Vladimír Šlapeta. Je třeba šířit porozumění pro architekturu You Should Spread the Understanding of Architecture

Interview Vladimír Šlapeta Je třeba šířit porozumění pro architekturu You Should Spread the Understanding of Architecture Robert Potokar Vladimír Šlapeta's archive Vladimír Šlapeta je architektem profesí i srdcem. Jeho činnost se zaměřuje na podrobné zkoumání dějin moderní architektury, a to především modernu a funkcionalismus 20. a 30. let 20. století v Československu. Vladimír Šlapeta is an architect by profession and in his heart. His work focuses on detailed research on the history of modern architecture, especially architectural Modernism and functionalism of the 1920s and 1930s in Czechoslovakia. 36

photo: David Židlický Na počátku své kariéry se Vladimír Šlapeta nejprve zabýval projektováním. Jeho studium a následné zaměstnání v muzeu ho však přivedlo k bádání v oboru dějin moderní architektury. Vydal několik významných publikací o československé a středoevropské moderní architektuře, které se dočkaly širokého mezinárodního uznání a ocenění. Kromě výuky byl rovněž delší dobu děkanem Fakulty architektury čvut v Praze a později rovněž děkanem Fakulty architektury vut v Brně. Tento rozhovor se odehrál 1. června v prostorách vily Tugendhat od Miese Van der Rohe a posléze i v brněnské funkcionalistické kavárně era od architekta Josefa Kranze, která nedávno prošla velkou renovací. Villa Tugendhat Piranesi Začněme otázkami na Miesovu brněnskou vilu Tugendhat. Pro zimní číslo Piranesi v roce 2013 jste napsal rozsáhlý článek o dějinách a vzniku této stavby, která patří k nejvýznamnějším architektonickým dílům 20. století. Vila nedávno prošla příkladnou renovací a otevřela se návštěvníkům. Můžete ke svému článku něco dodat? Vladimír Šlapeta Vila Tugendhat je opravdovým milníkem nové architektury a nepochybně jde o završení architektova berlínského období. Je symbolem transcendentní koncepce architektury a zároveň jde o výtečné vyjádření polarity mezi prostorovou abstrakcí a transparentností, konstruktivní čistotou a vznešeností materiálů. Je rovněž příkladem toho, jak lze posunout koncept minimalismu v architektuře od domu»existenčního minima«k domu»existenčního maxima«. Dům Tugendat otevřel mnoho cest k pozdějšímu rozvoji a interpretaci. Z předválečného období můžeme třeba připomenout Vilu Mairea od Alvara Aalta, z pozdější doby pak Farnsworth House od Miese, Skleněný dům od Philipa Johnsona, ateliér Charlese a Ray Eamesových a z poslední doby třeba práce Souto de Moury nebo Stephana Beela. Jaká byla vaše role během nedávné renovace vily? Byl jsem společně s kolegy ze Švýcarska, Nizozemska, Portugalska a Německa jmenován členem mezinárodního poradního sboru primátora. Jednotliví poradci vyjadřovali své názory na to, jak by měla rekonstrukce vypadat, a tento sbor sehrál rovněž významnou roli v určitých kritických okamžicích. Ve svém článku rovněž upozorňujete na reakci tehdejší české avantgardní scény na stavbu této vily i na to, že o ní nebylo mnoho publikováno. Zmiňujete rovněž skutečnost, že ji architekti kritizovali nebo prostě ignorovali. Je paradoxem, že architekti Karel Janů a Jiří Štursa, brojící veřejně proti stavbě vil pro elitu dostali koncem 30. let zakázku na velmi luxusní dům Karla Volmana v Čelákovicích u Prahy a tento projekt také realizovali. Tuto stavbu však publikovali až v průběhu Pražského jara v roce 1968, protože by předtím mohla poškodit jejich pověst radikálních levičáků. Vzhledem k tomu, že přední československé předválečné architektonické časopisy Stavba a Stavitel byly mírně nalevo, soukromé vily, jako například vily Bohuslava Fuchse a Ernesta Wiesnera v Brně, nebo projekty Vladimíra Grégra a bratří Šlapetových či Oscara a Elly Oehlerových se v domácím odborném tisku téměř nepublikovaly. Vycházely ve společenských týdenících a měsíčnících pro vyšší střední třídu jako eva, Měsíc či Salon, případně v zahraničí v L architecture d aujourd hui, v Anglii a v Itálii. Po druhé světové válce pak tento typ zakázky luxusní vila stejně jako tento typ klienta vinou politického vývoje zcela zanikly. Když se vila objevila na obálce magazínu Piranesi, nebyli čtenáři mimo architektonické kruhy ochotni uvěřit, že je více než 80 let stará. Její koncept a uspořádání vypadají stále tak moderně a jedinečně. Jde o horizontální koncept s různými vrstvami: vrstvou zasvěcenou soukromému životu, vrstvou pro společenský život a pak ještě terasou a technickým suterénem, kde se nachází všechna technická zařízení včetně klimatizace, což byl pochopitelně důsledek technického pokroku. Zajímavé na tom je, že jde o otevřený a transcendentní koncept bydlení, zcela oproštěný od dekorativismu minulosti. Pak tu máte rovněž polaritu mezi lehkostí a hmotností protikladnými prvky architektury v daném místě a čase. A objevuje se tu opět i otázka luxusu. Jde o velmi specifický luxus využívající svým způsobem těchto minimalistických ambicí: hra s materiálem, hra s prostorem a hra se světlem. Tyto tři prvky využíval architekt prostřednictvím co nejvznešenějšího jazyka. Vila Tugendhat pochopitelně nepředstavuje příklad typického českého funkcionalismu, v porovnání s ostatní produkcí 30. let jde spíše o jedinečnou a drahou záležitost. Mohl byste nám tuto oblast trochu osvětlit? Levicoví intelektuálové, jako Karel Teige a Milena Jesenská, kritizovali především luxusní materiály a technologie, které považovali za antisociální. Navrhování vil obecně kritizovali jako něco, co je již»passé«a představuje symbol služeb buržoazní společnosti. Tato činnost jako taková proto nemůže zosobňovat pokrok v moderní architektuře, která by se měla soustředit na sociální otázky: bydlení, zdravotnictví, vzdělání, rekreaci, průmysl a podnikání, dopravu atp. 1 Vladimír Šlapeta a Robert Potokar před vilou Tugendhat v Brně 1. června 2014 1 Vladimír Šlapeta and Robert Potokar in front of Villa Tugendhat, Brno, 1 June 2014 26 N Piranesi 34/14

Vila Tugendhat je opravdovým milníkem nové architektury a nepochybně jde o završení architektova berlínského období. photo: Staša Baranja photo: Staša Baranja photo: Staša Baranja 1 Vladimír Šlapeta N 27

2 O českém kubismu, moderně a funkcionalismu Předchůdcem modernismu byl pochopitelně český kubismus, reprezentovaný skvělými díly Gočára, Janáka, Chochola atd., jenž se odrážel nejen v architektuře, ale také v designu a grafické tvorbě. Pražská kubistická skupina se snažila převést dvourozměrná plátna Picassa a Braqua do trojrozměrné architektury. Nešlo ale jen o toto, reflektovali rovněž české architektonické dědictví pozdně gotického Jagellonského období a»barokní gotiku«architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela z počátku 18. století. Studovali také sbírku minerálů Národního muzea a debatovali o německé teorii vcítění Wilhelma Worringera a Theodora Lippse. Opravdu se snažili, aby jejich díla byla»gesamtkunstwerk«, takže navrhovali vše do posledního detailu. Mistrovským projevem tohoto stylu je pochopitelně pražský Dům u Černé Matky Boží od Josefa Gočára, který je velmi úspěšně zapojen do citlivého přediva historického města. 28 N Piranesi 34/14

3 2 Vladimír Šlapeta v Corbusierově Unité d habitation, Západní Berlín, březen 1967, fotografie Ivan Šlapeta 3 Zleva doprava: Dušan Blaganje, Kolja Avdič, Majda Cajnko, Vladimír Šlapeta, Janez Koželj, Andrej Hrausky, Aleš Vodopivec.Září 1982, Plečnikův stožár na prvním nádvoří Pražského hradu, fotografie Damjan Gale 2 Vladimír Šlapeta at the Mason d habitation by Le Corbusier, Berlin-West, March 1967, photo Ivan Šlapeta 3 From left Dušan Blaganje, Kolja Avdič, Majda Cajnko, Vladimír Šlapeta, Janez Koželj, Andrej Hrausky, Aleš Vodopivec. September 1982, Plečnik s mast at the first courtyard of the Prague Kastle, photo Damjan Gale Jste velkým odborníkem na toto období, v němž se nově vzniklé Československo dočkalo velké hospodářské, průmyslové a architektonické prosperity. Vyrostly rovněž nové rezidenční čtvrti, jako pražská Baba a Nový dům v Brně, v nichž byla zastoupena funkcionalistická architektura. Ve Zlíně vznikla továrna firmy Baťa Můžete prosím popsat toto jedinečné období českých dějin, kdy se energie mladého státu promítala do nejrůznějších oblastí? Moderní architektura v Československu ve 20. a 30. letech skvěle reprezentuje celkové politické, kulturní a hospodářské klima nově vzniklého státu. Hlavní hybnou silou byla vzdělaná střední třída, která se plně identifikovala s duchem funkcionalismu a moderního umění, a to především s děním v Paříži, ale částečně rovněž v Německu, Nizozemsku, New Yorku a Moskvě. Šlo o výjimečný okamžik velké poetické a optimistické energie plné humoru, což se projevilo nejen v architektuře, ale také v poezii, hudbě, filmu, divadle a výtvarném umění. Praha a Brno byly z hlediska tvorby moderní architektury hlavními centry. Brno se svým novým výstavištěm Praha byla mezinárodní metropolí již od středověku, ale Brno, jako nové hlavní město Moravy, se silným strojírenským a textilním průmyslem, ležící v geografickém středu Československé republiky, dostalo příležitost k rychlému rozvoji. Prezident Masaryk, který nebyl stoupencem centralizace (v podobě, jakou má Paříž ve Francii), inicioval přesun významných institucí, jako např. Nejvyššího soudu, druhé univerzity a Mezinárodního veletrhu do Brna. Město se této příležitosti chopilo a stalo se během pár let významným střediskem moderní kultury, a to nejen v rámci Československa, ale i mezinárodně. Vila Tugendhat, velká výstava Lászla Moholy-Nagye nebo také třeba geniální tvorba moravského skladatele Leoše Janáčka a moderní architektura, to vše jsou příklady jedinečného kulturního snažení v místě na půli cesty mezi bývalým hlavním městem Vídní a novým centrem v Praze. Ve vzduchu visel velmi zvláštní kulturní duch, jak kdysi napsal Milan Kundera: byli jsme obklopeni poezií Nezvala a Halase, domy od Fuchse a Janáčkovou hudbou, což bylo sice oficiálně zakázáno, ale my jsme to milovali a inspirovalo nás to v obtížných časech k dosahování nových obzorů. Zlín s Baťovými závody je vlastně příběhem sám o sobě: továrna, organizace výroby, distribuce a otevírání obchodů po celé Evropě charakteristických svým konstruktivistickým stylem. Mohl byste nám k tomu říci něco víc a také k osobě Vladimíra Karfíka, architekta většiny těchto modernistických obchodních domů? Tomáš Baťa vybudoval po Praze a Brně ve Zlíně třetí centrum moderní architektury se silně industriálním a racionalistickým charakterem ve formě průmyslového zahradního města inspirovaného z části Anglií a pak také Amerikou, kde Baťa již počátkem 20. století získal své zkušenosti v oblasti průmyslové produkce bot. Říkával:»musíme pracovat společně ale žít odděleně.«proměnil Zlín, který měl v roce 1894, kdy svou manufakturu zakládal, 2 500 obyvatel v zahradní průmyslové město s více než 50 000 obyvateli a obrovskou výrobou bot na běžících pásech, která ovládla Evropu a ve 30. letech expandovala na další světadíly. Baťa měl od roku 1912 jako poradce Jana Kotěru, kterého po jeho smrti v roce 1923 vystřídal Josef Gočár. Počátkem 20. let angažoval na post městského architekta Františka Gahuru, který rovněž zpracoval územní plán Zlína. Po vypuknutí velké deprese přizval jeho nevlastní bratr Jan Baťa Vladimíra Karfíka, který v té době pracoval v Chicagu. Karfík studoval v Praze a měl rovněž zkušenosti od Le Corbusiera z Paříže a od Wrighta z Taliesinu. Okamžitě se Vladimír Šlapeta N 29

4 stal předním architektem firmy a měl na starost stavbu obchodních domů ve významných městech jako Brno, Bratislava, Liberec a dokonce i Amsterdam. Baťovská architektura je založena na železobetonovém skeletu s modulem 6,15, který je následně vyzděn cihlami. Pouze obchodní domy měly převážně skleněné fasády. Tento konstrukční systém vtisknul Zlínu a satelitním Baťovským městům (včetně Borova v Chorvatsku) jedinečný charakter. Epocha českého funkcionalismu byla společným dílem mnoha mladých českých architektů: za mnohé můžeme jmenovat například Bohuslava Fuchse, Jiřího Krohu, Jaromíra Krejcara či Ladislava Žáka. Ve 20. a 30. letech pracovalo v Československu mnoho nadaných mladých architektů, takže zde můžete nalézt celou škálu podob moderního hnutí od velmi racionálních konceptů na jedné straně, přes silný vliv Le Corbusiera, až po aerodynamické a organické formy. V Čechách ale nepůsobili pouze Češi, kromě Miese například Adolf Loos navrhl v Praze Müllerovu vilu (viz Piranesi 1, 1992) a v kolonii na Babě byl postaven rodinný dům podle návrhu holandského architekta Marta Stama Stavebního podnikatele Jana Paličku a jeho ženu Emilii, textilní výtvarnici a profesorku, velice zaujal Stamův modrý trojdům ve Stuttgartské kolonii Weissnhof. Stam v té době bydlel ve Frankfurtu, kde ho také navštívili a požádali ho, aby jim navrhl jejich pražský dům. Postupně vypracoval tři návrhy. Ze způsobu, jak navrhl cestu do garáže na svažitém terénu, je zřejmé, že parcelu nikdy neviděl. Nakonec byla provedena třetí varianta, datovaná pouhých pár dní před jeho odjezdem do Moskvy v říjnu 1931, a to v redukované podobě a bez garáže. V roce 1934 dům navštívil, a jak uvedl v časopise De 8 en Obpouw, výsledek ho moc nenadchl. Všechny tři varianty projektu jsou nyní uloženy v archivu cca v Montrealu. Nepůsobili tu ale pouze Mies, Loos, Plečnik a Stam do Čech navrhovali i holandští architekti Oud a Duiker či Le Corbusier, Behrens a Welzenbacher. Bruno Paul, Thilo Schoder, spolupracovník Henry van de Velda a Heinrich Lauterbach z Vratislavi, žák Poelziga a přítel Scharouna, i Sobotka, Kulka a Groag z Vídně ti všichni realizovali v Čechách a na Moravě velice elegantní vily. A konečně například Nikola Dobrović postavil v Praze domov pro jugoslávské studenty. Vytvořil jste detailní prezentaci díla svého otce Lubomíra Šlapety (1908 1983) a strýce Čestmíra Šlapety (1908 1999), kteří do českého modernismu vnesli doteky německého architekta Hanse Scharouna. Můj otec Lubomír a strýc Čestmír, kteří ve 30. letech postavili na Moravě mnoho krásných vil, (Viz Piranesi 17 18, 2003), se silně bránili nucenému uzavírání soukromých projekčních ateliérů po komunistickém převratu v roce 1948, a byli rovněž proti stalinistické doktríně. Proto byl můj otec vyloučen ze Svazu architektů i z univerzity. 30 N Piranesi 34/14

5 6 7 8 9 4 Vladimír Šlapeta: Český funkcionalismus 1918 1938. Architectural Association, Londýn 1987. Předmluva Gustav Peichl, grafický návrh Jan Kaplický 5 Tomáš Šenberger, Vladimír Šlapeta, Petr Ulrich: Osiedle Baba. Plany i modeli (Sídliště Baba, plány a modely, polské vydání). Wrocław 2002, grafický návrh Aleš Douša 6 Vladimír Šlapeta: Baťa 1910 1950, architektura a urbanismus, Zlín 1991, grafický návrh Václav Ševčík 7 obálka katalogu»lubomír Šlapeta 1908 1983, Čestmír Šlapeta 1908 1999, čeští studenti Hanse Scharouna«, Muzeum architektury, Wrocław 2004 8 Průvodce Brnem. Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta, Renata Vrabelová: BRNO ARCHITEKTURA 1918 1939, průvodce. Brno 2011 9 Jan Kotěra 1871 1923, zakladatel moderní české architektury. Vedoucí autorského týmu Vladimír Šlapeta, Praha 2001 4 Vladimír Šlapeta: Czech Functionalism 1918 1938. Architectural Association, London 1987. Foreword by Gustav Peichl, layout by Jan Kaplický 5 Tomáš Šenberger, Vladimír Šlapeta, Petr Ulrich: Osiedle Baba. Plany i modeli (The Baba Estate, plans and models, Polish edition).wroclaw 2002, layout by Aleš Douša 6 Vladimír Šlapeta: Bata 1910-1950, architecture and urbanism, Zlín 1991, layout by Václav Ševčík 7 Cover of the catalogue»lubomír Šlapeta 1908 1983, Čestmír Šlapeta 1908 1999, Hans Scharoun s Czech students«, Muzeum architektury Wroclaw 2004 8 Brno guide book. Petr Pelčák, Vladimír Šlapeta, Renata Vrabelová: BRNO ARCHITECTURE 1918 1939, guide book. Brno 2011 9 Jan Kotěra 1871-1923, the Founder of Modern Czech Architecture. Editor in chief Vladimír Šlapeta, Praha 2001 Vladimír Šlapeta N 31

Ještě krátce pro 2. světové válce nakreslil otec spoustu půvabných návrhů, zejména divadel, ale nic z toho se nepostavilo, protože byl»persona non grata«. Nezažil jsem ho již jako úspěšného architekta. Zažil jsem ho jen v době, kdy měl velké problémy, což je velice smutné, protože nám dětem bylo jasné, že má obrovský potenciál tvůrčí energie a talentu. Jeho práce nebyly ani publikovány. Prakticky nesměl pracovat. Koncem 50. a začátkem 60. let to bylo po finanční stránce dost složité. Byl to individualista neschopný fungovat ve státních projekčních ústavech, takže pak navrhoval především interiéry. V roce 1968 zvítězil v soutěži na stavbu katolického kostela v jedné vesnici, který byl následně za velmi složitých okolností postaven po sovětské invazi. Později navrhoval mensy do kostelů podle doporučení Vatikánského koncilu. Byl perfekcionista a všechno dělal strašně pečlivě. I když měl za úkol navrhnout pouze mensu, přeměřil celý kostel! Historikům umění teď jeho zaměření přicházejí velice vhod. Až do 80. let mi moje jméno přinášelo spoustu potíží. v období 1973 80 jsem vydal 40 článků, pod nimiž jsem nebyl podepsán mé jméno nařídili odstranit političtí vůdcové Svazu architektů. Mého otce vysvobodil až jeho milovaný učitel Hans Scharoun, který byl vlivným prezidentem západoberlínské Akademie umění. Od roku 1956 napsal mnoho dopisů, až otec konečně dostal v roce 1966 povolení nastoupit do jeho kanceláře v Charlottenburgu, v níž působil do konce roku 1969. Můj strýc pracoval od června 1967 ve Stuttgartu a později, od roku 1968, v Mnichově, kam emigroval v srpnu 1969. Otce jsem v Berlíně několikrát navštívil a měl jsem úžasnou příležitost se setkat s Maxem Tautem, Wassily Luckhardtem, Juliem Posenerem i dalšími. Viděl jsem všechny ty slavné domy vzniklé od 20. do 60. let: berlínská funkcionalistická sídliště, Interbau v Hansa-Viertel, Scharounovu filharmonii i soudobou brutalistickou architekturu. Bylo to pro mne velice významné. Plečnik a Praha Nemůžeme samozřejmě opomenout slovinského architekta Jože Plečnika, který byl v roce 1911 pozván na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu a později zahájil na pozvání prezidenta Masaryka obnovu Hradu. Příznivý sled událostí a kontaktů následně vedl ke skvělé obnově zahrad, nádvoří, sálů a interiérů Plečnikovo mistrovství dnes mohou obdivovat čeští i slovinští milovníci umění a nadšenci do architektury. Poté, co rakouský následník trůnu Ferdinand d Este zabránil jmenování Plečnika nástupcem Otto Wagnera ve Vídni, zařídil mu jeho dávný přítel Kotěra pozvání do Prahy. Jako skvělý učitel sehrál významnou roli ještě před válkou i v jejím průběhu. Plečnikův kostel na Vinohradech je jedinečným příkladem soudobé sakrální architektury. Nejpřekvapivějším dojmem však působí interiér zvonice se spojovací rampou, který je však návštěvníkům nepřístupný. Z Plečnikova hlediska šlo pravděpodobně o funkčně uspořádaný prostor, který neměl nic společného se svatostánkem, přičemž je zároveň svým modernistickým způsobem minimální. Lze dokonce možná prohlásit, že jde o jeden z nejzajímavějších příkladů českého modernismu. Během soutěže na projekt katolického kostela na Vinohradech v roce 1920 se čeští architekti sešli a sepsali společné prohlášení, že všichni souhlasí s tím, aby byla zakázka zadána přímo Plečnikovi. Mám za to, že něco takového se nikdy jindy nestalo. Plečnik následně vyzvání přijal a postavil tento nádherný kostel. V lednu 1991 jsem zvonici navštívil společně s Jamesem Stirlingem. Byl velice překvapen a tento zvláštní prostor velice obdivoval. Jak kdysi napsal Pavel Janák, Plečnik v Praze stavěl své sny, bez ohledu na avantgardní hnutí, ale s výjimečnou empatií vůči geniu loci města. Když jsem v roce 1982 poprvé navštívil Lublaň, zavedli mne do Plečnikova domu. Zavřel jsem se na dva dny v jeho ateliéru a mohl jsem studovat dopisy, které psal svým českým studentům. Některé jsou velice podobné těm, které můj otec psal po komunistickém převratu Hansi Scharounovi. V celém intaktně dochovaném Plečnikově domě panovala zvláštní tichá atmosféra. Na jeho pracovním stole leželo zvláštní vydání magazínu Pestrý týden věnované Masarykovu pohřbu. Díky tomu jsem mohl napsat článek pro Centre Pompidou, který později vyšel také v ab-biltenu, protože jsem měl k dispozici dokumenty z Lublaně. Bylo velkým zadostiučiněním, že deset let poté, v roce 1995, mohla být uspořádána velká Plečnikova výstava přímo na Pražském hradě. Kontakty se Slovinskem a Piranské dny architektury Můžete popsat, jaké byly vaše první kontakty se Slovinskem a slovinskou architekturou? Pokud se nemýlím, došlo k nim ve vídeňském ateliéru Borise Podreccy. Moji rodiče jeli do Rakouska na svatební cestu v roce 1937. Překročili hranici a navštívili Bled, kde se má matka pomodlila v malé kapli na ostrově. Deset let poté jsem se narodil já. Plečnika jsem znal již od dětství: otec měl doma magazín Architektura 1942, v němž byla k jeho 70. narozeninám otištěna jeho architektonická díla. Za studií jsem v polovině 60. let narazil v Praze na slovinský časopis Sinteza, v němž jsem objevil byty navržené Edo Ravnikarem a Stankem Kristlem, které na mne velice zapůsobily. V dubnu 1976 jsem se v Mnichově setkal s Borisem Podreccou, když pracoval jako asistent Fritze Kurrenta na Technické univerzitě, a pak, počátkem 80. let, jsem se v Praze několikrát setkal s Marcem Pozzettem a Damjanem Prelovšekem. S Damjanem jsme společně navštívili vdovu po Plečnikově spolupracovníkovi Otto Rothmayerovi. Od jeho smrti v roce 1966 nikdy nikoho nenechala vstoupit do jeho ateliéru! Damjanovi se jí ale podařilo přemluvit, aby nás dovnitř vpustila. Panovala tam nezvyklá atmosféra minulosti. Líbila se nám rovněž nádherná, téměř mediteránní zahrada za domem s Rothmayerovými židlemi, které proslavily metafyzické fotografie Josefa Sudka. Počátkem května 1982 jsem měl štěstí a dostal jsem povolení přednášet ve Vídni. Boris Podrecca uspořádal večírek v domě dcery Rolanda Rainera na předměstí Lainz. Kromě Heinze Tesara, Roba Kriera a Luigiho Blaua se tam objevila rovněž skupina slovinských architektů včetně Vojteha Ravnikara. Pozvali mne, abych přijel na podzim do Lublaně přednést dvě přednášky. Návštěvu Slovinců v Praze pak zaznamenal Damjan Gale, jehož otec v Praze po válce studoval. Můj pobyt v Lublani, v rodině Andreje Hrauskyho, byl nezapomenutelný. Jeho matka byla napůl Češka, takže jsme při prvním setkání společně zpívali české lidovky. Bylo to právě v době, kdy byla hranice Jugoslávie s Itálií hermeticky uzavřena. Panoval velký nedostatek benzínu, ale dorazili jsme do Piranu, kde jsem hned vedle divadla, které později začalo sloužit jako přednáškový sál pro Piranské dny architektury, skočil do ledového říjnového Jaderského moře. Počasí bylo strašné a my jsme se přesunuli do letního domu Andreje a Majdy. Poprvé v životě jsem plul na plachetnici. Místo Terstu jsme navštívili Sežanu a prohlédli si domy navržené Vojtehem a Matjažem Garzarollim. Po 32 N Piranesi 34/14

Ve 20. a 30. letech pracovalo v Československu mnoho nadaných mladých architektů, takže zde můžete nalézt celou škálu podob moderního hnutí od velmi racionálních konceptů na jedné straně, přes silný vliv Le Corbusiera, až po aerodynamické a organické formy. 10 10 Zleva: Lubomír Šlapeta, Hans Scharoun a Vladimír Šlapeta, Berlín Siemensstadt, 10. března 1967, fotografie Ivan Šlapeta 10 From the left: Lubomír Šlapeta, Hans Scharoun and Vladimír Šlapeta, Berlin Siemensstadt, March 10 th 1967, photo Ivan Šlapeta tomto víkendu jsem přednášel v lublaňské Moderní galerii a setkal jsem se rovněž s Edo Ravnikarem. Kontakty pokračovaly prostřednictvím Piranských dnů architektury, jichž jste se rovněž jako přednášející několikrát zúčastnil. Letos na podzim se akce uskuteční již po dvaatřicáté v řadě, což je fenomén sám o sobě. Můžete nám říci něco více o svých prvních dojmech z Piranských dnů architektury? Poprvé jsem byl na Piranské dny pozván v roce 1991, opět za velmi složitých okolností. Letiště Brtnik bylo uzavřené, takže jsem přistál v Klagenfurtu. Andrej mě vyzvedl a zavezl mě přímo do jedné Lublaňské kavárny, kde na nás čekal Peter Zumthor. Pak jsme se za mrazivého počasí přesunuli do Piranu, kde nicméně mezi architekty od Sevilly až po Helsinky panovala vřelá mezinárodní atmosféra. Byl to pro mne, opět díky Vojtehu Ravnikarovi, skvělý zážitek. Porota pod mým vedením přiřkla cenu Piranesi Gino Vallemu. Byla pro mne velká pocta setkat se s jedním z posledních svědků skupiny Team 10. O pár let později jsem se s ním setkal znovu, tentokrát na konferenci o průmyslových městech, pořádané Kanadským centrem pro architekturu v Montrealu, kam Phyllis Lambert pozvala Gina Valleho a Petera Smithsona. Ještě jedna otázka na Vojteha Ravnikara, který je zakladatelem a organizátorem Piranských dnů architektury. Párkrát jste se setkali a stali se z vás letití přátelé. Po tři desetiletí jsme se těšili z tichého přátelství. Obdivoval jsem jeho nevyčerpatelnou energii, jeho úsměv, humor a poetickou tvořivost. Obvykle mne brával do hospůdky v Tivoli Parku, kde jsme si dávali klobásky a dobré červené víno. Od roku 1994 jsem působil v kuratoriu Schumacherovy ceny Toepferovy nadace v Hamburku. Když už byl Vojteh nemocný, využil jsem příležitosti a doporučil ho architektovi mnichovského letiště Hansi Bussovi von Busse, který měl na starost Herderovu cenu. Navštívil Vojteha v Lublani a následně se mu podařilo prosadit návrh na udělení ceny Vojtehovi na Vídeňské univerzitě. Takže Herderovu cenu dostali oba Ravnikarové: v roce 1988 Edo a v roce 2006 Vojteh. Byl jejím posledním laureátem, neboť Toepferova nadace následně změnila svou strategii a přestala udělovat mezinárodní ocenění. Vladimír Šlapeta N 33

11 Piranesi Toto přátelství rovněž umožnilo navázat na Piranské dny vydáváním magazínu Piranesi, do nějž přispíváte od samého začátku. Dokonce jste pro první číslo v roce 1992 napsal článek o pražské Müllerově vile od Adolfa Loose. Po svém prvním setkání se skupinou slovinských architektů jsem v 80. letech začal publikovat ve slovinských časopisech. Nejprve jsem psal do ab-biltenu, jehož editorem byl Andrej Hrausky, ale také do Sintezy pod vedením Stane Bernika. Psal jsem rovněž pro chorvatský časopis Čovjek i prostor. Když Vojteh založil magazín Piranesi, čas od času jsem do něj také přispíval. Ve svém názvu má magazín Piranesi podtitul:»první středoevropský architektonický magazín pro kulturu prostoru«. Znamená pro vás něco pojem střední Evropa? Dříve to bylo aktuální, ale co dnes? Pojem středoevropského spektra považuji za velice inspirativní a strategicky skvělý pokus o pokrytí tradičně propojených a následně rozpojených vzájemně podobných národních kultur na relativně malém prostoru. Mám z této spolupráce stále velkou radost. Připadá mi rovněž skvělé, že používáme různé jazyky. Práce a výuka Přejděme k dalšímu tématu a zaměřme se na vaše původní vzdělání a práci. V roce 1972 jste absolvoval čvut v Praze. Můžete nám, říci něco o své diplomní práci? Moje diplomní práce byl projekt kulturního domu v malé jihočeské vesnici. Nejlepší z mých studentských projektů však byl projekt malého hotelu u přehrady Těrlicko na Ostravsku z let 1967 68, když jsem studoval u profesora Jaroslava Paroubka. V té době jsem obdivoval anglickou brutalistickou architekturu, jako např. obytné domy v Hamu u Londýna navržené Stirlingem a Gowanem. To se v mé práci pochopitelně projevilo. Jako klíčový se však pro mou další kariéru jeví studentský výzkum projektů a staveb zahraničních architektů v Českých zemích a mezinárodních vztahů s avantgardou, na němž jsem pracoval od roku 1966. V roce 1971 jsem za svůj výzkum obdržel československou studentskou cenu. Bylo to rovněž téma mé doktorské práce v roce 1979. Vzhledem k politické situaci jsem však výsledky nemohl publikovat, mnohé z mých pozdějších knih a článků nicméně vycházejí nebo nějak souvisejí s tímto výzkumem. Poměrně záhy jste se začal věnovat studiu architektury, a to především české moderny. Později jste se stal vedoucím sbírky architektury a pravděpodobně jste měl přístup k mnoha archivním materiálům souvisejícím s tímto výzkumem. Jste autorem více než třiceti knih na různá témata. Po absolvování školy jsem začal pracovat ve státní projekční kanceláři v Ostravě. Soukromě jsem také postavil svůj první dům pro mudr. Ondruše. Na radu Bohuslava Fuchse a díky podpoře mého profesora Jiřího Štursy jsem byl v květnu 1973 jmenován vedoucím sbírky architektury pražského Národního technického muzea. To bylo opravdu veliké štěstí. Mohl jsem studovat a sbírat mnoho významných dokumentů a prací Kotěry, Gočára, Roškota, Janáka, Feuersteina, Havlíčka, Žáka atp. a také zahájit svou výstavní a publikační činnost. To vše nebylo nijak snadné, protože komunisté neměli toto období rádi, jelikož tehdejší architektura ukazovala, jak slabí jsou ve srovnání s ní. Snažil jsem se uchovávat zapomenutou a zanedbávanou architektonickou paměť národa. 34 N Piranesi 34/14

Mohl jsem studovat a sbírat mnoho významných dokumentů a prací Snažil jsem se uchovávat zapomenutou a zanedbávanou architektonickou paměť národa. 11 Piranské dny architektury, 1991, fotografie: Damjan Gale. Třetí zprava Vladimír Šlapeta, první zprava Vojteh Ravnikar, zakladatel Piranských dnů architektury 11 Piran Days of Architecture, 1991, Photo: Damjan Gale. Third from right Vladimír Šlapeta, first from right Vojteh Ravnikar, founder of Piran Days of Archtecture Jednou z nejvíce oceňovaných knih byl Český funkcionalismus, vydaný londýnským nakladatelstvím AA v roce 1987. Právě tato kniha opravdu zviditelnila český modernismus po celém světě. Po různých politických problémech, které nastaly po sovětské invazi v roce 1968, jsem v roce 1979 dokončil svou doktorskou práci, ale komunistická strana mně nechala obhájit výzkum tohoto tématu až v roce 1986! O rok později jsem měl to štěstí, že se mi v londýnském vydavatelství aa podařilo publikovat knihu o českém funkcionalismu. Tato kniha odrážela rovněž mé starší publikace věnované brněnským funkcionalistům, jež vyšly roku 1983 anglicky v Helsinkách a o dva roky později v rozšířeném německém vydání i v Innsbrucku. Kniha o Brně upoutala pozornost Alvina Boyarského a vydavatelství aa a následující kniha o českém funkcionalismu, vzniklá za spolupráce Jana Kaplického, mi otevřela dveře do Spojených států. V únoru 1988 jsem nějakým zázrakem dostal povolení přednášet na Smithsonian Institution ve Washingtonu, Kolumbijské univerzitě v New Yorku, Harvardu a Yale. Byl jste děkanem Fakulty architektury v Praze a později i v Brně. Měl jste v tomto období dost času na výuku? Protože povinnosti spojené s touto funkcí nejspíš vyžadovaly mnoho administrativní práce. Je pro vás možnost učit a předávat studentům znalosti důležitá? Můžete se k tomu vyjádřit? Být děkanem není nic snadného, protože musíte absolvovat spoustu byrokratických povinností, schůzí a bojů. Musíte také přijímat mnoho nepříjemných osobních rozhodnutí. Vidím, kolik jsem ztratil, času, jejž bych býval mohl věnovat svému výzkumu, přednášení a psaní. Pokud někoho nepřijmete nebo se s někým naopak setkáte, je to následující den zapomenuto, zatímco, napíšete-li knihu, je to pro vás mnohem lepší. Je to nicméně důležitá práce a velká odpovědnost vůči širokému okruhu osob, oboru i následujícím generacím. Doby mého působení v roli děkana v Praze (1991 97 a 2003 2006) a v Brně (2006 2010) byly velmi bouřlivé, částečně proto, že šlo zároveň o velmi obtížné okamžiky přerodu. V prvním období se mi podařilo získat pro školu zpět možnost udělovat titul architekt (Ing. arch), který nám úzkoprsí úředníci v roce 1990 odebrali. Tento titul vyjadřuje specifickou roli architektů v rámci systému technického vzdělávání. Zapojil jsem rovněž mnoho předních architektů z praxe do činnosti na fakultě, což se velmi pozitivně projevilo na kvalitě výukového procesu. Avšak vinou špatné, zastaralé a populistické struktury české vysokoškolské legislativy je pokrok, jehož bylo dosaženo ve vyšším vzdělávání, dosti omezený. Rád bych vám položil pár otázek týkajících se vašeho učitelského působení. Poměrně záhy jste začal vyučovat v Praze, Brně i v dalších místech světa. V loňském roce jste rovněž využil grantu a strávil nějaký čas v New Yorku. Neustále dostáváte pozvání na prezentace a konference o moderní architektuře Během mého druhého funkčního období jako děkana se nám podařilo prosadit projekt a stavbu nové budovy pražské fakulty. Byl jsem předsedou poroty a budova byla otevřena v roce 2010 (viz článek Jany Tiché v magazínu Piranesi). Díky pozváním k přednáškám v mnoha zemích světa jsem dokázal navázat spolupráci a výměny v rámci programu erasmus se zajímavými školami ve Francii, Španělsku, Německu, Velké Británii, Nizozemsku a Skandinávii. Krátkodobě jsem působil rovněž jako hostující profesor v Lublani, Tallinnu, Münsteru a Porto Alegre. v Brně jsem pak naši fakultu napojil na mnoho zahraničních škol a do vedoucích pozic jsem jmenoval několik aktivních architektů z praxe. Teď mám konečně trochu víc času na učení a psaní. Neustále dostávám pozvánky k přednáškám v zahraničí, kde si mých příspěvků obvykle velmi cení. Za posledních 25 let jsem dostal několik stipendií na delší studijní pobyty v Mnichově, Delftu, Berlíně a také v Kanadském centru pro architekturu v Montrealu. Před třemi lety jsem byl pozván k jedné z hlavních přednášek 24. světového kongresu uia v Tokiu na téma»česká avantgarda a Japonsko«. Vyvrcholením těchto aktivit bylo Fulbright Masarykovo stipendium na Cooper Union v New Yorku v zimním semestru 2013 14. Půlroční pobyt na Manhattanu mi umožnil hlouběji poznat americkou debatu o architektuře a osobně se setkat s jejími protagonisty. Byl jsem v neustálém kontaktu se svým přítelem Kennethem Framptonem a společně jsme také vzpomínali na naše společné slovinské přátele. Přednáším o celém 20. století. Nemyslím si však, že by bylo tak důležité to, o čem přednáším. Smyslem mých přednášek by mělo být šířit porozumění pro architekturu, protože některé tvůrčí principy jsou platné věčně. A v neposlední řadě bych rád položil otázku na vaši aktuální práci. Chtěl byste upozornit na určitý či speciální projekt, knihu nebo výstavu, na nichž v současné době pracujete? Právě dokončuji knihu o význačném českém architektovi Adolfu Benšovi (1894 1982). Předmluvu k ní napsal Kenneth Frampton a vyjde během několika týdnů. Připravuji se rovněž na zářijové přednáškové turné do brazilského Porto Alegre, Ria de Janeira a Brasilie. Vladimír Šlapeta N 35

12 At the beginning of his career, Vladimír Šlapeta was first involved in architectural design. However, his previous studies and subsequent employment in a museum led him to be engaged in research on the history of modern architecture. He has published several important books on Modernist architecture of the 20 th century in Czechoslovakia and Central Europe, which have brought high-profile international awards and recognition. In addition to teaching, he also served for a long time as the Dean of the Faculty of Architecture in Prague, and later of the Faculty in Brno. The present interview took place on the premises of Mies s Villa Tugendhat on 1 June 2014, and in the Functionalist coffee house era by architect Josef Kranz in Brno, which has now been refurbished. Villa Tugendhat Piranesi Let s start with questions about Mies s Villa Tugendhat in Brno. For the Winter 2013 issue of Piranesi, you wrote a comprehensive article on the history and creation of one the ten most important works of architecture of the 20 th century. The villa has now been renovated in an exemplary manner and has opened its doors to visitors. Can you perhaps add something with regard to that article? Vladimír Šlapeta The Tugendhat House is a real milestone of the new architecture and undoubtedly the culmination of Mies s career in his Berlin period. It symbolises the transcendental concept of architecture, and it is also a brilliant expression of the polarity between spatial abstraction and transparency, structural clarity and noblesse of materiality. It is also an example of how it is possible to shift the concept of minimalism in architecture from the house of the»existential minimum«to the house of the»existential maximum«. The Tugendhat House opened many ways for further development and interpretation: we can, for instance, think of the Villa Mairea by Alvar Aalto before wwii, and later the Farnsworth House by Mies and the Glass House by Philip Johnson, the Charles Eames Studio, and recently the work of Souto de Moura or Stephan Beel. What was your role in the reconstruction of the villa in the last renovation? I was appointed as a member of the international advisory committee with colleagues from Switzerland, The Netherlands, Portugal and Germany by the mayor of the city. Different advisors shared the experience on how to proceed with the reconstruction, and the committee played an important role at some critical moments. Your article also highlights the attitude of the then Czech Modernist scene towards the building of this villa, and the fact that not much was published about it, as well as the fact that architects complained about it or ignored it. It is a paradox that only two architects Karel Janů and Jiří Štursa, who attacked the construction of villas for the elite received a commission for the extremely luxurious villa of Karel Volman in Čelákovice near Prague at the end of the 1930s, a project that was also executed. However, they did not publish reports on this villa until the Prague Spring of 1968, because it would have damaged their reputation as radical leftists. Due to the fact that the leading architectural journals in pre-war Czechoslovakia Stavba and Stavitel were slightly left wing, even individual villas designed by Czech architects such as the villas by Bohuslav Fuchs and Ernest Wiesner in Brno, or those by Vladimír Grégr and the Šlapeta brothers, or by Oscar and 36 N Piranesi 34/14

The Tugendhat House is a real milestone of the new architecture and undoubtedly the culmination of Mies s career in his Berlin period. 13 12 James Stirling a Vladimír Šlapeta na rampě ve zvonici vinohradského kostela Nejsvětějšího Srdce Páně od Jože Plečnika, leden 1991, archiv Vladimíra Šlapety. 13 Zahájení výstavy»český kubismus«v Praze, léto 1991. Zprava Václav Havel, primátor Jaroslav Kořán, Vladimír Šlapeta a Milena Lamarová 12 James Stirling and Vladimír Šlapeta on the ramp of the belfry of the Holy Heart Church by Jože Plečnik, Prague-Vinohrady, January 1991, photo Vladimír Šlapeta Archive 13 The opening of the exhibition»czech Cubism«in Prague, summer 1991. From right Václav Havel, mayor Jaroslav Kořán, Vladimír Šlapeta and Milena Lamarová Elly Oehler were mostly not covered by domestic architectural journals, but instead appeared in social illustrated monthly or weekly magazines targeting the upper middle class, such as eva, Měsíc or Salon, or abroad in L architecture d aujourd hui, as well as in England and Italy. After wwii, this task the luxury villa as well as this type of client totally disappeared due to political developments. When the villa featured on the cover of Piranesi magazine non-architectural observers could simply not believe that the house is more than 80 years old. It still looks so modern and unique in its concept and organisation. This is a horizontal concept with different layers: a layer dedicated to private life, a layer for social life, and then the terrace and the factory downstairs, with all of the technical equipment, including air conditioning, etc., which is, of course, also a consequence of technological progress. What is interesting is that it is an open and transcendental concept of dwelling, completely liberated from the decorativeness of the past. Then there is the polarity between lightness and materiality the opposing features of architecture in one moment and one space. And again the question of luxury. It is a very special luxury, a luxury somehow using this minimal ambition: playing with the material, playing with the space and playing with light. So, three elements that he used employing the most noble language he could. Villa Tugendhat is, of course, not a typical example of Czech Modernism; it is unique and rather expensive compared to the rest of the production of the 1930s. Could you perhaps shed some light on this aspect? The leftists, like Karel Teige and Milena Jesenská, criticised the luxury of the materials and technologies in particular, which they regarded as an anti-social statement. They generally criticised the design of villas as a task that was already»passé«and simply a symbol of the services provided to bourgeois society, thus unable to represent progress in modern architecture, which should focus on social tasks housing, healthcare, education, recreation, industry and business, transport, etc. Vladimír Šlapeta N 37

14 On Czech Cubism, Modernism, Functionalism The predecessor of Modernism was, of course, Czech Cubism, with some exceptional works by architects Gočár, Janák, Chochol etc., which were reflected not only in architecture but also in design and graphics. The Prague cubist group tried to translate the two-dimensional paintings of Picasso and Braque into three-dimensional architecture. But not only that: they also reflected the Czech domestic architectural heritage of the late Gothic Jagellon period and the»baroque-gothic«architecture of Giovanni Santini from the beginning of the 18 th century. Moreover, they studied the collection of stones and crystals at the National Museum and they discussed the German theory on empathy by Wilhelm Worringer and Theodor Lipps. They really tried to achieve the»gesamtkunstwerk«, as they designed everything down to the last detail. The masterpiece of this tendency is obviously the Black Madonna House in Prague by Josef Gočár, which is integrated very successfully into the very sensitive historical fabric of the city. You are a veritable expert on this period, the period that saw the newly established young state of Czechoslovakia prosper in economic, industrial and architectural terms. New residential areas were also created, such as Baba in Prague and Nový Dům in Brno, with examples of Functionalist architecture. The Bata factory developed in Zlin Can you please describe this unique period in Czech history, when the energy of the young state was reflected in diverse areas? Modern architecture in Czechoslovakia during the 1920s and 1930s represents very well the entire political, cultural and economic climate of this newly founded country. The leading force was the well-educated middle class, which found their full physical identity in the spirit of functionalism and modern art, inspired especially by the movement in Paris, but also partly in Germany, The Netherlands, New York and Moscow. This was a very unique moment of great humorous, poetic and optimistic energy, which was expressed not only in architecture, but also in poetry, music, film, theatre and fine art. Prague and Brno were the main two cities as far as the creation of modern architecture was concerned. Brno with the new exhibition centre and fairgrounds Prague had already been an international metropolis since medieval times, but Brno, as the new capital of the Moravian province, with a strong mechanical engineering and textile industry, located in the very central part of the Republic, gained a major opportunity for rapid development, as President Masaryk, who was not in favour of»centralisation«(like Paris and France), initiated the transfer of important institutions to Brno, such as the Supreme Court, a second university and the International Fair. The city really took on this challenge and turned into an important centre of modern culture within a few years, not only in Czechoslovakia but also internationally. The Tugendhat House, the big exhibition of László Moholy-Nagy and, last but not least, the genial work of Moravian composer Leoš Janáček and modern architecture, exemplified this unique cultural effort, nestled just between the former capital Vienna and the new capital Prague. A very specific cultural spirit was in the air, as Milan Kundera once wrote: we were surrounded by the poetry of Nezval and Halas, buildings by Fuchs and music by Janáček, which was officially denied to us, but which we loved and which inspired us to reach new horizons in difficult times. The city of Zlin with the Bata factory is actually a story in itself; the factory, the production organisation, the distribution, and the opening of shops around Europe that are conspicuous for their Constructivist style. Can you say a couple of words about this and about Vladimír Karfík, the architect who designed the majority of these Modernist department stores? 38 N Piranesi 34/14

15 14 Václav Šípoš Vladimír Šlapeta, 2009 15 Friedrich Achleitner a Vladimír Šlapeta, na symposiu věnovaném Edo a Vojtehu Ravnikarovým, prosinec 2007 14 Václav Šípoš Vladimír Šlapeta, 2009 15 Friedrich Achleitner and Vladimír Šlapeta, Ravnikar Symposium Ljubljana December 2007 In Zlín, Tomáš Baťa created the third centre of modern architecture after Prague and Brno, with a strong industrial and rational character in the form of an industrial garden city, inspired partly by England and partly by America, where he obtained his experience with industrialised shoe production as early as at the beginning of the 20 th century. He used to say»we have to work together but we have to live separately«. He transformed Zlín, which had a population of 2,500 in 1894 when he founded his manufacturing operation, into an industrial garden-city of more than 50,000 inhabitants, with an enormous conveyor-belt production of shoes, which dominated Europe and expanded to other continents in the 1930s. Baťa had used Jan Kotěra as his advisor for architecture since 1912, and after his death in 1923 his successor was Josef Gočár. From the early 1920s, he engaged František Gahura as the city architect and the author of the master plan for Zlín. After the beginning of the Great Depression, his stepbrother Jan Baťa invited Vladimír Karfík, who was in Chicago at the time. Karfík was educated in Prague and had experience with Le Corbusier in Paris and Wright in Taliesin. He immediately became the leading company designer, responsible for department stores in important cities like Brno, Bratislava, Liberec and even Amsterdam. Baťa architecture is based on reinforced concrete skeleton structures with module 6.15, filled in with bricks. Only department stores had mostly a glazed surface. This structural system gave the city of Zlín and satellite Baťa cities (including Borovo in Croatia) a unified character. The period of Czech Functionalism and Modernism was marked by a large number of young Czech architects: Bohuslav Fuchs, Jiří Kroha, Jaromír Krejcar, Ladislav Žák, to name but a few. In the 1920s and 1930s, a lot of young talented architects worked in Czechoslovakia, where you can observe the entire palette of nuances of the modern movement, ranging from very rational concepts through the dominant influence of Le Corbusier to streamlined and organic architecture. Yet, not only Czech architects were active in the Czech region; apart from Mies, Adolf Loos also designed Villa Mueller in Prague (see Piranesi 1, 1992); in the Baba residential area, a small single-family house was built according to the design of Dutch architect Mart Stam The building entrepreneur Jan Palička and his wife Emilie, a textile designer and professor, were very impressed when they saw the Blue Triple House by Stam at the Weissenhof Estate in Stuttgart. At the time, Stam lived in Frankfurt, where they visited him and asked him to design their house in Prague. Step by step, Mart Stam delivered three designs. You can easily recognise how he proposed the way to the garage, whose site he never saw. Finally, the third project, dated a few days before he left Germany for Moscow in October 1931, was executed in a reduced version and without the garage. He visited the house in 1934 and, as he reported in De 8 en Obpouw, he was not very happy with the result. All three designs are now kept in the archives of the cca Montreal. Not only Mies, Loos, Plečnik and Stam worked on projects here, of course; Dutch architects Oud and Duiker also implemented designs for Czech regions, as well as Le Corbusier, Behrens and Welzenbacher. Bruno Paul, Thilo Schoder, a collaborator of van de Velde, and Heinrich Lauterbach from Breslau, a pupil of Poelzig and friend of Scharoun, as well as Sobotka, Kulka and Groag from Vienna and others executed very elegant villas in Bohemia and Moravia. Last but not least, Nikola Dobrovič built the student home for Yugoslavian students in Prague. You have compiled a detailed presentation of the work of your father Lubomir Šlapeta (1908 1983) and your uncle Čestimir Šlapeta (1908 1999), who introduced some touches of the German architect Hans Scharoun into Czech Modernism. My father Lubomír and my uncle Čestmír, who built a lot of beautiful villas in Moravia in the 1930s (see Piranesi 17 18, 2003), strongly opposed the closing of private offices after the communist coup d état of 1948, and were also against the Stalinist doctrine. Vladimír Šlapeta N 39

That s why my father was expelled from the Union of Architects and from the University. In the period after World War Two, my father designed many beautiful projects, especially theatres, but nothing was built, as he was a»persona non grata«. I didn t see my father as a successful architect. I only saw him struggling, so it was very sad, because it was obvious to us children that he had a lot of creative energy and talent. Also, his work was not published. He was almost prohibited from working. It was quite difficult financially in the late 1950s, early 1960s. He was an individualist unable to work in state offices, which is why he later designed mostly only interiors. In 1968, he won a competition for a catholic church in one village, which was built in difficult circumstances after the Soviet invasion, and later he designed mensas for churches following the Vatican Council recommendations. He was a perfectionist and did these things very carefully. Even when he designed only a mensa, he measured the whole church! So now, art historians profit from his measurements. Until the 1980s, I still had serious difficulties with my name. In the period from 1973 to 1980, I published 40 articles without my signature, which was removed by political leaders of the Union of Architects. In the end, my father was liberated by his beloved teacher Hans Scharoun, who was as an influential president of the West Berlin Academy of Arts. He wrote numerous letters from 1956 onwards, until he obtained permission in 1966 to allow my father to enter his office in Charlottenburg, where he worked until the end of 1969. My uncle worked in Stuttgart from June 1967, and later in Munich from 1968. He emigrated in August 1969. I visited my father in Berlin several times, and had the privilege to meet Max Taut, Wassili Luckhardt, Julius Posener, etc. I saw all of the famous buildings from the 1920s to the 1960s: the Berlin Housing Estates from the time of the New Objectivity, the Hansa Viertel interbau exhibition, Scharoun s Philharmonic Hall, as well as the young Brutalist architecture. It was very important for me. Plečnik and Prague We can certainly not avoid talking about our Slovene architect Jože Plečnik, who was invited to the Craft School in Prague in 1911 and later commenced the renovation of Hradčany upon the invitation of the then president Masaryk. A propitious sequence of events and connections led to the masterly renovation of the gardens, courtyards, halls, interiors Plečnik s masterpiece is now visible to both Czech and Slovene art lovers and architecture enthusiasts. After the successor to the throne Ferdinand d Este prevented the nomination of Plečnik as the successor to Otto Wagner in Vienna, his old friend Kotěra made it possible for him to be invited 16 to Prague. As a dedicated teacher, he played an extraordinary role even before the war and during that period. Plečnik s church in Vinohrady is a unique example of contemporary church architecture. Most surprising, however, is the interior space of the belfry with the connecting slope, but it is closed to visitors. For Plečnik, this was probably a predominantly functionally arranged space that had nothing to do with the design of a sacral space, while at the same time it is so minimal in a Modernist way. We could even venture to say that this is one of the most interesting examples of Czech Modernism. During the competition for the Catholic Church in Vinohrady in 1920, Czech architects assembled and compiled a common proclamation saying that they were all in favour of the direct commission of Jože Plečnik. I think this is unique in history. Plečnik finally accepted the invitation and built this beautiful church. In January 1991, I visited the belfry together with James Stirling. He was very surprised and admired this very special space. As Pavel Janák once wrote, Plečnik built his dreams in Prague, disregarding the avant-garde movement but with an extraordinary empathy for the genius loci of the city. 40 N Piranesi 34/14

In the 1920s and 1930s, a lot of young talented architects worked in Czechoslovakia, where you can observe the entire palette of nuances of the modern movement, ranging from very rational concepts through the dominant influence of Le Corbusier to streamlined and organic architecture. 16 Vladimír Šlapeta a Kenneth Frampton v domě od Dekleva Gregorič architects, Lublaň, květen 2009 16 Vladimír Šlapeta with Kenneth Frampton in House by Dekleva Gregorič architects, Ljubljana, May 2009 When I was in Ljubljana for the first time in 1982, they took me to the Plečnik house. I closed myself in his studio for two days and I had an opportunity to study his letters to his Czech students. Some of them were very similar to the letters my father wrote to Hans Scharoun after the coup d état 1948. There was a very special silent atmosphere in the intact Plečnik house. The special issue of the weekly Pestrý týden with Masaryk-funeral was on his working desk. I was able to write an article, later printed also in ab-bilten, for the Pompidou Centre exhibition that way, because I already had the documents from Ljubljana. It gave me great satisfaction ten years later to be able to arrange a huge Plečnik exhibition directly inside the Prague Castle in 1995. Contacts with Slovenia and the Piran Days of Architecture Can you describe your first contact with Slovenia and Slovene architecture? If I am not mistaken, it was in the studio of architect Boris Podrecca in Vienna. My parents travelled to Austria on their honeymoon in July 1937. They crossed the border and visited Bled, where my mother prayed in a small chapel on the island. I was born ten years later. I ve been familiar with Plečnik since my childhood: my father had the Czech journal Architektura 1942, in which his work was published on the occasion of his 70 th birthday. As a student in the mid 1960s, I came across the Slovenian journal Sinteza in Prague, in which I discovered apartments by Edo Ravnikar and Stanko Kristl, which made a great impression on me. In April 1976, I met Boris Podrecca in Munich, when he was serving as an assistant to Fritz Kurrent at the tu, and then, at the turn of the 1980s, I met Marco Pozzetto and Damjan Prelovšek several times in Prague. Damjan and I visited the widow of Plečnik s collaborator Otto Rothmayer. She had never let anybody visit the studio of her husband after his death in 1966! However, Damjan succeeded in persuading her to let us go in. It was an unusual atmosphere of the past. We also enjoyed a beautiful, nearly Mediterranean garden behind the house with Rothmayer s chairs, which is known from the metaphysical photographs by Josef Sudek. At the beginning of May 1982, I was lucky to receive permission to lecture in Vienna. Boris Podrecca organised a party in the house of Roland Rainer s daughter in Lainz. Besides Heinz Tesar, Rob Krier and Luigi Blau, a group of young Slovenian architects including Vojteh Ravnikar also appeared. They invited me to Ljubljana to deliver two lectures in autumn. The Slovenian visit to Prague was recorded by Damjan Gale, whose father studied in Prague after the war. My stay in Ljubljana with Andrej Hrausky s family was unforgettable. His mother was half Czech so we were singing Czech folk songs at the first meeting. It was just the time when the border from Yugoslavia to Italy was hermetically closed. There was a severe petrol shortage, but we reached Piran and just near the theatre, which later became the lecture hall for the Piranesi Days, I jumped into the cold mid-october Adriatic Sea. The weather was bad and we moved to Andrej and Majda s weekend house. I experienced sailing for the first time in my life. We visited Sežana instead of Trieste, and inspected buildings by Vojteh and Matjaž Garzarolli. After such a weekend, I lectured in the Modern Gallery in Ljubljana, and I also met Edo Ravnikar. Contacts continued with the Piran Days of Architecture, which you also attended several times as a lecturer. This autumn, the event will be organised for the 32 nd time in a row, which is a phenomenon in itself. Can you tell us more about your first impressions of the Piran Days of Architecture? I was invited to the Piran Days for the first time in 1991, again during very difficult times. The Brnik Airport was closed, so I landed in Klagenfurt. Andrej picked me up and took me directly to a cafe in Ljubljana, where Peter Zumthor was waiting for us. We then moved to Piran in freezing weather, but in a very warm international atmosphere with architects from Seville and Helsinki. It was a great experience for me, also thanks to Vojteh Ravnikar. The jury under my chairmanship conferred the Piranesi Award upon Gino Valle. It was a great privilege to meet one of the last witnesses of the Team 10 group. A few years later, I met him again at a conference on industrial cities, organised by the Canadian Centre for Architecture in Montreal, where Phyllis Lambert invited Gino Valle and Peter Smithson. Another question about architect Vojteh Ravnikar, who was the initiator and main organiser of the Piran Days of Architecture. You met him a couple of times and you became longstanding friends. We enjoyed a lifelong nearly silent friendship. I admired his endless energy, his smile, his humour and his poetic creativity. Usually he took me to a little pub in Tivoli Park, where we had sausages and enjoyed good red wine. Since 1994, I have served in the curatorium of the Schumacher-Prize of the Toepfer Foundation in Hamburg. When Vojteh was already ill, I had a chance to recommend him to the architect of the Munich Airport Hans Busso von Busse, who was responsible for the Herder Prize. He visited Vojteh in Ljubljana and succeeded with his proposal to confer this award upon Vojteh at the University of Vienna. So, the Herder Prize was received by both Ravnikars: in 1988 by Edo, and in 2006 by Vojteh. He received the last prize, as the Toepfer Foundation changed their strategy and stopped conferring international prizes. Vladimír Šlapeta N 41

17 Piranesi This friendship also resulted in building upon the Piran Days of Architecture in the form of the publication of the Piranesi magazine, in which you have participated from the very beginning. In fact, in 1992 you wrote an article on Villa Mueller by Adolf Loos for the first»opening«issue. After my first meeting with the group of Slovenian architects, I started writing for Slovenian magazines in the 1980s. At first for ab-bilten edited by Andrej Hrausky, but also for Sinteza headed by Stane Bernik. I also wrote for the Croatian journal Čovjek i prostor. After Vojteh started the Piranesi magazine, I published my contributions from time to time. In its title, Piranesi magazine states it is»the first Central European architectural magazine for the culture of space«. Does the term Central Europe still mean anything to you? It was topical in the past, but what about now? I find the idea of the Central European spectrum to be a very inspiring, strategically brilliant and successful attempt to cover traditionally connected and then disconnected varieties and similarities of national cultures on a relatively small territory. I have enjoyed this cooperation very much until now. I also find the use of various languages excellent. Work and Teaching Let s move to another topic and focus on your initial education and work. You graduated in 1972 from the Technical University in Prague. Can you tell us more about your thesis? My diploma thesis was a cultural house project in a small South Bohemian village. However, the best project during my studies was a small hotel project at the Těrlicko-dam near Ostrava in 1967 68, when I was studying under Professor Jaroslav Paroubek. At that time, I admired Brutalist architecture in England, such as the apartment houses by James Stirling and Gowan in Ham near London. This is clearly expressed in my work. However, the crucial student work for my future career was my research on projects and buildings by foreign architects in the Czech lands, and on international relations with the avant-garde, which I developed since 1966. In 1971, I received a Czechoslovak student award for this research. This was also the topic of my PhD thesis in 1979. Due to the political climate, I could not publish it, but many of my later books and articles are based on or connected to this research. Quite early on, you started researching architecture, in particular Czech Modernist architecture. Later, you became head of the architecture collection in Prague, and probably had access to ample archive material for such research. You have authored more than thirty books on various topics. After my diploma, I started working in a state design office in Ostrava. Privately, I built my first house for mudr. Jiří Ondruš. Thanks to the advice by Bohuslav Fuchs and the support of my professor Jiří Štursa, I was appointed to the position of Head of the Architecture Department of the National Museum of Technology in Prague in May 1973. This was really good luck. I was able to study and collect a lot of important documents and works by Kotěra, Gočár, Roškot, Janák, Feuerstein, Havlíček, Žák etc., as well as commencing my exhibitions and publication activities. All of 42 N Piranesi 34/14

I was able to study and collect a lot of important documents and works I tried to preserve the forgotten and neglected architectural memory of the nation. 17 Eduardo Souto de Moura a Vladimír Šlapeta. Akademie der Künste Berlin, 2011 17 Eduardo Souto de Moura and Vladimír Šlapeta. Akademie der Künste Berlin, 2011 these things were very difficult because communists didn t like this period, because such architecture showed how weak they were in comparison. I tried to preserve the forgotten and neglected architectural memory of the nation. One of the most acclaimed books was Czech Functionalism, published by AA London in 1987. This book truly made Czech Modernism visible the world over. After several political problems after the Soviet invasion in 1968, I finished my PhD thesis in 1979, but the communist party only allowed me to defend my research thesis on this topic in 1986! One year later, I was lucky to publish a book on Czech Functionalism at the aa in London. This book was also the resonance of my earlier books on Brno Functionalists, published in 1983 in Helsinki in English and two years later in an extended German version in Innsbruck. The Brno book attracted the attention of Alvin Boyarsky and aa, and then the book on Czech Functionalism from the aa, completed in cooperation with Jan Kaplický, opened the doors for me to the United States. In February 1988, like a miracle, I got permission to lecture at the Smithsonian in Washington and Columbia in New York, Harvard and Yale. You were Dean of the Faculty of Architecture in Prague and later also in Brno. Did you have enough time for teaching during that period, as the position probably also involved a lot of administrative work? The possibility to teach and transfer knowledge to students means a great deal to you. Can you comment? Being a dean is a very difficult job, because you have a lot of bureaucratic duties, meetings and battles. You have to take a lot of unpleasant personal decisions. I ve seen how much time I ve lost time that I could have dedicated to my research, lecturing and writing instead. If you keep anybody out or appoint someone, it is already forgotten the next day, but if you have written a book, it s much better for you. But it s an important job, as it s a big responsibility for the general audience, the profession and the next generation. The times of my deanships in Prague (1991 97, 2003 2006) and Brno (2006 2010) were very turbulent, partly due to the fact that they coincided with a very difficult transition period. During the first period, I succeeded in regaining the title architect (Ing. arch.), which was taken away from us by narrow-minded bureaucrats in 1990. This title helps express the specific cultural role of architects in engineering education. I also engaged many leading architects from practice in the faculty, which was very important for the elevation of the quality of the teaching process. However, due to the very bad, old fashioned and populist structure of Czech university legislation, progress in higher education is limited. I would like to ask you a couple of questions on your teaching experience. Quite early on, you started to teach in Prague and Brno and around the world. Last year, you also made good use of a grant and spent quite some time in New York. You are constantly invited to presentations and conferences on modern architecture During my second term as a dean in Prague, we succeeded in pushing through the project for the faculty s new building. I was the chairman of the jury and the building was opened in 2010 (see the Piranesi article by Jana Tichá). Due to my invitation to lecture in many countries, I was able to establish cooperation and erasmus exchanges with interesting schools abroad in France, Spain, Portugal, Germany, uk, The Netherlands and Scandinavia. I also served as a visiting professor in Ljubljana, Tallin, Muenster and Porto Alegre for shorter periods. In Brno, I connected our faculty with many schools abroad and engaged a few practising architects in leading positions. Now I enjoy having a little bit more time for teaching and writing. I am constantly invited to lecture abroad, where my presentations are usually very appreciated. During the last quarter of a century, I have been awarded several scholarships for longer research stays in Munich, Delft, Berlin and at the Canadian Centre for Architecture in Montreal. Three years ago, I was invited to deliver a keynote lecture on»the Czech Avant-Garde and Japan«at the 24 th uia Congress in Tokyo. The culmination of such activities was the Fulbright-Masaryk Scholarship for the winter semester 2013 14 at the Cooper Union in New York. Living in Manhattan for half a year enabled me to obtain a much deeper understanding of American architecture discussions, and to learn personally from their protagonists. I was in constant touch with my old friend Kenneth Frampton, and we also remembered our common Slovenian friends. I lecture on the entire 20 th century. But I don t think it s so important what I m lecturing about. You should do a lecture to raise the understanding of architecture, because there are some principles that are eternal. Last but not least, a question related to your current work. Would you like to highlight a particular or special project, book or exhibition that is currently in the pipeline? I am just finishing a book on the work of eminent Czech architect Adolf Benš (1894 1982). Kenneth Frampton wrote a preface for this book, which will appear within few weeks. I am also preparing my lecture trip to Porto Alegre, Rio de Janeiro and Brasilia for September. Vladimír Šlapeta N 43