1Co 77/2012-88 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Zavrtálka a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Vojtěcha Brhla v právní věci žalobce Města Rožnov pod Radhoštěm, se sídlem Masarykovo nám. 128, Rožnov pod Radhoštěm, IČ: 00304271, zastoupeného Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Preslova 9, za účasti dalšího účastníka řízení IMMOBILIEN PIRKER REALITY, s.r.o., se sídlem Všechromy 26, IČ: 60747641, zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, o žalobě o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva podle rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí ze dne 4.8.2010, zn. V-1561/2010-836-16, k odvolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.10.2011, č.j. 23C 342/2010-36, t a k t o : I. Rozsudek krajského soudu s e p o t v r z u j e. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
- 2 - O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce se povoluje k pozemku p.č. st. 822 zapsanému u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Valašské Meziříčí pro katastrální území Rožnov pod Radhoštěm, obec Rožnov pod Radhoštěm s tím, že tímto rozsudkem se ve vztahu k tomuto pozemku částečně nahrazuje rozhodnutí katastrálního úřadu. Naopak zamítl žalobu, aby byl povolen vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce k budově č.p. 592 postavené na výše uvedeném pozemku. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání jak žalobce, tak další účastník řízení. Žalobce napadl zamítavou část rozsudku a navrhoval jeho změnu tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno, a naopak další účastník řízení napadl vyhovující část rozsudku a navrhoval, aby žaloba byla zcela zamítnuta. Žalobce odůvodnil odvolání tím, že krajský soud nesprávně zjistil a nesprávně posoudil, že ve vztahu k výše uvedené budově z listin předložených katastrálnímu úřadu k návrhu na vklad ani z jiných listin obsažených ve spise nelze dovodit, že by se smluvní strany dohodly, že činí předmětem převodu i tento předmětný dům. Předmětná budova je také výslovně uvedena v listině nazvané Dohoda o bezúplatném převodu majetku ze dne 1.5.1992, a to v jedné z příloh této dohody, a to v příloze č. 6, v níž je v části nazvané Převod na Město Rožnov k 30.4.1992 uvedeno pod bodem 2 Klub pracujících a mládeže. V listině nazvané jako Předávací protokol ze dne 11.11.1992 je pak na straně č. 2 budova č.p. 592 na pozemku parc. č. st. 822 výslovně uvedena pod označením dům č.p. 592,přitom na str. 1 je výslovně uvedeno, že se jedná o katastrální území Rožnov pod Radhoštěm. Soud nevycházel z výkladu projevu vůle samotných stran, skutečná vůle smluvních stran vyplývá jak ze skutečnosti, že předmětná budova byla výše uvedeným způsobem do převodních listin zahrnuta, tak z privatizačního projektu Tesly Rožnov, v němž byla tato budova určena k bezplatnému převodu na město Rožnov pod Radhoštěm, přitom jak převodce SVAS a.s., tak nabyvatel Město Rožnov pod Radhoštěm se chovali po celou dobu až do okamžiku podání v této věci tak, že nevznikla žádná pochybnost o jejich úmyslu převést tuto budovu, obě smluvní strany akceptovaly zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, obě strany akceptovaly nakládání s předmětnou budovou ze strany Města Rožnov pod Radhoštěm a žádná ze smluvních stran proti těmto právním následkům posuzovaného právního úkonu nevznesla po celou dobu jakékoliv námitky. Další účastník řízení odůvodnil odvolání tím, že krajský soud pochybil, pokud posoudil jako nedůvodné jeho námitky o tom, že žalobce podáním ze dne 16.11.1992 doručeným 18.11.1992 požádal Středisko geodezie o provedení změny
- 3 - zápisu vlastníka a jeho žádosti bylo vyhověno, když změna zápisu vlastníka tak, že se jím stal žalobce, byla provedena. Tím bylo řízení skončeno a za situace, kdy nebyl v zákonem stanovené lhůtě podán návrh na registraci, ale návrh na zápis do evidence nemovitostí, kterému bylo vyhověno, pak navrhovanému vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce brání tento stav zápisu v katastru nemovitostí, když žalovaný je v katastru zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí. Takovéto stanovisko ostatně zaujal Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 24.9.2008, č.j. 1Co 47/2008-93. Dále namítal, že krajský soud nesprávně posoudil dohodu o bezúplatném převodu majetku ze dne 11.5.1992 jako určitou a srozumitelnou a učiněnou v předepsané formě, zejména že nebyla řádně podepsána ze strany předchůdce dalšího účastníka řízení SVAS a.s., neboť podle stanov této společnosti se za společnost měli podepisovat vždy dva členové představenstva, předseda a jeden člen, a přitom dohoda je podepsána pouze předsedou představenstva Jiřím Jalůvkou. Krajský soud také neověřoval, zda listiny byly skutečně podepsány Jiřím Jalůvkou za právního předchůdce dalšího účastníka a Michalem Šafferem za žalobce. Vrchní soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že obě odvolání nejsou důvodná. Krajský soud učinil zcela správná skutková zjištění, která vrchní soud přejímá a na která pro stručnost zcela odkazuje, a z nich také dovodil přiléhavé právní závěry, na které rovněž pro stručnost odvolací soud odkazuje. Krajský soud především správně dovodil, že podání žalobce ze dne 16.11.1992 a doručené Středisku geodézie ve Valašském Meziříčí dne 18.11.1992 mělo být vyřízeno jako návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce k výše uvedeným nemovitostem, že na základě dohod ze dne 11.5.1992 a 11.11.1992 uzavřených mezi žalobcem a a.s. SVAS došlo k řádnému převodu předmětného pozemku, avšak nikoliv budovy, když ta předmětem těchto dohod nebyla, a že zápisu vkladu vlastnického práva žalobce k výše uvedenému pozemku nebránil stav zápisu v katastru nemovitostí. Podáním Města Rožnov pod Radhoštěm, doručeným Středisku geodézie ve Valašském Meziříčí dne 18.11.1992, bylo zahájeno řízení o změnu zápisu vlastnictví ke sporným nemovitostem podle 19 odst. 3 zákona č. 92/1991, podle něhož se registrace podle zákona č. 95/1963 Sb. o státním notářství platného do dne 31.12.1992 nevyžadovala. Odvolací soud souhlasí s krajským soudem, že návrh Města podaný podle zák. č. 92/1991 Sb. nebyl správný, neboť k převodu převáděného bytového fondu a parcel nedocházelo v rámci velké privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. ani podle zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nýbrž na základě soukromoprávní dohody. Návrh na registraci měl být podán podle zákona o státním notářství č. 95/1963 Sb. a o tomto návrhu mělo být podle 64 cit. zákona vydáno rozhodnutí, což se však nestalo.
- 4 - Do 31.12.1992 nebyla změna zápisu vlastníka střediskem geodézie provedena, o podané žádosti nebylo příslušnými orgány vydáno jakékoliv rozhodnutí ani vyvinuta jakákoliv činnost za účelem jejího vyřízení, přestože Město legitimně očekávalo, že státní úřad bude postupovat podle platných zákonů a v případě pochybností o správnosti návrhu je vyzve k upřesnění, o jaký návrh se má správně jednat, aby Městu umožnil případné vady návrhu odstranit. Středisko geodézie ale zůstalo nečinné. Z důvodu privatizace státního notářství došlo ke dni 1.1.1993 k zániku státních notářství i středisek geodézie a ke vzniku nových katastrálních úřadů. Na tyto nově vzniklé úřady přešla podle 15 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. ze zaniklých státních úřadů povinnost rozhodnout o návrhu žalobce z 18.11.1992, ale nyní již jako o návrhu na vklad podle 5 nového zákona o katastru nemovitosti č. 265/1992 Sb. s tím, že podle 15 odst. 1 a 16 odst. 3 cit. zákona musel příslušný katastrální úřad (přestože dohody byly uzavřeny dříve před účinností zákona č. 265/1992), provést vkladové řízení podle nového zákona č. 265/1992 Sb., to je ke dni jeho účinnosti dne 1.1.1993. Přes uloženou zákonnou povinnost katastrální úřad v zahájeném řízení o změnu zápisu, jež se ze zákona změnilo na vkladové řízení, v zahájeném řízení nepokračoval, o návrhu Města nevydal žádné rozhodnutí a z nepochopitelných důvodů a naprosto v rozporu se zákonem č. 265/1992 Sb. sám bez dalšího učinil dne 4.1. 1993 pouhý zápis změn do katastru, ačkoliv to již nový zákon nepřipouštěl. Přitom jako důvod zápisu sám úřad označil nabytí práva ze zákona č. 172/1991 Sb. a ze zákona č. 92/1991 Sb. podle dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11.5.1992, ačkoliv jako odborný úřad musel vědět, že žalobcem předložené listiny takový zápis neopravňují. Vznikla tedy situace, kdy o návrhu žalobce nebylo příslušnými státními orgány vůbec rozhodnuto, ačkoliv to byla jejich zákonná povinnost, a bez jakéhokoliv rozhodnutí byl žalobce katastrálním úřadem svévolně zapsán jako vlastník sporných nemovitostí do katastru nemovitostí. Je zjevné, že katastrální úřad jako odborný úřad si musel být vědom, že při provedení zápisu nepostupoval v souladu s platným právem, přesto pro nápravu této situace nic neprovedl. Svévolným a protiprávním zápisem úřadu ze dne 4.1.1993 nemohlo dojít k naplnění ani k ukončení zahájeného řízení o zápis změn a následně vkladového řízení. Pokud Město podalo následně dne 14.5.2010 návrh na vklad vlastnického práva ke stejným nemovitostem, měl být katastrálním úřadem posouzen jako podání, kterým Město pouze hojilo vady původní žádosti. Katastrální úřad tak jednoznačně pochybil, když návrh ze dne 14.5.2010 posoudil jako zcela nový. Kontinuita původního a následně vkladového neukončeného řízení je zde jednoznačně dána. Odvolací soud proto uzavírá, že řízení o návrhu žalobce ze dne 18.11.1992 a řízení o návrhu ze dne 14.5.2010 je jediným řízením, ve kterém bylo katastrálním úřadem meritorně rozhodnuto až dne 4.8.2010.
- 5 - Na základě uvedeného krajský soud zcela správně uzavřel, že katastrální úřad měl rozhodovat o nevyřízené žádosti Města ze dne 18.11.1992 o vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti na základě dohod uzavřených dne 11.5.1992 a 11.11.1992 a že návrh na vklad bylo třeba posuzovat podle 5 zákona č. 265/1992 ve znění účinném ke dni 1.1.1993. Bylo prokázáno, že a.s. SVAS byl ke dni uzavření dohod ze 11.5.1992 a 11.11.1992 vlastníkem převáděných nemovitostí na základě zákona č. 92/1991 Sb. a že nebyl omezen v nakládání s předmětem smlouvy. Smlouva splňovala kritéria určitosti podle 37 odst. 1 obč. zák. a byla učiněna v předepsané písemné formě podle 46 obč. zák. Z ustanovení 46 obč. zák. vyplývá, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí: totiž písemnosti a podpisu. Písemný právní úkon je tedy podle zákona platný jen tehdy, pokud je podepsaný. Jde-li o dvoustranný právní úkon týkající se převodu nemovitostí, musí být podpisy na téže listině. Uzavření smlouvy o převodu nemovitostí není důsledkem jakéhokoli včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, na které je návrh na uzavření smlouvy (viz Rc 39/74). Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu. V tomto případě totiž převažuje obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně ( proti všem ), nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. Z tohoto důvodu musí být individualizace nemovitosti v obligatorně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i osobám třetím nepochybně zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem právního úkonu. I při takovém přístupu, který upřednostňuje výklad připouštějící platnost právního úkonu před jeho neplatností a snaží se vázat na skutečnou vůli účastníků zamýšlené právní důsledky, je třeba brát v úvahu absolutní působení vlastnického práva, vyjádřené též v požadavku na určitost právních úkonů, týkajících se věcných práv. Proto je v těchto případech kladen důraz na to, že právně významná je jen ta vůle, která mohla být třetím osobám z písemné smlouvy poznatelná. V takovém případě není významná ta vůle, kterou bylo možno zjistit až objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a nevyplývá přímo z písemné smlouvy (viz rozsudek NS ČR 30 Cdo 2591/2008). Právě především z tohoto důvodu je odvolací námitka žalobce nedůvodná. Smlouva skládá ze 3 částí z preambule - dohody o bezúplatném převodu majetku ze dne 11.5.1992, z navazujícího Předávacího protokolu o převodu pozemků ze dne 11.11.1992 a z navazujícího Protokolu o převzetí bytového fondu ze dne 30.12.1992. Každá listina byla podepsána zástupci obou účastníků. Z obsahu dohody ze dne
- 6-11.5.1992, podepsané oběma statutárními zástupci, vyplývá jednoznačná vůle předávajícího SVAS a.s. převést na Město Rožnov pod Radhoštěm bezúplatně nemovitosti představující bytový fond včetně pozemků, a to za účelem splnění podmínky privatizačního projektu č. 2938 schváleného usnesením vlády č. 119 ze dne 18.3.1992, který byl pro a.s. SVAS závazný. V čl. IV. se smluvní strany výslovně dohodly, že jejich věcné protokolární předání se uskuteční v termínu do 30.6.1992. V protokolech z 11.11. a 30.12.1992 byla jednoznačná vůle k bezúplatnému převodu opětovně vyjádřena s tím, že v nich byly převáděné nemovitosti přesně a konkrétně označeny. Bylo rovněž prokázáno, že ke dni převzetí tyto nemovitosti existovaly. Účel a předmět dohody byl jednoznačně vymezen. Krajský soud proto správně uzavřel, že oba předávací protokoly obstojí i samostatně jako smlouvy o převodu vymezených nemovitostí. Podle sdělení Města tuto dohodu a protokoly sepisoval převádějící SVAS a.s., který v listině ze dne 30.12.1992 výslovně uvedl, že ručí za právní bezvadnost nabytí převáděného majetku ve prospěch Města. Na dalšího účastníka jako právního nástupce a.s. SVAS přešla odpovědnost za právní bezvadnost dohody o bezúplatném převodu nemovitostí, tzn. i za chyby, kterých se SVAS a.s. ve smlouvě sám dopustil. Pokud jde o zpochybňovaný podpis zástupce SVAS a.s. RNDR. Jiřího Jalůvky na dohodě včetně navazujících protokolů, obecně platí, že jednání statutárních orgánů se podle 20 odst. 1 obč. zák. považuje za osobní jednání právnické osoby. Z toho lze dovodit, že právnická osoba nemůže odmítnout účinky jednání svých statutárních orgánů a je jimi vázána. K jednání navenek ve všech věcech je povolán statutární orgán popřípadě některý z jeho členů, pokud se jedná o statutární orgán kolektivní. Jeho reprezentační pravomoc je bezpodmínečná a neomezená, pokud nevyplývá ze zákona jinak. Podmínky a omezení však mohou být zakotveny i ve vnitřních dokumentech právnické osoby (společenské smlouvě, nadační listině, statutu, stanovách). Jedná se však pouze o vnitřní omezení a navenek platí pouze tehdy, pokud je tato skutečnost známá třetím osobám, buď individuálně, nebo prostřednictvím zápisu do veřejného rejstříku. Statutární orgán činí právní úkony jménem právnické osoby ve všech věcech a musí však být vždy v souladu s právem a dobrými mravy. Z podstaty věci vyplývá, že statutární orgán může být jen jeden, ať už se jedná o statutární orgán kolektivní nebo individuální. Většina právních předpisů určuje rámec pro vnitřní organizační strukturu, tedy i to, kdo je statutárním orgánem. Pokud jde o jednání kolektivního statutárního orgánu, není nutné, aby jednal vždy všemi svými členy. Jednotlivé právní úpravy jsou většinou dispozitivní a vychází často z předpokladu, že právní úkony jménem právnické osoby může činit kterýkoliv z členů kolektivního statutárního orgánu, pokud ovšem zvláštní zákon nebo vnitřní dokumenty (stanovy, statut, společenská smlouva) nestanoví jinak. V řízení bylo prokázáno, že RNDr. Jiří Jalůvka byl v rozhodném období členem tříčlenného představenstva SVAS a s. Ostatně dle nálezu Ústavního soudu I. ÚS 2736/07 vyslovil Ústavní soud, že je ústavněprávně nepřijatelné, aby absolutní neplatnost ve své době řádně (svobodně, vážně a srozumitelně) učiněného právního
- 7 - úkonu byla dovozena jen z úzce formálního nedostatku spočívajícího v tom, že na straně stěžovatele nabyvatele nebyla smlouva podepsána dvěma osobami oprávněnými za něj jednat, leč osobou jednou. Krajský soud proto správně uzavřel, že dohoda i protokoly byly za SVAS a.s. podepsány k tomuto úkonu oprávněnou osobou. Žádné přepisy ke dni 1.1.1993 ani dříve neukládaly, že podpisy osob na zmíněných dohodách musí být ověřeny. Absence ověřovací doložky nebránila překážka podle ustanovení 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Žádný z účastníků nikdy netvrdil a netvrdí nepravost těchto podpisů. Konečně námitka dalšího účastníka, že zápisu vkladu brání překážka, poněvadž je žalobce stále zapsán jako vlastník převáděných nemovitostí, je rovněž neoprávněná. Zápis provedl sám katastrální úřad v rozporu s platným právem. Tento nezákonný stav zápisu, který způsobil samotný katastrální úřad, nemůže být překážkou pro zápis vkladu vlastnického práva. Poukaz na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č.j. 1Co 47/2008 93 není případný, neboť účastníkem tohoto řízení nebyl žalobce zapsaný vlastník. Z těchto důvodů byl rozsudek krajského soudu jako ve výroku věcně správný potvrzen, když vadami netrpí ani v části týkající se nákladů řízení. Oba účastníci byli neúspěšní se svými odvoláními a naopak úspěšní ve vztahu k odvolání protistrany. Poměr jejich úspěchu a neúspěchu je tedy zcela stejný. Proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání, avšak jen v případě, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( 237 odst. 1, písm. c/ o.s.ř.). Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. V Olomouci dne 8. srpna 2012 Za správnost vyhotovení: Olga Chlebková JUDr. Jan Zavrtálek v.r. předseda senátu