Technická univerzita v Liberci FAKULTA PEDAGOGICKÁ Katedra: filosofie Studijní program: M7503 - Učitelství pro základní školy Kombinace: francouzský jazyk občanská výchova Politické procesy s představiteli nekomunistického tábora v ČSR po únoru 1948 Political trials with the representatives of a non-communistic group in the CSR after February 1948 Diplomová práce: 2006 FP KFL Autor: Daniela KUBŮ Podpis: Adresa: Bezručova 118 411 48, Křešice Vedoucí práce: PhDr. Břetislav Daněk Počet stran slov obrázků tabulek pramenů příloh 92 18 382 13 2 35 31 V Liberci dne: 18. 12. 2006
Zde kopie vyplněného formuláře Zadání DP
Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou diplomovou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb. o právu autorském, zejména 60 školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé diplomové práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li diplomovou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Diplomovou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím diplomové práce a konzultantem. V Liberci dne: 18. 12. 2006 Daniela Kubů
Poděkování Mé poděkování patří především vedoucímu mé diplomové práce panu PhDr. Břetislavu Daňkovi za jeho trpělivost a vstřícnost a v neposlední řadě za jeho cenné rady při zpracování tohoto nelehkého tématu. Dále bych touto cestou ráda poděkovala své sestře Věře Kubů za její ochotu při poskytování podnětných rad, týkajících se formální stránky mé diplomové práce.
Politické procesy s představiteli nekomunistického tábora v ČSR po únoru 1948 Anotace: V diplomové práci jsem se zaměřila na celkovou proměnu politické situace v Československu, počínaje volbami v roce 1946 do začátku nechvalně známých padesátých let. Mapuji postupný vzestup Komunistické strany Československa, které se lstí podařilo získat absolutní moc nad celou tehdejší společností. Upozorňuji na zneužívání státní moci v rukou bezpečnostních složek a justice v rámci nastolení a udržení totalitního režimu, které vedlo k používání nesčetných represivních metod prováděných Státní bezpečností proti nekomunisticky smýšlejícím osobám. Nejdůležitější část diplomové práce se týká vykonstruovaných politických procesů, především s dr. Miladou Horákovou. Zároveň se v této pasáži snažím porovnat některé autentické audiozáznamy pořízené během tohoto soudního procesu s publikacemi vydanými po jeho skončení. Na základě shromážděných informací a nalezených faktů o rudé propagandě a páchaném bezpráví na nevinných lidech varuji před jakoukoliv formou totalitního režimu a ideologie. V závěru mé práce jsem předložila několik návrhů na využití této látky ve výuce určené pro základní školy.
Political trials with the representatives of a non-communistic group in the CSR after February 1948 Summary: In my dissertation I have focused on changes that the political situation in the Czechoslovakia came through from the beginning with the election in 1946 by the unpleasant 1950 s. I have surveyed crouching rise of the Communist Party in the Czechoslovakia that finesses an absolute power all over the whole society. I refer to violation of security services and justice in order to establish and maintain totalitarian regime by using repressive measures towards anticommunist people. The most important part of my dissertation is about fabricated political trials, especially with dr. Milada Horakova. I also want to compare autenthical records of these trials with book series released shortly after endings of trials in this part. Based on gathered information and well known facts about communist propaganda, personal torts on innocent people.i want to warn of a danger of any totalitarian regime and ideology. At the end of my dissertation I proposed some suggestions how to use this in education at primary schools.
Seznam použitých zkratek AV - Akční výbory Sb. - sbírka č. - číslo Čs. armáda - Československá armáda ČSR - Československá republika DP - diplomová práce KS - komunistická strana KSČ - Komunistická strana Československa KSS - Komunistická strana Slovenska NF - Národní fronta Sb. - sbírka SNB - Sbor národní bezpečnosti SSSR - Svaz sovětských socialistických republik StB - Státní bezpečnost ÚV KSČ - Ústřední výbor Komunistické strany Československa VB - Veřejná bezpečnost
Obsah 1. ÚVOD... 1 2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU... 2 2.1 ČESKOSLOVENSKO... 2 2.1.1 Politická situace před únorem 1948... 2 2.1.2 Poúnorové události roku 1948... 6 2.1.3 Změny v justici po únoru 1948... 8 2.2 POLITICKÉ SYSTÉMY V ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU... 11 3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR... 13 3.1 STÁTNÍ BEZPEČNOST... 14 3.2 MECHANISMUS VÝROBY POLITICKÝCH PROCESŮ... 15 3.2.1 Sovětští poradci a jejich metody vyšetřování... 15 3.2.2 Příprava politického procesu... 17 3.3 POLITICKÉ PROCESY S PŘÍSLUŠNÍKY ARMÁDY... 18 3.4 POLITICKÉ PROCESY S CÍRKEVNÍMI ČINITELI... 21 4. POLITICKÝ PROCES S DR. MILADOU HORÁKOVOU A JEJÍMI DRUHY... 25 4.1 POČÁTKY VZNIKU ODPORU... 25 4.2 MILADA HORÁKOVÁ... 28 4.2.1 Zatčení dr. Milady Horákové a spol.... 32 4.2.2 Vyšetřování... 33 4.2.3 Druzi Milady Horákové... 38 4.3 JUSTIČNÍ SLOŽKY V PROCESU DR. M. HORÁKOVÉ A SPOL... 39 4.3.1 Výběr prokurátorů... 40 4.3.2 Výběr soudců... 41 4.3.3 Výběr obhájců... 41 4.3.4 Výběr svědků... 42 4.3.5 Technické a organizační přípravy procesu.... 42 4.4 SOUDNÍ LÍČENÍ... 43 4.4.1 Výpovědi... 44 4.4.2 Politická kampaň procesu... 49 4.4.3 Rozsudky a následná odezva veřejnosti... 51 4.4.4 Poslední hodiny před popravou... 52 4.5 PO PROCESU... 54 4.6 DALŠÍ POLITICKÉ PROCESY... 55 4.7 NÁPRAVA KŘIVDY... 55 5. ZÁVĚR... 57 6. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 60 6.1 LITERATURA... 60 6.2 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE... 62 7. SEZNAM PŘÍLOH... 64 PŘÍLOHA Č. 1: PROGRAMOVÉ PROHLÁŠENÍ PŘEDVOLEBNÍ KAMPANĚ KSČ V ROCE 1946... 66 PŘÍLOHA Č. 2: SLOUČENÍ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE S KOMUNISTICKOU STRANOU TITULEK V RUDÉM PRÁVU DNE 29. ČERVNA 1948... 67 PŘÍLOHA Č. 3: AGITAČNÍ DOPIS... 68 PŘÍLOHA Č. 4: HELIODOR PÍKA... 68
PŘÍLOHA Č. 5: OSOBNÍ SPIS H. PÍKY... 70 PŘÍLOHA Č. 6: JOSEF TOUFAR... 71 PŘÍLOHA Č. 7: MILADA HORÁKOVÁ... 71 PŘÍLOHA Č. 8: ZÁPIS O ZATČENÍ M. HORÁKOVÉ ZE DNE 27. 9. 1949... 72 PŘÍLOHA Č. 9: ZAHÁJENÍ PROCESU, M. HORÁKOVÁ PŘED SOUDEM... 73 PŘÍLOHA Č. 10: ZEMÍNOVÁ A NESTÁVAL... 74 PŘÍLOHA Č. 11: PŘEUČIL A BUCHAL... 75 PŘÍLOHA Č. 12: TITULKY RUDÉHO PRÁVA Z PROCESU S DR. M. HORÁKOVOU.. 76 PŘÍLOHA Č. 13: ZASLANÉ REZOLUCE... 77 PŘÍLOHA Č. 14: PORADNÍ PROTOKOL U STÁTNÍHO SOUDU V PRAZE ZE DNE 7. A 8. ČERVNA 1950... 78 PŘÍLOHA Č. 15: ROZSUDKY JMÉNEM REPUBLIKY... 79 PŘÍLOHA Č. 16: TELEGRAM ZASLANÝ ALBERTEM EINSTEINEM PREZIDENTU REPUBLIKY... 85 PŘÍLOHA Č. 17: ÚŘEDNÍ ZÁZNAM O POSLEDNÍCH SLOVECH PŘED VÝKONEM TRESTU... 86 PŘÍLOHA Č. 18: LÉČEBNÝ A OHLEDACÍ LIST MILADY HORÁKOVÉ... 87 PŘÍLOHA Č. 19: ZEMĚDĚLSKÉ NOVINY Z 10. ČERVNA 1950... 88 PŘÍLOHA Č. 20: ZEMĚDĚLSKÉ NOVINY Z 10. ČERVNA 1950... 89 PŘÍLOHA Č. 21: KOMIKS ČLÁNEK UNIKÁTNÍ KOMIKS PŘEDSTAVUJE MILADU HORÁKOVOU... 90 PŘÍLOHA Č. 22: VÝKAZ O PRODANÉM MAJETKU DR. M. HORÁKOVÉ Z 13. SRPNA 1952.... 91 PŘÍLOHA Č. 23: POMNÍK M. HORÁKOVÉ Z VLASTNÍ SBÍRKY... 92
1. ÚVOD 1. Úvod Cílem diplomové práce (dále jen DP ) je rozbor souvislostí mezi politickými poměry v Československu (dále jen ČSR ) po únorovém převratu roku 1948 a politickými procesy, které po tomto razantním nástupu komunistů nastaly. Diplomovou práci jsem rozčlenila do jednotlivých kapitol. V první kapitole, tj. úvodu, vystihnu hlavní body jednotlivých kapitol v diplomové práci. Druhá kapitola je zaměřena na celkový předúnorový a poúnorový nástup komunistické strany, opírající se o SSSR, v ČSR a ostatních satelitních zemích. Zde jsem vylíčila, jak se komunistické straně (dále jen KS ) postupně podařilo ovládnout všechny složky státní moci, respektive moc soudní, která hrála důležitou roli během procesů. Celá třetí kapitola je věnována důležitým politickým procesům s nekomunistickými činiteli. Připomínám zde hlavní úkol Státní bezpečnosti, která měla největší podíl při pronásledování občanů a při následné výrobě vykonstruovaných politických procesů. Nejdůležitější část DP, kapitola čtvrtá, analyzuje nejvýznamnější politický proces s dr. Miladou Horákovou a jejími druhy. Poslední pátá kapitola shrnuje získané poznatky. V DP jsou také zahrnuty přílohy v podobě dobových fotografií, článků z novin a úředních záznamů. Součástí DP je i přiložené CD-ROM, ve kterém naleznete tuto práci v elektronické podobě. 1
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU 2. Politická situace v Československu a ostatních zemích východního bloku 2.1 Československo Československo patřilo svým strategickým významem k důležitým státům Evropy, počínaje zeměpisnou polohou a konče ekonomickým potenciálem. Proto následující události, které se udály v Československu, vyvolaly značný zájem a nepokoj demokraticky smýšlejících zemí. 2.1.1 Politická situace před únorem 1948 Konání prvních poválečných voleb bylo smluveno na květen roku 1946, při této příležitosti se všechny kandidující politické strany Národní fronty 1 dohodly na slušném vedení předvolební kampaně. Jediná Komunistická strana Československa zahájila intenzivní agitaci, která obsahovala ostrá vystoupení a programová prohlášení (viz Příloha č. 1 na straně 67)nahoře. Stejně tak si vedla i Komunistická strana Slovenska, její kampaň byla ve znamení potyček a ostrých bojů proti silným demokratům. Následující volby konané 30. května téhož roku dopadly v celostátním měřítku příznivě pro KSČ, která získala nejvíce hlasů. Po ní následovali národní socialisté, lidová strana, demokratická strana a nakonec sociální demokracie, zatímco na Slovensku zvítězila s převahou volebních hlasů demokratická strana a po ní až strana komunistická (viz Tabulka 1 na straně 3). Premiérem první poválečné vlády byl jmenován předseda nejsilnější strany Klement Gottwald. Zatímco prezidentem Československé republiky byl zvolen Edvard Beneš. Komunisté získali devět ministerských křesel, na Ministerstvu národní obrany zasedl spřízněnec KSČ generál Ludvík Svoboda, na Ministerstvu vnitra byl Václav Nosek, ministrem informací se stal Václav Kopecký, ministrem národní osvěty byl jmenován Zdeněk Nejedlý, Ministerstvo zemědělství řídil 1 Národní fronta byl blok čtyř politických stran v českých zemích (komunisté, národní socialisté, sociální demokrati a lidovci) a dvou slovenských politických stran (strana demokratická a slovenští komunistické). 2
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU Július Ďuriš a další důležitá ministerstva jako Ministerstvo průmyslu či národní obrany byla ovládána lidmi, kteří se stali loutkami KSČ nebo byli se stranou ideologicky spřízněni. Všechna tato důležitá ministerstva, která měla enormní vliv na masy a především, rozhodovala o politickém zájmu republiky, byla řízena jedinou stranou. Ostatní resorty si rozdělili demokratičtí ministři, kteří ovšem na svých postech nemohli aktivně rozhodovat o závažných politických otázkách. Tabulka 1: Výsledky voleb do ústavodárného Národního shromáždění v roce 1946 % hlasů mandáty České země Československá sociálně demokratická strana dělnická 15,58 37 Československá strana lidová 20,24 46 Československá strana národně socialistická 23,66 55 Komunistická strana Československa 40,17 93 Prázdné lístky 0,35 - Slovensko Demokratická strana 62,00 43 Komunistická strana Slovenska 30,37 21 Strana práce 3,11 2 Strana slobody 3,73 3 Prázdné lístky 0,79 - Zdroj: Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1999. s. 523 Gottwaldova vláda předstoupila před Ústavodárné Národní shromáždění s novým vládním programem, v němž byl zakotven dvouletý plán hospodářské obnovy spolu s výstavbou republiky a taktéž obsahoval přípravu nové ústavy Československa. Tento dvouletý hospodářský plán měl přinést dokončení obnovy válkou postižené ekonomiky a to především na základě principů hospodářského plánování a státem centrálně řízené ekonomiky. Komunisté ovládali jak již bylo zmíněno i Ministerstvo vnitra, čímž se jim podařilo kontrolovat Sbor národní bezpečnosti (dále je SNB ). SNB byl tvořen dvěma složkami Veřejnou bezpečností (dále jen VB ) a Státní bezpečností (dále 3
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU jen StB ). Veřejná bezpečnost byla pověřena pořádkovou a kriminální službou, zatímco na druhé straně neuniformovaná složka SNB, tedy Státní bezpečnost, se zabývala zpravodajskou činností zaměřenou na odhalování vnitřního a vnějšího nepřítele. V politické policii, neboli v StB, působili tajní agenti a informátoři, kteří prováděli protizákonné operace ve prospěch KSČ. Mezi hlavní činnosti pracovníků StB patřily tajné odposlechy, vytváření falešných důkazů, na jejichž základě bylo možné kohokoliv zdiskreditovat, nebo v horším případě fyzicky zlikvidovat, součástí aktivit tohoto útvaru byly i úmyslné provokace. Pod pojmem provokace si lze představit ostře vyvolávané pře, sledování nekomunistických a později i samotných komunistických činitelů, kteří se pro KSČ najednou stali nepohodlnými a nebezpečnými živly. Tajní agenti Státní bezpečnosti zároveň přímo pronikali do nekomunistických stran, kde se snažili politické jádro rozštěpit, popřípadě přimět opoziční politiky k podpoře komunistické strany. StB se tak pomalu stávala velmi efektivním nástrojem při uplatňování výkonu komunistické moci. Avšak tyto machinace uvnitř politických stran stále nezaručovaly KSČ mocenský monopol. Komunisté věděli, že touto manipulací postupně ztrácí svou přízeň, a to nejen na parlamentní půdě. Na jednání ÚV KSČ z 11. prosince 1947 zaznělo, že strana musí získat převahu bez ohledu na parlamentní procedury. 2 Po schůzi komunisté už jen vyčkávali na ten správný okamžik, kdy dojde k rozhodujícímu střetu. V Národní frontě se začaly objevovat rozpory kvůli znárodnění a pozemkové reformě, avšak největší spor probíhal ohledně činnosti komunistického ministra Noska. Personální změny ve Sboru národní bezpečnosti, o kterých rozhodoval právě ministr vnitra Václav Nosek, byly poslední záminkou vzniku vládní krize.václav Nosek svévolně odvolal nekomunistické obvodní velitele SNB v Praze a nahradil je komunisty. Proti těmto změnám vystoupil ministr spravedlnosti Prokop Drtina na schůzi vlády dne 13. února 1948 a požadoval 2 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M.: Východ: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944 1989: vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha: Libri, 2000. s. 155 4
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU zrušení změn, které byly očividně ve prospěch komunistického vlivu. Vláda se tedy na základě ohrazení ze strany ministra spravedlnosti usnesla na zrušení kádrových změn. Představitelé KSČ v čele s jejím předsedou Gottwaldem a ministr vnitra Václav Nosek nebyli ochotni požadavkům vlády vyhovět, proto Nosek přestal docházet na schůze vlády. Vládní strana národních socialistů se rozhodla, že pokud komunisté nezruší změny v SNB, jejich ministři odstoupí z funkce, aby tím vyjádřili svůj nesouhlas se současnou politikou komunistů. Této politické krize si všimlo i vedení komunistické strany v SSSR, a proto 19. února přiletěl do Prahy náměstek ministra zahraničních věcí SSSR Valerian A. Zorin a nabídl komunistům vojenskou pomoc. Klement Gottwald tuto podporu odmítl, protože dokázal už dávno na svou stranu získat mocné nástroje jako armádu a bezpečnost, s jejichž pomocí si sliboval rozpoutání státního převratu. Druhého dne, tj. 20. února 1948, odmítli demokratičtí ministři (národní socialisté, lidovci a demokraté) účastnit se vládní schůze a podali nakonec demisi. Odstupující ministři předpokládali, že se k jejich demisi přidají nestraníci a sociálně demokratičtí ministři a tím by došlo k odstoupení celé vlády a tudíž k předčasným volbám. Poslední stranou, která mohla rozhodnout o padnutí vlády, byla sociální demokracie. Její hlasy právě zajišťovaly potřebnou většinu ve vládě, ale vedení sociální demokracie se k demisím nepřipojilo a ani se nechtělo podílet na většinové vládě s komunisty. Z 26 ministrů jich odstoupilo pouze 12, tedy menšina, což vedlo k tomu, že vláda mohla nadále pokračovat ve svém mandátu, jen bylo zapotřebí nahradit odstupující ministry. Nicméně Gottwald se rozhodl, že tuto situaci využije k tomu, aby svých cílů dosáhl snadněji a rychleji, proto již na druhý den svolal na Staroměstské náměstí manifestaci tvořenou členy KSČ a Sboru národní bezpečnosti. Na tomto shromáždění Gottwald vyzval své stoupence k zakládání akčních výborů 3 Národní fronty, které měly za úkol odstranit jejich odpůrce na všech důležitějších místech. Akční výbory se zmocnily i tiskáren, což vedlo 3 Akční výbory byly mocenskopolitické orgány zcela podřízené komunistům. Byly zakládány v obcích, závodech, institucích za účelem očistit veřejný život od odpůrců komunistické strany. 5
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU k ovládnutí nekomunistických tiskovin. Bezpečnostní složky společně s akčními výbory začaly obsazovat významná místa ve městě, zmocnila se kanceláří demokratických stran a začala nekompromisně zatýkat jejich činitele. Dne 24. února 1948 byla vyhlášena generální stávka, která zesílila tlak na prezidenta Beneše, aby přijal Gottwaldem navržené změny. Této stávky se zúčastnil pracující lid, který svým masivním počtem podpořil požadavky Komunistické strany Československa. Proto pod tlakem, výhrůžkami občanské války a sovětské intervence přijal 25. února 1948 prezident Beneš demise odstupujících ministrů a na návrh Klementa Gottwalda doplnil Národní shromáždění komunistickými stoupenci. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy přesně tak, jak byly podány, přijal... 4 Když se proti komunistům postavili studenti vysokých škol, vedl tento počin k zásahu a zatýkání hojné části demonstrujících Sborem národní bezpečnosti. 5 V této době už komunisté ovládali značnou část země. 2.1.2 Poúnorové události roku 1948 Pouze moudrý a vznešený vítěz se dokáže v okamžicích, kdy získá moc, obejít bez pomsty. Ti, kteří triumfovali v únoru 1948 a měsících následujících, měli ke vznešenosti dál než ke hvězdám. 6 Nově doplněné Národní shromáždění schválilo dne 10. března 1948 novou vládu a její vládní program, který obsahoval dva hlavní úkoly: další znárodňování a pozemkovou reformu. Nová ústava, známá též pod názvem Ústava 9. května, 4 Zvuková nahrávka projevu K. Gottwalda na Václavském náměstí 25. 2.1948. 5 Více Securitas imperii 12. Sborník k problematice 50. let. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2005. s. 41 6 Cílek, R.: Čas triumfu, čas pomsty: 1948-1952: pohled do zákulisí politických zločinů. Třebíč: Tempo, 1997. s. 7 6
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU byla přijata 9. května 1948 a vyhlásila lidově demokratickou republiku. Prezident Beneš ji odmítl podepsat, protože nesouhlasil s obsahem, v němž byla zahrnuta řada nedemokratických ustanovení. Mezitím se KSČ snažila upevnit svou moc už v celé zemi, primárním cílem byla likvidace všech politických stran, které by mohly ohrozit vývoj celého politického dění. Z tohoto důvodu přistoupila KSČ k eliminaci všech svých protivníků, počínaje oponenty a končící u nepohodlných členů strany. Totalitní perzekuce vyvolala rozsáhlou emigrační vlnu, která se dotkla všech sociálních skupin obyvatel. Z ČSR odcházeli jak nestraníci, tak i představitelé politických stran. Zpočátku komunistickým funkcionářům odchody bývalých politiků nevadily, jak je zřejmé z Gottwaldovy reakce: No, když uteče, tak co se stane. Jsou to staří dědkové, budeme jim muset platit penze, a k čemu nám jsou dobří? Ať jdou třeba do tramtárie. 7 Avšak tento liberální postoj netrval dlouho, díky kritice ze strany vedení KS v SSSR, že snadným útěkem do ciziny se posiluje zahraniční reakce, byl zpřísněn od roku 1950 přechod přes hranice a začal bezohledný hon na emigranty. Tím jak KSČ získávala stále větší mocenské postavení v celé společnosti, chybělo už jen stvrdit její nadvládu i formálně, a jelikož ztrácela na přízni, rozhodla se proto jít do voleb pod jednou společnou kandidátkou Národní fronty. Žádný kandidát ani strana nebyli k volbám připuštěni, pokud nebyli zapsáni na jednotné kandidátce NF. Na zmíněné kandidátce se tak objevili pouze lidé loajální ke KSČ a její bývalí i stávající tajní členové. Všichni občané s aktivním právem volit byli přinuceni pod výhružkou postihů veřejně se účastnit voleb. Voličský nesouhlas mohl být vyjádřen odevzdáním bílého tedy prázdného lístku. Ve volebních komisích v čele se zkušenými funkcionáři došlo ještě k upravování volebních výsledků. Oficiální vyhlášení výsledku voleb sdělovalo, že společná kandidátka Národní fronty 7 Kaplan, K.: Největší politický proces: M. Horáková a spol. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. s. 22 7
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU získala 86 % hlasů (viz Tabulka 2 na straně 8). Schválení únorové události téhož roku bylo tímto vítězstvím ve volbách přesvědčivě stvrzeno. Po nedemokratických květnových volbách, dne 7. června, odstoupil prezident Beneš ze své funkce, a za nedlouho poté byl na jeho post zvolen Klement Gottwald, který do funkce předsedy vlády jmenoval Antonína Zápotockého. Tabulka 2: Výsledky voleb do Národního shromáždění 30. 5. 1948 České země Slovensko pro kandidátku Národní fronty 87,12 % 84,91 % bílé lístky 9,32 % 13,98 % neplatné lístky 3,56 % 1,11 % Zdroj: Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1999 s. 523 Komunistická strana postupně dokončovala dlouhodobý plán na odstranění opozičních politických stran. Sociálně demokratická strana (viz Příloha č. 2 na straně 67) byla pohlcena komunistickou stranou ještě téhož měsíce, neboť i její levá frakce pod vedením Fierlingera o toto sloučení usilovalo. Zbytek politických stran byl zbaven veškerého politického významu, dalo by se říci, že se z nich staly mocensky nevýznamné a režimem kontrolované organizace. 2.1.3 Změny v justici po únoru 1948 Nejtemnějším obdobím československého soudnictví je bezpochyby období po komunistickém převratu roku 1948, které je charakteristické pronásledováním nepřátel strany vedoucí až k neblaze vykonstruovaným justičním vraždám. Justice se stala výkonným útvarem bezpečnosti a politických orgánů. O výši trestu rozhodoval politický sekretariát ÚV KSČ 8, který byl hlavním orgánem nejen v KSČ, ale i v celém státě. Rozhodnutím těchto orgánů dávala justice zdání legality a odbornosti. Ve skutečnosti všichni pracovníci justice, kteří se podíleli na politických procesech, věděli, že porušují československé zákony. Justice tak přispívala k tomu, aby 8 V sekretariátu Ústředního výboru Komunistické strany Československa měl zásadní slovo předseda strany Klement Gottwald, který byl i ve funkci generálního tajemníka strany. Dále v něm vystupoval Slánský, Čepička, Clementis, Kopecký, Fierlinger atd. 8
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU nebylo možno rozpoznat objektivní pravdu a tím nesla největší podíl na tom, že soudní přelíčení se změnilo v režírované divadlo, v němž každý účastník měl svou předem naučenou roli. Těsně po únorovém převratu na sjezdu komunistů v Ostravě vyjádřil předseda vlády Antonín Zápotocký ve svém projevu myšlenku, která se týkala společného směru justice a nově nastoleného politického systému v Československu: Dlouho jsme byli shovívaví, snad více než bylo třeba, a mnozí snad přestali věřit, že dovedeme sjednat pořádek. [ ] V našem státě převzal moc pracující lid a my si uděláme zákony na ochranu lidově demokratického řádu a mírové cesty k socialismu. Budeme trestat ty, kteří by chtěli naši mírovou cestu narušovat. Je třeba více bdělosti a pozornosti věnovat protistátním a reakčním živlům. 9 Na základě projevu A. Zápotockého bylo zahájeno zřizování justičních institucí, které postupem času ztrácely svou svrchovanost. Ve státě sice formálně existovala moc zákonodárná, výkonná a soudní, ale ve skutečnosti byly tyto moci zrušeny, respektive tyto tři moci byly prováděny jedním vykonavatelem, a to komunistickou stranou. o Zřízení Státního soudu Zákonem č. 232/1948 Sb. byl zřízen Státní soud a Státní prokuratura s určením pro trestné činy podle zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, jenž nahradil dosavadní zákon č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky. Zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu, porušil všechny dosud platné zákonné a morální principy justice a spravedlnosti a nezávislosti soudu, soudy prakticky deklasoval na výkonný orgán Komunistické strany Československa, orgánů Ministerstva vnitra ČSR, Ministerstva spravedlnosti ČSR a Státní bezpečnosti. Stal se v zakladatelském období komunistického režimu nástrojem politické represe, perzekuce a masové nezákonnosti, jímž bylo v letech 9 Vorel, J. a kolektiv. Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díl I. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003. s. 15. 9
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU 1948 1952 za trestné činy politické povahy odsouzeno téměř 27 000 osob. 10 Státní soud tedy soudil trestné činy uvedené v zákoně na ochranu republiky, tzn. příslušel politickým procesům. o Zákon o zlidovění soudnictví Další výraznou změnou v organizaci justice bylo přijetí zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, ze dne 22. prosince 1948. Důležitým prvkem, který tento zákon přinesl, byla účast laiků v senátech soudů. V každém soudním líčení vystupoval senát, který byl složený z předsedy senátu (tj. soudce z povolání) a přísedících (tj. soudci z lidu). Pokud se v trestním řízení jednalo o trest smrti 11, soudilo se v senátech složených z pěti členů, neboli ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu. Soudci z lidu a soudci z povolání si byli při rozhodování rovni. Smysl všech nových opatření shrnul ministr národní bezpečnosti Karol Bacílek na konferenci KSČ v roce 1952: O tom, kdo je vinen a kdo je nevinen, kde končí omyly a chyby a nastává trestní odpovědnost, rozhodne strana za pomoci orgánů národní bezpečnosti. 12 V tomto proslovu vyjádřil komunista Bacílek souvislost justice a komunistické strany v politických procesech, a tak potvrdil to, co se vlastně dělo od počátku roku 1948, tj. že samotná justice nerozhodovala o vině a nevině ani o výši uloženého trestu. o Ústavní zákon č. 150/1948 Sb. Ústava byla schválena Národním shromážděním 9. května 1948. Již některé paragrafy předurčovaly politické klima ve společnosti. Mnohé právní normy byly postupem času obcházeny nebo dokonce nebyly vůbec dodržovány. o Zákon na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. 10 Vorel, J. a kolektiv: Československá justice v letech 1948-1953 v dokumentech. Díl I. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2003. s. 15 11 O trestu smrti rozhodly již před konáním samotného soudního líčení orgány KSČ. 12 Kaplan, K.: Nebezpečná bezpečnost: [státní bezpečnost 1948-1956]. Brno: Doplněk, 1999. s. 100 10
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU Již od počátku KSČ bojovala proti svým nepřátelům, nicméně s razantním nástupem nového politického systému se stále častěji objevovaly masivní skupiny odpůrců, které svým postojem dávaly najevo svůj nesouhlas s vedením politiky KSČ. Z tohoto důvodu bylo zapotřebí ze strany KSČ zlikvidovat či izolovat nebezpečné živly, které narušovaly či bojkotovaly nový totalitní řád. Komunisté nejprve využili legální způsob, a to že zákon č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, novelizovali zákonem 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Počínání, které bylo dříve beztrestné, se nyní stalo nejtěžším trestným činem, trestní sazby se zvýšily a trest smrti se objevoval bezmála u každého trestného činu. Podle tohoto zákona mohl být člověk odsouzený už jen kvůli svým politickým názorům, právní norma dávala povolení svévolně stíhat, odsuzovat a vraždit, a to vše jen na ochranu republiky. 2.2 Politické systémy v zemích východního bloku Po únorovém komunistickém převratu v Československu začaly dříve či později podobné procesy v další evropských zemích, které se nacházely pod sovětským vlivem. Komunistům se postupně podařilo obsazovat státy, v nichž prosazovali totalitní zvůli. Komunistický režim byl mimo jiné zaveden v těchto zemích: v Polsku, v ČSR, v Maďarsku, v Rumunsku, v Bulharsku, v Albánii, v NDR a v Jugoslávii. V zemích jako je Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a také můžeme připojit Československo a Polsko, tvořili sice komunisté politické strany, avšak neměly zpočátku silnou politickou základnu. Komunistické straně proto k získání moci ve velké míře napomohla i přítomnost či přímo pomoc sovětských okupačních vojsk. Ve zcela rozdílné situaci se objevila Jugoslávie a Albánie, protože KS po 2. světové válce disponovaly účinnou silou. Jugoslávským komunistům se podařilo zbavit svých potenciálních odpůrců během kruté občanské války a albánští komunisté tvořili jedinou politickou stranu v zemi. Všechny výše jmenované země měly společné rysy, které byly zavedeny komunistickými stranami působícími na daných územích. O svobodě a tudíž ani demokracii se v této době nedá vůbec hovořit. Jakmile se komunistům podařilo 11
2. POLITICKÁ SITUACE V ČESKOSLOVENSKU A OSTATNÍCH ZEMÍCH VÝCHODNÍHO BLOKU dostat k moci, zrušili jakékoliv demokratické snahy občanů a spolků, likvidovali ostatní politické strany, zavedli centralizaci řízení hospodářství, znárodňování průmyslu a kolektivizace. Komunistům se podařilo ovládnout celou společnost a ten, kdo se vzpíral novému režimu, neunikl trestu. Smutnou kapitolou celého období komunistické totalitní nadvlády bylo pronásledování a úmyslné vraždění nevinných občanů států, které byly začleněny do východního bloku pod patronací SSSR. 12
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR 3. Procesy s představiteli nekomunistického tábora v ČSR Téměř všechny vlády tyranů bez výjimky zneužívají trestního procesu ke vnucování své vůle, ale přitom se snaží zachovat zdání zákonnosti. 13 Po vítězném únoru začala KSČ vládnout podle hesla: Kdo nejde s námi jde proti nám, jak se psalo v agitačním dopise (viz Příloha č. 3 na straně 68). Neboť jak již bylo řečeno, současně s novým totalitním režimem se objevovali i lidé, kteří proti němu vystupovali a zásadně s ním nesouhlasili. Od komunistického převratu začali komunisté podezírat stále větší okruh občanů z nenávisti k režimu, dokonce se tato nedůvěra časem obrátila i na samotné členy komunistického vedení. Byly zahájeny hromadné represe proti domnělým i skutečným odpůrcům, kteří pocházeli ze všech vrstev obyvatel: armáda a druhý odboj církev členové opozičních politických stran inteligence kulturní a vědecká oblast rolníci a kulaci 14 živnostníci studenti diplomaté dělníci státní úředníci sportovci samotní členové KSČ 13 Malý, K., Soukup, L.: Vývoj práva v Československu v letech 1945 1989. Praha: Karolinum, 2004, s. 307 14 Kulak je slovo ruského původu, které označuje bohaté rolníky. V Československu se kulak používal pro rolníky s výměrou nad 15 ha. 13
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR 3.1 Státní bezpečnost V tomto období byla důležitou složkou Státní bezpečnost, jejíž hlavní náplní bylo vyhledávat, odhalovat a vytvářet nepřátele režimu a o těchto podezřelých osobách shromažďovat nejrůznější informace. Dokonce i ministři byli sledováni, a to svými nejbližšími spolupracovníky, kteří pracovali tajně pro StB. Proto si v této době nikdo nemohl být jistý svou budoucností, protože StB disponovala ohromnou mocí získat jakékoliv smyšlené údaje, falešné důkazy či podezření o spiknutí a jakmile se rozhodla někoho zničit, tak to udělala. Členové StB získané informace zařazovali do tajných svazků a důvěrně je zasílali prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Tajná sdělení obsahovala údaje o setkáních a stycích, dále názory, korespondenci, různá podezření a detailní popis pohybů všech funkcionářů KSČ spolu se státními činiteli z nekomunistických stran. Vedoucí funkcionáři KSČ se obávali, že ilegální skupinky nepřátel se postupně připravují na převrat v ČSR, proto použili k jejich odstranění právě seznamy podezřelých, které vznikaly od roku 1948. K dalším zdrojům odhalování odpůrců patřily i smyšlené výpovědi vězněných osob. Tyto výpovědi byly vynucené různými stupni násilí. Vyšetřovatelé se dozvídali o osobách a z jejich pohledu o ilegálních skupinách prostřednictvím výslechu, který měl vždy směřovat na předem vytipovanou osobu. Proto komunisté ke zničení ilegálních skupin začali používat rafinované provokace, do nichž byly zapojeny celé sítě tajných spolupracovníků. Pomocí úmyslně vytvořené provokace pronikli pracovníci StB do nekomunistických politických stran, kde se snažili vyvolávat hádky nebo likvidovat jakékoliv náznaky opozice vůči stávajícímu režimu. Též se jim dařilo proniknout do již objeveného nepřátelského prostředí, kde zjišťovali další nové skupiny a informovali své řídící orgány o činnostech jak skupin a tak samotných osob. Cílem těchto aktivit bylo dostat všechny skupiny a organizace pod kontrolu, avšak v praxi se stávalo to, že mnohem snadnější bylo likvidovat ilegální organizace 14
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR vytvořené na základě provokace. Mezi největší provokace vytvořené StB patřily akce Kámen 15 či akce Skaut. 16 3.2 Mechanismus výroby politických procesů Politické procesy byly dvojího druhu. Nejprve se konaly politické procesy, které měly pracujícímu lidu poskytnout důkazy o komunistické oprávněnosti února roku 1948, kdy se ostatní politické strany údajně snažily o převrat. Avšak tyto procesy, týkající se minulosti komunistického zápasu o moc, přestaly být poté aktuální. Politické procesy se začaly běžně používat, staly se nástrojem a rutinní součástí politiky, kterými se řešily veškeré problémy. 3.2.1 Sovětští poradci a jejich metody vyšetřování V StB působili i sovětští poradci, Lichačev a Makarov, kteří měli hlavní rozhodující slovo během politických procesů. Kolébkou velkolepých politických procesů byl totiž SSSR, kde měly procesy ve 30. letech obrovskou publicitu. Jejich cílem bylo zastrašit veřejnost a zároveň zamezit odporu proti stalinské diktatuře. Z těchto důvodů se na sovětské poradce hledělo s úctou jako na vzor s největšími zkušenostmi z této oblasti. Tito experti na vykonstruované procesy přijeli do Československa na základě pozvání Gottwalda a Slánského, aby zinscenovali velký proces, který by předčil procesy v sousedních zemích 17 a odhalil by imperialistické agenty na území Československa právě v řadách nekomunistických stran, které byly trnem v oku vedení KSČ. Poradce Lichačev se ke své práci vyjádřil takto: Stalin mě poslal, abych zorganizoval procesy a já nemohu ztrácet čas. Přijel jsem do Československa ne proto, abych diskutoval, ale abych stínal hlavy 18 Sovětští poradci s sebou rovněž do politických procesů přinesli nové prvky jako např. tvrdý psychický nátlak, dlouhodobé, nepřetržité a 15 V akci Kámen šlo o vytvoření falešných státních hranic s falešnými celnicemi, celníky a americkými agenty. Více na Kaplan, K.: Největší politický proces. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995. s. 71 16 Akce Skaut byla namířena proti zahraničnímu a domácímu odboji, kdy StB vyslala tajně svého člověka majora Krále do exilu, aby podával zprávy a získával přehled o odpůrcích režimu. 17 Politické procesy se již úspěšně uskutečnily v Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Albánii. 18 Ivanov, M.: Justiční vražda, aneb smrt Milady Horákové. Praha: Betty, 1991. s. 161 15
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR vyčerpávající výslechy, výslechový plán s předem danými odpověďmi a nechvalně známé konstrukce monstrprocesů. Každé vyšetřování obviněného (který byl předtím zatčen příslušníky StB) probíhalo podle předem stanoveného rozvrhu. Nejprve byl vězeň vyslýchán, na základě jeho výpovědi a výpovědí dalších svědků získali vyšetřovatelé fakta, informace a údaje o různých činnostech. Z těchto získaných podkladů se vytvořil výslechový plán, jenž sice obsahoval sdělená fakta, ale způsob jejich uspořádání a záměrné vynechání dalších údajů, dával zcela jiný smysl. Byl tedy tvořen otázkami s již předem napsanými odpověďmi, vyšetřovaný byl při dalších sezeních přinucen na kladené otázky odpovídat podle zmíněného plánu. Mnohdy takové vyšetřování trvalo hodiny a dokonce i dny, dokud vyšetřovatel nedosáhl požadovaných odpovědí. Vyšetřovatelé s přibývajícím počtem vězňů dostávali pomocné síly, často jimi byli absolventi krátkodobých kurzů, kteří kolem sebe šířili hrůzu a strach. Během vyšetřování se používalo jak fyzického tak psychického násilí, kterého se vůbec nešetřilo. Užívání trestů shrnul bývalý politický vězeň Filip Jánský: Lidé byli přiváženi k výslechům jako dobytek s pytlem na hlavě, byli poutáni na rukou i nohou, byli oslepováni žárovkami, byli honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, byli jim vyráženy zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem, byla jim po nasycení uzenými rybami a po umístění do silně vyhřáté místnosti odpírána voda, byl jim násilně znemožňován spánek; lidé byli po dlouhé dny máčeni ve vaně napuštěné fekáliemi a močí tak, že jim vyčnívala jen hlava, byli šokováni elektřinou a byla jim dokonce drcena varlata, kterýžto úkon byl v tamních odborových kruzích nazýván telecí bečení nebo též rajský protlak. 19 K dalším fyzickým trestům patřilo kupříkladu bití obušky a mokrými ručníky po celém těle, škrcení, drcení prstů lisem, lámání končetin, vrážení špendlíků pod nehty a jejich následné vytrhávání. Vyšetřovatelé ještě používali pro získání přiznání vyšetřovaného injekce s drogou. 19 Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Praha : Univerzum, 1990. s. 152 16
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR K psychickému týrání, kterého se také používalo, se řadilo vyhrožování smrtí (vězeň byl neustále upozorňován, že bude popraven, když se nepřizná) nebo fyzickou likvidací příbuzných. Tento vyšetřovací systém, založený na týrání vězně, byl natolik účinný, že se stal obecně platnou formulí. Jakmile tyto sadistické tresty, které měly za úkol ponížit lidskou důstojnost, přiměly vyšetřovaného k podpisu falešného doznání, které bylo v tu chvíli pro něj jedinou cestou k osvobození od krutého týrání, mohly se konat přípravy na zinscenovaný proces. Bohužel tyto krutosti si vyžádaly ještě před samotným politickým procesem oběti, neboť se vyšetřovatelům častokrát podařilo ubít vyšetřovaného k smrti již během surového výslechu. Jiní vyšetřovaní našli východisko z brutálního mučení v sebevraždě. 3.2.2 Příprava politického procesu Posledním úkolem byla příprava soudního líčení. K velkým procesům byly vytvářeny doslovné scénáře. Každý v soudním procesu měl svou předem danou úlohu, kterou se musel naučit nazpaměť. StB zodpovídala jak za obžalovaného, že sehraje ukázkově svou roli v připravované frašce, tak i za svědky. Tohoto efektu docilovali neustálými výslechy po vzoru připraveného systému otázek, podle kterého se také řídila samotná žaloba. Svědci většinou pocházeli z vězení a svou řeč měli nacvičenou také nazpaměť, byli neustále zastrašováni, aby se jejich výpověď nelišila od scénáře. Role soudnictví byla pouze formální. Justice nejprve dostala případy s vykonstruovanou trestnou činností, případy tedy přijímala, žalovala a soudila obžalované a následně vynášela určené tresty. Důležité je připomenout, že justice nebyla nezávislou institucí, jak ji známe z demokratických zemích, proto bohužel nemohla rozhodovat podle svého uvážení. Primárním úkol soudní moci v totalitním státě bylo interpretovat již předem daná rozhodnutí komunistických orgánů. O rozsudcích tedy nerozhodovaly příslušné justiční orgány, nýbrž instituce stojící zcela mimo ně. 17
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR 3.3 Politické procesy s příslušníky armády Komunistický režim potřeboval k upevnění své moci hlavně ovládnout československou armádu, avšak v cestě mu stáli její členové věrni demokratickým myšlenkám. Komunisté se museli zbavit všech příslušníků armády, kteří neuznávali nový režim a nechtěli ho zavádět ani v československé armádě. Během těchto vojenských čistek z armády buď dobrovolně nebo nuceně odešly tisíce důstojníků a generálů. Všichni tito příslušníci armády byli lidé na pravém místě, vystudovali vojenské školy, měly zkušenosti z bojů z 2. světové války a domácího odboje. Na jejich místa poté nastoupili vybraní členové KSČ, kteří prakticky neměli žádné zkušenosti ani znalosti v oblasti armády. Nedílnou součástí Československé lidové armády se staly i jednotky Pomocných technických praporů 20. Do těchto jednotek byli nedobrovolně zařazováni politicky nespolehlivé osoby podléhající brannému zákonu. Cílem vytváření těchto jednotek bylo převychovat tyto nespolehlivé osoby za pomoci těžké manuální práce. Většina důstojníků a generálů armády byla obžalována z trestného činu velezrady, vyzvědačství, úklady o republiku, zrady za války, spolupráce s gestapem či imperialistickou službou. Veškerá fiktivní přiznání byla vyšetřovateli vynucena za použití hrubých metod, jak fyzických tak psychických. Komunisté se postupně zbavovali jak účastníků západního odboje, tak i východního bez ohledu na jejich zásluhy v bojích za svobodu Československého státu. První velkou obětí politických procesů v armádě ČSR se stal generál Heliodor Píka (viz Příloha č. 4 na straně 69). Jeho případ je typickou ukázkou toho, jak komunistický režim přešel od demokracie k totalitní zvůli, v níž se postupně zbavoval nepohodlných osob. Tato první justiční vražda bývá často opomínána vlivem dalších známých vykonstruovaných procesů. 20 Pomocné technické prapory, tzv. PTP, byly tvořeny nespolehlivými branci, staršími kněžími, vojáky ze zahraničních jednotek. Členové PTP byly též nazýváni Černými barony, kvůli černým páskám na rukávech a působení několika členům šlechtických rodin mezi ostatními příslušníky. 18
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štítině v opavském Slezsku. Společně se svými pěti sourozenci pocházel z chudé rodiny. Přes dlouholeté odříkání se Heliodorovi podařilo studovat na opavském gymnáziu. Když vypukla 1. sv. válka, musel ze školy odejít a nedlouho nato byl odvelen na ruskou frontu. Zde přešel na výzvu českého odboje do ruských legií a účastnil se bojů jak v Rusku tak i ve Francii, kde se stal uznávaným poručíkem. Díky svým mimořádným strategickým schopnostem se Heliodorovi podařilo vystudovat vojenskou a pěchotní školu ve Francii. Poté Heliodor Píka pracoval jako atašé pro Rumunsko a Turecko. Za 2. světové války řídil zpravodajskou skupinu v Bukurešti a Istanbulu. Navazuje styky s anglickou tajnou službou, aby mohli společně bojovat proti fašismu. Poté se stal náčelníkem Čs. vojenské mise v SSSR. Při pobytu v SSSR se často stávalo, že se jeho názory neshodovaly se sovětským armádním velením, napětí se pomalu stupňovalo. H. Píka plnil směrnice londýnské exilové vlády, která chtěla navázat v budoucím Československu na demokracii první republiky, zatímco Moskva chtěla vytvořit stát s její vlastní ideologií. V SSSR se mu podařilo za velmi těžkých podmínek vystavět první československé jednotky. Poté je Heliodor Píka povýšen do hodnosti brigádního generála. V poválečných letech 1945 až 1948 působil jako zástupce náčelníka hlavního štábu Čs. armády. Po únorovém převratu roku 1948 byl zatčen a obviněn z několika trestných činů i přesto, že požíval značné autority. To, že si komunisté dovolili zatknout a obvinit tak váženého člověka, který nasazoval život při osvobozování Československa, byl signál, že se nový režim před nikým nezastaví. O tento proces projevila značný zájem i Moskva, neboť H. Píka byl při pobytu v SSSR obeznámen s praktikami sovětské zpravodajské služby a tudíž bylo zapotřebí zbavit se všech svědků. Na základě nepravdivých výpovědí a zfalšovaných depeší byl H. Píka křivě obviněn ze zrádcovské zpravodajské činnosti a z vyzvědačství. Vyšetřovatel dr. Karel Vaš neustále vycházel z poslaných zpráv mezi Píkou a londýnskou vládou za války, v nichž byly obsaženy rozkazy a směrnice, které měl generál Píka plnit. Heliodor Píka během vyšetřování konstatoval, že si vyměňoval názory s britským 19
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR generálem, ale žádné státní tajemství nikomu neprozradil. Jisté je, že výpovědi H. Píky byly upravovány, tak jako výpovědi podivně nalezených svědků. Proti Píkovi vypovídal i náměstek předsedy vlády Zdeněk Fierlinger 21. Soudní proces s Heliodorem Píkou začal 26. ledna 1949 a byl ukončen o dva dny později, 28. ledna. Ze soudního přelíčení byla vyloučena jak sama veřejnost vzhledem k projednávání případu souvisejícího se státním tajemstvím, tak se jednání neúčastnili ani svědci. Na základě přečteného obžalovacího spisu prohlásil Heliodor Píka, že se cítí být nevinen ze spáchání vojenské zrady a ze zneužití svěřené moci. Během dvou dnů byl před soudem vyslýchán a snažil se vyvracet nepodložené a smyšlené argumenty obžaloby. Celý případ posunul k tragickému konci neobjektivní soudní znalec Zadina, jehož posudek neobsahoval ani jediný konkrétní důkaz usvědčující H. Píku. Za to byl zmíněný posudek zaměřen na stav mezinárodní politiky a na předpoklad, týkající se možné úvahy, jakou funkci v mezinárodní politice mohl sehrát právě H. Píka. Rozsudek jménem republiky zněl trest smrti oběšením. Heliodor Píka podal proti rozsudku zmateční stížnost 22 a odvolání, které mu Nejvyšší soud v Brně zamítl. Poslední nadějí bylo žádat prezidenta ČSR Klementa Gottwalda o milost, kterou mu však zamítl. Gottwalda ani neoblomil dopis francouzského generála Fauchera, přimlouvajícího se za generála Píku. Jeho poprava se konala 21. června 1949 (viz Příloha č. 5 na straně 70). Z krátkého zápisu o výkonu trestu se mimo jiné dovíme i poslední přání Heliodora Píky: Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa. 23 O to zdrcující jsou poslední informace ze stejného zápisu: Po provedené exekuci hlásí v 6:08 hodin mistr 21 Z. Fierlinger působil jako vyslanec ČSR v SSSR (1937 1945), kde podával komunistům veškeré zprávy přicházející z Londýna. Zde se ukázal jako spolupracovník sovětské tajné služby, i když na veřejnosti vystupoval jako sociální demokrat. 22 Zmateční stížnost napadala rozsudek nepřímo, vytýkala nesprávný či nezákonný postup při rozhodování soudu. V případě H. Píky došlo právě k rozporu s trestním řádem, že nebyli v jeho přítomnosti během soudního líčení vyslyšeni svědci. 23 Váhala, R.: Smrt generála. Praha: Melantrich, 1992. s. 71 20
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR popravčí, že poprava byla provedena. V 6:15 konstatuje úřední lékař u popraveného smrt udušením. 24 Syn H. Píky Milan Píka společně s obhájcem dr. Váhalem očistili jeho jméno v roce 1968, kdy ho Vyšší vojenský soud v Příbrami zprostil původní obžaloby. V roce 1991 mu prezident Havel udělil Řád M. R. Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době 2. světové války a povýšil ho do hodnosti armádního generála in memoriam. Krátce po smrti generála Heliodora Píky se rozpoutaly další vykonstruované procesy, v nichž už nebyli obžalováni jenom generálové a důstojníci, ale další stovky nevinných lidí. 3.4 Politické procesy s církevními činiteli Komunisté již od počátku nově nastolené vlády pokládali církev za velice silného nepřítele. Církev zvláště ta katolická měla převahu v několika oblastech na rozdíl od komunistického režimu. Katolická církev patřila mezi nejpočetnější církevní instituce, byla nejorganizovanější a její hlavní sídlo neboli centrum církve se nacházelo mimo zemi ovládanou totalitní vládou, proto se také komunisté snažili československou církev odtrhnout od Vatikánu. Církev neuznala ani legitimitu totalitního režimu a nejen kvůli tomu, ale i předchozím bodům se musela komunistická vláda zbavit těchto nepřátel, kteří ohrožovali její mocenský monopol. Komunistický režim se nechtěl s nikým dělit o moc, proto bylo nutné si církve podrobit a kontrolovat jejich činnosti. Po komunistickém převratu přešlo vedení KSČ k otevřenému útoku proti nejsilnější katolické církvi s použitím dosavadních represí jako je cenzura či zákaz církevních novin. Komunistické vedení se shodlo, že nejlepším řešením církevní otázky budou církevní zákony legitimizující represe, které byly vydány v roce 1949, a které citelně zasahovaly do nezávislosti církevních institucí. Církve byly od této chvíle hospodářsky závislé na státu, duchovní potřebovali k výkonu své práce souhlas seshora a byla zavedena tvrdá kontrola ze strany státu, vše vyústilo ve rušení 24 Váhala, R.: tamtéž. s. 71 21
3. PROCESY S PŘEDSTAVITELI NEKOMUNISTICKÉHO TÁBORA V ČSR církevních řádů a zatýkání jejich členů. K tomu, aby mohli komunisté rozpoutat otevřenou kampaň proti církevním činitelům a samotnému Vatikánu, potřebovali nějakou záminku, tou se stal tzv. zázrak v Číhošti. Ráda bych tedy připomněla první chystaný velký politický proces s církevním představitelem, který komunisté chtěli zinscenovat, aby ukázali lidu, jakých odporných praktik je církev schopná činit proti občanům, respektive proti lidově demokratickému režimu. Komunisté si od tohoto činu slibovali, že všemu lidu odhalí propojení československých církví s imperialistickou propagandou představovanou Vatikánem. Tento proces se však iniciátorům nezdařil, a to vzhledem k té skutečnosti, že vyšetřovaný kněz ještě před připravovaným procesem na následky krutých výslechů a sadistického mrzačení zemřel. Tomuto soudnímu řízení měl předcházet tzv. číhošťský zázrak, který se stal v Číhošti u Ledče nad Sázavou na adventní neděli v prosinci roku 1949. Svědci později uvedli, že se při kázání na oltáři nápadně vychýlil křížek, a to takovým způsobem, že se kýval ze strany na stranu. Lidé při mši toto znamení považovali za Boží sdělení. Kněz Josef Toufar (viz Příloha č. 6 na straně 71), který působil v tomto kostelíku a téhož dne kázal, si tohoto úkazu nevšiml, byl na něj upozorněn až věřícími. Následující týdny do kostelíku přicházeli poutníci, čehož si nemohly nevšimnout i tajné složky StB. Josef Toufar byl zatčen před kostelíkem příslušníky StB 28. ledna 1950 a dopraven do vazby. Zde ho policie označila za původce tohoto podvrhu, i když Toufar se zapřísahal, že pohyb křížku nezapříčinil. Příslušníci StB objasnili, že pohyb kříže neobsahuje žádné Boží sdělení, což musí mít každý zázrak. Komunisté si se zatčením Toufara slibovali, že v připravovaném procesu kněz vypoví před soudem, jaké je propojení církve s imperialistickými nepřáteli. Josef Toufar byl od 1. února 1950 vyslýchán téměř každý den, vyšetřovatelé používali k získání jeho přiznání velmi krutých praktik. Hlavní vyšetřovatel StB Ladislav Mácha, který Josefa Toufara brutálně vyslýchal, se vyjádřil k případu takto:...p. Toufar dostal napřed pár pohlavků a potom gumovým obuškem přes zadek a 22