IVO WIESNER DĚTI MOUDRÝCH DRAKŦ

IVO WIESNER DĚTI MOUDRÝCH DRAKŦ AOS PUBLISHING 1997

S nadhledem a lhostejností pohlíţej na rozkoš, bolest, ztrátu i zisk, vítězství i poráţky. Jsou to pouhé malichernosti tohoto světa, nepatrné kaménky na dlouhé cestě k Pravdě, které nepřeţijí tvé hmotné tělo. Sutta Nipata

PROLOG Ti, co požadují důkazy jevů, stejně nejsou schopni je přijmout jako pravdu, ať je jakkoliv průkazná. Proto je požadavek podání důkazu pouhou výmluvou pro lenivou mysl. Jeho Svatost Dalajláma. Od raného mládí jsme byli vychováváni ve zdánlivém bezpečí a jistotě karteziánsko-newtonovského paradigmatu. Mnozí si ochotně osvojili aroganci materialistického světonázoru s jeho pragmatickými argumenty o všemoci hmoty. S posvátnou úctou a hlubokým obdivem pohlíţíme na bizarní chrám vědy, ale uniká nám skutečnost, ţe je podepřen velkým mnoţství nouzových opěr. Lékaři a thanatologové dokáţí dost dobře vysvětlit faktum smrti individua a výmluvně popíší i samotný proces umírání člověka. Na dotaz co je po smrti tvrdí, ţe "nic". Jenţe co je to "nic"? Poslední poznatky kvantové mechaniky dost přesvědčivě prokazují, ţe "nic" vlastně nemůţe existovat, protoţe v rámci Universa má i "nic" vţdy zcela konkrétní a nenulový obsah. Člověk se ale skládá z hmotného těla a nehmotné entity, která je nepřesně pojmenována jako "vědomí". Biologické interpretace kvantové mechaniky vedou k poznání, ţe "vědomí je zcela specifickou formou energie, jejíţ podstata nám ale stále uniká. Tvrzení vědců, ţe po smrti člověka jiţ není "nic", není tedy pravdivé, ale jde zřejmě pouze o jedno z mnoha mylných dogmat materialistické filozofie.

Našli se však lékaři, kteří se zaujetím vědecky zkoumali poměrně častý fenomén návratu vědomí člověka ze stadia po klinické smrti (R. Moody, E. Kiibler-Rossová, I. Wilson, J.L. Whitton, D. Christie-Murray a další). Získali statisticky významnou výpověď o existenci vědomí člověka i po smrti a po zániku hmotného lidského těla. Potvrdili tak pravdu dávno známou esoterikům o realitě reinkarnace entity člověka a existenci vědomí, které je nesmrtelné. Zkoumaný soubor lidí se zkušeností klinické smrti je nečekaně velký a postmortální proţitky velmi konzistentní, při zachování vysoké statistické významnosti jevu. Pokusy o diskreditaci poznání "ţivota po smrti" jako důsledku duševní choroby či ovlivnění přeţívajících mozkových center kapacitními víry vyvolanými záznějovým efektem se ukázaly jako liché, nekvalifikované, mylné či přinejmenším nepodloţené. Existuje však jedinečný důkaz reality nesmrtelného vědomí, které přeţívá hmotné tělo a tím důkazem je Delpassův efekt. Tento efekt zjištěný profesorem J.J. Delpassem vyuţívá biologický feedback (biologická zpětná vazba), který objevil neurolog profesor W. J. van Amsynck. Profesor Delpasse s pomocí mikroelektroniky a kybernetiky realizoval zařízení, které prokázalo realitu existence vědomí po klinické smrti hmotného těla. Bylo vyuţito zvláštního signálu, tzv. "pohotovostní vlny", který produkují paměťová centra mozku tak dlouho, neţ dojde k jejich biologickému posmrtnému rozpadu. Podstatu Delpassova efektu nejlépe osvětlí následující událost. W. J. van Amsynck jako jeden z prvních vyuţil biologického feedbacku k potlačení či odstranění některých stavů jako je migréna, nervozita, hypertonie a podobně. Naučil své pacienty produkovat ve svých mozkových paměťových centrech pohotovostní vlnu, kterou pomocí přístrojů převedl na světelný či zvukový signál. Pacienty pak naučil pomocí vlastní vůle tuto pohotovostní vlnu ovládnout a zpětně kontrolovat svůj stav. Profesor Delpasse tento systém propracoval do té míry, ţe tělesně zesláblí pacienti si mohli z vlastní vůle zapnout

televizor, lampu či rádio, aniţ museli pro to vynaloţit sebemenší námahu. Pacienti se s nadšením účastnili experimentů s pohotovostní vlnou a jedna pacientka trpící hypertonií byla tím tak zaujata, ţe slíbila podat signál o existenci svého vědomí po své smrti tak, ţe pomocí pohotovostní vlny zapne televizor. Kdyţ po čase tato pacientka skutečně zemřela, objevil se na EEG v okamţiku vymizení mozkových vln (stav klinické smrti) obraz pohotovostní vlny a došlo k zapojení televizoru. Stalo se teoreticky nemoţné, kdyţ prokazatelně mrtvá pacientka podala zřetelný signál o své existenci i po smrti. Od té doby byl Delpassův efekt opakovaně potvrzen. Je zřejmé, ţe pohotovostní vlnu mohou paměťová centra mozku produkovat pouze po nevelký čas, dokud tato centra nepodlehnou biologickému rozpadu provázejícímu posmrtný stav. Tak byl podán důkaz existence vědomí (entity) člověka i po smrti jeho hmotného těla. Jak vyplyne z hlubšího rozboru podstaty lidské bytosti, kterým se zabývám v jedné z dalších kapitol, je vědomí lidské bytosti podstatnou a trvalou částí lidské bytosti, kdeţto hmotné tělo má vymezenou funkci jako dočasný ochranný obal umoţňující pobyt entity na Zemi. Realita existence vědomí i po smrti mozku a skutečnost polydimenzní struktury entity člověka je potvrzena i následující událostí. Počátkem 70. let tohoto století zahájila americká vládní místa velmi utajovaný projekt Montauk, který byl zaměřen na vyřešení techniky a technologie ovlivňování mysli lidí a ovládání nálad i chování davu. V rámci tohoto projektu byl jeden z vědců Duncan Cameron ozařován mikrovlnným paprskem o frekvenci 710-750 MHz, produkovaný radarovým vysílačem. Vzdálenost hlavy pokusné osoby od ohniska radarové parabolické antény byla přibliţně 91 m a vyzařovaná energie mikrovlnného paprsku byla 100 kw. Jiţ po několika experimentech lékaři zjistili, ţe mozek Camerona je z více neţ 90 % nefunkční, protoţe spotřeba kyslíku byla prakticky neměřitelná. Odumření mozku potvrdily i zkoušky se specifickými

barvivy vstřiknutými do krve pokusné osoby. Lékaři však byli zcela vyvedeni z míry tím, ţe nedošlo ani k narušení funkce ţádného orgánu těla Camerona, nebyla narušena či sníţena jeho inteligence, rovněţ jeho myšlenkové procesy nedošly úhony. Jako jediné vysvětlení tohoto podivného stavu byla přijata teze, ţe funkci hmotného mozku zničeného při experimentech mikrovlnným zářením přejala ta část vědomí (entity) Camerona, která má polydimenzionální charakter. Závěr nechť si čtenář udělá sám. Filozofové se dlouhá léta přou o to, zda podstatou existence Vesmíru je antropocentrismus, nebo naopak vznik a existence člověka je spíše paradoxem evoluce hmoty, takţe lidstvo se jeví spíše jako škodlivý činitel narušující harmonii evoluce Vesmíru. Kniha Dhyanů veršované pojednávající o genezi Vesmíru říká, ţe Pán Praplamene (Stvořitel) vyslal v jistém okamţiku tvoření do prostoru své Jiskry, Dhyanové (Elohim) je obalili energií své vlastní substance a niţší Lhaové (andělé) tento kompozit vloţili do dočasného a smrtelného hmotného těla. Pán Praplamene pak ukládá svým Jiskrám úkol vyvinout se v Plameny, které se po věcích spojí s Praplamenem a tak bude dokončeno budování jsoucna (stvořeného světa). J.R.L. Tolkien v eposu Anulindalé (Silmarillion) uvádí prastaré poselství obdobného významu, pocházející z prastaré zaniklé evropské civilizace Iberů a Ligurů, které vyznívá podobně jako poselství Knihy Dhyanů. Podle těchto pramenů představuje lidstvo skupinu potomků Dhyanů, jimţ Pán Praplamene předal díl své podstaty (Jiskru), jíţ nazýváme duší. Samo stvoření lidstva je v podstatě entelechické, neboť své poslání a jeho cíl nese samo v sobě. Smyslem existence lidstva by tedy bylo dosaţení dokonalosti svých otců a po splynutí se Stvořitelem vytvoření polydimenzního bytostného Universa. V tomto pojetí je člověk mladým, vpravdě naivním bohem a smyslem jeho osobní existence je během mnoha ţivotů porozumět podstatě Zla, zákonům harmonie Universa a pochopit obsah Pravdy. Lidstvo by pak nemohlo být evolučním

paradoxem hmoty, ale objektem záměrného a promyšleného působení Stvořitele i Dhyanů-Elohim. Pro naplnění svého poslání obdrţelo od svých otců lidstvo celý Vesmír, aby se v něm naučilo být mu dobrým hospodářem, obdrţelo tragický dar bolesti, stesku i touhy k návratu do rodné kolébky, dar mnoha ţivotů, jimiţ vede cesta za poznáním údělu, ale i dar neutišitelné touhy poznávat, tvořit a milovat. Můţeme se tedy domnívat právem, ţe podstata Vesmíru je antropocentrická, ale Vesmír není určen pro naší kratochvilnou zábavu, protoţe ve skutečnosti je školou vývoje našeho vědomí. V podstatě celá věda, nebo přinejmenším většina vědních oborů přírodních věd, obsahuje ve struktuře své nauky úhelný kámen, kterým je invariantnost toku času. Mnoho filozofů uvaţovalo o tom, co by se s vědou stalo za předpokladu, ţe bude zjištěna neplatnost teze o invariantnosti toku času a s časem bude moţno manipulovat dle vůle a potřeby experimentátora. Albert Einstein na sklonku svého plodného ţivota se přiblíţil k formulaci obecné funkce časoprostoru (GUT). Svoji teorii stavěl na matematice Hilbertovy dimenze a Levinsonových rovnicích času. Spolu s J. von Neumannem zaloţili na Princetonské univerzitě v roce 1933 Institut pro pokroková studia (Institute for Advanced Study), kde se spolu se skupinou dalších vědců, mezi kterými byl později i Nikola Tesla, zabývali experimentálním studiem povahy časoprostoru, relativity a invariance toku času. Jiţ některé úvodní studie a především Teslovy studie nulového času (Zero Time) váţně zpochybnily oprávněnost teze o invarianci toku času. Ukázalo se, ţe čas jako jeden z parametrů dimenze je pouze výsledkem interakce gravitačního a elektromagnetického pole tuto dimenzi obklopující. Jedním z výsledků N. Tesly bylo jiţ zmíněné zjištění existence podivného parametru, který nazval Zero Time (nulový čas). Nulový čas je jedním ze základních parametrů, kterým je ukotvena naše existence v konkrétním časoprostoru a patrně i v celém Universu. Kaţdá lidská bytost má svůj osobní nultý čas a v celé populaci neexistují dvě

bytosti, jejichţ nulový čas by byl identický. Z Teslovy definice vyplývá, ţe nulový čas je oním hledaným bodem v rámci Universa, který určuje okamţik stvoření té které lidské entity a podle Tesly hodnoty nulového času většiny populace jsou větší, neţ je nulový čas Země a celé sluneční soustavy. Tak nulový čas prokazuje nejen realitu stvoření člověka, existenci reinkarnací, ale nepřímo i existenci samotného procesu stvoření a tedy i existenci Stvořitele a otců Dhyanů-Elohim. To, ţe nulový čas většiny lidí je větší neţ tentýţ parametr Země a sluneční soustavy znamená, ţe lidstvo je svým původem velmi staré a nevyvinulo se na Zemi podle darwinského evolučního klíče. Ukazuje se, ţe zvířata svůj nulový čas nemají, protoţe se vyvinula pomalou evolucí z prvotních jednoduchých organizmů. A. Einstein však svou teorii nikdy neuveřejnil a v hluboké depresi způsobené katastrofálním debaklem tajného Rainbow projektu své poznámky zničil, takţe nikdy nespatřily světlo vědeckých a univerzitních pracoven. Přes tragický debakl Rainbo w Projektu se ale našla skupina jiných vědců, která se v dalších letech pod záštitou amerických vládních míst zabývala studiemi časoprostoru v rámci velmi tajných projektů Montauk a Phoenix, přičemţ byly vyuţity i některé mimozemské technologie. Tyto studie potvrdily, ţe neexistuje nic podobného jako je invariance toku času a byla vyřešena Montauk-techno-logie dovolující pohyb v čase prakticky všemi směry. Bohuţel ani tyto projekty lidstvu nepřinesly nic neţ utrpení, jak to A. Einstein a jeho spolupracovníci předvídali. Mám silný dojem, ţe Stvořitel ve své bezmezné moudrosti a laskavosti touto cestou připomněl nepřipravenost a nevyzrálost lidstva pro tak hluboký průnik do hloubi tajemství Universa. Zvu vás k zamyšlení nad tajemstvími, která provázejí naše lidské bytí. Mnoho "věcí mezi nebem a zemí" má nesporně reálnou podstatu, ale ta často leţí za hranicemi moţností plynoucích z dosavadního stavu vědeckého poznání světa. Můj pohled nemusí být

nutně vţdy správný, nechť je povaţován čtenářem zajeden z moţných. TAJEMSTVÍ GRÁLU Grál mívá podobu oslnivého světla. Umberto Eco: Foucaltovo kyvadlo Raný středověk západní Evropy znal legendu o zázračném artefaktu obdařeném tajemnou mocí, jehoţ jméno bylo "grál". Některé varianty popisují grál jako kalich či misku, jiné hovoří o podivuhodném kameni či krystalu, který je zdrojem mystické energie. Po jistý čas střeţili grál také templáři, kteří jej pojmenovali "lapis exsilis", coţ bývá překládáno v kabalistic-kém smyslu jako "kámen vystoupivší ze zapomnění". Etteila se v této souvislosti zmiňuje o posvátné nádobě obsahující astrální "liquores", coţ chápe jako esenci vědění a poznání. Některé nejstarší verze sochy Černé panny Isidy (Naší Paní Panny Matky), jako byla například socha v paříţském chrámu Notre-Dame, nebo socha Černé Panny Isidy v chartréské katedrále Notre-Dame de Dessous Terre (Panna Matka Podzemní), drţí v náručí válcovitý předmět či kalich s vyčnívajícím válečkem, o kterém esoterické texty tvrdí, ţe je grálem. Legendy o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu spojují grál s pohárem uţitým Kristem při poslední večeři, do kterého později Josef z Arimatie zachytil Kristovu krev vytékající z jeho ran. Toto oblečení prastaré keltské legendy do křesťanské masky se teologům příliš nepovedlo a pouze prohloubilo zmatek v řadách hledačů grálu. Různé verze legendy se rozcházejí v tom, kde byl grál ukryt. Je známo, ţe po dobytí

Askalonu křiţáky získali Janované zlatý osmihranný pohár, který pro svou krásu a výjimečnost byl povaţován za grál. Jiná verze legendy vypráví o tom, ţe na úpatí hory Glastenburry Tor (Anglie) existovala studna zachycující pramen silně ţelezité vody červeně zbarvené, který byl znám jako Krvavý pramen. Sama studna má jméno Kališní studna podle pověsti o tom, ţe do ní Josef z Arimatie potopil kalich-grál, který s sebou přinesl do Anglie. Josef z Arimatie byl strýcem Jeţíše a po jistou dobu vystupoval v Anglii jako ţidovský obchodník zabývající se dovozem cínových a měděných rud z Anglie do Středozemí. Jiná verze legendy o grálu tvrdí, ţe pohár s Kristovou krví byl tajně uloţen a střeţen rytíři v bájné hoře Montsalvage, která bývá ztotoţňována s horou Montserrat, leţící asi 40 km severozápadně od Barcelony. To není vše, protoţe opět další legenda vypráví, ţe grál je uloţen v potopeném městě Yf či Ys, které kdysi leţelo na ponořené části bretaňského poloostrova Douarnenes (Ar-Morlaix). Stráţcem grálu měl být král Gradlon. Etymologická studie slova "grál" ukazuje zřetelně na keltský (galský) či iberský původ, neboť ve staroiberštině existují pojmy pro misku či pohár: "grál", "greal", "grial"; ve staré portugalštině je to "grál", kdeţto v aquitánském dialektu je číše (pohár) pojmenována "grazal" či "kruzol". L. Charpentier se domnívá, ţe kořenem slova "grál" je částice "kar" či "gar" (kámen). Z toho by bylo moţno vyvodit, ţe "grál" je esoterickým anagramem pojmu "gar-al" znamenající nádobu s kamenem. Alternativní řešení by bylo moţno nalézt ve výrazu "gar-el", který lze přeloţit jako "kámen boţí". Existuje však tvar ještě starší, zapisovaný souhláskami G-R-L, který lze číst jako významy "goar-el" či "gwar-el", které lze přeloţit přibliţně jako " (to) úţasné od boha". Na severním portálu katedrály v Chartrés, kterému se říká Portál zasvěcenců, je vyobrazeno několik událostí majících pro iniciované hluboký mystický význam. Jeden z obrazů znázorňuje scénu, na níţ Melchisedek (Malkisedek), jeruzalémský král a kněz v jedné osobě,

předává Abramovi (Abrahámovi) pohár s vyčnívajícím kamenem. V kostele Saint-Loup-de-Naud u Provins, na pilíři mezi okny je zachycen výjev svatého Loupa pozvedávajícího kalich, do kterého anděl vkládá velký smaragdový krystal. Oba obrazy souvisejí s velmi starou biblickou legendou, podle níţ Stvořitel pověřil jednoho z andělů, aby Adamovi po odchodu z ráje předal Boţí moudrost a vědění (Raci-el), zaznamenané v artefaktu zvaném Sefer Razi-el (Kniha boţí moudrosti). Podle biblické tradice z této knihy o deseti kapitolách získal Adam veškerou moudrost a znalosti o minulosti Vesmíru, dění ve světech, poučil se o zvířatech, rostlinách a mnoha dalších věcech. Tak to vypravuje například talmudický citát Baba M 86, ale i další prameny jako jsou traktáty Jebamoth, Aboda Zara, Taanith, Pesachim, Chagiga, Midraš rabba, Pirke ďrabbi Eliesen, Alphabeta ďrabbi Akiba, Šiur Koma, Šabthi, Hamazaloth a další. Ucelenější a podrobnější výklad o poučení Adama knihou Sefer Razi-el je obsaţeno v Targum Onkelos, coţ je aramejský překlad Bible. Zde je řečeno, ţe kniha byla Adamovi předána na příkaz Stvořitele Nebeským ptákem (andělem). I kdyţ všechny prameny hovoří o Sefer Razi-el spíše jako o zdroji informací z vyšší sféry vědomí, nešlo se vší pravděpodobností o knihu tak, jak ji dnes pojímáme. Razi-el získal kniţní formu (či formu svitků) aţ po provedení dílčího aramejského překladu vydaného pod názvem Sefer Razi-el ha Malach. Úplný překlad Razi-el však buďto nebyl dosud proveden, nebo jeho podstatná část zůstává z neznámého důvodu utajena. Nezodpovězenou stále zůstává otázka původního jazyka, ve kterém Adam sdělení Razi-el přijal. Ve světle souvislostí, o nichţ se později zmíním, docházím k závěru, ţe ve skutečnosti nešlo o písemný záznam, ale informace přijal Adam mentálním vstupem pomocí nějakého přístroje. S obdobným problémem se setkáváme téměř u všech prastarých "knih", které lidstvu předávaly vědění bohů, ať jiţ jde o Knihu Dhyanů, Védy, Bhagavadgítu, Tonalamatl, Toru a další pokladnice informací. U textů mladšího data, jejichţ autoři či

spíše zapisovatelé jsou známi, je tento způsob šíření podstatných informací mnohem zřetelnější. Tak vyvolenému člověku byl zjeven Pentateuch (Mojţíš), Korán (Muhammad), Avesta (Zarathustra), texty Bònn-po a mnohé další. Pojem "zjevení" je tak neurčitý, ţe si pod ním lze představit cokoliv. Adam podle tradice předal Sefer Razi-el Sétovi a pak stopa mizí. Znovu je před světem objevena Chánochem (Henochem) v jakési jeskyni a Bůh osobně jej poučil, jak s ní má zacházet. Z toho můţeme usuzovat, ţe nešlo o knihu, protoţe zacházet s knihou není tak sloţité, aby se poučení ujímal sám Bůh - stačí znát jazyk, v němţ je sepsána. Sefer Razi-el pravděpodobně bylo samo o sobě sloţité technické zařízení, nebo způsob získávání informací z tohoto pramene měl sloţitý technický postup. Zkusme si představit modelovou situaci, kdy Sefer Razi-el je kompaktním diskem pro video, obsahující záznam informací reprodukovatelných pouze na vhodném typu přehrávače. Pak by bylo zcela na místě, aby náčelník nomádských pastevců byl přesně poučen, který spínač a v jakém pořadí má zapojovat. Samo uloţení Sefer Razi-el v jeskyni je provázeno záhadou, kdyţ uváţíme zmínku Kabaly, která konstatuje, ţe ţádné jiné místo na Zemi nemohlo Sefer Razi-el přijmout, neboť bylo-li poloţeno na horu, tála hora jako vosk, moře se měnilo v led, oheň se změnil v prach, vnímala jeho blízkost zvířata, rostliny v okolí reagovaly zrychleným růstem. Ten, kdo Sefer Razi-el vlastnil, získal čarovné schopnosti, zejména oţivovat i usmrcovat vše ţivé, předvídat budoucí události, konat dobré, ale i zlé skutky. Tato zmínka je sama o sobě velmi podivná a podobnou nalezneme pouze v tibetských knihách Bonn-po v souvislosti s popisem síly či schopnosti "kriyasaktí", jíţ vládli mudrci a díky níţ mohli měnit energii ve hmotu a naopak, a to pouhou svoji myšlenkou. Jelikoţ kriyasaktí bylo vyhrazeno pouze bytostem jsoucím ve stavu vyššího vědomí, domnívám se, ţe Sefer Razi-el byl artefakt poskytující nejen

rozsáhlé informace, ale souběţně uvolňující existující blokádu bránicí člověku vstoupit do stavu vyššího vědomí. Kdyţ Chánoch "odešel k Bohu", mizí stopy po Sefer Razi-el na delší čas a objevuje se opět krátce před potopou. V té době dosáhl Noah (Noe) stáří asi 500 let, kdyţ jej navštívil anděl Rafael a předal mu knihu Razi-el, aby podle pokynů v ní uvedených postavil archu a poučil se o tom, co má konat během potopy a po ní. Od Noaha převzal Sefer Razi-el Šém a od Šéma Abram (Abrahám). Další putování Sefer Razi-el je opět zcela nezřetelné, aţ se posléze objevuje v rukách Salomona (Šalamouna) a je zdrojem jeho nevídaných vědomostí a inteligence, s níţ tolik okouzlil i královnu Sabejců. I kdyţ to není zdůrazněno, převzal zřejmě Mozes (Mojţíš) Sefer Razi-el na hoře Choréb na Sinaji a z ní byl i poučen. Z biblických pramenů není zřejmé, zda se toto setkání a poučení odehrálo v přítomnosti Jehowaha (jeden z Elohimů), či zda kontakt uskutečnil pouze jeden z andělských poslů. Dovídáme se, ţe Mojţíš nemohl přímo pohlédnout do místa, z něhoţ vycházel hlas boţí, aby nebyl oslepen. Při druhém setkání na Sinaji v čase Exodu se Mojţíš znovu setkává s boţím poslem a s oslnivě zařičím zdrojem boţího hlasu, který nazval "Kábod". I lidé jeho kmene shromáţdění pod horou shlédli oslnivý a oči stravující oheň Kábodu. Domnívám se, ţe Kábod (dle čtení kořenu k-b-d), který je chápán ve smyslu "slova Boha", je identický se samotným artefaktem Sefer Razi-el. Podobné zmatené zkazky o oslnivém zářícím zázraku se objevují v souvislosti o podivném zařízení, které Šalamoun obdrţel od Boha, ale také v souvislosti s tajnými obřady zasvěcování templářů. Na základě současného stavu kvantové mechaniky a krystalografie soudím, ţe dominantní částí Sefer Razi-el byl speciální krystal nesoucí v krystalové mříţce zaznamenané obrovské mnoţství informací, nebo šlo o krystalový diskrimi-nátor a amplifikátor dovolující přímé napojení na Univerzální informační pole. Ve hře byla zřejmě specifická a účinná energie, jejímţ vedlejším efektem bylo například

oslnivé světlo. Tímto směrem nás navádí i staré aramejské texty, které obsahují zmínky o zázračném kameni či velkém krystalu zářícím jako Slunce, který měl v drţení král Šalamoun. Tento kámen, známý jako "Šalamounovo oko", byl zdrojem proslulé královy moudrosti. Letopisy etiopské královské dynastie (Kebra Nagest), pocházející asi z poloviny 9. století př.n.l., poskytují velmi podrobné informace o podivuhodném nebeském artefaktu uloţeném v Zionu (Schránce). Toto podivuhodné boţské "cosi" se popisuje v podobě leštěného jaspisu, topazu, křišťálu, hraje to podivuhodnými světelnými barvami, oslňuje oči a okouzluje i mate mysl. V podobném duchu se odvíjí i Ezechielův zpěv chválící "Hospodinovu velkolepost". Je zřejmé, ţe jak Ezechielovi, tak i autoru Kebry Nagest chyběly vhodné, dostatečně výstiţné termíny a výrazy k popsání toho, co bylo zřejmě oním bájným Šalamounovým okem, potaţmo artefaktem Sefer Razi-el, jehoţ totoţnost s mýtickým grálem je více neţ pravděpodobná. Rada historických pramenů se letmo zmiňuje o mluvícím torzu sochy, připomínajícím lidskou hlavu, které kdysi dávno zhotovili bohové, aby touto cestou předávali lidstvu rady a vedli je ţivotem. Artefakt, který templáři nalezli v Templu Solomonis a převezli do svého sídla ve Francii, obsahoval mimo jiné i křišťálovou lebku. Později během inkvizičních procesů byla tato lebka zmiňována jako Bafometova hlava. Větší počet křišťálových lebek byl nalezen především v Mezoamerice v chrámech Mayů a dodnes nebyla uspokojivě objasněna jejich funkce, takţe jsou povaţovány za blíţe nespecifikované kultovní předměty (P. Kašpar). Světlo do této problematiky vnesl aţ dr. Krastman, který se zabýval výzkumy v pyramidě zasvěcené Slunci v mexickém Teotihuacanu. Zjistil, ţe křišťálové lebky slouţily jako součást ztraceného komputeru určeného pro kontakt kněţí s Univerzálním informačním polem. V jedné místnosti uvnitř pyramidy nalezl dr. Krastman na kamenném

oltáři 13 křišťálových lebek tvořících uzavřený kruh. Kaţdá lebka po vloţení do komputeru údajně plnila roli jakéhosi rezonátoru podávajícího poţadovanou informaci lidským hlasem. Domnívám se, ţe šlo o jednu z dalších dnes ztracených verzí grálu. Mayský Codex Boturini zobrazuje obdobný artefakt připomínající televizní obrazovku s obrazem hlavy, který kněţím předal před svým odchodem mezi hvězdy bůh Quetzalcoatl. Historické anály obsahují zmínky, ţe mluvící hlavy byly poměrně rozšířeným komunikačním prostředkem mezi vládci a bohy. Jednu z nich údajně měl v drţení Albert Veliký, ale i papeţ Silvestr II. Několik takových artefaktů přivezených Španěly z inckého chrámu zasvěceného Pachamacovi, je uloţeno ve veřejnosti nepřístupných vatikánských depozitech. Podle některých biblických pramenů vlastnil zařízení pro komunikaci s bohy i Ezechiel a obdrţel jej od andělů s přesnými pokyny pro obsluhu. Toto komunikační zařízení zvané "herzafim" je velmi podobné tomu, co sumerské prameny popisují pod termínem "gistugpis" a Védy jako "parivesjátru", pocházející od Kubérových gándhárvů (andělů). Obdobný artefakt vlastnili i templáři, jak později vyplynulo z procesů s nimi, ale podstatnější informace templáři neprozradili ani při nejkrutějším mučení. V roce 1959 navštívila několik tibetských klášterů skupina vědců ze sovětské Akademie nauk. V klášteře Gandánu leţícím asi 60 km jiţně od Lhasy se setkali se starým mnichem majícím nejvyšší zasvěcení svého řádu. Mnich si vybral dva vědce a ve svém pokojíku jim předvedl neznámý artefakt vytvářející barevné prostorové obrazy, které můţeme povaţovat za cosi blízkého holografickému videozáznamu. O této události se zmiňuje P. Kolosimo ve své knize Terra senza tempo (Milano 1964). Tato demonstrace informační techniky, která se rozvinula teprve v 90. letech, zcela pochopitelně sovětské vědce vyvedla z míry. Vzhledem k značné vágnosti historických zpráv a jejich mizivé technické popisnosti dnes stěţí můţeme rozhodnout, zda tyto prehistorické informační artefakty náleţely k témuţ typu technického

zařízení, či zda se jednalo o různé typy komunikačních přístrojů. Zdá se být jisté, ţe Sefer Razi-el byl jedním z nich a obdobně i mýtický grál. Obdobně jako o Sefer Razi-el a grálu hovoří staré texty v souvislosti s Knihou Dhyanů, kterou bonnské letopisy popisují jako podivuhodný velký zářící krystal poskytující úplné nejvyšší vědění. Při slyšení na Sinaji obdrţel Mojţíš mimo jiné i příkaz ke zhotovení jakési "schránky svědectví" (truhly, archy, zionu) o rozměrech 1,25 x 0,75 x 0,75 m (po přepočtu), včetně víka. Bylo předepsáno dřevo z akácie či vinného kmene a hotová schránka měla být vně i uvnitř obloţena zlatým plechem či folií. Na kaţdém rohu schránky měl být připevněn zlatý kruh slouţící k provlečení zlatem pokrytých akáciových tyčí, slouţících k přenášení schránky. Na víku bylo umístěno zařízení, jehoţ účel není zcela jasný. Byly to dvě tepané zlaté sošky cherubů (okřídlených lidozvířat). Křídla cherubů byla rozepjata vzhůru tak, aby zakrývala schránku. Tito cherubové byli upevnění na podivném zařízení zvaném "kapporet", zhotoveném rovněţ z ryzího zlata. Kapporet byl 2,5 lokte dlouhý a 1,5 lokte široký, takţe šlo patrně o obdélníkovou zlatou desku (Pentateuch 25.17). Podle biblických textů se obraz Jahveho (Jehowaha) objevuje nad kapporetem mezi soškami cherubů a odtud vychází jeho hlas. Podle dalších pokynů mělo být do schránky vloţeno jakési zařízení uváděné pod termínem "edut", který byl mylně přeloţen jako "svědectví" či "slib". Tento edut obdrţel Mojţíš jiţ hotový přímo od Jahveho, patrně prostřednictvím jeho posla. Úvahy nad podstatou funkce tohoto nesporně komunikačního zařízení ponechám odborníkům na sdělovací techniku. Patrně čtenáře vzdělané v této technické oblasti jiţ napadlo, ţe cherubové s křídly, připevnění na kapporetu, představují speciální typ holografické antény (zářiče). Zmíněný edut tvořil podstatu technického zařízení a byl totoţný s grálem, nebo přinejmenším s ním úzce souvisel. Biblické texty se rozcházejí v názoru na účel a poslání schránky. Podle některých v ní byly uloţeny kamenné desky s vytesaným

Desaterem zákonů, kdeţto jiné zdroje soudí, ţe ve schránce byla uloţena Aronova hůl a nádoba s manou. Další prameny udávají, ţe schránka byla místem skutečné přítomnosti Jahveho, především pak prostor nad kapporetem mezi cheruby. Podle řady indicií byl obsah schránky, vzhledem k poměrně malým rozměrům značně těţký, jak lze usuzovat podle předepsaného počtu nosičů při přemísťování schránky. Erich von Dániken odhaduje hmotnost celé schránky asi na 300 kg, ale tolik nemohly kamenné desky Desatera nikdy váţit, ani včetně Aronovy hole. Abychom pátrání neměli příliš lehké, objevují se vedle edutu další dva technické termíny a to "kábód" a "Praotec jasu" (Boţský jas, Gloria Dei). V knize Sefer ha Zohar je zmínka o Praotci jasu v tom smyslu, ţe šlo o artefakt, pro jehoţ uchování a transport byla vlastně schránka zhotovena. R. Schmitt z toho vychází a domnívá se, ţe kábód byl jakýmsi uctívaným kamenným artefaktem. Souhlasím s ním do té míry, ţe kábód byl oním zmiňovaným podivuhodným krystalem (lebkou), se kterým se setkáváme pod jmény Šalamounovo oko, Pán úsvitu, Razi-el, Praotec jasu či grál. Napadá mě poněkud kontroverzní myšlenka, ţe edut by mohl být čímsi analogickým tomu, co dnes známe pod terminem kompaktní disk se záznamem softwaru obsahující program uvolnění informací obsaţených v záznamovém zařízení krystalového typu. Informační krystal měl asi značnou hmotnost, protoţe sám termín "kábód" má význam "cosi značně těţké". Těm, kteří si rádi procvičují logiku, připomenu nálezy podivných velmi těţkých krystalů ve vracích havarovaných UFO. Další osudy grálu a schránky s kábódem (a edutem) spolu úzce souvisejí a stopy po nich končí na stejném místě, a to v podzemí Šalamounova chrámu. Poslední dochované zprávy o schránce byly nalezeny v První Knize královské (l.kr.8,12-13) a v díle Del Medica (Rukopisy od Mrtvého moře). Pozdější údaje pocházejí jen z legend. V nich se vypráví o schránce s nedotčeným obsahem, jímţ byl kámen, do něhoţ Logos zaznamenal nejen celou historii a budoucí

vývoj Vesmíru a lidstva, ale i souhrn veškerého vědění určený lidem. Šalamoun se naučil vnímat slova Logu, a tak získal moudrost i znalosti, které v mnoha směrech převyšovaly i vědění všech kněţí starého Egypta, přineseného Thowtem z Atlantidy. Legenda vypovídá o tom, ţe Šalamoun své poznání skryl v překrásném díle Píseň písní a klíč k němu je ukryt ve starých hebrejských textech, jejichţ autorem má být Mojţíš, kterým esoterikové říkají Tajná či Skrytá Kabala a ta je dostupná nemnoha zasvěcencům. Šalamoun schránku uloţil v hlubokých podzemních prostorách Templu (Šalamounova chrámu) a předpověděl, ţe po mnoho staletí bude schránka i s jejím obsahem přebývat ve tmě a zapomění, coţ se i stalo. Další osudy schránky jsou jiţ spojeny s Řádem rytířů Šalamounova chrámu (Templem Solomonis), kteří jsou známější jako templáři. Oficiální název tohoto řádu byl podle historických pramenů "Chudí rytíři Krista ze Šalamounova chrámu", nebo také "Vojenský řád rytířů Šalamounova templu". Na příkaz svatého Bernarda, opata Řádu cisterciáků, odchází v roce 1118 do Jeruzaléma devět francouzských rytířů s tajným posláním. Byli velmi přátelsky přijati jeruzalémským králem Balduinem II. a ubytováni v budově postavené v místě původního Templu, kde později muslimové postavili mešitu Masjid el-aksa. V roce 1125 se v Jeruzalémě k templářům připojil Hugo z Paynsu a stal se prvním řádovým velmistrem. V roce 1128 však svatý Bernard templáře i s velmistrem povolal zpět do Evropy, protoţe jejich poslání, za nímţ přišli do Jeruzaléma, jiţ bylo splněno. Hovoří o tom preliminář k řeholi udělené templářům, kteří se usadili na vymezeném místě působení v Champagne, na tehdejší hranici Francie a Burgundska. Začíná rychlý rozvoj řádu provázený rovněţ růstem jejich bohatství a vlivu, které byly o necelé dvě století později předmětem závisti a.stály v pozadí zničující akce francouzského krále Filipa Sličného, vysokých církevních velmoţů i papeţe, během níţ byl Řád rytířů Templu zničen a jeho členové většinou umučeni

nebo upáleni. Na této akci měli lví podíl ţebraví mniši Řádu dominikánů. Tito vynálezci inkvizice právě na procesu s templáři ukázali světu hloubku své mravní bídy a pokleslou etiku inkvizice. Řada dobových zpráv hovoří o tom, ţe templáři z Jeruzaléma přivezli znovu nalezenou schránku (areu) i s jejím posvátným obsahem. Byl to především později ztracený Gyotův epos, podle něhoţ vytvořil Wolfram z Eschenbachu báseň, ve které se zmiňuje, ţe templáři přivezli z Jeruzaléma grál, coţ je prý kámen podivuhodných vlastností. Grál prý byl uchováván pod přímým dohledem velmistra. Shodně s Wolframem z Eschenbachu tvrdí i Chrétien de Troyes, ţe tento podivuhodný kámen přinesli kdysi na Zem andělé a později byli jeho ochranou pověřeni vybraní rytíři Grálu. Při inkvizičním procesu s templáři se v protokolech o výpovědi mučených rytířů udává obvinění, ţe templáři měli tajemné zasvěcení pomocí obřadů, během kterých se údajně klaněli podivné, světlem zářící hlavě Bafometa. V ní inkvizitoři viděli symbol satanizmu a černé magie, které jim byly dobrou záminkou pro vynesení smrtelných ortelů. Ve skutečnosti neexistují ţádné spolehlivé informace, protoţe mlčenlivost templářů se inkvizitorům nepodařilo zlomit a pokud cokoliv přiznali, tak to při posledním dnu procesu odvolali. Inkvizitorům se nikdy nepodařilo "Bafometovu hlavu" nalézt, protoţe zmizela tak dokonale, jako všechny ostatní řádové artefakty spolu s obrovským zlatým řádovým pokladem. Tento poklad pravděpodobně pocházel z alchymické transmutace kovů ve zlato, neboť templáři technologii transmutace nesporně znali a uměli ji uskutečňovat. Zmizení zlatého pokladu ţelel jak francouzský král, tak i církevní otcové, neboť on byl hlavním cílem celého inkvizičního procesu. Díky mlčenlivosti a oddanosti templářů však alespoň tento inkviziční proces neukojil chamtivost světských a církevních velmoţů. Domnívám se, ţe zmíněná Bafometova hlava byla vlastním grálem, nebo přinejmenším technickým zařízením dovolujícím získávání informací uloţených v krystalovém nosiči. Soudím tak

podle antropomorfního popisu Praotce úsvitu, uvedeném v Sefer ha Zohar (Kniha jasu). Artefakt zvaný "Praotec úsvitu" je v této knize popisován jako podivná bytost s lebkou, na které seděla ještě jedna menší lebka s "mozkem". Tento útvar byl spojen s břichem, z něhoţ vycházelo pronikavé a oslňující světlo. Tento přístroj zřejmě informace předával cestou mimosmyslové komunikace, coţ u nezasvěceného a nepřipraveného člověka se projevovalo jako "matení mysli". Břicho artefaktu bylo pravděpodobně energetickým reaktorem pracujícím na principu fúze jader těţkých kovů. Při neopatrném kontaktu se schránkou nebo při příliš velkém přiblíţení, docházelo k váţnému poranění a popálení, podobnému nemoci z ozáření. Řadu takových případů popisuje Bible. Kdyţ Filip Sličný spolu s církevními otci a dominikány připravovali zničení řádu Rytířů Templu, rozhodli se, ţe templáře zajmou a uvězní za úsvitu 13. října 1307. Templáři však byli včas informováni svými stoupenci, takţe měli dost času na ukrytí nejen svého zlatého pokladu, ale i řádových dokumentů a artefaktů. Bloudění neúspěšných pátračů rozběsnila Filipa Sličného i církevní otce do té míry, ţe dali příkaz k upálení všech templářů, ale ti znali svůj osud a byli na něj plně připraveni. Je smutné a příznačné, ţe rytíři Krista končí své poslání na Zemi stejně tragicky jako Ten, v jehoţ jménu ţili a pracovali. Je to jeden z prvních otevřených projevů satanizace křesťanské církve, kterou předpověděla Sibyla Kúmská (viz Předpeklí ráje). Upálením templářů a zničením jejich řádu ve Francii se však neuzavírá příběh grálu. Ještě předtím, neţ ukryli řádový poklad a věci řádu, odeslal velmistr tajně grál i se schránkou (areou) na východ. Souběţně templáři rozšířili dezinformaci o odeslání grálu nejprve na sever Francie a odtud do Anglie a Skotska, aby zmátli případné pátrače Inkvizice. Systémovou analýzou dostupných i dodnes utajovaných informací se před námi objevuje obraz dalšího osudu grálu.