Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009 MOC SOUDNÍ, OMBUDSMAN Soudní moc Soudní moc nebo též justice je vedle moci zákonodárné a moci výkonné jednou ze tří složek státní moci. Vykonávají ji státní orgány, kterými jsou nezávislé soudy. Ty zákonem stanoveným způsobem zajišťují v občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv, v trestním řízení rozhodují o vině a trestu za trestné činy, ve správním soudnictví přezkoumávají akty orgánů veřejné správy a v ústavním soudnictví rozhodují o souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou, případně rozhodují i o dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny. Výkon soudní moci Soudní moc není odvozena od jiné státní moci, ale vždy přímo ze suveréna, kterými jsou v demokratických státech občané. Autonomnost a nezávislost soudní moci je proto také jedním ze základních znaků moderního právního státu a její výkon je pak díky tomu ovládán určitými obecnými zásadami: soudní moc vykonávají nezávislé soudy prostřednictvím nezávislých a nestranných soudců každý se u soudu může domáhat stanoveným postupem svého práva soud nemůže ze své libovůle odmítnout se určitým případem zabývat účastníci řízení mají před soudem rovné postavení soudce je při svém rozhodování vázán jen zákony a prameny práva vyšší právní síly, nikoli podzákonnými předpisy soud rozhoduje nejen na základě práva, ale i na základě toho, co za skutkové okolnosti v konkrétním případě samostatně zjistí Na výkonu soudní moci se kromě odborně vzdělaných soudců mohou podílet i laické osoby, v České republice jako tzv. přísedící. Soudy Ústavní soud Ústavní soud je zvláštním ústavním orgánem soudního typu, který chrání ústavnost tím, že na kvalifikovaný návrh posuzuje soulad jak právních předpisů, tak i rozhodnutí jiných orgánů s ústavou. Ústavní soud České republiky není součástí systému obecných soudů, ale jeho základním posláním je garantovat ústavnost právního řádu a poskytovat ochranu základním
(ústavním) právům fyzických a právnických osob na základě ústavního pořádku České republiky, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla s ústavním pořádkem České republiky v souladu. Sídlem Ústavního soudu je Brno. Ústavní soud rozhoduje: o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem, o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem, o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu, o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora, v pochybnostech o ztrátě volitelnosti a o neslučitelnosti výkonu funkcí poslance nebo senátora, o ústavní žalobě Senátu proti prezidentu republiky, o návrhu prezidenta republiky na zrušení usnesení Poslanecké sněmovny a Senátu, o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak, o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony, spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu, o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí, o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení. Ústavní soud není nejvyšším článkem systému obecných soudů. Proti jeho rozhodnutí existuje jediný další prostředek nápravy, a to stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Soudci Ústavního soudu Patnáct soudců Ústavního soudu jmenuje prezident se souhlasem Senátu (poprvé se uplatnilo v roce 2000), funkční období ústavního soudce je 10 let. Soudcem Ústavního soudu může být jmenován bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu (věk nad 40 let), má vysokoškolské právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání. Je možné opakované jmenování téže osoby.
Obecné soudy Představují klasickou soustavu státních orgánů vykonávajících soudní moc, kterou v každém státě určuje jejich ústava a dále konkretizují zákony. V právním státě, kde platí oddělenost státních mocí, totiž nemohou být zřízeny jen na základě rozhodnutí orgánu výkonné moci. V České republice je tato soustava čtyřčlánková: nejvyšší soudy (Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud) vrchní soudy krajské soudy okresní soudy Soudy jsou nejen nezávislé na jiných státních orgánech, ale i navzájem samy na sobě. V soustavě soudů tak neexistují vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Pokud tedy soud vyššího stupně zruší rozhodnutí soudu I. stupně a věc mu vrátí se závazným právním názorem, učiní tak jen na základě zákonem svěřené pravomoci rozhodovat o opravných prostředcích, nikoli na základě svého "nadřízeného" postavení. Okresní soud Okresní soudy jsou základním článkem soustavy obecných soudů České republiky. V České republice je vymezení jejich soudních obvodů odvozeno od okresů a pražských obvodů územního členění státu. V České republice existuje celkem 86 typově okresních soudů. 75 jich je klasických, v Praze vykonává působnost okresních soudů 10 obvodních soudů (pro Prahu 1 až 10) a v Brně městský soud. Navíc existují i tři pobočky okresních soudů, v Havířově (Okresní soud v Karviné), v Krnově (Okresní soud v Bruntále) a ve Valašském Meziříčí (Okresní soud ve Vsetíně). Okresní soudy rozhodují v občanskoprávním řízení i v trestním řízení jako soudy I. stupně téměř vždy, tedy všude tam, kde daná agenda není přímo svěřena krajským soudům (např. rozhodování v některých obchodních věcech, ve sporech o ochranu osobnosti nebo o nejzávažnějších trestných činech). Související instituce V obvodech všech okresních soudů působí okresní státní zastupitelství v pozici veřejné žaloby v trestním řízení. Působí také v nesporném občanskoprávním řízení, kde zastupují veřejný zájem. V jejich obvodech také působí ministrem spravedlnosti jmenovaní notáři, kteří jsou okresními soudy pověřováni jako tzv. soudní komisaři úkony v řízení o dědictví zůstavitelů, kteří zemřeli v daném soudním obvodu. Krajský soud Krajské soudy jsou jedním ze základních článků soustavy obecných soudů. V České republice existuje osm krajských soudů: Městský soud v Praze (působnost pro Prahu)
Krajský soud v Praze (působnost pro Středočeský kraj) Krajský soud v Českých Budějovicích s pobočkou v Táboře Krajský soud v Plzni s pobočkou v Karlových Varech Krajský soud v Ústí nad Labem s pobočkou v Liberci Krajský soud v Hradci Králové s pobočkou v Pardubicích Krajský soud v Brně s pobočkou v Jihlavě a pobočkou ve Zlíně Krajský soud v Ostravě s pobočkou v Olomouci Krajské soudy rozhodují ve II. stupni o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím okresních soudů. Dále je jim svěřena rozsáhlá specializovaná prvoinstanční agenda, např. rozhodování v některých obchodních věcech, ve sporech o ochranu osobnosti nebo o nejzávažnějších trestných činech. Vrchní soud Vrchní soudy jsou jedním z nejvyšších článků soudní soustavy. V České republice jsou druhým nejvyšším článkem soustavy obecných soudů. Zřízeny jsou dva: Vrchní soud v Praze - působnost pro Městský soud v Praze, Krajský soud v Praze, Krajský soud v Českých Budějovicích, Krajský soud v Plzni, Krajský soud v Ústí nad Labem a Krajský soud v Hradci Králové Vrchní soud v Olomouci - působnost pro Krajský soud v Brně a Krajský soud v Ostravě Po vyčlenění správního soudnictví soudním řádem správním ke krajským soudům a Nejvyššímu správnímu soudu je jejich jedinou agendou rozhodování o řádných opravných prostředcích proti rozhodnutím krajských soudů tam, kde tyto soudy rozhodují v I. stupni, například ve věcech ochrany osobnosti nebo o nejzávažnějších trestných činech. Nejvyšší soud České republiky Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně je spolu s Nejvyšším správním soudem nejvyšším článkem soustavy obecných soudů České republiky. Nejvyšší soud se skládá z předsedy a místopředsedy, které jmenuje prezident republiky, a z dalších soudců. Soudcem Nejvyššího soudu může být jmenován právník s nejméně 10 letou odbornou praxí. Soudci tvoří dvě kolegia - Trestní kolegium a Občanskoprávní a obchodní kolegium. Předseda Nejvyššího soudu jmenuje předsedy kolegií a dva členy Rady Justiční akademie. Základem rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu je rozhodování o mimořádných opravných prostředcích - o dovoláních a stížnostech pro porušení zákona. Vedle toho Nejvyššímu soudu přísluší určitá speciální agenda - uznání rozhodnutí zahraničních soudů, povolení průvozu osoby podle evropského zatýkacího rozkazu v rámci Evropské unie i v rámci vydávání do ciziny. V případě trestního dovolání zastupují obžalobu státní zástupci Nejvyššího státního zastupitelství.
Ombudsman Jedním ze základních principů demokratického státu je kontrola státních orgánů a především kontrola výkonné moci. Kontrolují nejen státní orgány (parlament, soudy, nejvyšší účetní dvory), ale i občané se mohou do určité míry na kontrole moci výkonné podílet buď kolektivně (nezávislé komise, výbory, občanská sdružení apod.) nebo individuálně. Do této oblasti spadá i činnost ombudsmana veřejného ochránce práv. Cílem činnosti ombudsmana je odhalování a odstraňování většinou právně obtížně postižitelných chyb státní administrativy, ombudsman je prostředníkem mezi občany a státem, provádí korektury nedostatků veřejné správy, a to jak prostřednictvím neformálních návrhů nebo doporučení, tak prostřednictvím politického a veřejného tlaku ústícího případně i v návrh na zahájení soudního projednání. Nemá sice právní prostředky, jimiž by do výkonu správy mohl přímo zasahovat, jeho neformální autorita je však zpravidla taková, že jeho stanoviska jsou veřejnou správou fakticky respektována. Má i další oprávnění: navrhnout ústavnímu soudu přezkoumání ústavnosti právních předpisů, navrhnout parlamentu a vládě změny zákonů i jiných právních předpisů, podat návrh na zahájení trestního stíhání. Činnost ombudsmana charakterizují tedy 3 základní znaky: 1/ přijímá a prošetřuje stížnosti na činnost státní správy 2/ nemá právo měnit nebo rušit správní rozhodnutí, má ovšem neomezený přístup ke všem informacím, jež s činností státní správy souvisejí 3/ je naprosto nezávislý, zejména na exekutivní moci. Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na 6 let, kandidáty navrhují prezident a Senát (každý po dvou), může být zvolen pouze na dvě po sobě jdoucí funkční období. Po uplynutí šestileté přestávky se může opět o tuto funkci ucházet. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu. Pro aktivní výkon funkce ochránce je věkovou hranicí 40 let a výše. Funkce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Dále je stanoveno, že ochránce nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí. Ochránce vykonává svou funkci nezávisle a nestranně a z výkonu funkce je odpovědný Poslanecké sněmovně. Jedinečnost ombudsmana nespočívá jen v tom, že stojí mezi občany a státní mocí, ale především v tom, že je občany chápán jako instituce, na níž se mohou obrátit se stížnostmi, ale často rovněž i s žádostmi o vysvětlení chování státních, resp. správních orgánů. Ombudsman je tady ale rovněž proto, aby občanům vysvětlil oprávněnost jednání státní správy a aby na ně, v případě jejího pochybení, také upozornil. Ombudsman patří mezi ty instituty právního státu, které reprezentují příslib většiny, že důstojnost a rovnoprávnost menšiny bude respektována a zachována.
LITERATURA: Emmert F. A kol.: Odmaturuj ze společenských věd. 1. vyd. Brno: Didaktis s.r.o.,2003. 224s. ISBN 80-86285-68-5 Valenta M., Muler O.,: Občanská nauka pro střední odborné školy 2. 1. vyd. Praha: SPN, 2002, ISBN 80-7235-179-6 Valenta M., Muler O.,: Občanská nauka pro střední odborná učiliště 2. 1. vyd. Praha: SPN, 2002, ISBN 80-7235-180-X