STANOVENÍ CHOVNÉ HODNOTY DAŇČÍ ZVĚŘE V PODMÍNKÁCH OBORY RADĚJOV

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ochrany lesů a myslivosti STANOVENÍ CHOVNÉ HODNOTY DAŇČÍ ZVĚŘE V PODMÍNKÁCH OBORY RADĚJOV Diplomová práce 2011/2012 Arnošt Buček

Mendelova univerzita v Brně Ústav ochrany lesů a myslivosti Lesnická a dřevařská fakulta 2011/2012 ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Autor práce: Studijní program: Obor: Název tématu: Rozsah práce: Bc. Arnošt Buček Lesní inženýrství Lesní inženýrství Stanovení chovné hodnoty daňčí zvěře v podmínkách obory Radějov 50 stran 1. Zpracovat literární rešerši na dané téma. 2. Cílem práce je vyhodnocení vývoje stavů daňčí zvěře v oboře Radějov a stanovení chovné hodnoty místní populace. 3. Na základě kraniometrických měření samičí a mladé zvěře (kategorie daněla a daňče) a bodových hodnot trofejové zvěře sestavit chovatelská kritéria pro posouzení chovnosti, resp. správnosti 4. Dle výsledků navrhnout opatření pro praxi ve smyslu hospodaření s populací daňčí zvěře Seznam odborné literatury: 1. KLIMENT, J. Využití laboratorních metod pro určení věku daňka skvrnitého. Diplomová práce. MZLU v Brně, 2006. 2. KOUTNÝ, L. Vyhodnocení úrovně chovu mufloní a daňčí zvěře v oboře Hukvaldy. Diplomová práce. Brno: MZLU v Brně, 2006. 3. WOLF, R. -- KLUSÁK, K. -- HROMAS, J. Rukověť chovu a lovu dančí zvěře. 1. vyd. Písek: Matice, 2000. 199 s. ISBN 80-86271-05-6. 4. Husák, F., Wolf, R., Lochman, J., 1986:Daněk/sika/jelenec. SZN Praha, 320 s. 5. Klusák, K., 2002: Hodnocení loveckých trofejí zvěře z celého světa. Suczess s.r.o, Velké Meziříčí. 155 s. 6. Marvan, F. a kol., 2003: Morfologie hospodářských zvířat. ČZU Praha. 303 s.

Datum zadání diplomové práce: prosinec 2010 Termín odevzdání diplomové práce: duben 2012 Bc. Arnošt Buček Ing. Jan Dvořák, Ph.D. doc. Dr. Ing. Libor Jankovský doc. Dr. Ing. Petr Horáček

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Stanovení chovné hodnoty daňčí zvěře v podmínkách obory Radějov zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora Mendelu o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:... podpis studenta

Poděkování Mé poděkování patří Ing. Janu Dvořákovi, Ph.D. za cenné rady a ochotu při spolupráci na této diplomové práci. Dále bych chtěl poděkovat všem ostatním, kteří se nemalou měrou podíleli svými názory a připomínkami vedoucími ke konečnému zpracování této diplomové práce. Autor práce

Abstrakt Diplomová práce na téma Stanovení chovné hodnoty daňčí zvěře v podmínkách obory Radějov popisuje intenzivní chov zvěře v Radějovské oboře. Jejím úkolem je charakterizovat chov daňčí zvěře v oboře Radějov, vyhodnotit chovatelské výsledky a především stanovit na základě konkrétních zjištění chovatelská kritéria a opatření, která budou mít za cíl zlepšení selekčních zásahů do populace daňčí zvěře. Pro sestavení chovatelských kritérií byly zpracovány a vyhodnoceny data o ulovené zvěři v Radějovské oboře z let 2008-2011. Výstupem práce je přehled chovatelských kritérií vztažených k věku zvěře tak, aby pro personál byly vodítkem, pomocí kterého mohou postupovat při provádění praktického průběrného odlovu zvěře případně při jeho zpětném vyhodnocování. Cílem oborních chovů je mít především silnou, zdravou a trofejově vyspělou zvěř. Věřím, že moje práce bude pro personál obory jedním z prostředků k jeho dosažení. Klíčová slova: chov zvěře, obora, obornictví, zvěř Abstract The thesis entitled Assessment of breeding value of fallow deer within the deer game park Radějov describes intensive game management in the deer game park Radějov. It is a study of fallow deer management in the park and evaluates the results of the current system which is used. The main objective of the thesis is to set breeding criteria and measures, using data from hunted dear in the park from 2008 to 2011, which aim to improve selective culling of fallow deer. The output of this assessment is an overview of breeding criteria related to the age of deer. This forms the basis of a set of guidelines which will support personnel involved in deer management to undertake and evaluate their own breeding and culling systems. The primary objective of deer game parks is to keep strong, healthy and quality trophy deer. We believe that this thesis will be a key tool for deer game park managers to achieve this objective. Key words: game management, game park, game park management, game

Obsah 1 Úvod... 8 2 Cíl práce... 9 3 Vymezení pojmů... 10 4 Literární přehled... 11 4.1 Chov zvěře... 11 4.2 Chov zvěře v oborách na území ČR v historii... 11 4.3 Chov zvěře v oborách na území ČR v současnosti... 13 4.4 Chov daňčí zvěře na území ČR... 14 4.4.1 Daněk evropský (Dama dama)... 16 4.4.2 Posuzování kvality daňčí zvěře... 18 4.4.3 Zásady selekce daňčí zvěře... 19 4.4.4 Metody určování věku ulovené daňčí zvěře... 27 5 Metodika... 29 5.1 Chov daňčí zvěře na Radějovsku... 29 5.2 Historie obory... 30 5.3 Popis obory Radějov... 35 5.3.1 Přírodní podmínky... 39 5.3.2 Kvalita chované zvěře... 44 5.4 Metodika vlastní práce... 46 5.4.1 Hodnocení dančích trofejí... 47 5.4.2 Kraniometrická měření holé zvěře... 51 5.4.3 Určování věku ulovené zvěře... 51 5.4.4 Využití dat mysliveckého výkaznictví, evidence a plánování... 52 6 Výsledky... 53 6.1 Vyhodnocení odlovu daňčí zvěře... 53 6.2 Stanovení chovatelských kritérií a návrh opatření... 60 7 Diskuse... 62 8 Závěr... 64 Resumé... 65 9 Seznam pramenů... 66 10 Seznam obrázků... 69 11 Seznam grafů... 70 12 Seznam tabulek... 71 13 Přílohy... 72 13.1 Seznam fotografií... 77

1 Úvod Chov zvěře je soustavná cílevědomá činnost, která má za cíl zlepšovat a udržovat kvalitu populací druhů zvířat, která jsou taxativně vyjmenovaná v zákoně o myslivosti. Kvalita chované zvěře je ovlivněna především jejími zděděnými genetickými vlastnostmi, dále potravními, krytovými a klidovými možnostmi prostředí, ve kterém žije. Vzhledem k absenci přirozených predátorů spárkaté zvěře v našich přírodních podmínkách, jsou chovatelské selekční zásahy vedeny především s cílem udržování sociální a početní struktury stavů zvěře. Chov zvěře v oborách má na našem území mnohasetletou tradici. Smysl dnešních oborních chovů je chápán v širším kontextu. Zvěř, která je součástí přírodního bohatství, je zároveň součástí krajiny ve které žije, proto nemůže být chována na její úkor a naopak. Dříve byla zvěř v oborách chována především kvůli snadnějšímu lovu velkého množství zvěře a jako živá zásoba zvěřiny v dobách, kdy ve volné přírodě docházelo k jejímu úbytku. V dnešní době jsou důvody jejího chovu především zachování jejího genofondu, produkce kvalitních trofejí a zvěřiny a především prezentace majitele. K dosažení dobrých chovatelských výsledků v oborách jsou nezbytnými podmínkami kvalitní genofond zvěře v chovu, vhodné přírodní podmínky, dostatečná úživnost a hlavně zkušený a obětavý personál. Právě personál obor je tím článkem, který pro selekci zvěře potřebuje nástroj, jímž by mohl vyhodnocovat své zásahy do populace chované zvěře. Sebereflexí vlastních opatření v populaci může zlepšit kvalitu svých zásahů a tím docílit lepších chovatelských výsledků. 8

2 Cíl práce Cílem této diplomové práce je sestavit soubor chovatelských kritérií a opatření, která budou stanovena na základě exaktně získaných a popsaných dat v konkrétní oboře tak, aby mohlo být dosahováno kvalifikovaného vyhodnocování a určování chovné hodnoty jednotlivých kusů zvěře daňka evropského. Tím pádem dojde ke zlepšení souboru selekčních chovatelských zásahů v dané populaci. Výsledkem budou fundovanější zásahy mysliveckého personálu ať už v kategorii samčí zvěře u doprovodů loveckých hostů, nebo v kategorii odlovu zvěře holé. V konečném důsledku by tedy mělo dojít ke zlepšení genetické i chovatelské hodnoty daňčí zvěře ve zkoumaném území. 9

3 Vymezení pojmů Zvěř savci a ptáci taxativně uvedení v zákonu o myslivosti (Rakušan, a další, 1992). Zvěř holá samičí zvěř a mláďata jelenovitých zvěře, kterým dosud neroste paroží (Rakušan, a další, 1992). Chov zvěře záměrná lidská činnost, směřující k rozvoji a zušlechtění některého druhu zvěře a psů, tkvící u volně žijící zvěře v péči o dobré životní podmínky, odstraňování jedinců nevhodných (průběrný odstřel), dodržování správného poměru pohlaví a věkových tříd i početního stavu a prevence chorob zvěře (Rakušan, a další, 1992). Obora souvislé honební pozemky, trvale a dokonale oplocené, aby chovaná zvěř nemohla volně vybíhat (Rakušan, a další, 1992). Úživnost honitby schopnost uživit určitý počet býložravců, proto je její měřítkem rostlinný kryt. Lze ji zvyšovat zaváděním hodnotnějších krmiv, hnojením, melioracemi střídáním kultur, vhodnou pěstební technikou (Rakušan, a další, 1992). Spárkatá zvěř označení pro lovné sudokopytníky odvozené od rohového útvaru, spárku na končetinách této zvěře. Dělí se na zvěř parohatou (jelen, sika, daněk, los, jelenec a srnec) a rohatou (kamzík, muflon a koza bezoárová) a černou (prase divoké) (Rakušan, a další, 1992). 10

4 Literární přehled 4.1 Chov zvěře Chov je záměrná lidská činnost směřující k rozvoji a zušlechtění některého druhu zvěře. U volně žijící zvěře tkví v péči o dobré životní podmínky, odstraňování jedinců nevhodných (průběrný odstřel), dodržování správného poměru pohlaví a věkových tříd i početního stavu a prevence chorob zvěře (Rakušan, a další, 1992). Kvalita chovu je výsledkem nejen dobrých přírodních podmínek a vhodného genetického založení, ale především odpovědné práce a vysoké odborné vyspělosti našich chovatelů (Lochman, 1979). 4.2 Chov zvěře v oborách na území ČR v historii Obory patří k nejstarším mysliveckým zařízením, a tak lze mnohé z nich považovat za cenný doklad o dobách dávno minulých i o historii, která je s nimi spojena. První obory nebyly zřízeny na našem území, ale na jihu Evropy ve starém Římě. Staří Římané totiž chovali různé druhy zvěře v ohradách. Zajímavostí je, že zvěř byla stejně jako v současné právní úpravě považována za věc ničí (res nullius). Na naše území se povědomí o oborních chovech zvěře dostalo jednak z literatury a jednak díky křížovým výpravám (Wolf, a další, 1976). Naše nejstarší známá obora byla založena králem Přemyslem Otakarem II. ve 13. století Nacházela se v blízkosti obce Ovenec, což je na území dnešní Prahy Letné. Říkalo se jí Královská obora, lidově Stromovka. Obora byla vlastně důkazem hospodářského vzestupu, byla stálou zásobárnou živé zvěře, které již ve volné přírodě začínalo ubývat a skýtala možnost pohodlnějšího lovu (Andreska, a další, 1993). Velký vliv na vznik obor v našich podmínkách měl zejména spis boloňského senátora Petra de Crescencius, který se k nám dostal asi ve 14. stol. V tomto spise byl obsažen také návod k založení obory (Wolf, a další, 1976). Lov přestával být volný a začal se postupně stávat výsadou panovníka a šlechty. Časem také docházelo k jeho zákonné kodifikaci jako práva věcného (dominikálu). S růstem počtu obyvatel, se začala zmenšovat neobydlená plocha a začal se zvyšovat podíl zemědělské půdy. Tyto změny se začaly projevovat také na početních stavech zvěře zejména na úbytku spárkaté zvěře a přírůstku zvěře drobné. Následkem tohoto vývoje 11

docházelo ke kodifikaci předpisů k ochraně zvěře a omezení lovu, a to především u zvěře spárkaté. Obory se tak stávaly také zdrojem zvěře pro zazvěřování. Například za vlády císaře Rudolfa II. bylo v roce 1601 nařízeno vypustit přemnožené daňky do volnosti (Andreska, a další, 1993). Z počátku vznikaly obory zejména z podnětu panovníka na jeho komorních statcích, kde rád pobýval, ale od 15. století u nás začaly být obory zakládány zejména na pozemcích šlechty. Od samého počátku se však nejednalo o pouhé oplocené lesní části, nýbrž o prostory sloužící k chovu a lovu zvěře, a stávaly se také významnými estetickými prvky krajiny. V tomto období představovaly obory hlavně umělý výtvor, spojující panské sídlo, jeho park a okolní prostředí. Od 15., ale zejména od 19. Století, měly obory také svůj význam při zavádění nových druhů spárkaté zvěře na našem území. Zejména od období baroka představovaly obory svým způsobem také umělecká díla. Staly se inspirací pro různé umělecké obory výtvarného a slovesného umění. O obornictví se zmiňuje v 16. století ve svém díle Daniel Adam z Veleslavína. Obora čili zvířecí zahrada je podle něj ohrazené uzavřené místo, v němž se všeliká zvěř chová a pase. (Wolf, a další, 1976). Jak vypadalo české obornictví, a především jeho rozsah v 17. století, literárně zpracoval také Bohuslav Balbín (1621-1688) v desetisvazkovém spise mapujícím historické rozmanitosti Království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae, 1679). Neopominul zde zmínit ani tři pražské obory, v Bubenči pod Pražským hradem, druhá ve Hvězdě a třetí v hradních ovocných zahradách. Obornictví se také promítlo do místních názvů, jmen měst a obcí či jejich částí. Už v tomto období byly obory v českých zemích na vysoké úrovní a čeští oborníci byli zváni do zahraničí (Sedláčková, 2002). Velký vliv na vývoj obornictví na našem území měl také Řád o myslivosti, který byl vydán rámci tereziánské reformy za doby panování Josefa II. v roce 1786, a platil pro všechny součásti rakouského soustátí. Obsahoval definici myslivosti jako chovu a práva lovu volně žijících zvířat. Právo myslivosti bylo považováno za právo státu, který jej realizoval prostřednictvím vlády a státní moci. Zatímco z počátku obory sloužily zejména k chovu zvěře jelení a později i daňčí, v 18. století se začaly v hojném počtu stavět také pro zvěř černou, která se v té době nesměla chovat ve volnosti. V 19. století u nás začala být vysazována také zvěř mufloní. Oborních chovů bylo v našich zemích velice mnoho, vznikaly a zanikaly podle možnosti jejich majitelů je udržovat (Andreska, a další, 1993). 12

honební plocha obor (v tisících ha) V průběhu 18. a 19. století dochází také k racionalizaci v myslivosti, začíná se klást důraz na kvalitu zvěře spočívající zejména v její tělesné mohutnosti (váze), také v její trofejové kvalitě a konečně ve 20. století i v péči o její zdravotní stav. V tomto období se hlavním motivem pro zakládání obor stávají nadměrné škody způsobované zejména spárkatou zvěří ve volnu (Wolf, a další, 1976). Od 19. století se objevuje další významná funkce obor, a to jejich přínos pro rozvoj rurálního prostoru. V oboře Hukvaldy při stavbě ohradní zdi v letech 1846-47 byli zaměstnáni poddaní z okolních vsí, kterým tak bylo tímto způsobem umožněno získat v oněch nuzných letech alespoň nejnutnější obživu. Obory v českých zemích byly vždy na vysoké úrovni. V době pobělohorské byli čeští oborníci zváni do zahraničí, aby zde aplikovali své poznatky v umění propojení estetiky prostředí s lovem zvěře. V současnosti má Česká republika světové prvenství v počtu obor na celkovou rozlohu svého území (Sedláčková, 2002). 4.3 Chov zvěře v oborách na území ČR v současnosti V současnosti je v ČR uznáno celkem 190 obor. Z tohoto počtu je 137 obhospodařováno ve vlastní režii a 53 obor je pronajatých. Většina obor je vlastních, menší část tvoří obory společenstevní. Hlavním druhem chované zvěře je zvěř daňčí (138 obor) a dále zvěř jelení (40 obor). Od 60. let 20. století dochází k pozvolnému nárůstu honební plochy obor v ČR. V roce 2010 činila plocha honebních pozemků obor 46 755 ha (MZe, 2009-2011). 50 40 30 20 10 0 Celková honební plocha obor na území ČR v letech 1966-2006 1966 1968 1970 1972 1974 1976 1978 1980 1982 1984 1986 1988 1990 1992 1994 1996 1998 2000 2002 2004 2006 Obrázek 1- Celková honební plocha obor na území ČR v letech 1966-2006 (Novotná, 2008) Přestože dochází k mírnému nárůstu honební plochy, průměrná plocha obor klesá. Je to způsobeno zejména tím, že vznikají především obory s menší rozlohou. Největší obora v ČR (Soutok) má rozlohu 4232 ha a nejmenší 1 ha (Jezbořice). Současný zákon roky 13

Počet zvěře (v tisících ks) o myslivosti 449/2001 Sb. umožňuje vznik nových obor s minimální výměrou 50 ha. Tomu neodpovídá 45 % obor v ČR. Průměrná rozloha obor v roce 2010 byla 246,08 ha (ÚHÚL). Normované stavy zvěře v oborách v ČR v letech 1976-2006 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 jelen lesní daněk muflon prase jelen sika Roky Obrázek 2 - Normované stavy zvěře v oborách v ČR v letech 1976-2006 (Novotná, 2008) 4.4 Chov daňčí zvěře na území ČR První písemné zmínky o chovu daňka na území ČR se datují do roku 1465. Daněk byl zmíněn v souvislosti se soupisem statků olomouckého biskupství jako lovná zvěř. Jako adaptabilní zvěř žijící v tlupách byl chován především v oborách. Rozšiřovat do volných honiteb se začal především v druhé polovině minulého století, ať už v souvislosti s rušením některých obor nebo vysazováním na nové lokality. V současné době jsou normované stavy daňka v ČR 15 476 ks z toho v oborách 8 934 ks, na celkové ploše 341 858 ha. V oborách se nachází 58 % normovaných stavů daňčí zvěře v ČR. V roce 2010 byl celkový odlov v ČR 14 116 ks z toho v oborách 3 416 ks (MZe, 2009-2011). 14

1966 1969 1972 1975 1978 1981 1984 1987 1990 1993 1996 1999 2002 2005 2008 Počet ks Vývoj JKS a odlovu daňčí zvěře na území ČR 1966-2010 30 000 25 000 20 000 15 000 10 000 5 000 0 JKS daňčí zvěře Odlov daňčí zvěře Roky Graf č. I Vývoj JKS a odlovu daňčí zvěře na území ČR 1966-2010 Podíl na odlovu daňčí zvěře ve volnosti a v oborách 2001-2010 30% 70% Obory Volnost Graf č. II Podíl na odlovu daňčí zvěře ve volnosti a v oborách 2001-2010 15

4.4.1 Daněk evropský (Dama dama) Podkmen: Třída: Podtřída: Nadřád: Řád: Podřád: Čeleď: Rod: Druh: obratlovci Vertebrata savci Mammalia živorodí Theria placentálové Placentalia sudokopytníci Artiodactyla přežvýkavci Ruminantia jelenovití Cervidae daněk Dama daněk evropský Dama dama (Jelínek, a další, 1996). Dospělý daněk dosahuje výšky v kohoutku 90 až 105 cm, daněla 75 až 90 cm, délka těla u daňka do 155 cm, daněly 130 cm, délka kelky u daňka do 20 cm, daněly do 18 cm, délka slechu u daňka do 15 cm, u daněly do 14 cm. Dospělí daňci dosahují hmotnosti 50 až 90 kg, v průměru do 70 kg, daněly 35 až 50 kg (vyvržené kusy bez hlavy). V literárních pramenech většinou není uvedeno, zda jde o zvěř vyvrženou, s hlavou nebo bez hlavy. Uvedené znaky jsou odvislé od poměrů geografických, klimatických, potravních, klidových a genetických. Dospělí daňci mají letní osrstění tvořené pouze krycí srstí, jsou to kratší tenké pesíky. Zimní osrstění je tvořeno hustou, mírně zvlněnou podsadou krytou delšími hrubšími pesíky. V okolí svíráku jsou hmatové vousy. Daňčata mají prvotní (juvenilní) osrstění od narození do podzimního přebarvování podobné podsadě dospělé zvěře, zbarvení je rezavě hnědé s bílými skvrnami. Standardní zbarvení daňka v letní srsti je rezavohnědé, spodní část těla od spodní čelisti přes spodní část krku po břicho, vnitřní strany předních běhů a kýt, obřitek a spodní strana kelky jsou bílé. Bílé skvrny jsou jednak ve dvou podélných řadách kolem tmavého hřbetního pruhu a v nepravidelných řadách zaujímají asi dvě třetiny těla od hřbetu k břišní krajině. Obřitek je smetanově bílý černě lemovaný, kelka je svrchu tmavě šedá až černá, lemovaná spodní bělavou srstí. Zimní zbarvení srsti je na hřbetě a bocích tmavošedé až skoro černé, někteří jedinci jsou 16

tmavší, jiní světlejší, někdy s náznakem bílé skvrnitosti (ta v zimním osrstění zpravidla mizí). Spodina těla a vnitřní strany běhů jsou světlé až bílé. Daněk není příliš vytrvalý běžec. Mladá zvěř často při přechodu z chůze do běhu hopsá jako kozy (odráží se všemi čtyřmi běhy najednou). Daněk v říji rochá, daněly i daňčata se ozývají daleko slyšitelným hlasem, který je podobný hrdelnímu hlubokému zajíkavému pískání. Ze smyslů má daňčí zvěř nejlépe vyvinutý čich, který jí umožňuje včas rozpoznat nebezpečí, vyhledávat potravu, má značný význam v říji a v sociálních vztazích mezi jedinci daňčí populace. Téměř stejně má vyvinutý sluch, poměrně výrazné boltce umožňují směrovou orientaci ke zdroji zvuku. Nejslabším smyslem je zrak, avšak výborně zaznamenává sebemenší pohyb (Wolf, a další, 2000). Našim klimatickým podmínkám se daňčí zvěř velmi dobře přizpůsobila a mimo vysokohorské polohy a zamokřená místa se jí daří téměř všude. Nejlépe však jí vyhovují podmínky, jaké byly v její původní vlasti (Středomoří a jihozápadní Asie): řídké listnaté lesy střídající se s volnými plochami, na kterých se může pastvit. V čistých jehličnatých lesích nenachází dostatek potravy a je nucena vycházet do polí, kde pak působí značné škody na polních kulturách. Na jaře spásá rašící vegetaci, v létě dává přednost lupenatým složkám rostlin, s oblibou přijímá obilí v době mléčné zralosti i dozrálé. Na podzim intenzivně sbírá semena a plody dřevin, keřů i travin a bylin. V zimě okusuje letorosty keřů a dřevin a zbytky suché vegetace. Je aktivní i přes den, ráda se sluní na loukách a pasekách. Dančí patří mezi zvěř žijící v tlupách. Jejich složení se mění v průběhu roku. Po říji se obě pohlaví od sebe oddělí a vytvoří samostatné tlupy, které bývají mnohem početnější, než tlupy jelení zvěře. Samotářsky žijí pouze přestárlé nebo nemocné kusy. Daňčí říje začíná počátkem října a ve druhé polovině října vrcholí, mnohdy se protáhne až do listopadu. Probíhá na oblíbených říjištích, obvykle na volném prostranství nebo ve starých prořídlých porostech. Daňci se v říji ozývají chraptivým rocháním. Na říjišti shromažďuje daněk kolem sebe 6 až 12 daněl, které jsou doprovázeny daňčaty. Často dochází mezi silnými lopatáči k urputným soubojům o tlupy daněl. Daněk se během říje nekaliští, vyhrabává však mělké doliny, kde se chladí. Daněla je těžká 31 až 32 týdnů. Klade převážně v červnu jedno, někdy i dvě daňčata. Daněla po dobu asi jednoho měsíce intenzívně kojí. Pak se daňčata začínají pastvit, stále jsou však přikrmována mateřským mlékem. Kojení ustává v době říje, ale po říji se obnoví. Pohlavní dospělost se u obou pohlaví dostavuje ve druhém 17

kalendářním roce. Trvalý chrup o 32 zubech je vyvinut ve věku 2,5 roku (Vach, a další, 1997). 4.4.2 Posuzování kvality daňčí zvěře Kvalitu každého druhu zvěře je možno posuzovat podle znaků konstitučních vázaných dlouhodobě na genetické založení zvěře a také podle znaků kondičních vyjadřujících okamžitý výživný a zdravotní stav zvěře. Kondiční znaky (hmotnost zvěře a její zdravotní stav) jsou obvykle odrazem kvality životního prostředí, v němž zvěř chováme (tj. úživností, krytových a klidových příležitostí) a myslivecké péče o zvěř. Dobrým mysliveckým hospodařením můžeme pozitivně ovlivnit některé vnější přírodní vlivy, jako jsou úživnost v průběhu roku, stejně i krytové možnosti. Ovšem možnosti klidové odvíjející se nejvíce od počtu návštěvníků honiteb jako jsou rekreanti, turisté, sportovci, vůdci psů, houbaři, sběrači plodů, u těch není možnost je vždy vyvážit zvýšenou mysliveckou ochranou zvěře. Dlouhodobě kladně působící vnější činitelé mohou kladně přispět ke zvýšení konstituční kvality zvěře projevující se ve stavbě a rozměrech kostry a také v kvalitě trofejí. Netřeba připomínat, že negativně působící vlivy vyznívají právě opačně. U samčí zvěře jsou trofeje odrazem působení všech uvedených (či neuvedených) vlivů, pokud ovšem je také její hodnocení odvozeno od významnosti měřených hodnot, které charakterizují biologické a morfologické zákonitosti růstu trofeje (Wolf, a další, 2000). U zvěře holé jsou nástroje k posuzování kvality omezeny pouze na znaky kondiční a konstituční nikoli trofejové. Mezi nejčastěji používané konstituční znaky u zvěře holé patří znaky kraniometrické, zejména délka spodní čelisti u znaků kondičních se jedná především o hmotnost zvěře a její zdravotní stav, případně chování, u matek je to také stav a velikost mláďat. Hodnocení daňčích trofejí Snaha o vzájemné porovnávání trofejí a jejich objektivní hodnocení vyvolala ve třicátých letech tohoto století vznik několika metod hodnocení daňčích trofejí (Husák, a další, 1986). 18

V současné době nejpoužívanější metodou k hodnocení daňčích trofejí je metoda CIC. Bodové hodnocení daňčích trofejí podle metody CIC není právě jednoduché avšak právě proto, že je postaveno na morfologii růstu daňčího paroží, má vypovídací schopnost i o chovu této zvěře (Klusák, 2002). Tab. I Hranice pro udělení medailí u daňků dle metody CIC Hranice pro udělení medailí dle metody CIC 160,00-169,99 bronzová 170,00-179,99 stříbrná 180,00 + zlatá Hodnocení konstitučních znaků zvěře holé Vzhledem k absenci trofeje, jako výrazného konstitučního znaku pohlavního dimorfismu, je pro potřeby srovnávání jednotlivých kusů zvěře holé hodnocení jiných konstitučních znaků. Jedním ze způsobů hodnocení konstituce zvěře, je kraniometrie. Jedná se o vědu, která se zabývá měřením různých části lebky. Jedním z nejčastěji používaných rozměrů sloužících ke srovnání se používá délka spodní čelisti (mandibuly). Celková délka spodní čelisti se měří jako vzdálenost od předního okraje spodní čelisti u 1. řezáku k úhlovému výběžku (vrcholu oblouku) dolní čelisti (Husák, a další, 1986)Viz obr č. 3. Lebeční rozměry jsou úměrné ostatním tělesným rozměrům a do značné míry korespondují i s tělesnou hmotností (Husák, a další, 1986). 4.4.3 Zásady selekce daňčí zvěře Spárkatá zvěř byla v průběhu svého vývoje vždy vystavena selekčnímu tlaku, ke kterému patří klima, především extrémní klimatické výkyvy, choroby a živočišní nepřátelé, zejména velké šelmy. Pak se zvěř stala předmětem zájmu člověka, nejprve jako objekt lovu a později, když se podařilo některé druhy velké zvěře vyhubit a ostatní zvěře citelně ubylo, i předmětem chovu. Myslivecká péče umožnila zvěři přežít klimatické výkyvy, spojené obvykle s nedostatkem potravy. Vliv chorob se podařilo omezit prevencí a za vydatné pomoci veterinární medicíny. Tam, kde člověk 19

z mysliveckých důvodů vysazoval daňka, vyřadil i selektivní působení velkých šelem tím, že postavil mezi šelmy a chovanou zvěř překážku, nebo šelmy postupně vyhubil. Z toho vyplývá, že potlačil-li člověk přirozené selekční činitele, musel v zájmu existence zvěře převzít jejich funkci. A to se mu vždy nepodařilo zcela dokonale. Nejde totiž pouze o to kolik lovit, ale hlavně o to co lovit a co ponechat k dalšímu chovu, neboli jak kvalitativně naplnit plán chovu a lovu, který udává pouze kvantitativní ukazatele. Přitom je nutné využít poznatky vědy a výzkumu a za pomoci zkušeností úspěšných chovatelů daňčí zvěře jim dát prakticky použitelnou formu. Základem každé selekce je negativní výběr, jímž se z chovu odstraňují jedinci nekvalitní a podprůměrní, nevhodní nebo škodliví pro další chov. Negativní výběr je teda hlavní zásadou selekce, vhodnou pro všechny typy honiteb. K selekci patří průběrný odstřel, ale lze k ní využít i odchyt. Pozitivní výběr, spočívající v maximálním chovatelském využití a podpoře nejkvalitnějších jedinců, předpokládá znát pokud možno jejich původ a zejména vždy a za všech okolností tyto jedince poznat, a to u volně žijící zvěře není jednoduché. Pozitivní výběr jako převládající metodu selekce lze u daňčí zvěře využít prakticky jen v malých, přehledných oborách a je přitom nutné pracovat se značkovanou zvěří (Husák, a další, 1986). Selekce daňčat Daňčata jsou kladena převážně v polovině června a jejich tělesný vývin u obou pohlaví je nejintenzivnější do konce listopadu. Daňčata po celou tuto dobu a dále až do konce ledna (část daňčat ještě i v únoru) sají mateřské mléko. Přírůstek hmotnosti se téměř zastavuje zhruba od poloviny prosince až do dubna příštího roku. Z hlediska tělesného vývoje každého kusu je nejdůležitější první fáze tělesného vývinu, to je od narození do začátku zimy. Doba lovu daňčat ve volných honitbách je od 16. 8. do konce prosince. S ohledem na tělesný vývin daňčat, kdy za září a říjen daňče zvýší svou hmotnost přibližně o 4-5 kg, vyjádřeno v hmotnosti vyvrženého kusu bez hlavy, je vhodné provádět odstřel daňčat až po říji tedy od poloviny listopadu do konce roku. V oborách může odstřel daňčat pokračovat ještě v lednu, případně v únoru. 20

Identifikace daňčat je poměrně snadná. Daňčata určujeme podle velikosti jejich těla, tvaru hlavy a chování. Velikostně srovnáváme daňče s danělou. Od druhé poloviny listopadu je kvalitní daňče jen o málo menší než jeho matka, při čemž daněčci jsou zpravidla silnější než daněčky. Hlava daňčete z profilu je poměrně krátká, jakoby kulatější ve srovnání s danělou a má typický dětský výraz. Daňčatům v zimní srsti můžeme pozorovat, zvláště na krku, dlouhé osinaté ochlupení. Pohlaví lze určit dosti dobře již od září, kdy u daněčků je dobře patrný střapec. Daňčata se drží při svých matkách, ať je to při pastvě nebo při přesunu tlupy, kdy daňče těsně sleduje svou matku. Danělka, loňská dcera daněly jde zpravidla za daňčetem, svým o rok mladším sourozencem. Koncem listopadu a v prosinci se daněčkům začínají vyvíjet pučnice, a to se projevuje na tvaru hlavy. Při pohledu zepředu se jeví hlava daněčka nad očními oblouky širší a robustnější oproti daněčce, jejíž hlava je štíhlejší a subtilnější. Pozorným a častým pozorováním daňčat v této době, a ověřováním pohlaví podle střapce, se myslivec může celkem dobře vycvičit v identifikaci pohlaví daňčete podle tvaru hlavy. Odstřelem bychom ročně měli vyřadit téměř 40 % daňčat. Pro doplňování kmenového stavu daněl, které jsou nutné pro zajištění reprodukce kmenového stavu zvěře, nám postačí polovina ze samičích daňčat ročního přírůstku. Jestliže máme splnit požadavek správného průběrného odstřelu, to je odlovit méně kvalitní zvěř dříve, než se nám začne uplatňovat v reprodukci, je nutné silně zasáhnout především v samičích daňčatech. To je vhodné i z hlediska praktického provedení odstřelu, neboť je mnohem jednodušší, snadnější a přesnější identifikovat průběrné daňče než průběrnou danělku. Proto odlovíme celou polovinu samičích daňčat; to znamená, že výběrem zasáhneme nejen všechna podprůměrná samičí daňčata, nýbrž i dost velkou část průměrných. Tento silný zásah je opodstatněn též faktem, že tělesný růst u samičí zvěře probíhá hlavně do stáří jeden a půl roku a potom se vlivem první gravidity značně zpomaluje. Další nezanedbatelnou skutečností je to, že se samičí zvěř dostává do reprodukce zpravidla o 4 roky dříve než samčí zvěř, a proto musíme provést selekci samičí zvěře mnohem rychleji a důsledněji než u zvěře samčí. Selekce samčích daňčat daněčků má pak poloviční intenzitu oproti daněčkám, takže z nich odlovíme zhruba jednu čtvrtinu a bude se jednat hlavně o tělesně podprůměrné kusy, které neskýtají naději na dobrý další vývin jak v parožení tak tělesné kondici. Hlavním účelem průběrného odstřelu 21

daňčat je tedy dát základy k vychování kvalitních, silných daněl, neboť u nich je pak dán předpoklad produkce silných daňčat a tím zvyšování kvality celého kmenového stavu daňčí zvěře (Wolf, a další, 2000). Selekce daněl Jestliže je průběrný odstřel samičích daňčat správný, máme pak jednodušší práci při průběrném odstřelu danělek. Z celkového odlovu dospělé samičí zvěře připadá na danělky jedna čtvrtina. Časově je nejlépe volit odlov danělek na začátek doby lovu daňčí zvěře, tedy na měsíc září, a měl by být splněn do začátku říje. V září dokážeme dobře identifikovat danělku a to podle velikosti, tvaru těla, tvaru hlavy a chování. V této době je rozdíl ve velikosti mezi daňčetem a danělkou markantní. Danělka má zhruba o 50 % vyšší hmotnost než daňče, zatímco rozdíl vůči daněle je pouze cca 20 %. Oproti daněle má danělka štíhlejší trup, takže se zdá jakoby na vyšších bězích, nemá tak vyvinuté předhrudí, hlava danělky při bočním pohledu je kratší a štíhlejší, při pohledu zepředu je mulec užší u danělky než u daněly. V bederní části je danělka vyšší než v kohoutku, což je zřejmé především při pohledu z boku. Při pohledu zezadu u vodící daněly vidíme dobře vemínko. Pokud se týká chování, pak mimo období kladení daňčat, tedy v červnu a první polovině července, zřídka vidíme danělku osamělou. Zpravidla se zdržuje s danělou a jejím daňčetem. Závislost danělky na daněle je zřejmá ať je to při pastvě, odpočinku, nebo při přesunu tlupy holé zvěře, stále se zdržuje poblíž své matky. To nám dobře umožňuje porovnat velikost danělky k daněle a posouzení její chovné hodnoty. Danělky, které jsou podstatně slabší než daněly, určujeme k odstřelu (Klusák, 1985). Průběrným odstřelem samičích daňčat a danělek byla provedena v hlavní části selekce kmenového stavu samičí daňčí zvěře. Průběrný odstřel daněl se soustřeďuje na nemocné daněly a daněly, které vodí velmi slabá daňčata. Počet takových daněl nebývá příliš vysoký. Odlov dospělých daněl se pak soustřeďuje na staré daněly, které splnily již svou úlohu v reprodukci kmenového stavu a jejichž chovná hodnota vlivem vysokého věku klesá. Přesnější určení věku dospělých daněl bývá velmi obtížné (Klusák, 1985). Pro posouzení, zda se jedná o starou či přestárlou danělu musíme brát v úvahu více znaků a svůj odhad věku si ověřovat následně po ulovení podle metody opotřebení chrupu. Staré daněly mívají prověšené břicho, vpadlé boky relativně tenčí, suchý krk 22

a suchou, vrásčitou hlavu. Hlava na suchém krku se zdá být velká a poměrně dlouhá. Při čelním pohledu bývají někdy kolem světel nápadné brýle, které vytváří proužek bíle prokvetlé srsti. Přebarvování nemocných a přestárlých kusů začíná později, dlouho se protahuje a srst bývá matnější, bez lesku a ne tak pěkně uhlazená a přilehlá jako u mladších a zdravých kusů. Dalším znakem nemocných a přestárlých kusů bývá vyhublost, jež se výrazně projevuje především na vystupujících kyčelních kloubech, obratlových trnech a žebrech. Toto je dobře patrné především v letní srsti. Vysoký věk daněl se někdy negativně projevuje i na kvalitě jejich daňčat. Při podprůměrném daňčeti odlovujeme i jeho matku. Zásadně však odstřelíme nejdříve daňče a pak teprve danělu. Tak je to správné jak z hlediska myslivecké etiky, tak z hlediska hospodářského. Osiřelé daňče bývá v zimě u krmelišť odbíjeno ostatní zvěří, a to se nepříznivě projevuje na jeho tělesném vývinu. Jestliže při odstřelu zůstane daňče po ráně v ohni, aniž daněla zpozorovala lovce, zůstává daněla zpravidla stát a pro pohotového střelce bývá dostatek času, aby druhou ránou ulovil i danělu. Jestliže daněla přece jen odběhne, vrací se obvykle k daňčeti do půl hodiny. Když lovec v klidu vyčká, může pak úspěšně dokončit lov. Pokud daněla vodí silné daňče, považujeme ji vždy za chovnou bez ohledu na její věk. U nevodících daněl se snažíme podle již uvedených kritérií odhadnout jejich věk a chovnou hodnotu a pak buď volíme odstřel, nebo je ponecháváme. Identifikace vodící daněly je nejpřesnější podle vyvinutého vemínka, které je patrné při pohledu zezadu. Poměrně vzácně se setkáme s opožděnou říjí u některých daněl. Jedná se o ojedinělé daněly, které nezabřezly v normální říji a to se pak u nich opakuje v cyklech 24-26 dnů a to se může dít opakovaně, i několikrát, až do zabřeznutí. Tak se může stát, že zjistíme říjnou danělu v listopadu, prosinci nebo dokonce i v lednu. Daněk je schopen v této době danělu oplodnit a projevují se pak u něho všechny příznaky říje včetně rochání. Kladení daňčete z opožděné říje je též pozdní a podle doby oplodnění spadá do července až září. Tato opožděná daňčata nemají valnou chovatelskou hodnotu pro značně opožděný vývin, a proto je lovíme i s jejich matikami. Pokud zjistíme danělu v opožděné říji, odstřelíme ji hned (Wolf, a další, 2000). 23

Selekce u daňků Pro lepší management chovu z hlediska věkové a početní struktury u daňků, dochází k rozdělení na zvěř mladou I. věková třída (2-3 roky), dospívající II. věková třída (4-6 let) a dospělou III. věková třída (7 a více let) (Wolf, a další, 2000). Ve druhém roce života daněk obvykle nasazuje své první paroží, které má tvar špiček. Není přitom důležité, zda jsou to třeba jen paličky nebo krátké špičky. Výška špiček není na rozdíl od jelenů a srnce měřítkem chovnosti. Špičky bývají často ulomeny. Hlavním selekčním kritériem u daňků ve druhém roce života je tělesná vyspělost, která je předpokladem vývinu dostatečně silných pučnic. Paroží by mělo být na bázi výrazně rozšířené. Rozšíření je jediným viditelným náznakem silných pučnic. (Klusák, 1985) považuje za nejnadějnější špičáky s hruškovitým rozšířením báze nebo kónicky se rozšiřující spodní části parohu. Nadějní špičáci by měli mít tělesnou hmotnost nad 46 kg (po vyvržení s hlavou) a příčinou šířku pučnic nad 20 cm. Podle (Klusák, 1985) by měla být délka špiček více než 14 cm. Za průběrné se považují špičáci nápadně slabšího tělesného vzrůstu, vážící po vyvržení s hlavou méně než 30 kg (živí méně než 42 kg), s šířkou (tloušťkou) pučnice menší než 2 cm a špičáci se značnou nesouměrností v rozšíření bazální části špice. Málo vyvinuté špičky předčasně parožících daňčích paličkáčů nejsou důvodem k jejich odstřelu. Naopak tělesná hmotnost a rozměry je předurčují k ponechání v dalším chovu jako velmi nadějné. Rovněž daňci s předčasně nasazeným, zpravidla již členěným, ale jinak nekvalitním parožím by měli být jako velmi nadějní ponecháni v chovu. Ani dvojparožení v tomto věkovém stupni není důvodem k průběrnému odstřelu. Rozměry pučnic a tělesná hmotnost se udávají jako měřítko, které lze použít až následně, jako kontrolu chovatelské správnosti odstřelu. U daňků ve třetím roce a starších si začínáme více všímat paroží jako hlavního kritéria průběrného odstřelu. Jejich rozpoznání nečiní větší potíže s výjimkou možné záměny za předčasně parožící daňky ve druhém roce života s druhým, již členěným parožím. Tříletí špičáci se u daňků v našich podmínkách nevyskytují. Vařečkáři by měli být těžištěm průběrného odstřelu nejen daňků I. věkové třídy, ale daňků vůbec. Vysoká proměnlivost všech parožních znaků umožňuje z chovu vyřadit jedince špatně založené pro další parožení. Jako průběrné je třeba lovit vařečkáře nedostatečného tělesného vzrůstu, vážící po vyvržení s hlavou méně než 26 kg (živí váží méně než 52 kg), 24

s lodyhami kratšími než 35 cm (40 cm maximální délky), všechny šesteráky, osmeráky a vařečkáře s šířkou vařečky pod 6 cm, s krátkou, vysoko nasazenou vařečkou, s nápadně úzkou rozlohou, se špatně vyvinutými (pod 6 cm délky) nebo chybějícími očníky a opěráky, s výrazně rozdílnými délkami nebo sílou lodyh, popř. s různě deformovaným parožím. Ulomené lodyhy a troudovité okraje vařeček nejsou vadou. Z chovu se v tomto věku vyřazují i daňci s dvojparožením. Podle zjištění (Klusák, 1985) je u daňků ve třetím roce života dvojparožení často spojeno s jinou vadou např. chudozubostí, nedostatečně vyvinutou ledvinou apod. Při posuzování délky paroží daňků je možno vyjít ze skutečnosti, že délka hlavy živého daňka je kolkem 30 cm (při pohledu z profilu). Třetí paroží daňků je lopatka. Měla by mít již uzavřenou dlaň a krajkování alespoň se čtyřmi prsty. Průběrný odstřel je třeba zaměřit na daňky, jejichž tělesná hmotnost po vyvržení s hlavou nedosahuje 48 kg. Dalšími důvody průběrného odstřelu jsou délka lodyh pod 45 cm (do 50 cm maximální délky) nevyvinuté nebo jednostranně vyvinuté lopatky, zobanovité konce jedné nebo obou lopatek, abnormálně vysoko nasazené krátké lopatky (pod 15 cm délky), lopatky klínovitého nebo kruhovitého tvaru. Dále jsou to velmi úzké lopatky (do 5 cm jejich maximální šířky), chybějící nebo nedostatečně vyvinuté očníky a opěráky, nesouměrné lodyhy a úzká rozloha. (Klusák, 2002) považuje za další důvod odstřelu již v tomto věkovém stupni hluboce rozeklané lopatky. Tím se mu podařilo podstatně omezit výskyt rozeklaných lopat u dalších ročníků daňků. Není proto třeba příliš uvažovat nad tím, zda se v dalších letech zářez v lopatě zacelí či nikoliv. Pěti až šestiletí daňci, na rozdíl od daňků o rok mladších se již velmi obtížně odhadují. Jsou ještě součástí II. věkové třídy a dokončují tělesný růst. Tomu odpovídá i vývin paroží, které získává na síle. Vyspělí daňci těchto ročníků bývají mnohdy považování za starší a jsou předčasně loveni. Lopaty daňků se začínají vytáčet horními předními okraji dovnitř, takže při pohledu zepředu jsou vidět vnější plochy horní části lopat, od pátého paroží by měla lopata nadějných daňků zaujímat více než polovinu délky lodyh. Při posuzování se zaměřujeme na tvar, velikost a souměrnost daňčích lopat. Ideálním tvarem je obdélníková lopata s bohatým krajkováním. Za nežádoucí typy lopat, které se při nasazování dalších ročníků paroží obvykle opakují, je nutno považovat lopaty krátké (pod 27 cm délky, vysoko nasazené, okrouhlého nebo klínovitého tvaru, lopaty velmi 25

úzké s šířkou pod 12 cm nebo v horní části sbíhavé. Dále lopaty silně rozeklané či lopaty tvaru klepet a lopaty výrazně nesouměrné (rozdílně široké nebo nestejně dlouhé). V této souvislosti je nutné zdůraznit, že se u daňků s určitou nesouměrností paroží setkáváme velmi často. Téměř vždy je jedna lopata plnější a o něco větší. Máme proto na mysli jen opravdu výraznou nesouměrnost, kde každá lopata budí dojem, že pochází z jiného daňka. Někdy ve spodní části vyrůstají abnormálně vyvinuté jeden nebo dva palce, které se obvykle dále člení. Lopaty takového paroží jsou poměrně krátké a v horní části se většinou zužují. Vzniká zajímavá trofej, avšak její nositel do dalšího chovu rovněž nepatří. Daňci ve II. věkové třídě (ve čtvrtém až šestém roce života) by měli být spolu s vařečkáři loveni na začátku doby lovu, tj. již v září před říjí. Ve třetí věkové třídě se zpočátku dokončuje vývin paroží, mezi osmým až desátým rokem parožení kulminuje a od jedenáctého až dvanáctého roku je označujeme za zpáteční. O průběrném odstřelu lze v této věkové kategorii hovořit ještě u daňků prvních dvou ročníků, to znamená v sedmém a osmém roce života, a pak až u zpátečních daňků. Průběrný odstřel by měl být již minimální, protože z III. věkové třídy, které prošla sítem průběrného odstřelu, pocházejí s ohledem na svoji vyspělost a vysoké sociální postavení i hlavní daňci v říji, a ti se nejvíce uplatňují při další reprodukci. Kritéria průběrného odstřelu pro daňky III. věkové třídy jsou v podstatě stejná, jako pro daňky v pátém až šestém roce života. Sleduje se především tvar, symetrie a rozloha lopat. Daňky na vrcholu parožení nazýváme lovnými a měli by být jako cíl chovu zdrojem nejsilnějších trofejí. Lovní daňci mají mít prakticky všichni trofeje s hodnotami nad 160 bodů CIC, tedy hodnotami pro udělení některé z medailí na celostátní a mezinárodních výstavách. Paroží zpátečních daňků slouží k identifikaci těchto jedinců ve stavu, k jeho rozměrům a tvaru se již nepřihlíží. Hlavním kritériem je věk a potřeba uvolnit v chovu místo mladším nadějným jedincům. Přitom pojem přestárlý jedinec je termínem chovatelským a nevystihuje zcela fyzické stáří daňčí zvěře, které je vyšší (Husák, a další, 1986). 26

4.4.4 Metody určování věku ulovené daňčí zvěře Pro správné posouzení chovatelské hodnoty ulovené daňčí zvěře je důležité nejen zhodnocení konkrétní trofeje, nebo např. změření délky spodní čelisti u zvěře holé, ale také jejich vztažení k věku konkrétního jedinci, který těchto hodnot dosáhl. Proto je nezbytné co nejpřesnější určení věku. Nejznámější metody k určování věku ulovené daňčí zvěře: Budenzova metoda založena na obrusu třetího sloupku poslední trojdílné stoličky Eidmannova metoda sleduje na podélném řezu počet náhradních vrstev dentinu (zuboviny) ukládané v řezácích, jedna z přesnějších metod spíše pro laboratorní použití, vrstvy u daňčí zvěře hůře čitelné Mitchellova vylepšení metody Eidmannovi, jedná se o počítání náhradních vrstev u nejstaršího zubu první stoličky (M1) jedna z nejpřesnějších metod, vyžaduje technické vybavení, vhodná spíše pro laboratorní použití, popř. ověřování věku konkrétních jedinců Biegrova všímá si s postupným opotřebením řezáků měnícího se úhlu s dolní čelistí Srůsty lebečních švů postupné kostnatění (osifikace) lebečních švů, pouze orientační metoda Výška a síla pučnic s postupujícím věkem se u daňků zvyšuje síla a snižuje výška u pučnic spíše orientační metoda Opotřebení chrupu nejrozšířenější metoda užívaná k určení věku ulovené zvěře Při posuzování věku ulovené zvěře se nejčastěji orientujeme především podle vývinu a opotřebení chrupu. Pouze jako pomocné (přibližné) znaky jsou srůsty kostí klínových, znatelnost lebečních švů a u daňků vzájemný poměr výšky a síly pučnic. Lovená daňčata mají ještě mléčný chrup, koncem doby lovu jim dorůstá první molár (čtvrtá stolička jako zub trvalý), u vyspělejších jedinců začíná výměna prvních řezáků. Špičáci a danělky (ve věku kolem 1,5 roku) mají ještě všechny premoláry (přední stoličky) mléčné, z nichž třetí v pořadí je ve spodní čelisti (na rozdíl od trvalých) trojdílná. Zpravidla všechny řezáky a špičáky mají vyměněné a vyrostlé jsou první dva moláry (čtvrtá a pátá stolička jako zuby trvalé) a za nimi se začínají prořezávat třetí 27

moláry (šestá trvalá stolička). Vařečkáři a daněly mají ve věku 1,5 roku úplný trvalý chrup: třetí stolička (P3) je ve spodní čelisti dvoudílná a šestá stolička (M3) je trojdílná, bez známek obroušení. Do tohoto věku lze tedy určit věk ulovených kusů přesně. Pro určení věku starší zvěře je nutné si sestavit vzorník chrupu z místní populace zvěře, protože v každé oblasti může být vývoj opotřebení chrupu daný místními podmínkami mírně odlišný (Kolář, 2002). 28

5 Metodika 5.1 Chov daňčí zvěře na Radějovsku Historie chovu dančí zvěře na Radějovsku v oblasti dnešní obory se datuje do počátku roku 1960, kdy byli vypuštěni do volnosti 2 daňci špičáci a 3 danělky. Zvěř pocházela původem z obory Březka, Veltrusy a z Lesní správy Lány. V dalším období po létu 1960 byly pozorovány pouze 3 danělky a tak tomu bylo i po celý rok 1961. V letech 1962 1968 tehdejší Lesní závod Strážnice zakoupil dalších 13 ks daňčí zvěře. Na slovenské straně, která s oborou bezprostředně sousedí, bylo vypuštěno během roku 1980 20 ks daňčí zvěře, původem z LZ Židlochovice, polesí Bulhary, lesnický úsek Mikulov. V roce 1983 bylo v režijní honitbě Radějov evidováno při jarním sčítání daňčí zvěře 61 kusů, daňčí zvěř se vyskytovala i v okolních honitbách a na slovenské straně. Oficiální odlov byl zahájen v režijní honitbě Radějov v listopadu 1967 odlovem daňka, lov holé zvěře započal od roku 1970. V roce 1984 byl uloven v této honitbě daněk v bodové hodnotě 199,44 CIC. Příznivé klimatické podmínky, dobrá úživnost honitby, vhodnost pro chov daňčí zvěře a rostoucí kmenové stavy byly hlavními důvody, které vedly k myšlence zřízení obory jako mysliveckého zařízení Jihomoravských státních lesů. Předběžný návrh vybudování obory byl vypracován v roce 1981 a předán tehdejšímu MLVH k posouzení. Po souhlasu MLVH posuzoval tento návrh VÚLHM Jíloviště-Strnady (ing. Kusák a ing. Lochman) a navrhovaná oblast byla pro oborní chov daňčí zvěře doporučena dle návrhu v plném rozsahu. Po souhlasném stanovisku orgánu státní správy zpracovaly Jihomoravské státní lesy v červnu 1984 investiční záměr, rozpočet celkových nákladů byl 8,98 mil. Kč. V roce 1984 započalo oplocování státních, městských i soukromých pozemků obory, které skončilo 1988. Těsně před dokončením oplocení byla vyhlášena přírodní rezervace Kútky, u kterého je důvodem ochrany rostlinné společenstvo bělokarpatských luk na jižním svahu kóty Veselka a kolem horní části potoka Mandát, který se nachází 4,5 km jihovýchodně od obce Radějov. Kolaudační rozhodnutí a tím i povolení k užívání obory bylo MNV Strážnice vydáno dne 1. 2. 1989. Zvěř chovaná v oboře byla daňčí a srnčí. 29

5.2 Historie obory Oborní plot byl skutečně dokončen v září roku 1988, jako součást stavby bylo definováno 19,9 km oplocení z drátěného pletiva o výšce 2,8 m, velikost oka 8x8 cm z pozinkovaného drátu o průměru 2,8 mm, betonové sloupky (4650 ks), oplocení aklimatizační obůrky (9,75 ha), 6 sklepů, 8 krmelišť, 30 krytých kazatelen, 1 sklad sena Unimont, 2 napajedla pro zvěře (umělé rybníky). Součástí obory se stal areál rekreačního zařízení Pusté s kapacitou 20 lůžek ve třech samostatných částech budov. V lokalitě Mandát koupil Lesní závod Strážnice loveckou srubovou chatu od MS Strážnice s kapacitou dvou lůžek, která slouží při individuálních lovech. V průběhu přípravné části schválení obory byl prováděn myslivecký průzkum, jehož výsledkem však bylo pouze začlenění lesních porostů dle stanovené hranice oborních honebních pozemků za účelem změny kategorizace lesa a vypracovaná mapa mysliveckých zařízení. V dalších letech byla budována nová zařízení a upravována některá stávající. Byl dobudován druhý sklad Unimont, velkokapacitní krmelce, posedy a kazatelny, napajedla, slaniska, krytá koryta, sklepy, krmeliště pro černou zvěř. Rekonstruovány byly velkokapacitní krmelce k lepšímu přístupu zvěře, k podávání krmiva a technologie samospádu krmiva do koryt, výměna lepenek střech kazatelen za oplechování, rekonstrukce kuchyně a sociálního zařízení Pusté. Rozsáhlou akcí bylo přeložení oborního plotu, které vyplynulo z požadavku zákona o státní hranici. Bylo překládáno 660 m oborního plotu nákladem 250 tis. Kč. Vývoj hospodaření v počátcích obory je poznamenán skutečností, že získané dostupné informace o počtu daňčí zvěře uzavřené v roce 1988 v oboře se diametrálně liší a to od 80 do 350 kusů. Ze zkušeností personálu se dá předpokládat, že k 31. 3. 1989 se jarní kmenové stavy pohybovaly kolem 120 ks. Statistické hlášení z tohoto roku uvádí 59 kusů. Rozhodnutí o uznání obory, vydané Okresním národním výborem v Hodoníně dne 28. 6. 1989 chov zvěře odborně ani časově neřeší, pouze se ve svém záměru odkazuje na přílohu, kterou je provozní řád obory Radějov, zpracovaný JMSL Brno. Provozní řád hovoří o kmenových stavech 700 ks, z toho daňků 300, daněl 266 a daňčat 134, roční přírůstek při koeficientu 0,8 činí 212 kusů a k odlovu 67 daňků, stejný počet daněl a 78 daňčat. V roce 1990 došlo na LZ Strážnice k výměně většiny odpovědných pracovníků a údaje se v průběhu jednoho roku výrazně lišily. V roce 1990 jsou kmenové stavy uváděny ve výši 200 ks, což se obecně více blíží skutečnosti než kmenové stavy roku předcházejícího. Po uznání obory veškeré hospodaření řídil výhradně LZ Strážnice 30