Stálé Okénko Seniorům

ČERVEN 2015 Stálé Okénko Seniorům Najdete uvnitř: Květen, lásky čas Pitný režim Zpráva o činnosti KD Helsinská Anna Letenská Ze vzpomínek frontového vojáka Mistr Jan Hus Alzheimer Dcery Marie Terezie Vydává G-Centrum Tábor jako OBČASNÍK pro táborské seniory

Dnes se k Vám dostává další, Stálé Okénko Seniorům, které přináší informace, zajímavosti a čtení na dny, které nám jarní a následně letní měsíce přinášejí. Přeji všem krásné počasí a doufám, že k pohodě dnů přispěje i náš časopis.

Hned na začátku si připomeňme, že jaro a květen není jen lásky čas, ale je v něm jeden z nejmilejších svátků, a to Svátek matek. Popřejme a zároveň zavzpomínejme na ně alespoň pár básničkami od známých i neznámých autorů. Květen Měsíc květen, ten je prima, to už není vůbec zima! Všechny stromy rozkvetou, včely na ně přilétnou. Letí z květu na kvítek, z jabloně hned na šípek. Pyl moc pilně sbírají, med z něj potom dělají. Květnová V květnu už je delší den, honem honem všichni ven. Vítr venku fouká, jaro na nás houká, vemte boty na nohy a honem do přírody. Venku štěká pes, slyší to celá ves. Já mám radost jako dítě, jaro, jaro miluji Tě. Zdroj Neznámý autor : Internet Květen Fr.Hrubín Květen, květen, jabloň voní květem, až se z toho, včelko milá, úlům hlava zatočila.

Přání Miloň Čepelka Moje milá maminko, dokud jsem byl miminko, nedovedl jsem ti říci, jak moc tě mám rád. Dnes, když s přáním pospíchám, zas se trochu ostýchám. Schovám se za kytici, jdu ti zdraví přát. Pomněnka Fr. Hrubín Tahle holka modrooká pořád sedí u potoka. Když si trochu nohy smočí Sluníčko jí svítí z očí. Matičce J.V.Sládek Matičko má milá, moje milá matko, vy jste jako holub a já holoubátko. Vy jste holub sivý, já holoubek bílý, kde jsme se v tom světě natrefili?

Nejzdravější nápoj je přírodní voda Co pijete, když máte žízeň? Vodu, minerálku, džus, pivo, sladkou limonádu? Jistě, každý si dá to, na co má chuť. Ale lékaři, kteří opakovaně provádějí průzkumy o pitném režimu člověka, se shodují: dostatečný příjem přírodní vody je nejlepším lékem a zároveň prevencí širokého spektra nemocí. Pro udržení zdravého těla a předcházení civilizačním chorobám bychom měli vypít 2,5 3 litry přírodní pramenité vody denně. FOTO: Milan Malíček, Právo Mezi hlavní benefity pití kvalitní přírodní vody patří zejména detoxikace těla, zpomalení procesu stárnutí, správná funkce orgánů a posilování imunitního a lymfatického systému. Takové jsou závěry několika výzkumů. Mezi jídly Nové poznatky o pitném režimu se vztahují především k pití a jídlu, přesněji k pití ráno před jídlem a mezi jídly, dále v průběhu jídla a nakonec po jídle. Nejlepším okamžikem pro hydrataci našeho organismu je podle odborníků doba po probuzení a následně v průběhu dne mezi jídly a před jídlem. Především po ránu je náš organismus, potažmo žaludek, překyselený, a pokud tato kyselost není naředěna, přijatá snídaně shoří. Vitamíny a minerály tak nejsou využity. Pravidelné pití vody mezi jídly a popř. 15 30 minut před jídlem zajistí, že se jídlo bude lépe trávit, opadnou zažívací potíže a budou z těla vyplavovány toxiny. Pití vody před jídlem zlepšuje aktivaci stávajících a tvorbu nových trávicích enzymů.

Příjem tekutin nesmí být nárazový, ale množství vypité vody by mělo být rovnoměrně rozděleno v průběhu celého dne. Před jídlem by to pak nemělo být více než 3 dcl pramenité vody. Vodu při jídle raději ne Pití vody při jídle je lepší se vyhýbat. Pro spoustu lidí je přitom tento zlozvyk zcela přirozený a daný. Je to dáno tím, že hodně lidí podceňuje pití vody během dne, a pocit žízně značící dehydrataci dohání až v době oběda. Nemalé množství vypité vody při jídle však zcela nabourává správné trávení, zpomaluje ho a může způsobit bolestivé křeče. Úplně nejhorší jsou ledové nápoje, které žaludek šokují. Není nutné radikálně při jídle nepít vůbec. Ale ideálně bychom měli pít po malých doušcích menší množství přírodní pramenité nebo minerální vody pokojové teploty či si dát teplý čaj, čímž bude správně podpořeno naše trávení. Zlozvyk Pití velkého množství vody bezprostředně po jídle, ve stylu teď to pořádně zapijeme, je tou nejhorší a navíc škodlivou variantou, tvrdí lékaři. Návyk zapíjení jídla velkým množstvím vody nezpůsobuje okamžité bolestivé či jinak nepříjemné reakce po jídle, ale v dlouhodobém horizontu dochází k disharmonii našeho organismu. To se projevuje zácpami nebo naopak průjmy, nedostatkem hormonů či bolestmi kloubů. Denně až tři litry Pro udržení zdravého těla a předcházení civilizačním chorobám bychom měli vypít 2,5 3 litry přírodní pramenité vody denně, přičemž jednotlivé dávky by neměly přesahovat 3 dcl a měly by být časovány maximálně 15 min. před jídlem a minimálně hodinu po něm. Přísný důraz v rámci tohoto pitného režimu je pak dán na pití vody. Nikoli sladkých limonád, alkoholu či kávy. Ve všech těchto případech se totiž jedná o nasycenou tekutinu, která obsahuje jednoduché cukry a

zbytečné kalorie. Tyto nápoje ani nepřispívají k detoxikaci. Dokonce i čaj má ve srovnání s vodou zhruba pětinovou schopnost odvádět toxiny z těla, protože se jedná o již nasycenou tekutinu. Nečekejte na pocit žízně V prevenci civilizačních chorob, jakými jsou např. vysoký krevní tlak, astma nebo ekzém, je důležité nenechat organismus dehydratovat. Nečekat na pocit žízně, protože v tom okamžiku už je pozdě. Organismus přepíná na tzv. suchý rezervní režim, kdy ledviny začnou stahovat odpadové tekutiny z těla. Překvapivý je i závěr studií, že konzumace tekutin v podobě balené vody, piva, čaje a kávy velmi úzce souvisí s množstvím tuku v těle a celkovým zdravotním stavem člověka. Pivo a obezita Podle výzkumů je ČR lídrem v konzumaci piva na osobu za rok, zároveň patří Češi k obéznějším národům Evropy. Proti tomu národy, které se dožívají nejvyššího věku Japonci a Korejci, jsou na spodních příčkách v konzumaci alkoholu a kávy a dávají přednost právě čisté přírodní vodě a čaji. Paradoxně největšími konzumenty balené vody jsou Mexičané, kteří ale zároveň patří mezi jedny z největších konzumentů sladkých limonád a jsou jedním z nejvíce obézních národů světa. V závěru se všechny výzkumy shodují, že pití přírodních vod přispívá k pomalejšímu stárnutí, rychlejšímu metabolismu, detoxikaci organismu, hydrataci a redukci podkožního tuku. Václav Pergl, Právo

Zpráva o činnosti žen z KD Helsinská: O zapojení seniorek z G-centra Tábor do charitativního projektu Uháčkuj čtverec, který pomáhá sirotkům, opuštěným dětem a dětem s AIDS v Jižní Africe, jste se mohli dočíst v týdeníku Táborsko. O tom, že se do projektu zapojily i ženy z Klubu důchodců Helsinská v Táboře, jste asi ale nevěděli. Tyto ženy vyrobily dohromady 64 kusů čtverců a 2 polštářky. Na projektu se podílely hlavně dvě skupiny, které se v klubu scházejí, a to úterní a středeční. Svou obětavou činnost předvedly již při pletení a háčkování oblečení pro nedonošená miminka v nemocnicích. Veškerý materiál si financují samy, nebo využívají svých vlastních zásob z domova. Aktivní seniorky se dalších projektů nebojí a jsou připravené pomáhat a tvořit dál. Bc. Martina Pejšová

Nemůžeme zapomenout ani na hrdiny okamžiků, událostí, strach, naději, na vše co celým generacím přinesla 2. světová válka. Letos si připomínáme 70.let od konce hrůzovlády fašistického Německa a vzpomínáme na všechny, kteří se bohužel, míru nedočkali. Ale připomeňme si i ty, kteří za něj se ctí bojovali a dočkali se mírových dnů a roků. Vzpomínáme Anna Letenská Obrať svou tvář k slunci a stín dopadne za tebe! (Jiří Letenský syn Anny Letenské) Anna šestnáctiletá, kaštanových vlasů a šedých očí Foto: archiv autora Jaroslav Čvančara Narodila se 29. srpna 1904 v Nýřanech na Tachovsku. Pocházela z kočovné divadelnické rodiny a jako dcera herečky Marie Svobodové vystupovala také pod jménem Svobodová od dětství i na jevišti. Malá Andulka byla prý od narození komediant. A taky ráda recitovala, měla výbornou paměť, dokázala bez problémů odříkávat mnohé maminčiny role. Milovala také maminčinu kazetu s líčidly. Často si je patlala na nos a tváře. Tak nějak se předpokládalo, že bude také herečkou. Prošla řadou venkovských společností a první angažmá získala v roce 1916 u společnosti Suková-Kramuelová. V letech 1921-24 byla členkou Jihočeského národního divadla v Českých Budějovicích, potom působila ve společnosti Alferiho, hrála v Olomouci (1930-31) a ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (1931-35). Po letech angažmá u mimopražských divadel dostala možnost pracovat v Praze až v roce 1939. Zajímavé je, že krátce působila i v Osvobozeném divadle. O tom se však moc nepíše. Když dostala v roce 1939 nabídku Městského divadla na Vinohradech, nezaváhala. Zde měla konečně možnost ukázat, co umí.

Ještě před nástupem do Vinohradského účinkovala často v Československém rozhlase. Podle vzpomínek současníků byla rozený komik a mezi svými vrstevnicemi byla pokládána za nejvýraznější komickou hereckou osobnost. Prof. František Černý ji charakterizuje jako herečku vitálního selského zjevu, tíhnoucí k plnokrevným temperamentním energickým postavám, které si diváky získávaly samozřejmou pravdivostí a věrohodností. Její umění těžilo z odkazu realistického herectví Marie Hübnerové. A SOUKROMÍ? Jejím prvním manželem se na jedné štaci stal herec Ludvík Hrdlička. Toho principál divadla přesvědčil, aby si změnil své příjmení na Letenský. Měl totiž ve svém souboru několik herců s ptačím jménem a už se mu to evidentně přestávalo líbit. Ředitel nechtěl mít spolek ptáků a doporučil Ludvíkovi, ať si dá pseudonym. Ten nevěděl jaký, načež se ředitel zeptal, odkud pochází. Když odpověděl, že z Prahy-Letné, šéf rozhodl: Tak budete Letenský! Tak vlastně získala Anna své vzletné příjmení. Jediným Anniným dítětem byl syn Jiří, narozený v roce 1925, rovněž pozdější herec a režisér. V soukromí to ale manželům Letenským neklapalo. Po vleklé krizi se v červnu 1940 rozvedli, zůstali však nadále přáteli. V říjnu 1941 se Anna Letenská podruhé vdala za architekta Vladislava Čalouna. FOTO: archív Jaroslava Čvančary

Do roku 1942 stihla Anna Letenská natočit dvacet šest filmů. Nehrála v nich zrovna žádné hlavní role, přesto byla nepřehlédnutelná. Anninou poslední rolí se stala domovnice Koubková v komedii Otakara Vávry Přijdu hned. Film vypráví o velkém dědictví. Panu Barvínkovi odkazuje podle závěti jeho strýc milion korun. Šek ovšem nebožtík ukryl někde v bytě. Nenasytní příbuzní převrátí byt vzhůru nohama, vezmou, co jim přijde pod ruku. Nechali tam jen nebožtíkova bernardýna, kterého se dobrák Barvínek ujme. Tušíte správně dopadne to dobře! Bernardýn má šek ukrytý v obojku. Ve filmu hráli samí skvělí herci, hlavní role byla šitá na míru pro Sašu Rašilova. A druhou hlavní roli hrál jeho vlastní bernardýn. Nejspíš málokdo z hereckých kolegů Anny Letenské tušil, co ji v té době potkalo. S určitostí to věděl ale režisér filmu Otakar Vávra. Anna byla krátce podruhé vdaná. Její manžel inženýr architekt Vladislav Čaloun, úředník německé speditérské firmy, byl opravdový vlastenec. Na začátku války se zapojil do odboje, pomáhal Židům přesouvat jejich majetek i k útěkům za hranice. V době heydrichiády byl inženýr Čaloun zatčen, protože nechal v bytě přespat paní Františku Lyčkovou. Byla to manželka lékaře Břetislava Lyčky, po němž bylo vyhlášeno celostátní pátrání, když těsně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 ošetřil Jana Kubiše, jednoho z atentátníků. Paní Lyčková sice nevěděla, kde se skrývá její manžel, ale bezelstně gestapu prozradila, kde strávila minulou noc. Tak byl osud Anny i jejího manžela zpečetěn. Po zatčení manžela byla Anna Letenská donucena podat sama výpověď z divadla byla vyšetřována gestapem, tak aby prý v divadle neztěžovala situaci Mohla ale dotočit film Přijdu hned který, se v režii Otakara Vávry už několik týdnů natáčel. Hrála v něm postavu hubaté domovnice. Když gestapo zatklo 17. července přímo na pracovišti v pražském paláci Kotva jejího manžela, svěřila se druhého dne se vším Vávrovi. Ten o tom píše v pamětech. Řekla mu, že je předvolána na

gestapo a obává se, že tato okolnost může mít vliv na celý štáb a ohrozit další práce na filmu. Říkalo se, že zásluhu na dotočení měl producent filmu, majitel Lucernafilmu a strýc našeho bývalého prezidenta Miloš Havel. Ten prý díky svým konexím získal povolení přímo v Berlíně. Existují ale i názory, že Miloš Havel takovou moc neměl, že Anna měla sloužit jako volavka, že se čekalo, kdo ji bude kontaktovat. Auto, které Annu vozilo denně na natáčení do hostivařských ateliérů, vždy po cestě zastavilo u sídla gestapa v Petschkově paláci. Anna z něj vystoupila a předala čisté prádlo a svačinu pro manžela. Občas ji na gestapo doprovázel i její mladší kolega Miloš Nedbal, který se na rozdíl od některých dalších, kteří při setkání s ní přecházeli na druhou stranu, choval opravdu statečně! Co asi musela Anna prožívat v době natáčení, si tedy stěží můžeme představit. Otakar Vávra na stránkách memoárové knihy Moje filmové století (2011) vzpomínal: Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisami, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže, i když jí gestapáci namlouvali, že se jí to netýká. Ale když byl čas a scéna byla připravena, vstala a šla před kameru výborně zahrát svou komickou roli. Potom si zase sedla za kulisy a čekala. Nikdo v ateliéru kromě mne o tom nevěděl. Pokud ji někdo sledoval, bylo to zcela tajné, byl to někdo ze zaměstnanců ateliéru nebo možná některý kolega. Když jsem natočil poslední záběr, normálně se odlíčila, převlékla a filmové auto ji odvezlo domů. Byla však profesionálka, diváci při premiéře filmu v prosinci 1942 nic nepoznali.

Ve své poslední filmové roli hubatá a energická domovnice Koubková ve Vávrově filmu Přijdu hned. FOTO: Repro z knihy Mraky nad Barrandovem Na počátku září 1942 hned po skončení natáčení ji už z Petschkova paláce nepustili. Odtud putovala do Terezína. Tam se chovala statečně a dodávala ostatním vězňům optimismus, jak se dozvídali její příbuzní od spoluvězeňkyň po válce. Ale ani Terezín nebyla konečná. V říjnu 1942 byla s ostatními pomocníky parašutistů deportována do Mauthausenu. A tam byl její život ukončen střelou z pistole malé ráže. Bylo zaznamenáno, že se tak stalo 24. října 1942 v 10 hodin 56 minut Byla jedinou českou herečkou, kterou nacisté za války popravili. Když se v prosinci roku 1942 konala premiéra filmu Přijdu hned, diváci řvali smíchy a tleskali rázné domovnici, která s důrazem nesmlouvavé markytánky prosazovala pořádek a řád v domě. Nikdo netušil, že její představitelka Anna Letenská je už dávno po smrti. A že neměla čas se s nikým ani rozloučit. Paradoxem je, že filmy, v nichž hrála, bavily publikum až do konce války. Lidé ji obdivovali pro její bezstarostnost a netušili, že ona už skutečně žádné starosti nemá. Co by dala za to, kdyby je ještě mohla mít. Manžel Letenské V. Čaloun svou ženu přežil pouze o několik měsíců, 26.1. 1943 byl popraven.

Letenská byla po válce vyznamenána in memoriam Československým válečným křížem. Její jméno rovněž nese i ulice v Praze. Herci o Anně Letenské František Filipovský Anna Letenská umřela v koncentračním táboře. Spoluvězeňkyně, které se po válce vrátily, vyprávěly, že kolem ní panovala i v nejtěžších chvílích dobrá, uklidňující nálada. I v lágru rozdávala svou veselost. Dokonce prý z hadříků ušila panáčky, jakési loutky, karikující táborové panstvo. Vymýšlela si k nim humorné průpovídky a bavila své přátele. Až do poslední chvíle potvrzovala, že byla bohem nadaným komikem. Svatopluk Beneš Od zadního traktu Vinohradského divadla vede k Riegrovým sadům ulice Anny Letenské. Jen málokdo ví, komu toto jméno patřilo a jaký osud se k němu pojí. Letenská byla znamenitá herečka a vzácný, laskavý člověk. Ženský komik stejně jako dramatický talent. Výrazná představitelka lidových typů, která slibovala, že bude druhou Hübnerovou nebo Bečvářovou. Čekala ji skvělá perspektiva, protože divadlo osobnost tohoto druhu již dlouho postrádalo. Kdyby nepřišla válka! Herečka Anna Letenská se smutným životním osudem na filmovém plátně debutovala ve filmu Kříž u potoka (1937). Film však jejího komediálního talentu nestačil využít. Následovaly další role ve filmech

Slávko, nedej se! (1939), Ženy u benzinu (1939), Umlčené rty (1939), Minulost Jany Kosinové (1940), Pelikán má alibi (1940). Nejvděčnější rolí Anny Letenské je energická zelinářka Netušilová z neprávem opomíjené crazy komedii Miroslava Cikána Milování zakázáno (1938). Babička Anna Letenská z filmu Slávko, nedej se! (1938)

Anna Letenská (vlevo) ve veselohře Milování zakázáno (1938). V letech 1937 1942 vystupovala v menších rolích ve 25 českých filmech. Pelikán má alibi Podle internetu zpracovala Libuše Dědičová Ze vzpomínek a zážitků frontového vojáka V těchto květnových dnech uplyne již 70 let od konce 2. světové války v Evropě. Těch, kteří procházeli válečnými poli, ubývá a my nebudeme moci naslouchat jejich vyprávění. Někteří z nich však své vzpomínky zaznamenali na popud rodin, či svých přátel. Jedním z nich je i můj tatínek, pan Vasil Hajdur, plk. v.v. Jako branec měl nastoupit v roce 1940 do maďarské armády, ale protože chtěl bojovat za svobodné

Československo, uprchl do Sovětského svazu. Při formování Svobodovy armády se stal jejím příslušníkem a vrátil se z Buzuluku přes Sokolovo, Duklu do Prahy. Dovolte, abych uvedla některé z tatínkových vzpomínek na válečné putování. Nejprve z kapitoly Cesta na frontu: Do Valujek transport dorazil 20. února 1943 ve 20 hodin. Od tohoto dne nastalo pro příslušníky praporu velké utrpení a strádání, protože bylo třeba překonat pochodem vzdálenost 350 km ve sněhu, vánici, za 16-20 stupňového mrazu s minimálním odpočinkem a téměř i bez jídla. Dosti často jsem pochodoval vzadu za rotou s velitelem nadporučíkem Kudličem, protože opar, který jsem měl mezi nohama, mi bránil v rychlé chůzi, živé maso"se mi třelo mezi stehny a já si stěžoval veliteli, že už nemohu. Ten mi však povídá: Hajdure, představ si, že takto půjdeme až do Prahy!" Pomyslel jsem si, že to není možné. Z kapitoly Sokolovo: Když jsem se kolem sebe rozhlédl a neviděl nikoho z našich, utíkal jsem pod nepřátelskou palbou ke kostelu, kde byl zbytek naší čety, ale ten byl zamčen. Došel jsem k okopu, který jsem před několika hodinami opustil, a spočítal náboje: měl jsem tři a jeden obranný granát. Řekl jsem si, když musím zemřít tak mladý, zabiju tři fašisty a pak, až mě budou brát do zajetí, odjistím granát, ale živý se nevzdám! Vtom jsem uviděl vojína Cukrmana, na jeho dotaz co tady dělám, jsem odpověděl, že se budu bránit. Jsi blázen! To chceš zbytečně zahynout? Já nemám ani jeden náboj, mám počkat, až mě zastřelí?" Když byl pomalu u lesa, rozběhl jsem se za ním. Na štáb praporu se vrátilo z bojiště v Sokolovu kolem 40 vojáků z 250 lidí.

Z kapitoly Boje o Duklu: Nejednou jsem byl u Dukly na pokraji svých sil, byl jsem unaven a zesláblý stálými útoky a ústupy bez spánku, jídla a v dešti, promočen až na kůži, ale nedovolil jsem si a neodvážil se veliteli postěžovat, že nemohu dále bojovat. Někdy přišla chvíle, že jsem si přál smrt. Myslím, že nepřeženu, když řeknu, že v Dukelském průsmyku jsme bojovali do posledního muže. Raněným byla poskytnuta první pomoc.... Velitel roty mi nařídil, abych raněné odvedl na shromaždiště. Vzal jsem každého z jedné strany pod paží a pomalu jsme šli. Vtom jsme uslyšeli výstřel z šestihlavňového německého minometu a za chvíli miny hučely nad našimi hlavami. Okamžitě jsme se vrhli na zem. Já skočil rovnou do potoka, který byl jen pár kroků od nás, a strčil hlavu pod olšové kořeny a čekal, až palba skončí. Nevnímal jsem, že ležím ve vodě a třesu se zimou. Jakmile palba dozněla, vylezl jsem na břeh a našel své zakrvácené kamarády nehybně ležet. Jejich těla byla potrhaná střepinami a zašpiněná hlínou, hrůza se podívat! Postál jsem chvíli nad nimi a přišlo mi na mysl, že většina z nás skončí v karpatských horách, aniž spatří domov a své blízké. Lítostí mi slzy zalily oči, a tak jsem smutně odešel bez jakékoliv naděje na přežití. Z kapitoly Jaslo: Řidiči jsem nařídil, aby připojil dělo za naši dočku, obsluha nasedla na korbu, já ještě rychle stačil vyskočit na lafetu, jinak by mě nechali na místě. Když jsme se rozjeli z Liptovského Mikuláše, na cestě jsem uviděl převrácené auto našich plukovních pátračů a vedle něj našeho raněného vojáka klečícího na kolenou a prosícího o pomoc, ale nikdo ho nevnímal. Seskočil jsem z lafety, abych raněnému pomohl. Snažil jsem se zastavit nějaké auto, ale na moje

prosby nikdo nereagoval, až jsem se musel postavit doprostřed silnice s namířeným samopalem. Pak mi zastavil studebaker plně naložený vojáky. Raněného jsem vzal do náruče, měl obě nohy těžce raněné pod koleny, jedna noha držela jenom na kůži. Vojáka vytáhli na korbu bez ošetření a hned se rozjeli, aniž by mě vzali. Já musel utíkat příkopem pod palbou nepřátelských pěších zbraní až do Okoličného. Tam jsem zjistil, že byl odvezen do polní nemocnice.... Se Štefanem jsem se sešel po válce v roce 1946 ve Stromovce, když měli zahraniční vojáci sraz. Šel bez holí a začal mi děkovat za záchranu života. Nechtěl jsem věřit svým očím, že chodí po dvou. Radostně odpověděl: Na jedné mám protézu a druhou mi lékaři zachránili." Z kapitoly Velká Fatra a konec války: Dne 8. května kolem půlnoci přišla zpráva, že fašistické Německo kapitulovalo. Na tuto zprávu reagovala celá délka fronty. Najednou mezi vojáky vypukla šílená radost, křik, zpěv, ozývalo se obrovské hurá a střelba ze všech druhů zbraní. Ohlušující jásot. Z noci se stal den, tisíce světlic vybuchovalo na obloze, mezi nimi lítaly protiletecké granáty. Radost nebrala konce po celou noc, až když slunce vycházelo, začala utichat střelba a zpěv ustával. Byl konec hrozné, kruté války, která pohřbila tisíce životů. Ale ještě 10. května jsme narazili na odpor. Naše 1. brigáda postupovala ve směru Boskovice, Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod až do Uhříněvsi, kde byla rozmístěna po okolních vesnicích. Zde se připravovala na vítězné defilé do Prahy. Konečně nastal 17. květen 1945, na který jsme čekali 26 měsíců. 1. československý armádní sbor v SSSR nastoupil k přehlídce v čele se svým velitelem Ludvíkem Svobodou. Vítaly nás mohutné davy

obyvatel. Mnozí se slzami v očích nás zasypávali kyticemi květů. Radost ze svobody nebrala konce. Hrdě jsme pochodovali Žižkovem směrem na Václavské náměstí a přehlídku zakončili na Staroměstském náměstí. A zde se svými bojovými zástavami československý armádní sbor nastoupil před prezidenta republiky Dr. E. Beneše, který přednesl slavnostní projev. Tímto shromážděním skončila pro nás druhá světová válka.... Prožil jsem 800 krutých válečných dnů, prošel tisíce kilometrů o hladu, blátem, sněhem, zničenými městy a vesnicemi, po zemi poseté krátery a minami. Byl jsem na této cestě dvakrát raněn a dnes tu stojím s hlavou vztyčenou na historickém Staroměstském náměstí jako vítězný voják a pomalu nemohu uvěřit, že jsem tuto krvavou válečnou lázeň přežil ve zdraví a dočkal se svobody. Štěstí stálo při mně. Z knihy Z gulagu přes Buzuluk do Prahy vybrala N.Holečková Letos si připomínáme ještě jedno významné datum, 600 let od upálení mistra Jana Husa. Mistr Jan Hus Mistr Jan Hus byl významný teolog, kazatel a středověký církevní reformátor, jehož učení dalo vzniknout husitskému hnutí a započalo reformu tehdejší církve. 6. července 1415 byl upálen v Kostnici. Toto datum je českým státním svátkem.

Portrét Jana Husa FOTO: Profimedia.cz Život a kazatelská činnost Hus se narodil v Husinci okolo roku 1369. Studoval na pražské univerzitě, v roce 1393 zde obdržel titul bakaláře a o tři roky později mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Byl vysvěcen na kněze a začal kázat v kostele sv. Michala, od 14. března 1402 kázal v Betlémské kapli. V roce 1401 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a později rektorem univerzity, kde prosazoval větší podíl Čechů na vedení univerzity. Hus ve svých kázáních kritizoval mravní problémy římskokatolické církve a odpustky. Přebíral některé z myšlenek anglického teologa Johna Wycliffa (v češtině se běžně užívá Jan Viklef), který je spolu s Husem považován za jednoho z prvních reformátorů církve. Oba kritizovali například křížové výpravy a vyzývali k následování Bible. Hus se například ve svém nejvýznamnějším spisu O církvi snaží ukázat, že hlavou církve je Ježíš Kristus a křesťané nemusejí poslouchat papeže, pokud jsou jeho nařízení v rozporu s Biblí. Hus tak napadá právo papeže být hlavou církve. Právě papeže Jana XXIII. Hus nazval antikristem za vyhlášení odpustků pro ty, kdo se zúčastní křížové výpravy proti králi Ladislavu Neapolskému. Jan XXIII. na Husa vyhlásil klatbu a nařídil jeho zajetí. Měl být souzen podle církevních zákonů a bylo nařízeno zboření Betlémské kaple. V květnu 1412 přišli do Prahy pověřenci papeže Jana XXIII., aby v zemích Koruny české prodávali odpustky, kterými se křesťané mohli vykoupit z hříchů. Výnos z jejich prodeje chtěla hlava katolické církve

využít na křížovou výpravu proti neapolskému králi. Václav IV. měl dost důvodů, aby podpořil papežovu odpustkovou iniciativu. Rozhodl se poskytnout ochranu prodavačům odpustků, které do Prahy přivedl pasovský děkan Václav Tiem z Mikulova. Proti odpustkům se stavěli čeští mistři i studenti Karlova vysokého učení. V Betlémské kapli horlil Jan Hus:... poslové papežovi nemluví slov božích, ježto v bule (papežské listině o odpustcích) neradí dobře žíti, ani bližního milovati, ani nepřátelům dobře činiti, než toliko peníze za odpuštění hříchů dávati, což nejsou slova boží, neboť jsou slovům božím protivná." Znepokojující zprávy o napětí v pražských městech doléhaly až na Žebrák, v jehož stěnách hledal král Václav klid. V době, kdy se univerzitní mistři nedokázali dohodnout, rozhodl se zasáhnout. Vyměnil staroměstskou radu a vydal přísný zákaz veřejných projevů proti odpustkům. Napínaná tětiva praskla v pondělí 11. července 1412. Předešlý den uvěznili staroměstští konšelé tovaryše Jana, Staňka a Martina, kteří se posmívali odpustkům. Navzdory Husově přímluvě vyčkali, až se dav shromážděný na rynku rozejde, a pak přikázali právu a mistru popravčímu, aby je vyvedli a sťali". Prahou se rychle roznesla zvěst o popravě tří mládenců, jejichž vinou byl odpor proti prodeji odpustků. Pražané se znovu srotili na Staroměstském náměstí a těla popravených odnesli do Betlémské kaple, kde je pochovali. Příští revoluce měla první oběti. Prameny se shodují, že Hus, opouštěný králem, se demonstrativního pohřbu neúčastnil. V této chvíli dal Hus najevo, že takovou papežskou autoritu nerespektuje a odvolal se ke Kristu jako k "nejvyššímu soudci. Byl vyhlášen zákaz účasti na svátostech v místech, kde Hus pobýval. Hus tedy odešel z Prahy do Kozího Hrádku, kde kázal prostým lidem a ti jej za jeho názory milovali. Mnohé myšlenky totiž s tímto kazatelem sdíleli, ale doposud se báli je vyslovit. Z tohoto hlediska šlo zejména o kritiku odpustků, celé řady povinných poplatků církvi a bohatství církevních hodnostářů.

Mezi obdivovatelky Jana Husa Náležela také šlechtična Anna z Mochova, jejíž muž Jan byl příslušníkem rodu Vítkovů a majitel Sezimova Ústí. V tomto poddanském měst, v sousedství Kozího hrádku. Hus zřejmě od dubna 1414 pobýval a 26. června téhož roku zde dopsal spis O Hřieše. Hus před koncilem v Kostnici Hus byl v Čechách v bezpečí, ale poté, co byl císařem Zikmundem vyzván, aby se omluvil za kacířství před církevním koncilem, odjel do německé Kostnice a jeho osud měli v rukou jeho odpůrci. Koncil svolal Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414. Měl ukončit církevní rozkol, reformovat církev a odstranit kacířství. Proces s Husem byl tedy jen jednou z více položek koncilu. Hus v Kostnici podléhal církevnímu právu. Podle tohoto práva byl však za své názory předem odsouzen, byl proto hned zatčen. Marně naléhali kardinálové na Husa, aby se vzdal bludného učení; marně jej varoval římský král Zikmund: Jene Huse, dvě cesty jsou ti položeny, buď abys odpřisáhl a odvolal bludy zde odsouzené, nebo budou účastníci koncilu jednat podle svých práv...." Mistr Jan odmítal ustoupit a znovu se odvolával k Božímu soudu, který mne i vás spravedlivě podle zásluh bude souditi." Do Kostnice přicházely protesty moravských i českých šlechticů a Zikmund, považující České království za své případné dědictví, se snažil odkládat Husovo odsouzení. V Husově žaláři se střídaly návštěvy. Přicházeli jeho čeští průvodci, objevil se Štěpán z Pálče a přišel i významný činitel koncilu (snad kardinál Zabarella), kterého Hus nazývá uctivě Otcem. Znovu naléhal a Hus znovu odmítal: Odstup, odstup,

odstup ode mne, protože Kristus Pán mě odmění přehojně, přispěje nyní k mé stálosti a v budoucnu dopřeje mi slávy." Hus neustoupil ze svých názorů a byl 6. července 1415 upálen na hranici před hradbami Kostnice. Husův popel byl vysypán do Rýna, aby z něj nic nezůstalo jeho věrným. Paradoxně Husova smrt kazatelovo učení ještě více popularizovala a vyvolala v českých zemích lidové bouře. Upálení Jana Husa na dřevorytu z roku 1536 FOTO: fotobanka Profimedia Husovy myšlenky a dramatické okolnosti soudu a jeho smrti zapálily plamen husitského hnutí a započaly českou reformaci a úsilí o proměnu katolické církve. Hus byl po své smrti uctíván jako mučedník. Symbolem husitského hnutí se stal kalich, který symbolizoval jeden z požadavků, kterým bylo přijímání podobojí coby výrazu rovnosti duchovních a prostého lidu. Role husitství v českých moderních dějinách Husitství sehrálo zásadní roli v české historiografii a představovalo významné téma v dobách národního reformního hnutí. Pro historika Františka Palackého toto hnutí bylo vrcholem národních dějin. Hus setrvával po staletí v nemilosti katolíků. Jeho názory je však třeba vnímat z dobového hlediska. Jak nedávno upozornil český kalolický teolog a kněz Tomáš Halík, chápeme-li Husovu kritiku papežství jako kritiku konkrétní podoby papežství jeho doby (a ne jako dogmatické vyjádření o papežském úřadu vůbec), dáme mu vzhledem k tehdejší době plně zapravdu. Chápeme-li polemický zápal kritických kázání o stavu církve, pak zjistíme, že mnozí světci mluvili na adresu tehdejších církevních poměrů ještě daleko drsněji..."