Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA V LEDNICI Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Ing. Ivo Ondrášek, Ph.D. Vypracoval: Marek Soporský Lednice 2012

Mendelova univerzita v Brně Ústav ovocnictví Zahradnická fakulta 2011/2012 ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Marek Soporský Zahradnické technologie Zahradnictví Název tématu: Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma. Rozsah práce: 40 stran Zásady pro vypracování: 1. Na základě dostupných literárních údajů v odborné literatuře vypracujte podrobný taxonomický seznam rostlinných druhů zařazovaných, z hlediska využitelnosti plodů, mezi ovocné druhy a to jak z pohledu tržně významného tak méně rozšířeného ovoce. 2. Taxonomický přehled bude vypracován podle platné nomenklatury. V rámci jednotlivých čeledí a druhů bude vypracován stručný popis hlavních znaků a vlastností. 3. V příloze zpracujte přehlednou a přesnou formou taxonomický seznam ovocných druhů mírného pásma. 4. Aktivní účast na semináři ústavu pro zpracování závěrečných prací. Seznam odborné literatury: 1. VACHŮN, Z. -- ŘEZNÍČEK, V. Ovocnictví : Praktické cvičení II. 2. vyd. Brno: VŠZ, 1985. 120 s. 2. RICHTER, M. a kol. Velký atlas odrůd ovoce a révy. 1. vyd. Lanškroun: TG Tisk, 2002. 158 s. ISBN 80-238-9461-7. 3. KÜHN, F. Botanika : speciální botanika a geobotanika. 1. vyd. Brno: Vysoká škola zemědělská, 1992. 203 s. ISBN 80-7157-004-4. 4. Odborná botanická a taxonomická literatura; odborné časopisy; elektronické informační zdroje Datum zadání bakalářské práce: listopad 2010 Termín odevzdání bakalářské práce: květen 2012 Marek Soporský Autor práce Ing. Ivo Ondrášek, Ph.D. Vedoucí práce prof. Dr. Ing. Boris Krška Vedoucí ústavu doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D. Děkan ZF MENDELU

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury a informačních zdrojů. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. Lednice, dne Podpis studenta..

Poděkování: Děkuji Ing. Ivo Ondráškovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky při vedení mé bakalářské práce a prof. Dr. Ing. Borisi Krškovi za odborné vedení po dobu studia. Velké díky patří i mojí rodině za podporu, kterou mi dávali po dobu celého mého studia a za jejich oporu a trpělivost, kterou projevili v průběhu zpracovávání této práce a poděkování patří rovněž mým přátelům.

OBSAH 1 ÚVOD 1.1 Cíl práce 9 1.2 Původ ovocných druhů a vznik odrůd 9 1.3 Historie pěstování ovoce 12 1.4 Hospodářské členění ovocných druhů 13 2 BOTANICKÉ TŘÍDĚNÍ OVOCNÝCH DRUHŮ 2.1 Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité 2.1.1 Actinidia arguta (Siebold & Zucc.) Planch. ex Miq. Aktinidie význačná 15 2.1.2 Actinidia kolomikta (Maximowicz et Ruprecht) Maximowicz Aktinidie kolomikta 15 2.2 Betulaceae S. F. Gray - Břízovité 2.2.1 Corylus avellana L. - Líska obecná 16 2.2.2 Corylus colurna L. - Líska turecká 16 2.2.3 Corylus maxima Mill. - Líska největší 16 2.3 Caprifoliaceae Juss. - Zimolezovité 2.3.1 Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark. - Zimolez kamčatský 17 2.3.2 Sambucus nigra L. - Bez černý 18 2.4 Cornaceae Dumort. - Dřínovité 2.4.1 Cornus mas L. - Dřín obecný 18 2.5 Elaeagnaceae Juss. - Hlošinovité 2.5.1 Elaeagnus multiflora Thunb. - Hlošina mnohokvětá 19 2.5.2 Elaeagnus umbellata Thunb. - Hlošina okoličnatá 19 2.5.3 Hippophae rhamnoides L. - Rakytník řešetlákový 19 2.6 Ericaceae Juss. - Vřesovcovité 2.6.1 Oxycoccus macrocarpus (Ait.) Pers - Klikva velkoplodá 20 2.6.2 Oxycoccus palustris Pers. - Klikva bahenní 20 2.6.3 Vaccinium myrtillus L. - Brusnice borůvka 20 2.6.4 Vaccinium vitis-idaea L. - Brusnice brusinka 21 2.7 Fagaceae Dumort. - Bukovité 2.7.1 Castanea sativa Mill. - Kaštanovník setý 21 2.8 Grossulariaceae DC. - Meruzalkovité 2.8.1 Ribes culverwellii Macfarl. - Josta 22 2.8.2 Ribes nigrum L. - Rybíz černý 22 2.8.3 Ribes rubrum L. - Rybíz červený a bílý 22 2.8.4 Ribes uva-crispa L. - Meruzalka srstka 23

2.9 Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité 2.9.1 Juglans nigra L. - Ořešák černý 24 2.9.2 Juglans regia L. - Ořešák královský 24 2.10 Moraceae Link - Morušovníkovité 2.10.1 Morus alba L. - Morušovník bílý 24 2.10.2 Morus nigra L. - Morušovník černý 25 2.11 Rosaceae L. - Růžovité 2.11.1 Amelanchier canadensis (L.) Medik. - Muchovník kanadský 26 2.11.2 Amelanchier lamarckii Schroeder. - Muchovník Lamarckův 26 2.11.3 Amelanchier alnifolia (Nutt.) Nutt. ex M. Roemer - Muchovník olšolistý 26 2.11.4 Aronia melanocarpa (Michx.) Elliott (s.l.) Temnoplodec černoplodý 27 2.11.5 Crataegus pinnatifida Bunge - Hloh peřenoklaný 27 2.11.6 Cydonia oblonga Mill. - Kdouloň obecná 27 2.11.7 Fragaria ananassa Duch. - Jahodník obecný 28 2.11.8 Malus domestica Borkh. - Jabloň domácí 29 2.11.9 Mespilus germanica L. - Mišpule německá 30 2.11.10 Prunus amygdalus (Mill.) D. A. Webb - Mandloň obecná 30 2.11.11 Prunus armeniaca L. - Meruňka obecná 31 2.11.12 Prunus avium L. - Třešeň obecná 31 2.11.13 Prunus cerasifera Ehrh. - Myrobalán třešňový 31 2.11.14 Prunus cerasus L. - Višeň obecná 32 2.11.15 Prunus domestica L. - Slivoň švestka 32 2.11.16 Prunus persica (L.) Batsch - Broskvoň obecná 33 2.11.17 Pyrus communis L. - Hrušeň obecná 33 2.11.18 Pyrus pyrifolia (Burm. f.) Nakai - Hrušeň písečná, Nashi 34 2.11.19 Rosa rugosa Thunb. - Růže svraskalá 34 2.11.20 Rubus fruticosus L. - Ostružiník křovitý 34 2.11.21 Rubus idaeus L. - Maliník obecný 35 2.11.22 Sorbus aucuparia L. subcsp. moravica - Jeřáb ptačí, moravský 35 2.11.23 Sorbus domestica L. - Jeřáb oskeruše 35 2.12 Vitaceae L. - Révovité 2.12.1 Vitis vinifera L. - Réva vinná 36 3 ZHODNOCENÍ OVOCNÝCH DRUHŮ MÍRNÉHO PÁSMA Z POHLEDU TAXONOMICKÉ ČLENITOSTI, ADAPTABILITY K PROSTŘEDÍ A VYUŽITÍ PLODŮ 3.1 Požadavky ovocných druhů na klimatické faktory 37 3.2 Srovnání čeledí a jednotlivých ovocných druhů mírného pásu 40 3.3 Introdukce nových ovocných druhů z genetických center původu do Evropy 40

3.4 Možnosti rozšíření stávajícího botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat 41 3.4.1 Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité Actinidia chinensis Planch - Aktinidie čínská, kiwi 41 3.4.2 Annonaceae Juss. - Láhevníkovité Asimina triloba (L.) Dunal - Muďoul trojlaločný 42 3.4.3 Ebenaceae Gurke - Ebenovité Diospyros kaki L. f. - Tomel japonský 42 3.4.4 Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité Carya illinoinensis (Wangenh.) K.Koch. - Ořechovec pekan 43 3.4.5 Moraceae Link - Morušovníkovité Ficus carica L. - Fíkovník smokvoň 44 3.4.6 Rhamnaceae Juss. - Řešetlákovité Ziziphus jujuba Mill. non Lam. - Cicimek datlový 44 3.5 Využití méně známých druhů ovoce 45 3.6 Mimoprodukční význam ovocných druhů 48 3.7 Schématické znázornění botanického členění 49 4 ZÁVĚR 50 5 VLASTNÍ SHRNUTÍ 51 6 SOUHRN, RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA, KEYWORDS 52 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ 53

Abstrakt V této bakalářské práci je přehledným způsobem zpracován seznam ovocných druhů mírného pásma s ohledem na možnosti rozšíření tohoto botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat. Jako úvod do problemtiky je na začátku této práce popsán původ ovocných druhů a genetická centra původu spolu s principy vzniku odrůd ovoce. Následuje stručná historie pěstování ovocných druhů v našem podnebí a hospodářské členění ovoce dle charakteru plodů, pro které se ovocný druh pěstuje. V další části je shromážděn botanický přehled u nás běžně se vyskytujících ovocných druhů, který je abecedně seřazený přednostně podle jednotlivých čeledí. Protože jednou z vlastností našich ovocných druhů je větší či menší mrazuodolnost, je jedna kapitola věnována požadavkům některých ovocných druhů na klimatické faktory. V závěru se práce věnuje možnosti rozšíření stávajícího botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, využití méně známých druhů ovoce a mimoprodukčnímu významu ovocných druhů. Klíčová slova: Ovocné druhy mírného pásu, botanické třídění, taxonomie, ovoce Abstract This thesis provides a summary of temperate climate fruit species presented as a list and researches options for expanding this botanical list with fruit species from bordering temperate regions (e.g. Italy, Spain) and subtropical climates that could be successfully grown in temperate conditions. The introduction explores the origins of fruit species including the genetic centre of origin as well as principles of new fruit variety origins. A brief history of fruit species growing in the temperate climate and agricultural classification according to characteristics of fruits for which the fruit species are grown is presented, followed by a summary of typical fruits grown in moderate climate. This summary is alphabetically organised according to fruit family. As one of the characteristics of the fruits grown in temperate climate is frost resistance, one chapter is dedicated to climate requirements of these fruit specimens. In the conclusion this thesis explores various possibilities to expand the existing fruit specimen in temperate climates with those of subtropical climate, utilisation of lesser known fruit types or usage of fruit species outside fruit production. Keywords: Temperate climate zone, fruits, botanical classification, taxonomy

1 ÚVOD 1.1 Cíl práce Cílem práce je na základě dostupných literárních údajů v odborné literatuře vypracovat podrobný a komplexní taxonomický přehled rostlinných druhů mírného pásma zařazovaných z hlediska využitelnosti plodů mezi ovocné druhy a to jak z pohledu tržně významného, tak méně rozšířeného ovoce s ohledem na možnost rozšíření tohoto botanického přehledu o druhy přechodného pásu mezi mírným a subtropickým, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat. 1.2 Původ ovocných druhů a vznik odrůd Některé plodiny pěstuje lidstvo po tak dlouhou dobu, že se dá jen velmi těžko vystopovat jejich původní domovina. Přesto fytogeografické studie ukázaly, že dnešní kulturní rostliny většinou pocházejí z určitých, poměrně přesně vymezených oblastí. Oblasti, kde jsou dnes některé ovocné druhy nejvíce rozšířeny, však vůbec neodpovídají místu jejich vzniku a cesta mnoha ovocných druhů do střední Evropy byla doslova dobrodružná, jak tomu bylo např. u morušovníku. Vznik ovocných druhů můžeme hledat ve vnitrozemských vysokohorských údolích nebo na náhorních plošinách tropů nebo subtropů. Jsou to většinou nepříliš rozlehlá území s členitým povrchem s velkými rozdíly denních a nočních teplot, vystavené intenzívnímu ultrafialovému záření. V těchto tzv. genetických centrech byly nejpříznivější podmínky ke vzniku genetických mutací, tj. přirozeně vzniklých dědičných změn. Na vzniku kulturních rostlin se dále podílelo samovolné křížení a selekce odolných jedinců. Z genetických center se kulturní rostliny prostřednictvím člověka po tisíciletí šířily do jiných světadílů a během této doby je člověk postupně přetvářel. Dnes se zpravidla uvádí dvanáct genetických center, kde vznikly kulturní rostliny. Významné ovocné druhy mírného pásu pocházejí z desíti z nich. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) 1. Východoasijské genetické centrum (I) zaujímá oblasti východní Asie, především Nepál, Čínu a také Japonsko. Je to jedno z největších center, pokud jde o druhovou rozmanitost, pochází odtud kolem 130 druhů kulturních rostlin. Bohatě je mezi nimi zastoupeno především ovoce, ať již se pěstuje v mírném pásu, v tropech nebo subtropech. Pochází odtud broskvoň, morušovník bílý, meruňka, aktinidie, litchi a kaki. Zvlášť významně jsou zastoupeny citrusy, mimo jiné mandarinka obecná, king, unšiu a pomerančovník. 9

2. Indomalajské genetické centrum (II) zahrnuje Indočínu, Indonésii, Malajsii, Filipíny a Oceánii. Pochází odtud durian, mangostan a především banánovník s velkým množstvím forem. Citrusy jsou zastoupeny citroníkem, šedokem a kyselým lajmem. V tomto centru vznikl také morušovník černý. 3. Indické genetické centrum (IV) je v podstatě území dnešní Indie a Bangladéše, druhově rovněž velmi bohaté. Z ovocných druhů odtud pochází především mangovník, morušovník černý a z citrusů cedrát. 4. Středoasijské genetické centrum (V) se rozkládá na území Afghánistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a západního Tchien-šanu. Pochází odtud mandloň, meruňka, rakytník a měsíční jahodník, jabloň, hrušeň, višeň, švestka, slivoň, ořešák, réva vinná a datlová palma 5. Předoasijské genetické centrum (VI) zahrnuje oblast Malé Asie, Arábie, Zakavkazska, Íránu a vysočiny Turkmenistánu. Vznikly zde švestka, višeň, jabloň, hrušeň, ořešák, kdoule, mišpule, maliník, dřín a růže. Pochází odtud také granátovník, smokvoň a palma datlová. Obr. 1. Mapa genetických center (Vavilov, 1926; Žukovskij,1967) 10

6. Středomořské genetické centrum (VII). Je to vlastně Středomoří, jímž rozumíme Řecko, balkánské státy, Itálii, jižní Francii, Španělsko, Portugalsko, severní Afriku, Sýrii a Izrael. Podnebí této oblasti se vyznačuje suchým, horkým létem a mírnou, zpravidla deštivou zimou. Genetické zdroje této oblasti jsou omezené, často jde o druhotný výskyt. Například některé citrusy, jako citroník a pomerančovník, našly v této oblasti optimálni podmínky pro růst a vývoj. Naproti tomu mandarinka středozemní vznikla pravděpodobně přímo v této oblasti křížením mezi introdukovanými druhy mandarinek. Ze středomořské oblasti pocházejí také slivoň, réva vinná, olivovník, fíkovník, pistácie, rohovník, třešeň a líska. 7. Středoamerické genetické centrum (X) zahrnuje země jako je Mexiko, Guatemala, Kostarika Honduras, Panama a Antilské ostrovy. Z ovocných plodin odtud pochází avokádo, papája, psidium, zapota a také jahodník virginský. 8. Jihoamerické genetické centrum (XI). Jedno z nejrozsáhlejších center je jihoamerické, zahrnující Peru, Ekvádor, Bolívii, Chile, Brazílii a Paraguay. Pochází odtud např. aka, ledvinovník západní, anony, mučenky, psidium, jahodník chilský a jiné druhy. 9. Severoamerické genetické centrum (XII). Toto nověji uváděné centrum zahrnuje USA a Kanadu. Z ovocných druhů odtud pocházejí velkoplodé borůvky a brusinky, ale také tzv. ořechy pekan. 10. Africké genetické centrum (VIII, E) zahrnuje Afriku a původní etiopské centrum a je genocentrem pro kávovník, datlovou palmu a kolu. 11. Eurasie (IX) Toto centrum zahrnuje Evropu a Asii. Pochází odsud jeřáb, angrešt, třešeň, líska, dřín, černý bez. 12. Australské genetické centrum (III) není z hlediska původu ovocných druhů významná. (Žukovskij,1967: In: Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) Také České republice se vyskytují plané druhy příbuzné kulturním plodinám: Grosularia uva-crispa, Cerasus avium, C. fruticosus, Cerasus vulgaris, Malus sylvestris, Pyrus communis, Pyrus pyraster, Prunus domestica, Ribes rubrum, R. nigrum, R. petraeum, R. alpinum, Sorbus spp. Amygdalus nana a Vitis sylvestris. (Nečas et al., 2004) 11

1.3 Historie pěstování ovoce Zemědělství vzniklo pravděpodobně v Asii v době, kdy ještě byla větší část Evropy severně od Alp pokryta sněhem a ledem. Po odeznění doby ledové se během mladší doby kamenné a začátku doby bronzové Evropa zalidňovala. Lidé, kteří již znali zemědělství a přinášeli si s sebou kulturní rostliny, přišli dvěma cestami. První vedla od Kavkazu přes východoevropské stepi a druhá přes Malou Asii do severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov. V nejstarších dobách se zemědělské plodiny pěstovaly hlavně pro výživné látky. Nejrozšířenější bylo pěstování obilovin a luskovin. Ovoce a ořechy se sbíraly jako doplněk hlavní potravy. S počátkem doby historické se začaly šířit ovocné druhy z Malé Asie přes Řecko a Itálii do ostatní Evropy. Římané je rozšířili zároveň s kolonizací do severnějších oblastí. Je známo, že ve starověkém Římě se dávno před naším letopočtem zakládaly ovocné zahrady, protože ušlechtilé ovoce a víno byly součástí hostin. Nejznámější byly zahrady římského císaře Augusta, kde už se pěstovaly hrušně, jabloně, smokvoně, meruňky a réva vinná. Antický spisovatel Palladius už v 2. století n. l. jmenuje jabloňové odrůdy a píše o tom, že "jabloně milují tučnou a silnou půdu, která neni zavodňována, nýbrž sama sebou". Zemědělství starých Slovanů a Germánů není v nejstarších písemných záznamech spojováno s ovocnářstvím. Germáni, jak o nich vypráví římský historik P. C. Tacitus, ovocnářství neznali. Severně od Alp se ušlechtilé jabloně pěstovaly až po římské invazi. Po rozpadu římské říše ovocnářství na Apeninském poloostrově i v bývalých římských koloniích upadalo v zapomenutí. K většímu rozvoji zemědělství, ovocnářství a zelinářství došlo až v 9. století. V historiích ovocnářství se dodnes cituje z nařízení císaře Karla I. Velikého o správě císařských statků z roku 812 "Capitullare de villis el cortis imperialibus", jak pečovat o zahrady a které rostliny v nich pěstovat. Kromě zeleniny, okrasných a léčivých rostlin se v něm doporučuje k pěstování 14 druhů ovoce: mandloň, líska, kaštan jedlý, višeň, třešeň, morušovník černý, ořešák vlašský, broskvoň, jabloň, švestka, oskeruše, kdoule, smokvoň a mišpule. Kromě královských zahrad se ve středověku pěstovalo ovoce také v klášterních zahradách. Už v 8. a 9. století zakládali mniši ovocnářské a zelinářské zahrady na sever od Alp a rozšířili pěstování ovoce a zeleniny ve střední a severní Evropě. Na konci středověku se ovoce stalo postupně součástí potravy i prostého lidu. Z jablek se vyráběl mošt a burčák, z hrušek a švestek povidla. V písemných zprávách z raného novověku se ovoce již většinou popisuje a uvádí se také jeho lékařské využití. Již tehdy byly známy vegetativní způsoby rozmnožování, u některých druhů odrůdy a hlavní choroby a škůdci. Ovocnářství velmi těžce postihla třicetiletá válka (1618-1648). Zájem o pěstování ovoce se oživil až v 70. lelech 17. století. V 18. a 19. století 12

vzniklo nejvíce odrůd ve Francii. Kulturní druhy vzniklé dlouhodobým působením přirozeného výběru a později vlivem člověka přibývaly. Zpočátku neuvědomělým a později záměrným šlechtěním, tj. zlepšováním rostlin výběrem, křížením apod., vznikaly nové odrůdy. Kulturní rostliny tak získaly mnoho vlastností důležitých pro člověka. Důležité bylo rovněž vyšlechtění nových podnoží, které umožňují pěstovat odrůdy různými pěstitelskými způsoby (vřetena, zákrsky, čtvrtkmeny apod.) za použití rozličné agrotechniky podle zájmů pěstitele. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) V současnosti v našem klimatickém pásu využíváme asi 130 ovocných druhů. 1.4 Hospodářské členění ovocných druhů Z odborného hlediska členíme ovocné druhy podle jejich botanické příslušnosti. V zahradnické praxi se však používá třídění podle užitkovosti ovoce. Toto třídění je založené na charakteru plodů, pro něž se příslušný druh pěstuje. Takto odvozené skupiny mají většinou podobný způsob pěstování i použití. Podle užitkovosti tedy dělíme ovocné druhy takto: Jádroviny - jabloň, hrušeň, kdouloň, mišpule, jeřáb, aronie, oskeruše, hloh. Zřejmě zde můžeme zařadit i muchovníky (rod Amelanchier). Jádroviny patří do čeledi růžovitých (Rosaceae). Užitkovou částí je nepravý plod - malvice. Plody dozrávají podle druhů a odrůd v různou dobu. Peckoviny - broskvoň, meruňka, slivoně (švestka, pološvestka, slíva, mirabelka, renklóda), třešeň, višeň a dřín obecný z čeledi dřínovitých (Cornaceae). Peckoviny patří stejně jako jádroviny do čeledi růžovitých. Užitkovou částí je jednosemenný plod - peckovice. Plody mají různou velikost, zbarvení, tvar a dozrávají v různou dobu. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) Bobuloviny - užitkovou částí je buď bobule (rybíz, angrešt, meruzalka plodová, kříženec mezi rybízem a angreštem Ribes x culverwellii Macfarl. česky josta dále borůvka, brusinka a klikva), nebo souplodí peckoviček (maliník, ostružiník, malinoostružiník). Jednotlivé druhy patří do následujících čeledí: lomikamenovité (Saxifragaceae) - rybíz, angrešt, meruzalka plodová, josta; vřesovcovité (Ericaceae) - borůvka, brusinka, klikva; růžovité (Rosaceae) - jahodník, maliník, ostružiník, malinoostružiník. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) Borůvky, brusinky, maliny, ostružiny a lesní jahody se souhrnně označují jako lesní plody. Bobule pravé jednotlivé jsou vinné hrozny, rybíz, angrešt, dále lesní ovoce a černý bez. Bobule pravé jsou složené z drobných bobulek. Bobule nepravé vznikly zdužnatěním květního lůžka jahodníku 13

velkoplodého i planě rostoucích druhů a jsou mezi ovocnými druhy mírného pásu jedinou bylinou. Plodem je jahoda. Šípky jsou souplodí nažek planých případně kulturních růží např. růže dužnoplodá z čeledi růžovitých (Rosaceae). Tvrdé nažky jsou obaleny chloupky. (Hrabě, 2003) Morušovník se charakterem svých plodů též řadí k drobnému ovoci i když vytváří vysoké stromy nebo keře. Patří sem i drobnoplodé aktinidie - A. kolomikta a Actinidia arguta z čeledi aktinidiovitých (Actinidiaceae), bez černý a zimolez kamčatský z čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae), rakytník řešetlákový i hlošina mnohokvětá a okoličnatá z čeledi hlošinovitých (Elaeagnaceae). Jmenované druhy jsou bohaté na vitamin C, provitamin A, barviva, antioxidanty a jsou zajímavé i z hlediska časné plodnosti a relativně pravidelných sklizní a vysokých výnosů. Skořápkoviny - mandloň, broskvomandloň, ořešák, líska, kaštanovník jedlý, pistácie, ořechovec pekan. Užitkovou částí jsou velmi výživná olejnatá semena, která kromě tuku obsahují cenné bílkoviny. Plody jsou buď oříšky, např. líska z čeledi břízovitých (Betulaceae), pistácie z čeledi ledvinovníkovitých (Anacardiaceae) a kaštanovník jedlý z čeledi bukovitých (Fagaceae) nebo peckovice, např. mandloň z čeledi mandloňovitých (Amygdalaceae) a ořešák královský z čeledi ořešákovitých (Juglandaceae). (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) 14

2 BOTANICKÉ TŘÍDĚNÍ OVOCNÝCH DRUHŮ 2.1 Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité 2.1.1 Actinidia arguta (Siebold & Zucc.) Planch. ex Miq. Aktinidie význačná Liána dlouhá až 8 m, opadavá, letorosty jen v mládí jemně chlupaté či až plstnaté, dvouleté větévky šedavě hnědé a lysé, lenticely v mládí chybí, později se vyskytují malé a nenápadné lenticely; listy kožovité až papírově tenké, elipticky oválné až široce oválné či (široce) vejčité až téměř okrouhlé, někdy vejčitě podlouhlé, 60 150 45 100 mm velké, blanité až papírovité, náhle (krátce) zašpičatělé, okraj ostře pilovitý, svrchu lysé tmavě zelené, naspodu lysé až hnědoplstnaté či rezavoplstnaté a zelené, báze zaoblená až slabě srdčitá, vzácně široce klínovitá, 5 7 párů žilek, řapíky 30 100 mm dlouhé a narůžověle hnědé; květenství 1 7květé, hnědě až bledě hnědě plstnaté, stopky květenství 7 10 mm, stopky květů 8 14 mm, listeny čárkovité a 1 4 mm, květy bílé až zelenavě žluté, asi 12 20 mm široké, sepal 4 6, vejčitých až podlouhlých, 3.5 5 mm, okraj brvitý, lysé nebo zvenčí jemně chlupaté, petal 4 6, klínovitě obvejčitých až okrouhle obvejčitých, jsou bílé a na bázi hnědé, 7 12 mm dlouhé, tyčinky početné, nitky tenké a 1.5 3 mm, prašníky purpurové až černé, podlouhlé, semeníky láhvovité, 6 7 mm, lysé, čnělky 3.5 4 mm, kvete v VI VII; plod kulovitý, oválný, vejcovitý až podlouhlý, zelenožlutý až purpurově černý, 20 30 mm dlouhý, lysý, sladkokyselý, s vytrvávajícími sepalami, semena asi 2.5 mm; Japonsko, Korea, Čína, často pěstována. (Komarov, 1949) 2.1.2 Actinidia kolomikta (Maximowicz et Ruprecht) Maximowicz Aktinidie kolomikta V domovině až 7 m vysoko se pnoucí, letorosty ponejvíce tmavě hnědé, lysé, dřeň přehrádkovaná a hnědá, lenticely nenápadné až trochu patrné v mládí, později nápadné; řapíky žlutavě bílé až červenavě hnědé, 25 50 mm, řídce pýřité až lysé, čepel (široce) vejčitá, podlouhlá, podlouhle vejčitá nebo podlouhle obvejčitá a 60 150 50 100 mm velká, blanitá až papírovitá, u samčích rostlin je v horní části bílá až růžová, na vrcholku zašpičatělé, nepravidelně pilovité, vždy na bázi výrazně srdčité ale někdy zaoblená až uťatá, 6 8 párů žilek naspodu vyniklých, oboustranně nejčastěji celé lysé nebo naspodu v úžlabí žilek chlupatá; květy po 1 3, stopky květů 4 10 mm, lysé až žlutohnědě plstnaté, listeny čárkovité a drobné, květy asi 15 20 mm široké, růžové až bílé, vonné, sepal 5, vejčitých až podlouhle vejčitých, 4 6 mm, lysých, okraj brvitý, vrcholek špičatý, 15

petal 5 6, obvejčitých a 6 10 mm, nitky 3 6 mm, prašníky žluté, podlouhlé a 2 2.5 mm, semeníky kulovité, asi 3 mm, lysé, kvete od VI; plody kulovité až podlouhle vejčité, 20 25 mm dlouhé, bledě oranžové, žlutozelené až tmavozelené s tmavšími podélnými pruhy a vytrvávajícím kalichem, jedlé, sepaly opadavé, semena asi 2 mm; Japonsko, Sachalin, západní Čína, Korea, východní Sibiř, Mandžusko. (Komarov, 1949) 2.2 Betulaceae S. F. Gray - Břízovité 2.2.1 Corylus avellana L. - Líska obecná Opadavý, rozložitý, 1 5( 10) m vysoký vícekmenný keř s kmínky o průměru do 100 mm, koruna široká, větve dvouřadé, letorosty žláznatě pýřité, načervenalé žláznaté chlupy odstávají od větévek, borka hnědošedá, hladká, s hnědými lenticelami, pupeny vejcovité, kryté mnoha zelenými až načervenalými šupinami; listy 50 120 40 120 mm velké, okrouhlé až široce vejčité nebo široce eliptické, báze srdčitá, 2 pilovité a nepravidelně slabě laločnaté, líc tmavě zelený, rub světle zelený a hustě chlupatý, řapík 5 15 mm, žláznatě štětinatě chlupatý; samčí květy v jehnědách a ty jsou obvykle po 2 4 a jsou 30 100 mm dlouhé, samičí květy v pupenovitých obalech, z nichž vyčnívají pouze červenavé blizny; plody po 1 5, vejcovité a až 20 mm dlouhé, listenový obal zpravidla kratší než oříšek, světle zelený a zvonkovitě otevřený, skořápka světle až tmavě hnědá; Výskyt: Evropa, severní Afrika, Malá Asie, Kavkaz, Sýrie. (Úřadníček, Möllerová, 2009) 2.2.2 Corylus colurna L. - Líska turecká Stromovitý typ s jehlancovitou korunou, výška až 20( 30) m, kmen až 300 mm tlustý, borka drsná, bělavě šedá, korkovitá, mladé výhony žláznatě chlupaté, větve brázdité, korkovité, pupeny vejcovité, s červenavě pýřitými šupinami; listy tmavě zelené, s řapíkem 20 60 mm dlouhým, široce (ob) vejčité až vejčité nebo téměř okrouhlé, náhle zašpičatělé, 7 15 50 90 mm velké, 2 pilovité nebo drobně laločnaté, báze srdčitá, naspodu na žilkách pýřité, řapíky 10 30 mm dlouhé, palisty kopinaté a zašpičatělé; samčí jehnědy 60 120 mm dlouhé, s vejčitými a zašpičatělými listeny; plody s listenovým obalem delším než oříšek, u základny silně zduřelým, skořápka sytě žlutá, oříšky dlouhé 15 25 mm; jihovýchodní Evropa, Malá Asie, Kavkaz, Írán, Himálaj. (Horáček, 2006) 16

2.2.3 Corylus maxima Mill. - Líska největší Vysoký keř nebo někdy i malý strom podobný Corylus avellana, až 10 m vysoký, ale mladé výhony šedé, žláznatě štětinaté; listy 2 pilovité a často lehce laločnaté, 7 8 párů žilek, okrouhle vejčité až široce obvejčité, 70 140 60 110 mm velké, náhle přišpičatělé až krátce zašpičatělé, naspodu pýřité, báze srdčitá, řapíky 8 25 mm dlouhé; samčí jehnědy 50 100 mm dlouhé, až 10 mm široké; plody jednotlivě nebo po 3 6, na stopce až 30 mm dlouhé, oříšky vejcovitě podlouhlé až někdy téměř cylindrické, listenový obal za zelena 2 delší než oříšek, za ním se zužující, trubkovitý, měkce chlupatý a žláznatý; jihovýchodní Evropa, Malá Asie; často pěstována kvůli plodům. (Horáček, 2006) 2.3 Caprifoliaceae Juss. - Zimolezovité 2.3.1 Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark. - Zimolez kamčatský Zimolez kamčatský vytváří vzpřímený, hustý a rozložitý keř. Dorůstá výšky do 2m. Rostliny mají bohatou, mohutnou kořenovou soustavu. Květy jsou nenápadné, žlutozelené vyrůstající po dvojicích. Období kvetení v našich klimatických podmínkách spadá do měsíce dubna, plody dozrávají koncem května až začátkem června, v závislosti na charakteru odrůdy. Plodem je bobule, dozrávající v párech nebo osamoceně. Pokožka plodů má tmavě modrou až modročernou barvu a voskové ojínění.rod zimolez obsahuje velké množství druhů. Největší rozšíření je v mírných oblastech severní polokoule, Euroasie, Severní Amerika. Zhruba 40-50 druhů pochází a je rozšířeno na Sibiři, Sachalinu, Kamčatce Obr. 2. Areál původního výskytu zimolezu kamčatského - Lonicera a Kurilských ostrovech. kamtschatica (Sevast.) Pojark, zdroj: http://www.agroatlas.ru (Nečas et al., 2004) 17

2.3.2 Sambucus nigra L. - Bez černý Někdy stromovitý keř až stromek s polokulovitou rozkladitou korunou a rozvětveným kmenem, výška do 6( 10) m, jinak nepravidelně rozložitý, středně hustý až řídký, široce polokulovitý vícekmínkový keř, přízemní partie zpravidla holé, výška do 4 m, borka korkovitá, letorosty (šedavě) zelené; listy až 320 mm dlouhé, s opadavými drobnými a kopinatými až téměř nitkovitými palisty, nejčastěji s 5 7( 9) lístky, vejčitě kopinatými nebo vejčitě eliptickými či podlouhle eliptickými, vzácně téměř okrouhlými, 40 100( 150) mm dlouhými, svrchu tmavě zelenými a naspodu světlejšími a trochu chlupatými, okraj dost hluboce pilovitý, řapíčky jsou 1.5 3 mm dlouhé, někdy stejně jako vřeteno řídce chlupaté; květy aromatické, žlutavě bílé, v 100 250 mm širokých, plochých květenstvích, kalich má vejčité, deltoidní nebo eliptické zuby, koruna 5 8 mm široká, s vejčitými až téměř okrouhlými laloky, tyčinky se žlutými prašníky, semeníky téměř kulovité, kvete VI VII, květy vonné; plody zprvu červené, později černé až černofialové, lesklé, 5 8 mm tlusté. Výskyt: Evropa, Kavkaz, Malá Asie, Arménie, západní Sibiř; má některé pěkné kultivary, lišící se barvou a tvarem listů a někdy podstatně menším vzrůstem. (Úřadníček, Möllerová, 2009) 2.4 Cornaceae Dumort. - Dřínovité 2.4.1 Cornus mas L. - Dřín obecný Středně velký, 2 5 m vysoký, rozkladitý a hustě větvený keř, nebo až 10 m vysoký strom, zprvu vzpřímený, věkem rozkladitý a široký až klenutý, kmen až 250 mm tlustý, vzácně až 450 mm, borka šupinovitě odlupující, letorosty jemně chlupaté, hranaté, olivově zelené nebo hnědočervené, vegetativní pupeny jsou úzce podlouhlé, zašpičatělé; listy vstřícné, oválné až vejčitě eliptické nebo vejčité, někdy kopinaté či úzce eliptické, 40 110 mm dlouhé, oboustranně přitiskle chloupkaté, líc jasně leskle zelený až nakonec matně zelený, 3 4( 5) párů žilek, rub světle zelený, řapíky 5 10 mm dlouhé, listy jsou na podzim purpurové a žluté; květy po 10 25 v okolících asi 25 mm širokých, zlatožluté, 6 9 mm v průměru, stopky květů hustě pýřité a 4 9 mm dlouhé, semeníky obkónické a hustě přitiskle chlupaté, kališní cípy trojúhlé, petaly kopinatě trojúhlé, zašpičatělé, 2 2.5 1.2 mm velké, prašníky široce elipsoidní, 0.6 0.8 mm dlouhé, kvete v II IV před rašením listů; plod šarlatově červený, lesklý, podlouhle eliptický nebo někdy až hruškovitý, 10 30 mm dlouhý, pecky někdy zabírají až 80% plodu a jsou válcovité, elipsoidní či vřetenovité, téměř hladké, dvousemenné; Evropa, Malá Asie, Arménie, Kavkaz. (Úřadníček, Möllerová, 2009) 18

2.5 Elaeagnaceae Juss. - Hlošinovité 2.5.1 Elaeagnus multiflora Thunb. - Hlošina mnohokvětá Opadavý keř až 3 m vysoký, většinou netrnitý, letorosty hnědě šupinaté; listy na líci tmavě zelené, (široce) eliptické nebo (ob) vejčitě podlouhlé 25 100 mm dlouhé, naspodu stříbřité, s lesklými hnědými šupinami; květy po 1 2, světle žluté, zvonkovité, vně stříbřitě a hnědě šupinaté, češule asi tak dlouhá jako kališní cípy, stopky na konci nejsou zduřelé, kvete v V; plody hnědočervené, podlouhlé, asi 15 mm dlouhé, převislé, stopky na konci nezduřelé, 15 50 mm dlouhé; Původem z Číny a Japonska. (Horáček, 2006) 2.5.2 Elaeagnus umbellata Thunb. - Hlošina okoličnatá Opadavý keř nebo malý strom, 2 4( 10) m vysoký, letorosty často trnité, žlutohnědé a zčásti stříbřité; listy na líci matně zelené, rub stříbřitě a hnědě šupinatý, (podlouhle) eliptické nebo vejčitě podlouhlé, 30 100 mm dlouhé, okraje poněkud zvlněné, řapíky 3 5 mm; květy žlutobílé, asi 12 mm dlouhé, vně stříbřité, vonné, po 1 7, trubka víceméně nálevkovitá a nad semeníkem jen nepatrně přiškrcená, stopky na konci krátce zduřelé, kvete v V VI; plody kulovité, 6 8 mm velké, zpočátku stříbřitě hnědé, nakonec červené, odstávají od větví, stopky 8 12 mm dlouhé, na konci krátce zduřelé; Himálaj, Čína, Korea, Japonsko, Indie, Bhútán, Indočína, Nepál. (Horáček, 2006) 2.5.3 Hippophae rhamnoides L. - Rakytník řešetlákový Opadavý, dvoudomý, trnitý a hustě větvený keř až strom, výška 1 6( 10) m, kůra hnědavě zelená, žlutavě hnědá nebo černá, větve strnule odstávající, hladké, trnité, trny 20 70 mm dlouhé, letorosty stříbřitě šupinaté; listy (10 )40 80 mm dlouhé a 1 8 mm široké, úzce kopinaté až podlouhle vejčité nebo čárkovitě kopinaté, téměř přisedlé, líc šedozelený, stříbřitě lesklý, rub hnědavě až stříbřitě plstnatý, matný; květy se vyvíjí před listy, samčí přisedlé v úžlabních svazečcích, samičí stopkaté ve svazečcích po 2 5, květy 3 mm široké, tyčinky 4m prašníky 1.5 mm dlouhé, podlouhle čárkovité, nitky velmi krátké, pestíkové květy mají stopky 0.5 mm, květní obal 2.5 4 mm dlouhý, semeníky lysé a kulovitě oválné, 1 2 mm, čnělky 0.5 mm, kvete v III IV; plody oranžové nebo červenavé, nepravé peckovičky, elipsoidní, oválné až téměř kulovité, 8 10 mm dlouhé nebo pouze 5 7 3 mm velké, s 1 lesklou vejcovitě podlouhlou a 4 7 4 5 mm velkou peckou, u malých plodů je pecka podlouhle elipsoidní a 4 5 1.5 2 mm velká; Evropa, Skandinávie, Alpy, Malá Asie, Mongolsko, Čína, Kavkaz, Apeniny. (Musil, Möllerová, Richter, 2005) 19

2.6 Ericaceae Juss. - Vřesovcovité 2.6.1 Oxycoccus macrocarpus (Ait.) Pers. - Klikva velkoplodá Plazivý stálezelený keřík s plazivými kmínky, tvoří podušky, kmínky až 1 m dlouhé; listy podlouhle eliptické, 6 20 mm dlouhé, ploché nebo okraj trochu stočený, svrchu tmavě zelené, naspodu bělavé, oba konce zaoblené; květy růžové nebo světle purpurové, po několika, postranní, dlouze stopkaté, koruna hluboce rozeklaná ve 4 cípy dlouhé 6 10 mm, stopky mají 2 listeny, kalich džbánkovitý, se 4 krátkými cípy, kvete VI VIII; plody 10 20 mm tlusté, červené, kulovité; východ Severní Ameriky; je pěstována pro plody. Z několika kultivarů zmíním Langlois který má plody velmi velké, červené; květy nící; rostliny jsou asi 250 450 mm velké a Wilcox se středně velkými plody, tmavočervené; rostliny vzrůstné, velmi bohatě plodí. (Horáček, 2006) 2.6.2 Oxycoccus palustris Pers. - Klikva bahenní Vždyzelený, přízemně plazivý, do šířky ploše rozprostřený keřík, výhony nitkovitě tenké, až 500 800 mm dlouhé; listy podlouhle vejčité nebo vejčitě kopinaté, 4 16 až 6 mm velké, kožovité, špičaté až slabě zašpičatělé, okraj stočený, svrchu tmavě zelené a lesklé, naspodu sivozelené, mimo listů má také listeny lžičkovitého tvaru s bělavě třásnitým lemem, řapíky asi 1 mm dlouhé; květy po 1 4, vzácně v malých vzpřímených hroznech, koruna světle purpurová nebo růžovočervená, hluboce rozeklaná do 4 zpět ohnutých cípů 4 7 mm dlouhých, kalich pohárkovitý se 4( 5) cípy, stopky květů 10 45 mm dlouhé a drobně pýřité, se 2 drobými čárkovitými listeny asi ve středu, tyčinky po 8 a mají červené chlupaté nitky, čnělky trochu delší než tyčinky, kvete v V VII; plody kulovité, podlouhle vejcovité nebo až hruškovité, 8 12 mm v průměru, tmavě červené, přes celou zimu na rostlinách. Původním rozšírením: severní Evropa, Severní Amerika, severní Asie. (Úřadníček, Möllerová, 2009) 2.6.3 Vaccinium myrtillus L. - Brusnice borůvka Opadavý, přízemní, ploše rozložitý keřík, nepravidelně a řídce uspořádaný, výška 150 400( 600) mm, letorosty světle zelené, lysé, ostře 3-hranné; listy vejčitě či oválně eliptické nebo kopinatě vejčité, 10 30 6 19 mm velké, papírovité, krátce řapíkaté, světle zelené, na podzim červené, jemně pilovité, oboustranně lysé či roztroušeně chlupaté, nebo jsou žilky naspodu žláznatě chlupaté, báze široce klínovitá až zakulacená, vrcholek špičatý až tupý, řapíky 1 1.5 mm dlouhé; květy nící, po 1 2, v úžlabí listů, stopky květů 3 6 mm, koruna kulovitě baňkovitá, 3 6 mm dlouhá, bílá až zelenavá, zelenavě růžová či často 20

červenající, cípy krátké a nazpět ohnuté, kalich zelený, nitky lysé a velmi krátké, tyčinek 8 10, nitky lysé a na bázi rozšířené, kvete v IV V; plody černomodré, kulovité, 5 10 mm tlusté, ojíněné, jedlé; Evropa až severní Asie. (Komarov, 1949) 2.6.4 Vaccinium vitis-idaea L. - Brusnice brusinka Přízemně plazivý keřík, 100 300 mm vysoký, stálezelený, větve vystoupavé, oblé, v mládí pýřité, s dřevnatějícími podzemními výběžky na nichž jsou šupinovité lístky, ze kterých vyrůstají jemné adventivní kořeny a nadzemní prýty; listy kožovité, eliptické, (úzce) obvejčité až tupě vejčité, 7 30 4 12 mm velké, na vrcholku často vykrojené, báze široce klínovitá, okraj podvinutý, svrchu leskle tmavě zelené, naspodu světlejší a hnědě nebo černě tečkované; květy v malých, (téměř), nicích koncových hroznech po 3 8, koruna zvonkovitá, bílá až růžová, nejčastěji se 4 dost velkými ušty, 5 8 mm dlouhá, kalich 4laločný, tyčinek 8, kvete v V VII; plody 3 5( 10) mm v průměru, za zralosti (tmavě) červené, kulovité, jedlé; Původní oblasti rozšíření jsou Evropa, Čína, Mongolsko, Japonsko, Korea, Rusko, Severní Amerika (Komarov, 1949) 2.7 Fagaceae Dumort. - Bukovité 2.7.1 Castanea sativa Mill. - Kaštanovník setý Strom až 40 m vysoký s kmenem 1,5 2,0 m tlustým, koruna široká a rozkladitá, letorosty zprvu plstnaté, později lysé, zelenavé až červenohnědé a slabě hranaté, s lenticelami, pupeny vejcovité, se 2 vnějšími šupinami; listy podlouhlé či (podlouhle) kopinaté, 100 250 mm dlouhé, sytě zelené, lesklé, hrubě pilovité, naspodu zprvu hvězdovitě chlupaté a šupinatě žláznaté, brzy ale lysé, naspodu vynikle žilkované, 18 30 postranních žilek vybíhajících do zubů, palisty čárkovité nebo kopinaté a brzy opadávající; samčí jehnědy zelenavě bílé, dlouhé 120 200 mm, tyčinkové květy žlutavé, pestíkové květy zelenavé, blizny dlouhé a nitkovité, červenavé, kvete v V; číška 40 70 mm široká, se (1 )2 3( 5 7) nažkami; Původ: Malá Asie, jižní Evropa, severní Afrika. Má řadu kultivarů, které se liší jak habitem, tvarem a barvou listů tak i velikostí plodů. Jedlé kaštany se pěstují snad celá tisíciletí jak dokládají vykopávky z Itálie a Španělska. Ze střední Evropy jsou nejstarší kaštanové sady známy z roku 1679, kde některé stromy dodnes žijí. (Horáček, 2006) U nás jsou známé staré kaštanovníkové sady v Chomutově a v Nasavrkách u Chrudimi. Druhý jmenovaný sad o rozloze 1,08 ha založil v roce 1776 kníže Jan Adam Auersperg. (Hozová, 2009) 21

2.8 Grossulariaceae DC. - Meruzalkovité 2.8.1 Ribes culverwellii Macfarl. - Josta Kříženec mezi Ribes nigrum a Grossularia uva crispa, komerčně pojmenován Josta, se objevil po roce 1975; polokulovitě rozložený, velmi hustě větvený keř, má poměrně pravidelný obrys, výška do 2 m, větévky celé bez ostnů; květy jako Ribes uva crispa, kališní číška uvnitř lysá, čnělky trochu chlupaté; plody po 2 4, černočervené, bez semen, jemně chlupaté. (Horáček, 2006) 2.8.2 Ribes nigrum L. - Rybíz černý Polokulovitě rozložený, velmi hustě větvený keř, poměrně pravidelný obrys, výška do 2 m, beztrnný, letorosty chloupkaté, se světlou kůrou, až nepříjemně aromatický; listy mají řapíky 10 90 mm, čepel téměř okrouhlá až ledvinitá, 40 100 45 110 mm velká, naspodu pýřitá a žlutě žláznatá, báze srdčitá, laloků 3 5, široce trojúhlých, okraj nepravidelně hrubě pilovitý, vrcholek tupě špičatý, svrchu tmavozelené; květy žlutavé, bělavě červené až šedofialové, po 2 12 v řídkém nícím a měkce chlupatém hroznu dlouhém do 80 mm, oboupohlavné, 5 7 mm v průměru, stopky květů 2 5 mm, kalich žlutavě zelený až narůžovělý či šedofialový, trubka 1.5 2.5 mm, laloky 3 4 mm, petaly vejčité až vejčitě eliptické, 2 3 mm, kvete v V; plody černé, kulovité, asi 8 14 mm tlusté, jedlé; Evropa, střední Asie. Stín snášející dřevina, náročná na vláhu. Roste na půdách jak zrašelinělých, tak silně humózních a živných; klimaticky je odolný. U nás se udávalo původní rozšíření v nížinách až pahorkatinách ve vlhkých lesích a pobřežních křovinách velmi vzácně porůznu po celém území (Polabí, Třeboňská pánev, Moravské úvaly apod.), ale nejspíš šlo o rostliny zplanělé; lze totiž obtížně rozlišit případné původní populace od těch zplanělých, neboť je to prastará kulturní ovocná i léčivá rostlina; v lidovém léčitelství se sbíral především list, obsahující silici, třísloviny a fytoncidy. Listová droga v nálevu působí močopudně, potopudně, proti průjmům a zánětům. Plody jsou bohaté na vitamín C, karoten a organické kyseliny. Užívají se proti kašli a chrapotu i jako kloktadlo z nálevu. Z plodů se pálil rybízový likér, používají se k výrobě zavařenin, marmelád, moštů, ovocných vín i jako červené barvivo. (Úřadníček, Maděra, 2001) 2.8.3 Ribes rubrum L. - Rybíz červený a bílý Vzpřímeně rostoucí, opadavý a netrnitý keř, v přízemní partii větš. užší než nahoře, větve vesměs vystoupavé, výška 1 2 m, letorosty lehce chloupkaté a většinou beze žláz; 22

listy obrysem okrouhlé či ledvinité, báze srdčitá, 40 120 mm dlouhé, 3 5laločné, laloky špičaté až tupé, okraj hrubě ostře pilovitý, svrchu většinou téměř lysé, naspodu chlupaté až olysalé, řapíky 30 80 mm dlouhé a lysé nebo žláznatě srstnaté, často červenavé; květy v hroznech 20 80 mm dlouhých a 5 20květých, listeny široce vejčité, 1 2 mm, lysé, květy oboupohlavné, žlutozelené, 6 8 mm v průměru, stopky květů 3 5 mm dlouhé, kalich zelenavý nebo zelenavě hnědý, lysý, trubka 1 2 mm, laloky 2 2.5 mm, petaly 0.5 1 mm, semeníky lysé, kvete IV V; plody červené, kulovité a vzácně elipsoidní, 8 11 mm v průměru, lysé; západní a severozápadní Evropa, severní Asie. (Komarov, 1949) 2.8.4 Grossularia uva-crispa L. - Meruzalka srstka Polokulovitě rozložený, velmi hustě větvený keř, má poměrně pravidelný obrys, výška 0,5 1,5 m, větve dlouhé, tenké, šedohnědé, trny 2 3( 5) dílné, asi 10 mm dlouhé; listy, obrysem okrouhlé nebo srdčité, 20 60 mm široké, 3 5laločné, laloky zakulacené, svrchu řídce pýřité a trochu lesklé, naspodu často chlupaté, šedozelené, řapíky 10 30 mm dlouhé; květy zelené nebo zelenožluté či až červenohnědě naběhlé, po 1 3 ve svazečcích, číšky polokulovité, sepaly tak dlouhé jako číšky, tyčinky asi poloviční délky sepal, semeníky plstnaté, kvete IV V; plody žluté, někdy nazelenalé, neojíněné, většinou štětinaté; severovýchodní a střední Evropa, Kavkaz, severní Afrika; má mnoho odrůd, které vynikají kvalitními chutnými plody. Snese silný zástin, vydrží ve spodním patře pod statnými keři a stromy. Je dost náročná na vláhu, výrazně suchým stanovištím se vyhýbá. Roste na humózních půdách, často silně kamenitých. Klimaticky odolná. Je obtížné rozlišit primární a sekundární areál. U nás roste roztroušeně po celém území od nížin do hor. Srstka je dlouho kulturní rostlinou a je rozšiřována ptáky, takže lze obtížně stanovit její přirozené rozšíření. Kulturní srstky se připomínají již ve 12. století v jedné francouzské knížce žalmů. Ve střední Evropě se angrešt začal pěstoval začátkem 16. století, první vyobrazení v Herbáři L. Fuchse z roku 1545. Největší podíl na rozšíření kultur angreštů mají Angličané. Kultura stromkového pěstování vznikla v Čechách, odkud se jako kuriozita rozšířila do Německa a dále do Evropy. Dnes se počet vyšlechtěných odrůd blíží 2 tisícům. Angreštové bobule obsahují asi 12% cukrů a kyselinu citrónovou, pro jeden ze způsobu jejich využití se dřevině říká vinná réva severu. Jsou užívány k výrobě zavařenin, vín a sirupů. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové. (Úřadníček, Maděra, 2001) 23

2.9 Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité 2.9.1 Juglans nigra L. - Ořešák černý Kolem 50 m vysoký strom se široce rozkladitou korunou, mladé výhonky chlupaté, borka hluboce rýhovaná; listy zelené, poněkud lesklé, 200 600 mm dlouhé, lístků (9 )15 23, vejčitých, kopinatě vejčitých až kopinatých nebo vejčitě podlouhlých, nepravidelně pilovitých, 3 15 15 55 mm velkých, zašpičatělých, naspodu jsou chlupaté a žláznaté, na podzim žlutě zbarvené, koncový lístek někdy chybí; samčí květenství 50 100 mm, tyčinek 17 50 v květu, samičí květy většinou po 1 4; plod 40 80 mm dlouhý, (téměř) kulovitý, umístěný jednotlivě nebo po dvou, oplodí drsné, ořech velký a nestejně podlouhle žlábkovitý, s drsnými žebry, tlustostěnný, semena malá, jedlá, 4laločná; východ Severní Ameriky. (Kolibáčová, Úradníček, Čermák, 2002) 2.9.2 Juglans regia L. - Ořešák královský Strom 10 30 m vysoký, koruna řidší, široce rozkladitá, borka stříbřitě šedá, letorosty lysé, hnědavé; listy zelené, až 400 mm dlouhé, lístků 5 9, eliptických až podlouhle vejčitých nebo obvejčitých, téměř celokrajných, 60 150 mm dlouhých, lysých, koncový je obvykle výrazně delší; samčí jehnědy 70 110 mm dlouhé, samičí květy po 2 5; plod 40 70 mm dlouhý, kulovitý, umístěný někdy jednotlivě, jinak ale po dvou, hladký, zelený, ořech se 2 hranami, špičatý, dost tenkostěnný až tlustostěnný podle sorty, semeno 4laločné, sladké; jihovýchodní Evropa (pravděpodobně jen zdomácnělý), Malá Asie, Střední Asie, Himálaj, Barma, Čína; poskytuje kvalitní dřevo i chutné plody, má řadu kultivarů Poznámka: Prastará kulturní dřevina, stejně tak jako dřevina s velmi starým fylogenetickým původem; fosilní ořešáky rostly v křídě a v třetihorách dokonce na území severní Evropy; odtud byly vytlačeny zaledněním doby ledové. Jejich kultura vznikla kdesi v Zakavkazí; odtud pronikla do Středozemí a posléze i na sever od Alp. Je to známá plodina, užitečné jsou však i listy, poskytující léčivou drogu, obsahující tříslovinu juglanin, silici, chinon aj. (Horáček, 2006) 2.10 Moraceae Link - Morušovníkovité 2.10.1 Morus alba L. - Morušovník bílý Stromek nebo strom s kratším kmenem, koruna široce kulovitá, nepravidelná a velmi vzdušná, výška 9 17 m, někdy jen keř, borka kmene hnědošedá, mladé výhony většinou lysé nebo zprvu chlupaté, šedé až šedožluté, tenké, hladké; listy (široce) 24

vejčité nebo široce eliptické až okrouhlé, zaoblené až špičaté, 50 100( 300) mm dlouhé, celistvé nebo často velmi rozmanitě laločnaté, svrchu světle zelené, dost hladké, naspodu jen na žilkách nebo v úhlech žilek chlupaté, hrubě zubaté až vroubkované, báze srdčitá, klínovitá nebo uťatá, vrcholek špičatý, zašpičatělý nebo tupý, řapíky 15 50 mm dlouhé, pýřité; samčí jehnědy převislé, 20 35 mm, pestíkové jehnědy asi zdéli stopek, 10 20 mm, jejich okvětní lístky 2 3 mm, semeníky přisedlé, vejcovité, samčí květy mají kališní ušty bledě zelené, široce eliptické, prašníky kulovité až ledvinité; zralé synkarpum bílé, červené až černočervené, vejcovité, elipsoidní nebo cylindrické, 10 25 mm dlouhé, na stopkách 10 25 mm dlouhých; Čína a Korea. (Horáček, 2006) V jižní Evropě byla vysazována již před mnoha staletími, má několik zajímavých kultivarů s odlišnými listy a habitem. Je velmi proměnlivá v habitu, větvení a tvaru listů, popsáno přes 400 kultivarů, ale mnohé mají nejasnou hodnotu; často se pěstuje v ulicích měst, parcích a zahradách, u nás je prakticky jediným druhem, jehož listy jsou vhodné k žíru housenek bource morušového; výsadby byly na našem území prováděny již 1627, ve větším množství hlavně od poloviny 18. století. Ještě zač. 50. let bylo u nás zjištěno v Čechách a na Moravě 1 200 000 jedinců. Se zavedením umělých vláken a dovozem hedvábí význam morušovníku silně poklesl a stromy byly likvidovány. Nyní je druhem okrasným, vhodným i pro větrolamy a živé ploty. Místy jsou plody oblíbeným ovocem, druh má význam i pro pastvu včel, dřevo se využívalo v truhlářství. (Květena ČSR, 1997) 2.10.2 Morus nigra L. - Morušovník černý Strom nebo stromek se široce kulovitou, kompaktní a hustší korunou, 6 10 m výška, někdy je to i široce a poměrně hustě vejcovitě stavěný keř, výška okolo 5 m, borka kmene tmavohnědá, větévky chlupaté, nakonec hnědé, silné a drsné, lenticely široce eliptické; palisty kopinaté, blanité, hnědopýřité, listy široce vejčité, drsné, tmavě zelené, celistvé nebo jen někdy s 2 3 laloky, rub světlejší a chlupatý, 60 120( 230) mm dlouhé, hrubě pilovité, na bázi většinou hluboce srdčité, řapíky 10 25 mm dlouhé; pestíkové jehnědy mnohem delší než jejich stopky, elipsoidní, jejich okvětní lístky jsou 2.5 4 mm dlouhé, čnělky hustě chlupaté; synkarpum tmavě červené až téměř černé, na krátké stopce, (10 )20 40 mm dlouhé, sladkokyselé, eliptické, šťáva silně barví; Západní Asie, asi Írán, přesný původ není znám. Je velmi teplomilná, zpravidla jednodomá, moruše dozrávají postupně během 4 6 týdnů; některé stromy dosahují více než sta let, jsou však poškozovány mrazy, zřejmě se pěstuje jen na jižní Moravě, zřídka jako ovocný druh. Moruše jsou vhodné jako čerstvé ovoce i k přípravě džemů a vína. (Horáček, 2006) 25

2.11 Rosaceae L. - Růžovité 2.11.1 Amelanchier canadensis (L.) Medik. - Muchovník kanadský Keře 2 8 m vysoké, poměrně vzpřímené, někdy nižší stromy až 18 m vysoké s rozložitou korunou, letorosty šedé, lysé; listy tenké, téměř přesně eliptického či oválného tvaru, zprvu světle zelené a naspodu hustě běloplstnaté, brzy ale téměř lysé až na řapík a střední žebro, nejčastěji 35 50 mm dlouhé, špičaté nebo zaoblené, báze trochu srdčitá, 9 13 párů žilek, okraj s 25 40 ostrými zuby na každé straně; květy v 20 60 mm dlouhých, vzpřímených až lehce převisajících a hedvábitě plstnatých dost řídkých hroznech, kališní cípy jsou kopinatě trojúhlé, korunní lístky podlouhlé, oválné až obkopinaté nebo dokonce čárkovité, tupé, 3 9 mm dlouhé, tyčinek asi 20, kvete IV V; plody purpurově černé, 7 10 mm tlusté, šťavnaté, modře ojíněné; New Foundland až Georgia. Pěstuje se již od roku 1623, svým příjemným vzhledem zaujal zahradníky již brzy. Do Anglie dovezen 1746. Plody jsou jedlé. Dřeviny se dobře množí semeny a někdy se také roubují na podnože z hlohu nebo jeřábu. Dřevo je velmi tvrdé, světle hnědé, vhodné pro výrobu malých předmětů. Z kultivarů A. canadensis "Prince William", až 3.5 m je vysoký, mnohokmenný. (Komarov, 1949) 2.11.2 Amelanchier lamarckii Schroeder. - Muchovník Lamarckův Velký keř, poměrně vzpřímený, nebo menší strom s malebně protáhlou a rozložitou korunou, výška až 12 m, letorosty hedvábitě chlupaté; listy eliptické, podlouhle eliptické nebo podlouhle obvejčité, krátce zašpičatělé, 45 85 20 50 mm velké, jemně pilovité, báze zaoblená až lehce srdčitá, mladé listy měďnatě červené, hedvábitě chlupaté, brzy lysé, řapíky nejčastěji trvale chlupaté; květy po 6 10 v řídkých hroznech, bílé, korunní lístky 9 14 mm dlouhé, stopky květů nejčastěji 15 25 mm dlouhé, kvete v IV V; plody purpurově černé, se vzpřímenými kališními ušty, stopky nejčastěji 20 35 mm dlouhé; východní Kanada. (Horáček, 2006) 2.11.3 Amelanchier alnifolia (Nutt.) Nutt. ex M. Roemer - Muchovník olšolistý Keř nebo menší strom 1 4 m vysoký, letorosty zpočátku bělavě plstnaté, brzy lysé a červenohnědé; listy tuhé, eliptické, oválné až okrouhlé nebo téměř 4úhlé, jen v mládí naspodu plstnaté, brzy celé lysé, 20 60 mm dlouhé, v horní polovině zubaté, na každé straně 2 20 zubů, 8 13 párů žilek, řapíky 7 28 mm dlouhé, palisty nitkovité; květy drobné, bílé, vonné, po 2 20 ve vzpřímených hroznech až 40 mm dlouhých, sepaly 26