Bankovní institut vysoká škola Praha

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Právní jednání podle nového občanského zákoníku Bakalářská práce Autor: Petra Vašíčková, DiS. Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Praha červen 2014 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. podpis autora V Praze dne 22. června 2014 Petra Vašíčková, DiS. 2

Poděkování Ráda bych poděkovala JUDr. Ondřejovi Kuchařovi, a to především za jeho trpělivost, kritiku a odbornou pomoc při vypracování mé bakalářské práce. 3

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá právním jednáním podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, které nahradilo dlouhodobě zaţitý termín právní úkon, dosud uţíván podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zaměřuje se na způsob, náleţitosti, druhy, obsah a výklad právního jednání. Dále vysvětluje podstatu existence, vad, platnosti a neplatnosti, účinnosti a následků právního jednání. Samostatná kapitola je věnována smlouvě, jako nejfrekventovanějšímu právnímu titulu Klíčová slova: právní jednání, vůle, vada, platnost, neplatnost, smlouva Annotation This thesis deals with a legal act (in Czech: právní jednání) in accordance with Act No. 89/2012 Coll., The Civil Code, which has replaced the long-term well-established expression legal act (in Czech: právní úkon) used in accordance with Act No. 40/1964 Coll., The Civil Code, as amended. It focuses on the way of acting, types, content and interpretation of legal act. It also explains the nature of existence of legal acts, their defects, validity and invalidity of the legal acts, effectiveness and consequences of the legal acts. A separate chapter is devoted to contract as the most frequent legal title. Key words: Legal act, will, defect, validity, invalidity, contract, agreement 4

Obsah ÚVOD... 7 Zvolené metody zpracování... 9 1. Nový občanský zákoník... 10 2. Právní jednání... 11 2.1. Pojem právního jednání... 11 2.2. Způsob právního jednání... 13 2.3. Náleţitosti právního jednání... 14 2.3.1. Subjekt právního jednání... 14 2.3.2. Vůle právního jednání... 16 2.3.3. Projev vůle právního jednání... 18 2.3.4. Předmět právního jednání... 21 2.4. Druhy právních jednání... 21 2.4.1. Právní jednání podle subjektu... 22 2.4.2. Právní jednání podle kauzy... 22 2.4.3. Právní jednání adresovaná a neadresovaná... 23 2.4.4. Právní jednání mezi ţivými a právní jednání pro případ smrti... 23 2.4.5. Právní jednání synallagmaticé a asynallagmatické... 24 2.4.6. Právní jednání úplatná, bezplatná a smíšená... 24 2.4.7. Neúměrné zkrácení a lichva... 24 2.4.8. Právní jednání formální a neformální... 26 2.4.9. Právní jednání pojmenovaná a nepojmenovaná... 26 2.5. Obsah právního jednání... 26 2.6. Výklad právního jednání... 28 3. Perfekce, existence, zdánlivost, platnost a neplatnost, účinnost a neúčinnost právního jednání... 29 3.1. Perfekce, existence, zdánlivost... 29 3.2. Platnost a neplatnost... 30 3.2.1. Právní jednání spíše platné neţ neplatné... 30 3.2.2. Absolutní a relativní neplatnost... 31 3.2.3. Konvalidace, dodatečné schválení a konverze... 34 3.2.4. Účinnost a neúčinnost právního jednání... 35 3.2.5. Relativní neúčinnost právního jednání... 36 5

4. Občanskoprávní povinnosti a protiprávní jednání... 39 5. Smlouva jako nejčastější právní jednání... 40 5.1. Smluvní proces... 42 5.2. Zvláštní způsoby uzavírání smluv... 45 5.2.1. Draţba... 45 5.2.2. Veřejná soutěţ o nejvhodnější nabídku... 45 5.2.3. Veřejná nabídka... 46 5.2.4. Smlouva o smlouvě budoucí... 46 5.3. Obsah smlouvy... 47 5.3.1. Obchodní podmínky jako součást smluv... 47 5.4. Forma smlouvy... 48 5.5. Účinky smlouvy... 49 5.5.1. Změna okolností... 49 5.5.2. Smlouva ve prospěch třetí osoby... 50 6. Závěr... 51 Seznam pouţité literatury... 53 6

ÚVOD Příchod nového občanského zákoníku vyvolal značné obavy z důvodu novou právní úpravu přečíst, seznámit se s ní a nastudovat ji, coţ samo o sobě je náročné s ohledem na mnoţství ustanovení, která jsou v novém, nyní současném, občanském zákoníku obsaţena. Kromě novosti panuje strach z jeho aplikace, archaických termínů a potřebného pochopení celé problematiky. Nový občanský zákoník má 5 částí a končí článkem 3081, na rozdíl od starého občanského zákoníku, který měl 9 částí a končil paragrafem 879 e. Důleţitou změnu nalézáme jiţ v první větě, neboť nový občanský zákoník byl přijat Parlamentem, kdeţto starý Federálním shromáţděním České a Slovenské Federativní Republiky. Nelze si také nepovšimnout, ţe v textu nového občanského zákoníku se jiţ nevyskytuje výraz zrušen nebo zrušeny. Nový občanský zákoník přinesl poměrně podstatnou změnu v dosud uţívané terminologii. Jedním z nových pojmů je právní jednání, a právě pojetí právního jednání je tématem této bakalářské práce. Navracíme se tak zpět k římskoprávní tradici negotia. Tato práce je rozdělena na pět částí, přičemţ první část stručně popisuje přechod od staré, několik desítek let zaţité právní úpravy k nové, která přináší velký zásah do ţivota lidí. Druhá část se přímo zaměřuje na pojetí právního jednání, avšak nedefinuje ho, neboť nový občanský zákoník pouze stanovuje, jaké právní následky vyvolá. I přesto lze i nadále vycházet z dosavadních definicí, které se zřejmě stanou součástí právní doktríny. Součástí této kapitoly je způsob, jakým právně jednáme, dále nezbytné náleţitosti právního jednání, bez nichţ by právní jednání neexistovalo, jeho třídění dle různých kritérií, sloţky právního jednání, které jsou jeho obsahem a výklad právního jednání, a to podle obsahu, nikoli podle názvu. Další část se zabývá perfekcí neboli hotovostí právního jednání, jeho existencí a právním jednáním, které označujeme jako zdánlivé v případě nesplnění náleţitostí, například absence základního znaku, kterým je vůle a její váţnost. Je zde nastíněn i nový pohled na právní jednání, kdy se na něj hledí spíše na platné, neţ jako na neplatné právní jednání. Neplatnost je nyní zcela výjimečnou vlastností. Zároveň jsou zde vysvětleny pojmy relativní neplatnosti, kterou osoba u soudu uplatňuje sama a absolutní neplatností, kterou soud zjistí ex officio. V souvislosti s neplatností je zmíněna konvalidace neboli odstranění vad, ratihabice neboli dodatečné schválení a konverze, čili řešení problémů neplatnosti právního jednání pro případ splnění náleţitostí jiného právního jednání. Nejsou zde opomenuty vlastnosti právního jednání, kterými jsou jeho účinnost a neúčinnost a institut pro ochranu věřitele tzv. relativní neúčinnosti, jeţ nahradila termín odporovatelnost. Obsahem předposlední kapitoly je občanskoprávní povinnost spočívající v povinnosti něco dát, konat a něčeho se zdrţet. Občanskoprávní povinnost předchází právním následkům, které mohou být v souladu s právem, či naopak, označována jako protiprávní jednání. Poslední, tedy pátá, kapitola je zaměřena na nejvýznamnější a nejčastější druh právního jednání, vyvolávající právní následky, kterým je smlouva, její smluvní proces, způsob uzavírání smlouvy, její obsah, forma a účinky. 7

Z důvodu, ţe se jedná o tak mladou normu a nejsou zkušenosti s její aplikací, domnívám se, ţe úprava je dostatečná a úvahy de lege ferenda proto nečiním. 8

Zvolené metody zpracování V této bakalářské práci byly pouţity platné právní úpravy zákonů a to následujících: Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů 9

1. Nový občanský zákoník Schválením vládního návrhu občanského zákoníku byl završen dlouhodobý proces nového kodexu, který byl zahájen v roce 2000, ačkoliv pokusy o rekodifikaci materie soukromého práva nalezneme jiţ v 90. letech minulého století. Občanské právo bylo na území dnešní České republiky poprvé legislativně uceleno v Obecném zákoníku občanském (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch - ABGB) z roku 1811, který s určitými úpravami platil aţ do roku 1950. Po vzniku samostatné Československé republiky bylo jiţ v roce 1920 rozhodnuto o přípravě nového, který by sjednotil právní úpravu civilního pro české země i Slovensko. Zpracovaný návrh však nebyl ke konci první republiky a následujícího období pro nepříznivé politické podmínky přijat. V duchu sovětského práva, které odmítalo tradiční kontinentální koncepci soukromého práva s cílem učinit toto odvětví součástí veřejného práva, byl přijat občanský zákoník z roku 1950 a na něj navazující socialistický zákoník z roku 1964. Tento zákoník zrušil mnohé tradiční právní instituty. K částečné nápravě došlo v roce 1982 a v demokratických podmínkách byla přijata rozsáhlá novela v roce 1991. Následující velké mnoţství novel pak nepřineslo ţádné podstatné koncepční změny. Během posledních dvaceti let bylo podniknuto několik pokusů od základu rekodifikovat občanské právo. Zásadní rekodifikací českého soukromého práva došlo v roce 2012 přijetím zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti 1. 1. 2014. Nahradil tak normu z roku 1964, která byla od pádu komunismu více neţ čtyřicetkrát novelizována. Na rozdíl od ostatních zákonů zasáhl do ţivota úplně všech lidí a je velmi pravděpodobné, ţe si budeme zvykat velmi dlouho. Tématicky je rozdělen do pěti částí, a to na obecnou část, kde jsou vymezeny jednotlivé pojmy; rodinné právo, které se dotýká institutu manţelství, vztahů mezi příbuznými, vztahů mezi rodiči a dětmi; absolutní majetková práva, definující vlastnictví, právo k cizím věcem a problematika dědění; relativní majetková práva, obsahující různé druhy smluv, závazků z deliktního jednání a tedy i odpovědnost za škodu; a legislativní část, která se zabývá především legislativně technickou problematikou, jako je například zrušení některých stávajících zákonů nebo jejich částí. 10

2. Právní jednání Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále rovněţ jen NOZ ) pouţívá výrazu právní jednání ve stejném významu, jako byl ve starém občanském zákoníku z roku 1964 uţíván výraz právní úkon. Důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník uvedla, ţe nejvýznamnějšími právními skutečnostmi jsou lidská jednání, s nimiţ jsou spojeny právní následky. Rozeznává se jednání volní, jimiţ se vyjadřuje chtění a mimovolní, konání a opomenutí, zejména nevykonání činnosti uloţené právním předpisem a činy nedovolené a právní jednání. Právní jednání pak jsou roztříděna na jednání jednostranná, např. závěť, veřejný příslib apod., dvoustranná, např. smlouvy a další jiná třídění. Osnova chtěla být přístupnější k lidskému chápání, oprostila se od tohoto třídění a začala pouţívat termín právní úkon, kterým byl vyznačen vlastní obsah a vyhovoval jazykově nejen pro jazyk český, ale i slovenský. Časem se však ukázalo tento přístup jako falešný, řada případů teoretického roztřiďování se do normativních textů vrátila novelou tehdy platného občanského zákoníku a pojetí právního úkonu vedlo nejednou k scholastickým závěrům, a také důvod najít kompromis pro český a slovenský jazyk odpadl. Osnova NOZ se nakonec vrací k tradiční české terminologii a v rámci toho také k pojmu právní jednání, který také lépe vyhovuje po jazykové stránce. 1 Opouští se tak od koncepce právního úkonu, dlouhodobě zaběhnutého termínu staré právní úpravy, která se za posledních několik desítek let pouţívala a je nahrazena koncepcí novou. Obsah pojmu právní úkon není totoţný s obsahem pojmu právní jednání, je širší, nevyvolává pouze ty následky, které s ním spojuje zákon, ale především následky, jeţ jsou v něm vyjádřeny, a pak i ty, které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe. 2.1. Pojem právního jednání Právním jednáním se rozumí takové chování subjektu práva, které je schopno vyvolat právní následky, tj. vznik, změnu nebo zánik práva a/nebo povinností, které - jsou v něm uvedené, - plynou ze zákona, 1 Důvodová zpráva k NOZ 11

- plynou z dobrých mravů, jako pravidel chování, 2 - plynou ze zvyklostí, - plynou ze zavedené praxe stran. Abychom tedy mohli mluvit o právním jednání, je zapotřebí vůle, navenek projevená, která má právní následky. Důvodová zpráva porovnává starou právní úpravu s novou, konkrétně ust. 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který spojuje nedostatek vůle, váţnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle s absolutní neplatností právního úkonu, přičemţ nová právní úprava vychází z pojetí, ţe v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná. O právní jednání tedy nejde, pokud nejde pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. Dojde-li mezi stranami k dodatečnému vyjasnění, pak se nepřihlíţí k jeho vadě a hledí se na to, jako tu právní jednání bylo od počátku. Čili co je vyjádřeno slovy nebo jinak, se vyloţí podle úmyslu jednajícího, zda byl takový úmysl druhé straně znám nebo o něm musela vědět. A pokud není moţné zjistit úmysl, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, komu je projev vůle určen. Při výkladu projevu vůle se přihlíţí k praxi zavedené mezi stranami v právním styku k tomu, co právnímu jednání předcházelo, ale i k tomu, jak daly strany následně najevo, jaký obsah a výklad k právnímu jednání přikládají. NOZ váţe se vznikem, změnou nebo zánikem práv plnění podmínky. Podmínka je odkládací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky jednání nastanou. Podmínka je rozvazovací, závisí-li na jejím splnění, zda právní následky již nastalé pominou. 3 Neplyne-li z právního jednání nebo jeho povahy něco jiného, pak se má za to, ţe podmínka je odkládací. 2 II.ÚS 249/97: Dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovaných a uznávaných zásad, jejichţ dodrţování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby kaţdé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. 3 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. 548 odst.2 12

2.2. Způsob právního jednání Právně lze jednat konáním nebo opomenutím, a to výslovně nebo jiným způsobem, ale nesmí vzbuzovat pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. Podle ust. 546 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník je moţné jednat ve smyslu právním pozitivně, a to konáním, anebo negativně, tedy nekonáním. Konání spočívá - v dání (dare), - v činění (facere). Nekonání spočívá v situaci, kdy - osoba, která je povinna něco konat, svou povinnost nesplní (non facit), - osoba má nějaké právo, přičemţ můţe dojít ke dvěma situacím, a to kdy taková osoba nekoná neboli se zdrţí (omitere) a svého oprávnění nevyuţije, nebo strpí (pati), někdo její právo omezuje nebo omezil, a nebrání takovému omezení prostředky, které ji právní řád k obraně poskytuje. Kromě konání a opomenutí neboli nekonání, lze právně jednat - výslovně, - způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, vhledem k okolnostem, o tom, co chtěl jednající projevit či vyjádřit a - mlčky. Pokud hovoříme o výrazu výslovně, pak jde bezpochyby o jednání vyjádřené slovy. Druhý výše zmíněný způsob je označován jako konkludentní, coţ znamená ten, jenţ je v něčem obsaţen. Osoba se vůči třetím osobám chová tak, aniţ by pouţívala slova a je patrné, co chce projevit, tedy jakou vůli chce projevit. Podle právní teorie, třetím nevýslovným projevem je jednání mlčky. Na rozdíl od osoby jednající konkludentně, při tomto jednání osoba nekoná nic. Nijak se nechová. Jde o zvláštní druh nekonání. Obecně neplatí zásada o tom, ţe kdo mlčí, souhlasí (qui tacet, consentire videtur), naopak platí zásada, kdo mlčí, o tom nelze mít za to, ţe souhlasí (qui tacet, consentire non videtur). 13

Z toho vyplývá, ţe mlčení můţe být projevem vůle jen tehdy, lze-li z něj vyvodit, ţe se skutečně jedná o projev vůle určitého obsahu. Právně je moţné jednat po právu, anebo protiprávně, a to podle toho, zda objektivní právo právní jednání schvaluje (aprobuje), nebo neschvaluje, zakazuje (reprobuje). Obojí můţe opět spočívat v konání nebo v nekonání. 4 2.3. Náležitosti právního jednání K existenci a platnosti právního jednání je dle NOZ nezbytné splnění řadu poţadavků a náleţitostí. Občanskoprávní teorie rozlišuje zpravidla čtyři (někdy pět skupin) takové náleţitosti: - náleţitost subjektu, tj. osoby, která projev vůle činí, - vůle, - projevu (totiţ vůle), - předmětu projevu vůle, - popř. také vzájemného poměru vůle a jejího projevů 5 2.3.1. Subjekt právního jednání Náleţitosti subjektu, který právně jedná je, aby byl osobou v právním slova smyslu, tj. aby měl právní osobnost, a aby tato osoba byla v dostatečné míře svéprávná. Svéprávnost, tedy způsobilost fyzické osoby znamená nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Vzniká postupně podle stavu psychické vyspělosti fyzické osoby. 6 Kaţdý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním jen co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých. 4 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.158 5 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.158 6 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.216 14

Plně svéprávnou se osoba stává nabytím zletilosti, tj. dovršením osmnáctého roku věku. NOZ zmiňuje i jiné věkové hranice, které se týkají např. nedovršení alespoň dvanácti let dítěte při jeho souhlasu s osvojením prostřednictvím jeho opatrovníka, dále např. povolení uzavřít manţelství nezletilému, který dovršil šestnácti let věku a v neposledním příklad člověka, který se stal nezvěstným před dovršením osmnáctého roku věku, kterého není moţné prohlásit za mrtvého před uplynutím roku, v němţ uplyne dvacet pět let od jeho narození. Avšak tyto zvláště stanovené věkové hranice nemají vliv na nabytí zletilosti vázané výlučně na dovršení osmnáctého roku věku. Výše uvedený příklad uzavření manţelství před osmnáctým rokem je další skutečností nabytí plné svéprávnosti. Taková nabytá svéprávnost se neztrácí ani zánikem manţelství, ani prohlášení manţelství za neplatné. A posledním způsobem nabytí plné svéprávnosti můţe dojít na základě rozhodnutí soudu, tj. přiznáním svéprávnosti. Pro občanskou procesní způsobilost je určující svéprávnost podle hmotného občanského práva. Před soudem můţe účastník občanského soudního řízení samostatně jednat v takovém rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práva a brát na sebe povinnosti. Vyžadují-li to okolnosti případu, může předseda senátu rozhodnout, že fyzická osoba, která nemá způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu, musí být v řízení zastoupena svým zákonným zástupcem, i když jde o věc, v níž by jinak mohla jednat samostatně. 7 Podle ust. 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, osoba, která není plně svéprávná, je právní jednání, ke kterému není způsobilá, neplatné. Neplatné je i takové právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat. Důvodová zpráva k NOZ hovoří o klíčovém pojmu osoby, tedy právním subjektu, k němuţ se vztahují práva a povinnosti jako účinky právního řádu, se kterým je spojena kategorie právní osobnosti, která má při celkovém pojetí různý charakter, a to právní osobnost člověka a právní osobnost právnických osob. Rozdíl je v tom, ţe člověk má přirozené a mezinárodně uznané právo na to, aby jeho právní osobnost byla uznána všude, a není moţné toto uznání odmítnout. 7 Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ust. 23 15

Kdeţto právnická osoba takové přirozené právo nemá a je věcí státu přizná-li různým entitám tohoto druhu způsobilost mít práva a povinnosti. 8 V souladu s tím osnova rozlišuje způsobilost mít práva a povinnosti a způsobilost práva a povinnosti vlastním jednáním nabývat, tedy svéprávnost. Toto označení současně nahrazuje dosavadní výraz způsobilost k právním úkonům. Důvodová zpráva označuje svéprávnost za termín věcně správný, neboť vyjadřuje, ţe kdo je s to nabývat subjektivní práva a zavazovat se k povinnostem vlastním jménem, je osobou práva (sui iuris). 9 Shrneme-li výše uvedené, NOZ bere na vědomí člověka, jakoţto subjekt přirozených práv, kterého zákon respektuje a uznává, naproti tomu právnickou osobu musí zákon k tomu, aby se právním subjektem stala, prohlásit a konstituovat. 2.3.2. Vůle právního jednání Podstatou právního jednání, resp. vůbec kaţdého jednání je vůle. Vůle bývá definována jako psychický (vnitřní) vztah jednající osoby k zamýšlenému následku; vůle je chtění, zájem na dosaţení nějakého výsledku, popř. následku. 10 Právní jednání tedy řídí vůle jednajícího, přičemţ obsahem této vůle je vyvolat právní následky, které jsou přímo v tomto právním jednání vyjádřeny. Bez vůle jednající osoby právní jednání není. Podle ust. 6 a 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník má kaţdý jednat poctivě a v dobré víře, zároveň se přihlíţí k tomu, zda byl v dobré víře ten, komu bylo právní jednání adresováno. Nutno upozornit i na rozdíl mezi právním jednáním a pouhou společenskou úsluhou. V tomto případě musí být zřejmé, ţe spolu nechtějí jednat s právními následky, ţe se nechtějí vázat tak, jak zákon předpokládá. Bez potřebné vůle jedná ten, kdo byl k právnímu jednání donucen. Vůle donucené osoby se neutvářela svobodně. Svobodu vůle vylučuje fyzické násilí a psychické násilí, které se zpravidla označuje jako bezprávná výhrůţka. Jedná se o případ, kdy je pod hrozbou vynucováno něco, co takto vynucováno být nesmí nebo se hrozí něčím, co se provést nesmí a je 8 Důvodová zpráva k NOZ 9 Důvodova zpráva k NOZ 10 ZUKLÍNOVÁ M., Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Komentář, srovnání se zahraničí a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013, 192 s. ISBN 978-80-7201-918-2 str. 21 16

zákonem zakázáno, anebo něčím, co je oprávněn provést, avšak není tím oprávněn hrozit s cílem vynutit si určité právní jednání na jiné osobě. Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozící nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnou neplatnost právního jednání. 11 Vůle nestačí být jen svobodná, ale také váţná. Otázka, zda úkon byl učiněn váţně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichţ je zřejmé, ţe jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhoţ právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, ţe jednající nečiní úkon váţně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující váţnost vůle, tzn., ţe neváţnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo moţno namítat vţdy, ţe úkon nebyl učiněn váţně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek váţnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protoţe k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska váţnosti vůle. 12 Simulovaná neboli neváţná jednání jsou projevy vůle na oko, právní jednání jakoby. Zatímco simulace je zastírající, kdy jednající můţe simulovat právní jednání, aniţ by měl v úmyslu jednat právně vůbec, lze také právně jednat, určitou vůli projevovat, ale mít přitom jinou vůli, která má podstatu jiného právního jednání, tzv. disimulovaného, označováno také za zastřené. Jestliţe má být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Z Judikatury: Uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, ţe jde o darování, vyjádřena v písemné formě; jinak darovací smlouva platně nevznikne. Proto v případě, ţe účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu 11 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. 587 odst. 1 12 NS 23 Cdo 346/2008 17

ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darováním této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřená písemně a z jejího znění není zřejmé, ţe šlo o darování. 13 Řádná vůle musí být prostá omylu. Omyl je dalším případem vady právního jednání. Pokud někdo jedná v omylu a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. 14 Rozlišuje se omyl podstatný a nepodstatný. Podstatný, týkající se rozhodující okolnosti, která má pro právní jednání zásadní význam, takţe kdyby ke zmýlení nebylo došlo, nebylo by právně jednáno. Podstatný je omyl v předmětu plnění (in corpore), v jakosti plnění (in qualitate), v osobě spolukontrahenta (in persona) a v jednání samém (in negotio). Nepodstatný omyl se týká vedlejší okolnosti. Rozlišuje se omyl prostý a omyl úmyslně vyvolaný, tj. lest. K tomu, aby omyl měl pro právní jednání negativní následky, aby mohlo dojít k sankcionování, musí jít o omyl rozhodné okolnosti, anebo o omyl, který byl vyvolán úmyslně, lstí, s tím, ţe spolukontrahent o omylu jednajícího buď musel vědět, nebo jej dokonce sám způsobil. Jinak řečeno, pokud byl vyvolán lstí, bude takové jednání v omylu neplatné. Chybí-li lest, nevede omyl k neplatnosti, ale osoba uvedená v omyl má proti původci omylu právo na přiměřenou náhradu. Dále je třeba vůle jednajícího neovlivněnou stavem tísně, ve spojení s nevýhodnými podmínkami. NOZ řadí zneuţití tísně k jiným stavům, které poniţují kvalitu stavu jednajícího. Např. smlouva je neplatná, při jejímţ uzavírání zneuţije tísně, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany druhé a slíbí či poskytne plnění, jehoţ majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. 2.3.3. Projev vůle právního jednání Projev vůle musí splňovat určité náleţitosti: - musí být dostatečně určitý, - musí být srozumitelný a - musí mít náleţitou formu. Určitost je vlastnost právního jednání, která spočívá v jeho jednoznačnosti tak, aby se z něj dalo vyvodit bez pochyb o co se jedná, o jaké jednání jde, čeho se týká, jaké povinnosti a jaká práva 13 NS Cdo 101/2001 14 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ust. 23 Vyvolá-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Má-li však osoba podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, povaţuje se i tato osoba za původce omylu. 18

z něj mají vzniknout, změnit a zaniknout, a co je předmětem. Nelze-li pro jeho neurčitost zjistit jeho obsah ani výkladem, pak o právní jednání nejde. Projev vůle můţe být mezi stranami dodatečně vyjasněn, k jeho vadě se nepřihlíţí a hledí se na právní jednání jako by tu bylo od počátku. Pokud jde o náleţitost srozumitelnosti, občanskoprávní teorie rozeznává srozumitelnost absolutní, tj. pro kaţdého, a relativní, tj. pouze pro někoho. Absolutní srozumitelnost má negativní právní následky. Je tedy právně relevantní (viz ust. 553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Záleţí na tom, zda jde o právní jednání adresované určité osobě, anebo právní jednání neadresované, anebo právní jednání v podobě prohlášení vůle. NOZ stojí na zásadě bezformálnosti. Kaţdý má právo si zvolit libovolnou formu, pakliţe není ve volbě formy omezen ani ujednáním ani zákonem. Proto se rozlišuje forma stanovená zákonem vţdy kogentním ustanovením a forma určená dohodou, ujednaná stranami. Právní jednání má mít formu ústní, písemnou nebo tzv. přísnou písemnou formu, tj. formu veřejné listiny. 15 Ústní forma je zákonem stanovená pro vybraná právní jednání rodinného práva, např. prohlášení o uzavření manţelství a o otcovství. Písemná forma znamená jakékoliv vyjádření psané neboli zrakem vnímatelné, na jakémkoliv materiálu. K tomu, aby šlo o platné právní jednání v písemné formě, zákon vyţaduje podpis jednajícího, přičemţ vlastnoruční podpis můţe být nahrazen mechanickými, popř. elektronickými prostředky. Písemnou formu zákon vyţaduje pro taková právní jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakoţ i právní jednání, kterým se právo mění nebo ruší. Pokud v písemné formě jedná osoba, která nemůţe číst a psát, ale je schopna seznámit se s obsahem právního jednání pomocí přístrojů nebo speciálních pomůcek či prostřednictvím jiné osoby, kterou si zvolí, opatří listinu podpisem. V případě, ţe listinu podepsat nemůţe, učiní 15 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.162 19

namísto podpisu před alespoň dvěma svědky na listině rukou nebo jinak vlastní znamení, ke kterému jeden ze svědků připojí jméno jednajícího. Výše zmíněnou veřejnou listinou se rozumí listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, např. rozsudek soudu, nebo listina, kterou za veřejnou prohlásí zákon. Z veřejných listin má největší význam notářský zápis, který pořizují notáři podle ustanovení notářského řádu. 16 Důvodová zpráva přikládá právní význam veřejné listiny v tom, ţe zakládá kaţdému plný důkaz o tom, kým a kde byla vystavena, co je v ní potvrzeno. Avšak není vyloučeno, ţe ji jiná vyhotovená veřejná listina zruší. Je tedy nutné chránit dobrou víru těch, jimţ byla předloţena první veřejná listina a kteří jednají v důvěře v ní, ačkoliv byl její obsah následně zrušen. Dle této důvodové zprávy se navrhuje stanovit, ţe vůči třetím osobám se lze obsahu listiny odvolat jen po jeho zveřejnění ve veřejném seznamu nebo po předloţení druhé listiny třetí osobě. 17 Naproti tomu kaţdá listina, jejímţ obsahem je právní jednání, např. závěť nebo smlouva, nebo listina zaznamenávající, oznamující, či osvědčující existenci právního nebo jiné právní skutečnosti, např. plná moc, povaţována za listinu soukromou. Pokud se někdo dovolává skutečností obsaţených v soukromé listině, musí dokazovat pravost a správnost takové listiny coţ je vyjádření standardního pravidla civilního procesu. Naopak se zakládá vyvratitelná právní domněnka pro případ, kdy je soukromá listina pouţita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce; v takových případech se má se za to, ţe pravost a správnost listiny byla uznána. Důkazní břemeno (opaku) je pak přesunuto na takovou osobu, proti které se soukromá listina pouţívá. Vyţaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit právním jednáním nejméně ve stejném, anebo v přísnější formě; vyţaduje-li určitou formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, ledaţe si strany ujednaly, ţe se uplatní prvně řečené. Nedostatek stanovené nebo ujednané formy mohou strany (vadu jednání odstranit) i dodatečně. 18 16 Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ust. 62 Notáři sepisují o právních úkonech notářské zápisy. 17 Důvodová zprava k NOZ 18 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.163 20

2.3.4. Předmět právního jednání Předmětem právního jednání se rozumí to, čeho se právní jednání týká, popř. to, čeho se týkají práva a povinnosti právním jednáním zaloţené. NOZ o předmětu nehovoří, hovoří jen o věcech. Nicméně i z obsahu zákoníku samotného je zřejmé, ţe existují i jiné entity neţ věci, které mají právní povahu, věcmi v právním slova smyslu nejsou, ale jsou předmětem práv a povinností. 19 Teorie povaţuje za náleţitosti předmětu právního jednání jeho moţnost a dovolenost. Moţností se rozumí, ţe to, čeho se právní jednání týká, zejména plnění, které má být poskytnuto na základě smlouvy, je fyzicky, objektivně moţné. Právně relevantní je ovšem jen to, co je moţné dnes. Je-li ujednáno plnění, které je dnes, popř. v čase, kdy má být plněno, nemoţné, má to negativní důsledky pro platnost právního jednání. Rozlišuje se nemoţnost počáteční, totiţ při uzavření smlouvy, a následná, totiţ v čase, kdy má dojít ke splnění; následná nemoţnost vede, resp. můţe vést k zániku závazku. Typickým nemoţným předmětem např. kupní smlouvy nebo darovací smlouvy je modré z nebe 20 Předmětem majetkového právního jednání není lidské tělo, jeho součásti, to, co z lidského těla pochází. Toto je příklad nedovolenosti předmětu právního jednání, kdy plnění není moţné z nějakého právního důvodu, zejména, vylučuje-li to zákon. 2.4. Druhy právních jednání Právní teorie třídí právní jednání podle různých kritérií: - právní jednání podle subjektu, - právní jednání podle kauzy, - adresované a neadresované právní jednání, - právní jednání mezi ţivými, - pro případ své smrti, - právní jednání synallagmaticé a asynallagmatické, 19 ZUKLÍNOVÁ M., Právní jednání podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Komentář, srovnání se zahraničí a vybraná platná judikatura, 2. vydání, Praha: Linde Praha a.s., 2013, 192 s. ISBN 978-80-7201-918-2 str. 23 20 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.164 21

- právní jednání úplatná, bezplatná a smíšená, - neúměrné zkrácení a lichva, - právní jednání formální a neformální a - právní jednání podle pojmenované a nepojmenované. 2.4.1. Právní jednání podle subjektu Podle subjektu se člení právní jednání na - právní jednání jedné strany nebo jedné osoby a - právní jednání dvou či více stran Příkladem právního jednání jedné strany je návrh na uzavření smlouvy nebo závěť. V tomto případě vzniká právní jednání jeho učiněním, pokud není třeba, aby došlo druhé straně. Typickým příkladem pro právní jednání dvou a více stran je smlouva. Zde dojde k právnímu jednání v okamţiku, kdy své právní jednání učiní poslední z kontrahujících stran. Pokud na kaţdé straně vystupuje více neţ jedna osoba, pak se hovoří o pluralitě subjektů. 2.4.2. Právní jednání podle kauzy Podle kauzy rozlišujeme: - právní jednání kauzální a - právní jednání abstraktní. Z hlediska existence kauzy lze dojít k závěru, ţe nemá-li právní jednání kauzu, zřejmě nemá potřebnou míru váţnosti a jde o jednání simulované. Z hlediska vyjádření kauzy, je pravidlem, zda právní jednání vyjadřuje kauzu či nikoli. A zásadním hlediskem je dokazování kauzy. S tím je spojeno ust. 1791 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 21 Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li v něm kauza plnění vyjádřena, věřitel v případě sporu, musí důvod závazku prokázat. Zatímco u cenného papíru, věřitel kauzu neprokazuje, ledaţe by to vyţadoval zákon. Cenný papír sám ztělesňuje právo na plnění. Závazek odpovídající tomuto právu nemůţe být jiný neţ abstraktní. 21 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. 1791 odst. 1 Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehoţ základě má dluţník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku. a zákon č. 89/1992 Sb. občanský zákoník ust. 1791 odst. 1 Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaţe to zákon zvlášť stanoví. 22

2.4.3. Právní jednání adresovaná a neadresovaná Starý občanský zákoník neobsahoval pravidlo, jeţ by obecně stanovilo, od kterého okamţiku je účinné adresované právní jednání. Nová právní úprava ustálila teorii dojití a NOZ s tímto novým pravidlem výslovně počítá. Adresovaná jednání jsou jednání určena určité osobě, přičemţ předpokladem je perfekce jiţ zmíněného pojmu dojití. Tím se rozumí, ţe projev vůle jednající osoby dosáhne dispoziční sféry adresáta, tzn., aby se adresát měl moţnost se s projevem vůle seznámit. Neadresovaná právní jednání ţádného adresáta nemají, jsou hotová neboli perfektní svým učiněním. Např. připojením podpisu jednajícího, ať uţ na listině, nebo elektronické listině, je otázkou platnosti, nikoli existence právního jednání. V zájmu ochrany osoby ne plně svéprávné se zavedlo nové pravidlo, které účinky právního jednání adresované nepřítomné ne plně svéprávné osobě odkládá, a to aţ do okamţiku, kdy takový projev vůle dojde do sféry vlivu jejího zástupce. Novinkou je vyvratitelná právní domněnka doby dojití, která má za cíl usnadnit počítání lhůt. Předpokladem je, ţe zásilka, o které víme, ţe byla odeslána i doručena, byla doručena v určitý okamţik. Pokud taková informace chybí, pak nemůţeme ani předpokládat časový okamţik doručení. 2.4.4. Právní jednání mezi živými a právní jednání pro případ smrti Právní jednání je termín, který označuje jakékoli jednání, uskutečněné mezi ţivými osobami. Příkladem právního jednání mezi ţivými (inter vivos) je smlouva či návrh na uzavření smlouvy. Nikdy tedy nemůţe jít o odkaz nebo závěť, protoţe takové jednání je uskutečňováno pro případ smrti, tedy případ, kdy jednající tzv. pořizuje pro případ své smrti (mortis causa). Pořízeními pro případ smrti jsou dědická smlouva, závěť a dovětek. V širším slova smyslu sem můţeme zařadit i prohlášení o vydědění a povolání vykonavatele závěti či správce pozůstalosti. NOZ značně rozšířil moţnosti, jak o svém majetku pro případ smrti pořídit. Nově jsou formulovány podmínky, za kterých lze svého potomka vydědit, nově je upravena i moţnost uzavřít dědickou smlouvu nebo s potomkem smlouvu o zřeknutí se dědického práva. V závěti lze také ustanovit vykonavatele závěti nebo správce dědictví. Ale jedná se o nové instituty a je vhodné se před jejich vyuţitím poradit s notářem. 23

2.4.5. Právní jednání synallagmaticé a asynallagmatické Právní jednání a práva a povinnosti jimi zaloţená se rozlišují podle toho, zda jsou povinné plnit obě smluvní strany, zda jsou tyto povinnosti vzájemné, zda tyto povinnosti jsou vzájemně podmíněné a provázené. Synallagmatická právní jednání jsou taková, která zakládají vzájemnou povinnost, a to podmíněně. Strany, které mají plnit navzájem, můţe splnění poţadovat jen ta strana, která sama jiţ dluh splnila, nebo je ochotna a schopna splnit dluh současně s druhou stranou. Ten kdo má plnit při vzájemném plnění napřed, můţe své plnění odmítnout aţ do té doby, kdy mu bude vzájemné plnění poskytnuto nebo zajištěno, ale to jen v případě, je-li plněné druhé strany ohroţeno okolnostmi, které nastaly a které mu nebyly a neměly být známy, kdyţ smlouvu uzavřel. K tomuto odstavci lze dodat, ţe je moţné poskytnout dodatečnou přiměřenou lhůtu k splnění nebo k zajištění plnění a po jejím marném uplynutí odstoupit od smlouvy. Podle ust. 1913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník jedna strana nemůţe odepřít plnění ani odstoupit od smlouvy proto, ţe dluh druhé strany vzniklý z jiného právního důvodu nebyl splněn řádně a včas. 2.4.6. Právní jednání úplatná, bezplatná a smíšená Úplatná jsou právní jednání, při kterých si dá jednající od jiného slíbit vzájemné ekvivalentní plnění, a to buď v penězích, nebo v jiné majetkové hodnotě. Pokud není slíbeno ani ţádáno nějaké plnění druhé strany, jde o právní jednání bezplatné, příkladem můţe být darování nebo zápůjčka. V případě, ţe druhá strana vzájemné plnění poskytne, nikoli však rovnocenné, jedná se o právní plnění smíšené. 2.4.7. Neúměrné zkrácení a lichva Existuji dva pohledy na nerovné smlouvy. Prvním z nich je neúměrné zkrácení (laesio enormis), neboli zkrácení přes polovic. Představuje institut právní ochrany slabší strany před právním jednáním, které by bezdůvodně zkracovalo její práva tím, ţe protiplnění ani zdaleka nedosahuje ekvivalence a představuje tak zásah do spravedlivého uspořádání mezi osobami. 24

V úpravě tohoto institutu se odráţí zásada ekvivalence v tom smyslu, ţe plnění i protiplnění nemají být v příkrém rozporu a ţe mají odpovídat zásadám spravedlnosti. Úprava neúměrného zkrácení vznikla v římském právu a v současné době upravují stejný institut vedle rakouského práva např. francouzský, italský nebo švýcarský. V národních i nadnárodních úrovních se tomuto institutu často vytýká, ţe ohroţuje smluvní strany nejistotou, např. v případě koupě věci, jejíţ obecná cena následovně prudce stoupne. To návrh řeší formulací pravidla, podle kterého se ustanovení o neúměrném zkrácení nepouţije v případě, ţe se nepoměr plnění a protiplnění zakládá na skutečnosti, o níţ strana, která výhodu získala, při uzavření smlouvy nevěděla ani vědět nemusela. Ze zřejmých důvodů se úprava neúměrného zkrácení nepouţije ani v případech, kdy riziko ztráty nebo naděje na zisk nutně provází povahu obligace (např. při burzovních obchodech nebo sázce a hře) nebo kdy si tyto aspekty závazku strany nutně musely uvědomit nebo je dokonce samy chtěly. Rovněţ v případě, ţe je stranou podnikatel, u něhoţ se předpokládá profesionální chování, se pravidlo o neúměrném zkrácení v jeho prospěch neuplatní. Podle výsledků odborných diskuzí k této otázce jiţ nad návrhem věcného záměru se však nenavrhuje stanovit jako relevantní kritérium právě polovinu ceny, neboť to by mohlo vést k některým tvrdostem. Z toho důvodu se přejímá konstrukce známá např. ze švýcarského práva (čl. 21 OR) 22 Druhým právním jednáním je situace, kdy jedna ze stran zneuţije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit nebo poskytnout plnění, jehoţ hodnota je v hrubém nepoměru k vlastnímu plnění. Zákaz lichevních smluv se také objevuje v řadě občanských kodexů, např. Německo, Nizozemí, Rakousko, atd. Navrţená úprava bere v úvahu tyto zahraniční vzory, ale zejména vychází z vládního návrhu československého občanského zákoníku z r. 1937 a přihlíţí rovněţ k pojetí lichvy v ust. 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 23 (1) Kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, 22 Důvodová zpráva k NOZ 23 Důvodová zpráva k NOZ 25

a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, b) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny, nebo c) způsobí-li takovým činem jinému stav těžké nouze. (3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. 24 2.4.8. Právní jednání formální a neformální Právní jednání, pro která ani zákon, ani ujednání stran nestanoví ţádnou formu nebo neurčuje ţádnou formu, se pokládají za neformální. Bezformálnost zůstává jako zásada tedy zachována. Jednající osoba má právo si zvolit libovolnou formu. Tato svoboda můţe být omezena jen ustanovením zákona, nebo ujednáním s druhou stranou. 25 2.4.9. Právní jednání pojmenovaná a nepojmenovaná Jde v zásadě o to, zda právní jednání má v zákoně nějaké pojmenování, název, anebo nemá, ale v uţším smyslu jde o to, zda občanský zákoník upravuje tu kterou smlouvu jako tzv. typ, anebo ne. Občanský zákoník z roku 2012 sice jednotlivé smlouvy pojmenovává, ale pododdíly, v nichţ je ta která smlouva jako typová uvedena, označuje podle závazku, jehoţ je smlouva základem (přesněji: právním důvodem). To na rozdíl od zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který měl označení té které smlouvy v nadpisech jednotlivých oddílů části věnované závazkovému právu. 26 2.5. Obsah právního jednání Obsahem právního jednání jsou tzv. sloţky právního jednání, které se rozděluji na podstatné, pravidelné a nahodilé (essentialia, naturalia, accidentalia negotii). 24 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ust. 218 25 NS 28 Cdo 295/2012: Občanský zákoník sice vychází z principu bezformalnosti právních úkonů, takţe právní úkon můţe být učiněn buď výslovně, tj. ústně, či písemně nebo i konkludentně způsobem, který nevzbuzuje vzhledem ke všem okolnostem případu pochybnosti o tom, co jim chtěl takto jednající projevit. Výjimečně se však určitá forma k platnosti právního úkonu poţaduje. Tuto formu můţe určit buď zákon, či dohoda subjektů. Pokud smlouva byla vyhotovena písemně, nelze k její změně či zrušení přikročit jinak, neţ ve smluvně dohodnuté formě, v daném případě opět písemně. 26 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.167 26

Podstatné sloţky jsou takové sloţky, bez kterých by právní jednání nebylo tím jednáním, o které má jít. Jsou nezbytné pro existenci, neboť kdyţ sloţky v právním jednání nejsou, jedná se pak o právní jednání zdánlivé, tj. po právu neexistující. Příkladem esenciálních sloţek u kupní smlouvy jsou předmět, a kupní cena. Pravidelnými sloţkami se rozumí sloţky, které se v právním jednání zpravidla objevují a pokud určeny nejsou, nemá to na právní jednání negativní vliv a ujednání o nich nahradí zákon. Jedná se především o dohodu času a místa plnění. Nahodilé jsou pak takové sloţky, které se v právním jednání vyskytují tu a tam, občas čili nahodile, např. podmínky, doloţení času nebo příkaz. Podmínka je takové vedlejší ustanovení v právním jednání, kterým se právní následky (účinky, účinnost) právního jednání činí závislými na skutečnosti, o které v době právního jednání není jednajícímu nebo jednajícím známo, zda nastane, popř. kdy nastane, anebo zda uţ nastala. Nemusí jít, a zpravidla ani nejde, o právní skutečnost, stačí, ţe jde o nějakou součást objektivní reality, vnějšího světa (např. není jisté, zda příští měsíc bude sněţit). 27 Rozlišujeme především podmínky odkládací a rozvazovací. O těchto podmínkách bylo jiţ zmíněno v kapitole 2.1. Pojem právního jednání. Pro připomenutí je podmínka odkládací, kdyţ je nastoupení právních následků právního jednání závislé na jejím splnění. Podmínka je rozvazovací v případě, je-li s jejím plněním spojen zánik právních následků. A v případě pochybností se předpokládá spíš odloţení právních následků neţ jejich zánik. Podmínky nesmí být nedovolené, ani v rozporu s dobrými mravy, ani nemoţné. Pokud panuje nejistota ohledně toho, zda se podmínka splní či ne, lze říci, ţe podmínka je tzv. pendentní (conditione pendente), tedy ţe podmínka visí, je zavěšená. Splní-li úmyslně podmínku osoba, která k tomu není oprávněná ve svůj prospěch, pak se ke splnění nepřihlíţí. A pokud podmínku osoba zmaří záměrně, aniţ je k tomu oprávněna a nesplnění takové podmínky je v její prospěch, povaţuje se podmínka, jako by byla splněna. 27 DVOŘÁK, J., ŠVESTKA, J., ZUKLÍNOVÁ, M. A KOL. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první: obecná část. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 432 s. ISBN 978-80-7478-325-8, str.183 27

Dalším vedlejším ustanovení v právním jednání je doloţení času (dies). Jedná se o dobu, po jejímţ uplynutí mají nastat právní následky právního jednání, anebo právní následky, které jiţ dříve nastaly. Je to určení konkrétní doby. 28 Co se týká příkazu (modus), jde o vedlejší ustanovení v bezplatných právních jednáních, kterým ten, kdo disponuje majetkovou hodnotou vůči jiné osobě tak, ţe tato osoba tuto hodnotu získá, aniţ by měla majetkovou hodnotu poskytnout, dává této osobě příkaz. 2.6. Výklad právního jednání NOZ sjednocuje pravidla pro výklad právního jednání. Snaţí se odbourat tu praxi, která příliš lpí na jazykovém vyjádření. Právní jednání se tudíţ posuzuje podle obsahu, nikoli podle názvu. Pokud je to moţné, pak právní jednání se vykládá podle úmyslu jednajícího, a to za předpokladu, ţe tento úmysl byl druhé straně znám nebo o něm musela vědět. V případě, ţe to moţné zjistit není, přizná se právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla dávala osoba v postavení toho, jemuţ je projev vůle určen. Má-li při výkladu pouţitý výraz různý význam, lze si jej vyloţit víc neţ jedním způsobem, vyloţí se v pochybnostech k tíţi toho, kdo se takto vyjádřil jako první. Dle předchozího občanského zákoníku se právní úkon interpretoval podle smyslu pouţitých slov a jejich spojení. Poněvadţ jazykové výrazy připouštějí dvojí výklad, přihlíţelo se při jejich výkladu i ke skutečné vůli toho, kdo jich pouţil, tj. k tomu, co tím pouţitým jazykovým výrazem chtěl vyjádřit. 28 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. A KOL. Občanský zákoník komentář. Svazek I. ( 1-654). Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8, str. 1336. Důvodová zpráva: Doloţením času (dies) rozumíme jisté údálosti, na které závisí vznik změna nebo zánik nějakého právního následku. Podle toho se rozeznává dies a quo, tj.den (čas), od kterého právní následek vzniká, a dies ad quem, tj. den (čas), kterým rávní účinky končí. Na rozdíl od podmínky, která je spojena s nejistou údálostí v budoucnu, je tedy doloţení času spojeno s jistou událostí, která v budoucnu nastat musí. Zatímco tedz podmínka spojuje vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinnosti s tím, zda nějaká skutečnost v budoucnu snad nastane, doloţení času spojuje tytéţ následky, aţ nějaká skutečnost natane. Obě situace je potřebné z tohoto důvodu funkčně odlišit. 28

3. Perfekce, existence, zdánlivost, platnost a neplatnost, účinnost a neúčinnost právního jednání 3.1. Perfekce, existence, zdánlivost Perfekcí se rozumí hotovost právního jednání. Právní jednání, které není perfektní, není dovršeno, proto neexistuje. Jedná se tak o právní jednání zdánlivé (non negotium). Součástí perfekce jsou náleţitosti právního jednání vymezené ust. 6 aţ 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Kaţdý má povinnost jednat poctivě, jedná-li nepoctivě či protiprávně, nesmí z toho mít prospěch. Předpokládá se jednání nejen poctivé ale i v dobré víře a osoba, která zneuţila svého práv, se nemůţe dovolat právní ochrany. Chybí-li nebo nejsou-li splněny některé náleţitosti projevu vůle, jedná se pak o právní jednání zdánlivé. Představuje novou kategorii, kterou dosavadní právo neznalo. 29 Takové jednání se jako právní jednání pouze jeví, ale o právní jednání nejde, protoţe postrádá základní pojmový znak právního jednání, kterým je vůle nebo tato vůle nedosahuje prvek váţnosti. V NOZ jsou taxativně vymezeny vady právního jednání, kterými právní jednání můţe být postiţeno a navíc na různých místech zavádí určitou právní fikci zdánlivého právního jednání. 30 Díky ust. 553 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který umoţňuje dodatečně vyjasnit obsah jednání a odstranit tak vadu neurčitosti či nesrozumitelnosti, se na zdánlivé jednání hledí, jako by bylo právním jednání od počátku. V případě, kdy v důsledku fyzického donucení jedná osoba, která vede ruku druhé osoby, zákon stanoví, ţe o právní jednání jednající osoby nejde a jde tak o zdánlivé právní jednání. Osoba, která byla k právnímu jednání přinucena hrozbou tělesného nebo duševního násilí, vyvolávající důvodné obavy, a i přesto v této důvodné obavě právně jednala, není její právní jednání zdánlivé, po právu existuje, trpí vadou a je sankcionováno neplatností. Osoba však 29 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. A KOL. Občanský zákoník komentář. Svazek I. ( 1-654). Wolters Kluwer ČR, 2014, 1736 s. ISBN 978-80-7478-370-8, str. 1337. Důvodová zpráva: V důsledku absence vůle osnova rozlišuje právní jednání zdánlivá a neplatná. Se zdánlivými právními jednáními (nebo ujednáními) osnova počítá na různých místech a zpravidla je označuje tak, ţe se k nim nepřihlíţí. V důsledku toho jsou takové projevy vůle mimo právo a nemjí relevanci. Jde-li např. o zdánlivé dílčí ujednání ve smlouvě, hledí se na smlouvu, jako by byla od počátku bez takového ujednání, a není moţné dovozovat týţ právní následek, jaký ust. 576 spojuje s neplatností části právního jednání, jímţ můţe být in eventum i neplatnost celého projevu vůle. Jiný rozdíl mezi zdánlivými a neplatnými právními jednáními se pojí s právem na náhradu škody. 30 Zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ust. 551 O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednajícího., ust. 552 O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena váţná vůle. a ust. 553 O právní jednání nejde, nelze-li pro neúčinnost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. 29