Obr. 4 Sólistky při provedení Reichových Tehillim v Červeném kostele, foto Petr Francán. bylo tedy přesně promyšlené. Zároveň se znějící hudbou byly na stěny a strop kostela promítány postupně jednotlivé barvy duhy, které vznikají rozkladem slunečního světla. Autor v tištěném katalogu sám vysvětluje, jak se symbolikou barev pracoval a co pro něho znamenají. Každá z barev představuje určité stádium, celý soubor barev potom obrazně cestu či proces. Nejde o tak dogmatický způsob propojení hudby a barev, jenž před více než sto lety uplatňoval Alexandr Skrjabin. Ten postupoval směrem od teosofie a módních dobových myšlenkových systémů, které se snažil aplikovat na kompoziční proces. Štochl vychází z nálady a potenciálu barev samotných a hudba vše završuje, postup je zde opačný, více intuitivní. Je patrné, že Skrjabin i Štochl reprezentují velmi důležité způsoby hledání v mentálním prostoru, kde tradiční hudební myšlení posledních čtyř staletí přestává být životným (či jediným možným) modelem. A právě různé způsoby přemítání o tomtéž dokreslovaly dramaturgii festivalu duchovní hudby. Nastudování skladby Steva Reicha Tehillim bylo již samo o sobě odvážným počinem. Přípravy probíhaly od loňského června, nejtěžším úkolem bylo najít čtyři zpěvačky (dle požadavků skladatele nikoli operní) včetně vokálního kvarteta náhradního, kdyby některá ze zpěvaček sehrané sestavy onemocněla. Všechny čtyři zpěvačky (vysoký soprán, dva lyrické soprány, alt) zvládly své party dobře, jen jedna sopranistka měla paměťový výpadek, který ovšem díky charakteru skladby prakticky nebyl poznat. Velkou oporou byla všem účinkujícím sekce bicích, ostatním nástrojům by neškodila ještě větší sehranost. Jediné, co jinak mimořádný hudební zážitek rušilo, bylo užití barevných
Obr. 5 Filharmonie Brno při závěrečném koncertě na Petrově, foto Petr Francán. světel v průběhu celé asi čtyřicetiminutové produkce. V případě Štochlovy skladby byla projekce barev na stěny a strop součástí kompozice a tudíž zcela na místě. Ovšem proč blikající barevná světla evokující diskotékové efekty doprovázela Reichovy Tehillim, zůstalo tajemstvím. Ale ani tento přehmat nedokázal zkalit dojem z výborného koncertu a oslabit jeho působivost. 7. dubna se konal na Petrově slavnostní závěrečný koncert, který přinesl čtyři málo hrané skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Úvodní Ehre sei Gott in der Höhe pro dvojsbor a cappella ukázalo posluchačům poněkud nezvyklou tvář německého raného romantismu, obohacenou o vlivy hudebního baroka. Akusticky se tato čistě vokální skladba do prostoru katedrály na Petrově výborně hodila, další tři opusy s orchestrem už narážely na dobře známá specifika akustiky Petrova. V souladu s dramaturgií celého festivalu zazněl Žalm 114, op. 51 pro sbor a orchestr. Dirigent Andreas Sebastian Weiser, který znal akustiku Petrova již z loňského závěrečného festivalového koncertu (tehdy výborně dirigoval Schubertovo oratorium Lazarus) tentokrát dynamiku symfoničtějších pasáží poněkud přepjal a tóny se pod klenbou Petrova nekontrolovatelně slévaly. Přesto si posluchači mohli vychutnat pěvecká sóla v posledních dvou skladbách Gloria a Lauda Sion, op. 73. Jako sólisté vystoupili Martina Janková (soprán), Hana Škarková (soprán), Lucie Hilscherová (mezzosoprán), Jaroslav Březina (tenor) a Tomáš Šelc (basbaryton). Závěrečný koncert nepřinesl v uplynulých letech mnohokrát obehrané duchovní opusy Brucknera či Dvořáka, ale seznámil publikum s tvorbou neprávem opomíjeného romantika Mendelssohna, čímž splnil i funkci didaktickou. Mendelssohnovský večer tak připomněl atmosféru druhé poloviny 19. století, kdy díla tohoto skladatele zaznívala v Brně pravidelně na všech orchestrálních i komorních koncertech (jak víme z dobových pramenů), než ustoupila pozdním romantikům a experimentům 20. století. Velikonoční festival duchovní hudby se letos v Brně jednoznačně vydařil, svěží dramaturgii odpovídaly dynamické výkony umělců i dobrá návštěvnost. Pochválit nutno i pečlivě připravený barevný katalog, který obsahoval texty všech prováděných skladeb a muzikologicky fundované výklady (cena 30 Kč byla v tomto případě skutečně symbolická). Nezbývá než se těšit na ročník nadcházející, jehož příprava již byla zahájena. 64 ~ 65
Jak má vypadat mezinárodní jazzový festival? JazzFestBrno 2013 JAN KARAFIÁT, ROMANA KLEMENTOVÁ
Již dvanáct let je v Brně počátek jara neodmyslitelně spojen s velkou slavností soudobého jazzu, mezinárodním jazzovým festivalem JazzFestBrno. Když jen letmo pohlédneme na tuto dvanáctiletou historii a uvědomíme si, kolik jazzových interpretů světové úrovně na tomto festivalu již vystoupilo, leckoho možná napadne otázka, jak se to organizátorům vůbec mohlo podařit. Přestože na tuto otázku patrně nikdo jednoduchou odpověď nemá, je jisté, že největší zásluhu na tom mají právě dvě osobnosti, na nichž festival od svých počátků stojí: dramaturg a umělecký ředitel festivalu Vilém Spilka a výkonný ředitel festivalu Vlastimil Trllo. Ostatně o umělecké úrovni Jazzfestu nejlépe svědčí program letošního ročníku. Velkolepé březnové vystoupení Chicka Corey a celkem deset dubnových koncertů potvrdilo, že festival je v pravém slova smyslu mezinárodní a že bez potíží snese srovnání s prestižními jazzovými festivaly v zahraničí. Následující text přibližuje pět vybraných koncertů festivalu, jež proběhly v rámci hlavního programu festivalu během dubna 2013. Hlavní program festivalu byl zahájen 4. dubna koncertem v divadle Reduta na Zelném trhu. V první polovině večera se představil hradecký klavírista a skladatel Martin Brunner se svým triem, jehož členy jsou také kontrabasista Rastislav Uhrík a bicista Tomáš Hobzek. Toto jazzové uskupení vzniklo v roce 2007 a prezentovalo se již na mnoha převážně českých jazzových festivalech. V červnu 2009 vzbudilo pozornost debutové CD tohoto tria s názvem Behind the Clouds. Pro brněnské vystoupení si Brunner přizval ke spolupráci Epoque Quartet, neboť hlavní náplní večera byla původní Brunnerova cyklická skladba o deseti částech s názvem Morning Walks, jež byla premiérována 8. října 2012 v pražském klubu Jazz Dock. Jednotlivá uskupení, tedy jak trio, tak smyčcové kvarteto zde nejsou chápány jako jakési kontrasubjekty, ale spíše jako kompaktní jednotky. Atmosféra jednotlivých částí cyklu střídavě kontrastovala, a to jak charakterem, tak tempově. Jednotícím prvkem pak byla především třídílná forma všech částí kompozice. Z hlediska interpretačního stojí jistě za zmínku Brunnerova hra se smyslem pro detail a jeho schopnost barevných odstínění jednotlivých ploch. I tend not to talk too much. I like to put the energy in the music. So that may be all I say. Okay, let s play. Právě těmito slovy zahájil po přestávce své vystoupení americký klavírista Craig Taborn, který přijel do Brna společně s kontrabasistou Thomasem Morganem a bicistou Geraldem Cleaverem, s nimiž tvoří výmluvně nazvané Craig Taborn Trio. Většina skladeb, které na koncertě zazněly, pocházela z nejnovějšího alba Chants nahraného začátkem tohoto roku. Diváci téměř zaplněného sálu Reduty byli svědky naprosto originální a sebevědomé interpretace v podání těchto tří hudebníků. Hlavním znakem Tabornovy hry byly neustále se opakující modely, které byly dynamicky nápaditě odstíněny. Nositelem melodické linky byl převážně kontrabas, Morganem naprosto dokonale ovládaný. Cleaver pak bicími dotvářel pozoruhodně barevný celek. Ač by se zpočátku mohlo zdát, že se jedná o volnou improvizaci, po delším poslechu byla naprosto zřejmá dokonalá organizace a koncepce jednotlivých skladeb. V pondělí 8. dubna se festival přesunul do Besedního domu a s tímto prostředím do určité míry korespondoval i poněkud klasičtější program. První polovina večera patřila dvěma osobnostem současného jazzu, které jsou s tímto žánrem nedílně spjaty již několik desetiletí, pianistovi Emilu Viklickému a hráči na různé dechové nástroje Scottu Robinsonovi. Kořeny jejich hudební spolupráce sahají do konce 70. let, kdy se poprvé setkali na Berklee College of Music v Bostonu. V posledních letech vystu- 66 ~ 67
puje Scott Robinson jednak s Viklického jazzovým triem (v roce 2004 např. společně natočili CD Summertime), jednak s Emilem Viklickým v duu, jak jsme se mohli přesvědčit i na Jazzfestu. Již od první skladby s názvem Touha byla znát velká hudební zkušenost obou hráčů a taktéž snaha o expresivní hudební vyjádření, což pak bez výjimky platilo i u dalších skladeb. Za zmínku stojí jistě způsob, jakým Scott Robinson střídal hru na saxofon a trubku. Přestože každý z nástrojů vyžaduje odlišný způsob tvoření tónu, Robinson oba ovládal naprosto bravurně, a to ve všech dynamických nuancích. V druhé polovině večera se představil italsko- -argentinský saxofonista Javier Girotto za doprovodu saxofonového kvarteta Pigeon (Pavel Hrubý soprán saxofon, Marcel Bárta alt saxofon, Jiří Tarantík tenor saxofon, Dalibor Bárta baryton saxofon). Také Javier Girotto je absolventem Berklee College of Music a již od doby studií na této škole je znám svými kompozicemi, v nichž spojuje vlivy argentinské hudby, jazzu a hudby klasické. Brněnské vystoupení Girotta se saxofonovým kvartetem Pigeon se od počátku neslo v příjemné atmosféře, strhující byla jak Girottova technika hry, tak i precizní souhra všech hráčů, která se nevytrácela ani v náročných rytmických pasážích. Jedinou výhradou ze strany posluchače mohla být poměrně velká zvuková intenzita, která zejména na konci vystoupení ztrácela svůj efekt. Do určité míry je to samozřejmě záležitost vkusu, avšak větší důraz na dynamické odstínění by v tomto případě mohl být jen ku prospěchu věci. Ve středu 10. dubna festival zavítal do sálu brněnského Semilassa. Na programu byla tentokrát dvě jazzová tria, přičemž každé z nich prezentovalo jiný přístup k současné jazzové tvorbě. V první půli večera vystoupili tři jazzoví hudebníci mladší generace, kteří si však již stihli v jazzu vybudovat určité renomé: Ondřej