STÁRNUTÍ NENÍ NIC JINÉHO NEŢ ZLOZVYK, NA KTERÝ ČLOVĚK OPRAVDU ZAMĚSTNANÝ NEMÁ ČAS (Maurois) ČÍSLO 41* ROČNÍK IV* 21. 12. 2011* (ČAS 1 ročník XV* Kurýr ročník VI) Ve druhém století našeho letopočtu ţil v Alexandrii slavný astronom a zeměpisec Klaudios Ptolemaios. Podle vyprávění obchodníků a vojáků kreslil mapy vzdálených zemí. Velké pohoří na severu země, v níţ podle něj ţil velký národ Boiochaimů, označil jako Askiburgion. Přiloţíte-li Ptolemaiovu mapu na mapu dnešní, pod Askiburgionem naleznete Nízký a Hrubý Jeseník, část Slezska i střední Moravy. I mezi tvůrci tohoto listu naleznete nejednoho učeného Boiochaima. Na sklonku 19. století si příznivci strany realistické, sdruţeni kolem T. G. Masaryka uvědomili, ţe potřebné změny společenské vyţadují více informačních zdrojů. A tak vznikl v roce 1866 list ČAS, od počátku redigovaný Janem Herbenem. V roce 1990 si vydavatelé tohoto listu vypůjčili název i původní grafickou podobu hlavičky a vydávali aţ do roku 2005 list ČAS v tištěné podobě. A pochopitelně v duchu názorů původní České strany lidové (realistické). Ten pak na několik let, od 3. 2. 2005 do 21. 8. 2008 nahradil internetový deník Bruntálský Kurýr. Tento internetový, dle potřeby i tištěný list ČAS je tedy pokračováním obou zmíněných periodik a měl by v této podobě vydrţet co nejdéle. Coţ bude i dílem vás, čtenářů. Vydává: občanské sdruţení Vlastenecký poutník, Čeladná 711, 739 12 Čeladná, v nakladatelství Moravská expedice. Redakce: petr.anderle @ tiscali.cz ; vpoutnik@tiscali.cz +420 724 100 646. Odpovědný redaktor:petr Andrle. Kaţdé vydání najdete také na www.hbl.cz ; www.marianka.eu. Objednávky: e-mail s předmětem ČAS* Registrace MK ČR ze dne 22. 3. 2001 evidenční číslo MK ČR E 11 345 ZA VÁCLAVEM HAVLEM V dávných dobách, kdy naši předkové v tlupách lovců putovali krajinou a vyhledávali příhodná místa k ţití, někdy spíše k přeţití, bývali často postaveni před osudová rozhodnutí. Například, kdyţ doputovali k neznámé široce a rychle se valící řece. Vţdy musel být někdo první, kdo do řeky vstoupil. Kdo ji prozkoumal, odhadl její proudy a hlubiny, či zrádné víry. I národům se stává, ţe dospějí na břeh neznámé řeky. V našich moderních dějinách jsme dvakrát ze své svobodné vůle doputovali k takovému břehu. Poprvé se tak stalo, kdyţ téměř před sto lety vznikl v hranicích Zemí Koruny české náš samostatný stát. I tehdy jsme našli takového muţe, který, ač v této roli nezkušený, do oné řeky vstoupil. Jeho průzkumná cesta, jakkoli mnohokrát aplaudovaná či zavrhovaná, byla jednoznačně přínosem pro lid této země. Podruhé jsme stáli před potřebou nalezení cesty před více neţ dvaceti lety. Okolnosti byly zcela odlišné a zkušenosti z cesty první v mnoha případech těţko pouţitelné. Jen hodnota odvahy byla stejná. A muţ, kterého jsme na průzkum řeky poslali, se našel. Srovnávat mechanicky T. G. Masaryka a Václava Havla nelze. Nesnesou jakékoli srovnání, aţ na to nejvyšší. Ţe se svého úkolu zhostili, jak nejlépe mohli, a se ctí. Kaţdý z nich měl jiné slabosti, kaţdý z nich udělal jiné chyby, ale oba byli autoritami, o nichţ svět hovořil s úctou. Říci, ţe jsme měli v historicky krátké době štěstí na dvě tak významné osobnosti, by bylo naprosto nepřesné. Nebylo to štěstí. Tento národ takové osobnosti měl, má a bude mít. Vţdy záleţí pouze na tom, zda přijde chvíle potřeby jejich povolání a zda povoláni vůbec budou. Neboť patří do našich dějin i to, ţe jsme rozhodovali špatně, nebo ţe jsme nemohli uplatnit svoji svobodnou vůli. Mezi Masarykovými a Havlovými odpůrci nebyli a nejsou pouze lidé leniví, krátkozrací a málo vzdělaní. Velcí lidé mají i důstojné odpůrce. My spíše pamatujeme a známe odpůrce Havlovy. Jejich existence Havlovu velikost nijak nesniţuje. Naopak. Petr Andrle
Milí naši čtenáři, příznivci, přátelé a pocestní! Z oné záplavy přání, která si navzájem posíláme většinou elektronicky, se jiţ tak trochu vytratily ony důvěrné chvíle, kdy jsme otevírali obálky se svátečními slovy. U některých jsme věděli, u jiných netušili a byli často překvapeni. Doba se mění, mění se i formy našich vzájemných kontaktů. Což ovšem neznamená, že nás upřímně míněná slova nepotěší. Jsme jim přece rádi. Je pro nás velice důležité, když víme, že jsou na světě lidé, kteří nám přejí. A že jsou na světě lidé, které potěší i přání od nás. My sami si někdy dost dobře neváţíme toho, ţe si můţeme svobodně navzájem přát jiţ jenom proto, ţe jsme obdarováni především tím, ţe existujeme. Ţe ţijeme. Ţe můţeme zakřičet, je-li toho třeba, ţe můţeme kamkoli chceme dojít nebo dojet, ţe můţeme usínat a ukládat si do myslí, co vše je třeba udělat zítra. A pozítří. A někdy. Na ony štědrovečerní chvíle se těšíme bez rozdílu všichni. I když někdy nám dojetím, nebo steskem, ukápne nějaká ta slzička, jsou to chvíle, kdy máme k sobě o mnoho blíž. Někdy bychom to rádi sdělili i těm, kteří se dávno či nedávno vydali jinou cestou. Berte prosím tato slova osobně. Kdybychom tak činili častěji, ţilo by se nám lépe. Redakce ČASU
V různých kruzích (jde o málo vzdělané, ale také rafinovaně maskované) se neustále tvrdí (opakovaná leţ se stává pravdou), ţe komunismus představuje levici a nacismus pravici. Přitom jde o přímé příbuzné s pochybným sociálním programem. Slovo do diskuse tentokrát článek předsedy Konzervativní strany dr. Jana Kovalčíka. LEŢ ZE STALINOVY DÍLNY RNDr. Jan Kovalčík, PhD. Opět jsme svědky, jako jiţ tolikrát v minulosti, zavádějícího označování nacismu, resp. fašismu coby pravicového či dokonce konzervativního hnutí. Tentokrát se k šíření tohoto nesmyslu přichomýtla Lucie Suchá v článku Série dönerových vraţd ukázala sílu pravicových extremistů v Německu (idnes, 15. 11. 2011): Německo je v šoku z odhalení skupiny pravicových extremistů, kteří od roku 2000 zavraţdili deset lidí., nebo jinde: Německo však stojí před jiným problémem. Jak zabránit dalším přívrţencům krajní pravice, aby si vzali příklad z tohoto případu a přinejmenším zkusili to, co "kolegům" tak lehce procházelo: vykrást banku, nakoupit zbraně, zabít nevinného, schovat se. Zabít, schovat se. Vykrást banku, zabít, atd. Buďme však fér a přiznejme, ţe v tom autorka nejede sama cituje i zahraniční zdroje: Vypadá to, jako bychom opravdu stáli před novou formou pravicového terorismu. (spolkový ministr vnitra Hans-Peter Friedrich (CSU) pro server Financial Times Deutschland). Připomeňme také příbuzné výroky z amerického prostředí: Reagan se pokouší nahradit Listinu práv fašistickými poučkami převzatými doslovně z Mein Kampfu. (Demokratický kongresman William Clay) Zde máme obyčejné, prosté muţe (ano, ba i ţeny) kteří konečně přišli vzít do svých rukou vládu nad tímto stoletím ( ) Jsou úzkoprsí, jsou to paliči knih a cenzoři pravdy, jsou záludní, lakotní, závistiví, netolerantní, bojácní, malicherní, mají násilnické sklony, jejich morálka je triviální, jejich patriotismus je falešný, ke svým nízkým cílům zneuţívají rodinu, hvězdnatý prapor i Boha; jsou tuctoví, mělcí, malí, licoměrní jsou to přesně ti lidé, kteří tvořili hlavní sílu německého nacismu, kteří kolaborovali s nacismem ve Francii a podporovali vládu ve Vichy. (Henry Fairlie, Mencken s Booboisie, Washington Post 27. 7. 1980, komentář ke shromáţdění delegátů celostátního předvolebního sjezdu Republikánské strany) Spojené státy se vydaly cestou tak hluboce reakční, tak negativní a nízkou, tak šovinistickou a sebeklamnou, ţe naše doba můţe brzy soutěţit s érou McCarthyho. (Alan Wolfe po zvolení R. Reagana, The Nation) Výše zmiňovaná vraţdící skupina sama sebe nazývala Národněsocialistické podzemí. V samotném závěru textu čteme: S podobnou formou teroru uţ mají Němci své zkušenosti. Datují se do poslední čtvrtiny minulého století, kdy podobně organizovaně útočila, RAF, levicoví extremisté z Frakce Rudé armády. Únosy a vraţdami bojovali proti kapitalistické společnosti.. Je opravdu tak velkým rozdílem, kdyţ jeden zvolí coby prostředek útok proti Systému a jiný útok proti imigrantům? Cíle jsou totoţné.
Nacisté byli socialisty Nacisté byli, popř. jsou zcela samozřejmě a v první řadě socialisty. Pregnantně to shrnul nacistický ideolog Gregor Strasser: Jsme nepřátelé, úhlavní nepřátelé dnešního kapitalistického hospodářského systému s jeho vykořisťováním ekonomicky slabých, s jeho nespravedlivým platovým systémem, s jeho nemorálním způsobem posuzování hodnoty lidských bytostí podle jejich bohatství, jejich peněz. Projev, který jako první přitáhl mladého Adolfa Hitlera k nacismu, nesl název Jak a jakými prostředky by měl být zlikvidován kapitalismus?. Nacistická strana ve svém programu poţadovala jistotu pracovních míst, zrušení bezpracných příjmů, znárodnění všech velkých obchodních společností a koncernů, podíl na zisku v průmyslových podnicích, zvýšení starobních důchodů, převzetí velkých obchodních domů vládou a mnoho dalších pokrokových reforem. Nacisté se snaţili vymýtit ze společnosti autoritu církve a tradice a nahradit je nadvládou státu a diktátem politické správnosti to vše ve jménu pokroku. Nacisté zčásti vyrostli z prvních zelených, zdravých mládeţnických hnutí na Západě, a kooptovali je. Pronacistický filosof (a vášnivý antisemita) Ludwig Klages sepsal jeden ze zakládajících textů dnešního environmentalismu Člověk a Země, ve které poprvé zaznívá většina obţalob, jeţ jsme slýchali a slyšíme z úst Ala Gorea a dalších lidí na environmentální levici. Němečtí Zelení v roce 1980 Klagesův manifest znovu vydali při příleţitosti oslav zaloţení své strany. Ikona feministek Charlotte Perkins Holmanová pranýřovala nekontrolovanou domácí tyranii a zdůrazňovala, jak důleţité je uznat děti za občany s právy, jeţ má garantovat pouze stát. Myšlenka zmocnit se dětí pro sociálně-inţenýrské účely fascinuje politiky a intelektuály jiţ od dob Platónovy Ústavy. To je důvod, proč Robespierre hájil názor, ţe děti má vychovávat stát, a proč Hitler který věděl, jak důleţité je získat si srdce a mysl mládeţe jednou řekl: Kdyţ protivník prohlásí Já na vaši stranu nepřejdu, řeknu jen klidně Vaše děti uţ k nám patří Nebude trvat dlouho a nebudou znát nic jiného neţ toto nové společenství. A co fašismus? Fašismus a nacismus nejsou samozřejmě identická hnutí. Jsou sice často zaměňována, zejména slouţí-li levici jako nadávka pro pravici či konzervativce, ale fašismus je přece jen o něco méně socialistický neţ nacismus. Mnohé však pochopitelně nacismus s fašismem spojuje. Co tedy patří k charakteristickým znakům fašismu? Mezi jiným kult akce, glorifikace násilí, velebení mládí, vědomá potřeba stvořit nového člověka, nenávist ke konvenční morálce a tradiční autoritě, klanění se ulici a moci lidu, ospravedlňování zločinu jako politické vzpoury a očerňování vlády zákona jako formy útlaku. To vše jsou zřetelné rysy hnutí mládeţe šedesátých let. Jistá část našich elit však stále vidí hnědě právě při pojmu konzervatismus. Nikdo jim prostě nevymluví, ţe co konzervativec, to v hloubi duše fašoun a nácek, přičemţ některým konzervativcům se to daří skrývat lépe, jiným hůře ale nakonec budou odhaleni všichni! Leţ ze Stalinovy dílny Toto přesvědčení je v zásadě velkým Stalinovým vítězstvím: to on se potřeboval odstřihnout od svých nacistických spojenců, s nimiţ ruku v ruce rozpoutal 2. světovou válku, poté co jej zradili a napadli A sovětská propaganda začala hlásat, ţe
zatímco komunismus (internacionální socialismus) je levice, nacismus (nacionální socialismus) je pravice. K dovršení celé lţi pak sověti zahájili oblíbené zaměňování nacismu s fašismem, neboť v nacismu je pořád socialismus nepříjemně přítomen a připomíná pravý původ hnutí proto čistá sovětská verze většinou hovoří o nacistech jako o germanskich fašistach, aby bylo snazší tvrdit, ţe se jedná o pravicové hnutí. Stokrát opakovaná leţ se sice nestala pravdou, ale dodnes sovětskou verzi mnozí papouškují v přesvědčení, ţe jinak to ani být nemůţe. Je přitom smutným poznáním, ţe tomuto bludu podléhají i politici bavorské CSU. Komunismus a nacismus jsou přitom přirozená totalitaristická dvojčata je prakticky nemoţné říct, které z nich bylo či je horší. Obě tyto zrůdy mají stejné kořeny v představě, ţe lze lidskými prostředky vybudovat ráj na zemi, ţe spása čeká člověka tady, za jeho pozemského ţivota, z jeho vlastních rukou, ţe nového nadčlověka lze vyšlechtit (arijce, stachanovce) a takové, kteří se pro zářnou budoucnost nehodí, je moţné bez uzardění vyvraţdit (Ţidy, kulaky). Konkrétní aplikace trojitého schématu německé říše (první říše, která zanikla v roce 1806, druhé, Bismarckovy, která zanikla v roce 1918, a třetí nacionálně socialistického hnutí) vypadá ve srovnání s celosvětovými historickými spekulacemi německých idealistů, Comteho či Marxe, mělce a provinčně. Její nacionalistický, nepodstatný rys, je důsledkem toho, ţe symbol Dritte Reich nevznikl spekulativním úsilím opravdového filosofa, ale pocházel z pochybných literárních výpůjček od autora, který neměl ţádné nacionálně socialistické záměry, avšak zjistil v průběhu práce na svém díle o německých vydáních Dostojevského děl, ţe mu příslušný symbol plně vyhovuje z jiného důvodu: ruskou ideu o Třetím Římu lze totiţ charakterizovat jako stejnou směs eschatologie duchovního království a jeho uskutečnění politickými prostředky. Mesiášská vize v sekularizované podobě inspirovala ruskou diktaturu proletariátu k domněnce, ţe po dobytí světa ten rozkvete v marxistickou společnost - království svobody. Moskva jako Třetí Řím a Hitlerova Třetí říše jsou dvěma plody téhoţ jedovatého gnostického stromu. Totalitarismus, definovaný jako existenciální vláda gnostických aktivistů, je konečnou formou pokrokářské civilizace. K fašismu i nacismu tedy mají mnohem blíţe socialisté všeho druhu, stoupenci feminismu, nebo zelení aktivisté a to tím více, čím silněji chtějí prosazovat svoje ideje státní mocí. Komunisté stojí na levici společně s nacisty, méně jiţ s fašisty, liší se od obou jen univerzalistickým pojetím svých idejí a rozlišují třídy, nikoli národy, zatímco ti druzí jsou nacionalisty, tedy jsou principiálně naladěni spíše nepřátelsky vůči jiným národům. Antitotalitní konzervatismus vyznávající svobodu a respektující nekonečnou důstojnost kaţdého člověka je opakovaně osočován reprezentanty kolektivistických utopií, jejichţ teoretici nabízejí řešení v duchu kdyţ se kácí les, lítají třísky. Je to pomluva, která má primárně odvrátit pozornost od skutečnosti, ţe to jejich vlastní ideologie jsou s nacismem v blízkém příbuzenském vztahu. (Se souhlasem autora přetištěno z Konzervativních listů 11/2011)
Jak smutná a primitivní ideologie prostupovala našimi ţivoty NĚKOLIKERÉ VÁNOCE S KARLEM MAYEM PETR ANDRLE Na své první Vánoce s Karlem Mayem velice nerad vzpomínám. Bylo mi dvanáct. Myslím, ţe by mi většina dnešních dvanáctiletých nevěřila, ţe se něco takového vůbec mohlo stát. Bylo to v době předvánoční, kdyţ se mě jednou o přestávce na školním hřišti zeptal Pepík Janíčků, jestli čtu májovky. Moc jsem mu nerozuměl, ale protoţe jsem v té době četl vše, co mi přišlo pod ruku, řekl jsem nedbale, samo. A čet si tu májovku, Vánoce? Na to jsem uţ odpovědět neuměl. Pepík mi druhý den přinesl nádherně vypadající knihu (vlevo vidíte její desky, šlo o Hynkovo vydání z roku 1909). Hele, povídá mi, doma neukazovat, tvůj táta je učitel, měl by potíţe. Přečti to pod peřinou a za dva dny přines. Kluci ve škole věděli, ţe většinu knih čtu doma s baterkou pod peřinou. Janíčka jsme ctili jako autoritu. Jeho tatínek byl za války letcem v Anglii, poté byl zraněn a převelen do štábu ke generálu Kratochvílovi, na konci války se dostal do Sovětského svazu a nakonec s tankisty generála Janka osvobozoval Ostravu. Nikdo mu neřekl ve městě jinak neţ angličan. Konec konců Janíčkova máma byla čistokrevná Angličanka, kterou si jeho tatík na konci pětačtyřicátého přivezl z Anglie. Kdyţ ve městě něco náhodou nefungovalo, chodili všichni za panem Janíčkem. A on to kupodivu vyřešil. Všichni jsme ale tak nějak tušili, ţe on je proti. Proto čemu, to jsme nedokázali tehdy definovat. Ale fungovalo to. Snad také proto, ţe pan Janíček uměl nejen dokonale anglicky, ale také perfektně rusky. A v obou řečech dokázal spustit příval nadávek. Ale ta kniha vypadala tak lákavě, ţe jsem nevydrţel a jenom jsem si ji prohlíţel pod lavicí. Jenţe tu hodinu u nás suploval fyziku místo pana učitele Kubínka, který nikdy zásadně nechodil po třídě, pan ředitel Hušek. A i kdyţ jsem seděl v zadní lavici, vyhmátl mě okamţitě. Knihu mi sebral a zasedl za katedru. Janíček si přes celou třídu směrem ke mně klepal na čelo a lomil rukama. Jenţe ještě hůře bylo panu řediteli Huškovi. Ten nejprve zesinal, otevřel okno, popadl knihu a se slovy bude tu ticho, doslova odběhl. Ticho nebylo, protoţe Janíček začal vykřikovat něco o tom, ţe takovému blbounovi uţ nic nepůjčí a podobně. Kdyţ jsem byl pozván asi půl hodiny poté do ředitelny, skoro jsem se zalekl. Seděl zde celý učitelský sbor, dále nějací dva pánové, které jsem neznal a pan školní inspektor Němec. Netušil jsem vůbec, o co by mohlo jít. Pan ředitel šel na to od lesa. Nejprve se mě zeptal, jestli vím, kdo to byl Adolf Hitler. To mě vyděsilo, ale uměl jsem na to celkem správně odpovědět. Pan ředitel si viditelně oddechl. A zeptal se mě, jestli vím, co řekl Adolf Hitler o takových kníţkách, jakou je ta, kterou mi zabavil. To byla druhá kardinální otázka, jenţe na tu jsem odpovědět neuměl, coţ bylo také dobré. Pan ředitel se obrátil na jednoho z těch dvou neznámých pánů a ten nám to vysvětlil. Víte soudruţky a soudruzi, knihy Karla Maye jsou výsledkem zrůdné ideologie fašismu. Sám Adolf Hitler prohlásil, ţe kaţdý německý voják by měl mít ve své knihovničce některou z knih tohoto autora, prohlásil onen neznámý pán a rozhlíţel se po
ředitelně, aby viděl, jak jeho slova zapůsobila. Na mě tedy zapůsobila strašně, a co jediné jsem z toho pochopil, bylo to, ţe nesmím říci, ţe mi tu knihu půjčil Janíček. A k tomu směřovala třetí otázka soudruha ředitele. Kde prý jsem tu knihu vzal. A tak jsem povídal, ţe jsem ji našel. Tato výmluva byla u dětí mého věku a té doby docela častá. Kdyţ se mě doma ptali, odkud jsem vzal to hedvábí, z něhoţ si vyrábíme s klukama malé padáčky, řekl jsem po pravdě, ţe jsem ho našel. Našel, opravdu. V lese. Tehdy jsem jiţ věděl, ţe to jsou zbytky balonů s letáky, které k nám posílali Američané. A s otázkou, kde ţe tedy byla, jsem se jiţ vyrovnat uměl. Leţela na podezdívce plotu před školou, a já kdyţ jsem viděl, ţe to kníţka, vzal jsem ji k sobě. Všichni přece vědí, ţe rád čtu. Hned poté zvonilo, tak jsem se na ni podíval při vyučování, vychrlil jsem zřejmě věrohodně. Všichni si určitě oddychli. Čest školy byla zachráněna a moje zřejmě také. Janíčkovi jsem řekl, co jsem řekl a myslím, ţe mi odpustil. Jeho otec, jak jsem se později dozvěděl, údajně udělal v ředitelně pěknou scénu a knihu mu dokonce vydali, ale jak to zakamufloval, to nevím. Musím se přiznat, ţe jsem v dalších letech na Karla Maye nějak zapomněl. O pár let později jsem se účastnil několikadenního studentského semináře, který se konal shodou okolností také před vánočními svátky v pensionu Srdíčko, v malé vesničce Brné na břehu Labe, nedaleko Ústí nad Labem. Vedoucí zařízení, mladší tělnatý chlapík nás po příjezdu seznámil s tím, jak to v penzionu chodí a mimo jiné řekl jednu větu, po níţ jsem zbystřil pozornost. A kdybyste měli zájem, máme tu i pokojík, v němţ bydlel Karl May, jsou tam nějaké upomínky na jeho pobyt. A tak jsem si večer dodal odvahy a pana vedoucího se na ten pokojík zeptal. Já o tom moc nevím, hochu, povídal mi, ale kdyţ počkáš do devíti, chodí sem se psem vţdy na jedno pivo pán, kterýmu kdysi tento hotel patřil, nebo v něm dělal, tak nějak. On o tom ví více. A tak jsem se shodou okolností zase v době vánoční setkal s Karlem Mayem znovu. Tentokrát bez emocí a kvalifikovaněji. Pan Bém byl v hotelu Srdíčko, v době kdy se jmenoval ještě Herzig, pikolíkem a Karla Maye poznal osobně, kdyţ zde na přelomu let 1897-98 bydlel (on sem spíše tak trochu utekl) a v onom pokojíčku napsal krásnou kníţku Vánoce. S panem Bémem jsem proseděl tři večery. Vyprávěl mi vše o trochu krutém osudu nadaného chlapce, muţe s úţasnou fantazií a věnoval mi také několik kníţek, které vyšly v češtině. Mimo jiné také román Vánoce, ale pozdější vydání Touţimského a Moravce z roku 1934 (obálka knihy vlevo). S panem Bémem jsme probrali všechno. Nejen Maye, ale i svět jeho doby a doby po něm. Dostalo se mi odpovědi na mnohé otázky a dozvěděl jsem se věci, které jsme v učebnicích dějepisu neměli. A pochopil jsem také to, jak došlo k nesmyslnému spojení Hitlera s Mayem a částečně jsem začal tušit nesmyslnost ideologie vštěpované nám do hlav od první třídy. Za ty tři dny jsem také shltnul všechny tři májovky, které mi dal a pochopitelně Vánoce. Tehdy tam bylo pro mě všechno: Shatterhand, Vinntetou, indiáni, nespravedlivě obviněný lovec koţešin Hiller, vítězství pravdy, láska, dobré vztahy mezi lidmi a náprava předchozích křivd. A krásné Vánoce, včetně zajímavé básně. Za pár měsíců poté jsem stál několika hodinovou frontu na lístky do
kina. Dávali tehdy západoněmecký film Poklad na Stříbrném jezeře. Film byl divácky velice přitaţlivý, a tehdejší cenzoři na něm neshledali nic, co by jeho uvedení v socialistických kinech mohlo bránit. Jenţe i tenhle film přispěl k tomu, ţe mladá generace se ještě více utvrdila v tom, ţe jí tu někdo tahá za nos. Ţe jí tu někdo zneuţívá. A tak netrvalo dlouho, někdy s dozníváním nadějí roku osmašedesátého, vydala Olympia první májovku. A vydala je v dalších letech téměř všechny, i kdyţ na Mayovy Vánoce jsem si musel počkat do roku 1992, kdyţ vyšla ve znovu obnoveném nakladatelství Touţimský a Moravec, které obnovilo slávu dobrodruţných románů vydávaných v první republice. Němečtí čtenáři dostali své vydání jiţ v roce 1898 (viz obálka vlevo). Ţivot německého spisovatele celým jménem Karl Friedrich May (25. února 1842 Ernstthal 30. března 1912 Radebeul), byl plný neuvěřitelných zvratů a smolných příhod, ale také plný mediálních štvanic proti autorovi. Rádi jsme mu odpustili, ţe nezaţil na vlastní kůţi vše, co popisoval. Zaţil jiné hrůzy a ne vţdy v nich vítězilo dobro nad zlem. Jeho idealizované pohledy nám nemohly ublíţit, ba naopak. Za mnohé vděčí Karel May i svému oddanému nakladateli Friedrichu Ernstovi Fehsenfeldovi(1853 1933), (na snímku vlevo), který vydával v edici Svět cest a dobrodruţství také díla Rudyarda Kiplinga, Jacka Londona a Roberta L. Stevensona. Sám napsal o prvním románu, který od autora četl - Ve stínu padišáha - toto: "Začal jsem číst a nemohl jsem od toho odejít. Rodina, obchod, jídlo i pití, na všechno jsem zapomněl! [ ] Vyjmout tyto příběhy z jejich rozdělení po časopisech, pojmout je do knih a dát je tak německé mládeţi a celému národu, to byla myšlenka, která mne uţ nepustila." Karel May vydal u Fehsenfelda v podstatě všechny své romány, ale také sborník básní Nebeské myšlenky, drama Babylon a bible, Krušnohorské vesnické příběhy a nakonec zde vyšla i Mayova autobiografie Můj ţivot a snaţení, jejíţ prodej byl zprvu zakázán. Jeden z nadšených čtenářů autorových vydal v roce 1902 knihu Karel May jako vychovatel. Pravda o Karlu Mayovi aneb Odpůrci Karla Maye ve svém vlastním světle - od vděčného Mayova čtenáře. Karel May měl velice těţký ţivot. Od mládí velice těţké zdravotní potíţe, falešné osočení z činu, který neudělal, nucené práce, další duševní nemoc, kterou v té době neuměli diagnostikovat, další vězení v káznici, četné ztráty zaměstnání, soudy u nichţ se domáhal spravedlnosti a mnohé sloţité ţivotní peripetie to bylo na jeden ţivot příliš. Nakonec koncem roku 1911 mu dal soud v několika nejkřiklavějších případech
za pravdu, avšak to vše organismus sedmdesátiletého muţe nevydrţel. Předposlední březnový den roku 1912 umírá na srdeční mrtvici po předchozím zápalu plic. A tak si zanedlouho, 25. února příštího roku připomeneme 170 výročí jeho narození a o měsíc později si připomeneme 100 let od jeho smrti. Román Vánoce je tak trochu autobiografický. Je tam nedorozumění, nespravedlivé osočení, láska k lidem, víra ve spravedlnost, víra v křesťanství. O tom snil moţná ještě jako pětiletý kluk, kdy byl téměř slepý a navíc trpěl křivicí. Nebo v případech kdy mu společnost ublíţila. Nikdy se nevzdal. V tomto směru byl neúnavný, jako hrdinové jeho románů. Jeho dílo dnes obsahuje přes osmdesát svazků. V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Dráţďan, který nazval Villa Shatterhand. Rok po jeho smrti bylo v tomto městečku zaloţeno nakladatelství Karl- May-Verlag, které má dnes sídlo v Bambergu a neustále vydává Mayovy knihy. V roce 1928 bylo v jeho Ville Shatterhand zřízeno muzeum, které existuje dodnes. V roce 1969 dokonce vznikla Společnost Karla Maye (Karl-May-Gesellschaft), která se zabývá studiem ţivota a díla Karla Maye a propagací jeho prací. Čeští nakladatelé (i jejich čtenáři) si knihy Karla Maye zamilovali hned na počátku minulého století. V době jeho soudních sporů vystoupil na jeho obranu známý spisovatel a publicista praţský Němec, zuřivý reportér Egon Ervín Kisch v listu Bohemia. Ten se k autorově tvorbě vracel i později a snaţil se, aby jeho jméno bylo veřejně očištěno. Mezi těmi, kdoţ Karlu Mayovi vyjádřili veřejnou podporu, byla i praţská (dnes bohuţel zcela opomíjená) rodačka baronka Bertha Sophia Felicita von Suttner, rozená hraběnka Kinsky z Chynic a Tetova, od roku 1906 nositelka Nobelovy ceny míru. Pár dní před svou smrtí, dne 20. března 1912 přijel Karl May (na snímku vlevo) do Vídně. Zde v Ţofiině sále vystoupil s přednáškou pod názvem Vzhůru do říše ušlechtilých lidí. Tři tisíce posluchačů ho zahrnulo ovacemi. Bertha von Suttner napsala 5. dubna ve vídeňském časopise Zeit obsáhlý článek o Karlu Mayovi a jeho vídeňském vystoupení: Zpráva o smrti Karla Maye všemi, kdo byli zde v Ţofiině sále přítomni jeho poslední přednášce, zcela zvláště otřásla. Hodně hovořil o umírání a o onom světě, o boţích a věčných věcech a v celém jeho způsobu bylo cosi prorockého, touţícího po nekonečnu. Nemyslel sice na vlastní blízký konec, neboť mi sdělil, ţe on, sedmdesátiletý, chce teprve psát své hlavní dílo. Sotva se z Vídně vrátil do svého domova u Dráţďan, ulehl a zemřel. Proţil ještě jednu velkou radost. Jásot, jímţ ho zahrnuly tři tisíce posluchačů, nebyl jen výrazem potlesku věnovaného spisovateli, ale spíš demonstrací osobní úcty, protestem proti zlobné a pomlouvačné kampani vedené proti němu a z níţ vyšel plně rehabilitován, která mu ale ztrpčovala ţivot dlouhých deset let. Kdo slyšel toho krásného starého muţe mluvit, měl pocit: v této duši plane oheň dobra.
Vidíte. A tohle všechno jsme v dobách našich prvních vzdělávacích krůčků nesměli vědět. Dodnes se najdou lidé, kteří tvrdí, ţe Karel May (na snímku) byl zločinec, trestanec, který si své romány vymýšlel (coţ je jinak pravda, ale to je normální), a které byly jakou předzvěstí úlohy nadčlověka, kterého měly definovat nacistické norimberské zákony. Snůška nesmyslů ubliţovala Mayovi jiţ za jeho ţivota, bohuţel se objevila ještě mnoho let po jeho smrti. Dnešní školáci si mohou naštěstí na internetu přečíst něco o ţivotě Karla Maye. Otázkou je, jestli budou hledat něco i o těch, kteří jej podporovali. Jejich rakouští vrstevníci to mají jednoduché. Podobizna Berthy von Suttner je na rakouské bankovce v hodnotě 2 EURO a předtím byla na bankovce v hodnotě 1 000 šilinků. Otázkou je, zda dnešní mladí lidé vědí, ţe z naší země nebyli nositeli Nobelovy ceny jen Jaroslavové Heyrovský a Seifert, ale také Bertha von Suttner a také manţelé Cori. Gerty Theresa Cori (15. srpna 1896 Praha - 26. října 1957 St. Louis, USA) nositelka Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství za rok 1947, kdyţ spolu s ní obdrţel tutéţ cenu její manţel Carl Ferdinand Cori. Oba promovali v roce 1920 na praţské univerzitě. Je vůbec první ţenou, která dostala tuto cenu za medicínu. Otázkou je, zda dnešní gymnazisté v Děčíně vědí například o tom, ţe zde v roce 1914 tato ţena maturovala. Nebo jestli si letos v létě v Jáchymově připomněli, ţe přesně před sto lety, v roce 1911 strávili manţelé Mayovi dva měsíce ve zdejších lázních. Příběhy Karla Maye miloval vědec Albert Einstein zrovna tak jako císař Wilhelm II, filmař Fritz Lang, spisovatelé a dramatikové Franz Kafka, Herman Hesse nebo Carl Zuckmayer. Posledně jmenovaný dal dokonce své dceři křestní jméno Winnetou. Mayova kniha Vánoce je knihou o lásce k člověku, také o víře v Boha, v dobro, ale i o lidských špatnostech. Je o potřebě přátelství a spravedlnosti. Jakoby May právě do této knihy chtěl vtěsnat vše, co ho potkalo a ještě mělo potkat na jeho cestách. Podobné příhody se zakázanými knihami poznamenaly ţivoty mnoha generací. Ne všichni měli v potřebnou chvíli někoho, kdo by jim poskytl poctivou a pravdivou informaci. Někomu bohuţel i ony deformované pravdy, zůstaly jako niterné přesvědčení. Dnes vycházejí knihy a časopisy bez cenzury, hranice vlastně jiţ nejsou hranicemi (kde jsou ty časy, kdyţ prohlašoval soudruh Husák, ţe nedovolíme, aby na našich hranicích bylo nějaké korzo), za projevy jiných názorů se nezavírá a nepopravuje, nikdo nikoho nepronásleduje za to, ţe chodí do kostela, nebo ţe se modlí, formy slušného chování jsou dány spíše morálkou, ohleduplností, vzděláním a potřebami vkusu. Národ ţije a zem je stále krásná, byť mnohdy na ní dáváme málo pozor. A kdyţ se chceme podívat do dálek, můţeme si vzít ke čtení nějakou májovku. Nebo mayovku? Jsou k mání všechny a bez problémů. Není to krásné?
Projíţděli jsme před dvěma dny menším městečkem a něco na zub jsme si šli koupit do místní samoobsluhy na náměstí. Ve frontě před námi starší paní platila nákup asi patnáct stovek a hned si postěţovala, jak je draho. V tašce měla dva rumy, jeden vaječný koňak, pět čokolád, oříšky a nějaké sušenky. Jistě jsou Vánoce a je to naprosto její věc, co kupuje. Ovšem na její povzdech pravila paní pokladní: A BUDE HŮŘ! A povytáhla významně obočí. Jak bude? Zalistovali jsme v časopise REGAL. A TAKÉ RUM ZDRAHNE Počátkem roku 2012 budou velké likérky zdraţovat, a to v průměru o čtyři procenta. Největší česká likérka Stock zdraţí od ledna ceny lihovin v průměru o šest procent. Důvodem je letošní růst cen hlavních vstupů, zejména lihu. Největší zdraţení čeká značku Boţkov Tuzemský, jehoţ cena vzroste o téměř osm procent. Právě do nákladů na jeho výrobu se nejvíce promítá růst cen potravinářského lihu, uvedl generální ředitel Stocku Plzeň Petr Pavlík. Ceny potravinářského lihu, základní suroviny likérek, se podle Pavlíka letos zvedly oproti loňsku aţ o čtvrtinu. Ceny cukru vyskočily dokonce o 50 procent. Výrazně zdraţují také skleněné obaly, energie a kartonáţ. Vlivem dramatického zdraţení cen, primárně lihu a cukru, dojde k plošnému zvýšení cen od ledna 2012 i u společnosti Granette&Staroreţná Distilleries, druhého největšího českého producenta lihovin. Zvýšení cen nebude ale tak vysoké, plánuje se na tři aţ pět procent. Růst cen k 1. lednu ohlásila také jindřichohradecká likérka Fruko-Schulz, výrobce rumu Tuzemák. Její lihoviny zdraţí o čtyři procenta. Naopak vizovický výrobce destilátů Rudolf Jelínek v nejbliţší době zvýšení cen své produkce nechystá. Vzhledem k tomu, ţe z větší části vyrábíme ovocné destiláty, se nás zvýšení cen lihu a cukru ve většině výrobků nedotklo, uvedl ředitel společnosti Pavel Dvořáček. (Převzato z časopisu Regal) Češi pro výhodné nákupy hodně cestují Češi jsou ochotni cestovat za výhodnými nákupy i několik stovek kilometrů. Zatímco Praţané jezdí do zahraničí nakupovat zejména oblečení, obyvatelé příhraničních regionů tam často nakupují potraviny či drogistické zboţí. Vyplývá to z výzkumu, který pro GE Money Bank vypracovala agentura Ipsos. V zahraničí aspoň občas nakupuje uţ bezmála třetina Čechů, které k tomu vedou nejen výhodnější ceny, ale i větší výběr zboţí neţ v tuzemských obchodech. Nejvíce za nákupy podle výzkumu cestují Praţané, přičemţ bezmála polovina zákazníků jezdí nakupovat do obchodů vzdálených 100 aţ 300 kilometrů. Zhruba 38 procent Praţanů putuje za nákupy i 300 aţ 1000 kilometrů a sedm procent jich neváhá vyrazit na ještě delší cestu. Obyvatelé příhraničních regionů cestují podstatně méně, vzdálenost do 100 kilometrů udává například 76 procent obyvatel Moravskoslezského a 68 procent Ústeckého kraje. Cíleně za nákupy vyráţí především lidé z Moravskoslezského, Ústeckého a Plzeňského kraje, naopak Praţané a obyvatelé Jihomoravského a Jihočeského kraje většinou jezdí do zahraničí z jiných důvodů, byť pobyt také vyuţijí k nákupům. Potraviny a nápoje jsou ve všech příhraničních regionech zboţím, které místní za hranicemi pořizují nejčastěji. V Německu se podle zkušeností českých zákazníků vyplatí nákup pracích a čisticích prostředků. Například v Ústeckém kraji, jehoţ obyvatelé jezdí nejčastěji právě do Německa, nakupuje toto zboţí v zahraničí 53 procent dotázaných. Naopak Praţané jezdí do zahraničí nakupovat především oblečení. Potraviny podraţí aţ o deset procent Potraviny v Česku příští rok podraţí aţ o 10 procent. Shodují se na tom potravinářské firmy i obchodníci. Důvodem je nejen lednové zvýšení sazby daně z přidané hodnoty, ale také rostoucí náklady obchodníků i výrobců potravin například na dopravu zboţí
či energie. Ceny potravin se na pultech tuzemských obchodů zvyšují uţ letos, přičemţ Češi jejich spotřebu omezují. Na začátek příštího roku se koncentruje soubor několika nepříznivých vlivů, takţe očekávám do konce prvního pololetí příštího roku meziroční nárůst cen potravin o pět aţ deset procent, uvedl prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Zdeněk Juračka, podle kterého ceny potravin ţene vzhůru slábnoucí koruna, zvýšení dolní sazby DPH z nynějších 10 na 14 procent, rostoucí ceny komodit na zahraničních trzích, zdraţování dopravy i energie. Jak ČTK řekla mluvčí Potravinářské komory Dana Večeřová, výrobci potravin by přivítali zvýšení cen, které jim za potraviny obchodníci platí, alespoň o 10 procent bez zahrnutí růstu DPH, jen aby se pokryl alespoň růst cen výrobních vstupů. Moţný růst konečných cen výrobků v obchodech odmítají výrobci komentovat. Potravináři proti plánovanému zvýšení DPH u potravin od zveřejnění tohoto záměru brojí. Vezmeme- li v úvahu zkušenosti ze Slovenska, kdy vzrostla DPH u potravin o 20 procent, došlo k poklesu potravinářské výroby podle sektorů aţ o 30 procent a tento propad byl způsoben zejména přeshraniční nákupní turistikou do zemí s niţší DPH u potravin, uvedla Večeřová. Lze tedy předpokládat, ţe něco podobného čeká i nás, dodala. Výrobci zároveň upozorňují na to, ţe pokud je budou obchodníci ve snaze udrţet si zákazníky tlačit do udrţení cen, negativně to ovlivní sloţení potravin. Bez šetření na surovinách se prý totiţ do poţadované ceny nevejdou. Obchodníci podle Juračky uţ nyní kvůli lednové úpravě DPH nenápadně zvyšují ceny potravin, aby na začátku příštího roku nemuseli zdraţit skokově a mohli naopak tvrdit, ţe zvýšení cen není v jejich případě tak výrazné. DPH ještě není zvýšeno a ceny potravin uţ jsou v pohybu. Je to marketingová taktika, která pochází z Německa, kde byla úspěšně pouţita při přechodu z marky na euro, podotkl Juračka. PÍT SE ASI ALE BUDE, VÝROBCI INVESTUJÍ Budějovický Budvar uvedl do zkušebního provozu zařízení na stáčení piva do soudků o objemu 5 litrů, tzv. party-soudků. Pivo v těchto obalech dodává pivovar na trh jiţ více neţ 10 let, dosud se ale plnily u dodavatele v Německu. Plnění party-soudků přímo v pivovaru umoţní rychleji a pruţněji reagovat na poţadavky zákazníků a sníţí i ekologickou zátěţ. Hodnota investice je asi 4 miliony korun. Zařízení naplní za hodinu 300 soudků. Loni bylo v tomto typu obalů na trh dodáno 2800 hektolitrů světlého leţáku Budweiser Budvar, z toho asi 75 % směřovalo na export. Největší poptávka po party-soudcích je v Německu. Společnost Jan Becher Pernod Ricard, která Lemond vyrábí, nechala instalovat do obchodů POS materiály na konci minulého týdne. POS komunikace zahrnuje Shelf Stopper s 3D prvky a podlahovou grafiku umístěnou u produktu. Instalováno bylo celkem 137 POS materiálů na 83 českých lokalitách řetězce Tesco, např. v městech Praha, Brno, Ústí nad Labem, Teplice, Přerov, Plzeň, Most, Liberec, Jihlava, Pardubice, sdělila marketingová a PR manaţerka společnosti POS Media, která pro Becheroku Lemond výrobu a instalaci POS materiálů zajišťuje, Pavlína Klementová. Instalace letos jiţ podruhé vyuţívá specifické zpracování regálového poutače s výřezem otáčejícího se produktu. Upoutá nejen zpracováním, ale i barevným designem lahví. Není to první letošní in-store akce Lemondu. Becherovka se tímto produktem snaţí cílit zejména na mladé, a proto letos v říjnu uvedla značka limitovanou edici půllitrových lahví navrţených začínajícími umělci Luke Tomskim a Alicí Gurínovou, kteří byli také autory grafických návrhů doprovázejících celou kampaň. Jejich práce zdobí Becherovku Lemond i v nejnovější in-store kampani. Součástí říjnového uvedení nového designu byly například nástěnné malby v klubech. V září v klubech měla značka také kampaň Osvětlete klub (svíticí panáky). Největší kampaň Lemondu ale probíhala na jaře v podobě interaktivních promoakcí.
FOTO PRO DNEŠNÍ DEN Ve Stránském u našich přátel na Rýmařovsku je v těchto dnech zase plno. Láká nejen tradiční výstava betlémů, ale i opravdová betlémská stáj, živý betlém a v Nedělní škole pak neustálé opakování lidových vánočních zvyků. Stránští přejí všem, zejména občanským sdružením hodně aktivit a úspěchů a ještě lepší spolupráci v roce příštím. PETROUŠKOVY PŘÍHODY (753) Onehdá jsem si přečetl v jednom článku, ţe ten nepřející císař Josef II. zakázal svého času vystavování betlémů v kostelích. Lidem se to nelíbilo a začali si vyrábět betlémy doma a tak obešli císařské nařízení. A díky tomu je prý u nás betlemářství hojně rozšířeno. Co se na toho pokrokového císaře všechno nesvede. Císař Josef II. byl rozhodně zboţným muţem a s lidem cítil. Zrušil cenzuru, povolil náboţenskou svobodu, usnadnil ţivot Ţidům, zrušil poddanství a zrušil ale také 58 klášterů (pouze ty, které neměly v programu vzdělávání a péči o nemocné). Takto získané prostředky věnoval na výstavbu nových far. Jinak nařídil, ţe bibli musí dostat kaţdý věřící v jazyku mateřském. Veřejně uznal Královskou českou společnost nauk, zaloţil v Praze sirotčí ústav, ústav pro chudé, pro hluchoněmé, obecnou porodnici, obecní nemocnici a blázinec. Dal všem zemím společné zákonodárství. O jeho zajímavých schopnostech a prozíravosti bychom mohli debatovat dlouho. Jednou se jistě Josef II dočká svého objektivního ţivotopisce. A jak to bylo s těmi betlémy? Inu všechno to začal František z Assisi, který před vánoci roku 1223 postavil se svými přáteli v lesní jeskyňce nedaleko obce Greccio v italské Umbrii prosté jesle. Ty vystlal je senem a kolem nich postavil osla a vola. U jeslí jako u oltáře slouţil o štědrovečerní noci mši, vlastně úplně první půlnoční. V tomto případě šlo spíše o počátek liturgických her, po nichţ následovaly ve středověku mysterijní hry, které napodobovaly scény z Kristova ţivota. Asi tak před 720 lety, v roce 1291 vytvořil italský sochař Arnolfo da Cambio soubor soch, počátek klasického betléma. U nás postavili první jesličky jezuité v Praze v roce 1560. Někteří církevní činitelé pochopili, ţe v působení výtvarně řešené scény z Jeţíškova narození je skryt velice emotivní náboj. A snaţili se působit na obyvatelstvo poněkud netradičně. Toto nebezpečí si uvědomovala jiţ Marie Terezie a byla to tato česká královna, která v říjnu 1751 vydala dekret, jímţ zakázala vystavování betlémů v kostelích. Tehdy z důvodů toho, ţe výstavba betlémů odvádí pozornost od hlavních úkolů kostelů. Tedy nikoli Josef II. byl tím, kdo první betlémy zakázal. Dekret nebyl bohuţel plněn, a jestliţe Josef II. zakázal znovu v roce 1782 stavbu betlémů
v kostelích, měl k tomu své důvody. Špatně se o nich hovoří a ještě špatněji píše. Ony se mnohdy při stavění betlémů provozovaly lidové hry, které místy hraničily aţ se znesvěcením kostelů, v některých případech se psalo přímo o orgiích. Proto Josef II. zasáhl. Nikoli paradoxně, jak se píše, ale logicky to dobré z tradice zůstalo. Lidé si začali spojovat betlém s místem svého ţití a začali připodobňovat místo Jeţíšova narození obci či městečku, v němţ ţili. A v té době vzniká krásná tradice českého betlemářství, proti níţ pochopitelně nikdo nic nemá. A betlémy se později zase do kostelů vrátily, ovšem v tradiční a klasické formě. Jsou Vánoce a měli bychom si říkat pravdu. Dnes má svátek NATÁLIE. Zítra ŠIMON. Nezapomeňte jim blahopřát.