FONETIKA A FONOLOGIE I.
AUTOR Mgr. Jana Tichá DATUM VYTVOŘENÍ 7. 9. 2012 ROČNÍK TEMATICKÁ OBLAST PŘEDMĚT KLÍČOVÁ SLOVA ANOTACE METODICKÉ POKYNY 3. ročník Český jazyk a literatura Český jazyk Fonetika, fonologie, ortofonie, ortoepie, mluvidla, hlásky, spodoba znělosti Žáci se v prezentaci seznámí se strukturou fonetiky a základy fonologie, jejími pojmy, zvukovými prostředky a jejich využití. V tomto oddíle především se zvukovou stránkou jazyka, rozdělením hlásek a spodobou znělosti. Výklad bude doplněn procvičováním. Prezentace je určena k výkladu o fonetice a fonologii.
Fonetika = věda zabývající se zvukovou stránkou jazyka (jak slova slyšíme) Fonologie = věda zabývající se fonémy (viz níže) Ortofonie = soubor a popis zásad správné artikulace hlásek Ortoepie = soubor norem, pravidel spisovné výslovnosti hlásek, skupin hlásek a vět
Hlásky základní jednotka fonetiky, zaznamenávají se písmeny Foném základní jednotka fonologie, nejmenší jazyková jednotka schopná rozlišit význam slova (př. pere bere, domu domů)
Mluvidla a řeč Základní složky mluvení: a) dýchání b) tvorba hlasu c) článkování Mluvidla = ústrojí k tvoření artikulované řeči Chvění výdechového vzduchu vnímáme jako zvuk.
Dýchací plíce a dýchací cesty, hrudník, bráníce vznikne výdechový proud vzduchu Hlasové - hrtan, hrtanový příklůpek, hlasivky (napínají se nebo povolují, sbližují nebo oddalují) výdechovým proudem z plic se rozkmitají = vznikne tón hlasu Artikulační rezonanční dutiny (ústní, nosní, ), hrtan a artikulační orgány aktivní = jazyk, rty, a pasivní = zadní patro, přední patro, dásně, zuby hlas se přetváří na řeč http://cs.wikipedia.org/wiki/soubor:mluvidla.png
Soustava českých hlásek Samohlásky neboli vokály, mají povahu tónů. Podle místa artikulace je v češtině dělíme na: přední (i, í), střední (e, é, a, á, o, ó), zadní (u, ú) vysoké (i, í, u, ú), středové (e, é, o, ó), nízké (a, á) všech 10 českých sam. (tj. 5 krátkých a 5 dlouhých) a 3 dvojhlásky se považují za samostatné fonémy: krátké: a, e, i, o, u dlouhé: á, é, í, ú; ó dvojhlásky (diftongy): v domácích slovech [ou] a v citoslovcích a přejatých slovech [au] a [eu]
Souhlásky neboli konsonanty, ve sluchovém dojmu převažuje šum. dělíme je: na tvrdé (h, ch, k, r, d, t, n), měkké (ž, š, č, ř, c, j, ď, ť, ň), obojetné (b, f, l, m, p, s, v, z) dále - podle místa artikulace, způsobu artikulace, průchodu dutinou, a podle účasti hlasivek znělé (hlasivky kmitají) : b, d, ď, g, z, ž, h, v, l, r, m, n, ň, j neznělé (bez účasti hlasivek): p, t, ť, k, s, š, c, č, f, ch, x párové b -, d -, ď -, h -, v -, z -, ž -, v přejatých slovech též g - nepárové l, r, m, n, ň, j http://cs.wikipedia.org/wiki/hl%c3%a1ska
Spodoba znělosti Dochází k ní, když se ve slově setkají dvě souhlásky párové, lišící se znělostí. O tom jak budeme vyslovovat skupinu souhlásek rozhoduje poslední souhláska. loďka k je neznělá, ď je znělá => vyslovujeme nezněle jako [loťka] sbírat s neznělé, b znělé => [zbírat] souhlásky párové na konci slova se vždy vyslovují nezněle => ztráta znělosti. Sud [sut]
Použité zdroje Sochrová, Marie: Český jazyk v kostce, Havlíčkův Brod: Fragment, 2007. ISBN 80-253-0189-0 http://www.cesky-jazyk.cz/slovnicek-pojmu/zvukova-stranka-jazyka/ http://jazyk-cz.blogspot.com/2008/11/zvukov-strnka-jazyka.html http://cs.wikipedia.org/wiki/p%c5%99%c3%adklonka http://cs.wikipedia.org/wiki/p%c5%99%c3%adzvuk http://cs.wikipedia.org/wiki/%c4%8ce%c5%a1tina http://cs.wikipedia.org/wiki/hl%c3%a1ska