Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Historický vývoj vybraných kriminalistických metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie Šárka Fojtová 2013/2014

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Historický vývoj vybraných kriminalistických metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury." V Brně dne 27. června 2014 Šárka Fojtová 2

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat JUDr. Karlu Meixnerovi, CSc. za odborné vedení, ochotu, vstřícný přístup a čas, který mi věnoval v průběhu psaní této bakalářské práce a pracovníkům Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje v Brně, odboru kriminalistické techniky a expertiz, emeritnímu vrchnímu komisaři Vladimíru Matouškovi, kap. Mgr. Jiřímu Ščudlovi a kap. Bc. Jaromíru Kubingerovi za věnovaný čas, poskytnuté informace a literaturu. 3

Abstrakt Bakalářská práce s názvem Historický vývoj vybraných kriminalistických metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie se v teoretické části bude zabývat zařazením metody popisování a metody daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob. Dále bude práce pojednávat o historickém vývoji a současnosti metod popisování a daktyloskopie. V praktické části práce budou porovnávány způsoby využití obou metod v rámci kriminalistické praktické činnosti z hlediska historie a současnosti. Závěrem práce budou uvedeny příklady využití daných metod v kriminalistické praxi. Klíčová slova Popisování, daktyloskopie, identifikace osob, Alphonse Bertillon, otisky prstů, papilární linie, FODAGEN, AFIS. Abstract Bachelor s thesis named Historical development of selected criminalistic methods of identification of persons - description, daktylography will be dealt with classification methods description and method of daktylography to the scheme of criminslistic methods of identification of persons in the theoretical part. Furthermore, the thesis will be discussed the historical development and current methods of description and daktylography. Ways of using of both methods will be compared in the context of criminalistic practical activity considering the history and the present in the practical part of this thesis. Finally, examples of using of the methods in the criminalistic practice will be included in this thesis. Keywords Description, dactylography, identification of persons, Alphonse Bertillon, fingerprints, papillary lines, FODAGEN, AFIS. 4

Seznam použitých zkratek DFO - 1.8diazo-9-fluoren EDOS - evidence daktyloskopických otisků a stop KODO - kontrolní otisky domácích osob KŘP JmK - Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje KÚ - kriminalistický ústav KÚV - Krajský úřad vyšetřování MŘP - Městské ředitelství policie OKTE - odbor kriminalistické techniky a expertiz PČR - policie České republiky RZP - rychlá záchranná pomoc TŘ - zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů TZ - zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 5

Obsah Úvod 8 1. Zařazení metody popisování a daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob 10 2. Dřívější metody identifikace osob předcházející popisování a daktyloskopii 11 3. Počátky metody popisování 16 3.1. Popis podle Alphonse Bertillona 16 3.2. Portrait parlé 19 3.3. Bertillonův antropometrický systém - bertillonáž 19 3.4. Využití fotografie při popisu osob 22 4. Historický vývoj a dějiny daktyloskopie 23 4.1. Vývoj daktyloskopie ve světě 23 4.2. Vývoj daktyloskopie v českých zemích 28 5. Metoda popisování osob 31 5.1. Význam a způsoby popisování osob 31 5.2. Jednotlivé druhy popisu 32 5.3. Způsoby vytváření portrétu osoby 33 5.4. Popis osoby v rámci počítačových evidencí a systémů 33 5.5. Identifikace mrtvol neznámé totožnosti 35 6. Metoda kriminalistické daktyloskopie 36 6.1. Význam, objekty a způsoby zkoumání daktyloskopie 36 6.2. Daktyloskopické stopy 37 6.2.1. Daktyloskopické stopy a jejich vyhledávání, zviditelňování a zajišťování 38 6.2.2. Daktyloskopické stopy a jejich zkoumání 41 6.3. Daktyloskopie a její využití v novodobých kriminalistických evidencích a systémech 42 6

6.4. Daktyloskopování mrtvol 43 7. Porovnávání metody popisování z hlediska historie a současnosti 44 8. Porovnávání metody daktyloskopie z hlediska historie a současnosti 48 9. Kriminální případy 51 9.1. Příklad využití metody popisování v kriminalistické praxi 51 9.2. Příklad využití metody daktyloskopie v kriminalistické praxi 54 Závěr 58 Seznam použitých pramenů 60 Příloha 64 7

Úvod Tématem této bakalářské práce je Historický vývoj vybraných kriminalistickým metod identifikace osob - popisování, daktyloskopie. Dané téma je velmi aktuální z důvodu, že pro co nejefektivnější využívání zmíněných metod v současnosti, s ohledem na nové možnosti při jejich vyhledávání, zajišťování a registraci, je nezbytně nutné, důkladné zmapování a pochopení dané problematiky v rámci jejího historického vývoje. Z této skutečnosti též vyplývá, přínos bakalářské práce pro kriminalistickou praxi. Tato bakalářská práce si klade za cíl, nejprve v teoretické části obecně pojednat o historickém vývoji metody popisování a metody daktyloskopie. V části praktické poté porovnat zmíněné metody z hlediska způsobu jejich využití v historii a v současnosti a dále uvést příklady, kdy metoda popisování a metoda daktyloskopie sehrály významnou roli při objasnění případu. Základní otázkou je, jaké byly hlavní rozdíly ve způsobu využívání metody popisování a metody daktyloskopie v kriminalistické praktické činnosti v jednotlivých letech a v současnosti a zároveň zhodnocení vývojových tendencí daných metod. V rámci praktické části práce bude tedy využita metoda srovnávání a následně demonstrována důležitost zkoumaných metod pro vyšetřování a následné objasnění případů v kriminalistické praxi. Ke zpracování této bakalářské práce bude použita jednak literatura, určená pro studenty právnických a policejních vysokých škol, dále literatura ze soukromé sbírky pana Vladimíra Matouška, emeritního vrchního komisaře Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje v Brně, odboru kriminalistické techniky a expertiz, informace získané z osobních konzultací, právní předpisy a elektronické prameny, týkající se dané problematiky. Práce je rozdělena do devíti kapitol. První kapitola se zabývá zařazením metody popisování a metody daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob. Druhá kapitola je věnována prostředkům a poté metodám identifikace osob, jež metodě popisování a daktyloskopii předcházely. 8

V rámci třetí kapitoly práce budeme pojednávat o počátcích a historickém vývoji metody popisování, o jejím hlavním průkopníkovi Alphonse Bertillonovi, jeho systému popisu, antropometrickém systému a v neposlední řadě o využití fotografie při popisu osob. V kapitole čtvrté se budeme zabývat historickým vývojem daktyloskopie ve světě a v českých zemích. V páté kapitole se zaměříme na význam a způsoby popisování osob, jednotlivé druhy popisu, způsoby vytváření portrétu, popis v rámci počítačových evidencí a systémů a identifikaci neznámých mrtvol. V rámci šesté kapitoly se budeme zabývat významem, objekty a způsoby zkoumání daktyloskopie, daktyloskopickými stopami - především jejich vyhledáváním, zviditelňováním, zajišťováním a zkoumáním, využitím daktyloskopie v novodobých kriminalistických evidencích a systémech a na závěr kapitoly se zmíníme o daktyloskopování mrtvol neznámé totožnosti. V rámci praktické části práce budeme v sedmé kapitole porovnávat způsoby využití metody popisování v kriminalistické praktické činnosti v letech 1928, 1961 a v současnosti. V kapitole osmé pak budeme porovnávat způsoby využití metody daktyloskopie v kriminalistické praktické činnosti v letech 1923, 1947 a též v současnosti. Poslední kapitola bude věnována případům z kriminalistické praxe, při jejichž objasnění hrála metoda popisování a metoda daktyloskopie důležitou roli. Další otázky a případné problémy, související s danou problematikou, jsou mně známé, avšak vzhledem k obsáhlosti tématu by jejich řešení překračovala rámec bakalářské práce. 9

1. Zařazení metody popisování a daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod identifikace osob V první kapitole se zaměříme na zařazení metody popisování a daktyloskopie do systematiky kriminalistických metod, jež se zabývají identifikací osob. V rámci kriminalistické praxe, jak dříve tak v současnosti, jsou nejčastěji využívány kriminalistické technické a přírodovědné metody. 1 Typickými příklady zmíněných metod, jež se zabývají konkrétně identifikací osob, jsou: daktyloskopie, portrétní identifikace, identifikace osob podle ručního písma, kriminalistická biologie, fonoskopie a odorologie. Metoda popisování spadá pod metodu portrétní identifikace, která zkoumá a popisuje vnější znaky člověka a následně je využívá při pátrání po osobách nezvěstných a při určování totožnosti neznámých osob, popřípadě mrtvol. 2 Metodou popisování rozumíme: Popis a popisování osob - popisování osob se v kriminalistice chápe ze dvou různých hledisek: jednak jako prostředek individuální identifikace (např. identifikace mrtvol neznámé totožnosti, identifikace osob podle fotografie) a jednak při popisu daných osob jako prostředek pátrání po hledaných osobách. 3 Metodou daktyloskopie rozumíme: Daktyloskopie - nauka o obrazcích papilárních linií na vnitřní straně článků prstů, na dlaních, na prstech nohou a chodidlech. Kriminalistický význam spočívá v tom, že umožňuje identifikovat konkrétní osobu, která stopy (daktyloskopické stopy) vytvořila. Jedná se o v pořadí druhou světově rozšířenou metodu identifikace osob. 4 1 PORADA, Victor a kol. Kriminalistika (úvod, technika, taktika). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 81. 2 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Slovník kriminalistických pojmů a osobností. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, s. 159. 3 Tamtéž, s. 158. 4 Tamtéž, s. 45. 10

2. Dřívější metody identifikace osob předcházející popisování a daktyloskopii V této kapitole se budeme zabývat prostředky a poté metodami identifikace osob, jež předcházely metodě popisování a daktyloskopii. Podle pramenů, dochovaných do dnešní doby, nelze počátek dějin identifikace osob se zločineckými sklony přesně určit. Avšak již v období starověku a středověku vznikala různá opatření, která dovolovala či nařizovala odstraňování zevně viditelných částí těla, z důvodu varování veřejnosti před zločinci a také, aby bylo možné zločince do budoucna identifikovat. Tato opatření plnila dále funkci represivní a preventivní. 5 V dnešní době platí, že: nebo trestu. 6 Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení Zmíněné drastické způsoby byly značně rozšířeny zejména v Japonsku a v Indii. Kolem roku 400 n. l. označovali politické zločince tetováním v oblasti blízko oka, tzv. kapsářům uřezávali prsty, násilníkům ruce, utrhačům na cti jazyky a zločincům, jež spáchali incest, vypalovali obraz ženského pohlaví. 7 Vypalování různých znamení rozžhaveným železem bylo používáno k označení zločinců velmi často. Vypalovaná znamení se nacházela na trvale viditelných místech těla nebo na místech, které bylo možné zakrýt oděvem. Daná znamení se lišila podle zemí, kde se trest vykonával nebo podle osoby, která byla 5 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 8. 6 Hl. II. čl. 7 odst. 2 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 7 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 8. 11

oprávněna konat hrdelní spravedlnost. Užívaly se písmena či obrazce, jež naznačovaly zločincovo provinění. 8 Ve starověkém Řecku vypalovali zločincům na záda řecké písmeno ϴ (théta), v Římě pak písmeno F. 9 V Rakousku, za vlády Marie Terezie, označovali zločince písmeny, jež určovaly konkrétní delikt a korunní zemi. V rámci Anglie a Francie se zlodějům vypálila do dlaní značka, v Rusku pak na tváře a čelo slovo KAT (v překladu - nucená práce). 10 Veškerá opatření tohoto typu (uřezávání částí těla, vypalování znamení apod.) byla postupně zrušena. Nejdéle se používala v Číně a to do roku 1905, kdy ji císař zrušil nařízením. Avšak ještě v době uplatňování novodobých prostředků k identifikaci zločinců se projevovaly snahy o tetování zvláštních značek či snahy o vstřikování parafínu pod kůži a následné vytvoření tvrdého uzlíčku, jež by mohl být brán jako vhodný identifikační prostředek. Tyto snahy však již v žádné zemi nebyly realizovány a přistoupilo se k identifikačním prostředkům, které více splňovaly standardy základních lidských práv a svobod. 11 Aby se mohly bezpečnostní úřady rychle informovat o osobě, kterou dosud neznaly a jež původně pocházela z jiného obvodu, přistoupilo se k zavádění různých legitimačních papírů a cestovních pasů. Identifikační cena těchto dokladů však byla, z důvodu možného opatření papírů jiné osoby, velmi malá. Pro zabránění maření tohoto identifikačního opatření zavedli Francouzi za vlády Ludvíka XVI. speciální tajné policejní písmo. Zmíněné písmo bychom mohli nazvat dekorativní, jelikož spočívalo v používání určitých linií, ozdob, barev apod. Barva dokladu označovala státní příslušnost. Různé linie, ornamenty, značky apod. vypravovaly o majiteli cestovního papíru vše - o jeho stáří, typ postavy, celkový vzhled, vlastnosti, vědomosti a znalosti, náboženství, politické 8 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 24. 9 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 8. 10 Tamtéž, s. 8. 11 Tamtéž, s. 9. 12

osob. 13 Mezi tyto nové metody/systémy identifikace osob 19. a počátku 20. století přesvědčení, osobní a majetkový stav a taktéž případné varování před osobou podezřelou a nebezpečnou. Teprve vynálezem fotografie se však dostává, jak cestovním dokladům, tak i různým písemným seznamům zločinců, účinnějšího kontrolního prostředku. 12 V průběhu 19. století byly, díky překotnému rozvoji přírodních věd a získávání nových poznatků z oboru lékařství, rozvíjeny nové metody identifikace patří např.: Metoda znovupoznávání osob podle vnějších znaků zafixovaných do paměti: Byla první vhodnou metodou znovupoznávání osob. Praktikovala ji francouzská policie, která od roku 1810 nesla název Sûreté. Za zakladatele této policie je považován Eugen Vidocq. Pracovníci Sûreté pravidelně chodili do věznic, kde se snažili zapamatovat si podobu jednotlivých zločinců, aby je po propuštění mohli dobře identifikovat. Později se však ukázalo, že tato metoda zdaleka nebyla tak efektivní, jak bylo původně předpokládáno. 14 Daguerrotypie: První metoda fotografie spočívající ve fotografickém procesu pomocí jodovaných stříbrných desek. Zakladatelem metody byl francouzský malíř Ludvík Daguerre, který se tímto vynálezem kolem roku 1830 více přiblížil moderním technickým zařízením. 15 12 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 24-25. 13 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Vyd. 1. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 4. 14 MUSIL, Jan a kol. Úvod do kriminalistiky. 2. vyd.- dotisk. Praha: Vydavatelství PA ČR, 1998, s. 23. 15 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 25. 13

Metoda fotografie pomocí suchých desek: Daná metoda byla vytvořena roku 1871 pro policejní služby anglickým lékařem sirem Dr. R. L. Maddoxem a měla výrazný kriminálně technický i taktický význam. 16 Odontometrie: Metoda amerického lékaře Dr. Altona H. Thomsona z roku 1879, která spočívala v identifikaci osob podle zubů. Dr. Thomson stanovil pro klasifikaci a zároveň i pro registraci 15 různých klasifikačních tříd. Např. tvar zubního oblouku, šířku zubního oblouku, velikost zubu, tvar zubu, barvu zubu, barvu a růst masa okolo zubů, chybějící zuby, nemoci zubů atd. Podobný návrh později (r. 1894) předložil rakouský lékař Dr. Platzschick pod názvem Systém odontometrický. Tento návrh taktéž stanovil 15 klasifikačních tříd. 17 Metoda geometrické identifikace: Jedná se o metodu měření ucha na fotografickém obraze, jež roku 1890 navrhl německý fotograf Klein. Ten doporučoval, aby se fotografovalo pouze ucho a zhotovoval se pozitiv současně s velmi hustou lineární sítí. Při provádění geometrické identifikace bylo nutné vycházet z určitého bodu, který byl přesně určen průsekem dvou kolmo se protínajících linií. Získaná čísla se poté zapisovala na registrační karty, které byly ukládány ve speciální kartotéce. 18 Kraniografie: Metoda zabývající se měřením profilu lebky k identifikačním účelům. Zmíněný profil by se získával pomocí kresby zvláštním přístrojem zvaným kraniograf. Kromě rozměrů lebky měl být při registraci také použit úhel, který spolu svírají ukazovák a prostředník. Metodu kraniografie navrhl italský soudce Anfosso roku 1896, ale již v roce 1888 přišel s podobným návrhem Angličan Francis Galton. 16 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 24-25. 17 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 11. 18 Tamtéž, s. 12. 14

Vzhledem ke své nepřesnosti a komplikovanosti však nebyl žádný z těchto návrhů použit v praxi. 19 Metoda roentgeno-fotografického obrazu: Roku 1899 německý lékař Lewinsohn navrhl použít jako identifikační prostředek míry získané z roentgeno-fotografického obrazu. Lewinsohn sice vycházel ze systému úředníka francouzské policie Alphonse Bertillona, jehož metodě se budeme více věnovat v následující kapitole, avšak tvrdil, že Bertillonovy míry - míry získávané měřením na povrchu těla, nejsou zcela správné. Při měření totiž nepřicházejí v úvahu jen absolutní míry kostí člověka, ale také tukové polštáře, jejichž množství se může měnit. Přestože byla Lewinsohnova teorie správná, pro svoji nákladnost, delikátnost a určité rozdíly v mírách, jež vznikly při fotografování, nenašla v kriminální službě praktické využití. Zmíněné rozdíly vznikly z důvodu závislosti měr na vzdálenosti objektu od světelného zdroje a fotografické desky. 20 Metoda identifikace osob na základě měření oka: Tato metoda byla navržena francouzským lékařem Dr. Jeanem Mauricem Capdeville a spočívala ve využití specifických měření oka jako identifikačních prostředků. V rámci této metody by se prováděla následující měření: vzdálenost očního úhlu, velikost panenky a vyklenutí rohovky. Také by se zjišťovala barva duhovky. 21 Prosopometrie: Německý zubní lékař Dr. Schwarz navrhl roku 1903, na základě měření a poznatků A. Bertillona, další způsob identifikace osob spočívající v měření zubní dásně a zubů. Zároveň doporučoval pořizovat, klasifikovat a registrovat sádrové odlitky dásní zločinců. 22 19 NOSEK, Václav. Daktyloskopie, cheiroskopie, podoskopie. Vyd. 1. Kroměříž: J. Gusek, 1947, s. 10-11. 20 Tamtéž, s. 10. 21 Tamtéž, s. 11. 22 Tamtéž, s. 12. 15

3. Počátky metody popisování Ve třetí kapitole budeme pojednávat o počátcích a historickém vývoji metody popisování. V rámci první podkapitoly se zaměříme na popis podle Alphonse Bertillona, v druhé podkapitole vysvětlíme jeho portrait parlé a v třetí části dané kapitoly přiblížíme Bertillonův antropometrický systém. Čtvrtá a poslední podkapitola bude věnována využití fotografie při popisu osob. S popisováním osob se setkáváme již od dob starověku. Například v Egyptě existovaly četné policejní spisy, které obsahovaly podrobné popisy osob. V rámci policejního spisu bylo uvedeno jméno, věk, výška postavy, barva pleti, očí a vlasů, případný tvar vousů, tvar obličeje, nosu a uší, a také zvláštní znamení na jednotlivých údech. Kupodivu se tyto popisy až nápadně podobaly zevrubným popisům zjišťovací metody, jež později zavedl do policejní praxe Alphonse Bertillon. 23 3.1. Popis podle Alphonse Bertillona Francouzský policejní úředník Bertillon (1853-1914) se nejvíce zasloužil o rozvoj portrétní identifikace, a zároveň s tím i o rozvoj popisování. Jak již bylo zmíněno v první kapitole, metoda popisování spadá pod metodu portrétní identifikace. Jedním z nejdůležitějších pravidel popisu podle Bertillona je pravidlo, spočívající v popisování pouze významných rysů a jejich přesném vystižení. Jelikož barva je pro lidské smysly výraznější než obrys, nejprve popisoval barevná znamení, poté obrys pravé strany obličeje, dále tzv. obrys z čelní strany a v neposlední řadě zvláštní znamení. 24 U zkoumaného člověka se zaměřil na barvu očí, vlasů a pleti. Bertillon rozeznával podle barvy sedm druhů očních duhovek: 23 POVONDRA, Josef; PINKAS, Oldřich. Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů. 2. vyd. Kroměříž: J. Gusek, 1923, s. 107. 24 PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, s. 51. 16

Čistě modré oči; Oči mající ve vnitřním pásmu duhovky malé světle žluté skvrny; Okrově zbarvené oči s mírně narudlým odstínem a oči mající ve vnitřním pásmu duhovky větší světle žluté skvrny; Oči mající vnitřní pásmo duhovky světle hnědé; Oči mající vnitřní pásmo duhovky černohnědé, kolem zornice v kruhovitém tvaru; Oči mající vnitřní pásmo duhovky černohnědé, kolem zornice v hvězdovitém tvaru a zasahující až do vnějšího pásma duhovky; Oči s duhovkou černohnědé barvy. 25 Barvu vlasů stanovil: plavou, ryšavou, kaštanovou, černohnědou, červenohnědou, černou a bílou. Barvu pleti určil: bílou, růžovou, nažloutlou a zahnědlou. 26 Každou osobu je možné pozorovat z čelní strany, z pravé nebo levé strany či zezadu. Nejdůležitější je však obrys pravé strany obličeje a obrys z čelní strany (viz Obrázek 1.). 27 Obrázek 1.: Popis podle Bertillona - identifikační karta 28 25 PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, s. 52. 26 Tamtéž, s. 53. 27 Tamtéž, s. 53-54. 28 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 86. 17

Lidskou tvář rozdělil Bertillon takto: čelo, nos, ústa, brada, oko, ucho ad. U jednotlivých útvarů obličeje rozeznával obrys, sklon a velikost. Obrys specifikoval jako: rovný, vyhloubený a vypouklý. Sklon poté vzhledem ke kolmici jako: šikmý, kolmý a vysedlý, vzhledem k rovné čáře jako: vodorovný, zdvižený vzhůru a skloněný. Co se týká velikosti, určil Bertillon velikost obličeje poměrně vůči celé postavě. 29 U obrysu z čelní strany se francouzský policejní úředník zaměřil na následující: Celkový obrys obličeje; Tvar horního očního víčka, směr koutků oka, velikost oka a velikost mezery mezi očima; Tvar, směr, vzdálenost a velikost obočí. 30 V rámci zjišťování totožnosti se největšímu významu vždy těšila tzv. zvláštní znamení. Mezi zvláštní znamení řadil Bertillon na pohled viditelné tělesné vady (křivé nohy, hrb, jizvy, bradavice aj.). Ke spolehlivému zjištění totožnosti stačilo pak šest takových zvláštních znamení, aby bylo možné osobu bezpečně rozeznat od osoby jiné. Každé zvláštní znamení pak popisoval vzhledem k pojmenování, barvě, podobě či tvaru, velikostem, směru či sklonění a poloze. 31 Co se týče popisu tetování, nutno přesně říci, co tetovaný výkres vyobrazuje. Tetovaná slova opíšeme i s pravopisnými chybami, vyznačíme druh písma (latinské, německé, velká, malá písmena, římské, arabské číslice atd.) a vypíšeme přesně rozdělovací znaménka, jež v tetování se vyskytují, jako čárky, tečky, středníky, dvojtečky, otazníky, uvozovky, vykřičníky, závorky apod. 32 29 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 54. 30 PROTIVENSKI, Franz. Nauka o daktyloskopii a popisování osob. Praha: E. Weinfurter, 1920, s. 55. 31 Tamtéž, s. 55-56. 32 Tamtéž, s. 57-58. 18

3.2. Portrait parlé Portrait parlé byl určitým shromážděním všech charakteristických detailů, kterými je tvořen výraz obličeje člověka, a který umožňoval identifikaci osoby za všech okolností po celý život. Každá část obličeje vykazuje charakteristické zvláštnosti, jimiž se daná osoba liší od osoby jiné. Důležitým předpokladem identifikace bylo, aby byl každý znak přesně popsán a patřičně označen. Bertillon si byl vědom důležitosti přesného popisu a svým systémem portrait parlé založil technický slovník, jež svou celistvostí a všeobecným rozšířením umožňoval přesný popis výrazu obličeje člověka. K rozlišení a přesnému popisu tvaru, postavení a velikosti všech obličejových částí využíval Bertillon sedm stupňů: velmi malé - m, malé - m, skoro malé - (m), střední - _, skoro velké - (v), velké - v a velmi velké - (v). Normální obličej se dle Bertillona skládal ze tří částí, které měly přibližně stejnou velikost, takže každá z nich zaujímala 1/3 obličeje. 33 Jednalo se o: a) část čelní, počítaná od kořene nosu až k vlasům, b) část nosní, jež se počítá od kořene nosu a k spodní jeho základně, c) partie ústní, počítaná od základny nosu až ke spodnímu okraji brady. 34 Část, jež nedosahovala 1/3 velikosti obličeje, pokládal za malou a naopak část, která svými rozměry přesahovala 1/3, pokládal za velkou. 35 3.3. Bertillonův antropometrický systém - bertillonáž Na základě antropologické teorie, která předpokládá, že jakmile je ukončen fyzický vývoj člověka, jeho tělesné rozměry se dále nemění, zavedl 33 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 198. 34 Tamtéž, s. 198. 35 Tamtéž, s.198. 19

Bertillon roku 1879 do policejní praxe systém identifikace osob podle vnějších znaků. Tento antropometrický systém spočíval v měření a evidování nejdříve pěti, poté třinácti a nakonec jedenácti různých rozměrů lidského těla a byl nazván bertillonáž. V případě, že bylo třeba identifikovat neznámou osobu, byla osoba změřena a výsledky tohoto měření byly porovnány s evidencí. Stejný postup se užil u identifikace neznámé mrtvoly. 36 Bertillonova práce u francouzské policie nejprve spočívala v zaznamenávání podoby zatčených zločinců na identifikační karty. Později začal realizovat své myšlenky, týkající se nového způsobu identifikace, jež se mu jevil jako výrazně přesnější, než bylo samotné zaznamenávání podoby. Začal pokládat vedle sebe fotografie vězňů a porovnávat je. Poté požádal své nadřízené, aby směl přeměřovat zatčené osoby. V průběhu několika týdnů změřil Bertillon velké množství zatčených. Nejdříve u nich zjišťoval pět následujících rozměrů: výšku, délku a obvod hlavy, délku paží a prstů na nohou. Došel tak k přesvědčení, že jednotlivé míry se u různých osob mohou shodovat (např. délka paží osoby A může být stejná, jako délka paží osoby B), ne však v případě čtyř nebo pěti rozměrů současně. Výsledky svých měření zpracoval do písemné zprávy. Navrhovaný identifikační systém se však setkal, z důvodu Bertillonových špatných vyjadřovacích schopností a kvůli nepochopení základní myšlenky policejními úředníky, s velkým nezájmem až odporem. Později dostal tento mladý úředník k dispozici samostatnou místnost, dva pomocníky a devadesáti denní lhůtu na přesvědčení nadřízených, že jeho metoda je velmi přesnou a vhodnou metodou k identifikaci osob. První pachatel, jenž byl identifikován pomocí bertillonáže v únoru 1883, byl zloděj lahví, který byl za stejný trestný čin zatčen a následně proměřen v prosinci roku 1882. 37 Alphonse Bertillon navrhl pro svůj identifikační systém: 36 MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk. Kriminalistika. 2., přeprac. a doplň. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 149. 37 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 75-76. 20

Stručný metodický návod k přesnému měření zvolených částí lidského těla; Zvláštní záznamový arch pro záznam délek na konkrétní osobě; Klasifikační systém pro řazení záznamů, které umožňuje přesné a rychlé hledání již vytvořených záznamů podle antropometrických měření. 38 Zmíněný Bertillonův identifikační systém umožňoval během relativně krátké doby zjistit, zda jsou míry zatčené osoby již registrovány či nikoliv. 39 měření: Nejprve měřil 13 tělesných rozměrů, později tento počet redukoval na 11, a to při Výšky těla ve stoje; Výšky těla v sedě; Šířky rozpětí paží; Délky hlavy; Šířky hlavy; Délky pravého ucha; Šířky pravého ucha; Délky prostředníku levé ruky; Délky prsteníku levé ruky; Délky předloktí levé ruky; Délky levého chodidla. 40 Podle Bertillona byly dosavadní identifikace pouhým okem, užívané fotografie aj., velmi povrchní, nepřesné a plné omylů oproti bertillonáži, která nabízela absolutní jistotu. Poslední měření zločinců na základě jedenácti tělesných rozměrů bylo provedeno v září 1908. 41 38 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 49. 39 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny kriminalistiky. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, s. 77. 40 Tamtéž, s. 77. 41 STRAUS, Jiří; VAVERA, František. Dějiny československé kriminalistiky slovem i obrazem: (do roku 1939). Vyd. 1. Praha: Police history, 2003, s. 50. 21

Bertillonův systém upravil v roce 1931 německý kriminalista Vogel ve své práci s názvem Die Personenbeschreibung. Později (roku 1953) byl v Československu Vogelův systém popisu přepracován a jeho finální verze použita na rubu dekadaktyloskopických karet té doby. 42 3.4. Využití fotografie při popisu osob Fotografie po jejím vzniku byla využívána i při popisu, přestože samostatně nebyla spolehlivou metodou. Musela být podpořena ještě dalšími identifikačními metodami a poté teprve vzrostla její hodnota jako důkazního prostředku. Fotografie je věrným obrazem a vidí více než lidské oko, což zároveň znamená, že vidí také jinak. Zpodobňuje živý obraz osoby bez idealizování, kdežto člověk vidí jen to, co mu jeho pozorovací schopnosti dovolí. Není-li tedy osoba fotogenická, na vlastní fotografii bude vypadat jinak, než ve skutečnosti, potažmo než jak ji vnímáme pouhým okem. To znamená, že popis podle skutečnosti se liší od popisu podle fotografie. Stávalo se, že i fotografie jedné osoby z různé doby byly rozdílné a nebylo možné podle nich osobu spolehlivě identifikovat. Proto se fotografie později stala jen součástí osobních svazků zločinců. 43 42 PJEŠČAK, Ján; NĚMEC, B.; BĚLKIN, R. S. Nástin úvodu do studia kriminalistickobezpečnostních oborů. Praha: Ústav kriminalistiky právnické fakulty UK Praha, 1968, s. 178. 43 ŠEJNOHA, Josef; FANTA, Otto; MORAVEC, Ladislav. Systém kriminalistického vzdělávání. Praha: F. Kodym, s. 191-192. 22