MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE Bakalářská práce Brno 2014 Vendula Gergelová

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE Druhové složení luk západního Slavičínska v kontextu okolních flyšových Karpat Bakalářská práce Vendula Gergelová Vedoucí práce: doc. Mgr. Michal Hájek, Ph.D. Brno 2014

Bibliografický záznam Autor: Název práce: Studijní program: Vendula Gergelová Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav botaniky a zoologie Druhové složení luk západního Slavičínska v kontextu okolních flyšových Karpat Ekologická a evoluční biologie Studijní obor: Ekologická a evoluční biologie Vedoucí práce: doc. Mgr. Michal Hájek, Ph.D. Akademický rok: 2013/2014 Počet stran: 50+1 Klíčová slova: Bílé Karpaty; Slavičínsko; fytocenologie; luční vegetace; ovsíkové louky; Arrhenatherion elatioris; Orchideaceae

Bibliographic Entry Author: Title of Thesis: Degree programme: Field of Study: Supervisor: Vendula Gergelová Faculty of Science, Masaryk University Department of Botany and Zoology Species composition of grasslands of the Slavicin region in the context of surrounding flysch areas Ecological and Evolutionary Biology Ecological and Evolutionary Biology doc. Mgr. Michal Hájek, Ph.D. Academic Year: 2013/2014 Number of Pages: 50+1 Keywords: White Carpathians; Slavicinsko; phytocenology; meadow vegetation; Arrhenatherion elatioris; Orchideaceae

Abstrakt V této bakalářské práci se věnuji výzkumu druhového složení luční vegetace západního Slavičínska. Oblast se nachází v chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty. Cílem práce bylo zapsat v daném území fytocenologické snímky a srovnat podobnost druhového složení luk studovaného území se střední a severní částí Bílých Karpat a severněji položenými Vizovickými a Vsetínskými vrchy. Z mé analýzy lze usoudit, že louky Slavičínska nejsou tak druhově bohaté jako typické květnaté louky ostatních částí Bílých Karpat, což vyplývá také z dosavadní literatury. Studované území se vyznačuje především výskytem společenstev svazu Arrhenatherion elatioris, což jsou mezofilní ovsíkové a kostřavové louky, a liší se i absencí některých, pro Bílé Karpaty typických, druhů. Vyskytuje se zde ale také několik chráněných druhů rostlin, zejména z čeledi Orchideaceae. Abstract In this thesis I studied the species composition of meadow vegetation in the region west of the town Slavičín. The area is located in the Protected Landscape Area Bílé Karpaty (White Carpathians). The aim of this thesis is to collect phytosociological relevés of meadows in this area and compare species composition of meadows in the study area to the central and northern part of the White Carpathians and to the Vizovice and Vsetin hills located northwards. From my analysis it can be concluded that the meadows of the Slavičín region are not as species-rich as other typical flowery meadows of the White Carpathians, which also results from the existing literature. The study area is characterized primarily by the communities of the Arrhenatherion elatioris alliance, which are mesic meadows with Arrhenatherum elatius and Festuca sp., and differs by the absence of some species typical of White Carpathians. Several protected plant species, especially from Orchidaceae family, occur in the study region.

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především svému vedoucímu doc. Mgr. Michalu Hájkovi, Ph.D. za trpělivost a cenné rady a samozřejmě také své rodině a nejbližším, kteří mě při psaní této práce a vůbec během celého studia jakýmkoliv způsobem podporovali.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány. Brno 8. 1. 2014 Vendula Gergelová

Obsah 1 Úvod... 10 2 Charakteristika přírodních poměrů studovaného území... 12 2.1 Geologické poměry... 12 2.2 Geomorfologické poměry... 14 2.3 Hydrologické a hydrogeologické poměry... 15 2.4 Klimatické poměry... 16 2.5 Pedologické poměry... 16 2.6 Historie osídlení... 17 2.7 Vymezení území... 18 2.8 Botanická charakteristika... 20 2.8.1 Fytogeografické členění... 20 2.8.2 Potenciální přirozená vegetace... 21 3 Historie botanického výzkumu... 22 4 Metodika... 23 4.1 Terénní práce... 23 4.2 Nomenklatura... 23 4.3 Analýza dat... 23 5 Výsledky... 25 5.1 PP U Petrůvky... 36 5.2 Vzácné druhy... 37 6 Diskuse... 41 7 Závěr... 43 Zdroje... 44 Přílohy... 51

1 Úvod Bílé Karpaty jsou významným geomorfologickým celkem nacházejícím se na československé hranici. Geograficky patří do Vnějších Západních Karpat. Louky Bílých Karpat patří mezi druhově nejbohatší v Evropě (Wilson et al., 2012). Podstatná část pohoří byla vyhlášena jako Chráněná krajinná oblast, k níž patří i Slavičínsko, které dosud nebylo prozkoumáno v takové míře jako ostatní části Bílých Karpat. Ne příliš velké množství dat z tohoto území může být následkem zdejšího managementu krajiny, jelikož velké množství luk zde bylo rozoráno, nebo také z důvodu toho, že se jedná o okrajovou část, která z části patří již k jiným geomorfologickým a fytogeografickým jednotkám. Cílem mé práce bude zapsat složení vegetace suchých a mezických luk náhodně vybraných lokalit na Slavičínsku pomocí fytocenologických snímků, zařadit je do příslušných svazů a asociací a popsat variabilitu luční vegetace území v širším geografickém kontextu. Je obecně známo, že louky na Slavičínsku nejsou tak výjimečné jako druhově nejbohatší louky v jihozápadní části Bílých Karpat (Škodová et al. 2008). V literatuře existuje množství hypotéz, proč jsou louky jihozápadní části Bílých Karpat tak výjimečné. Klimeš (2008) uvádí vliv stejnorodého abiotického prostředí, konkrétně specifických půd vzniklých na karpatském flyši bohatém na vápník. Na druhovou bohatost také může mít vliv klima a další lokální abiotické faktory jako jsou srážky, ph půdy a koncentrace živin (Merunková et al., 2012). Také husté pravěké osídlení v území druhově bohatých luk, které podpořilo přežívání staroholocenních druhů, mohlo být jednou z příčin (Hájková et al., 2011). Slavičínsko je svými geologickými a půdními podmínkami bližší spíše severněji položeným oblastem Vizovických a Vsetínských vrchů, bylo by zde tedy možné očekávat spíše výskyt jiných, kyselejších typů luční vegetace (Chytrý 2007, Rozbrojová et al. 2010). Na druhou stranu sem ještě zasahuje oblast pravěkého osídlení (Hájková et al., 2011) a území je Bílým Karpatům blízké i geograficky. Cílem práce bude tedy i srovnat, zda se vegetace těchto luk podobá vegetaci druhově bohatých luk ostatních částí Bílých Karpat, nebo zda se podobá spíše severněji položeným Vizovickým a Vsetínským vrchům. 10

V mé práci budu proto provádět analýzu širšího geografického souboru dat z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová, 2003), který zahrnuje fytocenologické snímky širšího území, severně ohraničeného městem Vsetín, přes Slavičín, Uherský Brod až po obec Strání. Budu se zaměřovat na oblast Slavičínska a jeho podobnost k Bílým Karpatům a k severněji položeným oblastem. Cílem bude analyzovat pouze louky suché a mezické na rozdíl od práce Škodová et al. (2008), kde byla analyzována i mokřadní vegetace a práce Rozbrojová et al. (2010), kde byly analyzovány celé Západní Karpaty. Obě zmíněné práce se Slavičínska dotýkají jen okrajově a otázku charakteru zdejších luk neřeší. 11

2 Charakteristika přírodních poměrů studovaného území Bílé Karpaty Pohoří Bílé Karpaty se rozkládá na moravsko-slovenském pomezí. V roce 1980 zde byla na výměře 715 km 2 vyhlášena CHKO Bílé Karpaty. Na slovenské straně na ni navazuje o rok starší CHKO Biele Karpaty o výměře 435 km 2 (Jongepierová, 2008). 2.1 Geologické poměry Bílé Karpaty náleží geologicky Západním Karpatům, které jsou součástí středoevropských alpid. Geologická stavba Západních Karpat je výsledkem horotvorných pohybů v druhohorách a třetihorách. Téměř celé území patří do západního úseku flyšového pásma Karpat, zastoupeného skupinou magurskou (www1). Magurský flyš je tvořen mořskými sedimenty křídy a starších třetihor (paleogén). Flyšem se rozumí mnohonásobné střídání různých usazených hornin v Bílých Karpatech zejména pískovců a jílovců, řidčeji slínovců ve vrstvách silných zpravidla od několika cm až do několika metrů (Jongepierová, 2008). Obr. 1 Geologické poměry Bílých Karpat (zdroj: Jongepierová, 2008). 12

Z magurské flyšové skupiny je na území nejvíce zastoupená bělokarpatsko-moravská jednotka, zasahuje sem jednotka bystrická a račanská (www1). Obr. 2 Geologická mapa Bílých karpat (zdroj: www2). Použité zdroje: Jongepierová, 2008, www1, www2 13

2.2 Geomorfologické poměry Nejvyšším bodem Bílých Karpat je Velká Javořina (970 m n. m.) (www3). Bílé Karpaty náleží do geomorfologické provincie Západní Karpaty, podsoustavy Moravsko-Slovenské Karpaty. Celkový reliéf odráží odlišnou odolnost různých flyšových vrstev vůči zvětrávání. Dalším významným znakem, vyplývajícím z jejich polohy, je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem (Jongepierová, 2008). Reliéf tvoří převážně ploché, široké a nepříliš dlouhé hřbety, které jsou od sebe odděleny hlubokými otevřenými údolími bez strmých svahů (www3). V místech výskytu jílovce se objevují časté sesuvy půdy, které výrazně ovlivňují vegetaci a způsob obhospodařování luk. Tyto sesuvy způsobují nerovnost terénu, odkrývají matečnou horninu a vedou až ke vzniku pramenišť (Jongepierová, 2008). Mechanizačně málo dostupná území sesuvů mimo les pak vytváří často ostrůvky přirozených biotopů neovlivněných zemědělskou výrobou (www3). Obr. 3 Geomorfologické poměry (zdroj: Jongepierová, 2008). Použité zdroje: Jongepierová, 2008, www3 14

2.3 Hydrologické a hydrogeologické poměry Území Bílé Karpaty náleží k úmoří Černého moře a největší jeho část patří do povodí řeky Moravy. Menší severovýchodní část přísluší do povodí Váhu. Severovýchodní část náleží k hornímu povodí Olšavy. Olšava se svými přítoky, k nimž patří potok, na kterém je vodárenská nádrž Bojkovice a zejména Luhačovický potok s přítokem Ludkovickým. Na Luhačovickém potoce nad lázněmi je vodní nádrž, která slouží převážně pro rekreaci. Nad a pod nádraží jsou hydrologické stanice. Na Ludkovickém potoce je vodárenská nádrž. Část Bílých Karpat při hranicích se Slovenskou republikou odvodňuje řeka Vlára se svými přítoky do Váhu. Pro toto území jsou příznačné celkově nepříznivé hydro-geologické podmínky a velmi omezený výskyt podzemních vod. Prameny ve flyšových oblastech jsou rozptýlené a většinou s menší vydatností. Na území CHKO jsou významné zdroje minerálních vod, z nichž nejdůležitější a nejznámější je luhačovická zřídelní struktura (www4). Použité zdroje: www4 15

2.4 Klimatické poměry Převážná část území je začleněna do mírně teplé oblasti s krátkým mírně suchým létem, mírným jarem a mírným podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírně chladná se sněhovou pokrývkou spíše kratší. Vrcholové partie Bílých Karpat kolem Velké Javořiny a Lopeníku s nadmořskou výškou nad 800 m zařazujeme do chladné klimatické oblasti (www5). Použité zdroje: www5 2.5 Pedologické poměry Převažujícím půdním typem CHKO jsou kambizemě (hnědé půdy). Zatímco pro jihozápadní část jsou charakteristické mezotrofní hnědozemě na vápnitém podloží, ve vrcholových částech karpatského hřebene a v severovýchodní části jsou typické oligotrofní hnědozemě na kyselých substrátech. Půdy černozemního typu se vyskytují pouze na okraji CHKO v jihozápadní části. Údolní nivy vodních toků pokrývají fluvizemě, které ve středních polohách přecházejí do fluvizemí glejových a ve vyšších polohách do glejů. Ty dominují také kolem četných pramenišť. Glejovým procesem je ostatně ovlivněna i část převládajících hnědozemí (Jongepierová, 2008). Měkké horniny, které budují Bílé Karpaty, snadno podléhají erozi. Voda hloubí četné strže, na mnoha místech dochází k sesuvům půdy. V jižní části podhůří Bílých Karpat působí na zemědělské půdě problémy i větrná eroze (www6). Použité zdroje: Jongepierová, 2008, www6 16

2.6 Historie osídlení První osídlení dnešní CHKO Bílé Karpaty je doloženo již ze starší (paleolit) a střední (mezolit) doby kamenné. Intenzivnější pronikání člověka do území začalo až v průběhu neolitu, kdy proběhla tzv. neolitická revoluce, která přinesla rozvoj zemědělství. Vznikaly nové osady a nová pole, a to ručním rozrýváním půdy či vypalováním (Futák, 2008). Ve starší až střední době bronzové neproniklo osídlení do vyšších poloh, ale bylo vázáno pouze na vodní toky v kotlinách (www7). Struktura a hustota pravěkého osídlení se vyvíjela zejména v závislosti na přírodních podmínkách daného regionu (Vaškových, 1999). Jak je patrné z obrázku č. 4, nejstarší zemědělci pronikali do východomoravského regionu podél levostranných přítoků řeky Moravy (Vaškových, 1999). Největší koncentrace neolitického osídlení byla podél řeky Moravy a Olšavy. V oblasti Poolšaví byly oboustranně obsazeny břehy nad řekou Olšavou (Podhorský, 1993). Na základě rozboru archeologického materiálu vytváří region Poolšaví spolu se středním Pomoravím a s Povážím výraznou kulturní skupinu (Vaškových, 1999). Podle M. Vaškových období mladého neolitu, reprezentované kulturou s moravskou malovanou keramikou, představuje dosud nepříliš známé období ve vývoji jihovýchodní Moravy. Kultura s lineární keramikou zde měla dlouhý a stabilní vývoj a nositelé této kultury poměrně hustě osídlili celé území, některá sídliště stoupají dokonce až do výšky 450-500 m n. m., jako např. Rudimov (Vaškových, 1999), který zapadá do mého studovaného území Slavičínska, což by mohlo naznačovat podobnost spíše k ostatní části Bílých Karpat. Obr. 4 Jihovýchodní Morava. 1 - Bánov, 2 - Dolní Němčí, 3 - Drslavice, 4 - Havřice, 5 - Hluk, 6 - Hradčovice, 7 Korytná, 8 - Kunovice, 9 - Mařatice, 10 - Míkovice, 11 Nedakonice, 12 - Pašovice, 13 - Polešovice, 14 - Rudimov, 15 - Slavkov, 16 - Spytihněv, 17 Tasov, 18 - Těšov, 19 - Uherské Hradiště, 20 - Uherský Brod, 21 - Velehrad, 22 - Veletiny, 23 Vlčnov (zdroj: Vaškových, 1999). 17 Použité zdroje: Futák, 2008, Vaškových, 1999, Podhorský, 1993, www7

2.7 Vymezení území V mé práci se budu zabývat oblastí západního Slavičínska (obr. 5), kde byl prováděn výzkum, kterou budu srovnávat s databázovými daty (Chytrý & Rafajová, 2003) širší oblasti, která zahrnuje území od Strání, přes Uherský Brod, Slavičín, Vizovice až po Vsetín (obr. 6). Studované území náleží CHKO Bílé Karpaty. Do analýzy nebudou zahrnuty mokré louky ani druhově nejbohatší louky jihozápadní části Bílých Karpat, jejichž odlišnost od střední a severní části pohoří je dobře známá a zdokumentovaná (Tlusták 1972, Škodová et al. 2008). Obr. 5 Oblast výzkumu (zdroj podkladové mapy: www8). 18

Obr. 6 Vymezení širšího území pro srovnání (zdroj podkladové mapy: www9). Použité zdroje: www8, www9 19

2.8 Botanická charakteristika 2.8.1 Fytogeografické členění Z fytogeografického hlediska patří oblast Bílých Karpat do obvodu Karpatského mezofytika, studované území konkrétně do okresu 79 Zlínské vrchy (orig: Gottwaldovské vrchy in Skalický, 1988) a 78 Bílé Karpaty lesní. Do širšího území pak navíc zasahuje okres 80a Vsetínská kotlina (Skalický, 1988). Obr. 7 Fytogeografické členění území (zdroj: Skalický, 1988). Použité zdroje: Skalický, 1988 20

2.8.2 Potenciální přirozená vegetace Po vyloučení jakékoliv další činnosti člověka by se podle Mapy potenciální přirozené vegetace (Neuhäuslová et al., 1998) na studovaném území vyskytovaly převážně dubohabřiny, konkrétně ostřicové dubohabřiny asociace Carici pilosae-carpinetum (10). V severovýchodní části území potom ostřicové bučiny asociace Carici pilosae-fagetum (17) a ve střední části by to byly bikové bučiny asociace Luzulo-Fagetum (24). Obr. 8 Potenciální přirozená vegetace území (zdroj: Neuhäuslová et al., 1998). Použité zdroje: Neuhäuslová et al., 1998 21

3 Historie botanického výzkumu Začátky podrobnějšího botanického průzkumu Bílých Karpat sahají do poloviny 19. století, kdy v Bošácké dolině a v širším okolí Javořiny bádal J. Ľ. Holuby (1866, 1888). V první polovině 20. století zde botanizovali zejména M. Béňa, F. Čoka (1906 a, b, 1907, 1909, 1910), F. Sedláček (1914), V. Večeřa, J. Podpěra (1926 1930, 1928, 1930, 1931, 1948, 1951), P. Sillinger (1929), S. Staněk (1926 a, b, 1927, 1954, 1996) a G. Říčan. Po druhé světové válce zde ve výzkumu pokračovali A. Richter, J. Tomášek, V. Pospíšil, M. Elsnerová a E. Fajmonová (1967, 1972). Fytocenologií travinobylinných společenstev se systematicky zabýval až počátkem 70. let V. Tlusták (1972, 1975, 1982). V roce 1987 se konal floristický kurz v Uherském Hradišti (Grulich, 1989). Orchidejím v Bílých Karpatech se ve své diplomové práci věnovala I. Jongepierová- Hlobilová (1985), která se svým výzkumem pokračovala i v dalších letech (Tlusták & Jongepierová-Hlobilová, 1990). Po založení Botanické sekce při Správě CHKO Bílé Karpaty byl vytvořen první červený seznam cévnatých rostlin Bílých Karpat (Jongepierová & Grulich, 1992), v roce 1988 byl zahájen monitoring vlivu managementu na vegetaci luk (Jongepierová et al., 1994, Klimeš et al., 2000) a v roce 1992 projekt obnovy druhově bohatých luk (Jongepierová & Poková, 2006). V dalších letech se zde na výzkumu podíleli Hájek M., Poulíčková A., Mládek J., Jongepierová I., Hradílek Z., Antonín V., Deckerová H., Jongepier J. W., Vágner A. a Vašutová M., Fajmon K. a další. Dále zde bylo zpracováno několik studentských prací a článků. Významným krokem bylo síťové mapování Bílých Karpat, které probíhalo na moravské straně v letech 2003 2006, díky kterému byl vytvořen Atlas rozšíření cévnatých rostlin CHKO Bílé Karpaty (Jongepier & Pechanec, 2006) a Komentovaný seznam cévnatých rostlin Bílých Karpat (Jongepier & Jongepierová, 2006). Výsledky botanického výzkumu do roku 2008 jsou shrnuty v monografii Louky Bílých Karpat (Jongepierová, 2008). Od té doby byla publikována řada dalších botanických studií, zejména od pracovníků Ústavu botaniky a zoologie Masarykovy Univerzity a třeboňského pracoviště Botanického ústavu AV ČR (např. Hájková et al., 2011, Merunková et al., 2012, Klimeš at al., 2013, Michalcová et al., 2014). 22

4 Metodika 4.1 Terénní práce Terénní práce, která probíhala ve vegetační sezóně 2012 i 2013, spočívala v zápisu fytocenologických snímků na vybraných lokalitách. Při výběru lokalit jsem se radila se svým školitelem. Přesná místa jednotlivých snímků byla vybírána náhodně, přičemž byl kladem důraz na výskyt homogenní vegetace v daném místě. Plocha fytocenologických snímků byla standardní pro daný typ vegetace, tj. 16 m 2 (Chytrý & Otýpková, 2003). Pro určování pokryvností jednotlivých druhů ve snímcích jsem ve své práci použila rozšířenou devítičlennou Braun-Blanquetovu stupnici abundance a dominance (van der Maarel, 1979). Při determinaci druhů byl použit především Klíč ke květeně České republiky (Kubát et al., 2002), také Atlas rozšíření cévnatých rostlin CHKO Bílé Karpaty (Jongepier, Pechanec, 2006) a Komentovaný seznam cévnatých rostlin Bílých Karpat (Jongepier, Jongepierová, 2006). 4.2 Nomenklatura Nomenklatura jednotlivých taxonů cévnatých rostlin se řídí Klíčem ke květeně České republiky (Kubát et al., 2002). Nomenklatura syntaxonů vychází z Vegetace České republiky 1. Travinná a keříčková vegetace (Chytrý et al., 2007) a Přehledem vegetace České republiky (www10). 4.3 Analýza dat Zjištěná data jsem uložila do programu TURBOVEG (Hennekens & Schaminée, 2001). Následně jsem databázi mých snímků sloučila s databází snímků širšího území, které mi byly na požádání poskytnuty z České národní fytocenologické databáze (Chytrý & Rafajová, 2003). Poté jsem celou databázi snímků exportovala do programu JUICE (Tichý, 2002), kde jsem prováděla následující úpravy jako slučování druhů z důvodu stejných druhových jmen, smazání juvenilních druhů (patro 7), smazání mechů (patro 9), smazání stromů a druhů v patře 0. Pomocí metody Modifikovaný TWINSPAN (Roleček et al., 2009) jsem dále snímky rozdělila do pěti skupin. Dělení na pět skupin se pomocí OPTIMCLASS1 (Tichý et al., 2010) ukázalo jako nejostřejší vzhledem k výskytu diagnostických druhů jednotlivých skupin. 23

Počet generovaných pseudodruhů pro výskyty s vyšší hodnotou pokryvnosti byl 3, jejich limitní hodnoty pokryvnosti byly 0, 5 a 25 %, minimální počet druhů ve skupině, kdy bude ještě provedeno dělení byl 20 a byla zvolena Total inertia. Na základě vyhodnocení analýzy byly dále smazány snímky mokrých luk, jelikož se v mé práci zabývám pouze loukami suchými a mezickými a byla znovu provedena analýza. Poté byla vytvořena kombinovaná synoptická tabulka, kde byly druhy uspořádány podle frekvence a fidelity (věrnosti) druhu ke skupině snímků. Na základě analýzy synoptické tabulky byl vytvořen seznam diagnostických, konstantních a dominantních druhů pro každou z pěti skupin. Ve stejném softwaru jsem dále využila Expertního systému pro nelesní vegetaci plná verze (www11), který snímky přiřadil k jednotlivým asociacím. Následně jsem snímky exportovala do softwaru Google Earth (www12), který je zobrazil na mapě (obr. 9). Dále byla provedena ordinace pomocí softwaru R (Oksanen et al., 2011). Obr. 9 Vyobrazení všech snímků na mapě Google Earth (zdroj: www12). 24

5 Výsledky Všechny snímky, které jsem v terénu zapsala jsem spolu s ostatními snímky z databáze (Chytrý & Rafajová, 2003) vyhodnotila metodou Modified TWINSPAN (Roleček et al., 2009), která je rozdělila do pěti skupin, podle jejich druhového složení. Na obrázku č. 11 je znázorněno jejich rozdělení. Obr. 11 Rozdělení snímků pomocí metody Modified TWINSPAN. Skupina 1 Počet všech snímků: 21 Počet vlastních snímků: 0 Diagnostické druhy: Lolium perenne, Plantago major agg., Tripleurospermum inodorum Konstantní druhy: Achillea millefolium agg., Cerastium holosteoides ssp. triviale, Cirsium arvense, Dactylis glomerata agg., Daucus carota, Festuca rubra agg., Lolium perenne, Phleum pratense, Plantago lanceolata, Plantago major agg., Poa pratensis s.lat., Taraxacum sect. Ruderalia, Trifolium repens Dominantní druhy: Achillea millefolium agg., Cynosurus cristatus, Dactylis glomerata agg., Elytrigia repens, Festuca arundinacea, Festuca pratensis, Festuca rubra agg., Lolium perenne, Phleum pratense, Poa pratensis s.lat., Taraxacum sect. Ruderalia, Trifolium repens Podle expertního systému převažují v této skupině snímky třídy Molinio-Arrhenatheretea, svazu Cynosurion cristati, asociace Lolietum perennis. Jedná se o vytrvalou travinnou 25

vegetaci sešlapávaných míst s dominantními hemikryptofyty Lolium perenne a Plantago major. Tyto druhy dobře snáší narušování sešlapem díky svým elastickým a tuhým pletivům. Dále zde najdeme druhy Taraxacum sect. Ruderalia či Trifolium repens. Tyto druhově chudé porosty najdeme hlavně na silně osluněných stanovištích, půdách dobře živinami zásobených, ne příliš vlhkých (Chytrý, 2007). Do této skupiny nebyl zařazen žádný z vlastních snímků. Skupina 2 Počet snímků: 28 Počet vlastních snímků: 6 Diagnostické druhy: Geranium pratense Konstantní druhy: Achillea millefolium agg., Alopecurus pratensis, Arrhenatherum elatius, Campanula patula, Crepis biennis, Dactylis glomerata agg., Daucus carota, Galium mollugo agg., Geranium pratense, Heracleum sphondylium, Lathyrus pratensis, Leucanthemum vulgare agg., Lotus corniculatus, Plantago lanceolata, Poa pratensis s.lat., Ranunculus acris, Rumex acetosa, Taraxacum sect. Ruderalia, Trisetum flavescens, Veronica chamaedrys agg., Vicia cracca Dominantní druhy: Ajuga reptans, Alopecurus pratensis, Arrhenatherum elatius, Cirsium oleraceum, Filipendula ulmaria, Geranium pratense, Ranunculus repens, Sanguisorba officinalis, Trifolium hybridum V této skupině podle expertního systému převažují snímky třídy Molinio-Arrhenatheretea, svazu Arrhenatherion elatioris, asociace Pastinaco sativae-arrhenatheretum elatioris (v jednom případě i Poo-Trisetetum flavescentis), což jsou eutrofní ovsíkové louky a podhorské kostřavovo-trojštětové louky. Středně druhově bohaté eutrofní ovsíkové louky se vyznačují vysokostébelnými travami Arrhenatherum elatius, Dactylis glomerata, Trisetum flavescens, Alopecurus pratensis, Poa pratensis, dvouděložnými druhy Geranium pratense, Heracleum sphondylium, Leucanthemum vulgare agg., Rumex acetosa a Taraxacum sect. Ruderalia. Půda je zpravidla dobře zásobená živinami. Kostřavovo-trojštětové louky zahrnují mezofilní květnaté louky a extenzivní pastviny s dominantními travami Festuca rubra agg., Arrhenatherum elatius, Agrostis capillaris a Trisetum flavescens (Chytrý, 2007). Do této skupiny byla zařazena více než polovina vlastních snímků. 26

Skupina 3 Počet snímků: 54 Počet vlastních snímků: 2 Konstantní druhy: Agrostis capillaris, Achillea millefolium agg., Anthoxanthum odoratum s.lat., Arrhenatherum elatius, Campanula patula, Crepis biennis, Dactylis glomerata agg., Daucus carota, Festuca pratensis, Festuca rubra agg., Leontodon hispidus, Leucanthemum vulgare agg., Lotus corniculatus, Plantago lanceolata, Poa pratensis s.lat., Prunella vulgaris, Rumex acetosa, Taraxacum sect. Ruderalia, Trifolium pratense, Trifolium repens, Trisetum flavescens, Veronica chamaedrys agg. Dominant species: Agrostis capillaris, Achillea millefolium agg., Alopecurus pratensis, Arrhenatherum elatius, Calamagrostis epigejos, Cirsium arvense, Dactylis glomerata agg., Festuca pratensis, Festuca rubra agg., Festuca rupicola, Geranium pratense, Holcus lanatus, Leontodon hispidus, Lolium perenne, Plantago lanceolata, Trifolium pratense, Trifolium repens, Trisetum flavescens Tato skupina zahrnuje, podle expertního systému, snímky třídy Molinio-Arrhenatheretea, svazu Arrhenatherion elatioris, asociace Poo-Trisetetum flavescentis. V menší míře jsou zastoupeny i asociace Pastinaco sativae-arrhenatheretum elatioris, Lolio perennis- Cynosuretum cristati, Anthoxantho odorati-agrostietum tenuis a Lolietum perennis. Jde o jílkové pastviny, karpatské psinečkové pastviny a také vegetaci sešlapávaných míst. Kostřavovo-trojštětové louky zahrnují mezofilní květnaté louky a extenzivní pastviny s dominantními travami Festuca rubra agg., Arrhenatherum elatius, Agrostis capillaris a Trisetum flavescens. Na jílkových pastvinách najdeme krátkostébelné až středně vysoké porosty s druhy, které dobře snášejí pravidelný okus a sešlap. Rostliny zde dobře rostou díky zvýšené dostupnosti živin. Karpatské psinečkové pastviny tvoří zejména středně vysoké trávy (Anthoxanthum odoratum) a širokolisté byliny (Chytrý, 2007). Tato skupina zahrnuje 2 vlastní snímky. 27

Skupina 4 Počet snímků: 75 Počet vlastních snímků: 0 Diagnostické druhy: Agrimonia eupatoria, Euphorbia cyparissias Konstantní druhy: Agrimonia eupatoria, Agrostis capillaris, Achillea millefolium agg., Anthoxanthum odoratum s.lat., Arrhenatherum elatius, Brachypodium pinnatum, Briza media, Centaurea jacea agg., Dactylis glomerata agg., Daucus carota, Euphorbia cyparissias, Festuca rubra agg., Galium verum agg., Knautia arvensis agg., Leontodon hispidus, Leucanthemum vulgare agg., Lotus corniculatus, Pimpinella saxifraga, Plantago lanceolata, Plantago media, Ranunculus polyanthemos, Thymus pulegioides, Trisetum flavescens, Veronica chamaedrys agg., Viola hirta Dominantní druhy: Agrostis capillaris, Arrhenatherum elatius, Betonica officinalis, Brachypodium pinnatum, Bromus erectus, Clinopodium vulgare, Cynosurus cristatus, Festuca ovina, Festuca pratensis, Festuca rubra agg., Festuca rupicola, Fragaria vesca, Geranium sanguineum, Medicago falcata, Plantago lanceolata, Plantago media, Poa pratensis s.lat., Salvia verticillata, Trifolium medium, Trisetum flavescens Do čtvrté skupiny byly podle expertního systému zařazeny zejména snímky asociace Anthoxantho-Agrostietum (třída Molinio-Arrhenatheretea, svaz Cynosurion cristati) a asociace Trifolio alpestris-geranietum sanguinei (třída Festuco-Brometea, svaz Trifolion medii). V menší míře sem spadá i asociace Scabioso ochroleucae-brachypodietum pinnati, což jsou širokolisté válečkové trávníky teplých oblastí s dominancí Brachypodium pinnatum, vzácněji Festuca rupicola a Bromus erectus. Jde o druhově poměrně bohatou vegetaci. Asociace Trifolio medii-agrimonietum eupatoriae, lemy s jetelem prostředním, jsou středně druhově bohaté porosty podobné svazu Arrhenatherion elatioris, odlišují se však dominancí druhu Trifolium medium (Chytrý, 2007). K této skupině nenáleží žádný vlastní snímek. 28

Skupina 5 Počet snímků: 56 Počet vlastních snímků: 3 Diagnostické druhy: Briza media, Carex pallescens, Cruciata glabra, Danthonia decumbens, Hypericum maculatum, Koeleria pyramidata, Listera ovata, Luzula campestris agg., Potentilla erecta, Ranunculus polyanthemos Konstantní druhy: Agrostis capillaris, Achillea millefolium agg., Anthoxanthum odoratum s.lat., Arrhenatherum elatius, Briza media, Campanula patula, Carex pallescens, Carlina acaulis agg., Centaurea jacea agg., Cruciata glabra, Dactylis glomerata agg., Festuca pratensis, Festuca rubra agg., Festuca rupicola, Filipendula vulgaris, Hypericum maculatum, Knautia arvensis agg., Leontodon hispidus, Leucanthemum vulgare agg., Lotus corniculatus, Luzula campestris agg., Pimpinella saxifraga, Plantago lanceolata, Potentilla erecta, Ranunculus polyanthemos, Rumex acetosa, Thymus pulegioides, Trifolium medium, Trisetum flavescens, Veronica chamaedrys agg., Vicia cracca Dominantní druhy: Agrostis capillaris, Arrhenatherum elatius, Brachypodium pinnatum, Briza media, Bromus erectus, Carlina acaulis agg., Danthonia decumbens, Festuca pratensis, Festuca rubra agg., Festuca rupicola, Hypericum maculatum, Molinia caerulea s.lat., Nardus stricta, Rhinanthus minor, Sanguisorba officinalis, Trifolium repens, Trisetum flavescens Poslední skupina zahrnuje podle expertního systému různou vegetaci třídy Molinio- Arrhenatheretea (svazy Arrhenatherion elatioris a Cynosurion cristati), třídy Calluno- Ulicetea (svaz Violion caninae). Jako jediná zahrnuje porosty svazu Violion caninae, konkrétně asociaci Festuco capillatae-nardetum strictae, což jsou mezofilní podhorské a horské druhově bohaté smilkové trávníky s dominantní trsnatou travou Nardus stricta a dalšími travami, například Agrostis capillaris, Anthoxanthum odoratum, Danthonia decumbens a Festuca rubra, a asociaci Campanulo rotundifoliae-dianthetum deltoidis, což jsou suché podhorské a horské smilkové trávníky s Festuca rubra agg., Dianthus deltoides a Pimpinella saxifraga, pro které je charakteristické narušení povrchu půdy, které může být různého původu. Skupina dále obsahuje porosty teplomilných ovsíkových luk (asociace Ranunculo bulbosi-arrhenatheretum elatioris) a třídy Festuco-Brometea, svazu Bromion erecti. Ty byly překvapivě zařazeny k asociaci Brachypodio pinnati-molinietum arundinaceae, což jsou druhově bohaté louky jihozápadní části Bílých Karpat s dominancí 29

Brachypodium pinnatum, Bromus erectus, Carex montana, Festuca rupicola a Molinia arundinacea (Chytrý, 2007). Jedná se tedy o velmi různorodou skupinu, jejíž vegetaci spojuje malá přístupnost živin, zachovalost a druhová bohatost. K této skupině byly přirazeny 3 vlastní snímky, z nichž dva byly zařazeny k asociaci Campanulo rotundifoliae-dianthetum deltoidis a jeden k asociaci Poo-Trisetetum flavescentis. Tab. 1 Počet snímků v jednotlivých skupinách. Skupina 1 2 3 4 5 Celkem Slavičínsko 16 8 19 5 6 54 Bílé Karpaty 2 2 15 22 47 88 Vizovicko 3 18 20 48 3 92 Celkem 21 28 54 75 56 234 Celkový počet snímků z databáze (Chytrý & Rafajová, 2003) včetně vlastních zapsaných snímků je 234. Z toho z oblasti Slavičínska, kam byly zahrnuty i mé vlastní snímky, bylo zařazeno klasifikační metodou Twinspan 16 snímků do první skupiny, 8 do druhé skupiny, 19 do skupiny třetí, 5 do skupiny čtvrté a 6 snímků do páté skupiny. Celkem tedy ze Slavičínska pochází 54 snímků. Oblast Bílých Karpat, zde zahrnující území jižně a jihovýchodně od Slavičína po obec Strání, čítá celkem 88 snímků. Do první a druhé skupiny byly zařazeny 2 snímky, do třetí 15, do čtvrté 22 a do páté skupiny 47 snímků. Z oblasti Vizovicka zde bylo zapsaných celkem 92 snímků. V první a páté skupině 3 snímky, 18 ve druhé, 20 ve třetí a 48 snímků ve čtvrté skupině. Z tabulky č. 1 tedy vyplývá, že nejvíce snímků v oblasti Slavičínska se přiřadilo ke třetí skupině, která sdružuje vegetaci svazu Arrhenatherion elatioris a také k první skupině, což byla především vegetace asociace Lolietum perennis. Snímky z Bílých Karpat jsou zastoupeny hlavně ve skupině páté, která zahrnuje bělokarpatské druhově bohaté louky. Oblast Vizovicka a Vsetínska pak převažuje počtem snímků zejména ve skupině čtvrté (kde převažuje asociace Anthoxantho-Agrostietum), ale také ve třetí skupině (kde převažuje Poo-Trisetetum flavescentis). 30

Tab. 2 Počet snímků v jednotlivých asociacích ve skupinách. Skupina Asociace Počet snímků 1 2 3 4 5 Lolietum perennis 18 Nezařazeno 3 Pastinaco sativae-arrhenatheretum elatioris 15 Poo-Trisetetum flavescentis 1 Nezařazeno 12 Pastinaco sativae-arrhenatheretum elatioris 10 Ranunculo bulbosi-arrhenatheretum elatioris 5 Poo-Trisetetum flavescentis 25 Lolio perennis-cynosuretum cristati 3 Anthoxantho odorati-agrostietum tenuis 2 Lolietum perennis 3 Nezařazeno 6 Pastinaco sativae-arrhenatheretum elatioris 6 Ranunculo bulbosi-arrhenatheretum elatioris 9 Poo-Trisetetum flavescentis 4 Anthoxantho odorati-agrostietum tenuis 22 Scabioso ochroleucae-brachypodietum pinnati 8 Trifolio alpestris-geranietum sanguinei 1 Trifolio medii-agrimonietum eupatoriae 14 Nezařazeno 11 Ranunculo bulbosi-arrhenatheretum elatioris 3 Poo-Trisetetum flavescentis 14 Anthoxantho odorati-agrostietum tenuis 16 Festuco capillatae-nardetum strictae 2 Campanulo rotundifoliae-dianthetum deltoidis 11 Brachypodio pinnati-molinietum arundinaceae 4 Nezařazeno 6 V tabulce č. 2 je znázorněno, jak byly fytocenologické snímky zařazeny k jednotlivým asociacím ve skupinách pomocí Expertního systému pro nelesní vegetaci (www11). Tento systém je řadí k asociacím podle monografie Vegetace České Republiky (Chytrý, 2007). Ne všechny snímky expertní systém rozeznal, proto je v každé skupině zaznamenán i počet snímků nezařazených. V softwaru JUICE (Tichý, 2002) byl ke snímku přiřazen kód asociace, podle kterého pak byla jména asociací dohledána v monografii Vegetace České republiky (Chytrý, 2007). 31

Obr. 12 Ordinační diagram detrendované korespondenční analýzy zobrazení skupin. Z ordinačního diagramu na obr. č. 12 můžeme vyčíst, jak jsou skupiny 1-5 vymezené podél dvou hlavních gradientů druhového složení luční vegetace území. Jednotlivé skupiny, tak jak je rozdělila metoda TWINSPAN (Roleček et al., 2009), jsou barevně odlišené, ohraničené obálkou. Skupiny 1, 4 a 5 jsou podle těchto gradientů dobře vymezené, 2. a 3. skupina se překrývají. Snímky jsou zde označeny čísly skupiny, ve které se nachází. První osa (tj. nejvýznamnější vegetační gradient) odráží především přístupnost živin a disturbanci pastvou. Vegetace páté skupiny zahrnuje především květnaté louky, druhově bohaté, kdežto na druhé straně první skupina zahrnuje úživnou, druhově chudou, ruderální vegetaci, bývalá pole a pasené louky. Druhá a třetí skupina jsou si vzhledem k tomuto gradientu podobné, stejně tak skupina čtvrtá a pátá. 32

Svislá osa (2. gradient) odráží zejména ph půdy, jak můžeme vyčíst i z obr. č. 13. Druhy podél osy v horní části se vyskytují převážně na půdách kyselejších. Jedná se například o druhy Calluna vulgaris, Vaccinium myrtillus, Festuca filiformis, Carex pilulifera a Viola canina. Na opačném konci gardientu jsou druhy bazičtějších substrátů, například Medicago falcata, Ranunculus bulbosus, Filipendula vulgaris a další. Bazifilnější druhy se ovšem vyskytují i v horní části diagramu (Orchis militaris, Symphytum tuberosum, Tussilago farfara), takže druhá osa popisuje asi komplexnější gradient. V diagramu jsou zapsány pouze zkratky druhů, které níže vysvětluje tabulka č. 3. Obr. 13 Ordinační diagram detrendované korespondenční analýzy zobrazení druhů. 33

Tab. 3 Vysvětlení zkratek. Ajuggen Ajuga genevensis Filivul Filipendula vulgaris Musccom Muscari comosum Allivin Allium vineale Galepub Galeopsis pubescens Neslpan Neslia paniculata Antedio Antennaria dioica Galibor Galium boreale Onobvic Onobrychis viciifolia Anthsyl Anthriscus sylvestris Galimol Galium mollugo Orchmil Orchis militaris Aquivul Aquilegia vulgaris Galiodo Galium odoratum Persamp Persicaria amphibia Artevul Artemisia vulgaris Galisyl Galium sylvaticum Platchl Platanthera chlorantha Aspecyn Asperula cynanchica Gentger Gentianella germanica Prunlac Prunella laciniata Avenpub Avenula pebescens Gentcil Gentianopsis ciliata Ranubul Ranunculus bulbosus Centphr Centaurea phrygia Gerapus Geranium pusillum Ranupol Ranunculus polyanthemos Calaepi Calamagrostis epigejos Gerasan Geranium sanguineum Secuvar Securigera varia Callvul Calluna vulgaris Gnapsyl Gnaphalium sylvaticum Senevul Senecio vulgaris Campglo Campanula glomerata Gymncon Gymnadenia conopsea Solivir Solidago virgaurea Cardpra Cardamine pratensis Hiercae Hieracium caespitosum Sympoff Symphytum officinale Cardaca Carduus acanthoides Hierlac Hieracium lactucella Symptub Symphytum tuberosum Careorn Carex ornithopoda Holcmol Holcus mollis Tetrmar Tetragonolobus maritimus Careova Carex ovalis Hyporad Hypochaeris radicata Thlaarv Thlaspi arvense Carepil Carex pilosa Chaehir Chaerophyllum hirsutum Thlaper Thlaspi perfoliatum Cirsaca Cirsium acaule Chenalb Chenopodium album Trifoch Trifolium ochroleucon Cirscan Cirsium canum Inulhir Inula hirta Trifpra Trifolium pratense Cirspan Cirsium pannonicum Koelmac Koeleria macrantha Trifrep Trifolium repens Cirsvul Cirsium vulgare Lathnig Lathyrus niger Trifrub Trifolium rubens Dactsam Dactylorhiza sambucina Lathpra Lathyrus pratensis Tussfar Tussilago farfara Dorypen Doricnium pentaphyllum Lathsyl Lathyrus sylvestris Vaccmyr Vaccinium myrtillus Elytint Elytrigia intermedia Lathtub Lathyrus tuberosus Veroarv Veronica arvensis Equipal Equisetum palustre Linucat Linum catharcticum Vicihir Vicia hirsuta Erigacr Erigeron acris Listova Listera ovata Vicitet Vicia tetrasperma Erigann Erigeron annuus Lolimul Lolium multiflorum Violtri Viola tricolor Euphros Euphrasia rostkoviana Lysivul Lysimachia vulgaris Violarv Viola arvensis Fallcon Fallopia convolvulus Medifal Medicago falcata Violcan Viola canina Festaru Festuca arundinacea Melaarv Melampyrum arvense Vicisat Vicia sativa Festfil Festuca filiformis Melioff Melilotus officinalis Festovi Festuca ovina Mentarv Mentha arvensis 34

Obr. 14 Ordinační diagram detrendované korespondenční analýzy, ve kterém jsou snímky klasifikovány podle geografické příslušnosti: Slavičínsko (1), Vizovicko a Vsetínsko (2) a Bílé Karpaty (3). Pozice snímků a území je zobrazena pomocí pavoukových grafů (spiderplots) s centroidy skupin. Z DCA diagramu můžeme rovněž vyčíst, že Slavičínsko (v obrázku 14 označené číslem 1) je podél gradientu přístupnosti živin, tedy 1. osy, posunuto spíše doprava k loukám živinově bohatým, ruderalizovaným. Snímky Slavičínska vyskytující se více vlevo, tedy reprezentující spíše přirozenější, květnatější, živinami chudší louky, se podél druhého gradientu přibližují častěji bělokarpatské skupině (číslo 3). Jedná se o snímky s vyšším počtem druhů (až 50 druhů na 16 m 2 ), např. z lokality Pod sečí, což je louka ohraničená lesem, která se nachází mezi obcemi Petrůvka a Kladná-Žilín, na které se kromě ostatních druhů vyskytují také vzácné druhy orchidejí, což by mohlo být jedním z důvodů, proč se vegetace těchto snímků přibližuje právě více Bílým Karpatům. Dále se jedná o snímky z PP U Petrůvky. 35

5.1 PP U Petrůvky Bližší popis si zaslouží přírodní památka "U Petrůvky", která je jediným vyhlášeným chráněným územím v lokalitě, kde byly snímky zapisovány. Památka byla vyhlášena Radou ONV Gottwaldov z 16.9.1982. Území se nachází na levém břehu levostranného přítoku Horní Olšavy, 0,5 km od Petrůvky. Celková výměra je 2,27 ha, ochranné pásmo má 2,11 ha. Bývalé pastviny s rozptýlenou zelení jsou na severní straně ohraničeny lesem, na východní straně břehovým porostem. Na západní a jižní straně navazují další louky, v současné době většinou neudržované. Jedná se o krajinářsky hodnotné členité a svažité území s výskytem chráněných orchidejí. V minulosti bylo území rezervace využito jako obecní pastvina. Na velké části chráněného území se vzhledem ke způsobu obhospodařování v minulých letech vyskytují společenstva hnojených luk. Od roku 1987 byly porosty pravidelně koseny členy Českého svazu ochránců přírody Zálesí Slavičín, kterým pomáhali studenti Přírodovědecké fakulty z Olomouce. V chráněném území U Petrůvky je zapsáno 196 druhů. Vyskytující se zde silně ohrožené druhy květeny České republiky (www13). V dnešní době přírodní památka spíše zaniká, vzácných druhů značně ubývá. Obr. 10 Vstavač kukačka (Orchis morio) v PP U Petrůvky 36

5.2 Vzácné druhy Ve studovaném území se nachází několik vzácných druhů orchidejí. Podle Červeného seznamu (Grulich, 2012) se jedná o druhy kategorie silně ohrožený C2, ohrožený C3 a vyžadující další pozornost C4. Prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina) C2 Lokalita: Pod sečí (mezi Kladnou-Žilínem a Petrůvkou) Velmi proměnlivý druh, zejména v barvě květů, která se mění od bílé přes žlutou, po nejrůznější odstíny červené. Je to druh s velikými nároky na světlo, rostoucí na plně osluněných trávnících, na horských loukách nebo ve světlých listnatých lesích, křovinami porostlých stráních a pastvinách, jejichž podloží tvoří karbonátové, neutrální až středně kyselé hlinitopísčité půdy (Jatiová et al., 1996). V mé lokalitě jsem zaznamenala dvě formy žlutou a červenou. Obr. 14 Dactylorhiza sambucina 37

Bradáček vejčitý (Listera ovata) C4 Lokalita: Pod sečí (mezi Kladnou-Žilínem a Petrůvkou) Rostlina, která v naší flóře patří mezi nejčastější druhy v čeledi Orchideaceae. S oblibou roste na bázemi bohatých půdách od nížin a pahorkatin až do vyšších horských poloh. Často bývá průvodcem vlhkých hájů a lužních lesů, případně smíšených listnatých porostů. Bývá přítomen v otevřených lesních společenstvech, v lesních lemech i na svěžích mezofilních loukách, ve starých zatravněných sadech a parcích (Jatiová et al., 1996). Obr. 15 Listera ovata Vstavač mužský (Orchis mascula subsp. signifera) C3 Lokalita: Pod sečí (mezi Kladnou-Žilínem a Petrůvkou) Vyznačuje se velmi širokou ekologickou amplitudou, která mu umožňuje růst od nížin do hor v klimaticky mírně teplých oblastech, na otevřených lesních paloucích, pastvinách, vřesovištích, chudých trávnících a loukách. Vyskytuje se však i v prosvětlených smíšených lesních porostech a lesních lemech. Dobře prospívá na čerstvě vlhkých, živinami a bázemi bohatých, mírně vápnitých, slabě kyselých, humózních, písčitých nebo jílovitých půdách. Chybí na silně podmáčených a trvale mokrých stanovištích (Jatiová et al., 1996). 38

Obr. 16 Orchis mascula subsp. signifera Vstavač kukačka (Orchis morio) C2 Lokalita: PP U Petrůvky (viz. obr. 10) Druh, rostoucí zpravidla na sušších trávnících, pastvinách a křovinatých stráních. Výjimečně a přechodně snáší i vlhká stanoviště. Roste jak na půdách bazických, tak i kyselých od nížin do submontánního stupně. Pro jeho udržení v naší přírodě je nezbytné o tato stanoviště pečovat (Jatiová et al., 1996). Vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) C3 Lokalita: Pod sečí (mezi Kladnou-Žilínem a Petrůvkou) Patří k druhům se širokých ekologickým spektrem. Roste stejně dobře ve světlých dubových, habrových a bukových lesích nebo křovinách i na plně otevřených bezlesých enklávách, mezofytech loukách, chudých trávnících a vřesovištích. Vyhovují mu středně suché, čerstvé, neutrální popřípadě mírně kyselé, humózní, ale i skeletnaté, bázemi bohaté, vesměs však nevápnité půdy (Jatiová et al., 1996). 39

Obr. 17 Platanthera bifolia Hlavinka horská (Traunsteinera globosa) C2 Lokalita: Pod sečí (mezi Kladnou-Žilínem a Petrůvkou) Odpovídající podmínky pro dobrý růst nachází tento druh na čerstvých vápnitých, neutrálních, ale i mírně kyselých, na živiny a karbonáty bohatých, humózních, skeletnatých až hlinitých půdách. Roste na sušších, ale i mezofilních loukách a trávnících (Jatiová et al., 1996). Obr. 18 Traunsteinera globosa 40

6 Diskuse Z výsledků analýzy lze usoudit, že ve zkoumaném území převažují louky bohaté na živiny, ruderalizované, druhově chudé. Louky na Slavičínsku byly v minulosti často rozorány a intenzivně paseny, což se odrazilo i na nižším počtu druhů. Ve snímcích ze Slavičínska se na rozdíl od snímků z Bílých Karpat neobjevily druhy jako například Allium oleraceum, Aquilegia vulgaris, Dorycnium pentaphyllum, které se podle Atlasu rozšíření cévnatých rostlin CHKO Bílé Karpaty (Jongepier, Pechanec, 2006) na Slavičínsku vyskytují, dále druhy Anntenaria dioica, Centaurea phrygia, Euphrasia rostkoviana, Thesium linophyllon nebo Trifolium ochroleucon, jejichž výskyt na Slavičínsku výše zmíněný atlas neukazuje a není tedy jasné, zda se vyskytovaly v minulosti před intenzifikací zemědělství. Kromě běžných typů intenzivních pastvin a kulturních luk se v území vyskytují velmi vzácně i ochranářsky významnější typy luk s výskytem vstavačovitých rostlin, které odpovídají vegetaci typické pro střední a severní část Bílých Karpat. Ty mohly být tedy častější v minulosti. To potvrzuje, že druhová bohatost může být více ovlivněna současným managementem (Rozbrojová et al., 2010, Klimeš et al., 2013) než historickými faktory (Hájková et al., 2011). Jedná se především o snímky z PP U Petrůvky a lokality Pod sečí, které spadaly do páté skupiny, tvořené zejména snímky z Bílých Karpat. Tato skupina se při interpretaci ordinačních os jevila jako vegetace kyselejších půd, zároveň ale představovala květnatější, ochranářsky významnější vegetaci s výskytem vstavačovitých rostlin. Rozdíl oproti skupině snímků z Vizovických vrchů tedy nejspíš nespočívá jen v ph půdy, ale klíčové je extenzívnější a kontinuální obhospodařování lokalit, konkrétně pravidelné sečení a přepásání (Chytrý 2007, Škodová et al. 2008). Určitou roli může hrát i koexistence bazifytů a acidofytů na sesuvných svazích střední části Bílých Karpat (Škodová et al. 2008). Jednou z botanicky zajímavějších lokalit na Slavičínsku je Přírodní památka U Petrůvky. Toto území bylo negativně ovlivněno nejdříve intenzivní pastvou, poté hnojením a nakonec výstavbou lyžařského vleku (www14). Dnes se v místě vleku nachází značné sesuvy půdy a časté místa bez vegetace. Jeden ze snímků jsem pořídila i na tomto sesuvu, kde jsem zaznamenala druhy jako Allium scorodoprasum, Anthylis vulneraria, Elytrigia repens, Equisetum arvense, Euphorbia cyparissias, Hypericum perforatum, Knautia arvensis, Linum catharcticum, Medicago lupulina, Potentilla anserina, Salvia pratensis nebo Viola arvensis. Ačkoliv byl snímek přiřazen ke skupině živinami bohatších ovsíkových luk (skupina 2), obsahuje i některé druhy typické pro suché louky bazických podkladů (Anthylis vulneraria, 41

Euphorbia cyparissias, Salvia pratensis). To potvrzuje roli sesuvů pro formování diverzity a specifity luk střední a severní části Bílých Karpat. Lokalita byla poté pravidelně kosena a celkový stav populace chráněných rostlin se zlepšoval (www15). Dnes však na lokalitě početnosti vzácných a ohrožených druhů opět klesají z důvodu nepravidelného managementu (vlastní pozorování). Tato lokalita by určitě stála za zvýšení pozornosti ze strany ochrany přírody. Další významnější lokalitou výzkumu byla louka zvaná Pod sečí, která se nachází mezi obcemi Petrůvka a Kladná-Žilín. Vyskytuje se zde více chráněných druhů, zvláště z čeledi Orchideaceae, než v PP U Petrůvky. Důvodem bude zajisté vhodnější management. Louka není hnojena ani mulčována, pouze přepásána. Toto území však není vyhlášeno jako chráněné území, ale Správě CHKO Bílé Karpaty je známo. Ordinační analýza ukázala podobnost luční vegetace na Slavičínsku severněji položeným Vizovickým vrchům podél gradientu přístupnosti živin. Ukázalo se ale rovněž, že se zde dosud vyskytuje několik ochranářsky významných lokalit, které svou druhovou bohatostí a složením odpovídají střední části Bílých Karpat. Jedná se o louky s nižším ph půdy, kde se však lokálně vyskytuje více druhů než na intenzívně obhospodařovaných loukách, včetně vzácných druhů. V Bílých Karpatech se podobné louky vyskytují zejména v oblasti Kopanic na hranici se Slovenskem (Škodová et al. 2008). 42

7 Závěr 1. S ohledem na přístupnost živin se louky Slavičínska podobají spíše loukám Vizovických vrchů. Několik snímků odpovídalo druhovým složením střední části Bílých Karpat, konkrétně loukám na sesuvných svazích, kde se spolu vyskytují druhy kyselých i bazických půd a roste zde i řada ohrožených druhů rostlin včetně orchidejí. 2. Druhové složení slavičínských luk s průměrným počtem 30 druhů na plochu snímku je výrazně chudší ve srovnání s typickými bělokarpatskými loukami. Výjimkou byly snímky o počtu až 50 druhů na plochu snímku. Právě ty se přiřadily ke skupině typické pro střední a severní část Bílých Karpat.. 3. V území převládá druhově chudá luční vegetace, která zahrnuje především louky ruderalizované, louky intenzívně pasené či bývalá pole. Největší zastoupení na studovaném území měly asociace Pastinaco sativae-arrhenatheretum elatioris, Ranunculo bulbosi-arrhenatheretum elatioris a Poo-Trisetetum flavescentis ze svazu Arrhenatherion elatioris a asociace Lolietum perennis ze svazu Cynosurion cristati. 4. Na studovaných lokalitách Slavičínska bylo zaznamenáno šest chráněných druhů orchidejí. Jako ochranářsky nejvýznamnější lokality se jeví louka Pod sečí a PP U Petrůvky. 43

Zdroje Čoka F. (1906a): Pedicularis exaltata Besser in Mähren. Magy. Bot. Lap. 5: 373 375. Čoka F. (1906b): Příspěvky ku květeně moravské. Věstn. Klubu Přírod. Prostějov 8: 69 91. Čoka F. (1907): Příspěvky ku květeně moravské II. Věstn. Klubu Přírod. Prostějov 9: 80 94. Čoka F. (1909): Příspěvky ku květeně moravské III. Výsledky za rok 1907 1908. Věstn. Klubu Přírod. Prostějov 11: 132 160. Čoka F. (1910): Příspěvky ku květeně moravské IV. Věstn. Klubu Přírod. Prostějov 13: 113 119. Deyl M., Hísek K. (2008): Naše květiny. Academia, Praha. Fajmonová E. (1967): Floristische Skizze des Gebietes Vršatec. Acta Fac. Rer. Natur. Univ. Comen., Bot., 15: 91 100. Fajmonová E. (1972): Waldgesellschaften des Bergmassivs Vršatec. Acta Fac. Rer. Natur. Univ. Comen., Bot., 20: 159 166. Futák P. (2008): Vývoj osídlení. In: Jongepierová I. (eds): Louky Bílých Karpat (Grasslands of the White Carpathian Mountains), pp. 29 37. ZO ČSOP Bílé Karpaty, Veselí nad Moravou. Grulich V. [ed.] (1989): Výsledky floristického kursu ČSBS v Uherském Hradišti 1987. Odbor kultury Okresního národního výboru, Uherské Hradiště. Grulich V. (2012): Red List of vascular plants of the Czech Republic: 3rd edition. Preslia 84: 631 645. Hájková P., Roleček J., Hájek M., Horsák M., Fajmon K., Polák M., Jamrichová E. (2011): Prehistoric origin of the extremely species-rich semi-dry grasslands in the Bílé Karpaty Mts (Czech Republic and Slovakia). Preslia 83: 185 204. 44