Lanczová Lenka - Střípky mých lásek

Lanczová Lenka - Střípky mých lásek LENKA LANCZOVÁ, STŘÍPKY MÝCH LÁSEK. VYDAVATELSTVÍ VÍKEND MĚSTSKÁ KNIHOVNA JiČÍN 1. KDYBYCH NEBYLA TAKOVEJ GOLEM! Profesor chemie Karel Hořčička alias Amoniak, Čpavek či Hádvěes, případně jiný nevoňavý fujtajbl, jenž si sérii svých přezdívek vysloužil hned v prvním ročníku, kdy se mu při laboratorních pracích vymkl z rukou pokus s amoniakem sodným a na podstatnou část dopoledne muselo být evakuované celé druhé patro našeho gymnázia, upře vypoulené oči na dvě nešťastnice potící se před tabulí. "Tak dál. Co víte o kyselině dusičné?" Už z pohledu na spolužačky mu musí být víc než jasné, že toho o zmíněné chemikálii vědí pramálo, pokud vůbec něco. Amoniak je však zřejmě založením optimista, snaží se holkám napovědět: "Jakou má barvu, vlastnosti..." "Uhuhu," odkašle si Adéla. "Je jedovatá." Přestože je to vůči kamarádce nefér, třída se neubrání spontánnímu vyprsknutí. Amoniak se poškrábe v ježaté čupřině a odfrkne: "Nepředpokládám, že by vás ji někdo nutil pít! Na nic lepšího jste si nevzpomněla, Pechová? A vy, Pekárková?" Bára odevzdaně pokrčí rameny, do akce risk se nepouští. Míša, jež se mnou sdílí už druhým rokem předposlední lavici v řadě u okna, ukáže palcem k zemi. Jednoznačné gesto, kterým holkám nedává nejmenší naději. Pak šeptem zadoufá: "Snad nebude zkoušet někoho jinýho...!" Vandina ruka v druhé lavici jde nezadržitelně nahoru. Amoniak ji zaregistruje. "Geregová?" "Kyselina dusičná HN03 je nestálá, bezbarvá kapalná látka," spustí třídní premiantka svůj kolovrátek. "Reaguje s většinou kovů krom zlata a platiny. Na světle se částečně rozkládá, a proto má žlutou až červenohnědou barvu -" "Dost!" zastaví ji a obloukovitým rozmachem dá těm dvěma u tabule poslední příležitost. "Pokračujte." Bára s Adélou tedy svorně pokračují: v mlčení. Amoniak propne všech deset prstů, jen to zapraská, a protože užuž kyne Vandě, aby svůj výstup ukončila, rychle jí tuhle šanci zmařím. Zatřepetám paží a moje snaha je vyslyšena: "Havlová?" "Je těkavá, dráždí dýchací cesty, leptá a spaluje pokožku. Rozkladem kyseliny dusičné vznikají oxidy dusíku, které jsou velmi jedovaté. Při ředění kyseliny dusičné vodou se molekuly HN03 štěpí na vodíkové kationty H+ a dusičnanové anionty NO3 -." Míša na mě ulehčeně mrkne. Právě jsem zabila dvě mouchy jednou ranou, jednak zachránila další zoufalce od Amoniakova případného zkoušení a také připravila Vandu, tu šprtnu, o jedničku, kdybych ji nechala všechno vychrlit samotnou. Amoniak je lakomý, nikdy známky nedrobí, také můj dnešní počin ocení

pokývnutím a holkám vyčte: "Nedobře začínáte školní rok... Co až přijde složitější látka?" S nedostatečnou se vždycky začíná špatně, tím spíš, že chudák Bára už má letos druhou, a to je teprve konec října! Poslední hodinu máme výpočetní techniku, inženýr Klofíno by sice rozhodně žádné závody v rychlopsaní nevyhrál, do klávesnice počítače klová jak vrána do zmrzlého tentononc, zato je flegmouš od přírody a všeobecný názor škoda, že ho nemáme častěji, mluví sám za sebe. Do jeho hodin si chodíme víceméně odpočinout. "Fotr mě zabije," vzdychá nad buchtičkami se šodo Bára zmučeně, zatímco Adéla dnešní kouli bere za součást života, jednou jsi dole, příště nahoře, vesele se hihňá ve frontě na kus dlabance a koketuje s klukama ze třetího ročníku. "Tak mu to neříkej," radí jí Míša. "Nemít žákovskou knížku je obrovská výhoda středních škol." "No jo, ale co až bude rodičák!" namítá Bára. "Táta mrkne do známkovacího archu a domů nedojde, skončí na jednotce intenzívní péče s těžkým infarktem..." "Načež bude rád, že to vůbec přežil, takže než se uzdraví, dávno zapomene, proč infarkt dostal," těší ji Dana. "Mamka se taky vždycky diví, kde se vzalo v archu tolik hnusnejch známek," usměje se Míša. "Hlásíš doma jen ty dobrý, jo?" "Nemůžu si pamatovat všechno, ne?" namítne bezelstně, až vybuchneme smíchy včetně Báry, jejíž nálada pomalu přelézá hranici minusových hodnot. "Editě se to mluví," závidí mi Dana. "Když má jedničky." "I dvojky," namítnu skromně. Holky okamžitě protestují, pro ně jsou chvalitebné výbornými známkami. Mně se tak skvělé nezdají. Přímo mě štvou! Tím spíš, že Vanda má samé jedničky a určitě jí to nedá tolik práce co mě! Moje milé přítelkyně zdaleka netuší, kolik hodin trávím s učením, zatímco ony hodí batoh do kouta a svěří se osudu, nějak to dopadne, já se dřu jak mezek. "Jdeme si osladit život," rozhodne se Bára. "Neznám lepší náplast na příkoří světa než pohár Harmonie." Dana předvede dno svých kapes. "Jsem švorc." "Zvu vás," mávne Bára bohatýrsky rukou, takže nám už vůbec nic nebrání dovylizovat krém, odnést talíře na odkládací vozík a pádit do šatny, abychom se mohly jako stádo nahnat do blízké cukrárny MILUŠKA, kde zabereme volný stoleček a necháme se úslužnou prodavačkou obsloužit čtyřmi velkými a fantasticky dobrými poháry s čokoládovým, kakaovým a vanilkovým krémem a s kopicí šlehačky. "Ať jsme tlustý na tři prsty," prohlásí Míša při pohledu na nápor kalorií a požitkářsky do hmoty zaboří lžičku. "Tahle dobrůtka by se měla jmenovat Fantazie," rozplývám se a co nejmenší sousta povaluji po jazyku, aby mi pohár vydržel déle. "Paní Miluška si zaslouží Nobelovu cenu." "Ta se dává za mír, ne?" namítne Dana. "Kdyby Harmonii servírovali válčícím stranám, piš si, že by v tu ránu byl mír," trvám na své teorii. "Jen blázen by šel radši do války místo do cukrárny, ňam, ňam..." "Abys neprodřela sklo," baví se Bára a jen kvůli ní si nedám

repete, byť se mi sliny sbíhají. Umí být pěkně jedovatá co se týče postavy! Sice jsem si na nejrůznější narážky na Slonbidlo a podobně zvykla, poslouchat je mi žádné zvláštní potěšení samozřejmě nečiní. Můžu za to, že z naší čtveřice trčím jako telegrafní tyč?! A kdyby jen ze čtveřice, jsem nejvyšší ze všech holek ve třídě, což je k vzteku, tím spíš, že jsem, vyjádřeno asi nejlépe dědovými slovy, krev a mlíko. Vysoká, statná, hřmotná holka, co by mohla skály lámat a v hospodářství by zastala kupu práce. Kdysi by to určitě byla výhoda, dneska, v době počítačů, si připadám handicapovaná: 180 cm je výška vhodná pro modelku, ne však při 72 kilogramech živé váhy, že. Nejsem vyloženě tlustá, prostě jen udělaná. Zaoblená. Prsa, stehna, zadek, boky. Některým spolužačkám bych mohla dělat mámu! Když jsem si stěžovala, co že mi to drazí rodičové dali do vínku, táta měří 190 a brácha dokonce 193 cm, už v patnácti jsem měla sto osmdesát cenťáčků a od té doby naštěstí do výšky nerostu, jen do šířky, jak je mi doma neustále připomínáno, bylo mi řečeno, že mám na všem hledat to pozitivní. Například mohu být dobrá v košíkové! Prima, že? Až na malý háček. Co nesnáším, jsou hodiny tělocviku, natož abych se dobrovolně honila za balonem...? Nikdy! Moje nejlepší kamarádka Míša je také "festovní", jenomže při její normální výšce 169 centimetrů to nikoho do očí neuhodí. Prostě jenom není hubená. Pěkná nespravedlnost! Kvůli Báře si další pohár nekoupím, a pak, stejně už nemám moc času. Holkám se vymluvím na kroužek keramiky při umělecké škole, kam chodívám každé úterý, což je sice pravda, ale až v šest večer, jenomže do té doby se musím učit! Na zítřek toho máme dost a já bych strašně moc chtěla tu zatracenou Vandu konečně jednou trumfnout. Nechci se smířit s faktem, že jsem jenom druhá nejlepší ve třídě. Možná kdyby byl lepší kdokoli jiný, snad, ale Vanda?! Sotva si na ni vzpomenu, zahlédnu ji, jakmile se s Míšou trhneme od holek a kráčíme spolu na sídliště Hvězdárna, kde 8 krom nás dvou bydlí tisíce dalších lidí včetně Geregovic rodinky. Také Míšinou tváří proběhne záchvěv nelibosti. "Sleduj, je trapná...," reaguje na Vandinu štíhlounkou postavičku v elastickém cvičebním kompletu s čelenkou pod ohonem a náplety na holeních, jak s předpisově pracujícími pažemi ve výši prsou sprintuje mezi paneláky. "Že jí to není blbý," nechápavě vrtím hlavou. "Kdyby běhala potmě, neřeknu, ale takhle, za bílýho dne!" "Nechápu, co se snaží na svý postavě vylepšit," šklebí se Míša. "No řekni, chtělo by se ti přijít ze školy a hurá, s jazykem na vestě si hrát na maratonce?" "Nejsem blázen," prohlásím opovržlivě. "Proč to dělá?" přemýšlí Míša. "Kvůli klukovi?" "Nemá žádnýho," odfrknu. "Ale je hezká," přizná jí Míša neochotně. "Jenže je blbá," odsoudím ji. "Ta si kluka nikdy nenajde, i kdyby se uběhala k smrti." Obraz běžící Vandy se mi z mysli nepodaří vypudit ani za celé odpoledne. Sice jsme ji s gustem pomluvily, jako by z nás mluvily zkušenosti - jenže problém je v tom, že ani Míša, ani

já žádného kluka nemáme, a to neběháme, a nikdy jsme neměly!!! Na půldruhé hodinky strávené v keramickém kroužku naší skupiny na Vandu zapomenu, za vedení asistentky Kláry se dnes poprvé pustíme do rozsáhlého projektu Betlém, na který jsme se těšili už od září, totiž do modelování kulis vánoční dekorace pojaté maličko netradičně a moderně, nicméně cestou domů přes ztichlé večerní sídliště se mi znovu vybaví pohupující se ohon kaštanových vlasů. Je hezká, budiž. Proč by ale měla být ještě chytrá, úspěšnější než já?! Ne, to nedovolím. Přestože jsem se učila už před odchodem do umělecké školy, hodlám se zavřít ve svém pokojíčku s učebnicemi hned poté, co v troubě vyštrachám zbytky domácího rizota, máma měla výjimečně čas a připravila teplou večeři, zbouchám je do posledního zrnka rýže, protože ostatní, to znamená naši a brácha Štěpán, už jsou po jídle, každý ve svém teritoriu. Přestože jsme naoko normální, běžná čtyřčlenná rodina, v panelákovém bytě 4+1 vládne hrobové ticho. Tátu nejdu ani pozdravit, stejně nemá čas, pohroužený do své práce a knih jenom bych ho zdržovala a Štěpán na mě není zvědavý, nakouknu jedině k mamce do ložnice.. "Ahoj, Edito," uvědomí si přítomnost své dcery, aniž by odtrhla oči od plachet papírů rozložených po rýsovacím prkně, které se jí nikam jinam nevejde. "Něco nového?" "Normálka," ujistím ji a bez valného zájmu nakouknu na stojan. "Co to bude?" "Dostali jsme vynikající zakázku na vybavení vestibulu Šaldova divadla," pochlubí se a s tužkou zasunutou za uchem propočítává každý centimetr místa, kam by šlo co umístit, aby to ladilo každému oku. Když si otevřela firmu INTERIÉR VIO- LA, byť se jmenuje Vladěna a žádnou Violu v rodině nemáme, pragmatický táta, výzkumný pracovník na katedře biochemie, jí moc velkou životnost nedával. A vida, nejen že se firma drží, ona i velice dobře prosperuje. Máma si časem přibrala shánění a prodej starožitného nábytku, protože miluje krásné věci, a nabídek k zařizování bytů, firem, kanceláří i jiných prostor má stále víc a víc. Dost mě mrzí, že jsem své rodiče zklamala. Táta chtěl mít svou dcerušku chytrou po sobě, minimálně stejně tak jako Štěpána, který vystudoval chemii s červeným diplomem, pracuje na fakultě jako asistent, dodělává si doktorát a usiluje o stipendium na univerzitě v Cambridgi, a máma zase hezkou sladkou holčičku se smyslem pro krásno. Zamyšleně ji pozoruji. Jak to, že nejsem po ní? Drobná, štíhlá, útlá, křehká?! V obličeji sejí podobám, prý mám stejně jako ona fialkově modré oči a přírodně světlé vlasy, něžný nos a jemné rysy, jenže... byť bych vypadala sebelíp, k slonbidlovskému tělu každý obličej zapadne. "Chtělas ještě něco, Eduš?" všimne si mého okolkování. Diplomata v sobě nezapře, elegantně mi tím naznačí, že můj pokoj je na konci chodby vpravo. 10 "Budu mít narozeniny," využiji situace. "Už zase...?" pokusí se o vtip. "No jo, než se rok s rokem sešel, je mi šestnáct." "Hrůza, jak vy, děti, stárnete!"

"Hlavně že máme stále mladé a krásné rodiče," rýpnu si. "Co bys chtěla k narozeninám?" zkonkrétní. "Nevím. Stačí mi peníze, něco si už vyberu," poradím jí, ona kývne a tím je příděl naší konverzace pro dnešek vyčerpán. Jsme rodina introvertů, nikdy jsem si s mámou důvěrně nepopovídala, natož abych se jí svěřovala se svými problémy nebo tak něco jako třeba Míša své mámě! Z táty, kterému bylo v létě padesát, mám podvědomý respekt a ostych, navíc mě odmala sužuje pocit provinění, že cokoli udělám, je špatně, takoví chytří a úspěšní rodiče by si zasloužili mnohem lepší dceru! I když je to hloupé, raději se mu vyhýbám a tajně závidím Míše jejího taťku, který s ní i s Míšinou mladší sestrou Terezou hraje karty, v zimě jezdí na lyžích a v létě je učí pádlovat na kajaku. Koneckonců, lepší klid než domácnost plná vášní a emocí, kterou prožívá Dana, kdy se jejich věčně hádají a ona jim musí soudcovat. Ticho mi vyhovuje. Jakmile mám dojem, že na zítřek umím, zalezu si s pěkným románkem do postele a když k tomu schroupu balíček polomáčených sušenek, nemá to chybu. Od rána koluje po třídě jakýsi leták, dopis nebo co, adresátem jsou všichni kluci a každý se jeho čtením výborně baví, načež sám cosi dlouze do papíru spisuje. Klukovské chování je pěkně podezřelé, tím spíš, že holky nemají k letáku přístup a když se ho jednou Lence podaří zachytit, kluci se na ni vrhnou a násilím jí ho vyrvou z ruky dřív, než jej stihne rozbalit. Tahle zábava jim vydrží po celé školní dopoledne a teprve při polední pauze je naše zvědavost, byť jsme se nahlas zařekly, že o ty jejich pubertální ptákoviny nemáme zájem, konečně ukojena, jelikož spolužák Pavel vypíše na tabuli výsledky volby MISS 2. B. 11 "Ti kluci jsou ale střeva," vyprskne pobaveně Bára a má důvod být na výši, protože její jméno se objeví hned na druhé příčce. Tu první okupuje Vanda Geregová, jak jinak. Třetí místo získala v hodnocení podle pochybných klukovských měřítek Mariana, jež je naší spolužačkou teprve rok, protože k nám prolítla a opakuje si pro velký zájem druhý ročník, čtvrtá je Lenka, pátá Míša, šestá Ivona... Se zatajeným dechem čekám, kdy se konečně na tabuli objeví moje jméno, a ačkoli si v duchu tisíckrát řeknu, že jde jen o ubohý žebříček několika šestnáctiletých idiotů, hluboce se mne tahle akce dotkne. Edita Havlová se totiž octne teprve na deváté pozici z celkového počtu jedenácti holek naší třídy, což je, mírně řečeno, nejen neúspěch, ale přímo děs! Dokonce i ta Míša s tváří plnou zarudlých pupínků akné mě předběhla! "Podle čeho jste to určovali?" vyzvídá Mariana. "Co člověk, to názor, ne?" "Jednoduše," ujistí ji Roman a Pavel si zaťuká na čelo: "Hodnotili jsme známkovací stupnicí od jedné do pěti a bodovalo se víc věcí, nejen to, jak vypadáte, ale taky postava, prsa, nohy, erotická přitažlivost, sympatie a tak." "Pitomci," řehtá se Bára a místo aby si vážila svého vysokého postavení, směrem k naší lavici prohodí: "Zvolili Vandu, to jsou paka, co? Trpasličí Miss." "Co je malé, to je milé," vzpomene si na známé rčení Míla. "Ochranitelskej komplex. Na prťavý holky si můžou lehce do-

volit a ještě si připadají jako páni tvorstva." A co je velké, to zkrátka není v kurzu, doplním si v duchu s úšklebkem a drahé spolužáky dost nevybíravým způsobem pobídnu, aby si laskavě tabuli zase smazali, protože mám zrovna službu a nechci mít kvůli tomu problémy. "Nebuďnedočkavá," odbyde mne Matěj a Roman, ten kretén, dodá: "Kdybys byla na prvním, nechala bys to tam do zejtra, co? Ale takhle..." Kluci vybuchnou smíchy, z jejich hloučku zaslechnu ještě pár ostřejších narážek, ale to už s namočenou houbou vztekle 12 šmrdlám po načmáraných jménech. Roman ťal do živého, ruku na srdce, kdybych se objevila v popředí, nechvátala bych tolik! Jediný, kdo se mne zastane, je Pavel, ovšem jeho poznámka zabolí nejvíc, protože řekne: "Náhodou, kdyby nebyla takovej golém, vyhrála by." "Žirafa?" řehtá se Vojta. "Vždyť je tlustá..." "Hlavně že ty seš plejboj," sejme ho Míša. "Ty bys, blbečku, nevyboxoval ani Miss sympatie, natož krásy," oznámí mu Bára s despektem. Vanda, která z tažení na dívčí krásu vyšla nejlépe, také nezůstane ticho: "Teda, pánové, vy jste ale sprostí! Je to od vás pěkně neomalený. Stydíte se aspoň trochu?" Okamžitě se sborem ozvou, nemají důvod, protože ten pravý jim vůbec nedojde!!! Mariana se ovšem chytí nápadu Miss sympatie, který vylepší na titulek Mr. sympatie, a už za přispění Báry a holek honem sepisuje novou listinu, ve které budeme my hodnotit kluky. Nezúčastním se příprav a když je na mně, abych vyjádřila svůj názor známkami, napařím jim čtyřky a tomu idiotovi, Pavlovi, přestože se mi od prváku vždycky líbil nejvíc ze všech kluků ze třídy, navalím samé pětky. Debila Vojtu bych s chutí poslala do zvláštní!!! Sice se tisíckrát ujišťuji, že jde o hloupost, náladu mám zkaženou. Před holkama se snažím udržet naoko lhostejnou tvář, nechtěla bych, aby poznaly, jak to se mnou zamávalo, užuž se vidím doma, zalezu si a nazdar, nespravedlivý světe, jenomže předtím musím zajít k Míše. "Hoď mi to cédéčko," předvedu neochotu přede dveřmi panelákového bytu vyzout boty. "Půjdeš dál, ne?" pobídne mne a strká do chodbičky, ve které to nádherně voní vanilkou. Míša nakrčí nos. "Máma pekla... Polez, dáme si horkou čokoládu a buchtu." Neochotně shodím vysoké boty a vejdu do pokojíčku tři krát tři metry, který Míša sdílí spolu s Terezou, což je dost nesnesitelné hubaté stvoření, které nám oběma pekelně leze na nervy. 13 "Ahoj, Terko," pozdravím hlavu vykouknuvší přes hrazení poschoďové postele. "Ty se tam úplně ztrácíš..." "Mám novej plakát!" pochlubí se mi a já se marně snažím v obrovském množství plakátů a fotek najít něco, co tu při mé minulé návštěvě neviselo, a aby toho nebylo málo, Tereza se pilně ohání nůžkami, když za mohutného rachotu skupiny BOYZONE vystřihuje z Brava další podobenku svého miláčka. "Tenhle?" ukážu opatrně na jednoho Leonarda DiCapria. Ne-

musím mít obavy, že bych se spletla ve výběru zbožňované osoby, ze všech obrázků civí do dáli jeden a týž herec. "Ten vlevo dole, přece!" zakroutí hlavou. "Bomba, co? Je tak sladce a oduševněle intelektuálskej..." Pobaveně vyprsknu, protože na tomhle snímku má Leonardo hlavu pootočenou víc doprava, jinak je to stále totéž. "Takhle se dívají všichni mentálně zaostalí, z toho si nic nedělej, ségra. Krom toho, nemáš se učit?" poradí jí Míša. "Za tu čtyřku z přírodopisu, cos přinesla včera?" "A co asi dělám?" zeptá se Tereza nevinně a zpod kupy nastříhaných papírů vyloví učebnici. Míša mávne rukou, vyhrabe ve změti cédéček to pravé, Pomaláče od Argemy, kterou obě zbožňujeme, a radši se přesune do kuchyně, jelikož jinak by nám brzy praskly bubínky. "Mít mladší sestru na prahu puberty je horší než morová rána," ujistí mě a už zapíná rychlovarnou konvici, aby ke kakaovému koláči se žlutými cákanci tvarohové nádivky připravila dva šálky horké čokolády.. Náhodou, kdyby nebyla takovej golém, vyhrála by... "Já nechci," zarazím Míšu vprostřed snažení a jejímu udiveně zdviženému obočí vysvětlím: "Jsem nacpaná ještě od oběda, navíc musím běžet, ve čtyři jsem žádaná v jazykovce a nemám hotovej úkol." "Hm, škoda," lituje Míša, jeden šálek uklidí a jde mě vyprovodit ke dveřím. "Tak čau zítra." "Ahoj," zvednu ruku a netrpělivě tisknu ukazováčkem tlačítko přivolávače výtahu. Nevím, na kolik mi můj spěch zbaš- 14 tila! Sídliště Hvězdárna vypadá pěkně neutěšeně, vítr se prohání mezi panelovými mohylami, ve vírech zvedá spadané listí okrasných stromů a vhání těm několika jedincům, co se v ošklivém počasí toulají po venku, prach do očí. A určitě také Vandě, kterou zahlédnu na její běžecké trati kolem Pennymarketu dál ke kinu Větrník. Už ani kousek buchty! Ani jediný, maličký kousíček!!! Byť ta od Míšiny maminky by určitě byla dobroučká, paní Němcová totiž na rozdíl od mámy umí skvěle vařit a péct... "Držím dietu," oznámím našim slavnostně po svém příchodu z jazykové školy, kam se každou středu chodím zdokonalovat v němčině, kterou sice na gymplu bereme, ale pouze jako volitelný předmět druhým rokem, zatímco v angličtině jsme pokročilí, protože tu se učíme už od páté třídy ZŠ. Moje rozhodnutí ohledně omezené konzumace jídla mi usnadní i večerní menu, kdy si naši dávají v mikrovlnce ohřáté kupované plněné papriky, co bytostně nesnáším, a brácha se cpe rohlíky, až se mu dělají boule za ušima. "Už zase?" zareaguje mamka pochybovačně. "Do kdy tentokrát? Do zítra, anebo dokonce do pondělí?" "Dokud nebudu mít šedesát kilo," odpovím odhodlaně. Štěpánovi zaskočí půlka rohlíku. "Srandisto." "Ty se prvně nauč jíst," ušklíbnu se a abych jim předvedla, že to myslím vážně, odejdu do svého pokoje bez obvyklé zacházky k lednici. "Jsi ve vývinu, nemůžeš držet dietu," zavolá za mnou táta. Neodpovím mu, vím o tom své! Tatík si patrně nevšiml, že

můj vývin se zastavil těsně před mými patnáctými narozeninami. Jednoduše jsem od té doby nepovyrostla ani o milimetr (naštěstí) a také některé jiné proporce zůstaly od té doby beze změn. Podprsenka číslo 3 mi bohatě stačí! Ty ostatní se zaoblovaly, to je pravda, například zadek a boky, ale s vývinem to nemá naprosto nic společného, tak co. 15 "Stejně to nevydrží," ujistí ho máma a víc si mě nevšímají. Její nedůvěra se mě dotkne, i když je pravda, že můj nápad omezit příjem kalorií není nic nového pod sluncem. Dosud však vždycky ztroskotal na nepřekonatelné chuti jíst! Tentokrát to myslím doopravdy. Když budu jen snídat a ve školní jídelně obědvat, musím přece něco shodit, ne? Odpustit si večeře nemůže být taková věda. Například dneska jsem jedla naposledy v poledne a vůbec hlad nemám. Rozložím si po desce psacího stolu učebnice a sešity, na čtvrtek toho máme hodně, osm vyučovacích hodin za něco vydá. Rozvrhnu si učení podle obtížnosti, nejprve nová slovíčka a gramatiku z angličtiny, pak dějepis, literaturu, mrknout se zběžně na fyziku... Tedy, ne že bych si něco k snědku nedala! Ještě se honem podívat na matematiku, to kdyby Kobližka napadlo vytasit se s písemkou. Zbývá mi biologie, sice jsem nedávno zkoušená byla, ale čert nikdy nespí. Páni, v deset večer jsem možná našprtaná, ovšem hlad mám jako dřevorubec! Něco malého by přece nemohlo dietě uškodit... Ne. Nedám si vůbec nic. Tak! S žaludkem zpívajícím hlady se dojdu vysprchovat, vyčistím si zuby a zalehnu. Musím hlad zaspat! Jenže... Jindy usínám, sotva uléhám, dnes se mi oči otvírají jako na pérkách, poslouchám kvílení větru za oknem a... V jedenáct nevydržím. Aniž bych si rozsvítila, po špičkách se vkradu do kuchyně, dotápu k lednici, pohled do jejích osvětlených útrob mě neobyčejně potěší, a nedočkavě si utrhnu jednu nožičku jemného párku, po chvíli váhání přidám na talířek kečup, z chlebníku vytáhnu zbylý rohlík a rychle do sebe ukořistěné potraviny soukám. Na jídlo si potrpím odmala, hrozně ráda si úhledně prostřu, nanosím na stůl nejrůznější laskominy a potom hoduji... Kradmé kroky přicházející z chodby mě přinutí přikrčit se za roh kuchyňské linky. Pokud jde někdo z rodiny do koupelny, nemůže mne zahlédnout! Potíž je ovšem v tom, že ten někdo je brácha a nemíří do koupelny, nýbrž do kuchyně. Cvakne 16 vypínačem, jako by nebylo čtvrt na dvanáct, úzkou místnost zalije ostré elektrické světlo a Štěpán, aniž by si všiml mé skrčené postavy, přidřepne k lednici. Ve výběru potravin není tak skromný jako já, nabere si asi čtyři nožky párků, zakrojí si krajíc pařezák a teprve když hodlá ohřát párky v mikrovlnce, zakopne o mne. "Co tu blbneš?" vyjeví se, nicméně zbytky mé pozdní večeře mu odpoví za mne. Na tváři se mu objeví vítězný škleb. "Jo tak, to má být ta tvoje dieta, jo? Máma tě přecenila, myslela, že vydržíš až do zítra." "Starej se o sebe," odseknu, napřímím se a rychle shltnu zbytek dobrůtky, která mi jaksi zhořkne na jazyku.

"Nežer, budeš tlustá," poradí mi nevybíravým způsobem. "Cpát se na noc je to úplně nejhorší, co můžeš udělat." "A že se podle toho řídíš!" nadhodím s nádechem ironie, kterou se snažím zamaskovat svou slabost. "Já - na rozdíl od tebe, sestřičko - jíst můžu. Třeba třikrát za noc!" "Trhni si," doporučím mu srdečně a rádoby vznešeně opustím nejútulnější místnost v celém bytě. Mám na něho vztek, jak to, že on je hubený jako tyčka, láduje se horem dolem a žádná kila na něm nejsou vidět? Na sebe zuřím ještě víc! Krucinál, copak jsem vážně taková třtina, která své předsevzetí nevydrží déle než pár hodin?! S plným břichem se hladovka plánuje lehce, jenže potom...! Do kreslení, jak zjednodušeně nazývám výtvarný kroužek při umělecké škole, nás chodí na podvečerní příjemnou hodinku každý čtvrtek celkem šest. Krásně nám to vychází, tři kluci a tři holky, někteří mladší, jiní starší, ale všichni si výborně rozumíme, protože jsme zapálení do malování. Ve větší davovce by to ani nebylo možné, takhle má Jakub, náš učitel, na každého dost času a každému se ochotně věnuje. "Nesmíš se bát rozmáchnout," domlouvá mi, když se na ar- 17 ších balicího papíru připevněných přímo na zdi pokoušíme o nácvik prostorového cítění. Dostali jsme totiž skvělou šanci, Dům dětí a mládeže požádal Jakuba o vyzdobení točitého schodiště, aby nebylo nudně bílé a prázdné, a Jakub pro tuhle akci vybral právě naši skupinu. "Žádní mrňaví pidižvíci, dělej dlouhé táhlé pohyby. Obrázky musí být velké, aby vynikly..." Uchopí mou ruku, ve které svírám štětec, a obratně ji vede po papíře nahoru a dolů. Málem nedýchám, pro Jakuba mám slabost celé ty dva roky, co chodím do skupiny právě k němu, a to, že se Kubíček vloni oženil a záhy se stal otcem holčičky, mu v mých očích na přitažlivosti nijak neubralo. Vnímám teplo jeho dechu na své šíji, Jakub je tak blizoučko, až cítím jeho vůni, řekla bych, že používá Ever... "Jasný?" "Uhm," vzdychnu roztouženě. Jakub moje vzrušení nepostřehne, povzbudivě na mě mrkne, poopraví tříbarevné kočce zvěčněné v nadživotní velikosti nepoměr ve velikosti předních a zadních tlapek a přejde k dalšímu snaživci, Táně. Její myška vypadá víceméně jako zmoklý krtek, zdaleka ne podobný Milerovu Krtečkovi, spíš tomu opravdovému, živému, jakého děti ve městě ani neznají. "To má být pohádka, ne horor," hrozí se Jakub. Po dlouhém rokování jsme se totiž shodli na vyobrazení závěrečné scény O veliké řepě maličko vylepšené přidáním dalších zvířecích i lidských postaviček, protože těch šest původních by bylo na dlouhé schodiště příliš málo. Řepu namalujeme přímo na dveře nad schodištěm, takže to bude vypadat, že celý zástup tahajících se snaží otevřít dveře - a pomůže jim ne myška, nýbrž to dítě, které vyhopsá po schodech a otevře si. A tak už třetí hodinu kreslení pilně trénujeme někdy dost bizarní pohádkové postavičky s větším i menším úspěchem. Papír jde zmačkat, ale v Domě dětí budeme malovat přímo na omítku! "Výborně, Ivano!" jásá nad výtvorem další malířky. "Med-

věd jako živej. Povedlo se ti vystihnout výraz napětí a síly..." Táňa na mě za jeho zády mrkne. Oplatím jí trochu zapškle. 18 Ivanu, studentku pedárny, protěžuje nejčastěji a my s Táňou dost dobře nechápeme, proč. Zase taková umělkyně není! Podle kluků z kroužku je vysvětlení prosté: Ivana je krásná. Což ale není důvod dělat z ní druhého Rembrandta! Hezký obličej má kde kdo. A taky je štíhlá, pomyslím si, když ji kradmo pozoruji. Má skvělou postavu. Možná by v debilním klání o Miss 2. B porazila i Vandu, není prťavá. Ale ani golém... Pohodím zpupně hlavou a dodám kočce na svém obrázku sveřepý výraz italského mafiána. Copak mě vážně tolik mrzí, co si o mně myslí pár ubohých spolužáků?! No... mrzí. V tom je ta potíž!!! Pátek má pro mne svoje osobité kouzlo. Ten den nemám žádný kroužek, věnuji se lenošení. Prostě se povaluji po gauči, poslouchám oblíbenou hudbu, čtu si. Dnes se těším domů tím spíš, že mám rozečtený skvělý dívčí románek a děsně mě zajímá, jak to s tou holkou dopadne. Knížky jsou mou vášní, když se mi hodně líbí, vžívám se do jejich děje a představuji si sebe na místě hrdinky. Ty holky většinou prožívají skvělé věci co se týče kluků a podobně, jelikož jsem o to ve svém životě ochuzená, proč o tom aspoň nesnít? No jasně, jak říkám. Mnohem bohatší zážitky! Ta káča místo aby byla šťastná, že chodí s tak báječným klukem, kliďánko se začne tajně scházet s jeho bratrem! Já bych byla skromnější, stačil by mi jeden. V nejnapínavější chvíli dostanu šílenou chuť na něco dobrého, s knížkou v ruce dojdu k ledničce a moje dušička zajásá při pohledu na kulaťoučký dort s ananasem trůnícím v ovocném rosolu. Mamča na moje narozeniny nezapomněla! Koupila mi nejoblíbenější dobrůtku, jakou znám. Škoda, že naši nejsou doma, mohli bychom oslavit narozeniny s předstihem... S lítostí zaklapnu víko papírové krabice, nicméně vědomí, že tu taková pochoutka čeká na nakrojení a málem na mě volá, 19 Edito, sněz si mne, mi kazí chuť na cokoli jiného. Párky, mražená pizza, jogurty, kakaový pudink... nic z toho neuspokojuje moje nabuzené chuťové buňky. Kdybych dort načala dneska, co by se stalo? Stejně je určený ke konzumaci, proč by se měl v lednici déle trápit? Je můj, tak co! Rychle odložím knihu, abych mohla na telefonním číselníku navolit Míšino číslo. "Edito?" podivuje se. "Co se děje?" "Nic zvláštního," uchichtnu se. "Slavím narozky. Nechceš se ke mně přidat? Hlavní a zároveň jediný menu je ananasovej dort." "Ňamňam," zaslintá v předtuše. "V cuku letu jsem u tebe. Jo, a cože dneska? Nějak předčasně, ne?" "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek," poučím ji. "Nech vyptávání, kopni do vrtule a ať jsi tu." "Jasně, už startuju koště," ujistí mě a zavěsí. Podobný rozhovor odbydu ještě s Lenkou, tedy co se týče pozvání na menší oslavu, Danu doma bohužel nezastihnu, její

chyba!, a po zaváhání zavolám i k Pekárkovým. Bára sice bude mít narážky na štíhlou linii, ale kdybych ji nepozvala, nejspíš by se mnou do smrti nepromluvila. Pak už jen nakrájím dort ostrým nožem na klíny pařezáky, připravím dvě krabice stoprocentního pomerančového džusu a nestačím ani nalít skleničky, když u dveří zvoní první host: Míša. Než si vyzuje boty, z výtahu vystoupí Lenka a na Báru, čekám sotva tři minuty. "Vaši nejsou doma?" reaguje na ztichlý byt. "No prima, aspoň to můžeme bez obav rozjet." "Býváš sama doma často?" závidí mi Lenka. "Ty se máš!" "No, jak kdy... a jak v čem," odpovím váhavě. "Ve všem. Naši přijdou z práce a nevytáhnou paty na krok z domu. K vzteku, fakt," ujišťuje mě. "Pojdte, připijeme si," pobídnu holky ke stolu. "Přípitek džusem?" baví se Bára. "To je mi terno!" "Očekáváš snad Johnnyho Walkera?" otáži se dotčeně. 20 "To ne, ale tak aspoň cinzano..." "Přestaňte blbnout," napomene nás Lenka. "Honem, ťukejte. Já už mám na ten dort děsnou chuť." "Hodně štěstí přejem, hodně štěstí přejem," začnou skřehotat trojhlasně a tak úděsně falešně, až mě brní uši. "Hodně štěstí, milá Edito..." "Proč máš tak blbý jméno, co se nevejde ani do rýmu?" protestuje opět Bára, avšak Míša do ní drbne, aby sklapla a společně s nimi dokončila zhudebněné přání. "...hodně štěstí přejem." "Tedy," řehtám se, "do Kuhnova dětského sboru by vás nevzali, to vám mohu dát písemně." Bára vypne bujné poprsí, změří si zálibně svou siluetu v odrazu prosklené výplně dveří a zamrká na mne: "Na to máme moc velká ňadra, co?" Lence, které se sbíhají sliny, naše vtipkování veselé nepřipadá, vrazí mi do ruky krabici převázanou barevnou stužkou, jejíž obsah neomylně typnu na višně v čokoládě, ale před holkama ji nerozbalím, to tak, sežraly by mi je, ještě jednou mi popřeje osobně a už se cpe dortem. Moje drahé kamarádky tím inspiruje, Bára mi věnuje podlouhlý předmět válcovitého tvaru, určitě nějaký parfém, no jistě, srdečně jí poděkuji za Exclamation, a knížka, jíž mě obdaruje Míša, mě potěší nejvíc, protože ji ještě ve své sbírce nemám. Bára je pěkně nevděčná, ačkoli se cpe, až se jí dělají boule za ušima, sotva dojí, zeptá se: "Nic víc nebude?" "Můžeme celou rundu zopakovat," nabídnu, protože mám také pocit, že jeden dílek pouze podráždil žaludek, a nakrájím další porce, byť tentokrát o něco užší, to aby zbylo na mámu s tátou. Míša s Lenkou si okamžitě přistrčí talířky, nicméně Bára zůstane nad věcí. "Myslela jsem třeba chlebíčky, sladký už nechci. Byla bych tlustá!" "Ty máš tak co říkat," uchichtne se Míša. "S kilem nadváhy bys nevyhrála první vicemiss 2. B, co?" připojí se Lenka. 21 "Radši jezte," zavrčím. Milé dámy mě pěkně štvou! Nepo-

zvala jsem je proto, aby se vychloubaly svými úspěchy! "Vandě bych první místo nedala," míní Bára, "ale jinak to pořadí docela sedělo, že jo? Papežka nemohla dopadnout jinak než na posledním a zubatá Sahulová na předposledním." "Petra má ty svoje raťafáky vážně děsný," uzná Lenka. "Divím se jí, že si s tím nedá něco udělat." "To asi není jen tak," míní Míša a holky se pustí do debaty, zda jsou lékaři schopní odstranit předkus. Vůbec jim nevadí, že jejich hostitelka zarputile mlčí. Uvědomím si totiž hrůzu situace. Po mně už je jenom vyzubená Sahulová a chudák Hanka Papežova s deformací páteře. Skončila jsem devátá, protože... protože jsem tlustá. "Nemůžete změnit téma?" osopím se na ně nepřívětivě. "Mělas pozvat nějaký kluky," vyčte mi Bára. "Hned by bylo veseleji. Co můžou dělat samotný ženský, než pomlouvat?" "Když nepřišli kluci sem, můžeme jít my za nimi, ne?" navrhne Lenka a hned svůj plán rozvíjí: "Minulej pátek jsem byla na disce U hrobaře, mělo to skvělej odpich." "Vážně?" chytí se toho Bára. "Bylo tam hodně kluků?" Než se nadějeme, je po oslavě. Bára se dá vyhecovat, domluví se s Lenkou a protože se jim mě a Míšu nepodaří přesvědčit, obě se s námi loučí, aby stihly diskotéku. "Mohla jsi jít s nimi," pokrčím rameny. "Víš, co jsme si slíbily, ne? Jedině spolu," připomene mi svou věrnost. Hm, je to od ní sice hezké, ale v hloubi duše mě napadne, že takhle se, chudinka, jen tak na diskotéku nedostane. Abych tam někde trčela v koutě jako tovární komín a vnímala přezíravé a posměšné pohledy kluků...?! Nikdy! Nakonec, nejlépe je mi doma. Míša se před osmou rozloučí, to prý aby seji táta nevydal hledat, jako sejito stalo už mockrát, a já zůstanu sama. Dočtu si tu prima knížku a dokonce hned začnu číst dárek od Míši, ke kterému bezmyšlenkovitě ujídám dort kousek po kousku. Vzpamatuji se, teprve když se v krabici krčí tři vyzáblé, ze 22 všech stran opižlané plátky. No, to jsem tomu dala! Honem jeden dílek zarovnám, aby nebyl tak křivý, načež zjistím, že je proti ostatním hubenější, musím tedy zeštíhlet i ty zbývající... Kriticky se na své dílo zadívám: má cenu nechávat našim takový trošíček? Mamča mi přijde blahopřát rovnou do postele. Dostanu pusu na čelo a tisícovku se slovy: "Kup si něco pěkného, Edito. Tuhle jsem potkala Vandu v něčem, co připomínalo kombinézu z lesklého kovu, vypadala v tom nádherně." "Ta vypadá nádherně i v teplákovce," zavrčím nasupeně. Poslouchat ódy na mou spolužačku a zároveň dceru máminy přítelkyně z dětství, jelikož obě pocházejí z jedné vesnice, je to poslední, co bych si představovala! Odmala ji mám na talíři, Vanda to, Vanda ono, Vanda je vždycky ve všem lepší! "V lednici máš něco na zub," oznámí mi, jako by mou námitku neslyšela. "A koukej vstát, pojedeme k babičce." Ti, kdož se narodili stejně jako já 2. listopadu, tedy na Památku zesnulých, jaksi musí počítat s tím, že krom nich ten den slaví svůj svátek všichni zemřelí. Což tedy není zrovna povzbuzující zjištění! S neobyčejnou ochotou vyskočím z postele. Tedy, ne že bych

se tak strašlivě těšila na hřbitov v Zaječí, kde leží můj děda, víc se těším na babičku a úplně nejvíc na její fantasticky dobré koláče, které jistě na naši počest napekla, navštěvujem ji sice sporadicky, leč s železnou pravidelností pětkrát ročně - třikrát je důvodem návštěvy mamčin mrtvý tatínek, výročí narození, úmrtí a Dušičky, dvakrát svátky vánoční a velikonoční. Dědu si moc nepamatuji, zemřel, když mi bylo pět let, ale do Zaječí jsem jezdívala ráda jako holka na prázdniny. Před čtyřmi lety se však babička znovu vdala a vztahy v rodině děsně ochladly. Moje máma totiž byla proti, považovala to za zradu na dědovi a nenechala si od táty vysvětlit, že i babi je jen člověk a má nárok na lásku, byť je jí přes šedesát. K džínám si obleču vytahanou mikinu, ve které se cítím 23 nejlépe, protože mi báječně maskuje zadek, vlasy svážu do ohonu a lehce si načerním řasy. Až do koupelny zalétnou vzrušené hlasy patřící mámě a Štěpánovi, urychlím ranní procedury a jdu se mrknout, co se děje, že by náš génius také jednou něco provedl? "Štěpáne, to jsou hloupé vtipy," zlobí se mamka. "Kam jsi ho schoval? Přiznej se!" "Říkám ti," opakuje trpělivě, "že jsem ho ani neviděl." "O co jde?" zeptám se zvědavě. "Máma myslí, že jsem ti sežral dort," krčí brácha rameny. "Včera jsem se vrátil až v noci a i když jsem lednici proluxoval důkladně, žádnej dort v ní nebyl." "Jo tak," protáhnu zklamaně, jelikož Štěpán je v tom zase nevinně, jako vždycky! "Ten dort jsem snědla já -" "Tys snědla celý dort?!" vyjeví se máma. "...s holkama," dodám. "Pozvala jsem je na malou oslavu." "Kolik vás bylo?" "Já, Míša, Lenka a Bára. Čtyři," vypočítám. Brácha vyprskne smíchy, máma vypadá pohoršeně: "Chceš říct, že jste ve čtyřech děvčatech snědly dort na posezení?" "Odpoledne bylo dlouhý," vykrucuji se. "Edito, ty jsi nemožná," oznámí mi máma. "Proč se pořád tak cpeš?! Budeš tlustá!" "To už je," odtuší Štěpán nevzrušeně. "Nemůžeš na sebe trochu dbát? Ty by sis takovou kombinézu, co měla Vanda, ani koupit nemohla, protože bys v ní byla jako žok. Podívej se na sebe, jak vypadáš. Svetry, mikiny, rifle. To je celý tvůj šatník. Vanda je elegantní, štíhlounká, a ty..." Mávne rukou, škoda mluvit. "Pch!" urazím se a mám důvod odkráčet z kuchyně. Tátu potkám vzápětí, nic netuše mi letmo popřeje k narozeninám a podstrčí další bankovku. "Jak se cítí šestnáctiletá slečna?" pokusí se o vtip. "Stejně blbě jako muchomůrka." Táta nezareaguje, možná mě ani neslyšel, pravděpodobně to 24 nebyla otázka, nýbrž konstatování faktu. Alespoň mu nemusím vysvětlovat, že si připadám stejně hloupě jako na školní akademii, kdy naše první Á spolu s paní učitelkou nacvičila pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Vanda dostala roli Sněhurky, Lukáš hrál prince, spolužáci trpaslíky, zvířátka, květinky a hou-

bičky. Na mě zbyla role muchomůrky červené. Máma mě navlekla do bílých punčocháčů, bílé noční krajkové košilky, to abych měla sukénku, přepásala červenou mašlí a na hlavu mi narazila šíleně těžký a hlavně nestabilní červený klobouk s bílými tečkami. To, že jsem jím zachytávala o kulisy, nebylo tak hrozné jako hlásek jakéhosi dítěte z první řady, které za napjatého ticha na mne ukázalo prstíčkem a vykřiklo: "To je ale velká, tlustá, jedovatá a zlá houba!" Myslím, že přesně tehdy se zrodil můj slonbidlovský komplex méněcennosti. Od té doby jsem si podobných narážek vyslechla stovky, samozřejmě se moje mysl lehce otupila, ale mrzí mě to stále - a teď, na gymplu, čím dál víc!!! Cesta do Zaječí trvá naštěstí pouhých čtyřicet minut jízdy autem, jinak bychom se ve voze snad udusili. Štěpánovi se s námi totiž vůbec jet nechtělo, měl jiné plány a na máminy přistoupil teprve po nátlaku, a naši se pěkně chytli, protože koupený dušičkový věnec zůstal v chodbě na botníku. Vzájemně se obviňovali, kdo za to může, a když táta, jenž návštěvy příbuzných považuje stejně jako Štěpán za zbytečnou ztrátu času, posléze šlápl na brzdu, aby auto otočil a vrátil se zpátky, musela jsem schody do pátého patra vyběhnout já, protože žádný z nich se ani nepohnul, to jako aby si nezadal a neukázal, že věnec zapomněl on. Normální blázinec, no. Nemluví spolu ani v Zaječí, zatímco si pochutnávám na báječně tenkých koláčích s makovou, povidlovou a tvarohovou nádivkou, táta se prochází spolu s dědou po zahradě a máma se předvede coby pravá workholička, nehovoří o ničem jiném než o své práci a nikoho dalšího ke slovu ani nepustí. Mele jako kolovrátek dokonce i na hřbitově, což je, myslím, babičce trochu nepříjemné, protože v dnešní slavnostní den se stal hřbi- 25 tov centrem všeho dění v Zaječí, položíme věnec a aniž bychom alespoň chvilku postáli, spěcháme pryč. Když odmítnu vrátit se domů bez jídla, táta koulí očima, podle něho si vymýšlím, mamka návštěvu babičky prodlouží o půl hodiny. Málem na stojáka, jsme už taková uspěchaná rodina, shltneme moravské vrabce, chlupaté knedlíky a podomácku naložené zelíčko. Jsem mastná až za ušima, naše máma zdaleka takhle skvěle vařit neumí, babi je mistr kuchař. Nešetřím chválou, babička na mě mrkne a naloží mi druhou porci. "Editka je vděčnej strávník, pro tuje radost vařit," pochlebuje si, zatímco máma se mračí. "Taky podle toho vypadá," podotkne. "Místo aby si hlídala váhu, cpe se jako krmná husa." "Je ještě ve vývinu," namítne táta. "Prosím tě," ohradí se mamča. "Ke správnému vývinu by jí stačil poloviční příjem kalorií! Neber si další knedlík..." "Tedy," namíchnu se. "Ty fakt umíš zkazit člověku radost z jídla." "Proč do ní vrtáš, Vladěno?" zastane se mne také babička. "Vždyť není vůbec tlustá. Je pěkná, udělaná. Hezká holka." "Krev a mlíko," doplní také děda svůj oblíbený slogan. "Spíš sádlo," uchichtne se Štěpán, který dokáže spořádat celou kachnu a patnáct knedlíků a nepřibere ani gram. "Nech bejt, kamaráde," opraví ho děda. "Edita je pořádná

ženská, mnohem hezčí než ty vyzábliny, co pořád ukazujou v televizi. Vsadím se, že se kluci můžou strhat..." Vztekle odhodím příbor, jen to zazvoní. "Krucinál, nemůžete se konečně bavit o něčem jiným než o mně?!" Ačkoli vím, že to děda myslel dobře, nechtěl mě na rozdíl od mámy urazit ani se mne dotknout, vyběhnu z chalupy, abych se schovala do přístěnku u králíkárny, hladila prstem dírkou v pletivu šedomodré heboučké kožíšky a znovu načerpávala ztracenou rovnováhu. Od jedenácti let, kdy jsem začala dospívat, neslyším mámu říkat nic jiného. Copak se tenhle svět točí jenom kolem vyhublých modelek a královen krásy?! 26 2. JEDNY SPOĎÁRY, PROSÍM Protože zastávám názor, že peníze jsou oběživo, tudíž se mají otáčet a ne ležet doma ve slamníku, v Míšině doprovodu prolejzáme jeden butik za druhým, nevynecháme ani konfekci a probíráme se zbožím i ve značkových obchodech, kde ceny notně převyšují mou hotovost. Prodavačky mi samozřejmě do kapsy nevidí, proč si tedy nezahrát na milionářskou dcerku! V pět odpoledne jsme už obě uondané, v nohách máme pár kilometrů a v kapse stále stejný obnos. "Prosím tě, tak už si něco vyber," žadoní Míša. "Mít prachy, nakoupím si v prvním obchodě. Copak se ti nic nelíbí? Hele, třeba tyhle strečovky, páni, ty jsou..." Také moje srdéčko na okamžik zahoří pro jednoduché strečové šaty zemitě hnědé barvy dlouhé až na zem s rozparkem ke kyčli, kulatým výstřihem a dlouhými rukávy. "Jsou super," usoudím, když omakám materiál. "Kde je jaká cenovka... Jo, tady. Stojí 1499 Kč..." "No vidíš, ještě ti koruna zbyde," spočítá bystře Míša. "Škoda, že já si nic takovýho, pominu-li fakt, že by mi na ně stejně naši nedali, nemůžu dovolit, protože bych je tahala po zemi. Tobě budou slušet, jsi vysoká." Opodál přihlížející prodavačka si všimne našeho zápalu, přiblíží se a otáže se mne: "Vezmete si je?" Ačkoli si užuž přeji, aby mi šatičky říkaly pane, jsem přece jen soudnější. "Nejprve si je vyzkouším." Prodavačka se provokativně podívá na levé zápěstí, pak mi pokyne: "Kabinka je vzadu vlevo." Baba jedna! Do uzavírací doby chybí ještě patnáct minut, za tu dobu se převleču třeba třikrát! Míša na mě čeká před závěsem, rychle ze sebe strhám flaušovou bundu, džíny, mikinu 27 i tričko a jen v prádle se soukám do šatiček. Ještě vyrovnat faldy a... Stačí jediný pohled do podlouhlého zrcadla na stěně kabinky a veškeré nadšení je totam. "Tak co?" vyzvídá netrpělivá Míša. "Nesedí mi," přiznám neochotně. "Ukaž!" odhrne nevěřícně závěs, abychom ve dvou brejlily na nedostatky mé postavy, které přilnavá tkanina šatů nemilosrdně odhalila. Nejen že v nich mám velký zadek, ale je vidět i vypouklé bříško! Vypadám snad hůř než nahá!!! "Děsný, co?" prohodím znechuceně.

"Jsou trochu moc elastický," připustí Míša opatrně. "Blbá látka. Musela bys přes to nosit dlouhej svetr..." "Látka za to nemůže," odseknu sebekriticky. "Jsou to šaty pro štíhlý holky, víš. Ne pro mě. Bohužel." Se sveřepým výrazem je zase stáhnu, obleču si staré osvědčené džínsy a vrátím je prodavačce, abych si nakonec vybrala novou mikinu, dostatečně dlouhou přes boky a s nápisem NIKE na prsou. Z obchodu vyjdu poněkud zasmušilá a Míša, patrně aby mi zvedla náladu, navrhne zajít do obchodního domu Gigant, protože mi peníze zbyly a ona ví, že si potrpím na hezké elegantní prádlo. Její maminka jí tam minulý týden koupila novou podprsenku, ale mají prý i skvělé body... Bez valného zájmu zamířím do obchoďáku, který normálně nenavštěvuji, jelikož je od našeho sídliště poměrně daleko, necháme se jezdícími schody vyvézt do druhého patra, kde vyhledáme pult, nad nímž visí cedule Dámské spodní prádlo. "Podívej," upozorní mě Míša. "Mají jich vystavených hned několik, třeba to růžový body vypadá senzačně, nemyslíš?" "To tedy jo!" vyhrknu, protože to, co spatřím, mi vyrazí dech. "Nádhera... V životě jsem neviděla hezčího!" Míša se na mě překvapeně otočí. "Koho?" "Toho kluka, přece!" pošeptám důrazně, neboť objektem mého zájmu není žádné z vystavených luxusních souprav ani krajkových body, nýbrž kluk za pultem. Kdyby se volila Miss 28 prodavačka, musel by vyhrát tenhle frajer! S rozkoší se pasu na jeho vysoké postavě, tmavých vlnitých vlasech svázaných do culíku, hustém černém obočí, opálené tváři a tmavohnědých očích. Nikdy jsem si na idoly moc nepotrpěla, ani mi nenapadlo lepit si po zdech tváře známé z televize, jenže tenhle borec je, vyjádřeno Terčinými slovy, bomba! "Hm, docela ujde," zhodnotí ho Míša vlažně. "Tobě se nelíbí?!" nechápu její vkus. "Však říkám, že ujde," pokrčí rameny. "Ale třeba takovej David ze třetí A by ho strčil do kapsy." Ohromeně se na ni podívám. "Myslíš Brože z gymplu?" "Jo. Hraje ragby, má skvělou figuru..." "Ten ujde, zatímco tenhle je boží," vzdychnu omámeně. "Páni, dala bych nevím co, kdyby si mě všiml..." "Pojď k němu nakupovat, teď je zrovna volnej," pobídne mě Míša, a protože se mne najednou zmocní šílená tréma, popadne mne za ruku a málem dovleče k pultu. "Dělej, nebo bude obsluhovat někoho jinýho a na tebe zbyde ta bába." S tlukoucím srdcem mu roztouženě pohlédnu do očí. Na bílém tričku se mu houpe celuloidová cedulka s maličkou fotkou a jménem. "Prosím?" otáže se nás. Tomáš Matějíček, přeslabikuji rychle jeho jméno. Tomáš, takové krásné jméno, pasuje k němu jako ulité... "Přejete si?" zopakuje mechanicky. "Totiž... pra... spodní prádlo," zadrhnu se a nesmyslně zrudnu až za ušima, cítím horkost, která se mi rozlévá do každičké cévy. Nikdy jsem nenakupovala intimní oblečení u chlapa, natož u kluka, který se mi šíleně líbí!

"Jaký?" dožaduje se konkrétnější informace. "Komplet, body, podprsenku, kalhotky..." "Spoďá... kalhotky," zakoktnu se podruhé. "Jakou velikost?" Zoufale se otočím po Míše. Zaboha si nemohu vzpomenout, jak se vlastně čísluje spodní prádlo! 29 "Asi L," zkusí hádat Míša. Tomáš, kterému coby zákaznice patrně jdeme na nervy, si mě změří ledabylým pohledem. "Na vás, jo? Tak to by mohlo být něco z těchhle..." Neujde mi, že nejprve chtěl vytáhnout zásuvku s menším číslem, ale sotva si zkušeným okem prodavače prohlédl moje proporce, byť schované pod bundou, sáhl o dvě zásuvky dál, aby hodil na pult několikery spoďáry většího objemu. "Tohle jsou obyčejný bavlněný, tyhle s lycrou a tyhle jsou dražší, elastický," podá mi vysvětlení a já honem sklopím červenou tvář do bombarďáčků. "Jsou pěkný," ukáže Míša na ty lepší a já tedy kývnu, jelikož jsem rozhozená natolik, že jaksi vybírat nemohu. Tomáš naháže zbylé prádlo zpátky do zásuvky, čárkový kód na cenovce u těch vybraných přejede scanerem, načež mi je zabalí do hedvábného papíru a požádá o 105 Kč. Chci mu vyhovět pokud možno co nejvíce, místo abych zaplatila dvoustovkou a nechala si vrátit, vylovím stokorunu a zaštrachám v přihrádce s drobnými. Ruce se mi nervozitou třesou jako feťákovi v nejhlubším absťáku, takže se ani nedivím, když obsah peněženky vyvrhnu na pult společně s náplní do činky, ožužlanou rtěnkou a jednou pokroucenou kancelářskou svorkou. Pult je skleněný, drobné na něm pěkně zarachtají a rozkutálejí se všude kolem. "Nechtěla jsem...," blekotám rozpačitě a rychle padám na všechny čtyři, abych drobásky vylovila i zpod pultu. Tomáš zachová formu, mince zatoulané na jeho stranu pultu posbírá a vysází mi je do dlaně. Míša, ta kachna, se může usmát!!! Napočítám pět korun, postrčím je blíž k Tomášovi, zbytek drobných nahážu do kapsy bundy, rtěnku taky, a pryč! "Slečno!" zaslechnu za sebou Tomášův hlas. Srdce se ve mně přímo zastaví, že by mi moje nejvroucnější přání vyčetl ze zrudlé tváře a navrhl třeba rande...? "Ano?" vydechnu rozechvěle. 30 "Ty kalhotky," ukáže bradou na malý balíček. "Já je za tebe nosit nebudu." Viděl někdy někdo většího osla než mě?! Třemi skoky jsem zpátky, vytrhnu mu kalhotky z rukou a aniž bych čekala na usmátou Míšu, metu nejbližší cestou k eskalátoru. Míša mě dohoní před obchoďákem, kde nastavuji rozpálený obličej sychravému mrholení. "Bylas skvělá," ocení moje klaunské číslo. "Tomáš se nebavil, musel si pomyslet, že jsem pitomá..." "Prosím tě, zase takovej trapas to nebyl," utěšuje mne. "Vsadím se, že je zvyklej na ledacos. Prodává v prádle, ne?" "Jsem nemožná," kvílím srdceryvně. "Všimla sis? Na konci

mi tykal, zařadil mě mezi imbecily..." "Ty naděláš," řehtá se. "Polez, naši mě zabijou, tma jako v pytli a já ještě nejsem doma ze školy..." Nechápu, jak může mít tak přízemní starosti, když jsem právě zažila největší trapas svého života! No, možná nebyl největší, každopádně se mnou zamával, protože jsem se předvedla před klukem, který se mi maximálně líbí!!! "Ahoj, Míšo," loučím se s kamarádkou na sídlišti. "Díky." "Není zač," zubí se. "Až vychladneš, taky to nebudeš považovat za národní tragédii, Edito." S tím si tedy nejsem zdaleka jistá! "Kdes byla tak dlouho?" zajímá se máma, která je výjimečně v šest večer doma. "Nakupovat," přiznám. "To víš, než člověk něco pořádnýho sežene, to dá zabrat." "Ukaž, co sis koupila," pobídne mne a já tedy rozbalím mikinu. S nešťastnými kalhotkami se nenamáhám, jen by mi připomněly mou neschopnost! "Tohle...? Prosím tě, chceš mi snad tvrdit, žes vybírala celé odpoledne, aby sis nakonec koupila zase jen další mikinu? Proč si jednou nepořídíš něco opravdu hezkého? Třeba sukni nebo šaty?" Trhnu rameny, odmítám vysvětlovat, že nejde jen o chtění! Aby mi něco slušelo, musela bych zhubnout, protože na postavu 31 golema se opravdu vybírá dost těžko. Navíc tuším, že kdybych tuhle námitku uplatnila v praxi, máma by mi přizvukovala, neustále tvrdí, že se nemám tolik cpát, taková Vanda chodí oblékaná jako panenka z výstavní skříně a já... Kupodivu se nehodlá v mém svědomí pitvat, když se nedočká odpovědi, změní téma: "Co ve škole?" "Byla jsem zkoušená z literatury, zajedná, z písemky z biologie mám taky jedničku a dneska jsme navíc psali z fyziky, nic mi tam nechybí," rozpovídám se, protože škola je téma, kde si jsem jistá. Mámu zrovna tohle moc nebere, je zvyklá, že nosím jedničky, aniž by mou snahu a šprtání ocenila, další věta je už opět o něčem jiném. "Vezmi si něco k večeři, jsou tam párky a sýry, jo, taky jsem koupila zavináče, jestli máš chuť," pobídne mne. Ač tatík-biochemik ví, že uzeniny zrovna nepatří mezi zdravou výživu, párky máme v ledničce věčně: jsou totiž v přípravě nejsnazší a nejrychlejší, no a jelikož krédem naší uspěchané rodiny je rychlost, máma je nakupuje neustále. Zvolím zavináče, párky mi jednoduše lezou krkem. A pak, rybí maso má určitě mnohem méně kalorií a já v těch šatech vážně vypadala příšerně... Možná jsou ryby skutečně nízkokalorické, jenomže veškerá moje snaha se mine účinkem, anžto se v deset večer dorazím dvěma rohlíky namazanými šunkovou pěnou a během šprtání zbouchám celou krabici višní v čokoládě. Ivona vpadne do dívčí šatny jako granát a zahuláká: "Skočice je nemocná!" Brebentění okamžitě umlkne. "Odpadne nám tělák?" zadoufá Dana a s ní většina z nás. "Ti ruplo v bedně, ne?" odfrkne Mariana, která poměry na gymplu zná nejlépe, když sem chodí o rok déle než ostatní. "Právě jsem potkala třídní," vysvětluje Ivona. "Povídala, že

profesorka Skočková onemocněla a my budeme mít tělák spojenej s klukama ze třeťáku." 32 "Nééé!" zakvílí mnohohlasný chorál, protože cvičit za přítomnosti pánů třeťáků a co hůř, pod dohledem a vedením jejich šíleného tělocvikáře, který u nás suploval tělocvik vloni jednou a bohatě to stačilo, jelikož jsme z toho byly zdrchané ještě čtrnáct dní, je přímo úděsná představa. Podívám se na Míšu. "To zase bude zabíračka!" Kamarádce blýskne v očích. "Kteří třeťáci mají dneska tělák? Áčko a béčko, že jo?" Tahle nečekaná změna způsobí poplach, nejen že se obecně hrozíme náročné dvouhodinovky, současně se také mnohem více na tělocvik připravujeme. Ty odvážné rychle mění trička za lambádky a tepláky za krátké elasťáky, vzájemně se líčí a přečesávají. Blonďatý ragbista David Brož jak vidno není pouze Míšiným idolem, že! No a protože třeťáci jsou jaksi mnohem přitažlivější než spolužáci, nástup podle velikosti přesně naproti klukům probíhá za nervózního chichotání. Pochopitelně stojím první v řadě - a to máme tělák spojený s děvčaty z 2. A, řadu pětadvaceti studentek uzavírá Vanda. V lambádce a šortkách jí to fakt sekne! Ve vytahané mikině a plandavých teplákových kalhotách moc parády nenadělám, nicméně na rozdíl od mnoha holek nehodlám na nikoho dělat dojem a i kdybych měla na sobě nevím co, beztak by si mě nevšimli, klukovské pohledy se neustále stáčejí jedním směrem a jejich narážky jsou určené především Vandiným něžným ouškám. Profesor nás dlouho rozjímat nenechá, okamžitě nás nažene na rozcvičku, při které málem padáme jako mouchy, běháme kolečka po tělocvičně prokládané opičí dráhou, koulíme kotrmelce, skáčeme přes švédské bedny, přebíháme po lavičkách, no prostě opičárna! Pak nás přece jenom rozdělí, kluci vyfasují míč a jdou si do druhé části tělocvičny zahrát košíkovou, nám, děvčatům, vytlačí z nářaďovny kladinu. Pohlédnu na Míšu a stočím oči v sloup. Tělocvik mezi moje oblíbené předměty rozhodně nepatří, přitom cvičit docela umím, ale hrozně mě to nebaví, jsem schopná přežít míčové hry, házenou a košíkovou, 33 protože tam jsem díky své výšce ve výhodě, ovšem že bych sport vyhledávala, to tedy ne. Nářadí je pro mě španělská vesnice a kladina něco jako španělská bota. Taky se na ní vždycky pěkně mučím! "Kladinu ne!" hučíme chorálem. "Zahrajeme si s klukama basket nebo vybíjenou..." Profesora neuděláme, zabrejlí do poznámek a ujistí nás: "Paní kolegyně tu má pro vás na dnešek napsanou sestavu na kladině. Seřaďte se podle velikosti a jedem." "Neměly by se kolem dát žíněnky?" odváží se zeptat Adéla, protože představa rozplácnutí se na tvrdých parketách je nic moc. "Pro případ pádu..." "Pádu?" zopakuje tělocvikář udiveně a podle toho, jak slovo přežmoulá, je nám jasné, že něco jako pád z kladiny považuje za velkou neznámou. Kluci jsou asi lepší žáci, anebo spíš odchovaní spartánským režimem. Nakonec uzná, že jsme slabší

pohlaví, a nenapadne ho nic lepšího než hvízdnout na kluky. "Potřebujeme tři dobrovolníky." Na opačné straně tělocvičny nastane poprask, místo tří kluků se k nám řítí jako stádo mastodontů všech třicet, nicméně profesor si vybere tři nejrychlejší, Davida, Jirku a brýlatého Marka, a zbytek zase vyžene. "Stoupněte si kolem," poručí jim profesor. "Kdyby se některá z dam poroučela k zemi, chytíte ji." Zkosím Adélu nenávistným pohledem. Na kladině jsem elegantní asi jako slon v porcelánu, navíc předvádět se před klukama je to nejmenší, po čem bych toužila! "No prosím!" pobízí nás profesor a já si přeji proměnit se v mravence a schovat se do škvíry mezi parketami... "Podle velikosti, šup šup... No vy, prosím." Poprvé v životě závidím Hance Papežové její hrb, díky kterému je zproštěná z hodin TV. Těžce polknu, odrazový můstek před kladinou se mi zdá titěrně maličký, považuji za nemožné, aby mě vyšvihl až nahoru. Kdyby se mi to podařilo, kluci by si mě vůbec nevšimli, protože se snaží upoutat Vandinu po- 34 zornost a ještě stíhají koketovat s Bárou a Adélou, jenomže můj nástup je vskutku bombastický. Rozběhnu se, nevyjdou mi kroky, dupnu plnou váhou na kladinu a zarazím si ji do břicha, div nezaskučím. Holky, ty potvory, se okamžitě začnou chichotat a kluci mají o zábavu postaráno, když se mi nepovede nalézt ani na třetí pokus, pomůže mi nahoru sám profesor. "To by chtělo stěhovací vůz," prohodí vtipálek Jirka. "Nebo jeřáb," přisadí si Marek. "No tak, pánové," krotí je profesor a na mě kývá, abych, proboha, nezdržovala. Kladina pod mými teniskami se zdá nemožně úzká, připadám si jako provazochodec, odmalička mám strach z výšek a stačí mi být kousek nad zemí, hned ztrácím rovnováhu. Považuji za umění se po kladině přesunout stylem raněný hlemýžď, ani mě nenapadne dělat nějaké opičky jako je holubice nebo podkleky a podobně, ovšem profesor je nezmar, neustále mě hecuje, tohle prý není sestava, musím předvést minimálně jeden prvek. Na jeho zodpovědnost se na rozklepaných nohách pokusím o měkké zhoupnutí, avšak jakmile odlepím chodidlo levé nohy od kladiny, nohy mi zabrkají, dostanu závrať a s vyděšeným výkřikem padám. Není mi dopřáno políbit matičku zemi, vyrazit si dech, přivodit těžký otřes mozku či si srazit vaz. David s Jirkou stojící nejblíž se neohroženě vrhnou do záchranářské akce a podaří se jim chytit mě v letu, nicméně dvaasedmdesát kilo živé váhy je dvaasedmdesát kilo, protože na takovou váhu nejsou připraveni, ztratí rovnováhu oni a spadneme všichni tři pouze s tím rozdílem, že já padám do měkkého: na ně. A ještě si při tom stihnu bolestivě narazit koleno! Holky řvou smíchy, profesorovi cuká v koutcích a kluci neváhají znovu přeběhnout celou tělocvičnu, aby se mohli té úžasné švandy zúčastnit! "Srazila vás jak kuželky," škytá smíchy brýlatý Marek. "Ty vole," vydechne Jirka, na kterého jsem těžce dosedla. "Na mě snad spadl bagr... Mám přeraženou nohu!" "Hele," zazubí se na mě David a takhle zblízka musím chtě