Září 2011 Pro potřebu základních organizací KSČM Vyškov Před výročkami, před sjezdem Výroční členské schůze mají důležitou roli nejen pro základní organizace, ale i v rámci přípravy okresní konference a VIII. sjezdu KSČM. V místním rozsahu by měly posoudit možnosti aktivizace členů a sympatizantů pro práci mezi občanskou veřejností s důrazem na mladou a střední generaci. Starším, pamětníkům, nemusíme mnoho vyprávět. Dobře vědí jak o chybách, tak o kladech socialistického období a zpravidla jsou již jasně orientováni. Jde jen o to, aby se v co největších počtech podíleli na volebních rozhodováních, případně promyšlených petičních akcích. Důležitým úkolem výročních schůzí bude posilování výborů základních organizací všude tam, kde jsou k tomu alespoň trochu příznivé podmínky. Staří členové nepřestávají pracovat, je však nezbytné začleňovat do aktivní práce výborů ty soudružky a soudruhy, kteří budou zárukou práce organizace na více roků. Rovněž výběr kandidátů do okresního výboru musí posílit perspektivnost jejich práce. Zajímavý námět přednesli naši mladí komunisté (Filip Z.). Doporučení vrátit se k předválečné zkušenosti komunistů v organizaci sympatizantů. Podobnou zkušenost s úspěchem uplatňují některá jiná levicová uskupení. I před případným začleněním kategorie sympatizující do stanov mohou a měly by základní organizace ve svém okolí zapracovat v tomto směru. Okresní výbor bude třeba více orientovat na organizační činnost v řízené koordinaci ve městech a ve venkovských obvodech tak, aby jednotliví komunisté či malé skupiny našich stoupenců byli výrazněji zásobováni pravdivými informacemi a účinněji ovlivňováni nejen z centra okresu, ale i z těch míst, kde pracuje silnější základní organizace. Není to úkol nový ani nebyl opomíjený, avšak s lety vystupuje stále více do popředí. Okresní konference by měla poskytnout budoucímu OV dostatek podkladů jak pro výběr kandidátů na příští volební kampaně, tak pro bezprostřední volbu delegátů sjezdu strany. Dnes již mají ZO dostatek podkladových materiálů připravovaného sjezdu. Je nezbytné v rámci vnitrostranické demokracie, aby se na jejich tvorbě zodpovědným posouzením podílel co nejširší stranický aktiv. Počínaje výbory ZO v rámci přípravy na výročky, přes zasvěcenou diskuzi na VČS až po kvalitní vystoupení zástupců ZO na okresní konferenci. Mimo mnohé jiné bychom měli od sjezdu očekávat promyšlené definice pojmů, kterými současná pravice označuje a ve skutečnosti zkresluje socialistickou minulost. Jednou jsme stalinisté, jindy neostalinisté, případně neobrežněvovci, ale vždy ve smyslu: Předchozí socialistické období bylo totožné s nepřetržitým
2 řetězem zločinů a lumpáren. Samozřejmě z naší strany. Jenže tak tomu nebylo. Celé to období po Říjnové revoluci (a u nás po únoru 1948) bylo chybami, omyly i nepřijatelnými opatřeními spíše jen deformováno než charakterizováno. Copak úcta k práci, ke stáří, péče výchově mladé generace, zabezpečení všeobecné přístupnosti zdravotní péče, zajištění podmínek pro důstojné bydlení a to vše se týkalo převážné většiny společnosti bylo chybné? Nebo příspěvek k mírovému soužití národů? Vždyť po rozpadu socialistického systému za posledních dvacet roků bylo násobně víc válek a mírových misí typu Jugoslávie, Irák, Afghánistán či Libye než za celé socialistické období také díky tehdejšímu brzdícímu vlivu socialistických zemí na imperialistické výboje. Zkrátka je třeba, aby definice uvedených i dalších pojmů, které dnes slouží k očerňování socialistických myšlenek, jasně vymezila, co považujeme za chybné (nejde samozřejmě o omluvy) a co naopak za úspěch socialistické éry. Celé předsjezdové období nám bude vláda a média házet klacky pod nohy tanečky kolem zákazu či pozastavení činnosti. Musíme s tím počítat, i když z hlediska zákonů a Ústavy ČR k nějakému pozastavení či dokonce zákazu činnosti nejsou žádné důvody. Když kobyla chcípá, kope, říkali vždy naši předkové. Týká se to nejen tažného dobytka z dřívějška, ale i různých moci chtivých uskupení, která mají obavy o své postavení a případné postihy za porušování zákonů. Tak kopou do nás, protože od nás jim hrozí ne vyvlastňování, ne nějaké inscenované procesy, ale požadavek na důsledné dodržování zákonů i ústavy. A to by byl pro mnohé vládnoucí slušné pravé lidi malér. Složitost vývoje Dnes a denně můžeme slyšet kritiku tak zvaného komunismu, politického systému, který u nás panoval od debaklu pravicových politiků v únoru 1948 do debaklu vládnoucí politické strany KSČ v roce 1989. Všichni vědí, že ve skutečném životě nejsou věci buď bílé, nebo černé, ale dnešní vítězové se tváří, jako by jiný postoj k historii byl bolševismem. Podívejme se na zmíněné období trochu po etapách. Když se pravicovým ministrům československé vlády nepodařil jejich tah z února 1948 vyvolaný obavami z blízkých voleb, chopila se příležitosti dobře připravená Komunistická strana Československa. Hned začala upevňovat získané pozice. Za podpory většiny občanů dokonce i mnohých členů stran neúspěšných v únorové krizi vyčistila státní aparát od otevřených protivníků. Že to nebylo v rukavičkách? Nebylo. Že často došlo k zneužití postavení a k vyšachování třeba i osobního konkurenta? Ano, došlo. Že se to nelíbilo poraženým? Samozřejmě. Mnohdy se to nelíbilo ani samotným komunistům. Byla nastolena etapa diktatury proletariátu, která měla znamenat (a v zásadě znamenala) vybudování nového státního aparátu, který podporoval vládnoucí složky, prosazení právního systému, který zajišťoval ekonomické i další podmínky pro rozvoj země podle představ komunistů a jejich spojenců. Cílem bylo zajistit dobrou práci pro všechny, zlepšovat životní podmínky všech vrstev pracujících, rodin s dětmi i lidí potřebných nemocných, invalidů, starých. O důchodu se neříkalo, že se jedná o příživnictví, ale o vytvoření podmínek, aby lidé v příslušném věku, ještě v přijatelné životní kondici mohli nastoupit na zasloužený odpočinek.
3 Protože se poražené vrstvy stavěly proti režimu za podpory mezinárodního kapitálu (zemí) až příliš bezohledně, stát postupoval proti aktivním nepřátelům nejméně stejně. Bohužel často jaksi preventivně nepřiměřeně postihl i obyčejné občany. Nelze však popřít, že tak jak pokračovala konsolidace společnosti, tak se vnitřní život země uvolňoval a šedesátá léta dvacátého století (závěr prvního dvacetiletí vlády komunistů) jsou dodnes považována za úspěšné období. Naše země tehdy prosperovala jak ekonomicky včetně zemědělství, tak ve školství, v kultuře, v péči o zdraví občanů. Životní úroveň se postupně zvyšovala. V této situaci byla přijata nová ústava a republika byla přejmenována na socialistickou. Mělo tím skončit období diktatury proletariátu. Stát se měl postupně demokratizovat a měnit ve stát všelidový. Naopak se nadekretovaná vedoucí úloha KSČ utužila. To se pochopitelně nelíbilo té části občanů, která měla jiné představy o svém postavení v zemi. Mnozí se cítili omezení ve svém rozvoji, protože jim ústavou nebylo umožněno soukromé podnikání či proto, že jejich rodiny přišly v procesu znárodnění a kolektivizace o majetky, spojené s výhodnějším postavením mezi spoluobčany. Tito lidé byli masivně podporováni evropskými kapitalistickými státy a USA. Když se vedení země na podzim 1967 rozhodlo k dalšímu významnému kroku na cestě prosperity a směrování k občanskému státu, využila toho kapitalistická cizina i vnitřní opoziční síly k tvrdým útokům na socialistické zásady. Jinak řečeno, jejich často nevybíravé aktivity vedly k ohrožení dalšího rozvoje směrem k sociálně spravedlivé společnosti. (Známý je tehdejší disidentský výrok zaznamenaný na magnetofonovém pásku, že k těm šibenicím nakonec dojde.) Reakce komunistické strany a jejích zahraničních spojenců neodpovídala situaci. Tentokrát právě levice udělala řadu chyb, na které doplatila. Jednak vojenskou intervencí Varšavské smlouvy do vnitřních záležitostí země, jednak odcizením občanů od politické elity. Uteklo dalších dvacet roků a karta se obrátila. Za většinové horlivé podpory občanů byla vládnoucí strana odejita z výsluní. Byl zrušen nešťastný ústavní paragraf o vedoucí úloze KSČ. Jenže teď nastalo doslova - jen v opačném směru - totéž, co po roce 1948. Pracovníci státního aparátu, školství, bezpečnosti, armády a dalších státem řízených odvětví byli podrobeni tvrdému kádrování. Řada kvalifikovaných pracovníků musela odejít, aby na jejich místo nastoupila skupina ambiciózních, bohužel často bezohledných stoupenců kapitalismu a především vlastní kariéry. Pokud bychom chtěli dnes srovnávat situaci ČSR po dvacetileté vládě komunistů s dneškem, dvacetiletím vlády pravice, nevyzněl by závěr ve prospěch dneška. Místo postupného uvolňování a uplatňování vlivu občanské společnosti dnes vládne pravice prostřednictvím antikomunismu. Ten nepředkládá návrhy jak řešit dnešní problémy, ale odvádí od nich pozornost do období chybujících poúnorových vlád. A je mnoho aktuálních problémů k řešení. Dlouhodobá nezaměstnanost, nárůst chudoby, bezdomovectví (dříve u nás vlastně téměř neznámé). Vznikl obrovský státní dluh, vytvořený kapitalistickými vládami, ačkoliv měly k dispozici z předchozího období mnohamiliardové majetky, které doslova prošustrovaly privatizací. Rozhodující část výrobních sil země a prakticky celé bankovnictví i média jsou v rukou zahraničních vlastníků. Dříve prosperující
4 zemědělství prochází hlubokým útlumem. Kultura se ještě plně nenašla. Pravicoví vládci nedokáží problémy řešit jinak než na úkor řadových občanů, ačkoliv právě tito se na vzniku dluhu a všemocné korupci nepodíleli. Proklamované demokratické uspořádání a řízení země se mění v diktaturu slepence nesourodé vládní koalice, která nezastupuje zájmy občanů, ale kapitálu. Tak nastala doba, o které by naši dědové asi řekli: Když neumím někomu vysvětlit, proč nemá práci, plivnu mu pod nohy a řeknu, že je lump. Pozn. Jen za letošní první pololetí představují čisté zisky hlavních bank na území ČR několik desítek miliard korun, vesměs odvedených do zahraničních kasiček. Za uplynulé desetiletí na nás tyto cizí banky vydělaly skoro bilion! A to jsme v devadesátých letech darovali v rámci tzv. oddlužení bankám půl bilionu korun! Ejhle, kde se vzal státní dluh? Pohled na úkoly státu Plašící se vládní trojka dělá vše pro to, aby se náš stát stal jakousi kanceláří zastupující zájmy toho, kdo si zaplatí. Úřadem tím lépe zastupujícím, čím zastupovaný zaplatí víc. Naivně jsem se domníval, že moderní stát je instituce, která vytváří podmínky pro pokud možno bezpečný a klidný život i úspěšný rozvoj svých občanů. Pochopitelně ne na úkor nějaké kolonie či vykořisťovaných zemí. Vypadá to tak, že odpověď na otázku, K čemu je stát, má dvě odlišné varianty. Levicovou a pravicovou. Nejprve k té levicové. a) Levicový (sociální) stát je zde proto, aby vytvářel příznivé podmínky pro život občanů, hájil jejich oprávněné zájmy a poskytoval pomoc potřebným. To znamená, aby stát přispíval k příznivým podmínkám pro rodinu, výchovu a vzdělání dětí, řídil a umožňoval všem získat takové vzdělání, pro které mají osobní předpoklady a kdy odbornost je v souladu s potřebami společnosti. Dalším úkolem státu je zajistit takovou zdravotní péči, která odpovídá potřebě všech jedinců, úspěchům lékařské vědy a ekonomickým možnostem země. Pro všechny slabé a potřebné nezajistí důstojné životní podmínky nikdo jiný než stát, tedy všichni občané, kteří státu odevzdávají část svých výdělků či zisků. Stát má zajistit vnitřní i vnější bezpečnost občanů a země, opět ne na úkor jiných. Proto musí stát vytvářet podmínky, aby každý práceschopný mohl nalézt zaměstnání, odpovídající svým schopnostem, vzdělání i zdravotnímu stavu. To vše je jistě nesmírně obtížné, ale nač by byl stát, který by od občanů jen bral (na válečné mise, zbraně a výnosná korýtka spojená s korupcí), aniž by uvedené potřeby občanům zabezpečil? V tomto smyslu, kdy stát vytváří potřebné podmínky, se ovšem musí každý práceschopný o sebe starat podle svých možností sám a také podle svých schopností a výkonu v zaměstnání má být odměňován. Aby toto všechno bylo možné, musí se stát starat o zdravý rozvoj ekonomiky země. To je podmínka nezbytná k plnění úkolů státu, není to však samotný cíl. Dodejme ještě, že podle představ komunistů se potlačovatelské funkce státu postupně vytrácejí a jsou nahrazovány organizátorskou funkcí směřující ke státu všelidovému, beztřídnímu. b) Jiný pohled prosazovaný dnes pravicí naprosto bezohledně je vytváření podmínek k úspěšnému podnikání všemožných podnikatelů, včetně bank a spekulantů, státem tak, aby se jejich bohatství zvětšovalo.
5 Například stamiliardové sumy pro záchranu krachujících bank vyplacené z daní obyčejných pracujících, účast v zahraničních dobyvatelských válkách spřátelených velmocí a podřizování národních zájmů nadnárodnímu kapitálu. Když stoupenci takového přístupu hovoří o tom, že se má každý o sebe postarat sám, a přitom k tomu nevytvářejí podmínky, v podstatě se zbavují odpovědnosti za život občanů. Jeden miliardář, třeba na Bahamách či kde, je takovým takypolitikům milejší než statisíce nezaměstnaných, nemocných, důchodců, matek s dětmi. Tak k čemu je takový stát? K těm válčeným misím v zájmu ciziny? K tomu, aby boháči mohli kupovat jachty či hotely v emirátech místo toho, aby matky měly vše potřebné k výchově dětí, nemocní k vyléčení? Je jen příznačné, že dnešní vládní koalice usiluje o zákaz KSČM, strany, která ve svém programu i praxi prosazuje občanskou, ekonomickou i právní rovnost občanů. Strany, která usiluje o rovnoprávné ústavou zaručené soutěžení všech forem vlastnictví, tedy nejen toho soukromého. Stranu, která podporuje politickou pluralitu. Ačkoliv odborníci z ministerstva vnitra na základě rozboru dospěli k závěru, že KSČM vyvíjí činnost plně v souladu s našimi zákony a Ústavou ČR, vláda přikázala témuž ministerstvu shromáždit podklady k zákazu strany respektující ústavu i zákony. Staré přísloví hovoří o tom, že kdo chce psa bít, hůl si najde. Proč řešit problém, který podle vládních ministerských odborníků neexistuje (porušování ústavy komunistickou stranou)? Protože vláda nedokáže nebo nechce řešit skutečné problémy společnosti. Zadlužování země, nezaměstnanost, korupci, spekulace na úkor těch, kteří nové hodnoty vytvářejí vlastní prací. Kam se ztratila svoboda občanů? Kam zmizela demokracie, když vláda nařídí ministerstvu, aby (chtělo by se říci za každou cenu) něco na ty zatra komunisty vyšťouralo, ať se krajní pravice konečně zbaví nepříjemně důsledného kritika? Hlas mladých Goebbels by se divil... Naše veřejnoprávní televize úplně ztratila kontakt s lidmi. Neobjektivita je až bijící do očí a nebudu vypisovat příklady, jelikož by mi nestačil stoh papírů. Nicméně letmá zpráva o úmrtí Jiřiny Švorcové byla vyvrcholením amaterismu nebo spíše ukázkou zpolitizování této organizace. I komerční televize Nova věnovala slavné herečce větší prostor ve svém zpravodajství, a to nemusela. Bulvární deníky jí dokonce věnovaly první stránky. Vyplývá to z logické oblíbenosti Jiřiny Švorcové bez ohledu na její politické smýšlení. Žena za pultem, asi její nejznámější role, totiž dodnes přitahuje k televizním obrazovkám masy lidí. Naivně jsem se domníval, že třeba státní televize zařadí (jak to obvykle dělá) nějaký film s touto herečkou jako mimořádnou událost, ale Česká televize nezklamala. Tedy aspoň ne těch pár zoufalců, kteří ještě stále soudí člověka podle politického přesvědčení. I mé domněnky, že by třeba Jiřina Švorcová měla být uvedena ve 13. komnatě, byly mylné. Zřejmě státní televize ani takový pořad nenatočila. Nebo spíš nechtěla natočit. Aby to přece jen nevypadalo tak hloupě, do mimořádného vysílání byl uveden pořad o Jiřím Traxlerovi (který zemřel ve stejný den jako herečka) sice velmi významném, avšak mezi laickou veřejností jen málo známý spoluzakladatel éry českého swingu třicátých a začátku čtyřicátých let. Přitom právě veřejnoprávní
6 televize je podle průzkumu nejdůvěryhodnější médium. Pro mě tedy rozhodně ne! A pro spousty, možná bych řekl většinu lidí z okolí, již dávno také ne. Inu to je tak, když nedůvěryhodní mluví o důvěryhodnosti. Nicméně za propagandistické zásluhy by televize nějakou medaili zasloužila. Nemyslíte? Filip Zachariaš, Bučovice Václave Havle, lid už Vám nevěří! Václav Havel v médiích prohlásil, že se lidem v naší zemi zanedlouho bude dařit dobře. Nevím, asi tomu jako obvykle nerozumím, ale zdá se mi, že pan Havel je zase trochu mimo mísu. Ze všech stran slyšíme zdražování, zvyšování poplatků, utahování opasků a podobně, takže si nemyslím, že by se situace minimálně v horizontu několika let zlepšila. Každý člověk má právo se mýlit, ale myslím, že Havel tohoto výsostného práva zneužívá nějak moc často. Naučil se to v době tzv. komunismu a bohatě svých klamných řečí využil v roce 1989. Jak to všechno dopadlo, víme všichni. Na druhou stranu chápu, že lidem velmi bohatým, jako je pan Havel, se jistě dobře dařit bude. Pro ty dělá vláda opravdu maximum. Ale abyste si úsudek udělali sami, od do příštího zpravodaje pro Vás připravujeme některé z největších blafů pana Havla. Filip Zachariaš, Bučovice Podobnost jistě náhodná? Teroristický útok na WTC v září 2001, ať již byl zorganizován a uskutečněn kýmkoliv, poskytl tehdejšímu vedení USA záminku k přijetí řady restriktivních a ve své podstatě protidemokratických opatření a také důvod k vedení válek ve světě, vesměs pod falešnými záminkami. Irák, prý vlastní zbraně hromadného ničení, Afghánistán že podporuje al Kajdá, Libye prý není demokratickou zemí. Další státy zařadil americký prezident mezi zlé, nedemokratické a nepřátelské státy. * * * Četní komentátoři si povšimli shodných prvků v jednání politické elity nacistického Německa po požáru Říšského sněmu. Uveďme některé. Budova Reichstagu vyhořela do základu. Ještě týž den bylo - se zdůvodněním, že požár založil bývalý holandský komunista van der Lubben (který se v předvečer požáru ještě nacházel v německém vězení!) Hitlerem vyhlášeno: To je lstivé spiknutí. Všichni komunističtí funkcionáři musí být zastřeleni. Velitel pruské policie Gőring nechal zavřít stovku komunistických poslanců. Prezidentským dekretem obdržel Hitler plné moci a vydal Dekret na ochranu národa a státu. Následovalo nevídané pronásledování všech levicových, zejména komunistických a sociálně demokratických občanů. Zanedlouho následovala válka. Polsko, Francie, Belgie, Holandsko, Norsko, Jugoslávie, Řecko akonečně židobolševický Sovětský svaz. Celý případ teroristického útoku na WTC byl obratem označen za produkt islámského fundamentalistického terorismu. Opět byla přijata řada opatření vážně omezující demokratické svobody v zemi. * Protiteroristický zákon v Oregonu obsahoval návrh přísného postihu demonstrantů včetně mírových aktivistů. Hrozba až doživotním vězením! Devítinásobná wimbledonská vítězka Martina Navrátilová označila za cenzuru fakt, že rozhlasové stanice přestávají hrát skladby protiválečných skupin. * Americká armáda vtrhla bez souhlasu Rady bezpečnosti do Iráku, okupovala zemi a zřídila v ní řadu vězení, mezi nimiž Abú Ghraib proslulo mučením a ponižováním vězňů.
7 * Minimálně dvacet utajovaných věznic (včetně v Polsku!) používala CIA k výslechu podezřelých vězňů, přičemž používala fyzického a duševního mučení. * Až deset roků vězní USA na Guantanámu podezřelé z terorismu, aniž by u většiny z nich bylo sestaveno obvinění, zahájeno soudní řízení a umožněn styk s obhájci. Mohli bychom pokračovat Pavel Hermann, Ivanovice na Hané