Třemošenská vrchovina Příbram a nejvyšší kopec v Brdech - Tok 12.3.2014 Třemošenská vrchovina je místo zaniklých vojenských prostorů, kde je klid a pohoda v dnes nerušené přírodě. Kouzlo přírody je tak mocné, že překonává i zákonná omezení a lidé ji často navštěvují. Tok (název od milostného zpěvu tetřeva hlušce), vysoký 865 metrů, je nejvyšší vrchol pohoří Brd. Je to rozsáhlá plochá náhorní plošina porostlá smrkem. Leží ale ve vojenském prostoru, veřejnosti nepřístupném (je zde dopadová plocha vojenské střelnice) a přesto je často navštěvovaný. Svědčí o tom záznamy ve vrcholové knize. Přes vrchol vede široký protipožární příkop, jehož úkolem je zabránit rozšíření častých požárů vzniklých v důsledku ostřelování dělostřeleckou municí. Sloužila též jako letecká střelnice. Armáda nyní zamýšlí tento vojenský újezd zrušit.
Ve středu v 5.33 hodin jsem odjel vlakem přes Nymburk a Prahu do Příbrami, kde jsem vystoupil v 9 hodin. Překvapilo mne, že v rychlíku z Prahy průvodčí nežádal doplatek za rychlík a tak jsem cestoval až z Jičína zdarma na kartu Senior 70. Od rána bylo překrásné slunečné počasí, teplota během dne vystoupala až na 16 st.c. Od nádraží jsem šel po žluté značce kolem rybníka Obora, kde je pomník Antonína Dvořáka na Masarykovo náměstí královského horního města Příbram ležícího na úpatí Brd. Dominantou města je původně gotický kostel sv. Jakuba, který byl barokně přestavěn a v roce 1869 a dostavěn po vzoru Týnského chrámu, kdy přibyly čtyři novogotické věžičky. Nedaleko je nejstarší stavba města Zámeček Ernestinum, před kterým je socha Arnošta z Pardubic, který spravoval původní kamenný
hrádek. Nyní je zde kulturní středisko a informační centrum, kde jsem si vyzvedl mapku Vojenského újezdu Brdy, na které jsou sice vyznačené stezky pro pěší, resp. jejich čísla a cílové plochy přístupné např. o víkendech nebo plochy, do kterých není vstup dovolen. Mezi ně patří i cílová plocha Tok, kam jsem měl namířeno. Příbram, ČD centrum města 2 km bus Obecnice pěšky Obecnice směr Tok a zpět 12 km stopem Příbram Svatá Hora 15 km Příbram 18 km Praha 20 km Autobusem jsem odjel do nedaleké obce Obecnice a cestou jsem se snažil získat informace, kudy nejsnadněji na plánovaný vrchol Tok. Domorodci i chalupáři tam chodí převážně v létě na borůvky a houby, ale na vrcholu žádný nebyl. Začal jsem stoupat po hlinitokamenité cestě smrkovým lesem stále nahoru, ale cesty se často
křížily. Nikdo nikde a tak na upozornění domácích, abych nezabloudil, jsem se řídil sluncem a na křížení cest označoval svou cestu pro nutný návrat. Občas na některých křižovatkách byla na stromě šipka a později i malé zelené pruhy na některých stromech či větších pařezech, někde písmena OPL, což mi nic neříkalo; žádné turistické značení. Povrh cesty byl stále horší, neupravený, výmoly, kaluže, bláto a velké kameny sjízdné snad jen džípem. Kolem cesty jsou rašeliniště a malá jezírka. Cesta se spíše zužovala a tak jsem vzpomínal na Martina D. a jeho GPS a stejně tak na orientačního běžce Miloše R. z Opavy, jejichž pomoc bych uvítal. Čím více jsem stoupal nahoru, tím více jsem slyšel zvuky střelby, možná z vojenské střelnice. Po chvilce rozvažování kudy dál, jsem to raději vzdal
a užíval si klidu a sluncem prohřívaného lesa a pohody v něm. Říkal jsem si, že není čas na hrdinství a raději zbylý čas věnuji prohlídce Svaté Hory. Po návratu do obce Obecnice jsem se vrátil stopem do 5 km vzdálené Příbrami a začal stoupat po žluté turistické značce Mariánským údolím k mariánskému poutnímu místu z období baroka Svatá Hora, které je 90 m nad městem. Kryté unikátní zastřešené schodiště spojující město se svatohorskými ambity, které projektoval Dienzenhofer je v havarijním stavu a tak kostel a klášter Nanebevzetí Panny Marie spojuje jen dlážděný chodník
parkem. Krásná stavba a sochařské díla mne učarovala podobně jako nedávno bazilika na Velehradu. V parku jsem ještě fotil zakrytou studánku dřevěnou kopulí a vrátil se do města. V informačním středisku jsem si chtěl ověřit vlakové spojení do Prahy, ale starší pracovnice na internetu mi po 5 minutách sdělila, že to neumí. Požádal jsem její kolegyni, aby ji pomohla, ale ta nebyla o moc lepší. Spojení jsem si vyhledal sám a zbývající čas do
odjezdu vlaku jsem využil k návštěvě starosty ve vedlejší budově, abych ho informoval, že je ostuda města mít takto kvalifikované obsazení informačního střediska. Navrhl jsem, ať je pošle do předčasného důchodu a místo obsadí někým mladším, s čímž souhlasil a poděkoval mi za informaci. S městem jsem se rozloučil v kiosku poblíž nádraží, kde jsem se odměnil pivem s pohledem na rybník Obora a v pozadí věže kostela. Vlakem jsem odjel přes Beroun do Prahy, kde jsem měl pravidelné setkání spolužáků v pivnici U Brázdů. Setkáváme se tu od maturity každou druhou středu v měsíci již 55 let! Pozdě večer jsem se stačil ještě vrátil vlakem do Jičína. Byl to trochu náročnější a pestrý výlet, ale uspokojil mne moc.
Zatímco ústa mluví a nic neříkají, oči se dorozumějí beze slov. Jean-Paul Sartre. PS: děkuji opět Mirkovi, s kterým jsem před chvilkou poseděl na zahrádce na pivě, který vloží fotky do deníku. V Jičíně 13.3.2014 I v a n M.Jiran