POSLÁNÍ CÍRKVÍ: MARTYRIA
Činnosti církve MARTYRIA - svědectví (služba slova) LEITURGIA - slavení (bohoslužba) DIAKONIA - služba (sociální práce, zdravotnictví, školství) KOINONIA - společenství (budování obcí a správa církve) Svědectví o Ježíšovi (J 21,24) Ježíšův příkaz (Mt 28,16-18) Šíření v římské říši (Skutky) Předávání víry v církvi Misie od 15. století Nová evangelizace Ježíšova večeře (všechna evang.) Slavení Večeře Páně Křest a další bohoslužby Liturgická pluralita Odlišný vývoj v různých církvích Obnova liturgie na 2.vat.koncilu Ježíš: sociální cítění, přikázání lásky (Mt 22,34-40) Církev: skutky tělesného milosrdenství, hlavní nositelka sociální práce, zdravotnictví a školství ve středověku Ježíš: volba apoštolů (Mt 4,18-22) Skutky:zakládání církevních obcí Různé modely organizace církve Preevangelizace Evangelizace Katechizace Vyučování náboženství Kázání Přípravy na svátosti Duchovní doprovázení Večeře Páně mše Křest Další svátosti (katol., prav.) Společná četba Písma Bohoslužebná architektura, výtvarné umění, hudba Sociální práce Zdravotnictví Školství a výchova Pastorační poradenství Pastorační péče Vedení a animace církevních obcí (farností, sborů) Pastorace sociálních skupin Ekonomika Organizace a management
Martyria - svědectví Křesťané považují za svou povinnost svědčit o tom, co poznali a prožili: svědectví, předávání, hlásání víry = martyria, jedna ze čtyř základních činností církve. Specifikum svědectví (hlásání Božího slova) pro křesťanství náboženství knihy: Bůh se s lidmi setkává a zasahuje do jejich života (události), Bůh k lidem mluví (slovo), lidé o tom mluví a kážou (zvěst kérygma). Důvody: Zážitek, zkušenost setkání s Kristem tak důležitá událost, že o ní spontánně chci mluvit; přesvědčení, že je to to nejlepší pro všechny lidi. Výzva Ježíše a apoštolů v bibli (příklady textů: Mt 28 Jděte do celého světa ) Dnes už neplatí plně třetí důvod, jímž bylo přesvědčení o nutnosti křesťanské víry pro věčnou spásu: teologie dospěla k možnosti spásy skrze Krista na základě věrnosti vlastní víře nebo vlastnímu svědomí (i bez víry); navíc tento důvod v historii často vedl k násilnému misijnímu působení (např. evangelizace a kolonializace Nového světa) to dnes výslovně zakazuje CIC, can. 748 2!!! Cíl: 1. probuzení víry a života ve víře (evangelizace), 2. jejich trvalé prohlubování a zkvalitňování (katechizace). Povinnost předávat slovo platí pro křesťany vždy a všude, mění se důrazy. Dnes: v postkřesťanském světě prohloubení a posila víry věřících, svobodná nabídka křesťanství na náboženském supermarketu; v jiných kulturách také prohloubení a posila víry věřících s citlivostí k jejich kultuře, kvalifikovaný dialog s místními náboženstvími a nabídka vlastního poselství v inkulturované podobě.
Obsah víry Po celé dějiny vytváří křesťané formulace obsahu víry, které jsou závazným zdrojem hlásání v jednotlivých církvích. Jediným psaným primárním pramenem víry všech křesťanů je Bible SZ a NZ. Rozdíly ve způsobu výkladu a v chápání vztahu mezi Písmem a tradicí vedou k pluralitě církví i názorů uvnitř církví. Schéma základních pohledů v současné době: Protestantský: sola scriptura jediným pramenem víry je psaná Bible, křesťané jsou jí podřízeni a mají se snažit o její stále aktuální výklad a jeho realizaci v životě: Za jediné pravidlo víry a života uznává Boží slovo dosvědčené v Písmech Starého a Nového zákona (CZ ČCE). Pravoslavný: pramenem víry je svatá tradice = každodenní život Božího lidu. Jejím nepřednějším projevem je svaté písmo, dále spisy svatých otců, bohoslužba, životy svatých a vyznání víry (nicejsko-cařihradské). Katolický: existují dva prameny víry Písmo a tradice (život církve a jeho psané projevy), které jsou v neustálé živé interakci: Kristus svěřil církvi poklad víry, aby zjevené pravdy zkoumala, věrně sdělovala a vykládala (Can. 747 1). Apoštolské a Nicejsko-cařihradské vyznání víry dnes společné pro všechny křesťany (důležité z hlediska ekumenického) společné prohlášení představitelů všech hlavních církví v Německu o letnicích 1981. Nejednota trvá pouze ve filioque. Současný zásadní katolický dokument: Katechismus katolické církve (KKC, 1993) závazný obsah víry; určen především biskupům jako podklad pro vytváření místních katechismů.
Neomylnost církve a hierarchie pravd Neomylnost (can. 749) platí pouze ve věcech víry a mravů a při jejich slavnostním vyhlášení. Týká se papeže samotného (v praxi vždy vyžaduje souhlas biskupů) a sboru biskupů na koncilu nebo mimo koncil spolu s papežem. Hierarchie pravd (poprvé v UR, pak CIC 750-754): 1. Boží zjevení psané nebo tradicí sdělené, zároveň slavnostně vyhlášené nebo řádně předkládané magisterem: nutno věřit vírou božskou a katolickou, souhlas plný a neodvolatelný (750), všichni jsou POVINNI vyvarovat se každého učení, které je s ním v rozporu; 2. učení hlásané magisteriem jako platné, ale nevyhlášené definitivně může se dalším vývojem poznání změnit: vyžaduje se poslušnost rozumu a vůle z nábožnosti, ne však souhlas víry (752), křesťané SE SNAŽÍ varovat se toho, co se s ní neshoduje; 3. rozhodnutí biskupů, společně i jednotlivě (753): křesťané jsou povinni s nábožnou poslušností přijmout věrohodný učitelský úřad svých biskupů. Od odpovědných činitelů v církvi (biskupové, představení řádů, nositelé teologických vědeckých titulů a učitelé teologie) se vyžaduje slib naprostého souhlasu se vším, co církev učí (Professio fidei). Učitelský úřad církve: CIC 747 843.
Expanzivita různých náboženství Židé ztotožňují ideu náboženství s ideou národa, považují sami sebe na základě starozákonních událostí za národ vyvolený Bohem. Nejde jim tedy o to, aby přiváděli příslušníky jiných národů k židovství, ale aby podporovali ve vyznávání víry své vlastní soukmenovce. Islám klade důraz spíše na ideu státu než ideu národa. Jeho cílem je zajistit, aby se tam, kde žije větší množství jeho vyznavačů, státní moc řídila koránem, aby tedy náboženské normy a zákony se staly součástí státní legislativy. Proto se islám v minulosti šířil především vojenskými výboji a politickými útvary. Východní náboženství (buddhismus, konfucianismus, taoismus, hinduismus, šintoismus a další) nemají tak velké expanzivní ambice jako křesťanství nebo islám. Spíše nabízejí cestu k duchovnímu základu jednotlivému člověku a respektují, že takových cest může být mnoho a každý si může vybrat jinou. Mimořádný důraz křesťanství na misijní činnost ve srovnání s jinými náboženstvími vychází z originální myšlenky univerzality spásy: není-li spása žádného člověka možná bez Krista, je správné, aby o tom byli všichni lidé alespoň informováni.
Misie misiologie Základní cesta předávání víry: výchovou nových generací. Vedle toho však křesťané vždy cítili poslání přinášet evangelium (dobrou zprávu) těm, kdo ho neznali. Definice: Misie (lat. missio poslání, vyslání) = proces hlásání evangelia a ustanovování partikulárních církví (dva prvky: předávání poselství; organizace, zákonodárství, osamostatňování koinonia). Dějiny: do 3. stol. středomoří, do 10. stol. celá Evropa (včetně Slovanů: Konstantin a Metoděj), do 13. stol. Skandinávie; 12. 14. stol. Čína, zároveň křižácké války a snaha o znovuobrácení muslimů; 16. 18. stol. Amerika, Asie, Afrika. Krize: Od 19. století vstupují do hry dva faktory, které tento proces zpomalily a posléze zastavily, příp. způsobily kroky zpět ztráty již křesťanských regionů: Konfrontace s vyspělými kulturami a náboženstvími Asie: postupný přechod od jednosměrných misijních aktivit k mezináboženskému dialogu Proces sekularizace: ztráta masové podpory církve/církví a příslušnosti ke křesťanství v západním světě.
Misie v Latinské Americe Nejčastěji uváděným příkladem problematického působení misionářů je christianizace Latinské Ameriky v 16. století. Misionáři (většinou řeholníci) doprovázeli vojáky při výzkumných i dobyvatelských cestách, jejichž cíle byly zároveň politické (podmanění národů) i náboženské (šíření evangelia). Evangelizace probíhala většinou tak, že po stručné výuce základů křesťanské víry následoval hromadný křest, pak se udělovaly svátosti manželství a pokání. Tím byly v pojetí tehdejší církve splněny základní podmínky pro věčnou spásu místních obyvatel v případě jejich úmrtí. Eucharistie se udělovala jen výjimečně, neboť kněží zpravidla v místních vesnicích dlouhodobě nezůstávali. Svátost kněžství misionáři domorodcům vůbec neudělovali první tři domorodí kněží byli vysvěceni v Chile v roce 1794 až 300 let po objevení Ameriky. Místní obyvatelé tedy byli fakticky donuceni jak podřídit se politické moci Evropanů, tak také přijmout jejich víru a kulturu. Jsou však známy i případy, kdy se představitelé církve zastávali místních obyvatel proti kolonizátorům. Jednou z takových osobností je Bartolomé de Las Casas, dominikán, biskup v Chiapasu v jižním Mexiku, který prosazoval práva Indiánů u španělské koruny. Další jsou jezuité v Paraguayi, kteří mezi léty 1610 1750 založili 24 indiánských vesnic (tzv. redukce) s celkem 120 000 obyvateli, v nichž vládli velmi vstřícným způsobem a podporovali místní kultury. Vedli však jejich obyvatele k pasivitě: všechny osady řídili sami misionáři, nevychovali si mezi místními obyvateli žádné nástupce, vůdce ani kněze, a proto po zrušení řádu a odvolání jezuitů z oblasti tento experiment během několika desetiletí zcela zanikl.
Proces evangeliazce V ČR je v současnosti ročně několik tisíc konvertitů ke křesťanství Průběh evangelizačního procesu stupně evangelizace = postupná cesta víry jednotlivého člověka / křesťanské obce 1. svědectví života (preevangelizace) 2. hlásání evangelia (evangelizace) 3. přijetí evangelia 4. začlenění do společenství vytvoření místní církve 5. svátostný život (liturgie, katechizace) růst a zrání místní církve 6. poslání evangelizovaného samostatnost místní církve
Katecheze - katechetika Základní činnost církve od počátku její existence, navazuje na evangelizaci, slouží trvalému zkvalitňování osobní víry křesťana činnost církve dovnitř. Praxe: katecheze sociálních skupin (např. vyučování náboženství ve škole ), svátostná (příprava na první přijímání a zpověď, na manželství, biřmování, křest dětí nebo dospělých), veřejná (např. biblické hodiny). Nejčastější činnost laiků (na rozdíl od kázání), kteří studovali teologii. Definice: systematické doprovázení na cestě víry neztotožňovat s pouhým vyučováním, i když je její součástí. Viz též KS ČBK, s. 1. Její součástí je také vyučování náboženství, náboženská pedagogika apod. Dokumenty: VDK, Katechetické směrnice ČBK; ČCE Řád pro kazatele čl. 19; Řád výchovy a vzdělávání v církvi. Obsah: úplná a nezkreslená nauka víry podle KKC, důraz na existenciální otázky konkrétních lidí; společné i osobní doprovázení s dialogem o víře a s nabídkou odpovědí víry; ČCE: ŘVV čl. 3. Metodika: všechny výchovné a vzdělávací formy přednášky, názorné vyučování, dialog, osobní příklad a vztah, zážitková pedagogika Kvalifikační předpoklady: osobní víra a příklad života (katecheta nejen učí, ale také ukazuje cestu, předává zkušenosti a doprovází), souhlas s církví (katecheta pracuje v církvi a jménem církve, z jejího pověření: dochází k vnitřnímu rozporu, pokud jeho osobní smýšlení není v úplném souladu s církví jak to řešit? Sdělovat jasně nauku církve, ale o sporných otázkách zároveň vést dialog a spolu s posluchači být trvale na cestě); vzdělání: TF, VOŠ, katechetické kurzy; Jabok tuto kvalifikaci dává, udělení kanonické mise však závisí na rozhodnutí biskupa neexistuje na ni nárok. Povinnost kanonické mise: uděluje ji biskup s časově omezenou platností, žádá farář; ČCE katechetu povolává staršovstvo, pověření dává seniorát. Požadavky viz čl. 19 ŘK.
Katechumenát Příprava dospělého člověka (cca od 14 let) na křest cíle: upevnit víru a její spojení s životní praxí, získat systematické vzdělání v nauce víry, zapojit se do společenství církve (najít v ní domov); měl by trvat alespoň rok, křest nejlépe o velikonocích; systematicky podané učení víry, zároveň osobní doprovázení ručitel, později kmotr (nejlépe účast v komunikativní katechumenátní skupině), postupné iniciační obřady; fáze: 1. konverze, rozhodnutí, přijetí do katechumenátu (označení křížem 34, předání Bible NZ 37), 2. katecheze s příslušnými obřady (exorcismy, žehnání, mazání olejem), zařazení mezi čekatele křtu (rozhodnutí katechumena a jeho potvrzení ručitelem a církví), 3. duchovní příprava, očištění a zasvěcení, obřady skrutinia (3., 4., 5. neděle postní: exorcismy, svěřování symbola a modlitby Páně, vyznání víry, efeta, volba jména, mazání olejem) postní doba, končí přijetím křtu, 4. mystagogie doba velikonoční, doprovázení po křtu! Křest: uděluje kněz nebo jáhen, politím nebo ponořením, v rámci velikonočních obřadů, zároveň biřmování a eucharistie, není třeba se zpovídat!
Církev a média Není možné, aby křesťané opomenuli média v rámci svědectví o víře (martyrie) bylo to tak od počátku, první média byla kázání a dopisy apoštolů, veřejně čtené. Dnes jsou média největší silou, která ovlivňuje myšlení a chování lidí. Historie: Rozvoj médií od 19. století, první reakce: snaha o rozvoj katolického tisku jako protiváhy ke světskému, upozorňování na mravní nebezpečí ve filmu (Vigilanti cura Pius XI. 1936) církev by měla vydávat závazná stanoviska pro katolíky (srov. Index zakázaných knih). Komplexní pohled až na koncilu Inter mirifica 1963, Communio et Progressio 1971 (Pavel VI.). Založena Papežská rada pro sdělovací prostředky poslední dokumenty: Etika v médiích 2000, Církev a internet 2002. Zásady: Církev by měla mít vlastní média k šíření svého poselství mezi věřícími i nevěřícími. Křesťané by měli kvalifikovaně působit v médiích obecně, a tak skrze ně šířit křesťanské hodnoty. Křesťanský uživatel by měl odpovědně vybírat z nabídky a kriticky na ni reagovat (mediální pedagogika). Křesťanská média v ČR: Nakladatelství (Portál, Karmelitánské n., Vyšehrad, Kalich, CDK ) Periodika (většina církví + odborné) Rádio a TV (Proglas, Telepace, TV Noe) Internet (christnet, evangnet, cirkev, vira, signaly )