VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN

VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN

HAGEN KELLER OTONI Jindřich I. Ptáčník, Ota I., II., III., Jindřich II. VYŠEHRAD

Na přebalu: Ota III. sedí na císařském trůnu obklopen vysokými duchovními Evangeliář Oty III. Reichenau před r. 1000 Mnichov, Bavorská státní knihovna Titulní strana: Ota III. sedící na trůnu drží v pravici berlu, v levici jablko zdobené křížem Bamberská apokalypsa (upravený výřez) Reichenau 1000 1002 Bamberk, Státní knihovna Copyright Verlag C. H. Beck ohg, München 2001 Translation Vlastimil Drbal, 2004 ISBN 80-7021-733-2

Zájem o Otony povědomí o Otonech Otonská dynastie se především v Německu těší zájmu široké veřejnosti. Existuje však nesoulad mezi touto přitažlivostí doby konce prvního tisíciletí a významem, jaký naše společnost přikládá historickým vědomostem o dávné minulosti. Je proto třeba si položit otázku: co spojuje dnešního člověka s Otony? Před sto padesáti, ale ještě i před padesáti lety by si nikdo neodvážil tuto otázku vyslovit. Kdo Otoni byli a v čem spočíval jejich význam tyto znalosti patřily ke všeobecnému vzdělání. S jasnými představami o Otonech a jejich říši se lidé často nadšeně zajímali o tytéž fenomény a umělecké předměty, které dodnes fascinují. A přesto by předcházející generace na výstavě o Otonech hledaly zřejmě něco jiného než dnešní návštěvníci tvůrci výstavy by se stejnými výstavními předměty zprostředkovávali něco jiného. To, co dělali, by nemuseli vysvětlovat, nebo o národním významu Otonů byli přesvědčeni všichni. Domnělými samozřejmostmi historická věda posledních desetiletí otřásla. Ukázalo se, že identifikovat otonskou dobu s vlastní minulostí (jak k ní přistupovalo mnoho předcházejících generací) bylo možné v rozhodujících bodech jen na základě anachronického a dobově a ideologicky podmíněného pohledu. Dnešní zájemci o otonskou dynastii, nejsouce již dotčeni tímto hlediskem jako dřívější generace, hledají svým zájmem o Otony něco jiného. Nevkládají však přesto do svého zájmu o Otony nepozorovaně stará klišé? Od 19. století až do doby po druhé světové válce byli Otoni považováni za první německé krále. Toto postavení jim však historikové tak jednoznačně vždy nepřipisovali. Po roce 1840 byl jako první německý král objeven Ludvík Němec (833/840 876). Rozdělení karolinské říše verdunskou smlouvou, která Ludvíkovi přiřkla východofranckou říši, bylo hodnoceno jako počátek samostatné existence Německa. Ludvík však dál 7

říši rozdělil mezi své syny; a nejmladší z nich, Karel Tlustý, naopak vládl ještě jednou celé francké říši, nebo mu smrtí jeho příbuzných připadla všechna dílčí království. Po jeho sesazení roku 887 se započaly části francké říše pomalu od sebe odpoutávat, aniž by se rýsovala budoucí podoba karolinského dědictví. Při hledání vzniku německé říše se tak obrátila pozornost na Otony. Nestalo se tak bez historického oprávnění. V roce 919 byl saský vévoda Jindřich zvolen králem ve východofrancké říši; od roku 925 ovládal i dosud nezávislé Lotrinsko. Tím, že v roce 936 předal vládu svému synovi Otovi I., založil současně novou královskou dynastii a samostatnou říši. Tato říše nebyla až do roku 1806 nikdy rozdělena a (pokud se týče zeměpisné rozlohy) byla do velké míry totožná s moderním Německem. V 19. století téměř nikdo nepochyboval, že říše Jindřicha Ptáčníka byla německou říší. Považovalo se za daný fakt, že se za Jindřichovy vlády německý národ poprvé a na dlouhou dobu sjednotil ve vlastním státě. V éře romantismu usilovali lidé alespoň do té míry, jak to bylo monarchisticky žádoucí o obnovení německé říše v návaznosti na staré císařství. Po roce 1815 lidé snili o císaři Bedřichu Rudovousovi, jenž podle staré pověsti spal v jeskyni v hoře Kyffhäuser a jak doufali brzy (možná v postavě pruského krále) z ní vyjde, aby vrátil Němcům jejich říši, jejich národní jednotu a lesk jejich císařství. Generace zakládající německé císařství z let 1870/71 však myslela na zakladatelské postavy, jež německému národu dají jeho stát a německé říši propůjčí imperiální velikost. V Otonech, především v Jindřichu I. a Otovi Velikém, je nalezla. Spor o velkoněmecké nebo maloněmecké řešení německého národního státu byl současně i sporem o založení říše v 10. století. Politicky myslící historikové se domnívali, že Ota I. podcenil národní zájmy tak, jak je definovali o devět staletí později, když získal Itálii a císařskou korunu. Podle nich měl vést východní politiku a obsadit slovanská území v této souvislosti se hovořilo jen zřídka o národech tak, jak ji prý zahájil jeho otec Jindřich Ptáčník. Jiní historikové sice ihned odhalili anachroničnost těchto soudů, ty přesto zůstaly populární až hluboko do 20. století. Ačkoli je zkreslení otonské doby v tomto historickém pohledu dnes jasné, není možné takovéto chybné názory zapomínat ze dvou důvodů. Právě v době, v níž tento obraz vznikl, totiž byly vypracovány rozhodující základy pohledu na německou minulost. Ten, kdo se vědecky zabývá Otony, používá stále díla vydaná před více než sto lety. Vědci však neshromaž ují pro následující generace historiků jen neutrální fakta. 8

Nevyhnutelně nabízejí rekonstrukci faktů takříkajíc s vetkaným historickým obrazem. Každá generace sice na základě vlastních zkušeností a zájmů i na základě nových objevů čte prameny nově a objevuje mnohé, co se dosud zcela přehlíželo pro otonskou dobu je toho v současné době dokonce velmi mnoho. Převzaté historické obrazy a staré názory vědců však působí na každého čtenáře a mohou ovlivnit domněle vlastní názor o to snadněji, oč méně jsou reflektovány. Tím jsme se dostali ke druhému důvodu, proč není možné zkreslení historického obrazu doby pruského císařství a meziválečného období jednoduše zapomenout. V nacionalisticky zostřených formulacích již byly obsaženy zkreslené obrazy, na jejichž základě se potom na Otony (zvláště na Jindřicha I.) odvolávali zakladatelé třetí říše. K tisíciletému výročí jeho úmrtí v roce 1936 na místě jeho hrobu, s odvoláním na něj vyzdvihovali součásti vlastní ideologie: nové pohanství, rasismus, boj proti prvkům očerňovaným jako cizorodé a národoveckou a o životní prostor na východě usilující politiku. Vůdčí ideologové a souběžci přetvořili vzpomínku na Otony v agresivní nacionalistickou propagandu. Toto ideologické zneužití historická věda částečně připravila tím, jak historikové po první světové válce popisovali mocenskou otázku, východní politiku, roli vůdcovství, národa a až příliš zdůrazňovali národní aspekt. V medievistice vyvolaly Himmlerovy oslavy tisícího výročí z roku 1936 reakci, jíž vděčíme za podrobné zkoumání otonské doby, zvláště vlády Jindřicha I. Avšak i historikové, kteří se jasně postavili proti zneužívání Otonů nacistickou ideologií, používali ve svých pracích slovník své doby. Jak dlouho působí ve vědě a mezi širokou veřejností anachronická hodnocení, protože se s nimi setkáváme v rozhodně zajímavých starších knihách, protože nám mezi množstvím historických faktů připadají známé, protože zahrnují mnohé, co i v současném historickém obraze platí za jisté! Tyto otázky by nebylo nutné tak naléhavě zdůrazňovat, pokud by po druhé světové válce zájem o tak vzdálené období, jakým je 10. století, neustále neopadal. Vždy dnes se důkladná znalost této doby považuje ve vzdělávací politice za zbytečný luxus. Proto také změněné náhledy na problematiku, které vypracovala historická věda, zůstaly téměř bez jakékoli odezvy. V kolektivní paměti otonská doba vybledla. Po propagandistických orgiích z roku 1936 minula tisící výročí korunovace a úmrtí Oty I. roku 1962 a 1973 bez sebemenších oficiálních oslav. Jen Ústav pro rakouské historické bádání ve Vídni uspořádal v roce 1962 velkou 9

pamětní slavnost. Zdá se, že v Německu nevěděli, jak by se mělo s minulostí zacházet, aniž by zároveň nedošlo k oživení nacionalistických pohledů na minulost. Věda tak po desetiletí zůstávala skoro mimo a za tuto dobu vypracovala nový obraz otonské epochy. Z této historické vzdálenosti se mezi německou veřejností zájem o Otony opět vynořuje. Zájem o otonskou dobu však již není zaměřen jako dříve na národní německé počátky. V 10. století se již nehledají stylizovaní héróové národních dějin. V biografiích chtějí čtenáři procítit život dřívějších lidí a tento život hledají mimo mocenskou sféru, v jen těžko poznatelné, nedostatečně a jednostranně zachycené všednodennosti. Zájem veřejnosti je tak zaměřen stejným směrem, jímž se dává i historická věda posledních desetiletí. Hledá vhodné modely pro pochopení politických počátků Evropy 10. století, nebo tyto není možné vysvětlit kategoriemi národ a stát ; zkoumá strukturu společnosti a mentalitu lidí, společenský řád a způsoby chování, materiální podmínky a každodenní život. A tak se zdá, že se historikové a historicky zainteresovaná veřejnost v posledních letech takříkajíc vzájemně znovu objevují. Historický obraz se pronikavě změnil především ve dvou oblastech. Přestala se jednak používat chybná srovnávání tehdejšího a dnešního světa, která snadno vedla k demagogickému zneužití dějin pro cíle současnosti. Na druhé straně jsme získali přiměřený přístup k politicko-společenským strukturám tehdejší doby včetně jejích systémů norem a náboženského chování. Již prudké debaty o vzniku německé říše na konci 30. let 20. století ukázaly, že historický obraz založený na národní státnosti ztratil svoji samozřejmost a své jistoty. Stále zřetelněji v posledních desetiletích vycházelo najevo, že termín německý v 10. století ještě neexistoval. Až v 11. století se v pramenech objevuje název německé království. Označoval však jen část území, nad nímž vládli císaři počínaje Otou I. Tehdejší s nimi vládnoucí velmožové různého kmenového původu si byli vědomi, že v římském impériu tvoří zvláštní společenství, jež bylo spoluzodpovědné za část říše, regnum teutonicum. Žádný z vládců se však nepovažoval za německého krále. Jejich říše byla od doby Oty I. římským impériem. Od té doby, kdy se papež Řehoř VII. (1073 1085) pokusil jednat s Jindřichem IV. před císařskou korunovací jako s německým králem, připojil si on a jeho následovníci titul římského krále. V Cáchách nebyli podle jejich pojetí korunováni za německého krále, nebo ten přes existenci německého království neexistoval, nýbrž králem nad celou římskou říší a budoucím císařem. 10

Rozchod s národními mýty však nedává odpově na rozhodující otázku: co znamená tehdejší doba pro další státní i politicko-společenský vývoj Evropy? Tehdy vznikla nejen říše, která byla již brzy poté nazývána německou, nejen impérium, jež se poté stalo Svatou říší římskou a přetrvalo po mnoho dalších staletí. Pro státní vývoj Dánska, Polska, Čech, Uher, Chorvatska nebo Kyjevské Rusi, svým způsobem i pro Francii a Anglii má 10. století rozhodující význam. V mnoha těchto zemích se v nedávné minulosti slavila tisící výročí významných událostí. Všude byla spojena s počátky, jež vznikaly zásadní tam, kde byly spojeny s christianizací, dokonce radikální transformací. Tento proces vytváření státních útvarů v Evropě však nepochopíme, pokud jej nebudeme chápat celkově jako důležitý krok při utváření evropské společnosti, latinského křes anství, jejích organizačních forem a způsobu myšlení a v neposlední řadě i jejího obrazu o sobě samé. Na příkladu otonské dynastie a její říše bychom na to chtěli názorně poukázat. 11

DÁNOVÉ Utrecht VÉVODSTVÍ LOTRINSKÉ Brémy Havolín (Havelberg) VÉVODSTVÍ SASKÉ HEVELOVÉ Brandenburk Werla Magdeburk Corvey Halberstadt Gandersheim Quedlinburk Merseburk Míšeň Fritzlar Memleben DALEMINCI Žíč (Zeitz) VÉVODSTVÍ FRANKY Fulda Saalfeld Frankfurt ZÁPADO- FRANCKÁ ŘÍŠE Lutych Cáchy Kolín n/r. Ingelheim Trevír St. Maximin Worms Mety Remiremont Oldenburg OBODRITÉ RATAŘI Mohuč St. Alban Weissenburg Štrasburk Basilej KRÁLOVSTVÍ BURGUNDSKÉ VÉVODSTVÍ ŠVÁBSKÉ Augsburk Reichenau St. Gallen Řezno Praha ČECHY Salcburk VÉVODSTVÍ BAVORSKÉ POLSKO Aquileia (DOLNÍ) BURGUNDSKO Como Milán Pavia KRÁLOVSTVÍ ITALSKÉ Verona Ravenna arcibiskupství biskupství důležitý královský klášter důležitá falc místa představující základ panovnické moci Řím

Nová dynastie Rozpad a transformace francké říše Základem a centrem království byly v raném středověku nikoli instituce, nikoli aparát vládní organizace přežívající panovníka. Konkrétní mocenské prostředky se jevily jen jako předpoklad ne vždy nedostatečný, aby zvláštní, samostatná, Bohem dosazená veličina mohla nastolit daný řád světa: království, královskou vládu k řízení lidu a ku prospěchu země. Království je přitom třeba chápat zcela personálně: jako řadu jednotlivých, Bohem vyvolených, z královské rodiny pocházejících, řádně po sobě následujících a lidem uznávaných vládců. Díky takovéto představě o království pak obdržely říše pevné hranice, podobu a strukturu. To platí zcela jasně i pro 10. století. A přesto začíná vládou Otonů současně i něco nového. Francké říši, na niž otonská říše navazuje, vládli po roce 500 po Kr. po dalších 250 let příslušníci jen jednoho rodu, Merovejci. Podle počtu žijících příslušníků dynastie bratrů, strýců, synovců i bratranců byla dělena na oblasti podléhající vládě vždy jednoho Merovejce. Když majordom Pipin roku 751 přenesl královské jméno na Karlovce, učinil tak s největší opatrností, s výslovným souhlasem Franků a s papežským požehnáním, ačkoli skutečná královská moc spočívala již po desetiletí v rukou jeho předků. Od té doby nosili korunu jen příslušníci karolinského rodu. Každý královský syn, uznaný za legitimního, získal stejně jak to bylo běžné dříve přechodným rozdělením celé říše své vlastní království. Nehledě na skutečnost, že k ní náleželo mnoho národů, platila karolinská říše (stejně jako předtím říše merovejská) za říši Franků, nebo jí vládl královský rod franckého původu a opírala se o francké vedoucí rodiny. 13

Přesto se na vládě společně s Franky podílely i šlechtické rodiny jiných národů, nejen v oblasti jejich původu, ale i ve všech částech říše Franků. V závěru 9. století se karolinská říše dostala do krize, kterou nepřekonala. Po dlouhou dobu na ni těžce doléhaly téměř každoroční nájezdy, především Normanů, a pustošily ji nekonečné vnitřní spory. Když jedna skupina spiklenců z Bavorska, východních Frank, Alemanska a Saska sesadila koncem roku 887 těžce nemocného císaře Karla III. a ten krátce poté zemřel, zdálo se, že již nežije žádný Karlovec schopný vlády. Ve východofrancké říši, později též v Lotrinsku, převzal královskou vládu Arnulf Korutanský (zemřel 899), považovaný však za nelegitimního panovníka. Jeho vláda pak přešla na jeho ještě nezletilého syna Ludvíka Dítě (zemřel 911). V západofrancké říši byl roku 893 za pravého Karlovce uznán pohrobek krále Ludvíka Koktavého (zemřel 879), Karel Pros áček /Simplex/ (zemřel 929), poté co nejdříve jeho nároky uznány nebyly. Od roku 888 však byli ve všech částech karolinské říše voleni za krále muži, jejichž otcové králi nebyli, ale vždy muži z nejvyšších franckých šlechtických kruhů. Žádný z nich nebyl schopen prosadit nezpochybnitelnou královskou vládu, žádný pokud odhlédneme od hornoburgundských Rudolfovců s jejich královstvím mezi Jurou a Alpami, jež bylo založeno na rodinných vazbách nebyl s to založit novou dynastii. Nerozpadla se jen karolinská říše jako celek; i části říše, na něž byla v závěru rozdělena, procházely procesem postupného rozpadu. Zdálo se, že království jako takové ztratilo svoji nosnou legitimitu třebaže na církevních synodách byli zatracováni ti, kteří si troufli pozdvihnout ruku proti pomazaným pánům, tj. proti biskupům a pomazaným králům. Na tomto pozadí vystupuje to nové, čím se vyznačuje způsob vlády Otonů. Jindřichem I. Ptáčníkem je roku 919 králem zvolen příslušník saské šlechty a podaří se mu předat vládu jeho nástupcům. Králi se však nestanou všichni jeho synové, nýbrž jen jeden, prvorozený Ota: Jindřich není praotcem nového královského rodu, nýbrž nově strukturované královské dynastie. A ačkoli on a jeho potomci jsou saského původu, není jejich říše říší Sasů. Ona pokračuje ve francké tradici; národy v této říši spojené Frankové na středním Rýnu, Sasové, Durynkové, Bavoři, Alemané nebo Švábové jsou královské vládě podřízeni rovnoprávně. Za Jindřicha I. je od roku 925 spojeno s bývalou východofranckou říší lotrinské království a splývá s ní do dlouhodobého celku, jenž se v 11. století začíná nazývat německé království. Ota I. k němu v roce 961 připojuje druhé, italské království. Oběma královstvím pak až do konce 14

středověku vládne společně jeden vládce, avšak bez stmelující integrace. Vládce obou království disponuje zvláštní hodností, jež převyšuje královský titul: Ota I. přijímá roku 962 současně i císařskou korunu. S vládou nad oběma královstvími zůstává císařství nadále pevně spojeno. Během několika desetiletí tak vzniká nový politický útvar, pevnější než ty předcházející a ve své historické existenci dlouhodobější než francká říše. Abychom tento proces pochopili, nemůžeme zpočátku sledovat dějiny této říše a její rozvoj, nýbrž se nejdříve musíme soustředit na rozhodující činitele tehdejší doby: na rodinu nazývanou Otoni, na otonskou královskou dynastii. Sami Otoni se tímto jménem nenazývali, nýbrž dostali ho až později. Následnost tří císařů nesoucích jméno Ota otec, syn a vnuk sice již za Oty III. a jeho nástupce Jindřicha II. vedla k tomu, že se souhrnně hovořilo o tres Ottones, a toto označení převzali pozdější císařové i historikové. Jazykově to znamenalo jednoduše tři Otové : míněni jsou Ota I. (936 až 973), Ota II. (961/973 983) a Ota III. (983 1002). Moderní doba, i dnešní historická věda, chápe pod Otony celou vládnoucí dynastii, k níž se počítá i král Jindřich I. Ptáčník (919 936), otec Oty I., i již zmíněný Jindřich II. (1002 1024). Ten byl přes svého otce Jindřicha (zemřel 995) a děda Jindřicha (zemřel 955) oba byli bavorskými vévody stejně jako jeho předchůdce Ota III. pravnukem Jindřicha I. Ptáčníka. K rodině Otonů náleží i manželky panovníků, královny Matylda a Edgith, císařovny Adelheid, Theofanu a Kunigunde, dále další královští synové a dcery: synové byli pověřeni vládou ve vévodstvích nebo byli předurčeni k nejvyšším církevním úřadům, dcery byly provdány za vévody či cizí krále, nebo se staly abatyšemi bohatých otonských klášterů, jakými byly kupříkladu Gandersheim, Quedlinburk nebo Essen. Třebaže je název Otoni mnohem starší, vytlačil do značné míry až ve 20. století jiné označení, jímž byla otonská královská rodina nazývána od 19. století až do druhé světové války: saská královská dynastie nebo protože její králové byli od Oty I. i císaři vládci ze saské dynastie. Dva prvky této terminologie měly již pro otonskou dobu centrální význam: že králové a císaři byli saského původu, tj. Sasové, a že jejich královská rodina převyšovala všechny ostatní šlechtické rodiny v říši, i ty nejmocnější, tím, že je ke královské vládě a k císařství jak se pevně věřilo povolal sám Bůh. 15

Luidolfingové a Otoni Pokud se pokusíme vypátrat původ Otonů, dostaneme se k dědovi Jindřicha I. Ptáčníka, vévodovi Liudolfovi (zemřel 866), vysokému karolinskému hodnostáři v Sasku. Společně se svou manželkou Odou, dcerou jistého Billinga a Aedy franckého původu, založil kolem roku 850 ženský klášter, jenž byl brzy přeložen do Gandersheimu. Konvent řídily do roku 919/920 po sobě jejich tři dcery a staraly se stejně jako další rodinní příslušníci v následujících generacích jako abatyše o to, aby nevymřela památka na zakladatele a jejich potomky. Proto pochází mnoho pramenů o prvních Otonech a o jejich předcích z gandersheimské tradice; v době Oty I. sepsala jeptiška Hrotsvita z Gandersheimu tato svědectví do epické básně o založení a dějinách kláštera. Pokud není možné zjistit předky děda Jindřicha I., pak to neznamená, že se Otoni dostali ke královské moci rychlým vzestupem takříkajíc ze skromných poměrů. Důvodem je spíše to, že rodinné struktury a základy šlechtické moci byly v té době odlišné, než na jaké jsme zvyklí z dějin knížecích a šlechtických rodin v 11. 12. století: totiž že v rámci rodů, které pak nesou jméno podle svých sídel, byly vláda a majetek předávány v mužské linii podle pevných pravidel (s přednostním právem nejstaršího syna). V karolinské říši tak tomu ještě v žádném případě nebylo. Zda úřady nebo léna v případě úmrtí jejich držitele zůstaly v rodině, záviselo na přízni krále a na daných mocenských poměrech; místo syna nebo bratra je mohl převzít i ze nebo švagr. Pokud se týče rodinných statků, bylo ještě v době Oty I. sporné, zda v případě úmrtí mužského člena rodu připadá dědický podíl jeho bratrům nebo jeho synům. I uvnitř karolinského královského rodu stálo ještě během celého 9. století vůči nárokům synů na dědictví v otcovské části říše konkurující právo nástupnictví otcových bratrů (tzv. Anwachsungsrecht ). Tehdy se uvažovalo v kategoriích rodového majetku a v případě úmrtí šlechtice převzal podle okolností nejdůležitější pozice v dědictví místo užších příslušníků rodiny vzdálenější příbuzný na základě svého vznešenějšího původu nebo manželského svazku, na základě vyšší vážnosti, svého zvláštního postavení na královském dvoře nebo i na základě své věkem podmíněné autority. Protože šlechtické rodiny navíc neměly dlouhodobá sídla, z nichž by vytvořily svá centra vlády, nebo jejich pole činnosti se při službě králi do velké míry přesunovalo, není většinou možné sledovat původ po více generací pokud ovšem historikovi nepomohou (jako v případě Gandersheimu) klášterní tradice o jeho šlechtických zakladatelích. 16

Až do 10. století proto při zkoumání šlechtických rodin můžeme rozpoznat nanejvýše příbuzenské skupiny, k nimž jsme schopni přiřadit jednotlivé postavy zmíněné v pramenech. Tyto skupiny označujeme pomocí osobního jména, jež je pro rod charakteristické a několikrát se v něm opakuje; hovoříme proto o Konrádovcích, Brunovcích nebo Reginárovcích. Rodiny také označujeme podle prvního doloženého předka, jehož potomky lze jistě doložit; německá historická věda v tomto případě mluví o tzv. Spitzenahn (prapředek). Nástupci saského vévody Liudolfa jsou proto nazýváni Liudolfingové, Otoni jako jeho potomci jsou tedy v širších slova smyslu také Liudolfingy. Vévoda Arnolf Bavorský, jenž se roku 919 vedle Jindřicha I. ucházel o královskou korunu, je spolu se svými sourozenci a se svými vlastními dětmi i dětmi svých sourozenců považován také za Luitpoldinga, protože byl synem markraběte Luitpolda (zemřel 907), jehož otce není možné prameny doložit. Tehdejší švábští vévodové se nazývají Burkhardovci podle markraběte Burkharda (zemřel 911), jehož jméno pak nesli i jeho syn a vnuk, vévodové v dobách Jindřicha I. a Oty I. Víme v této souvislosti kupříkladu, že Burkhardovci mají souvislost s Hunfridovci, rodem mocným již v dobách Karla Velikého. Třebaže není možné rekonstruovat rodokmen dále do minulosti, vyplývá z pramenů jasně, že Liudolfingové, Luitpoldingové a Burkhardovci stejně jako Konrádovci náleželi společně s několika dalšími rodinami k nejvyšším šlechtickým rodům ve východofrancké říši. Nikoli náhodou získali právě oni vedoucí pozice během procesu rozpadu karolinské vlády, a to vždy nad jedním z národů spojených ve východofrancké říši: nad Sasy, Bavory, Alemany a samotnými Franky, do jejichž čela se postavili jako vévodové s královskými mocenskými nároky. Všichni byli nějakým způsobem spřízněni či příbuzensky spjati s Karlovci a drželi v jejich službách vysoké úřady. Liudolfovo postavení v Sasku bylo tak významné, že Ludvík Němec (833/840 876), když od roku 862 připravoval budoucí rozdělení východofrancké říše mezi své tři syny, toho, jenž měl vládnout Frankům a Sasům, tj. Ludvíka III. (865/876 882), oženil s dcerou Liudolfa a Ody Liudgardou. Liudolfův syn Brun padl roku 880 jako vůdce saské válečné hotovosti v boji proti Normanům; do otcovy pozice se posunul za vlády krále Ludvíka, svého švagra mladší bratr Ota Vznešený. I jemu se podařilo provdat jednu ze svých dcer, nazvanou po babičce Oda, za Karlovce, třebaže pocházela jen z manželství, jež bylo považováno za nelegitimní, a to za Zwentibolda (zemřel 900), jehož jeho otec, východofrancký král Arnulf (888 899), dosadil za lotrinského krále. Otova žena Hadwiga byla označována za neteř králů a náležela k nejpřed- 17

nějším východofranckým rodinám. Přinesla do liudolfinského rodu jméno Jindřich, které pak dostal její syn, král Jindřich I., a jež později získával v každé generaci alespoň jeden člen otonské královské rodiny. Její příbuzní náleželi za krále Ludvíka III. a za císaře Karla III. (881 887) k nejvlivnějším velmožům té doby, než byli tito starší Babenberkové v krvavém sporu odstraněni konkurenčním rodem Konrádovců. Stručně řečeno: Ota Vznešený byl jedním z nejváženějších a nejmocnějších mužů v říši posledních východofranckých Karlovců. Saský vévoda se stává králem východofrancké říše Až do té doby obrážejí dějiny Liudolfingů poměry pozdní karolinské říše, s charakteristickými znaky, kterými se vyznačují podobně i další přední rodiny ve východofrancké říši. V případě syna Oty Vznešeného, saského vévody a pozdějšího krále Jindřicha I. Ptáčníka, zjistíme, jak se skutečnosti změnily. V rozpadající se karolinské říši se v královských a vévodských rodinách vytvářely nové struktury: vláda nad královstvím či nad vévodstvím se již nedělila; pokud měla být dědičná, mohl po otci následovat vždy jen jeden syn. Nikoli náhodou poskytují ve východofrancké říši Otoni, nová královská rodina, jeden z prvních příkladů tohoto vývoje. Ludvíkem Dítětem umírá poslední příslušník východofranckých Karlovců. Království přebírá nejmocnější laik z okruhu těch, kteří již vládli za mladého Ludvíka: Konrádovec Konrád (911 918). Nyní poprvé vládl muž, jehož otec nebyl králem. Konrád se pokusil vládnout jako Karlovci; jemu, protože byl s nimi na stejné úrovni, však nechtěli velmožové Sasů, Bavorů a Švábů v žádném případě přiznat stejná práva. Požadovali i pro sebe podíl na karolinském dědictví, na falcích, královských statcích, fiskálních právech i na samotné legitimní vládě. Cožpak nevděčili podobně jako jimi zvolený král za své vládnoucí postavení Boží milosti? Sotva Ota Vznešený roku 912 zemřel, dostal se i Jindřich do konfliktu s novým králem, nebo ten na něj nechtěl v plné míře přenést otcovo postavení. Došlo ke sporům s válečnými taženími obou stran. Pokud Liudolfingové dosud rozhodujícím způsobem vděčili za své postavení královské blízkosti, stáli vůči sobě Jindřich a první pokarolinský král od samého počátku jako nepřátelé. 18

Od Konráda I. nemohl Jindřich očekávat nic, co by mohlo přispět k posílení jeho postavení. Nebyl také ochoten přiznat králi ve svém sasko-severodurynském mocenském prostoru právo vykonávat královskou moc. Sasko zůstávalo součástí východofrancké říše a bylo přesto zemí bez krále, v níž vládl vlastní vévoda. Jindřich se sice nenechal zaplést do tak nesmiřitelného sporu s králem jako šlechtici usilující o vévodskou moc ve Švábsku, jejichž odpor zlomily až popravy, nebo jako vévoda Arnolf Bavorský, jenž musel uprchnout do exilu k Ma arům. Naopak: roku 915, když chtěl Konrád vojensky vpadnout do Saska a Jindřich se mu postavil v blízkosti vlastních statků nedaleko Grone (dn. Göttingen), bylo mezi oběma soky ujednáno příměří. Jindřich se králi formálně podrobil, tj. uznal jeho hodnost, Konrád se však vzdal nároku na přímé vykonávání královské vlády v Sasku. Historikové z toho vyvozují, že součástí této dohody bylo zřejmě i ujednání, že Jindřich, pokud by Konrád zemřel před ním, má být s franckou, tj. především konrádovskou podporou zvolen za krále. Pokud byli Liudolfingové dosud silně zaměřeni francko-karolinsky, přijala vládnoucí rodina za sporů na počátku 10. století saskou podobu. Přibližně v době, kdy byl příbuzenský vztah jeho matky Hadwigy s Konrádovci definitivně zrušen a postavení jeho otce Oty se zdálo být ohroženo (kolem roku 906), odvezl si Jindřich ovdovělou dceru hraběte z Merseburku, jeho dědičku, z kláštera, aby se s ní oženil a získal tak pro Otony tuto později tak významnou državu na řece Sále. Kvůli protestům halberstadtského biskupa se od této Hatheburgy odloučil a vzal si roku 909 za ženu mladičkou Matyldu z rodu spřízněných Immedingů; věnem mu připadly statky především v Engern. Důležitější byl ale spíše vzrůst prestiže v Sasku. Matylda pocházela, jak zdůrazňují saští historikové, z rodu velkého vévody Widukinda, jenž do roku 785 vedl boj Sasů proti franckému králi Karlu Velikému. Z Matyldiných předků jsou sice jmenovitě známi opět jen rodiče, takže její původ od vévody Widukinda nemůže být blíže potvrzen, přesto však přinesla do pozdější královské rodiny saskou, takříkajíc nekarolinskou linii, a ta byla pro prestiž Otonů a budoucnost otonské vlády zřejmě důležitější než nový mocenský vzestup saského vévodství na západě. Poté, co král Konrád 23. prosince 918 zemřel, zvolili Frankové a Sasové v květnu 919 na setkání ve Fritzlaru Jindřicha králem. Otonská rodinná pověst zaznamenala, že se tak stalo podle Konrádovy poslední vůle. Přikázal Frankům zvolení Sasa Jindřicha a pověřil svého bratra Eberharda, aby mu předal odznaky královské moci. Na současníky muselo působit jako nápis mene tekel, že se v části bývalé karolinské říše stal králem muž, 19

který nebyl nejen v přímém pokrevním příbuzeneckém vztahu se starým královským rodem, nýbrž nebyl ani franckého původu a navíc náležel k národu, jejž si frančtí králové podrobili jako poslední a který přijal křes- anství až za Karla Velikého, a to až z donucení. Zatímco frančtí velmožové pod konrádovským vedením královskou hodnost bývalého saského vévody podpořili, ve Švábsku a v Bavorsku nebyla zpočátku akceptována. Jindřich si musel uznání své královské hodnosti nejdříve vynutit vojenskými taženími proti vévodům Burkhardovi a Arnolfovi. Nepodmanil si je však, nýbrž učinil z nich své přátele a pomocníky jako uznávaní předáci svých národů se stali nejvýznačnějšími muži v Jindřichově království. Pokud odhlédneme od těchto vojenských akcí, zdá se, že nový král za prvních let vlády opouštěl Sasko jen zřídka nebo pokud tak učinil se od jeho hranic příliš nevzdálil. Tak je kupříkladu doložena jeho návštěva Fuldy, kde byl pohřben jeho předchůdce Konrád Jindřich se zde modlil u hrobu sv. Bonifáce nebo Bonnu, kde na lodi kotvící uprostřed Rýna, přesně na hranici obou říší, uzavřel mírovou a přátelskou smlouvu se západofranckým králem Karlem Pros áčkem, v níž se oba vládci uznali za rovnoprávné vladaře. Až poté, co po Karlově sesazení připojil několika válečnými taženími lotrinské království, jemuž od roku 911 vládl západofrancký král, a jeho kralování se těšilo plné podpoře v celé východofrancké říši (v neposlední řadě díky odražení ma arských nájezdů), pobýval Jindřich se svým dvorem občas i ve Wormsu, Mohuči nebo Frankfurtu. Hlavně je však král se svou rodinou doložen v saském vévodství. Sasko bylo i východiskem pro jeho vojenská tažení proti Slovanům, která vedl kolem roku 930. Byl králem, jenž ze svého vévodství vládl nad částí bývalé francké říše, nebo znamenalo jeho kralování více? Dynastie Jindřicha I. Ačkoli historické vědě připadalo mnohé na Jindřichově královské vládě provizorní, nejpozději deset let od počátku vlády bylo zřejmé, že znamenala založení nové královské dynastie. Král uspořádal pro dobu po svém skonu poměry ve své dynastii jak dokládá listina z roku 929 pro jeho manželku Matyldu a určil za nástupce svého nejstaršího syna. Z liudolfinského rodu se vytvářela královská dynastie, jejíž přesnou strukturu te bylo nutné vytvořit. I z manželství Jindřicha s Hatheburgou pocházel syn, Thankmar, manželský svazek však byl zrušen, a tak Jindřichovými 20