Dysplazie kyčelních kloubů psa

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Dysplazie kyčelních kloubů psa Diplomová práce Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček Vypracoval: Natalie Juráňová Brno 2010

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Dysplazie kyčelních kloubů psa vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. dne podpis diplomanta

PODĚKOVÁNÍ: Děkuji MVDr. Jaromíru Ekrovi za odborné rady a za poskytnutí údajů od všech uváděných plemen psů diagnostikovaných RTG projekcí na jeho klinice. Dále děkuji Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za konzultace, odborné a organizační vedení, a Ing. Uhlíři za jeho pomoc při vyhodnocování statistických údajů. Dále děkuji všem, kteří mi přispěli k této práci cennými radami, poskytnutou literaturou nebo jinak.

Abstrakt: Ve své diplomové práce chci poukázat na dědičné vývojové onemocnění dysplazie kyčelního kloubu (DKK) u psů a s tím spojené pohybové problémy v závislosti na genetických faktorech a faktorech prostředí, jako je výživa, chov a aktivita psa. Ve své práci jsem využila databázi psů z veterinární kliniky, u kterých bylo provedeno rentgenologické vyšetření na DKK od roku 2004 do roku 2009. Celkem jsem do své práce zahrnula 4723 jedinců z 19 plemen. Z těchto jedinců bylo 2726 fen a 1997 psů. U těchto jedinců bylo provedeno statistické vyhodnocení na DKK s celkovým výsledkem : 2920 zdravých jedinců a 1803 jedinců s pozitivním nálezem. Z těchto pozitivně diagnostikovaných jedinců bylo 1067 fen a 736 psů. Tyto výsledky už na první pohled naznačují, že je nutné se na toto onemocnění více zaměřit a nepouštět do chovu jedince s pozitivní diagnózou, ať už je její hodnota sebemenší jak se mnohdy děje u některých chovatelských klubů. Klíčová slova: pes, dysplazie, kyčelní kloub, dědičnost, onemocnění, selekce

Abstract: In my diploma paper I want to refer to a hereditary developmental disease called Hip Dysplasia (HD) in dogs. The next point I want to refer to is the motoric problems depending on genetic factors and environmental factors such as nutrition, breeding and activity of a dog. When working on my thesis I took advantage of the database of dogs from veterinary clinic. All the dogs had been radiologically examined for any signs of HD from 2004 to 2009. In total, I involved 4723 specimens of 19 different subbreeds into my thesis. 2726 specimens were female dogs and 1997 were male dogs. All of these specimens were laid under a statistic evaluation concerning HD. 2920 specimens were found healthy and 1803 specimens were diagnosed with HD. The group of positively diagnosed specimens consisted of 1067 female dogs and 736 male dogs. As we can see these results indicate that it is necessary to focus more energy on this disease as well as on the fact that the positively diagnosed specimens should not be allowed to join the rest of the rearing even if the significance of HD was slightest. The sad thing is that this thing is very often taken very lightly by some breeder clubs. Key words: dog, Dysplasia, hip joint, heredity, disease, selection

OBSAH: 1.0 ÚVOD...8 2.0 CÍL PRÁCE...9 3.0 POHYBOVÁ SOUSTAVA PSA...10 3.1 Měkké tkáně...10 3.1.1 Svalová soustava systema musculorum...10 3.1.2 Inervace a krvení...11 3.1.3 Nervová soustava systema nervosum...11 3.2 Kosterní soustava - systema skeleti...12 3.2.1 Stavba kosti...13 3.2.2 Stavba kloubu...14 3.2.3 Spoje kostí...14 3.2.4 Kostra psa...16 4.0 NEMOCI KLOUBŮ PSA...17 4.1 Dysplazie kyčelního kloubu (DKK)...17 4.1.1 Etologie...18 4.1.2 Genetika...19 4.1.3 Patogeneze...21 4.1.4 Klinické projevy...22 5.0 RTG VYŠETŘENÍ...24 5.1 RTG techniky vyšetření...26 5.2 Hodnocení DKK...39 5.3 DKK a OFA...45 6.0 LÉČBA DKK...49 6.1 Konzervativní léčba...50 6.2 Chirurgická léčba...52 7.0 METERIÁL A METODA ZPRACOVÁNÍ...54 8.0 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE...56 9.0 ZÁVĚR...78 10.0 POUŽITÁ LITERATURA...79 11.0 SEZNAM PŘÍLOH:...81 11.1 Kostra psa a její plemenné rozdíly...1 11.2 Obrazová příloha RTG snímky...3 11.3 Grafy...12

1.0 ÚVOD Dysplazie kyčelního kloubu je nejznámější a nejrozšířenější dědičnou chorobou psa. Veterinární medicína se tímto onemocněním, které se vyznačuje chybným vývojem kyčelního kloubu zabývá od roku 1935, kdy se poprvé toto onemocnění u psa rozpoznalo a začalo se sledovat. DKK není vrozené onemocnění a vyvíjí se až během růstu a proto nemůže být diagnostikováno běžnými metodami hned po narození. Objektivní vyhodnocení se provádí až ve věku 1 roku, kdy je pohybový aparát plně vyvinut. Rentgenologické vyšetření psa, které se provádí různými RTG projekcemi (různé polohování psa) může vyhodnotit pouze veterinární lékař specialista, který má dlouholetou zkušenost ve veterinární ortopedii a rentgenologii. V ČR jsou všichni oficiální posuzovatelé RTG na DKK vedeni u Komory veterinárních lékařů, mají kvalifikaci potvrzenou speciální zkouškou a pracují minimálně 5 let v oboru. Toto onemocnění je komplexní multifaktoriální s polygenní dědičností (způsobené více geny) a může být ovlivňováno i faktory prostředí, ve kterém daný jedinec žije (jako je výživa, chov a aktivita zvířete). Jelikož dosud nebyl žádný konkrétní gen identifikován je proto důležité nepodceňovat toto onemocnění a nepřipouštět do chovu jedince s pozitivním výsledkem na DKK. Proto by každý chovatel, který má, nebo si teprve hodlá pořídit psa měl zvážit jaké plemeno je pro něj nejvhodnější z hlediska jeho nároků, zejména v období vývoje, zda toto plemeno není predisponováno pro onemocnění (jestli rodiče byli bez pozitivního výsledku DKK) a zda jej chce mít jako domácího společníka, pracovního psa nebo pro psa zařazeného do další chovu. Ve světě existuje řada selektivních programů na DKK a evidencí výskytu. Největší světová databanka o údajích DKK od všech plemen psů je Ortopedická nadace pro zvířata OFA, která vede záznamy o více jak 750 tisících psů. 8

2.0 CÍL PRÁCE Cílem mé diplomové práce je zdůraznění závažného onemocnění u psů, které je způsobeno genetickou dědičnosti a ovlivněno faktory vnějšího prostředí, jako je výživa, chov a aktivita zvířete. Dále bych chtěla čtenáře blíže seznámit s tímto onemocněním a to jak s jeho diagnostikou, tak průběhem a léčbou. Pomocí statistického výzkumu, který jsem provedla ukázat, jak velký problém toto onemocnění může v chovu být. A upozornit touto prací všechny chovatelské kluby, i samotné chovatele psů nebo budoucí chovatele psů na to, že v současné době je jediná možnost selekce na DKK rentgenologickým vyšetřením a pokud je jedinec pozitivní na DKK měl by být vyřazen z chovu. 9

3.0 POHYBOVÁ SOUSTAVA PSA Pohybový systém (muskuloskeletní systém) není pouze systém umožňující pohyb, ale zároveň chrání některé orgány a usnadňuje jejich funkci (srdce, plíce, mícha). V jeho tkáních je také produkována a skladována řada esenciálních látek (Svoboda a kol., 2001). Pro psa je pohyb přirozeným životním projevem, a proto je důležité, aby se mohl bez potíží hýbat. Základem pohybové aktivity jsou: kostra, svalová a nervová soustava. Kostra slouží jako opěrný systém, svaly jsou zdrojem kinetické síly a nervy vedou podněty a umožňují koordinaci pohybu (Procházka, 1989). Celý pohybový aparát představuje funkční jednotku, kde onemocnění jednoho orgánu, ať už je to kost, kloub nebo nerv, negativně ovlivní i orgány ostatní. Pohybové ústrojí tvoří dva systémy: kostra a měkké tkáně (Niemand Suter, 1996). 3.1 Měkké tkáně 3.1.1 Svalová soustava systema musculorum Je aktivní složkou pohybového ústrojí. Tvoří ji svaly a jejich pomocná ústrojí (šlachy a vazy). Jde hlavně o svalstvo kosterní, tvořené žíhanou svalovou tkání. Jeho činnost ovládají svými podněty motorická vlákna somatického nervstva. Kosterní svaly se obvykle stahují a uvolňují za přímé kontroly vůle (Najbrt a kol., 1980). Svalová soustava slouží k vykonávání pohybu a k zabezpečování žádoucí polohy těla a jeho částí, k měnění tvaru a velikosti tělních dutin a otvorů (Marvan a kol., 1992 ) V prvé řadě je charakteristická svými fyziologickými vlastnostmi schopností kontrakce, jejímž důsledkem je svalový pohyb (Tichý Hhorký a kol., 2000). Kontrakce je založena na schopnosti svalové tkáně měnit chemickou energii živin v mechanickou energii v podobě aktivního zkrácení (Marvan a kol., 1992). Vlákna kosterního svalstva se stahují velmi vydatně, mohou se zkrátit až na jednu polovinu délky, kterou mají v uvolněném stavu. Při práci se v mechanickou energii smrštění mění asi 30 % a v tepelnou energii asi 70 % z výchozí chemické energie živin. Pracující svaly jsou největším dodavatelem tepla pro organismus (Najbrt a kol., 1980). Vedle svaloviny zahrnuje maso ovšem i kosti, šlachy, povázky, cévy, nervy a 10

tukové vazivo. Převážná většina svalů je ve spojení s kostrou a nazývají se proto kosterní svaly (kosterní svalstvo tvoří 30 až 50 % hmotnosti těla), jiné se částečně nebo zcela spojují s kůží a označují se jako kožní svaly. Celá svalová soustava zahrnuje u savců 400-500 svalů, uspořádaných vesměs symetricky. Velká členitost svalstva je výsledkem složité diferenciace svalstva původního, uspořádaného mnohem jednodušeji. Došlo k ní v průběhu fylogenetického vývoje strunatců v souvislosti se stupňující se potřebou zabezpečovat nové a složitější pohybové funkce (Marvan a kol., 1992). 3.1.2 Inervace a krvení 3.1.3 Nervová soustava systema nervosum Je základním regulačním systémem organismu a je jednou z nejdůležitějších soustav ústrojí. Zprostředkovává kontakt jedince s vnějším prostředím a řídí jeho vnitřní pochody, čímž zabezpečuje funkční jednotu všech dějů a projevů organismu. Hlavní složkou nervového systému je nervová tkáň, která se vyznačuje vysokou dráždivostí a vodivostí (Marvan a kol., 1992). Nervy dodávají impulsy svalům k jejich činnosti a to jemnými zakončeními těchto nervů, které nasedají na svalová vlákna. Tyto vlákna jsou vyživována živinami, dodávanými krví. Zdrojem potřebné energie jsou pak především cukry, které při činnosti svalů oxidují, přičemž se uvolňuje energie (Procházka, 1989). Celou nervovou soustavu můžeme rozdělit na centrální nervovou soustavu (CNS), kterou tvoří mozek a mícha, a na periferní nervovou soustavu (PNS), spojující receptory s ústředním nervstvem. Funkce nervového systému můžeme rozdělit na senzitivní funkce a motorické funkce. K přijímání a registraci nejrůznějších podnětů z vnějšího okolí slouží receptory, přeměňující podněty v nervové vzruchy. Nervová tkáň má tedy takto schopnost přijímat, vést, zpracovávat a předávat informace a proud vzruchů se dostává od receptorů do nervového ústředí a odtud k výkonným strukturám. Činnost nervové soustavy je reflexní povahy (Marvan a kol., 1992). 11

Soustava krevního oběhu apparatus circulationis sanguinis Rozvádí svými cévami krev, která cirkuluje v uzavřeném krevním oběhu po celém těle. A tím zajišťuje zásobování tkání a kostí živinami, které jsou potřebné pro jejich vývoj a funkci. Krev je suspenzí buněčných částí (červených a bílých krvinek a krevních destiček) v tekuté části (krevní plazmě), která je tvořena kromě vody především bílkovinami, tuky a cukry. Minerální látky tvoří podstatně menší část. Cévní soustava systema vasorum je morfologicky a funkčně vysoce diferencovaný tělní systém, který umožňuje přivádět výživné látky a kyslík k buňkám a odvádět oxid uhličitý a ostatní zplodiny látkové výměny k vyměšovacím orgánům. Současně udržuje stálost vnitřního prostředí jako základního předpokladu pro život buněk. Rozhodující mírou se účastní i na chemické regulaci fyziologických procesů a je také součástí obranného a ochranného systému těla zvířat. V orgánech cévní soustavy se tvoří bílé krvinky, schopné fagocytovat choroboplodné zárodky a vytvářet protilátky proti patogenům a cizím látkám. Prostřednictvím orgánů cévní soustavy se však přenáší i infekce. Transport umožňují tělní tekutiny, které nepřetržitě cirkulují v orgánech. Tím jsou zprostředkovány i četné informace mezi buňkami, tkáněmi a orgány zvířat. Cévní soustava je uzavřená a její spojení s vnějším prostředím je uskutečňováno pouze nepřímo a to pomocí trávící, dýchací a močové soustavy. V cévní soustavě cirkulují dvě tělní tekutiny-krev a míza. Má tedy dvě soustavy: krevní soustavu a mízní soustavu. Krevní soustava se skládá ze srdce a krevních cév, které tvoří v těle složité krevní síťovité řečiště. Mízní soustava se skládá z mízních cév, mízní tkáně a mízních orgánů, jako jsou: mízní uzliny, brzlík, hemolymfatické a krevní uzliny (Marvan a kol., 1992). 3.2 Kosterní soustava - systema skeleti Kosterní soustava je pasivní, opěrnou složkou pohybového ústrojí. Skládá se z kostí, chrupavek a jejich spojů, které společně tvoří kostru zvířete. Kostra tvoří 29 až 35 % hmotnosti celého těla. Je pevná, avšak zároveň dostatečně elastická. Elasticitu podmiňuje jednak pružnost některých dlouhých kostí, jednak vzájemné spojení kostí vazy. Pohyblivost celého pohybového systému zajišťují klouby (Najbrt a kol., 1980). Pohybový systém (muskuloskeletní systém) není pouze systém umožňující 12

pohyb, ale zároveň chrání některé orgány a usnadňuje jejich funkci (srdce, plíce, mícha). V jeho tkáních je také produkována a skladována řada esenciálních látek (Niemand - Suter, 1996). 3.2.1 Stavba kosti Kost os je samostatný orgán, jehož základní stavební hmotou je kostní tkáň. Na některých místech kosti během růstu zůstává zachována chrupavka, z níž kost vznikla (vrcholky obratlových trnů, konce žeber, kyčelní hrbol, volný okraj křídla předklínové kosti, epifysární a kloubní chrupavky apod.) (Najbrt a kol., 1980). Kost se skládá z osteomů, jejichž buňky, osteocyty, tvoří hustě propletenou kolagenní síť vyplněnou vmezeřenými kalciumpatitovými krystaly. Tato stavba zabezpečuje, že kost je schopna vydržet tlakovou sílu 1200kg/cm 2 a sílu tahu do 1000 kg/cm 2. Její odpor proti střižným silám je asi o 10 % nižší. Trámce spongiózní kosti probíhají ve směru působení tlakových nebo tažných sil. Kostní tkáň se po celý život přestavuje, jednotlivé osteomy jsou resorbovány a nahrazovány jinými. Normálně je odbourávání a výstavba v rovnováze. Při zvýšené zátěži převažuje tvorba a zbytnění kosti, zatímco nedostatečná zátěž vede k zvýšenému odbourávání a atrofii (Niemand Suter, 1996). Povrch kosti kryje okostice a dutiny uvnitř kosti vyplňuje dřeň (houbovitá spongióza) Dále kostí prostupují cévy a nervy. Kost je pevný útvar, který obsahuje asi 25 % vody, 45 % minerálních látek (hlavní podíl představuje vápník a fosfor) a 30 % organických látek (především kolagen) (Reece, 1998). Kost má také bohatou látkovou výměnu a snadno reaguje na vnější podněty. Také regenerační schopnost kosti je velmi značná, přičemž nová kost vzniká z okostice. Základní tvar kosti je dán dědičně. Vnitřní stavba houbovité kosti i velikost hrbolků na povrchu kosti reagují však poměrně rychle na mechanické zatížení i na celkový stav těla. Nezatěžované kosti ztrácejí svoji hmotu, i když vnější tvar je zachován. Při nedostatku minerálních a ochranných látek v potravě mění kost svoji skladbu a ztrácí pevnost (Najbrt a kol., 1980). 13

3.2.2 Stavba kloubu Kloub - articulus zajišťuje pohyblivé spojení mezi jednotlivými kostmi. Jednoduchý kloub (např. ramenní kloub) je tvořen kloubními chrupavkami, které pokrývají konce příslušných kostí, kloubní štěrbinou vyplněnou synoviální tekutinou, kloubním pouzdrem (fungujícím jako obal kloubu) a kloubními vazy (zajišťují stabilitu) (Davidson Morgan Wind, 2000). Kloubní (synoviální) tekutina obsahuje kyselinu hyaluronovou, která plní funkci lubrikantu a vyživuje kloubní chrupavku, zvyšuje přilnavost kloubních ploch a snižuje tření. Kloubní chrupavky obsahují z důležitých složek zejména proteoglykany a glykosaminoglykany (GAG), které jsou podstatou kolagenní matrix zajišťující správnou funkci (pevnost a pružnost chrupavky). Chrupavčitá tkáň neobsahuje krevní cévy, její výživa je zajišťována difúzí z kloubní tekutiny. Základní stavební jednotkou chrupavky jsou chondrocyty (Niemand Suter, 1996). Většinu kloubů doplňují kloubní vazy ligamenta articularia, která omezují v určitých směrech pohyb kloubu a zamezují příčné posuny kloubu. Pohyb v kloubu je dán tvarem jeho kloubních ploch a naopak tvar kloubních ploch podléhá vlivům pohybu. Tam, kde tvary protilehlých kloubních ploch nejsou vzájemně přizpůsobeny je mezi nimi chrupavčitá vložka discus articularis, (meniscus), která je na obou stranách přizpůsobena povrchu kloubních ploch a dodává kloubu větší pružnost a pohyblivost (Najbrt a kol., 1980). 3.2.3 Spoje kostí Kosti kostry jsou vzájemně spojeny buď bez štěrbin, tím, že je spojuje některá vložená tkáň (vazivo nebo chrupavka), jedná se o synartrózy, nebo jsou odděleny štěrbinou kloubní a spojující tkáň se omezuje na její okolí, jedná se o diartrózy (Tichý Horký a kol., 2000). Kosti jsou tedy spojeny pomocí spon a kloubů. Spony umožňují jen malou pohyblivost, spojení je velmi pevné. Klouby poskytují větší pohyblivost, spojení je dotekem (Marvan a kol., 1992). 14

SYNARTRÓZY: tyto spoje mohou být několikerého druhu, podle toho, jakým typem tkáně je spojení skeletních částí realizováno. Rozeznáváme: 1.synostózy, 2. synchondrózy nebo symfýzy a 3. syndesmózy. Synostózy kosterní spona: je takové spojení, kde jednotlivé kosti jsou spojeny kostní tkání. Příkladem jsou pánevní kosti kost kyčelní (os ilium), kost sedací (os ischii) a kost stydká (os pubis) srůstající v os coxae. Nebo křížová kost (os sacrum) vzniklá srůstem pěti křížových obratlů (Tichý Horký a kol., 2000). Toto spojení je nejpevnější a zcela nepohyblivé (Marvan a kol., 1992). Synchondrózy chrupavková spona: je spojení pomocí hyalinní chrupavky. Takové spojení se vyskytuje za vývoje na kostech, které vznikají z několika osifikačních center (vis os coxae, os lacrum). Spojení kostí pomocí vazivové chrupavky je označováno jako symphysis (Tichý Horký a kol., 2000). Tento druh spony umožňuje spojení kostí namáhaných střídavě tlakem a tahem, jako je například pánevní spona (symphysis pelvina), spojení hrudní kosti (sternum) a dále meziobratlové ploténky (disci intervertebrales) (Marvan a kol., 1992). Syndesmózy vazivová spona: je tvořena hustým uspořádaným vazivem. Kolagenní, někdy elastická vlákna probíhají od jedné kosti ke druhé a vrůstají do nich jako vlákna Sharpeyova. Syndesmóz je celá řada. Jako příklad slouží spojení vřetenní kosti (radius) a loketní kosti (ulna). Zvláštním příkladem jsou spoje plochých kostí lebečních švy (suture) a spojení zubního lůžka se zubem, označované jako gomphosis (Tichý Horký a kol., 2000). DIARTRÓZY: - jsou to spoje kloubní (Tichý Horký a kol., 2000). Kloubní spojení kostí je složitější. Spojují kosti, které se musí funkčně a účelově pohybovat. V kloubu se kosti spojují pouze dotykem kloubních ploch, pokrytých sklovitou chrupavkou, mezi nimiž zůstává kloubní dutina. Kloubní plochy si tvarově odpovídají a vlastní kloubní spojení umožňuje kloubní pouzdro. Jeho vazivová vrstva je na některých místech zesílena vazy, které omezují pohyb (Marvan a kol., 1992). Spojují-li se v kloubu pouze dvě kosti jde o kloub jednoduchý, v případě spojení tří a více kostí jde o kloub složitý (Marvan a kol., 1992). 15

3.2.4 Kostra psa Je dostatečně pevná a pružná a vytváří základní podpůrný a sjednocovací systém celého organismu. Kostra psa se sestává z 271-282 kostí (viz. příloha str. 1) Páteř (columna vertebralis) je osou kostry a je složena z 7 krčních, 13 hrudních, 7 bederních, 3 srostlých křížových a 18 až 22 ocasních obratlů. Těchto 48 až 52 obratlů je navzájem spojeno klouby a vazy a pružnost spojení zajišťují chrupavčité meziobratlové ploténky. Páteř tvoří závěsný systém kostry, ostatní části kostry jsou na ní více či méně pevně napojeny: páteř je tak převodovou a koordinační částí celé pohybové soustavy. První krční obratel - nosič (atlas) k němu je lebka kloubně připojena, umožňuje pohyb nahoru a dolů. Nosič je napojen na druhý krční obratel - čepovec (axis), který svým tvarem umožňuje otáčení hlavy do stran. Kloubní spojení těchto obratlů umožňuje psům vzpřímené držení hlavy, zatímco vlk, u kterého jsou oba tyto obratle srostlé, nosí hlavu strnule nataženou dopředu a poměrně nízko. Na 13 hrudních obratlů jsou tuhými klouby napojena žebra, kterých je rovněž 13 párů. Bederních obratlů je 7 a vytváří podklad pro bedra, významná pro pohybové síly končetin. Křížové obratle jsou 3 a jsou srostlé v křížovou kost, tuhým kloubem je k ní připojena pánev. Hrudní končetina (membrum thoracicum) je upoutána zvnějšku na hrudník prostřednictvím lopatky, skupiny svalů a vazů. Za ní následuje pažní kost, předloketní kost, zápěstní kost, záprstní kost a kosti prstů. Zde je důležitý loketní kloub. Pánevní končetina (membrum pelvinum) patří sem pánev složená ze tří kostí (kyčelní, stydké a sedací). Dále následuje kost stehenní, která zapadá do kloubní jamky pánve a tvoří tak důležitý kyčelní kloub. Na druhý konec kosti stehenní nasedají kolenním kloubem kosti bércové - kost holenní, kost lýtková s čéškou. Na bércové kosti se napojuje tuhým kloubem kost zánártní a následují kosti prstů (Procházka, 1989) (citováno z BP Juráňová, 2008). 16

4.0 NEMOCI KLOUBŮ PSA Mezi onemocnění kloubů, řadíme : dysplazii loketního kloubu (DLK), dysplazii kyčelního kloubu (DKK) a osteochondrózu (OCD). Všechna uvedená onemocnění mohou v pozdějším věku vyústit v rozvoj artrózy (Svoboda a kol., 2001). V rámci své diplomové práce se budu věnovat pouze dysplazii kyčelního kloubu. Dysplazie je označení všech vývojových poruch orgánů a nejen, jak je obvyklé, pouze dysplezie kyčelních kloubů (dysplasia acetabuli) u psů. Jsou vrozené (vyskytující se již v době porodu) nebo vznikající během růstu. Mohou se vyskytovat na všech kostech a vedou k poruchám vývoje kloubů: ramenního, loketního (vrozená luxace loketního kloubu), kyčelního, kolenního (luxace pately) (Niemand Suter, 1996) (citováno z BP Juráňová, 2008). 4.1 Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) Jedná se o velmi časté onemocnění velkých a obřích plemen psů, projevit se však může v podstatě u kteréhokoli plemene. Psi bývají postiženi přibližně stejně často jako feny (Nečas Toombs, 1999). Příčin tohoto, mezi chovateli známého a obávaného problému, je opět několik (vlivy prostředí i dědičnosti). DKK byla u psů poprvé popsána před více než 60 lety. Pro DKK je typická laxita kyčelního kloubu, jeho abnormálního utváření a vývoj, jež v pokročilém stádiu nemoci vyústí v degenerativní onemocnění kloubu (artrózu) (Nečas Toombs, 1999). Kyčelní kloub je kloubem kulovým, ve kterém se otáčí hlavice stehenní kosti. (Sova, 1987). Zde dochází k nestejnoměrnému vývoji kloubních ploch, v tomto případě jamky acetabula a hlavice femuru (Svoboda a kol., 2001). Za normálních okolností zapadá hlavice femuru do acetabula velmi pevně. Při dysplazii je kloub volnější a hlavice femuru částečně dislokuje (subluxuje) z jamky. Tato subluxace, stejně jako artróza je pro zvíře bolestivá. Dysplazií bývají často postiženy oba kyčelní klouby (Nečas Toombs, 1999). Klinickým obrazem je kulhání na pánevní končetiny (počátek problémů mezi 4. a 10. měsícem věku) které se s přibývajícím věkem zhoršuje, v některých případech až 17

do té míry, že postižený jedinec téměř není schopen pohybu. Snaha eliminovat toto onemocnění ze psí populace vedla většinu chovatelských klubů k přijetí systému hodnocení míry DKK. Systém je založen na posuzování RTG snímků kyčelních kloubů a vytvoření stupnice klasifikující příslušné anatomické změny (u nás stupně 0-4). Podle výsledků vyhodnocení jsou pak jedinci uznáni chovnými či nikoliv (Svoboda a kol., 2001). DKK je v současné době velmi rozšířené onemocnění i přes to, že se chovatelé a veterinární lékaři v posledních 25 letech snaží kontrolovat a snížit výskyt dysplazie v populaci plemen psů (Nečas Toombs, 1999). 4.1.1 Etologie Etologie laxity kyčelního kloubu a subluxace hlavice femuru z acetabula není přesně známa. DKK má povahu multifaktoriálního onemocnění (Nečas Toombs, 1999). DKK je v současné době charakterizována jako biomechanické onemocnění etiopatologeneticky podmíněné disparitou mezi vývojem svalové hmoty hýždě a stehna a příliš rychlým růstem skeletu s geneticky podmíněnou predispozicí (Snášil, 2008). Stavba kloubních struktur, lokalizace a velikost svalové hmoty, stejně jako inervace v oblasti kyčelního kloubu, jsou určeny geneticky. Rozvoj tohoto geneticky podmíněného problém je však potenciálně podmíněn řadou faktorů, jimž veterinární vědecká komunita věnovala po dlouhá léta značnou pozornost. Patří mezi ně velikost plemene, rychlost růstu, způsob výživy, tělesná kondice, index hmoty svalů pánevní oblasti, neuromuskulární dysfunkce, endokrinní dysbalance apod.. Fenotypové projevy DKK jsou tedy dány interakcí genetického podkladu a faktorů vnějšího prostředí (Nečas Toombs, 1999). O klíčovém významu genetického založení zvířete pro výskyt DKK svědčí rovněž fakt, že selekce vede k snížení výskytu v populaci. Fenotypová selekce nicméně vyústí ve fázi plateau, kdy tento postup nepovede již k dalšímu zlepšování populace. Jedním z řešení v blízké budoucnosti se jeví hledání predisponovaných genotypů metodami molekulární genetiky (Snášil, 2008). Utváření kyčelního kloubu v postnatálním období zavisí na třech okolnostech: 1. Základní genetický výbava jedince určí prvotní anatomické poměry v kyčelním kloubu (jeho tvar a velikost, osvalení, inervaci) 18

2. Každodenní biomechanická zátěž a síly působící při zatěžování končetiny ovlivní růst a modelaci kloubních struktur) 3. Modelace chrupavčité a kostní tkáně ovlivní, za jakých okolností a na kterých místech v kloubu se poddajná chrupavčitá tkáň přestaví v tvrdou tkáň kostní (Nečas Toombs, 1999). 4.1.2 Genetika DKK je vývojové onemocnění s polygenní dědičností (Nečas Toombs, 1999). Někteří považují vadu za recesivní, jiní za dominantní s neúplnou penetrací vlohy, a jsou i názory, že je kontrolována více geny. Nejpravděpodobnější je, že homozygotně založení jedinci vykazují vysoký stupeň dysplazie, kdežto heterozygoti mírnější stupeň, což tedy znamená i určitý vliv podmínek prostředí na vývin defektu samotného. Že jde o vadu dědičnou, bylo bezpečně prokázáno sledováním výskytu tohoto defektu u německých ovčáků. Prošetřením výskytu dysplazie u 222 štěňat byly získány výsledky: Charakteristika rodičů Výskyt dysplazie u potomstva oba rodiče s dysplazií 93,3% štěňat postižený pes x zdravá fena 31,3% štěňat zdravý pes x postižená fena 41,0% štěňat oba rodiče zdraví, bez informace o prarodičích 43,4% štěňat Na základě dalších šetření bylo dosaženo dalších zajímavých výsledků, které je třeba vzít rovněž v úvahu: oba rodiče s dysplazií 80% štěňat jeden z rodičů zdravý, druhý postižený 58% štěňat oba rodiče zdravý, bez znalosti prarodičů 30% štěňat oba rodiče i prarodiče zdraví 0% štěňat rodiče zdraví, prarodiče jednoho postižení 24% štěňat 19

Ze všech těchto šetření vyplývá, že nositel nežádoucího defektu nemusí nutně vykazovat příznaky postižení. Přesto však, podle již výše uvedených údajů, můžeme odvodit některé velmi důležité závěry pro praxi: 1. I z postižených rodičů můžeme získat zdravé jedince 2. Je-li výskyt postižených potomků málo početný, pak musí být jeden z rodičů zdravý 3. Vyřazením postižených jedinců z další reprodukce podstatně snížíme výskyt defektu v populaci, i když jej nemůžeme odstranit úplně (Dostál, 1995). Genetická podstata DKK na úrovni genů resp. polymorfismu DNA zůstává do současné doby stále neznámá. Předpokládá se však, že se na ní podílí několik desítek genů. Každý z nich pak předurčuje určitou větší (tzv. major geny) či menší část (tzv. minor geny) genetického základu znaku. Většina těchto genů vykazuje aditivní dědičnost. To znamená, že u nich rozlišujeme pozitivní a negativní alely a jejich vzájemné zastoupení rozhoduje o tom, zda určitý jedinec bude či nebude vnímavý k rozvoji onemocnění. Koeficient dědivosti je stanovován pro určitou populaci (ne pro jedince) a je nepřenositelný. To znamená, že koeficient dědivosti je platný pouze pro danou populaci, v daném čase a v daném prostředí. U každé dědičné komplexní vlastnosti můžeme pozorovat její zevní projev fenotyp (stupeň DKK, kohoutková výška, počet mláďat, apod.). Koeficient dědivosti (heritability) h 2 vyjadřuje, jaký je podíl genotypové proměnlivosti (σ 2 G) na proměnlivosti fenotypové (σ 2 P) určitého znaku. Tedy nakolik je dána rozdílnost mezi fenotypy jednotlivých jedinců rozdílností mezi jijich genotypy (a opačně nakolik rozdílností prostředí, které jedince ovlivňuje). Tento koeficient h 2 =σ 2 G/σ 2 P může nabývat hodnot od 0 do 1. Pokud h 2 dosahuje hodnoty 1, znamená to, že veškerá pozorovaná fenotypová variabilita mezi jedinci je zapříčiněna pouze rozdílností jejich genotypů a není ovlivněna prostředím. Naopak h 2 roven 0 značí, že veškerá fenotypová rozdílnost mezi jedinci je dána vlivem odlišného prostředí, které na ně působí, nikoliv však rozdílností mezi genotypy. Předpověď účinnosti selekce vychází ze skutečnosti, že při selekci nepůsobíme přímo na zevní projev znaku (fenotypovou proměnlivost), ale pouze na jeho genetickou část (genotypovou složku). Čím je koeficient heritability vyšší, tedy čím více se na 20

celkové zevní variabilitě znaku podílí genetická rozdílnost, tím máme větší prostor k jejímu ovlivnění a posunu požadovaným směrem ( Horák, 2007). 4.1.3 Patogeneze Rozhodující roli při vzniku DKK hraje pasivní laxita kloubu, která je jejím stálým rysem a je dědičně podmíněna. U psů nemůžeme diagnostikovat dysplazii kyčelního kloubu hned od narození., protože k jejímu vzniku dochází až během fáze růstu následkem působení mnoha faktorů (Snášil, 2008). V okamžiku narození štěněte je kloub strukturně i funkčně normální, a to i u jedinců u nichž se později dysplazie vyvine. Stabilní zůstává prvních 10 14 dnů života zvířete. Z hlediska vývoje kyčelního klubu jsou nejkritičtější první 2 měsíce po narození. Kostní tkáň ještě zcela nenahradila chrupavčitý model kloubu, svaly a inervace se dosud dotváří, a tak síly zátěže působící na dosud měkké, plastické tkáně kyčelního kloubu mohou překročit jejich elastický limit. Následně vzniklá laxita kloubu zapříčiní rozvoj inkongruity kloubních ploch hlavice femuru a acetabula, což ovlivní proces endochondrální osifikace a rozvíjí se dysplazie kyčelního kloubu. Od okamžiku, kdy chrupavčitý model acetabula a hlavice femuru ztratí kongruitu (sekundárně následkem laxity), je následná tvorba kostní tkáně v této anatomické krajině abnormální (Nečas Toombs, 1999). Patogeneze DKK závisí primárně na odpovědi vyvíjející se kloubní chrupavky na abnormální mechanickou zátěž. Působením zátěže na instabilní kloub pak vede k tomu, že hlavice femuru je tlačena více na přední vnější okraj acetabula a ne do jeho středu, jak je tomu u zdravého kloubu. Dochází tak k nadměrnému zatížení horního okraje acetabula, a ten se opožďuje v růstu. Jamka se oplošťuje, což vede k postupnému uvolnění hlavice jamky. Tím se opět zesiluje tlak hlavice na vnější okraj kloubní jamky, ta se ještě více oplošťuje a hlavice se uvolňuje. Vzniká tak opakující se proces, jehož výsledkem je různý stupeň dislokace hlavice femuru. Díky mělčí jamce a většímu acetabularnímu úhlu směřují síly, kterými působí hlavice femuru na acetabulum více laterálně a dochází k nadměrnému natažení jak kloubního pouzdra, tak ligamentum capitis femoris (Snášil, 2008). Je známo, že jak nedostatečná, tak nadměrná zátěž chrupavky potlačuje její růst. Nadměrná zátěž je z tohoto pohledu pro růst kloubní chrupavky daleko horší. U 21

mladých psů s laxitou a subluxací kyčelního kloubu, tedy predisponovaných k DKK, se zjistilo zmnožení synovie a zbytnění ligamentum capitis femoris i kloubního pouzdra. Je pravděpodobné, že tyto změny jsou spíše sekundární povahy k rozvoji laxity kloubu, než aby patřily mezi primární příčiny DKK u psů (Nečas Toombs, 1999). 4.1.4 Klinické projevy Počátek klinických příznaků i jejich závažnost jsou individuálně odlišné a nemusí korespondovat s rozsahem a závažností patologických změn patrných při rentgenologickém vyšetření (Snášil, 2008). Psi se snáze unaví, především při delším běhání, mají kolísavou chůzi a potíže při chůzi po schodech. Často kulhají, natahují nemocnou končetinu a odlehčují ji, stojí-li déle, je vidět, že ji plně nezatěžují. Těžší práce zhoršuje obtíže a nakonec to znamená u služebních psů konec činnosti. (Sova, 1987). Psy s dysplazií kyčelního kloubu je z klinického hlediska možno rozdělit do tří skupin: 1. psi mladí a subkliničtí 2. psi mladí s klinickými potížemi 3. psi dospělí s artrotickými změnami v kloubu První skupina: sem jsou zařazeni psi ve věku 4 až 14 měsíců, klinicky symptomatičtí, u nichž se DKK diagnostikuje náhodně při klinickém či rentgenologickém vyšetření. Druhá skupina: sem jsou zařazeni psi, u kterých se klinické potíže rozvinou právě mezi 4 až 14 měsícem života, přičemž nástup klinických projevů je akutní příčinou bývají mikrofraktury na dorsálním okraji acetabula. Typické jsou obtíže při vstávání, neochota k pohybu, především při skocích, při chůzi ze schodů a do schodů (odráží se současně oběma pánevními končetinami). Kulhání se zvýrazní při zátěži. Díky bolestivosti tohoto patologického procesu si majitel může všimnout jistých změn v chování, někdy až projevů agresivity. Ortopedickým vyšetřením prokážeme laxitu kloubu (pozitivní Ortolaniho příznak), která se může někdy projevit zřetelné slyšitelným kliknutím při chůzi. Při bilaterálním postižení kyčelních kloubů pes přenáší váhu na hrudní končetiny, má vyklenutý hřbet a usnadňuje si pohyb lateralizací páteře (Nečas Toombs, 1999). 22

Třetí skupina: sem jsou zařazeni dospělí psi (nad 15 měsíců věku) s degenerativními změnami v postiženém kyčelním kloubu (artrózou), u kterých se již jedná o kulhání chronické s akutním exacerbacemi po zvýšené námaze (Snášil, 2008). Příčinou klinických obtíží je artróza (Nečas Toombs, 1999). Kyčelní klouby bývají vlivem artrotických změn pevné, klinicky bez laxity. Při déle trvajícím postižení je zřetelná atrofie svalů pánevních končetin, chůze je obtížná, toporná s omezeným rozsahem pohybu kyčelního kloubu. U psů s dysplazií kyčelního kloubu někdy zjišťujeme hyperextenzi v hlezenních kloubech. Ta může být také spojena s osteochondritis dissecans (OCD) talu a u některých plemen může být i normálním nálezem (např. čaučau, akita-inu). U většiny predisponovaných plemen k DKK (bernardýn, novofundlandský pes, rotvajler, německá doga, německý ovčák, labrador) nacházíme genu valgum. U těchto plemen může také v důsledku coxa valga docházet k laterální luxaci pately. U malých plemen psů s DKK je coxa valga kombinovaná s mediální luxací pately (Snášil, 2008). V případě DKK platí, že závažnost klinických příznaků nemusí korelovat s rtg nálezem (Nečas Toombs, 1999). 23

5.0 RTG VYŠETŘENÍ Výskyt dysplazie kyčelního kloubu (DKK) je dnes velmi dobře zdokumentován u velkých a obřích plemen psů a je známa její prevalence u řady plemen malých a trpasličích. DKK postihuje každoročně mnoho psů. V důsledku DKK se rozvíjí degenerativní onemocnění kloubu (artróza), které je u postižených zvířat příčinou často závažných klinických potíží. Odhaduje se, že v případě nejpopulárnějších velkých plemen psů se při radiologické diagnostice zjistí projevy DKK u více než 50% jedinců. Většina z nich pak díky artrotickým změnám v kloubu trpí bolestmi a kulhá. Tím je narušena výkonnost psa, očekávanápředevším u pracovních plemen, a zkracuje se délka jeho normální, bezproblémové, pohybové aktivity. V diagnostice dysplazie kyčelního kloubu u psů sehrála velmi důležitou roli rentgenologie. Zpráva skupiny odborníků AVMA ( Američan Veterinary Medical Association ) z roku 1961 hovoří o upřednostňování VD projekce s kyčelními klouby v extenzi. Jsou v ní popsány pravidla zhotovení této standardní projekce, která se při vyšetření na DKK používá nejčastěji (Nečas Toombs, 1999). Snímek je přitom třeba zhotovit tak, aby byl správný nejen projekčně, ale i expozičně (Nečas, 1999). Standardizace VD projekce a její využití v rámci registru OFA ( Orthopedic Foundation for Anomals ) výrazně přispěly k širokému využívání rtg vyšetření v diagnostice a léčbě DKK. Publikovány byly rovněž běžné projekční chyby a požadavky na zhotovení odpovídajícího VD snímku.v praxi byly použity i jiné rtg metody, které nebyly navrženy z důvodu zdokonalení vyšetřovacího postupu na DKK. Patří mezi ně frog-leg VD view (VD snímek s končetinami v žabí poloze - pozice označovaná u nás jako otevřená kniha, dále projekce na dorsální okraj acetabula DAR ( dorsal acetabular rim ), laterální projekce LAT a stresový rtg snímek známí jako PennHIP projekce. Uvedené techniky v kombinaci s klasickým VD snímkem zkvalitňují rozhodovací proces při ošetření pacienta s DKK (Nečas Toombs, 1999). Postup při časné diagnostice DKK: Abychom obdrželi věrohodné výsledky, je třeba provést důkladné vyšetření kyčelních kloubů, které spočívá v ortopedickém vyšetření a zhotovení několika rentgenových snímků. Klinické a rentgenologické nálezy by měly být vzájemně porovnány a nesrovnalosti podrobeny dalšímu vyšetření. 24

Stabilitu hlavice femuru v acetabulu, míru laxity kloubu a povahu subluxace hlavice kosti stehenní posoudíme nejlépe u hluboce sedovaného psa, nebo s použitím celkové anestezie. Tím zabráníme zkreslení výsledků vyšetření, které by způsobily obranné reakce pacienta a zvýšený tonus bederní svaloviny. Je-li kloub stabilní, je možné provést pohyb v celém jeho rozsahu bez zjištění subluxace. Je-li však kloub laxní, při axiální kompresi dojde k dorzálnímu posunu hlavice femuru a při abdukci kyčelního kloubu se objeví tzv. Ortolaniho příznak, charakterizovaný jako typické lupnutí při návratu hlavice femuru do acetabula. Následná addukce vyvolá tzv. Barlowův příznak, který je projevem vyklouznutí hlavice lemuru z acetabula. Abychom získali referenční hodnoty pro naplánování případného zákroku, je vhodné změřit a posoudit úhly, při kterých dochází k subluxaci a repozici. Psa umístíme do dorzální polohy s pánví paralelně ke stolu tak, aby sagitální rovina byla vertikálně. Stehno vyšetřované končetiny uvedeme do vertikální polohy bez flexe nebo extenze v kyčelním kloubu, zatímco protější femur držíme v extenzi paralelně ke stolu a dbáme na to, abychom nevchýlili z polohy pánev. Je-li vyšetřovaný kloub laxní, dojde při mírné axiální kompresi k subluxaci a vyšetřující zaznamená pozitivní Barlowův příznak daný vyklouznutím hlavice femuru z acetabula, a to v takové míře, která je úměrná stupni laxity kloubu. Poté pomalu provádíme obdukci kyčelního kloubu, dokud nedojde k navrácení hlavice femuru do acetabula, při kterém zaznamenáváme Ortolaniho příznak jako charakteristické lupnutí. Úhel, který svírá femur se sagitální rovinou v momentě ropozice, změříme jako úhel repozice. Potom pomalu provádíme obdukci až hlavice kosti stehenní znovu subluxuje tzn. zaznamenáváme Barlowův příznak. Jako úhel subluxace se označuje úhel naměřený v momentě objevení se Barlowova příznaku. Úhel subluxace nabývá záporných hodnot, je-li femur mediálně, a kladných hodnot, jeli distální femur laterálně vzhledem k sagitální rovině. Tato měření je nutno opakovat, dokud nedosáhneme shodných výsledků. Pro každý kyčelní kloub tedy zaznamenáme dva úhly, úhel repozice a úhel subluxace. K měření těchto úhlů se doporučuje použít elektronický goniometr. U zdravých psů, jejichž klouby nejsou laxní, není možné úhel subluxace určit. Při mírné laxitě v kloubu bývá úhel subluxace +5 o nebo -5 o a Ortolaniho příznak jen mírný (Snášil, 2008). 25

5.1 RTG techniky vyšetření Nejčastější a nejdéle používanou diagnostickou metodou pro zjištění DKK je bezesporu rentgenologické vyšetření ve ventrodorzální projekci VD s kyčelními klouby v extenzi. Dále se pak používají projekce frog-leg žabí, laterální projekce, projekce na dorzální okraj acetabula DAR a distrakční projekce PennHIP (Snášil, 2008). Rtg kyčelních kloubů se zhotovuje s vysokým kontrastem (nízká hodnota napětí, vyšší hodnota mas). Tato technika umožňuje zhodnocení kostních struktur, měkké tkáně jsou zde potlačeny do pozadí. U psů u nichž šířka pánve přesahuje hodnotu 10 12 cm je nutné ke snížení sekundární radiace a zvýšení kontrastu rentgenogramu použít sekundární clonu. Rtg projekce na vyšetření DKK lze rozdělit do dvou základních skupin. Projekce vhodné k posouzení laxity kyčelního kloubu a projekce vhodné k posouzení osteoartrotických změn. Rtg projekce používané k vyšetření kyčelních kloubů: Zdroj: PROKS, P. Rentgenologické techniky vyšetření DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 6 s. 26

1.Ventrodorzální projekce: pro posouzení kongruity kloubů je třeba, aby pánev byla umístěna symetricky, lemury musí probíhat paralelně v extenzi a musí být rotovány směrem dovnitř tak, aby pately spočívaly uprostřed kladky kosti stehenní. U normálních kloubů štěňat i dospělých psů by měl být střed hlavice kosti stehenní mediálně od dorzálního okraje acetabula, takže hlavice je překryta alespoň z 50%. Jakékoliv vychýlení pánve mění procento překrytí hlavice acetabula. Posouzením kongruity kraniolaterálního okraje acetabula a hlavice femuru můžeme odhalit oploštění nebo kraniální zakřivení kranolaterálního okraje. V této pozici, pokud je správně provedena, je možné rozpoznat valgózní či virózní deviaci krčku femuru. Příznaky artrózy odhalíme vyšetřením kraniolaterálního a forzálního okraje acetabula a krčku femuru. Norbert-Olssonův úhel (normální 105 o ) představuje kvalitativní posouzení laxity kyčelních kloubů a zanoření hlavice femuru do acetabula (Snášil, 2008). Pravidla polohování pacienta při VD projekci na DKK jsou následující: pacienta v sedaci či celkové anestezii uložíme do hřbetní polohy, klouby kyčelní, kolenní a hlezenní uvedeme do extenze, končetiny addukujeme tak, aby probíhaly paralelně, femury rotujeme dovnitř, aby se pately zobrazovaly uprostřed distálního úseku femuru pánev nesmí být rotovaná či nakloněná, na rtg snímku musí být zobrazena celá pánev a oba kolenní klouby, pánev musí ležet v centru primárního svazku rtg záření Přesnou polohu zvířete lze nastavit pomocí nemanuální techniky fixace pacienta v anestezii: pod hrudník dáme kovové korýtko ve tvaru V packy položíme na pěnovou podložku o výšce asi 10-12,5 cm (platí pro velká plemena psů) na distální části končetin založíme pruh náplasti, který připevníme k okraji stolu tak aby končetiny byly v extenzi obinadlem k sobě přitáhneme femury tak, aby kolena byla rotována dovnitř a aby oba femury byly navzájem rovnoběžné 27

Možná je i manuální fixace sedovaného pacienta. Její nevýhodou je, že pomocný personál vystavíme ionizujícímu záření. I při manuální fixaci využíváme některé výše uvedené pomůcky. Běžné projekční chyby a s nimi spojené problémy v interpretaci rtg nálezů jsou: abdukce končetiny pokud je lemur odtažen laterálně a není paralelní s druhým femurem, bude se na rtg snímku jevit jako úhel mezi krčkem a dialýzou lemuru (úhel inklinace) větší, tedy jako malformace v podobě coxa valga. Ovlivněno bude i vnoření hlavice femuru do acetabula. Jak se bude abdukce zvětšovat, bude hlavice femuru jakoby více zasazena do acetabula. rotace pánve kloub, který je rotován směrem k rentgence (na snímku bude větší foramen obturatum), se bude jevit jako hlubší a lépe utvářený. U kloubu vzdáleného od rentgenky (s menším foramen obturatum) se bude zdát acetabulum mělčí a hlavice lemuru subluxovaná. VD flexní projekce pánve: Pes leží v dorzální poloze s končetinami v maximální flexy a abdukci (kolenní klouby jsou cca 30 40 cm nad úrovní rtg kazety). Tato projekce je vhodná k posuzování častých osteoartrotických změn na kaudálním okraji krčku femuru, kraniodorzálním okraji hlavice femuru, dorzálního okraje acetabula a vyplnění kloubních jamek fibrózní tkání. Samotná VD flexní projekce není vhodná k posouzení laxity kyčelního kloubu (Proks, 2008). VD extenzní projekce pánve s použitím páky: Tato projekce je vhodná k posouzení laxity kyčelního kloubu. Polohování je stejné jako u VD extenzní projekce. Mezi distální třetinu stehenní kosti je umístěn dřevěný válec o průměru cca 10 cm, který slouží jako páka. Fixující osoba tlačí distální část končetin k sobě. V případě laxity kyčelních kloubů se tato projeví jako laterální posun hlavice stehenní kosti z acetabula (Proks, 2008). 28

Následující příklady ilustrují rtg nálezy typické pro normální a abnormální kyčelní klouby na správně projekčně zhotoveném VD snímku kyčelních kloubů v extenzi: Charakteristika normálního kyčelního kloubu u dospělého psa: hrana dorzálního okraje acetabula je lineární a je ostře ohraničena a její kraniální úsek přechází do ostrého hrotu kraniální okraj hlavice femuru je od přilehlého acetabula oddělen úzkou radiolucentní linií, která znázorňuje radiolucentní kloubní chrupavku a mikrofilm synoviální tekutiny kloubní prostor je úzký a vysoce kongruentní dvě třetiny, případně více než dvě třetiny hlavice femuru leží mediálně od dorzálního okraje acetabula a střed hlavice leží taktéž mediálně od linie DAR mírně oploštělý úsek hlavice femuru v místě dovez capitis je fyziologickým nálezem v oblasti krčku lemuru je vidět normální kresba trabekulární kosti a na krčku nejsou žádné osteofyty Charakteristika kyčelního kloubu dospělého psa s mírným stupněm dysplazie: kraniální hrana DAR je mírně zakulacena překrytí hlavice femuru acetabulem je omezeno a střed hlavice leží laterálně od DAR radiolucentní linie kraniálního úseku kloubní štěrbiny je méně zřetelná méně zřetelná je i trabekulární kresba a v jeho kaudálním úseku je patrná tvorba osteofytů Charakteristika kyčelního kloubu dospělého psa s těžkým stupněm dysplazie: patrná je pokročilá remodelace jak hlavice femuru, tak acetabula pokrytí hlavice femuru acetabulem je špatné a kloubní prostor je inkongruentní na hlavici i na krčku femuru v kraniálním úseku DAR i ve fosa acetabuli jsou zcela evidentní osteofyty v kraniálním nosném úseku kloubu je sklerotická aubchondrální kost a radiolucentní linie kloubní chrupavky chybí (Nečas Toombs, 1999). 29

Obrázek č. 1 VD projekce Zdroj: WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s.. 2. Laterální projekce: u každého psa s předpokladem chirurgického zákroku na kloubu kyčelním patří laterální snímek a VD snímek s kyčlemi v extenzi k základním projekcím při jeho rtg vyšetření. Na snímku kyčelních kloubů v laterální projekci by měl být zachycen kaudální úsek bederní páteře, pánev a femury. Z hlediska přípravy předoperačního plánu preferujeme snímek v přesně laterální pozici. Snímek v laterální projekci má význam pro vyloučení syndromu cauda equina, pro lokalizaci místa zavedení fixačních šroubů do křížové kosti při trojité osteotomii pánve a pro ověření velikosti femorálního dříku při implantaci totální endoprotézy kyčelního kloubu. Vyšetření kyčelních kloubů napomůže mírně šikmý laterální snímek, na němž se struktury obou kloubů nepřekrývají. Jeden kyčelní kloub se zobrazí více dorzálně, druhý více ventrálně. Za normálních okolností je na této projekci kloub kyčelní kongruentní a hlavice femuru je koncentricky zasazena do acetabula (Nečas Toombs, 1999). Laterální projekce je vhodná k posouzení lumbosakrálního spojení, a tím k odlišení jiných problémů, jako jsou např. spondylóza, syndrom Caudae equinae, osteochondritis dissecans proximální ploténky křížové kosti a diskospondilitidy. Tato projekce rovněž slouží k posouzení úhlu anteverze krčku (Snášil, 2008). 30

Normální kyčelní klouby: se vyznačují zřetelnou bílo-černo-bílou linií (bílá linie subchondrální kosti hlavice femuru, černá linie radiolucentní kloubní chrupavky a bílá linie subchondrální kosti acetabula) Dysplasický kyčelní kloub: pro něj je typická linie bílo-černo-šedá (bílá linie subchondrální kosti hlavice femuru černá linie radiolucentní kloubní chrupavky a šedá linie subchondrální kosti acetabula, zobrazující se na této projekci šikmo) Kyčelní kloub s těžkým stupněm dysplazie: se vyznačuje bílo-šedo-šedou linií (bílá linie subchondrální kosti hlavice femuru, šedá linie kloubní chrupavky o minimální tloušťce, která se na této projekci zobrazuje šikmo, a šedá linie subchondrální kosti acetabula, jež se rovněž zobrazuje šikmo) (Nečas Toombs, 1999). 3. Žabí ( frog-leg ) VD projekce: tuto projekci zhotovujeme u psa ve hřbetní poloze s kyčelními klouby ve flexy a s femury abdukovanými pod úhlem 45 o. Žabí VD projekci volíme často při pooperačním rtg vyšetření pacienta s odoperovanou kraniodorzální luxaci kyčelních kloubů, kdy tato projekce nahrazuje VD snímek kyčlí v extenzi (Nečas Toombs, 1999). V této pozici jsou femury kolmo k pánvi a v abdukci tak, že hlavice jsou vtlačeny do acetabula (Snášil, 2008). Normální kyčelní kloub: hlavice femuru je hluboce zanořena a kloub je kongruentní Kloub s dysplazií: zabraňuje vyplnění acetabula tkáněmi hlubšímu zasazení hlavice do jamky 31

Žabí VD projekce umožňuje současně zachytit v raném stádiu tvorbu osteofytů na hlavici a krčku femuru (Nečas Toombs, 1999). Osteofyty na krčku femuru v podobě výběžku mezi hlavicí a trochanter major (Snášil, 2008). Obrázek č. 2 Žabí projekce Zdroj: WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s.. 4. Projekce na dorzální okraj acetabula (DAR): poloha psa nutná pro zhotovení DAR projekce bezpodmínečně vyžaduje celkovou anestezii. Pacient leží ve sternální poloze s pánevními končetinami nataženými dopředu a hlezenními klouby zvednutými 5 až 10 cm (dle velikosti zvířete) nad podložku stolu. Kolena jsou přitažena k tělu. V takové pozici se napínají podkolenní svaly a rotují kaudální úsek pánve dopředu a kraniální úsek pánve dozadu tak, že dlouhá osa pánve pak probíhá paralelně s vertikálním rtg paprskem. Tím získáme průžezový snímek dorzálního okraje acetabula. Charakteristika normálního kyčelního kloubu na DAR projekci: laterální hrana DAR je ostře ohraničená sklon DAR je menší nebo rovný 7,5 o hlavice femuru je dobře zasazena do acetabula (jinak řečeno, dobře pokryta acetabulam) střed hlavice kosti leží mediálně od DAR nejsou patrné žádné osteofyty či jiné degenerativní změny 32

(Příliš velký sklon DAR je primárně způsoben laterální dislokací hlavice femuru. Laterálně dislokovaná hlavice poškozuje laterální úsek DAR a ten se zaobluje, začíná se svažovat nebo se deformuje. Při interakci hlavice stehenní kosti s abnormálně skloněným acetabulem luxuje z jamky acetabula a její střed leží laterálně od DAR) (Nečas Toombs, 1999). Charakteristika dysplastického kyčelního kloubu na DAR projekci: laterální hrana DAR je zaoblená/deformovaná sklon DAR je příliš velký hlavice femuru leží dislokovaná laterálně střed hlavice leží laterálně od DAR může být patrné vyplnění fossa acetabuli osteofyty osteofyty mohou být vidět i v kaudální části krčku femuru (Nečas Toombs, 1999) laterální okraj DAR je neostrý a zaoblený a úhel jeho sklonu je 20 o a více u psů, u kterých zvažujeme provedení trojité osteotomie pánve, může být rovněž posouzena přítomnost osteofytů na laterálním okraji DAR a výplň acetabula (Snášil, 2008). Obrázek č. 3 DAR projekce Zdroj: WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s.. 33