OBČANSKÝ ZÁKONÍK zákon č. 40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964 ve znění: zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 131/1982 Sb., zákona č. 94/1988 Sb., zákona č. 188/1988 Sb., zákona č. 87/1990 Sb., zákona č. 105/1990 Sb., zákona č. 116/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb., zákona č. 509/1991 Sb., zákona č. 264/1992 Sb., zákona č. 267/1994 Sb., zákona č. 104/1995, zákona č. 118/1995 Sb., zákona č. 89/1996 Sb., zákona č. 94/1996 Sb., zákona č. 227/1997 Sb., zákona č. 91/1998 Sb., zákona č. 165/1998 Sb., zákona č. 159/1999 Sb., zákona č. 363/1999 Sb., zákona č. 27/2000 Sb., zákona č. 103/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., zákona č. 367/2000 Sb., zákona č. 229/2001 Sb., zákona č. 317/2001 Sb., zákona č. 501/2001 Sb., zákona č. 125/2002 Sb., zákona č. 135/2002 Sb., zákona č. 136/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 476/2002 Sb., zákona č. 88/2003 Sb., zákona č. 37/2004 Sb., zákona č. 47/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb., zákona č. 480/2004 Sb., zákona č. 554/2004 Sb., zákona č. 359/2005 Sb., zákona č. 56/2006 Sb., zákona č. 57/2006 Sb., zákona č. 107/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 160/2006 Sb., zákona č. 264/2006 Sb., zákona č. 315/2006 Sb., zákona č. 443/2006 Sb., zákona č. 296/2007 Sb. Preambule zrušena Čl. I až VIII (zrušeny) Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně: ČÁST PRVNÍ OBECNÁ USTANOVENÍ Hlava první Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana 1 (Cíl a předmět úpravy) (1) Úprava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví. (2) Občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony. 1) (3) Právní vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti upravují zvláštní zákony. 1) Např. 261 odst. 2 obchodního zákoníku. 1
1 Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana K odst. 1 1. Těžištěm občanského zákoníku jsou především majetkové vztahy, ale i člověk a jeho právní postavení. Úvodní ustanovení občanského zákoníku je výrazem stále silnějšího vlivu přirozenoprávního myšlení v jeho novodobé podobě a s ním spojeného důrazu na prioritu lidskoprávního rozměru této základní právní úpravy, který proniká do občanského práva cestou doktrinální, prostřednictvím ústavních předpisů a vlivu evropského práva a judikatury evropských soudních institucí. Uvedené ustanovení je doktrinálně bezprostředním odrazem úvodních ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), uznávající neporušitelnost přirozených práv člověka. 2. Současně uvedené ustanovení odráží do rámce občanskoprávní regulace hierarchizaci hodnot chráněných právem a tvořících otevřenou soustavu celé plejády právních zásad. Jeho význam je ve zdůraznění místa a role zásady svobody na čele této soustavy zásad, a to v jejích základních dvou dimenzích, které upravuje občanský zákoník: jednak práv osobnostní povahy a současně základu práv majetkových, v jejichž čele stojí vlastnictví, které je uznáváno jako nejobecnější výraz svobody osoby v oblasti majetkových práv. 3. V doktríně, legislativě ani v právní praxi nebylo dosud dosaženo jednoty o povaze občanskoprávního vztahu jako univerzálního institutu, který tvoří rámec všech subjektivních práv a subjektivních povinností. 1) 4. Základní instituty a mechanismus právní regulace občanskoprávních vztahů je namístě vnímat jako funkční, komplexní systém, plnící společenskou roli, tj. stanovící normativní a současně modelové obecné typy chování osob ve společenských vztazích. Vychází z pojetí místa jedince ve společnosti jako procesu dvou základních pozic: individuální a společenské. Jedinec je integrován v novodobé společnosti prostřednictvím společenských vztahů. Právo je jedním z prostředků regulace individuálních pozic osob v právním smyslu, které se navenek společensky prezentují prostřednictvím právních vztahů. Ačkoliv tedy občanské právo je budováno na respektování a ochraně individuálních hodnot a pozic jednotlivce, jeho funkcí je regulace vzájemné interakce těchto individuálních pozic, tedy vztahová stránka života společnosti a její právní regulace. Vztah představuje flexibilní prostor vytvořený na jedné straně prvkem individuálním a na druhé straně sociálním. Tímto způsobem lze objasnit i existenci institutu právního vztahu u tzv. práv absolutních (například vlastnického): i zde je vztahový prvek přítomen, pozice nositele absolutních práv je však přiblížena k prvku individuálnímu a pozice ostatních účastníků není individuálně určena a je přítomna ve fázi realizace takového vztahu, v níž nedošlo k ohrožení nebo porušení tzv. absolutních práv, pouze potenciálně. Uvedeným způsobem lze občanskému právu přiznat univerzální základ, spočívající ve dvojjediném institutu modelový-reálný (právní) vztah, jehož prostřednictvím se realizuje funkce právní regulace prostřednictvím občanského práva. 2) 1) Srov. například Knappovou, M. in Holub, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. Praha : Linde, 2002, s. 29, která zastává názor o neexistenci tzv. absolutních práv v rámci právního vztahu a vyhrazuje je pouze právům a povinnostem relativní povahy. 2) Podrobněji například Hurdík, J. Osoba a její soukromoprávní postavení v měnícím se světě. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 93-104. 2
Cíl a předmět úpravy 1 K odst. 2 1. Ustanovení 1 vymezuje subjektivní a objektivní rozsah právní úpravy občanského zákoníku. Ačkoliv to občanský zákoník výslovně nestanoví a toto členění není promítnuto do platné legislativy, je nutno při vymezení rozsahu a obsahu úpravy občanského práva, potažmo občanského zákoníku, respektovat základní členění právního řádu na právo veřejné a právo soukromé. Odlišení práva veřejného a soukromého při absenci zákonných kritérií je úkolem doktríny a právní praxe. 2. Legislativa nejen nepřispěla k diferenciaci obou základních skupin právní regulace, nýbrž v jednom z klíčových ustanovení nově vydaného soudního řádu správního, tj. 68 písm. b), stanovícím nepřípustnost správní žaloby tehdy, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu, otevřela v podstatě poprvé po desítiletích mlčení otázku rozlišení veřejného a soukromého práva a věcí veřejnoprávních a soukromoprávních (srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu v komentáři k tomuto ustanovení). Otázka rozlišení veřejného a soukromého práva, někdy odmítaná jako neexistující, se tím dostala na pořad dne jako problém povýtce praktický a navíc klíčový z hlediska vymezení pravomocí obecného a správního soudnictví. 3. Občanské právo je považováno za základní odvětví soukromého práva. Soukromé právo je vedle práva veřejného jednou ze dvou základních systémových částí právního řádu. Soukromé právo je charakterizováno především těmito znaky: 4. Účastníci soukromoprávních vztahů jsou vybaveni nezbytným rámcem osobní svobody, označovaným v soukromém právu, které je založeno na vůli účastníků a jejím projevu, jako autonomie vůle. V soukromém právu je její rámec vymezen metodou vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny), ve veřejném právu je nositel soukromoprávního statusu vybaven stejnou metodou jako ve vztazích soukromoprávních, naproti tomu orgány veřejné moci jsou ve své aktivitě limitovány metodou vše je zakázáno, co není výslovně dovoleno (čl. 2 odst. 2 Listiny). 5. Vedle osobní svobody jsou účastníci soukromoprávních vztahů vybaveni základními právními způsobilostmi umožňujícími jim mít práva a povinnosti (způsobilost k právům a povinnostem 7), dále způsobilostí tato práva a povinnosti v důsledku svých úkonů v souladu, respektive v rozporu, s právem nabývat, měnit a vyvolat jejich zánik (způsobilost k právním úkonům 8 an. a způsobilost k protiprávním úkonům deliktní zejména 422), jakož i souborem základních práv a svobod, jimiž jsou účastníci právních vztahů vybaveni ústavním, respektive právním pořádkem. Tento základní právní status umožňuje osobám v právním smyslu vstupovat plnohodnotně a aktivně do sítě právních vztahů a dosahovat tak právními prostředky své společenské emancipace. 6. Mezi účastníky soukromoprávních vztahů je rovné postavení (podrobně viz komentář k 2 odst. 2). 7. Soukromé právo je založeno na systému norem poskytujících obecná pravidla chování a vytvářejících prostor pro uplatnění svobodné vůle účastníků, naproti tomu veřejné právo reguluje právní vztahy přímým působením prostřednictvím individuálních právních aktů (například správních rozhodnutí). 8. Nejfrekventovanější právní nástroj, který používá soukromé právo pro regulaci vztahů subjektů, je soukromoprávní smlouva jako výraz autonomie vůle a rovného postavení jeho účastníků; naproti tomu základním nástrojem právní regulace veřejného práva je úřední rozhodnutí, kterým jsou jednostranně ukládány orgány veřejné moci práva a povinnosti jeho adresátům. 3
1 Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana 9. Pro soukromé právo je rovněž typické, že převažující většinu právní úpravy tvoří dispozitivní normy (podrobněji komentář k 2 odst. 3). 10. Soukromé a veřejné právo odlišuje rovněž charakter sankcí, které stanoví za porušení pravidel vyplývajících z jednotlivých skupin odvětví. Pro soukromé právo je charakteristické, že o nich nemůže rozhodovat přímý účastník příslušného vztahu, nýbrž zpravidla k tomu povolaný státní orgán či subjekt vybavený příslušnými pravomocemi (například rozhodce). Dále se sankce v soukromém právu neuplatňují zásadně z úřední moci, nýbrž na návrh účastníka právního vztahu a konečně soukromoprávní sankce mají zpravidla reparační, tedy nikoliv represivní charakter. To znamená, že soukromoprávní sankce nemohou překročit cíl soukromého práva, kterým je dosažení především rovnováhy zúčastněných společenských vztahů. 11. Jednotlivá odvětví právního řádu, tedy i jednotlivá odvětví soukromého práva, jsou odlišována svým předmětem právní úpravy, tj. charakteristikou skupiny právních vztahů, které tato odvětví upravují. Důvodem tohoto odlišení právních odvětví v rámci soukromého práva je pak především potřeba uplatnit určitou specifickou míru metody právní úpravy na určitou skupinu právních vztahů charakterizovanou uvedeným předmětem. 12. U rodinného práva dominuje požadavek na zvýšenou míru ochrany manželství a nezletilých dětí, která vyžaduje možnost uplatnění i přímých, tj. veřejnoprávních zásahů státu do rodinněprávních vztahů. 13. U pracovního práva je ekonomická nerovnováha mezi zaměstnavateli a zaměstnanci vyvažována zvýšenou mírou ochrany zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, včetně možnosti použít přímé, tj. veřejnoprávní zásahy do těchto vztahů. 14. Snad pouze u vztahu mezi občanským a obchodním právem tento požadavek na vyšší míru ochrany některých účastníků právních vztahů není zcela jednoznačný. Z toho plyne dlouhotrvající diskuse o splynutí občanského a obchodního práva v jedno právní odvětví (monistický model), respektive o nutnosti samostatné existence odvětví občanského a odvětví obchodního práva (dualistický model). Tato diskuse je v současnosti řešena de lege ferenda ve prospěch výrazně monisticky koncipovaného modelu, když návrh nového občanského zákoníku soustřeďuje většinu právní úpravy do rámce občanského zákoníku a obchodnímu zákoníku ponechává pouze skupinu vztahů specifických pro podnikatelské prostředí (úprava obchodních společností, hospodářské soutěže a úzké skupiny smluvních typů). 15. Základem pro určení vztahu mezi odvětvími, tedy i pro vymezení rozsahu právní úpravy jednotlivých odvětví soukromého práva, je poznání historie vzniku těchto odvětví. V počátcích moderní doby, tj. na počátku 19. století, v době vzniku prvních velkých kodifikací soukromého práva v Evropě, bylo občanské právo v zásadě totožné s právem soukromým, neboť občanské zákonodárství zahrnovalo a regulovalo shodnou metodou většinu pracovněprávních, rodinných, případně některých obchodněprávních vztahů. Teprve později, pod tlakem potřeb zvláštní metody právní regulace, došlo k více či méně zřetelnému osamostatnění těchto jednotlivých odvětví. 16. To současně znamená, že občanské právo si ponechalo postavení odvětví výchozího, z něhož se oddělila odvětví zvláštní, která se samostatně definovala a touto svou samostatnou definicí se vyčlenila z obecné materie práva občanského. Tato pozice občanského práva v rámci systému práva soukromého se udržela do současné doby, aniž by uvedené vymezení bylo výslovně konstatováno v textu soukromoprávních kodexů a už vůbec ne v textu občanského zákoníku. To má svůj nesporný význam i pro praktické posouzení, které společenské 4
Cíl a předmět úpravy 1 vztahy se budou řídit občanským právem a které jinými právními odvětvími. Základem při tomto zjištění je posouzení, zda příslušný společenský vztah je upraven v některém z jiných soukromoprávních odvětví, a teprve po zjištění, že tomu tak není, lze konstatovat, že tento společenský vztah bude upraven předpisy občanského práva. Občanské právo a jeho předpisy má tedy postavení souboru norem podpůrných (subsidiárních), které se s výjimkami dále uvedenými užijí tam, kde se neuplatní předpisy zvláštních právních odvětví. 17. Občanské právo lze charakterizovat jako soubor právních pravidel: a) upravujících základní osobní a majetkové postavení osob fyzických a právnických, b) upravujících základní vlastnické poměry mezi nimi, další věcněprávní a závazkověprávní vztahy osob osobní a majetkové povahy založené na rovném postavení účastníků a c) dále právní prostředky, na jejichž základě vznikají, mění se či zanikají práva a povinností z těchto vztahů a d) sankce za porušení subjektivních práv a povinností z těchto vztahů, které vycházejí z metody rovností jeho účastníků (občanskoprávní odpovědnost). 18. Cílem celé úpravy občanského práva, tj. občanského zákoníku a dalších právních předpisů, je dosažení, ochrana, případně obnovení rovnováhy zúčastněných společenských zájmů. 19. Rodinné právo bývá v jednotlivých právních úpravách různých států někdy součástí práva občanského, jindy, jako je tomu v případě českého právního řádu, má postavení relativně samostatného právního odvětví. V českém právním řádu se prosadil zájem společnosti na ochraně zájmů dítěte, což vedlo k osamostatnění rodinného práva včetně jeho základního kodexu, tj. zákona o rodině. 20. Rodinné právo upravuje vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi a zprostředkovaně i vztahy mezi dalšími příbuznými, jakož i vztahy dítěte vůči třetím osobám (tj. osobám, které jsou vázány povinnostmi k dítěti, nejsou však jeho příbuznými). Na rozdíl od občanského práva mají normy rodinného práva převažující kogentní charakter (viz dále k dispozitivnosti právní úpravy). Tato skutečnost je zejména výrazná v té části rodinného práva, která upravuje tzv. sociálně-právní ochranu dětí. 21. Vzájemný rozsah úpravy občanského a rodinného práva je založen na vztahu obecného a zvláštního, v němž se rodinné právo a jeho předpisy uplatňují v první řadě, zatímco předpisy občanského práva se použijí tehdy, kdy rodinné právo výslovně příslušný vztah neupravuje ( 104 zákona o rodině). 22. Vzájemný vztah občanského práva a práva obchodního s jeho základním kodexem obchodním zákoníkem (zákon č. 513/1991 Sb.) má značně sofistikovanou povahu. Obchodní zákoník je rozdělen do dvou velkých skupin norem. Z nich první skupina upravuje právní postavení subjektů účastníků obchodněprávních vztahů se zaměřením na obchodní společnosti a družstva; má výrazně kogentní charakter (viz dále k dispozitivní povaze občanského práva) a má postavení norem zvláštních vůči obecné úpravě občanského práva. Druhá skupina, která formuluje obchodněprávní závazkové vztahy, je pojata, pokud se týká poměru k právu občanskému, složitěji: 23. Podle 261 an. obch. zák. je obecná zvláštní povaha norem obchodního zákoníku diferencována s určitým zjednodušením do několika skupin: a) Obchodním právem a jeho předpisy se řídí závazkového vztahy mezi podnikateli, tj. mezi osobami provozujícími soustavné a výdělečné podnikání, pokud se tyto vztahy týkají jejich podnikatelské činnosti. 5
1 Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana b) Za obchodně závazkové vztahy jsou považovány rovněž vztahy vznikající mezi státem nebo samosprávnou jednotkou na jedné straně a podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti na straně druhé při zabezpečování veřejných potřeb. c) Podle obchodního zákoníku se budou rovněž řídit ty závazkové vztahy, bez ohledu na charakteristiku jejich účastníků, které jsou jako smluvní typy vypočteny v obchodním zákoníku. d) Naproti tomu závazkové vztahy, byť by vznikaly mezi podnikateli a týkaly se jejich podnikatelské činnosti, se nebudou řídit obchodním zákoníkem, nýbrž občanským zákoníkem tehdy, jestliže jde o smluvní typ, který není upraven výslovně v obchodním zákoníku, je však upraven v zákoníku občanském (nájemní smlouva, darovací smlouva, převod nemovitostí apod.). V takovém případě se však občanským zákoníkem bude řídit pouze zvláštní úprava příslušného smluvního typu, nikoliv obecná úprava, pokud je upravena v obchodním zákoníku. e) Obchodní zákoník rovněž umožňuje prorogaci práva, tj. možnost mezi účastníky závazkového vztahu, který se ze zákona neřídí obchodním zákoníkem, nýbrž zákoníkem občanským, výslovně se dohodnout, že jejich vztah se bude řídit nikoliv občanským, nýbrž obchodním zákoníkem. Taková dohoda však musí být uzavřena v písemné formě, jinak je neplatná. Pro tuto dohodu platí též omezení jejího uplatnění v oblasti ochrany spotřebitele, která je svěřena výlučně právu občanskému a je zásadně kogentní povahy. 24. Pro vztah předpisů občanského a pracovního práva a rozsah jejich použitelnosti je určující na rozdíl od vzájemně propojených úprav občanského práva a práva obchodního, případně občanského práva a práva rodinného výchozí samostatnost úpravy pracovního práva, která je obsažena v zákoníku práce a v dalších předpisech pracovního práva na straně jedné avpředpisu občanského práva na straně druhé, doplněná o princip delegace. Ten svěřuje užití úpravy občanského práva na vztahy svou povahou pracovněprávní ty části právní úpravy občanského zákoníku, u kterých na tuto úpravu odkazuje příslušný paragraf zákoníku práce. 25. Úpravě českého pracovního práva náleží vztahy: a) vznikající při sjednání pracovní smlouvy a při výkonu práce zaměstnance pro zaměstnavatele za podmínek stanovených pracovní smlouvou, pracovními předpisy a kolektivními smlouvami, b) s nimi spojené kolektivní pracovněprávní vztahy, které se sice týkají individuálních pracovněprávních vztahů uvedených výše, vznikají však mezi odborovou organizací na straně jedné a zaměstnavatelem či sdružením zaměstnavatelů na straně druhé, c) upravující obecné podmínky a poskytující ochranu pracovněprávním vztahům uvedeným výše, včetně záruk a ochrany práva na práci. Tato skupina vztahů má výrazný veřejnoprávní prvek a účastní se na ní subjekty veřejného práva (orgány bezpečnosti práce, úřady práce a další). 26. Mezinárodní právo soukromé v širším smyslu zahrnuje normotvorbu orgánů Evropské unie, která je předmětem úpravy evropského práva a která odlišuje normotvorbu s přímou vnitrostátní závazností, jako jsou nařízení, od norem zavazujících členské státy EU k jejich vnitrostátní implementaci (směrnice). Dále je odlišováno mezinárodní právo soukromé ve vlastním smyslu, které vzniká pro potřeby úpravy vztahů s mezinárodním prvkem, tj. vztahů, které svým rámcem překračují vnitrostátní rozměr soukromého práva. V tomto smyslu zahrnuje mezinárodní právo soukromé dvě skupiny norem. 6
Cíl a předmět úpravy 1 27. Kolizní normy, které jsou normami vnitrostátního práva, nemají však přímý normativní obsah, tj. přímo neupravují práva a povinnosti účastníků, nýbrž určují právní režim toho státu, kterým se budou řídit vztahy subjektů obsahující mezinárodní prvek. Základním předpisem obsahujícím tyto kolizní normy pro český právní řád je zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním (zákon č. 97/1963 Sb.). 28. Mezinárodní smlouvy a úmluvy, které upravují soukromoprávní vztahy účastníků obsahující mezinárodní prvek (smluvní mezinárodní právo soukromé). V tomto případě se jedná o smlouvy a úmluvy, jejichž obsah odpovídá obsahu soukromoprávních vnitrostátních norem, přičemž rozdílem je pouze jejich mezinárodní původ. 29. Po vstupu České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004) české občanské právo nastoupilo další etapu své harmonizace a unifikace s evropským soukromým právem. To znamenalo přímou vázanost České republiky evropskými nařízeními a pokračující proces implementace evropských směrnic do právního řádu ČR. České občanské právo je tak zapojeno do procesu sbližování (europeizace) národních právních řádů členských států EU. 30. K uvedenému procesu přistupuje podíl České republiky na projektech unifikace evropského hmotného práva občanského, vyjádřeného již vypracovanými Principy evropského smluvního práva (PECL), Principy evropského práva civilních deliktů (PETL) avsoučasnosti probíhajícími pracemi na tzv. Společném referenčním rámci (Common Frame of Reference), které pod gescí Evropské komise a Evropského parlamentu realizuje Studijní skupina pro evropský občanský zákoník (Study Group for European Civil Code) pod vedením Ch. von Bara a H. Bealeho a jejímž cílem je vypracovat projekt evropského občanského zákoníku. Tyto všechny projekty ovlivňují vývoj českého občanského práva směrem k jeho evropské unifikaci, byť v současné době pouze na úrovni tzv. Soft Law, tedy nikoliv závazného pramene práva. K odst. 3 1. Uvedený odstavec je výrazem historické orientace občanského práva na hmotný předmět své regulace (srov. též 118 odst. 1). Formulace předmětu právní regulace v primární podobě věcí se v evropských dimenzích v průběhu legislativního, doktrinálního i soudně praktického vývoje rozdělila na tzv. širší pojetí věci jako předmětu právní regulace (srov. rakouský, francouzský, italský aj. občanské zákoníky), které zahrnuje do pojmu věci vše, co může být předmětem právní regulace, a na pojetí užší (německý, řecký občanský zákoník), které zužuje pojem věc pouze na hmotné statky. 2. Trvající stav nejednotného přístupu zejména k hodnotám nehmotné povahy, spolu se specifickými požadavky kladenými na úpravu práv k výsledkům tvůrčí duševní činnosti člověka, vedl k tendenci vyčlenit tuto úpravu mimo vlastní text občanského zákoníku. 3. Komentované ustanovení tento okruh práv duševního vlastnictví zahrnuje do zvláštní úpravy. Tak práva k dílům literárním, vědeckým a uměleckým včetně práv výkonných umělců upravuje zákon č. 121/2000 Sb. (autorský zákon), práva průmyslového vlastnictví upravují zákony č. 527/1990 Sb., jakož i zákon č. 207/2000 Sb. Judikatura: Závazkový právní vztah ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi samosprávnou územní jednotkou jako pronajímatelem a podnikatelem jako nájemcem za účelem provozování obchodní činnosti nemá obchodní, ale občanskoprávní povahu. (NS 33 Odo 341/2004, C 3006 Soubor) 7
1 Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana Právní úprava tzv. absolutních neobchodů podle obchodního zákoníku se od 1. 1. 2001 změnila tak, že smluvní typy upravené pouze v občanském zákoníku se řídí občanským zákoníkem jen v rozsahu této úpravy, přičemž se ale na ně zároveň použijí obecná ustanovení obchodního zákoníku. (NS 30 Cdo 595/2006, C 4513 Soubor) Povinnost státu platit prostřednictvím orgánů sociálního zabezpečení či důchodového pojištění dávky osobám, které splňují nárok na výplatu důchodu, není závazkem vyplývajícím z občanskoprávních vztahů. (NS 25 Cdo 1269/2004, C 3740 Soubor) Související ustanovení: 2 vznik občanskoprávních vztahů, 4 ochrana subjektivních práv, 123 an. obsah vlastnického práva, 488 an. závazkový právní vztah Související předpisy: Ústava, Listina, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, 1, 2, 261 an. obch. zák., zákoník práce, zákon o rodině, zákoník mezinárodního obchodu, autorský zákon, zákon o vynálezech a zlepšovacích návrzích, zákon o ochraně průmyslových vzorů, zákon o užitných vzorech, zákon o ochranných známkách, zákon o vlastnictví bytů, zákon o ochraně topografií polovodičových výrobků, zákon o elektronickém podpisu, zákon o cenných papírech, zákon o nájmu a podnájmu nebytových prostor, zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, katastrální zákon, zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zákon o majetku České publiky a jejím vystupování v právních vztazích, zákon o nadacích a nadačních fondech, zákon o ochraně osobních údajů, zákon o pojišťovnictví, zákon o pojistné smlouvě, transplantační zákon, zákon o některých podmínkách sjednání spotřebitelského úvěru, o. s. ř., s. ř. s., zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, zákon o sdružování občanů, zákon o církvích a náboženských společnostech, zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, zákon o některých službách informační společnosti, nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník Literatura: Eliáš, K., Zuklínová, M. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha : Linde, 2001. Fiala, J., et al. Občanské právo hmotné. 3. vyd. Brno : Masarykova univerzita a Doplněk, 2002. Holub, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. Praha : Linde, 2002. Hurdík, J. Institucionální pilíře soukromého práva v dynamice vývoje společnosti. Praha : C. H. Beck, 2007. Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. 2. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2002. Knappová, M., Švestka, J., et al. Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2005. Lando, O., Beale, H. Principles of European Contract Law. The Hague Kluwer, 2000. Lazar, J. Základy občianskeho hmotného práva. Bratislava : Iura Edition, 2004. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J., et al. Občanský zákoník. Komentář. 10. vyd. Praha : C. H. Beck, 2006. Bejček, J. Existují tzv. komplexní právní úpravy v obchodním a v občanském zákoníku? Právní rozhledy, 2000, č. 11, s. 492-497. Dědič, J., Stuna, S. Několik úvah nad aspekty kodifikace soukromého práva v České republice. Právní rozhledy, 1995, č. 6, s. 218 an. Eliáš, K. Základy soukromého práva. Právní rozhledy, 1995, č. 5, s. 177 an. Fiala, J. Několik úvah o systému občanského práva. Právník, 2003, č. 12, s. 1187 an. 8
Vznik občanskoprávních vztahů 2 Fiala, J., Švestka, J. Občanské právo a jeho postavení v systému československého práva. Právník, 1969, č. 12, s. 945 an. Fiala, J., Švestka, J. Úvaha nad teoretickým systémem čs. občanského práva. Právník, 1970, č. 2, s. 77 an. Kanda, A. Několik kritických poznámek k rekodifikaci soukromého práva. Právní rádce, 1999, č. 2, s. 5 an. Knapp, V., Knappová, M., Kopáč, L., Švestka, J. Nad stavem a perspektivami soukromého práva v České republice. Právní rozhledy, 1995, č. 3, s. 89 an. Pecha, R. Je občanský zákoník ve vztahu subsidiarity k zákonům upravujícím právní vztahy vznikající z výsledků duševní tvořivé činnosti? Právní rozhledy, 2002, č. 8, s. 392-394. Pelikánová, I. Kodifikace soukromého práva v České republice. Právní rozhledy, 1995, č. 9, s. 357 an. Zoulík, F. Návrh koncepce občanského zákoníku. Právní praxe, 1996, č. 5-6, s. 259 an. 2 (Vznik občanskoprávních vztahů) (1) Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje. (2) V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. (3) Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. K odst. 1 1. Občanskoprávní vztahy jsou jako základ soukromého práva podrobeny soukromoprávní metodě regulace, která spočívá v nepřímém uplatnění veřejné moci při jejich vzniku, změně, zániku i ochraně. Toto nepřímé uplatnění veřejné moci předpokládá vytvořit předpoklady pro autonomní působení subjektů těchto vztahů v rámci daného právního odvětví. K tomu je třeba, aby byly subjekty vybaveny základním právním statusem (způsobilostí k právům a povinnostem, způsobilostí k právním úkonům a způsobilostí nést následky porušení práva, tedy způsobilostí deliktní, jakož i základním souborem základních práv a svobod), a dále jim byl poskytnut obecný rámec právních pravidel, v němž se jejich individuální autonomie může svobodně uplatnit směrem k osobní i majetkové emancipaci osob. 2. Uvedený obecný rámec právních pravidel pak zahrnuje dvě skupiny právně technických konstrukcí, umožňující dosažení cíle rozvoje individua v daném rámci: systém právních vztahů, jejichž prostřednictvím mohou účastníci nabývat práv a povinností a uspokojovat své zájmy, a dále systém právních skutečností, které představují základní dynamický prvek umožňující soukromoprávním subjektům změnu právního stavu, tedy které přímo vyvolávají vznik, změnu nebo zánik občanskoprávních vztahů. 3. Otázkou, která není dosud řešena jednotně, je zahrnutí do rámce právního vztahu jako jeho obsah všechna subjektivní práva a subjektivní povinnosti. Tato otázka je blíže analyzována v komentáři k 1 odst. 1. 4. Zatímco osoba v právním smyslu nabývá základních součástí svého právního statusu již ze své fyzické (osoba fyzická) nebo právní (osoba právnická) existence, naprostá většina občanskoprávních vztahů vzniká, mění se a zaniká zprostředkovaně, působením právních skutečností. V občanském právu je vznik práv a povinností přímo ze zákona, zpravidla prostřednictvím tzv. absolutních zákazů a příkazů (srov. 415 obsahující příkaz neškodit jinému), 9