Úvod "Prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte" (1Te 5, 20 n). Kdy konečně začneme počítat s dary, jež nám Bůh nabízí? K těmto "darům" patří v Charizmatické obnově ještě také prorocké obrazy a prorocká slova. (Tím vlastním "darem" tedy není ona "schopnost" prorocky mluvit, nýbrž samotné prorocké slovo). Mnozí stále ještě považují proroctví za něco zcela mimořádného, něco, co přichází v úvahu "jen párkrát během sta let". Jiní si naopak myslí, že při každém modlitebním setkání se "slova a obrazy" musí vyskytovat, jinak prý toto setkání není "charizmatické". Opět jiní jakoby otupěli, stali se úzkostlivými a rezignujícími. Co bychom měli dělat my? 1. Vytvořit prostor, kde se proroctví mohou rozvinout a) Neříkejme: "Jestliže chce Bůh promlouvat, musí se přece on sám chopit iniciativy - jako při Samuelově nebo Eliášově obrácení" (srov. 1S 3; 1Kr 19, 19). Nemusel Eliáš nejprve 40 dní putovat, než mohl zaslechnout Boží slovo (1Kr 19) a nedozvěděli se Kornélius a Petr své úkoly "zatímco se modlili" (Sk 10, 2 n 9 n)? Je jisté, že proroci se stále znovu utíkali do ústraní, často "do pouště", aby zaslechli Boží hlas. Touto "pouští" je při nějakém modlitebním večeru čas ztišení - ne nějaké násilné oněmění, nýbrž ono naplněné ztišení, které vyrůstá z úcty, klanění a chvalozpěvu, třeba po společném zpěvu v jazycích. Máme pak trpělivost k naslouchání? Důvěřujeme Bohu, že k nám může mluvit? Prosíme jej o "slovo"? Nebo se ihned znovu zabýváme svými vlastními myšlenkami? Jestliže modlit se znamená "rozmlouvat s Bohem", měli bychom být féroví a měli bychom mu ponechat stejný čas k mluvení jako si bereme pro sebe! Vytvořme tedy prostor, kde by Bůh mohl mluvit (ať už tiše nebo nahlas). Prostor, kde jsme připraveni naslouchat a ve kterém očekáváme Boží vedení. Prostor, kde jej také prosíme o jeho konkrétní impulsy a pokyny. b) Přitom jsou čistota a ryzost těmi rozhodujícími předpoklady, aby se některý vedoucí ze zvědavosti nebo touhy po efektu příliš rychle neptal: "Má někdo nějaké slovo?" a ostatní, aby díky své lenosti přemýšlet nebo neschopnosti se rozhodovat, nechtěli proroctvími vyřešit každou situaci. Neboť to jsou vstupní dveře do pseudoproroctví! Nezřídka je pak toto charizma zneužíváno, protože si dotyčný "prorok" dostatečně nevšímá svých motivů a také je nenechává přezkoumat. Je velkou pomocí, jestliže si uvědomíme, co znamená "mluvit v Božím jménu". Člověk zde stojí před tváří věčného, všemohoucího Boha, před jehož svatostí si "samotní andělé zahalují tvář". V prožitku této bázně Boží mizí nebezpečí lehkovážně vyslovovat tato "já - slova". c) Když prosíme Boha o jeho slovo či pokyn, zůstává vždy jeho věcí, jak nám odpoví. Zda to bude jednoduše skrze vnitřní pokoj nebo také skrze slyšitelné pokyny. Avšak on odpoví jistě, jestliže trpělivě nasloucháme a nepředepisujeme mu způsob, jakým má odpovědět. Ten dotyčný, jenž obdrží nějaké slovo, se má dívat na Krista a v poslušnosti vyslovit to, co mu bylo dáno. Zároveň by měl moci důvěřovat tomu, že společenství jej nese a že s ním bude toto slovo zkoumat. Jsou naše skupiny takovými učednickými společenstvími, nebo jsme z ustrašenosti či nepřejícnosti udusili každou prorockou řeč hned v zárodku?
Pavel nás v 1 K 14 vede k tomu, abychom obzvlášť ve společenství byli pro prorocká slova otevřeni a abychom o ně Boha prosili. Takovéto "prorokování v obci" je třeba rozlišovat od poslání velkých "proroků". Toto prorokování není vázáno na jednotlivou osobu a mělo by zpravidla "putovat". Jestliže se jeden a tentýž člověk příliš často (a příliš rychle) ujímá slova, mohlo by to být překážkou, aby i ostatní mohli do této služby vrůst. Pavel počítá s "nadbytkem" proroctví; stačí, když se z toho ke slovu dostanou dva nebo tři!
2. Vytvořit prostor, kde mohou být proroctví zkoumána Tak jako je nějaké proroctví dáváno pro druhé, tak je také odkázáno na přezkoumání druhými. Vždyť varování před "falešnými proroky" je ve Starém i Novém zákoně nepřeslechnutelné. Tito falešní proroci ovšem přicházejí v "ovčím rouchu"; jsou považováni za pravé proroky a oni sami se většinou za pravé proroky považují také (např. Am 7, 12-15; Mi 3, 5-7; Mt 17, 15. 22 n). Protože to ti dotyční často také očividně "myslí dobře", přicházíme omylům jen těžko na stopu. a) K tomuto zkoumání není vhodný každý, nýbrž jen ten, kdo žije a usuzuje ve vědomém naslouchání Božímu Duchu. Tak například židovští učitelé zákona se do takového posuzování pouštěli sice s teologickými znalostmi, avšak bez otevřenosti Duchu, a byli pak s Ježíšem velmi rychle hotovi: "Mesiáš nemůže přijít z Galileje" (J 5, 39-47; 7, 41; 8, 37-47). Chraňme se tedy toho, abychom posuzovali povrchně a podle vnějšího zdání. Modleme se o všeobecný dar duchovního rozlišování, avšak také o jednotlivá, Duchem působená "rozsouzení", jež jsou některým - jako zvláštní charizma - zvláštním způsobem dávána (1 K 12, 10). b) Vlastním místem tohoto zkoumání je společenství, ve kterém bylo proroctví vysloveno. Mnozí se neodvažují provést toto zkoumání bezprostředně, snad proto, že nechtějí rušit atmosféru modlitby. Avšak jestliže nám Bůh chce dát nějaký pokyn, nemůže přece být od věci zpětně se ptát, zda tento pokyn opravdu pochází od něj! Přinejmenším po nějakém čase by se měl vytvořit prostor k tomu, aby takové procesy, které prožívají všichni společně, mohly být také společně reflektovány. Při nějakém slovu poznání je pak třeba také se ptát: "Je zde někdo, koho se to týká?" Bezpochyby je důležité, abychom bezprostředně po nějakém proroctví, nejpozději však "po dvou nebo třech" (1 K 14, 29), setrvali nějaký čas v tichu (a ne abychom místo toho připojili ještě dalších pět proroctví). V tomto tichu se musí každý před Bohem ptát, co v něm toto slovo působí. Při velkých bohoslužbách k tomu musí zaujmout krátké stanovisko buď sám vedoucí, nebo o něj má poprosit některého účastníka, jenž je rozsuzování schopen. Jestliže je však kruh účastníků přehledný, měl by vedoucí poprosit přítomné, aby sdělili, co se v nich dělo. Alespoň po bohoslužbě by o tom měl s dotyčnými, se skupinou vedoucích a s dalšími rozsuzování schopnými lidmi mluvit. (Pozn. překl.: Autor článku se v doslovu ke knize Phillipe Modre: Wort der Erkenntnis, Vier Türme Verlag 88, obšírněji věnuje charizmatu "slova poznání" při velkých shromážděních, kde platí trochu jiné zákony než v malých přehledných skupinách. Píše zde, že mnozí účastníci takových setkání se pak ptají, proč pořadatelé ihned nevyzvali ke svědectví o tom, co zde Bůh působil. Dlouhé zkušenosti "Komunity blahoslavenství" však prý ukazují, že je lépe nevydávat svědectví ihned, ale teprve po delším čase, který prověří trvalost Božího působení v člověku. Je tedy dobré spíše vyzvat k tomu, aby lidé, které nějaké "slovo poznání" zasáhlo, nebo kteří prožili uzdravení, se přihlásili u důvěryhodné osoby nebo u týmu vedoucích, aby s nimi mohl být případně udržován dlouhodobější kontakt. Mnohé záležitosti se pak také týkají důvěrných oblastí osobního života, takže ani zde není možné vyzývat k veřejnému svědectví, pokud se k němu ovšem někdo necítí být vnitřně pozván.) Toto vše není nějaké škodlivé upovídané rozmělnění svatých procesů, nýbrž Duchem přikázaná věcnost. Co přichází od Boha, snese tento zkoumající rozhovor. Tím není snad zpochybňována integrita nějakého člověka, nýbrž dotyčné poselství je právě tedy bráno
vážně. Ten, kdo si myslí, že přijal nějaké prorocké slovo, potřebuje stát od své výpovědi v jakémsi odstupu: "Já to pouze vyřizuji; zda to sedí musíte posoudit vy." A oslovená obec potřebuje atmosféru otevřeného dialogu a reflexe, aby mohla společně hledat Boží vůli. To patří k "duchovní hygieně" každé charizmatické skupiny. Takováto duchovní "zdravotní péče" očišťuje od různých břemen jako je nevole, znásilňování svědomí, strach před lidmi nebo falešné city. c) Samotné zkoumání začíná tak, že si před Bohem všímáme svých reakcí: Vyvolává toto slovo ve mně pokoj, oslovení, bolest, obrácení, jistotu, naději a radost nebo spíše probouzí sklíčenost, strach, odcizení, neklid, žádostivost, falešný třpytivý lesk, agresivitu, nebo mě prostě nechává chladným? Nejde především o to, abychom dotyčnou výpověď intelektuálně reflektovali, nýbrž abychom si sdělili reakce vyrostlé bezprostředně z naslouchání Bohu. Teologicko pastorační orientace nám v části IV/3 k tomuto procesu poskytuje některé rady: Kritéria podle druhu prožité zkušenosti Pokušení vystupují také pod zdáním dobrého - jako správného nebo zastření špatného; jako cíl, jenž se zvnějšku zdá dobrý, avšak skrývá špatné pozadí; jako odpor proti něčemu, čemu člověk nerozumí a co by chtěl odmítnout, co však ve skutečnosti vede k Bohu. Křesťanská tradice proto zná "pravidla rozlišování duchů", jež pomáhají tyto zastřené důvody odkrýt. Tato pravidla se ptají na pocity, atmosféru, reakci a naladění, které nějaký impuls v člověku vyvolává. Aby mohl člověk takové duchovní impulsy rozpoznat, aby je mohl dobře rozlišit od povrchního pohnutí a pouhé atmosféry a aby je mohl správně posuzovat, -musí být celostně nasměrován na Boha a dívat se na Pána; -musí Boha prosit o pročištění a snažit se o ryzost; -má si všímat příkladu velkých křesťanů (třeba mystiků); -je pro něj velkou pomocí vzpomenout si na vlastní dřívější zkušenosti; -potřebuje, jestliže jde o závažná rozhodnutí, dialog s nějakým zkušeným křesťanem; -může mu pomoci duchovní sdílení se s bratřími a sestrami; -bude se, bez nekritického konformismu, stavět pod posouzení církve. d) Dále je třeba se ptát, zda se obsah prorockého slova shoduje s "pravdami víry" a jaké závěry se dají odečíst z "chování dotyčného člověka" (viz "Duch oživuje" IV/1 a 2), totiž zda má - při tomto úkonu" - "v sobě způsob Kristova jednání" (Did 11, 8). Ovšem, že Bůh své slovo stále svěřuje chybujícím lidem, takže třeba nějaká charakterová vada posla nemusí ještě nutně znamenat, že poselství je falešné. Kromě toho si je třeba všímat "vážnosti" ("tíhy") dotyčného slova. Asociativně za sebou seřazená slova z Písma svatého bychom v žádném případě neměli zaměňovat s "proroctvími", jež se na rozdíl od nich rozpoznají mimo jiné také podle své "průrazné síly" (což není totožné s hlasitostí!), větší konkrétnosti a jistoty zasažení. e) Konečně Boží pokyny nejsou nikdy "proti" zdravému pastoračnímu rozumu. Bůh nás sice často vede neobvyklými cestami a někdy nás vyzve, abychom jako Abrahám šli do neznámé země, aniž bychom přitom měli jiná zajištění než Boha samotného. Avšak i tehdy to, co on nás učí dělat, není nikdy "nerozumné" a neodporuje to vírou osvícenému rozumu. Bůh nikdy nepožaduje něco, co by člověka zbavovalo důstojnosti nebo co by bylo protismyslné. On pouze někdy překračuje náš horizont. Avšak své pokyny do našeho lidského života vkládá takovým způsobem, že bere ohled na okolnosti. Právě tyto "doplňovačky" jsou známkami pravosti. Rozdíl mezi Boží inspirací a omylem nebo imitací jsme ovšem schopni rozpoznat
jen shora "v Duchu", tedy pouze v pokorném postoji přijímání od Boha a připravenosti k přezkoumání skrze společenství církve včetně úřadu pastýřů.
3. Vytvořit prostor, kde proroctví mohou být zařazena do celku a) Nezřídka se stává, že lidé prorocká slova rádi vyslechnou, ale pak se těmto slovům daří podobně jako mnoha semenům, jež padla na okraj cesty: nezakoření v životě posluchačů. Někdy to může být způsobeno tím, že se vedoucímu bohoslužby nepodaří vnést poselství do vědomí všech tak, aby věděli, "co si s tím počít". Dalším důvodem může být skutečnost, že neproběhlo žádné zkoumání pravosti a účastníci zůstanou nejistí. Prorocká slova nemusí "zasáhnout" také proto, že byla plochá nebo že nebyla pravá. Nebo byli posluchači hluší a přišli jen proto, aby prožili zajímavý večer? )b) Slova pro jednotlivce jsou často jako mozaikový kamínek, který zapadne do nějakého většího obrazu a který může rozpoznat jen ten, pro něhož je určen. Kdo si není jistý, měl by si o tom promluvit s některým duchovním rádcem. Často teprve později vidíme, jak jednotlivé impulsy do sebe zapadají. Proto je dobré poznamenat si slova, jež se někomu zdají být významná. Často se vše vyjasní teprve "za pochodu". Avšak i tehdy, když máme velkou jistotu, že zde před námi leží Boží volání, je otevřený rozhovor s někým, kdo nás duchovně doprovází, důležitý. V rozhovoru se tak vyjasní skryté motivy, jež dotyčného vedou k tomu, aby nějaké "prorocké" slovo přijal nebo odmítl. Jak často je těžké odkrýt vlastní slabiny! c) Proč tolik bezpečnostních opatření? Protože různá šálení a iluze se tu ve skutečnosti vyskytují častěji, než se zdá. Neboť pokušitel "se rád převléká za anděla světla" (2 K 11, 14). Vše může vypadat velmi zbožně, ale v pozadí je skryto přepínání, nesamostatnost nebo napodobování druhých, žádostivost, touha po sebepotvrzení, po moci a vposledku vždy pýcha. Ten Zlý přitom šikovně používá vědomí "vyvolenosti" a nechává člověka uvěřit, že je něčím zvláštním, že tomu ti druzí nerozumí a že se on ve svém vnuknutí nejlépe vyzná. I při duchovně pravých impulsech se může stát, že tyto impulsy jsou díky nedostatku vyváženosti, díky nezralosti nebo narušené psychice zničeny či poškozeny. Tato nebezpečí nejsou v našich kruzích řídká, a to jak u těch, kdo "prorocká slova" vyslovují, tak i u těch, kterým jsou určena. Chybí zde pak ono nutné "uzemnění"; není zde dbáno na přirozené zákonitosti a lehkovážné plány jsou zaměňovány s důvěrou v Boha. U "obrazů" je obzvlášť lehce možné, že se zde duševní procesy osamostatní a pak chybí duchovní střed. Jiní se zas nechají vtáhnout do nějaké atmosféry čistě na základě svých pocitů. Avšak věřit mohu pouze tomu, co Bůh zjevil, a důvěra v nějaké "zvláštní" Boží vedení předpokládá jeho konkrétní zaslíbení. Jistěže Bůh i tomu, kdo udělal chybu, pomůže opět "z bryndy". Ale zároveň mu také ukáže, že tato domnělá "víra" jím nebyla kryta, a objasní mu, kde jeho jednání nebylo čisté. Některým lidem pak připadá těžké přiznat chybu. Neústupně setrvávají na jednou započaté cestě, ačkoliv jim duchovní lidé stále znovu říkají: "Tady přece něco nemůže být v pořádku." Proto je pokora a připravenost k dialogu jedním z nejdůležitějších základních postojů při zacházení s proroctvími. Charizmata jsou ze své podstaty vždy něčím částečným a jsou vždy zaměřena na větší celek. A tak Bůh od nás očekává, že se s našimi prorockými impulsy do takového většího celku začleníme a že budeme žít v opravdovém učednickém společenství, jež bude zahrnovat i náš všední den. d) Negativní zkušenosti jsou mimo jiné důvodem, proč mnozí křesťané prorocká slova zásadně odmítají a říkají: "Já se raději spoléhám na vlastní rozum!" Avšak to není žádný
protiklad. Jde jen o to, že víra vždy lidskou logiku přesahuje. Tato domnělá "střízlivost" by pak byla jen opačným extrémem: lidé pak vůbec nepočítají s Božím vedením a skrývají se za zajištěné formy a formulace. Cesta s Bohem je však "úzkou stezkou". On sám nám nechce ušetřit námahu hledání a rozlišování, ale také nás nechá samotné. Bůh nás láká ven z naší ulity, ne aby nás přivedl do rizika, ale aby nás vedl do důvěry! A on volí tuto namáhavou cestu, protože mu jde o naši spásu, o uzdravení naší duše v její hloubce. My sotva můžeme tušit, kolik milující námahy to Boha stojí, aby nás ve svobodě osvobodil od nás samotných. e) Vposledku je každý člověk odkázán na Boha a pravý prorok podtrhuje právě tuto linii! On tedy nebere ostatním jejich rozhodování, neváže je na sebe. Jestliže se oslovený obrátí na Boha, on sám mu dá dostatek světla. A tak k pravému proroctví patří vždy dva Boží impulsy: u proroka a u adresáta. Tento druhý impuls je jako "kontrolka" v elektrickém zařízení. S tím může každý počítat. Tam, kde se toto nestane, mohu záležitost nechat otevřenou a nemusím se jí zabývat. V konkrétním případě tedy vždy sdělme, jestliže v nás nějaké proroctví vyvolalo pozitivní reakci, aby se pak z toho mohl dotyčný "prorok" poučit a aby tak mohl dále vrůstat do této služby. Avšak vyjádřeme se také jasně, jestliže jsme přesvědčeni, že nějaké konkrétní slovo nesedí. Nemějme pak nějaké falešné obavy, ale vzájemně si pomozme stále jistěji kráčet ve stopách Ducha svatého. Nakonec vše záleží na tom, jestli poznané Boží pokyny také následujeme. Nestává se často, že mnohé prorocké dary opět odumřou, protože těchto pokynů nejsme poslušni? Bůh nás tiše zve, vábí nás, avšak nenutí. Proto je tak snadné se mu vyhnout. Tam, kde to zpětně rozpoznáme, chceme se obrátit, vyznat naše hříchy před Pánem a plakat před jeho oltářem (Jl 2, 12 n). Ale neříkejme pak: "To proroctví je už neodvolatelně pryč!" Když alespoň později rozpoznám, že mě tehdy volal Bůh, a když to nyní vyznám, pak přece ještě začnu z milosti, kterou jsem tehdy promarnil, žít. V pokání před Bohem se z toho ještě dnes mohu učit a mohu se vrátit k němu domů. Ocitá se dnes Charizmatická obnova jako celek právě v tomto bodě? Přečtěme si ještě jednou ono proroctví z mezinárodního setkání vedoucích 1989 (najdeme ho v předchozím Rundbrief 2/90 na poslední straně): "Již nejste sami sebou... Volám vás zpátky, jdu pro vás a povedu vás zpátky" (Didaché [Učení dvanácti apoštolů] 11, 3-12, 5; Kalich - scriptum). Norbert Baumert SJ