu nové záloženské ohnivzdorné, na níž se svazeček klíčků ještě klátil, utkvěl otevřeným oknem venku na zvětralých hodinách hradské věže. Odklopité rafije ukazovaly zrovna za pět minut čtvrt na deset a trčely v té posici nejinak než jako rezavé kníry nejmilejšího přítele Matesova, strážmistra manipulanta od pšelerů Kraisvurna. A Mates zůstal strýci odpověď dlužen, ačkoli se nepamatoval, byloli to před desíti nebo patnácti léty, co naň strýc naposled promluvil. Poslouchej, mně do tebe nic není, povídá strýc dále hlasem, jakoby na hřeben hrál, poněvadž jsi lump první klasy, ale anžto byla tvá záhy zesnulá matka mou vlastní sestrou, a ty tak říkajec můj vlastní synovec, tak myslím, že mám právo, zeptat se tě, co vlastně myslíš? Mates mlčel. Myslíval vůbec málo a v tom okamžiku jenom na to, jak by se co nejrychleji dostal pryč. Poslouchej, já ti teda něco povím, pokračoval strýc, když jsi se vrátil od těch kanonýrů, místo co by s měl řezničit, jako pořádnej řemeslník, dělal jsi pár měsíců svou slotu a z trucu, že jsem ti nevydal jako tvůj poručník, co ti po tatíkovi zbylo, tak jsi odešel na vandr. Když jsi se vrátil a oženil jsi se, myslel jsem, že budeš jako plnoletý moudřejší, ale tu máš čerte kropáč, bylo to čím dál tím horší. Tak se tě ptám, Mates, kolik myslíš, že jich tady eště máš? A to se tě ptám proto, protože jsi se po celý leta do svý knížky oudovský ani nepodíval, a

proč, proto že máš sám před sebou strach, abys to věděl. Mates trnul, jak to může strýc vědět. Ovšem netušil, že založil růžky dvou běžných listů jeho záloženské knížky, když Mates si byl posledně v záložně pro peníze. A dnes byly zrovna tak, jako naposled. A jako, čeho kolik strejčku? vyhrkl ze sebe Mates zoufalým pokusem zahráti si na hloupého. To víš, že tisícovek ne; stovek, Mates, stovek! Jo, Ježíšmarjá, strejčku, je to možný? To aby tě ale na mou duši člověče všickni sakramenti, dopálil se strýc, tak ty dovopravdy ani nevíš, mocli máš u nás ještě v kase? Podívej se, s pěti tisíci jsi začal a dneska máš čtrnáct set. A mordygol do tebe chlape, deset let jsem se na tebe nepodíval, a dnesky jsem si to taky mohl ušetřit Prosím tě, di mně z očí, ty jsi hadrlump jeden na nic křičel starý Nyklíček, tluka dlaní na otevřenou knížku Matesovu. Konečně vzal obě padesátky, přeložil je a zaklesnuv je do knížky, podával vše Matesovi a řekl zcela klidně obyčejným zvukem: Prosím tě, tu máš a di! Mates se půl okamžiku tvářil, jako kdyby chtěl něco podotknout, ale byl vlastně rád, když strýc rozmluvu, kterou hlavně sám vedl, přeťal tím, že se k svému synovci a vkladníku záložny, kteréž byl vedle svého kupeckého zaměstnání sám pokladníkem, obrátil zády a na svůj ohromný, hnědě prosáklý šátek po šňupácku Matesovi hlučně odtroubil. Když se octl na ulici, Mates by si byl rád z hluboka oddychl, ale nemohl. Šel jako vrah anebo jako zařezán, hlavu vraženou mezi ramena, v kolenou celý spadený, a tak bral jeden roh těsných uliček d ických za druhým, a míjel nízká na široko rozkročená vrata jejich domků, bez myšlének, že ani nezpozoroval, že šlape po nedlážděné, dubnem naměklé půdě bezděkovského předměstí. Ponořen do ohromné prázdnoty svého nitra, octl se bezděky v polích, cestou příkře do vršku. Když byl nahoře, tu se mu teprve podařilo oddychnouti si. Mates se zastavil a obrátil se k městečku, do dlouhé úzké úžlabiny se svými zahrádkami jako shrnutému. Bylo do něho viděti jako do otevřené škatule. V té chvíli však Matesa nezajímala tato jeho kolébka ani dost málo. Pátral po císařské silnici, táhnoucí se z města opačným směrem horním do Bavor, mezi černými polemi jako silná křídová čára přes tabuli. Brzy našel, co hledal. Byly to dva body zvolna se do kopce plížící, Pepek Plnářojc a jeho

tovaryš, každý s tratarem ; strkali je na havlovickou valchu tam nahoru do lesů. Bystré oko rozeznalo i, že napřed jede Plnář sám s rudými chodskými, a tovaryš za ním ze zelenými mysliveckými punčochami, vrchovatě na trakařích naloženými. Kdyby Mates byl plnil slovo, už měl býti u nich. Řekli si s Pepkem, že si jen odskočí pro peníze do karet a že se na kopci sejdou. Dnes bude na valše veselý den a noc. Odpůldne přijdou ostatní Sirotci, proslulé to družstvo d ických osiřelých mládenců, z nichž nejmladšímu bylo osmadvacet. A potom ať je dolejší brána čeká domů! Matesem to trhalo, a tím prudčeji, čím výše oba trakaře na druhém konci obzoru lezly; kdyby obešel humna kolem střelnice a pivováru a pospíšil, ještě by punčocháře chytil před Havlovici. Kdyby si pospíšil! Ó jistě by je chytil! Ale nehýbal se. Stál pořád, ačkoli zcela dobře viděl, jak si Plnář na vrchu shodil oprata přes hlavu, jak si zapálil dýmku a sedl na svůj náklad. Patrné čeká. Čekal nejméně čtvrt hodiny a nemoha se dočkat, vyšel si až k lískoví nad silnicí, aby lépe viděl k městu. Pak ale seběhl rychle k trakaři a oba za minutku zmizeli za kopcem, mistr i tovaryš. A Mates byl sám, aspoň mu tak připadalo, jakoby náhle osaměl, ačkoli bylo odtud na Kraví pupek dobře tři čtvrtě hodiny. A mordie, aby do všeho, povídá Mates, obrátí záda městu, Plnářovi a Havlovicům a šlape do vršku dále svou cestou. A moh dnes přece vyhrát! Vždycky, když se začalo novými kartami, a ty Jakubče s sebou veze, vždycky vyhrál a na valše taky vždycky vyhrál (vskutku tam ale vždycky prohrál); havlovští sedláci mají smůlu! Karty, ty jsou Matesovo štěstí. Kde pak by za těch deset let byl, kdyby nebyl něco v kartách přivydělal! Přivydělal? K čemu? Vždyť nic jiného nedělá, než že hraje karty. Ale přece v nich vydělal. Dnes by neměl u strejčka v záložně ani krejcaru, kdyby neměl štěstí, a živobytí také něco stojí! Za deset let zdrobil tři tisíce? Je to něco? Kdyby byl řezničil, kdo ví, kde by byl! Chachacha! Matesa vůbec někdo bude učit něco znát. Vždyť to ví, vždyť to zkusil s handlem s dobytkem sám, a dobytku přece Mates rozumí. A co pak on je tak špatnej? On Mates Holejch? Co pak on nemá docela žádný zásluhy? Tak to není nic, ty tři granátky na jeho hasičské kajdě a stříbrnej kohout na helmě? Že zachránil celý dolejší předměstí

při předloňským vohni, že si při tom vopekl nohy? Za to za všechno, krucilajtnant, byl dělanej prvním u stříkačky! Mates se ani nenadál a mluvil sám s sebou a hodně na hlas. Však to byla jeho jediná chlouba a pýcha, a také se tehdáž octl velmi blízko oněch vrcholů lidské slávy, s nichž jest tak závratný pohled do nížin, obývaných jinými smrtelníky. Jeho strana v hasičském dobrovolném spolku, kteréž říkal punčochář Plnář naše demokratická strana, stála na tom, že jej při nejbližší valné hromadě udělají náčelníkem, a protože přívrženci té myšlénky bylo všechno mužstvo, nezbývalo nic, leč že milého Matesa zavolal k sobě pan doktor purkmistr do kanceláře, kdež jej po půlhodině učinil nejhorlivějším zastancem názoru, že náčelnictví spolku v zájmu obce a veřejného dobra musí zůstati sjednoceno v rukou pana policejního komisaře, vysloužilého to četnického strážmistra. Mates nerad vzpomínal na tuto rozmluvu, která vlastně byla ostrým kázaníčkem, a zvláště na jediné podotknutí pana doktora, že kdyby Mates měl takové svědomí jako sílu a srdnatost, že by jej obec čítala mezi nejpřednější své ozdoby, takle ale že vzorem občana není, a jak prý Matesa rád má, že by si v obci dva nepřál mít. V nevnímavé Matesově hlavě se to rozleželo až za dveřmi, i vrátil se k panu purkmistrovi uražen, jak prý to myslí. Pan purkmistr odpověděl, že proto by si nepřál dvou takových Matesů v D cích, poněvadž to jeden všechno obstará, co by dva neudělali. A Mates byl spokojen. Nadobro pak smířil jej pan purkmistr, když ve valné hromadě hasičské sám učinil návrh, aby pan Matěj Holý pro své zásluhy v činné službě hasičské jmenován byl nadhasičem I. třídy s třemi granátky (ostatní nadhasiči měli jen dva) a poctěn byl stříbrným t. j. niklovým kohoutem na přilbě. Mates chodil v tom tehdá dva dny a dvě noci. A co je komu do toho, že si jde do záložny pro své peníze, má si jít vypůjčit, když nemá? To je toho, že se do knížky nepodíval! Ví bez toho, že to jde dolů; když se odněkud bere a nepřidává, tak musí ubývat, to ví každé malé dítě. Ať si jen nikdo nemyslí, že až bude s těmi několika groši hotov, že přijde k někomu a bude od někoho něco chtít. Sebere se a půjde do Vídně, dělal tam v porážce už jednou dvě léta, když v Linci vysloužil. A je to jedno, půjde-li dnes anebo zítra. Však by nebyl dnes tak na huntě, kdyby nebylo té zrzavé potvory Terezky, jeho ženy. Ta je vším vinna, dnes mohlo být všechno snad jinší, ale to bylo jeho neštěstí, že si kdy s ní začínal. Musela ona tehdáž

mu udělati ten skandál, přijít za ním do hospody, kde s kamarády hrál, a sebrat celý bank do zástěry? Tehdáž pravda vyházel celou hospodu, ale to, co následovalo po tom, to bylo Matesovým neštěstím. Byl s ní teprve měsíc ženat, ač ona byla již devátý od něho sama druhá, a když mu tohle vyvedla, Bůh jej ponejprv opustil. V opilství o ženu zavadil jen dost málo, ale bylo toho dost, aby se stal ještě té noci otcem. Když viděl, že starý běží pro kněze, prchl Mates do polí. Pomáhal potom pašerákům pašovat koně do Bavor. Žena jeho sice vyvázla, ale Matesovi by snad bylo lépe bývalo, kdyby se nebyl s ním utrh řemen, když se věšel. Potom, když pašerákům při těch koních pomáhal, pochroumal nelidsky finančníka a odseděl si to desíti měsíci v Plzni. Ženu svou víc neviděl ani z blízka ani z daleka. A jak také, když nevyšla přes prah řeznického krámku na dolejším předměstí, kde prodávala, co otec její porazil a vysekal. Deset let od těch dob minulo a ženu neviděl, sám se krámu z daleka vyhýbal. Tak žil od ní. Neměl sice velké svědomí, ale celé, co ho měl, všechno bylo z toho bolavé a palčivé, ačkoli Mates, když se napil, nadával jen na ni, na tu zrzavou potvoru. Ale tři tisíce, to přeci není možný? povídá si náhle, aby zapudil zlé myšlénky horšími a vytahuje knížku z kapsy, to bych to byl musel zrovna z oken vyhazovat. Haťou haťou, ozvalo se v té chvíli náhle pronikavým hláskem Matesovi v zádech, a Mates jak měl knížku už venku i s padesátkami, honem ji zase zavřel a zastrčil. Znal ten hlas dobře, byl to Plnáříček, tatík Pepka Plnářojc, punčocháře. Oral tady pádolinou nahoru, tak že ho neviděl. Kravky šly taky jako v peřinách, kolečko v líze vrzalo a to na záhoně pobroukávalo. Za pluhem šel starý Plnář sehnutý jako polozavřená kudla. Bičištětem se o záhon opíral a na kravky jen křičel. A to je Mates a dej Pánbú! volal zdaleka, copa dete taky do Tejna na jarmark, že počítáte peníze? Povídal náš něco, že jako za ním přídete na valchu že mu pomůžete táhnout do vrchu a to muším za ním sám, nebo se mu dílo srazí než přijede domů do rána to muší mít naražený. Ale nechtěl jsem za nim přes město, lidi toho dycky vědí, dyť to známe. A to jste si cakramensky zašel, Mates já myslel, že dete do Tejna jářku, počítá peníze, snad nejde pra ňákej kousek snad

nechce zase začít? Starému potutelně se jednalo o to, aby Mates peníze nezanes jinam než na valchu, a proto jej ťal. Náležel starý také k cechu a učil první Matesa brát karty do ruky. I dyť to víte, strejčku, že když jsem chodíval eště kupovat, že jsem nejvejš přines místo telete domů vopici. Ste vy to pěkný chlapci jeden jako druhej, smál se dědek, abych žádnému neukřivdil. A vy ste bejvával strejčku, šak sem vás v tej peci víckrát našel. Hehehe he! udělal starý. Tak s Pánembohem a nechte karet a nezapomeňte na Navrátila, ať se vám dílo nesrazí, volal za Matesem, kterémuž už už hlava hořela. Sotva seběhl do rokle, táhnoucí se k střelnici, sedl na bobek a vytáhl znova knížku, převracel rychle listy, mhoural chvíli očima, svraštil čelo a šeptem počítal. Najednou vyskočil do výše a uhodil se radostí přes koleno. Tak ho vidíte starýho blázna Nyklíčka, vykřikl Mates, to von mě chtěl jenom nahnat, to sou jeho známý štrychy. Už jak nakouk prve do knížky, hledaje osudných čtrnáct set, které mu z jeho pěti tisíc zbyly, zahlédl místo jedničky dvojku a vskutku tady to stojí černé na bílém, že mu zbývá 2400 zl. a ne jenom 1400 zl. Do tvrdé Matesovy palice ovšem nevlezlo, co strýcův štrych obnáší, a než aby se vtípil, proč si strýc dvakrát jeho lehkomyslnosti dobral, Mates tvářil se, jako by byl tisíc zlatých vydělal. Vida ho škarňoutkáře ušňupanýho. Von byl od jakživa takovej! Rozumí se, že teď půjde a zrovna půjde na valchu. Sekne to tady humny kolem střelnice a pivovára a půjde potokama (podél potoka) až na valchu. Matesovi se šlo lehce, pořád se do sebe chechtal. Nakračoval jako čtyři. A hned zas do něho vjela furie. To jsem vlastně vosel, že jsem se tomu starýmu Nyklíčkovi dal! Ale kdo pak by neztratil rozum, když zase po takových letech najednou rozváže! Partyka stará bez toho nebožtíka tatíka vokrad! Matesovi zas napadlo, jaký je vlastně chlapík. Posud nikomu nic nedaroval. Však má z něho, z Matesa, také každý rešpekt! Kdo se mu může v celém městě a široko daleko postavit? Když si tak vzpomene na ty všechny triumfy své síly! Co už má vyházených hospod za sebou! Co jak vytlouk z města tehdáž všechny

pašešnické rekruty! A jak nebyli k dostání koně o žních, když hořelo v Oujezdě, a on vytáhl stříkačku sám na kopeček, že ho nemohli bratři hasiči ani dohonit! Když nemohli lidé někde s něčím hnout, říkali: Jo, kdyby tady byl Mates Holejch! Takhle o senách, anebo když jsou otavy a na rynku tahají před každým domem ranec v loktuších na kladce nahoru do vikýřů a najednou vylezou od Čerchova mráka jako pytel, to nesmí vykročit z vrat. To je: Matýsku sem, Matýsku tam! Když tahali přelitý zvon Zigmunta na věž, vzkázal pan purkmistr pro pět nejsilnějších mužskejch v městě, Kryštofa tesaře, Paroubka provazníka, Hanesa toho Němce bečváře z pivovára a Kalousa krejčího a jeho, Matesa. Potom bylo pití a hádali se o sílu a milý Mates se s nimi vsadil na porážení o to vědárko; jestli všechny jednoho po druhém přemůže, že mu patří a oni že nesmějí ani líznout. A přemohl je a to pivo vypil sám a nepovalilo ho ani to! Jo na Matesa, kam pak se kdo hrabe! A přece byl jeden člověk v městě, kterého se bál, ba i jen podívat. Nebyl to ani člověk, byl to človíček, útloučký, tomu Mates před desíti lety pomohl o měsíc dřív do světa Když jej poprvé zočil v sukénce se popelit s jinou drobotinou, hned jej poznal, ačkoli mu nikdo neřekl, čí je. A upaloval, jakoby ho někdo honil. Od těch dob, když měl potkat dítě, díval se jen po hlavičce; tak bílé vlásky neměla žádná v celém městě, jen ta jediná. V tom do Matesa jak jde, jako kdyby nůž vrazil a dvakrát obrátil! Nohy a ruce mu zdřevěněly, z místa se hnout nemůže. Tu je, tu stojí, naproti přes potok, Bože, jak je na deset let malinký! Stojí na kameni u lávky, vyhýbaném od pradlen, jak chodí máchat. V ruce má študentík knihu a hlasitě si odříkává dětským diskantem: Pa-ter o-tec pa-tris o-tce patri Patrně ho těší, že se kámen houpá, po každé slabice šlápne jednou a zas druhou nohou. Že spadne! Mates se třese na celém těle. Má skočit přes potok anebo vzkřiknout? Srdce mu stouplo do krku nemůže! Nemůže ze sebe vypravit slovo, které jakživo ještě nevyšlo z jeho úst. Pa-trem o-tce. Mates čerta věděl, že se to učí deklinaci a proto se více neopanoval. O pa-ter! o-tče!

Jeníčku! vzkřikl Mates bez sebe. Jeníček se vytrh, vypoulil oči na druhou stranu, pustil knihu z rukou, ta pleskla na vodu a Jeníček se poroučel za ní. Knížka plavala, ale Jeníček se potopil. Mates skočil jako lev, ale jeho štěstí a hlavně štěstí Jeníčkovo, že tatík neztratil rozvahu. Kdyby byl skočil do vody, už by Jeníčka nikdo nikdy nebyl spatřil celého. Jak se ví, hned za lávkou tam spadá hrkolíkem všechna voda do Spálenejch mlejna a tehdáž bylo tolik vody, že šla obě kola na prázdno. Přijít pod jedno nebo pod druhé však známe pády zrovna tam odtud nebyli by z chlapce vylovili ani čamrdu. Mates ale skočil na lávku a chňap do vody. Chlapec mu v té vodě pod rukou jen tak projel, už už tam byl. I může jenom Pánubohu děkovat, že se mu trefilo kluka za nohu popadnout. A to se neptejte, jak s ním pádil přes zahradu domů. V průchodu na sad prala Terezka zrovna dršťky. Když jí chlapce přinesl jako mrtvého, to se rozumí, že se dlouho neptala, co tu chce. Však prý to také trvalo dobu, než ho dostali k sobě. Oči měl pořád v sloup. Najednou se dá do kašle a kuckání a naposled do pláče. První jeho slovo bylo: Gramatika aaa hahaa! No, gramatiku rozemleli u Spálenejch na piliny. Neplač Jeníčku pro gramatiku, když máš tatíka, těšila ho matka. Ale tatík sám byl také hotov. Když viděl, že hošík prohlédl, když viděl, jak se k němu má jeho matka, Terezka, jeho žena, jak je ustaraná, jak smutné má oči a jak je z ní za těch deset let zrovna babka, zjihnulo to v něm všechno. Tak mu bylo, jakoby měl něco promluvit, jak se to stalo. Tak stojí u potoka na kameni, vypravil Mates ze sebe, ale tak jako kdyby naň byla přišla záducha, kouká do knihy a a a volá na mě: otče, otče, a já povídám Jeníčku tudle sem a jen to říct Mates nedopověděl. Padl na stůl a začal hekat a vzlykat tuze těžce. Bylo mu tak zle, chlapovi, že se až Jeníček na postýlce utišil a Mates plakal jako dítě. Dal se do toho teprv nahlas a nehezky, když ucítil ve vlasech Terezčiny prsty. Jako kdyby ho žahal rozpálenými dráty na hlavě. Všechno to na něj padalo, celých těch deset darebných let, jak se ženě odsloužil a co se navyváděl Celá zpověď a pokání v tom bylo, když ze sebe dostal konečně pravdivá slova:

A když já sem, sakra, takovej flamendr! Ježíšmarjá Josef, pantáta! vzkřikla v tom Terezka. Co? vyjel Mates z breku a už byl na nohou. Vzpomněl si najednou, kde je a co je a už pryč a pryč. Terezka ale postavila se proti němu a prosila: Pro Boha, Mates, už nechoď, už tě od nás nepustím! Kdyby byl do ní strčil byla by jen odlítla, Mates však ztratil všechnu kuráž. U dveří na zahradu stála ona a z druhých bylo slyšet pantátu Pruhu, tchána. Neměl milý Mates kam, tak skočil do třetích. Stála tu taková starosvětská, květovaná almara jako malá stodola, a Mates do ní. Terezka měla to vnuknutí, že za ním dvéře přirazila. Pantáta Pruha už tady taky byl. Milý Mates jak do té almary skočil, hned ucítil pod sebou cihly, almara dna neměla. Také ho nepotřebovala. Visely v ní provazy, řetězy a nějaká ta zástěra. No co koukáš jako celá vytřeštěná, utrhl se na dceru Pruha, co je chlapci? Ale povážejí si, pantáto, spadl do potoka, byl jako myš, tak jsem ho musela převlíci. Co se stalo, věděl pantáta dobře, šel přes lávku a stárek mu to všechno pověděl. Však jednou kluka přerazím, začal láteřit, roste to bez táty a bude tak zkonilý jako von! Pocem Ras, co má ten pes u tý almary pořád?! A Ras zavyl, jak jej pantáta kop do žeber. Kde je Mates? přemýšlel pantáta. Aby byl tak náhle zas utek? Rovnou na Terezku nechtěl jít a ta by nebyla za živý svět promluvila a jen si přála, aby už zas otec byl venku, bála se, aby se oba dohromady nedostali, potom by bylo vše zase zkaženo, co štěstím v neštěstí napraveno. Jak pantátovi na tom záleželo, aby Matesa nesplašil, o tom Terezka ani zdání neměla. Snad by něco klouče vědělo? Poslouchej, Terezko, nemáš tam eště drobet starýho sejra? obrátil se pantáta náhle k dceři. Budu muset jít do těch Radonic. I mám pantáto. Tak se hni, děvečko drahá! Terezce se špatně šlo, až přes dvůr do sklípku. Letěla však přece,

nechtěla pro nebe zmeškat, až se oba uvidí. Chudáku strach dušičku kormoutil. Ale jak pantáta u štoku zasedl, už byl doma. Jeníčka se ptát nemusil. Zahlédl pod almarou dva páry bot, jeden svůj a druhý Matesův. A byl doma hned. Tak ale co dělat? Má se jít na toho člověka špásovně, anebo rovnou na něho uhodit? Co pak, aby vzal tamhle hůl a hákem ho vzal vespod za nohu, jako by se mýlil? Zatím tu byla Terezka se sýrem a pantáta se dal do jídla. Nastalo ticho, Jeníček spal, Terezka strachy trnula. Jen Rasa bylo slyšet pobroukávat a hodiny cvakat. Mates se v almaře hanbil div od něho nechytlo. Pantáta se najed, zahodil pantofle a povídá: Kde sou zas boty? a už se žene holí pod almaru. Terezka, jako kdyby ji pích, vyskočí: Já vám je podám, pantáto, sama, nač byste se shejbal, mohla by vám prasknout ňáká žilka v hlavě. Jen aby s věděla, kerý sou ty mý! Terezka strachy ani nerozuměla a horlivě mu pomáhala při obouvání. Pantáta byl v botách, uvázal si bílou zástěru, vzal kabát, a s holí v ruce postaví se před almaru. Tak Mates, udělá najednou hodně na hlas, v tý almaře zůstávat nemůžete. Boty pod almarou oživly. Jen polezte, polezte! Nic. No mám vás vytáhnout? Tu konečně almara sebou hnula a dvéře otevřela, ale Matesa na světlo nevydala. Tak vykročte s Pánembohem, Mates, z tý díry. A Mates šel. A schlíplý jako povříslo. Dobře, že ste tu, Mates, jako dyby vás zavolal, du pro bejka do Radonic, sám bych ho neuhnal. Přines, Terezko, zástěru, hovoří pantáta, jako kdyby se zetěm se byli včera rozešli. Terezka tu byla ze zástěrou v mžiku. Mates si ji uvazoval a když mu Terezka navlékala na kaloun ocílku,

viděl, že je to jeho vlastní, kterou nosíval před lety. Tak pojďme, pojďme, Mates; povídal rychtář, že nepřijdu-li do poledne, že ho požene do Tejna na jarmark. Mates chvíli stál a potom řek měkce: Pantáto, musíme vzít pytel na voči. To jo, vidíte, už jsem dávno bejka neved, na to bych byl zapomněl, a ňáký provázky. Mates opásal se dlouhým řetězem, pantáta vzal složený pytel pod rameno a vyšli. Mates pozadu musel se podívat na Jeníčka, jak spí Dali se zadem přes zahradu, napřed tchán a Mates vzadu, přes lávku a roklí k Tejnu, kudy Mates přišel. Táhli se nahoru kolem Plnářojc ouvaru, a Plnáříček, když je zdaleka viděl, byl s kravami zrovna na druhém konci pole, oči si moh vykoukat. Za hodinu se vraceli s pořádným býkem k městu. Býka zaplatil Mates svýma dvěma padesátkami, byl to těžký kus a koupili dobře, přes svátky jej snědí kasárny. Starý Plnář dooral v tu chvíli zrovna k cestě a zarazil, aby si počkal na Matesa s jedovatým slovíčkem. Řezníci však zastavili se svým kusem na sto kroků nahoře a Mates vida, jak býk pod pytlem funí a větří, vykřikl na Plnáře: Vobraťte krávy strejčku a vorejte, ať můžeme hnát bejka, nebo ho neudržíme! Plnářovi nezbývalo než poslechnout a teprvé když byl v polovici pole, hnali řezníci dál na porážku. Druhý den ráno, bylo to v sobotu před Božím hodem, věšel Mates maso na rohatinu před krámem a Pepek Plnář přes cestu narážel vyvalchované dílo na formy a stavěl k sušení k chalupám na slunce. Pánbu dobrýtro, Mates, pozdravil punčochář. Dej Pánbú, Pepku, zrovna tak, zopáčil Mates a dost. Od těch dob nikdy spolu víc nepromluvili, než to pozdravení. Valchu Mates také do smrti již neuhlídal a karty hrát zapomněl. Jenom někdy, když věšel střívka k sušení na hambalkách, vikýřem zahlédl daleko daleko špičku vysokého topolu, stojícího zrovna před havlovickou valchou. Šikovatel Lemaninský

U stolu filosofů, jak říkali v besedě l ské jedinému stolu, u něhož se karty nehrály, bylo zase přespříliš živo. A já vám povídám, že celá instituce trestu smrti jest nespravedlivostí, kterouž páše lidstvo samo na sobě, křičel Lepař, starý to suplent, tluka šachovým sedlákem do šachovnice, jako by chtěl každé slovo své pečetiti. Zase o krásnou frási víc, řekl jeho protivník, s nímž dohrál právě partii šachu, a který byl vždycky jiného mínění než každovečerní jeho spoluhráč. Byl to městský a tovární lékař, poslední z místní dynastie lékařů, jehož předkové ještě snad jako lazebníci plnili místní hřbitov od pradávných věků. Kdybyste už byl viděl umírat tolik lidí co já, zabitých nevinně toliko z lidské ziskuchtivosti Hádka vedla se snad už půlhodiny s nestejným štěstím a s měnivým přízvukem se strany ostatních besedníků, suplent Lepař hájil názor, že lidská společnost nemá právo k jedné spáchané vraždě anebo i několika takovým zločinům přidávati ještě jednu tím, že vraha odpravuje, hájil přemrštěný svůj náhled velmi rozčileně až urážlivě, dr. Štěpka zůstával klidným a dovozoval, že jediný lidský život nemá pražádnou cenu a jeli k tomu nebezpečným několika životům jiným, že jest dlužno jej prostě zničiti, ba že by v zájmu lidské společnosti bylo záhodno, vyhubiti celý vrahův rod, ježto náchylnost ke krvavým zločinům jest dědična. Ostatní věděli, že dr. Štěpka nadnáší zúmyslně, aby dráždivého Lepaře podněcoval k prudším ještě výrokům a logickým pokleskům, kteréž bývaly obveselením soustolovníků, i smáli se o přítrž. Lepař konečně odvážil se i tvrzení, že vlastně není žádné viny a že tudíž nemá býti žádného trestu, že zločin jest pouhým neštěstím a ničím více. V tom stalo se něco neočekávaného. Na horním konci stolu, kde seděl každodenně starý lékárník, výměnkář lékárny, kterou snad již od dvaceti let spravoval jeho syn, padly s hlukem noviny v rámu, jako když rákoskou práskne, a za nimi objevila se stará pergamenová tvář apatykářova, a jeho oči zvětšené za tlustými skly okulárů. Nemíchával se nikdy do besedních sporů a snad jediný čítal v besedě vyložené noviny. Když však se ozval, mluvil k věci. Při prvním jeho slově ztichl kde kdo a poslouchal. Když mne můj otec ke konci padesátých let poslal na cesty, začal lékárník jako vždy bez úvodu, bylo moje první, podívat se na Rus, kdež bratr mého strýce byl štábním lékařem a velitelem garnisonní nemocnice v pevnosti K u v ruském Polsku. Jak jsem byl strýcem

svým uvítán, jak se mi líbil, to k věci nepatří. Jisto je, že to byl ve službě učiněný tyran, před nímž se všechno chvělo, a že i mně samému nebylo v blízkosti jeho příjemno, a přiznávám se, že mne tehdáž zdržela v K u jenom nelidská jedna věc, po celou dobu 14 dnů. V pevnostní nemocnici ležel k smrti zastřelením odsouzený delinkvent, šikovatel Lemaninský. Střelil po plukovníku z bambitky a pak postřelil sebe. Prodal hodinky, koupil dvouhlavňovou bambitku, napil se kořalky, a když plukovník vstoupil do praporní kanceláře, střelil po něm, prostřelil mu šlachy mezi palcem a ukazovákem a ač měl v bambitce jen jednu ránu, utekl před ním i plukovník i adjutant a zatarasili se. Oba byli z armády vyhnáni a šikovatel Lemaninský, jejž zdvihli se země, poněvadž do sebe vehnal zbývající kuli, odnesen do nemocnice, kdež dlouho se namáhali, aby jej postavili na nohy. Ránu zahojili konečně, kule šla kolem žeber a usadila se vzadu u páteře, bambitka byla bez toho taková, že by jí nikoho nezabil, ale Lemaninský dostal zapálení pohrudnice. Vykřísali jej jakžtakž a šikovatel postaven před soud a ve dvou hodinách odsouzen k prachu a olovu a na druhý den měl býti zastřelen; ale když jej vedli do kasematy, vyskočil oknem chodby na dlažbu a přerazil si obě nohy. Půl leta to trvalo, než nohy zcelili, ale Lemaninský začal chrliti krev. Byla to jeho stará nemoc, kdesi na manévrech uhnal souchotě a byl komandován do praporní kanceláře, zdali se nemoc jeho nepolepší. Nelepšila se, a Lemaninský měl býti na zakročení plukovníka poslán od pluku domů. To bylo také příčinou, že střelil po plukovníku, jemuž také přikládal vinu své choroby, poněvadž na jeho rozkaz musel se uřícen při cvičení přebroditi řekou. Jak se ukázala tedy krev, oddechli si u praporu, zvláště oněch osm střelců, kteří byli komandováni, aby prokázali poslední službu svému kamarádu. Kdo si ale u pluku myslel, že šikovatel Lemaninský ze dvou sebevražedných pokusů vyvázlý unikne zastřelení tak zvanou přirozenou smrtí, mýlil se. Každodenně konaly se lékařské porady nad jeho ložem, jakoby stonal generál. Lemaninský léčen podle všech možných method, lili do něho vína, dráždili žaludek jeho utrýchem, zkrátka nastal o něj houževnatý zápas se smrtí, kteréž jej vyrvati chtěli stůj co stůj, aby jej smrti odevzdati mohli. Vše dělo se na rozkaz nového plukovníka, jemuž každodenně musel podáván býti raport, jak se šikovateli vede. Nešťastník chřadl stále víc a neměl k poslednímu dýchnutí již daleko, když náhle nemoc jeho vzala obrat příznivý. A byl to právě můj strýc, který připadl na prostředek, jenž způsobil, že se podařilo (to bylo takřka

rozkazem každodenně mu opakovaným) postaviti Lemaninského na nohy, aby mohl jíti dvacet kroků z cely na dvůr do kouta, kde už tři čtvrtě roku pobity byly zdě prkenným plotem, aby kule při exekuci vystřelené neodrazily se a nezasáhly někoho, pro koho určeny nebyly. Zkrátka Lemaninskému namluvili, že dostane milost, že jeho věc stojí velmi příznivě a ač jej čekala Sibiř, kouzelné slovo milost na člověka, který dvakrát pokusil se o sebevraždu, mělo tak zázračný účinek, že se počal vůčihledě zotavovati. Zrovna když jsem do K a přijel, začal Lemaninský chodit a chodil už bez berlí. Jednoho večera zavedla jej stráž na místě k loži v nemocnici, kde tři čtvrtě roku zápasil se smrtí, do přízemní cely se zamřížovaným oknem, hledícím na dvůr zrovna do kouta, prkny pobitého. Zůstali u něho dva vojáci s nasazenými bodáky, dva se postavili přede dvéře, přišel profós a kapitán auditor a přečetli Lemaninskému, že bude ve dvanácti hodinách zastřelen. Poslední, co toho večera šikovatel Lemaninský viděl, bylo, jak vojáci nasypali v koutě prkny obedněném čerstvé bílé drtiny. A druhého dne časně z rána Lemaninského zastřelili. Viděl jsem to a nezapomenu na to do nejdelší smrti. Dvůr byl malý a jako všude v pevnostních budovách vojenských obklíčený vysokými zdmi, jen jedna strana byla otevřena. Přes zeď v tu stranu nižší a vraty opatřenou bylo viděti pevnostní násep s hrubou řimsou a velikým kamenným štítem, na němž rozpínal se carský orel, vršek náspu žlutal se mladou travou a nad ním v dálavě právě v zářezu náspu ukázal se modravý obrys vzdáleného kopce s větrným mlýnem; bylo tak jasno, že zřetelně byla viděti ramena mlýna, jak se otáčejí. Na dvoře stáli důstojníci ve skupinách, polohlasem hovoříce, v jednom koutě sraženi serežáni praporu, u něhož delinkvent sloužil, ale všecko ustupovalo co nejdále od kouta prkny obedněného. Zavál svěží větřík, na žlutavě zelené trávě na náspu usmála se slabě zář vycházejícího slunce a za náspem zašvitořil táhle skřivan do výše se vznášející. V téže chvíli ozval se z lunetu kolem náspu se vinoucího buben, dusot vojenských kroků a zároveň rozklinkal se zvonek umíráček. Otevřela se vrata a do dvora vešla setnina Lemaninského s důstojníkem na koni v čele. Důstojníci vzdali čest, bylo slyšeti dvě komanda a setnina utvořila čtverec ke koutu popraviště otevřený. Od ní odloučil se oddíl, kterýž sám o sobě sestavil se v pohyblivý čtverec, do kteréhož vstoupil auditor s profósem a s tímto obklíčením šli ke dveřím chodby, vedoucí k cele Lemaninského; stráž zůstala na dvoře, a za chvíli přiváděli odsouzence. Byl to člověk ohromný a přes to, že těžce visel rukou na lokti

provázejícího jej kněze, čněl ještě o hlavu výše nad jeho byret. Furažka seděla mu hluboko v očích a límec odstával daleko od týla; dýchal z těžka a na krátké cestě musela se stráž dvakrát s ním zastaviti, při čemž rozpínal zapadlou hruď a oddychuje svítil bílými zuby z vousů jak uhel černých. Serežáni zasalutovali, když kol nich delinkventa vedli, Lemaninský zamával rukou na rozloučenou. Postavili jej před setninu a přečetli mu rozsudek. Dýchal při tom tak, až křečovitě chytal bradou do vzduchu, až ukázal ohryzek vychrtlého krku. Když dočetli rozsudek, zasalutoval profós a po něm i odsouzenec a stráž od nich odstoupila. Odsouzený šikovatel stál teď uprostřed profósa a kněze, kteří jej podporovali s obou stran, i bylo patrno, že se snaží, aby stál zrovna, a že nezápasí s ničím jiným leč s chorobou, tělesnou bídou svou, rozvíral rty a zavíral při každém dechu. Důstojník na koni tázal se delinkventa, má-li ještě nějaké přání. Lemaninský odpověděl hrozným kašlem, který zmítal jeho tělem jako vichr břízou. Kašlal a kněz vznesl šátek k jeho ústům, na bílém plátně ukázala se velká krvavá skvrna. Bylo zjevno, že se chystají zastřeliti umírajícího člověka. Když se kašel utišil, odpověděl Lemaninský zvučným hlasem, který u pokročilých souchotinářů překvapuje, ale bývá jen výsledkem ozvuku ve velkých doupatech plicních že by ještě rád viděl důstojníky své setniny. Stáli už za linií, mělo se stříleti. Velitel komandoval je zas před front, aby se ukázali. Postoupili a Lemaninský prohlížel si jednoho po druhém dlouhým pohledem, stáli před ním jako před generálem, nikdo z nich ani nemžitl. Vedle mne ozval se usedavý vzlykot, podívám se a na lávce při zdi sedí auditor se zlatými epaulety a pláče do holých rukou, že slzy mezi prsty tekou. Vůkol samé bledé tváře, jako kdyby rozsvítil bengál. Důstojníci už byli zas za frontem a Lemaninský měl ještě jedno přání. Chtěl aby mu podali cigaretu. Bylo slyšeti každé slůvko, jak bylo ticho. Fedjo, povídá důstojník na koni polsky, nemař času, umři jako voják, není jinak Jak Bůh chce, řekl Lemaninský pevně a oba, kněz i profós, spouštěli jej do drtin na kolena. Kněz horlivě zabavoval jej myšlénkami o věčnosti a zatím co profós zavazoval oči, odsouzenec dýchal stále lapaje do vzduchu. Už i profós odešel a vzal furažku s hlavy klečícího s sebou, jen kněz mluvil mu bez ustání při samém uchu a kladl mu ruce

křížem přes prsa. Už i kněz chtěl odstoupit, ale v tichu ozval se hlas odsouzencův zřetelnými slovy: Sem se přece bude střílet! A sesunul si ruce s prsou na pás. Už kynul důstojník šátkem knězi, aby odešel, už už naměřovaly se čtyry pušky, dvě ke hlavě a dvě ke hrudi, a důstojník střelce vedoucí už zdvihal šavli, aby dal znamení k výstřelu v tom tu Lemaninský sesmekne rukou černý obvaz z očí na čelo, podívá se do hlavně trčící mu nejblíže u tváře, stiskne nos mezi palec a ukazováček a smrkne tak, jak mají ve zvyku litvinští pastevci, klidně otře prsty o spodky, přešoupne obvazek zas na oči, složí ruce na pás V témž okamžiku sklesla šavle důstojníkova k zemi a v zápětí ozval se výstřel. Kotouč dýmu, v něm lítají na všechny strany jakési chuchvalce, jako kusy mechu, a Lemaninský převalil se tak, jako kdyby vojáci byli vrazili hlavněmi do špalku, který s namaháním byl držen dříve v rovnováze. Ani neměl času, aby rozhodil nohama, zůstal tak ležeti na znaku s podklesnutýma, klečmo. Neumíral jistě ani čtvrt vteřiny. Ozvaly se dva, tři zmatené výkřiky, posílali pro vojáka, aby přinesl plášť popraveného. Přinesl a přikryl jeho tělo, ale dřív ušlápl nohou kabát na prsou doutnající. Zaznělo komando k modlitbě, kněz pronesl potom ještě stručnou ruskou řeč, velitel obrátil svého koně k frontu setniny, chtěl veleti, ale už se kácel s koně, jen jej zachytli, setninu musel odvést důstojník jiný. V koutě prkny obedněném zůstal ležeti plášť, z pod něhož vyhlížela ohromná chodidla Lemaninského. Postavili k němu stráž. Když se přiblížil strýc, pozdvihl profós plášť a prohodil: Překrásně, vaše blahorodí, dobře střelili, chlapíci! Ba věru. Jedna z kulí zlomila čelní kosť tak, že to vypadalo, jako kdyby kůži přeložil přes hranu stolu, druhá zaryla se do lícní kosti, a v malé kulaté dírce bylo viděti hvězdici roztříštěných kůstek, třetí přerazila klíční kost a čtvrtá rána, která zapálila kabát, šla přímo do srdce. Kvapil jsem ze dvora a venku s hrůzou jsem otřel několik drobných drtin z popraviště, kteréž se na boty přilíply. Na blízku nemocnice šířil se náspem výpar, pádil jsem takřka bez dechu za hradby. Tráva skvěla se tu rosou blyskotající v záři slunce za kopcem pravé vycházejícího, s výše slétal se švitořivými trylky skřivan vracející se z

blankytného výletu. Byl to jistě týž, který vyletěl, když Lemaninského vyváděli Lékárník se odmlčel a všickni kolem něho také mlčeli, v některých tvářích bylo viděti až bolestné napjetí, ba i hráči přestali hráti a poslouchali. Hodnou chvíli bylo ticho, až najednou rozkřikl se suplent Lepař: To přec nedokazuje, že trest smrti je spravedlivý! Starý lékárník nasazoval si právě brejle, při slovech suplentových zastavily se jeho ruce před samou tváří, a lékárník pohlédl na suplenta krátkým pohledem, vbodl do něho zrovna oči, pak zdvihl se stolu noviny a ukryl se v nich zas. Lepař ve své dychtivosti po sporech ani nechápal, co chtěl lékárník dokazovati. Ševcem Ach, my měli zlého pana katechetu v primě a sekundě x ského gymnasia! Ještě dnes při vzpomínce na jeho kovovou dlaň zabrní mě každý čtvereční milimetr mého skalpu, zasluhuje-li tohoto čestného titulu slušná rozloha žalostné holé, vyschlé kůže, pokrývající mé témě, ba celou lebku, tak jako by ji potáhl pergamenovým papírem na ovocné závary. Konečně kdo ví, není-li nynější holota mé hlavy přímým následkem častých a pádných styků jejích s dlaní pana katechety za mých sekundánských časů, kdy žil jsem do opravdy děsný život, potáceje se od jednoho pohlavku do druhého. Připomenu-li, že pan katecheta v tehdejších počátcích nižšího gymnasia měl v třídě nejen náboženství, nýbrž i češtinu a latinu a té je sedm hodin v témdni, pochopí každý lehce, že bylo pohlavků jako máku. Byl já ovšem ohavný kluk, takový ničema první třídy, jak se říká a jak se mi také vskutku říkalo, hanba ústavu, který mne musel ve svém lůně trpěti, hanba rodiny v městě široce rozvětvené a spříbuzněné, jak mi bylo při každé rodinné gratulaci a návštěvě některým laskavým strýcem anebo tetou ujišťováno, výstražný příklad pro každého hodného hošíka mého věku, a těch byla v městečku našem většina. V každém případě byl jsem nejhorším všech svých vrstevníků a měl jsem to i černé na bílém a patnáctikrejcarovým kolkem dotvrzeno, neboť nové obecní gymnasium, které obci přineslo pověst pokroku, čest majetnictví střední školy latinské, každého roku o třídu vzrůstající, domácím kandidátkám profesury hned několik snažně kýžených

suplentů nápadníků, vzdálenému jednomu bratranci pana purkmistra místo školníka, mým kamarádům hned v prvním půlletí spoustu eminenců, mně ubožákovi přineslo nejhorší osud, jaký mne potkati mohl, objeviloť se totiž hned při prvním sčítání a vážení duševních statků usmrkanou generací města dobytých, že mezi 41 žáky podle prospěchu řaděných jsem čtyřicátý první. Ukazovali si mne v městě prstem. Jaká to hanba! Pociťoval jsem ji dobře v nejhlubším svém nitru a shledával jsem docela v pořádku ty strašné pohlavky, které dopadaly na mou hlavu také v druhé třídě, kamž jsem se dostal jen brankou oslí, t. j. opravou po prázdninách, a byl jsem jist, že kdyby ozvěna jich rozléhala se po celém městě, že by kde kdo z bodrých měšťanů byl přijal každý z mých děsných pohlavků s hlučným souhlasem. Dobře mu tak, tomu darebovi, který připravil městu takovou hanbu, být posledním. Zasloužil jsem ji plnou měrou a hleděl zarmouceně do ďubky, vytlučené do pultu lavice špičatou mou bradou. Pan katecheta vykládal zrovna o základních zásadách latinského větosloví a slova jeho lapaná s pokryteckou dychtivostí elitou třídy doléhala na můj sluch nejinak, než jako kdyby byl pan katecheta mluvil asyrsky. Chvěl jsem se úzkostí a dychtivě očekával úder blízkých věžních hodin a andělský zvuk školníkova zvonku, zvěstující mé dočasné vykoupení zpod dlaně páně katechetovy. Do tříčtvrtí na desátou měl jsem už dva na hlavě, jeden na východní a druhý na západní polokouli. Utekl jsem toho rána z domova bez snídaně, abych nezmeškal, což by mi bylo jistě vyneslo zápis do třídní knihy a celou hodinu místo hanby, jehož jsem se bál snad víc než pohlavků. Než nepřítomnost snídaně v mém žraločím žaludku brzy dostavila se se svými následky: uprostřed nejkrásnějšího výkladu pana katechety zívl jsem na celé kolo. Aniž by byl přerušil jen na okamžik veletok poučení řinoucí se do ostatních vnímavějších nádržek, vlepil mi pan katecheta velmi řízný pohlavek a sice tak, že mi najednou i zacvakly zuby i ozval se úder mé brady o lavici, což vzbudilo výbuch veselosti ostatních hodnějších mých soudruhů. Vida, přece je k něčemu na světě ta má hlava! pomyslel jsem si a přes to, že jsem dal dobrý pozor a abych po druhé nezívl, počítal jsem knoflíčky na klerice pana katechety, stojícího zrovna nade mnou, a pravím přes to, že jsem věděl, že s úst mých ani očí nespouští, zívl jsem ještě jednou. Rozumí se, že následoval nový říznější pohlavek, až lavice zaduněla. Tentokráte se nesmál nikdo, leč můj protinožec,

primus. Pan katecheta však u výkladu ustal a obrátiv se přímo do mého lotrovského, zatvrzelého temene, zahřměl: Ještě jednou otevřeš tu svou chlebárnu a budeš vidět, co se ti stane! Od toho okamžiku celá třída i já očekávali jsme třetí pohlavek s napjatou zvědavostí, já rozumí se s nejnapjatější. Věděl jsem zcela určitě, že zase zívnu, jednalo se však jenom o to, předržím-li ještě čtvrt hodiny, pak bych byl vyhrál. Ale měl jsem tehdáž v žaludku jistě nějakého šotka, opíral se ostrýma patama o stěny mého nitra a úsilovně táhal hrdlem jazyk do vnitř. V očích mě pálilo, ve spáncích brnělo, ale držel jsem dolní ret pevně mezi zuby. Konečně však šotku a žaludku přispěla na pomoc nějaká vnější neviditelná mocnost, která mne popadla za nos a za bradu a násilím rozevřela mi ústa, docela malounko sice, ale otevřela. Zívl jsem zcela nepopíratelně. Jen jsem hlavu přikrčil, z lopatek vystřelil mi k šíji žhavý pocit a přimhouřenýma očima díval jsem se, do kterého kouta se mi hlava odkutálí. Neboť že mi tentokráte hlava jistě uletí, o tom jsem byl pevně přesvědčen. Už se ozýval nade mnou zlověstný šumot Damoklova meče, avšak nedopadl. Abys věděl ničemo nanicovatý i abys měl dost času k zívání, nepůjdeš k obědu a zůstaneš tu do šesti hodin! zahřmělo to nad mou hlavou jako z neviditelných oblak a hned v zápětí zazněl venku jako na výsměch zvonek. Nemohl zvonit napřed a já pak zívat? Pan katecheta skončil a já celý zmámen potácel jsem se z první lavice, kdež o latině, češtině a náboženství jsem musel sedati, aby mne pan katecheta měl po ruce, na své místo do zadní lavice, kamž jsem vším právem náležel jako první, ale od zadu jako primus sed quadragesimus, jak mi pan katecheta říkával. Mimo všechen zvyk mlčela třída mezi hodinou jako zařezaná a jen tu a tam obrátil se ke mně do zadu pár vyvalených dětských očí, z nichž jsem vyčetl celou hrůzu svého osudu; v té chvíli sloužil jsem všem těm malým farisejcům za publikána, jistě všichni děkovali Hospodinu, že nejsou na mém místě. Já sám dosud špatně chápal dosah svého neštěstí; ale zívání mi zašlo úplně. Uvažoval jsem: teď máme deset hodin, do poledne jsou dvě, do šesti osm, to znamená tolik jako celou noc, do Prahy se dojede za sedm hodin, do Klatov pěšky dojde za šest hodin. To však bylo mi vlastně lhostejno, co mne trápilo a tížilo, byla okolnost, že je středa, že