Z Břeclavska do Argentiny. Vystěhovalectví v letech (bakalářská diplomová práce)

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav Z Břeclavska do Argentiny. Vystěhovalectví v letech 1913-1938 (bakalářská diplomová práce) Přemysl Spěvák Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. Brno 2008

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne 10. května 2008 podpis 2

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. 3

Obsah: 1 Úvod... 5 2 Studium vystěhovalectví, zdroje a problémy... 7 3 Masová emigrace z českých zemí do Latinské Ameriky... 10 3.1 K počátkům vystěhovaleckých vln za oceán... 10 3.2 Argentina stát imigrantů... 12 3.3 K vystěhovalectví z Předlitavska... 15 3.4 Čechoslováci vstříc La Platě... 16 3.5 Plavba přes oceán... 21 4 Vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny... 25 4.1 Podmínky pro emigraci na konci 19. století a mezi válkami... 25 4.2 Břeclavsko a Jižní Amerika... 28 4.3 Rodáci z Velkých Bílovic v provincii Chaco... 32 4.4 Nástin života krajanů v Argentině mezi válkami... 37 4.5 Reemigrace po válce... 44 5 Závěr... 46 6 Prameny a literatura... 48 7 Seznam příloh... 53 4

1 Úvod Vystěhovalectví z českých zemí patří neodmyslitelně k našim dějinám. Mezi významné cíle zámořské emigrace patřila v minulém století také Argentina. Cílem této práce je přiblížení obecné tendence vystěhovalectví do ciziny právě na příkladu emigrace do Argentiny z oblasti Břeclavska. Zaměřil jsem se na dobu před vypuknutím první světové války a hlavně meziválečné období. Právě tehdy se vystěhovalci z Břeclavska podíleli velkou měrou na imigraci z Československa do této latinskoamerické země. Vystěhovalecká vlna z 20. a 30. let 20. století má své kořeny ještě v době před první světovou válkou. Rok 1913 jsem v titulu zvolil pro začátek sledovaného období spíše symbolicky, pro jeho spojitost s pozdější, prvorepublikovou emigrací z Břeclavska. V tomto roce nezačíná vlastní vystěhovalectví do Argentiny, můžeme jej však považovat za rok počátku meziválečné vlny emigrace z Břeclavska. Zásluhou několika jedinců, i původem z tohoto regionu, se v Argentině začala krystalizovat silná československá zemědělská kolonie. Osudům prvních osadníků z Břeclavska proto věnuji v práci určitý prostor. Snažil jsem se též vysvětlit obecné příčiny vystěhovalectví, dále nastínit vlastní proces, od příprav emigrantů na cestu až po jejich první kroky v novém státě. V žádném případě není cílem práce shrnutí vystěhovalectví do Argentiny z českých zemí. Jak vyplývá z názvu, jedná se spíše o jakýsi příklad emigrace z jedné oblasti, pro její typickou charakteristiku. Nelze však říci, že jde přímo o sondu, protože emigrace z Břeclavska byla svým způsobem jedinečná. Problematiku vystěhovalectví z určitého regionu je nutno uvést do souvislostí. Proto je téma zasazeno do obecnějšího rámce emigrace z hlediska její konečné lokace i základny vystěhovalců. Tedy Ameriky jako takové a Břeclavska. V první části se zaměřuji i na obecné charakteristiky zámořského vystěhovalectví, v době před první světovou válkou a za první republiky, které nastavilo základní rámec i pro vystěhovalectví z Břeclavska. Sekundární literatura uvádí, že do první světové války vévodí mezi zámořskými zeměmi, jako cíl vystěhovalectví, Spojené státy americké. Latinská Amerika a konkrétně Argentina byla dlouhou dobu na okraji zájmu. Ani po zvýšení přílivu vystěhovalců do této země se počtem imigrantů z Československa nemůže 5

Argentina měřit s emigrací do některých okolních evropských států. Přesto je namístě, se tomuto problému věnovat. I proto, že mnoho publikovaných prací se dosud nezaměřilo na výzkum vystěhovalectví z určitého regionu. Badatelé se doposud více věnovali obecnému charakteru emigrace do Argentiny v určitém časovým úseku, problémům studia a pramennou základnou. Většinou se jednalo o dílčí témata, publikovaná v časopisech a sbornících, či krátké kapitoly ve shrnujících pracích o Češích v zahraničí. Nosnější téma - vystěhovalectví do Spojených států amerických - navíc odsunuje studium emigrace do Latinské Ameriky na pomyslnou vedlejší kolej. Nicméně československá migrace do tisíce kilometrů vzdáleného státu budí zvědavost. Historie vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny je nejen zajímavé nejen z hlediska typu, ale i pro svůj skrovný historický význam. Imigranti z Břeclavska se na severu Argentiny, v provincii Chaco, stali významným faktorem krystalizace silné československé zemědělské kolonie kolem města Presidencia Roque Sáenz Peña. Snažil jsem se tedy nastínit osudy těchto vystěhovalců, které je přivedly do Argentiny, a poodkrýt jejich první kroky v novém státě jižně od rovníku. 6

2 Studium vystěhovalectví, zdroje a problémy Metodám a problémům studia vystěhovalectví se ve svých pracích věnoval Josef Polišenský, který se zaměřil na vystěhovalectví do Ameriky, převážně Severní, a to do doby první světové války. 1 Podle Polišenského se studium do 90. let 20. století zaměřovalo většinou na podchycení fondů knihoven a archivů, méně už na pramennou základnu v muzeích (jako Náprstkovo muzeum v Praze). Badatelé tak studovali informace statistického a úředního rázu, avšak méně už prameny vypovídající o osudech vystěhovalců v jejich novém domově za hranicemi. 2 Pramenné zdroje ke studiu vystěhovalectví (nejen do Argentiny), je možné rozdělit do tří skupin. Jedná se o akta úřední povahy - zprávy příslušných úřadů, statistiky, evidence pasů. Další skupinu tvoří prameny vzešlé přímo od vystěhovalců - deníky, dopisy, vzpomínky, beletristická díla pamětníků a památky hmotné povahy (fotografie aj.). Do třetí kategorie patří soudobá publicistika, zaměřená na vystěhovalectví či život krajanů v zahraničí. 3 Celá řada pramenů k vystěhovalectví do Argentiny se nalézá v Národním archivu v Praze. Jedná se o fondy Československého ústavu zahraničního (ČÚZ) a Ministerstva sociální péče (MSP). Prameny v ČÚZ často pocházejí či odkazují na město Presidencia Roque Sáenz Peña v provincii Chaco a tamní československou kolonii. Mezi válkami se tam přistěhovaly desítky rodin z Břeclavska, hlavně z obce Velké Bílovice. Informací o krajanech v Presidencia Roque Sáenz Peña se zachovalo v Národním archivu poměrně značné množství. Důležitým zdrojem pro studium regionálního vystěhovalectví jsou také okresní archivy, které obsahují například informace pasových úřadů. 4 Jedinečným zdrojem informací se stal též Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937, vydaný v roce 1937 krajany v argentinské provincii Chaco. Pro jeho solidní zpracování jej lze považovat spíše za literaturu než jen za publikované prameny. 1 Práce Josefa Polišenského: Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky, Díly 1, 2. Praha 1992 a 1996. Či jeho dřívější články publikované ve sbornících. Týž: Prameny a problémy dějin českého a slovenského vystěhovalectví do Latinské Ameriky. Český lid, 68, 1981, č. 1. Týž: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině, 1, Praha 1986. 2 Polišenský, Josef: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině 1. Praha 1986, s. 18. 3 Srov. Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let), Diplomová práce, Praha, FF UK, 1965, s. 10. 4 Viz: SOkA Hodonín, OÚ-H/16, k. 16, Pasový rejstřík 1929-1932. 7

Na sekundární literaturu o vystěhovalectví do Latinské Ameriky odkazuje Ivo Barteček ve studii Vystěhovalectví do Latinské Ameriky, publikované ve sborníku Češi v cizině. 5 Existuje jen několik základních prací věnovaných vystěhovalectví jako celku. 6 Podrobnější monografie, věnovaná historii českého vystěhovalectví do Argentiny, dosud chybí. O interpretaci počátků masového vystěhovalectví ve 20. letech 20. století se pokusil Rudolf Míšek 7. Později své závěry referoval také ve statích, publikovaných v ročence Ibero-Americana Pragensia (IAP). Výzkum vystěhovalecké problematiky, zaměřený spíše na krajany v Argentině, provedl na přelomu 80. a 90. let minulého století Ivan Dubovický, publikující výsledky své práce ve sbornících Češi v cizině a IAP. Pro studium emigrace z Břeclavska je významná zvláště jeho studie o počátcích krajanské kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña, kde se pokusil o její mikroanalýzu. 8 I když se téma této práce týká problematiky vystěhovalectví až ve 20. století, není od věci se pro vysvětlení obecných charakteristik emigrace vrátit až do poloviny 19. století, kdy de facto začínalo masové vystěhovalectví z českých zemí za Atlantik. Již zde můžeme hovořit o prvních problémech výzkumu. Vystěhovalectví moravské či české, z dob Rakouska-Uherska totiž nelze postihnout přesně. Potíže vyvstávají s otázkou národnosti emigrantů. Zahraniční zdroje, jejichž údaje převzaly české úřady, evidují přistěhovalce pouze jako Rakušany, v čemž byli zahrnuti všichni obyvatelé Předlitavska. Důsledkem toho je určení zemského či dokonce regionálního vymezení vystěhovalectví značně obtížné a omezené. Statistická čísla z dob habsburské monarchie jsou velmi kusá. 9 Přesný počet krajanů v zahraničí se pro toto břemeno výzkumu nedá určit ani po vzniku Československé republiky (ČSR). 10 Po roce 1918 se sice statistické údaje o vystěhovalectví zpřesňují 5 Barteček, Ivo: Vystěhovalectví do Latinské Ameriky. In: Češi v cizině, 9, Praha 1996, s. 172-194. 6 V poslední době se otázkou vystěhovalectví zabýval Jaroslav Vaculík. Například Vaculík, J.: Češi v cizině. Brno 2007. Obecněji pak Nešpor R. Zdeněk: České migrace 19. a 20. století a jejich dosavadní studium. Soudobé dějiny, 12, Praha 2005, č. 2, s. 245-284. 7 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let). Praha 1965, Diplomová práce, FF UK. Jde sice o poněkud metodicky starší práci, ale k danému tématu stále ojedinělou a podnětnou. Týž: Poznámky o československém vystěhovalectví do Argentiny ve dvacátých letech. In: Bulletin komise pro dějiny krajanů Čechů a Slováků v zahraničí. Praha 1966, č. 4. 8 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña (Příspěvek k počátkům českého vystěhovalectví do Argentiny). In: Češi v cizině, 2, Praha 1987. 9 Srov. Chytil, Jaroslav: Příspěvek k vystěhovalectví z Moravy v letech 1880-1906 (Diplomová práce). Brno, PedF MU, 1996, s. 15. 10 Barteček, Ivo: Vystěhovalectví do Latinské Ameriky. In: Češi v cizině, 9, Praha 1996, s. 172. 8

a badatelé mají výhodnější pozici, stále jim ale chybí přehled o počtu krajanů usazených v cizině z dřívějška. Regionální bádání ztěžují meziválečné statistiky publikované v ročenkách, které rozdělují vystěhovalce jen podle příslušnosti k historickým zemím. I z toho se ale částečně dají vyvodit závěry, kdy vystěhovalectví vrcholilo, a kdy naopak stagnovalo. Metodická otázka vymezení časových úseku pro studium vystěhovalectví je poměrně jasně daná. Badatelé obvykle rozdělují emigraci do dvou časových etap: 1) vystěhovalectví do roku 1918 (jakési počátky, vstupní fáze vystěhovalectví do Latinské Ameriky) a 2) vystěhovalectví mezi lety 1918 až 1945. 11 Tuto metodologickou pomůcku jsem fakticky nepřijal za svou. Emigrace do Argentiny se vytvářela ve vlnách a vždy je přerušil začátek světové války. Přes užší zaměření se ale nejde vyhnout časovému přesahu. V případě Břeclavska je pro studium vystěhovalectví důležitější více jeho charakter a typ než tradiční mezníky v dataci. 11 Tamtéž. 9

3 Masová emigrace z českých zemí do Latinské Ameriky 3.1 K počátkům vystěhovaleckých vln za oceán Pohnutky pro emigraci byly v zásadě dvojí: a) politické, b) sociálněekonomické. Vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny se řadilo k té druhé skupině. Lapidárně to můžeme označit vystěhovalectví za prací. Hlavní vlny vystěhovalectví ve zkoumaném období totiž postihovaly převážně obyvatele, nespokojené se svou životní situací. Více než z hlediska politické represe či odmítáním režimu, kvůli ekonomický problémům. Stěhování se za prací, můžeme ve větším měřítku z Čech, Moravy a Slezska (dále jen české země), a tedy i z jihu Moravy, sledovat od poloviny 19. století. Lidé v produktivním věku odcházeli hledat obživu převážně do nedaleké Vídně, do Německa, ale i na východ. Jednalo se o první vlnu masového vystěhovalectví. Dříve, v 1. polovině 19. století, se obyvatelé českých zemí stěhovali do Uher, Haliče a na Balkán. Emigrace se až do poloviny 19. století vztahovala převážně na oblasti uvnitř habsburské monarchie. 12 K odchodu větších skupin obyvatelstva do zámoří v této době nedocházelo; z velké míry kvůli nastavenému právnímu rámci vystěhovalectví v monarchii. Se změnou právních předpisů v roce 1851 se obyvatelé českých zemí dostávali ve vyšších počtech mimo území habsburské svrchovanosti. Masové vystěhovalectví začalo nabírat směr k Americe. V naprosté většině byly cílem Spojené státy americké, ale někteří emigranti si našli cestu i do Latinské Ameriky. 13 Dohled nad migrací obyvatel držely od roku 1850 okresní úřady, respektive další vyšší instance, nakonec až po vrcholné úřady - Bachovo ministerstvo vnitra a Kempenův Nejvyšší policejní úřad. Emigrace však na počátku 50. let 19. století stále nenabyla velkých rozměrů. Jednalo se totiž o poměrně nákladnou záležitost. Přesto je možné považovat rok 1851 za jakýsi mezník, od něhož se začíná početnější vystěhovalectví z českých zemí a také vlna přílivu tzv. staré emigrace do Ameriky. 14 Vystěhovalecká politika v polovině 19. století nebyla jednotná, avšak vystěhovalectví zakázáno nebylo. Kdo chtěl z monarchie odejít, musel mít doloženu 12 Více: Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině. Brno 2007, s. 17. 13 Týž: Češi v cizině emigrace a návrat do vlasti. Brno 2002, s. 12-13. 14 Polišenský, Josef: Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1. Obecné problémy dějin českého vystěhovalectví do Ameriky 1848-1914. Praha 1992, s. 10. 10

splněnou brannou povinnost, ale jinak ani represivní orgány, ač je to možná překvapivé, vystěhovalectví po dlouhou dobu nebránily. Zvláště před příchodem masového vystěhovalectví do zámoří neměla jeho regulace ani většího opodstatnění. V roce 1860 byli dokonce emigranti směřující do Spojených států amerických osvobozeni od placení odchodného (Abfahrtsgeld). 15 Policejní ministerstvo taktéž využívalo emigrace k tomu, aby se zbavilo lidí z politických důvodů. Po čase začaly státní úřady mít o emigraci větší zájem, což se projevilo mimo jiné zlepšením evidence vystěhovalců. Faktem totiž bylo, že stále početnějším odlivem obyvatel ztrácelo mocnářství pracovní sílu a zdroje berní. Nebezpečím, možná ještě větším než samotná emigrace, se pro rakouskou monarchii stal i potencionální návrat vystěhovalců. Hrozba tkvěla v tom, že navrátilci mohli dalším obyvatelům podat svědectví o jiném, svobodnějším životě a lákavých možnostech za hranicemi mocnářství. Rakouští představitelé se stali obezřetnými, a raději zavedli některá rázná právní opatření. Nejdůležitějším bylo, že lidé, kteří obdrželi vystěhovalecké povolení k trvalému vystěhování, se pak již nemohli vrátit bez svolení rakouských úřadů v cizině. Ztratili rakouské občanství. 16 Úřady se při obraně proti masové emigraci chopili i zbraní svých protivníků, tj. agentů vystěhovaleckých společností, a začali agitačně pracovat. Pro povzbuzení protiemigračních nálad u veřejnosti poukazovali na pravdivé dopisy, které zasílali do monarchie emigranti. Tyto dopisy a zprávy publikované v brožurách, informovaly o špatných podmínkách vystěhovalců v nových domovech. 17 Počátek putování emigrantů za lepším, jak se říkalo, nezačínal cestou do jednoho z evropských přístavů. Ještě předtím si vystěhovalec musel zařídit povolení k vystěhování. Právně byl pohyb osob zakotven ve Stadionově ústavě z roku 1849. V paragrafu 25 se hovořilo o volném pohybu občanů uvnitř říše. Stěhování do ciziny bylo omezeno ze strany státu pouze z důvodu povinnosti k vojenské službě. Tato ústava však fakticky nikdy neplatila. V praxi fungoval tzv. pasový přímus (Paßzwang). Každý potencionální cestující si byl povinen opatřit 15 Tamtéž. 16 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině, s. 17. 17 Tamtéž, s. 19. Taktéž Polišenský, Josef: Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1., c.d., s. 13. 11

povolení ve formě pasu. 18 Rakouské úřady považovaly za vystěhovalce osobu, která si vyžádala přímo vystěhovalecké povolení. Znamenalo to, jak jsem již uvedl, ztrátu rakouského státního občanství, domovského práva a tím i nárok na sociální podporu. Většina vystěhovalců proto raději upřednostňovala cestovní pas. Ten umožňoval dočasný 1-3letý pobyt a bylo taktéž snadnější jej získat. 19 Tyto doklady se pak samozřejmě kontrolovaly na hranicích, a navíc i uvnitř státu. Už v roce 1850 byla kompetence vydávání cestovních listů (pasů) přenesena na podkrajské a krajské úřady. Místodržitelství již jen formálně udělovalo povolení. Pohyb osob více uvolnilo císařské nařízení z 9. února 1857. K cestování po Rakousku už pas nebyl zapotřebí, pro vycestování do ciziny však samozřejmě ano. Žadatel si jej musel vyřídit u příslušného zeměpanského úřadu, tj. okresního hejtmanství nebo policejního ředitelství. Uvnitř říše se již pasové kontroly neprováděly. Pasové předpisy se pak sjednotily v květnu 1867 ministerskou vyhláškou, kde jeden paragraf přímo říkal: pasu na cesty do cizích zemí může se vůbec jen takovým osobám odepřít, které nejsou v plném požívání práv občanských [ ] též se toho může odepřít těm, kdož nějakým opatřením policejním či soudním obmezeni jsou v právu cesty konati. 20 Potvrdil tak poměrně velkou míru svobody v otázce vystěhovalectví v habsburské monarchii. Rakousko se později pokoušelo několikrát (ještě na přelomu 19. a 20. století), ale vždy neúspěšně, přijat nový vystěhovalecký zákon. Po vypuknutí první světové války se volnost cestování omezila. Mimo cestovní pas musel navíc každý, kdo chtěl odcestovat do tzv. válečného území, mít zvláštní doložku, tedy úřední zápis s razítkem. 3.2 Argentina stát imigrantů Jednotný nezávislý stát vznikl v laplatské oblasti po osvobozenecké válce se Španělskem. V roce 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojených provincií La Platy. O tři roky později se stala Argentina federativním státem. 21 Velké vystěhovalecké vlny z Evropy však dorazily do Latinské Ameriky a k argentinskému 18 Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu. Praha 2007, s. 6-7. Rychlík se zabývá otázkou pasové, vízové a vystěhovalecké politiky v habsburské monarchii a Československu mezi lety 1848-1989. 19 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině-emigrace a návrat do vlasti, s. 12-13. 20 Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii..., c.d., s. 6-7. 21 Blíže o dějinách Latinské Ameriky Polišenský, Josef a kol.: Dějiny Latinské Ameriky. Praha 1979. Nověji také Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile. Praha 1999. 12

1935. 24 Počet imigrantů se rapidně zvyšoval v celé Americe. Obecnými příčinami pobřeží mnohem později, v letech 1870-1930. Podmínky pro imigraci argentinský stát připravoval postupně. Ve druhé polovině 19. století můžeme o Argentině hovořit jako o zemi, doslova vítající nové přistěhovalce. V ústavě z roku 1853 se píše, že jedním z úkolů republiky je: zajistit blaho svobody pro nás, naše potomstvo a pro všechen lid světa, který by se chtěl usadit na argentinské půdě. 22 Chtělo by se říci, že tato zmínka byla už sama o sobě pozvánkou k osídlení Argentiny. Tamní vlády se vehementně pustily do nové kolonizace málo obydlených či ještě téměř nedotčených končin země. Vládnout v Americe znamená zalidňovat, znělo heslo argentinského politika a teoretika Juana Bautisty Alberdiho (1810-1884). Ten viděl jako nutnost a jednu z priorit vlády, aby se každých deset let počet obyvatel země zdvojnásobil. 23 Odezva z různých koutů světa na sebe nenechala dlouho čekat. Pro mnohé imigranty byla Argentina vhodnou zemí díky dostatku úrodné půdy a nadějné hospodářské budoucnosti. Klady laplatské oblasti shrnul meziválečný československý vyslanec v této zemi, historik Vlastimil Kybal: Jižní Brazílie, Uruguay a Argentina vyvolávají jiný zájem než tropické země severní, neboť jsou to země otevřené zemědělství, průmyslu, obchodu a proto i emigraci, napsal roku masového vystěhovalectví na americký kontinent byly ekonomika, poptávka po pracovních silách, klima, imigrační politika. 25 Ke konci 19. století ale přiměl hlad po volné půdě stále více vystěhovalců zamířit do Argentiny namísto Severní Ameriky. Politika představitelů Argentiny byla k imigrantům liberální. 26 Imigrační zákon č. 817 z roku 1876 zajišťoval nově příchozím osadníkům ochranu a podporu ze strany státu. A to ne ledajakou. Jednalo se dokonce o poskytnutí stravy, ubytování v aklimatizačním období a výběr práce dle vlastního výběru. 27 Argentinský kongres věnoval na výstavbu nového přistěhovaleckého hotelu v Buenos Aires, otevřeného v roce 1910, tři miliony argentinských pesos 28. Erár platil dokonce i dopravu na zvolené místo. Tento bod byl jistě pro mnohé 22 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 9. 23 Tamtéž. 24 Kybal, Vlastimil: Po československých stopách v Latinské Americe. Olomouc 2003 2, s. 42. 25 Opatrný, Josef: Amerika v proměnách staletí. Praha 1998, s. 344. 26 Srov. Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let), c.d., s. 31-45. 27 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 9. 28 Dále jen pesos. 13

přistěhovalce velmi lákavý. Podle Ivana Dubovického argentinská vláda dokonce chtěla znovu zavést systém z let 1880-1890, kdy měla Argentina hradit přistěhovalcům i cestu přes moře. Nárůst imigrace nakonec přiměl vládní představitele odstoupit od tohoto opatření. 29 Zákon zamezoval vstup do země jen osobám pomateným a s nakažlivými nemocemi. V rozmezí let 1871-1914 tak přivítala Argentina 5,9 milionu imigrantů, z nichž 3,1 milionu zůstalo natrvalo. 30 Také imigranty z Předlitavska přitahovala volná půda na argentinských pampách. V roce 1898 bylo v Argentině zkultivováno pouze 9 000 hektarů volné půdy z celkově možných tří milionů. 31 Jenomže problémem se stala nedokonalá argentinská kolonizační politika. Ta podle Jiřího Chalupy, spolu dalšími vlnami imigrantů, snižovala možnost získat půdu do osobního vlastnictví. Tím se brzdila úspěšná imigrace. Lidé přijížděli, ale zůstávali jen několik let. Přistěhovalec s poloprázdnými kapsami si mohl dovolit půdu pouze pronajmout. Placení nájmu a další zadlužování jej donutilo po čase půdu opustit. Často mu pak zbyla jen možnost reemigrace. 32 Proto v této době mezi přistěhovalci začali převažovat spíše zemědělští dělníci a námezdní pracovníci. 33 Řešení měla Argentina doslova před sebou na mapě. Přikročilo se k osídlování severních provincií, kde zasahovala planina Grand Chaco. Počátkem 20. století tam argentinská vláda podstoupila ke kolonizaci rozlehlou provincii Chaco, která se stala největším producentem bavlny v Argentině. 34 S postupem let a úbytkem volné půdy, rostla i její cena. Koncem 19. století stál 1 hektar argentinské půdy 30-70 pesos (podle míry kultivace), v roce 1910 už se vyšplhala ke 450 pesos a počátkem 30. let stál hektar kvalitní půdy až 1 500 pesos. 35 Na přelomu století to tedy umožňovalo nákup obrovských ploch pro hospodářství za poměrně nízkou cenu. V provincii Chaco vlastnilo obrovská panství několik 29 Dubovický, Ivan Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña (Příspěvek k počátkům českého vystěhovalectví do Argentiny). In: Češi v cizině, 2, Praha 1987, s. 144. 30 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 159. 31 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña, c.d., s. 145. 32 Týž: Kolonizační pokusy v Argentině a meziválečná Československá republika. In: Češi v cizině, 3, Praha 1988, s. 194. 33 Chalupa, Jiří: Argentina, Uruguay a Chile, s. 159. 34 Mezi dalšími provinciemi k osídlení byly Misiones a Formosa. Srov. Dubovický, Ivan: Kolonizační pokusy v Argentině a meziválečná Československá republika, c.d., s. 195-196. 35 Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña, c.d., s. 142. 14

jednotlivců. Až v roce 1912 se prosadil zákon, kterým se prodej státní půdy jednotlivcům omezil na maximum 200 hektarů. Od roku 1916 se hranice ještě snížila na 100 hektarů. 36 Imigrantům se zvýšila šance na získání vlastní půdy. Poslední vlnu přistěhovalců přivítala Argentina ve 20. letech 20. století, s dozvuky ve 30. letech. Mezi lety 1920-1929 přišlo do Argentiny celkově asi 272 400 imigrantů a ve 30. letech, až do roku 1938, tento stav ještě narostl na 469 600 přistěhovalců. 3.3 K vystěhovalectví z Předlitavska Druhá vlna vystěhovalectví do Ameriky vypukla v českých zemích v 70. letech 19. století. Byla ovlivněna hospodářskou krizí uvnitř monarchie a také levnější lodní dopravou. Z Moravy ale lidé odjížděli raději do amerického Texasu a Nebrasky než do Argentiny. 37 Ve větší míře se Češi začali v Argentině usazovat od konce 19. století. Necestovali tam ani tak lidé z nižších vrstev, jako vzdělané osoby. Tito spíše dobrodruzi než kolonisté nezůstávali v Latinské Americe natrvalo. Příkladem je cestovatel Alberto Vojtěch Frič. V jeho vzpomínkách však najdeme zmínku o založení spolku Slavia v roce 1903. Podílet se na tom měli právě Frič, švec Brůha a dr. Stach. 38 Argentina ale nebyla pouze cílem cestovatelů a vědců, postupně tam z českých zemí odjížděla i řada expertů - inženýři, sládkové, cukrovarničtí odborníci. Ti většinou zakotvili ve městě Buenos Aires. 39 Obraz vystěhovalectví z rakouského mocnářství podává Hans Chmelar. 40 V roce 1869 se podle něj vystěhovalo do Argentiny poprvé více než sto lidí (121), o deset let později poprvé přes tisíc (1 760). Velký zlom nastal mezi lety 1904-1905. Oproti předchozímu roku se počet vystěhovalců z Předlitavska zvedl o více než tři 36 Kazimour, Karel (ed.): Památník československé kolonie v argentinském Čaku 1912-1937. Roque Presidencia Sáenz Peña, Argentina, 1937, s. 88. Srov. Hýža, F.: Zpráva o cestě do Jižní Ameriky (deník) v NA, f. ČÚZ, k. 33. Ceny pozemků v Chacu se podle něj kolem roku 1927 pohybovaly od 33 do 150 (papírových) pesos za hektar podle vzdálenosti od železnice. 37 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině emigrace a návrat do vlasti, s. 13. 38 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny (od roku 1922 do poč. 30. let), c.d., s. 14. 39 Polišenský, Josef: K otázkám dějin českého vystěhovalectví do Ameriky. In: Češi v cizině, 1, Praha 1986, s. 21. Blíže také Vasiljev, Ivo: Vystěhovalectví Čechů a Slováků do Latinské Ameriky před druhou světovou válkou. Český lid, 73, Praha 1986, č. 4, s. 239. 40 Chmelar, Hans: Höhepunkte der österreichischen Auswanderung : Die Auswanderung aus den im Reichsrat vertretenen Königreichen und Kändern in den Jahren 1905-19. Wien 1974. Do roku 1899 uvádí pouze počty vystěhovalců z Rakouska-Uherska jako celku. 15

tisíce osob (4 622 v roce 1904). V roce 1905 přibylo 12 772 nových emigrantů do Argentiny. Počet zase klesá v roce 1908, avšak až do roku 1912 ne pod tři tisíce. Maximem byla hranice šesti tisíc vystěhovalců za rok. 41 Zpráva o vládním návrhu zákona o vystěhovalectví z roku 1922 udává, že se do Argentiny přistěhovalo mezi roky 1905-1912 celkem 41 952 osob z Rakousko- Uherska. 42 Na počátku 20. století se emigranti z českých a slovenských oblastí usazovali v Buenos Aires či v blízkém okolí. Od roku 1910 žili českoslovenští rodáci také v Rosariu, Cordobě, v Tafi Viejo u Tucumánu či v Mendoze. Tito přistěhovalci byli převážně inženýři, obchodníci, řemeslníci a dělníci. 43 V roce 1911 přijeli do Argentiny i českoslovenští horníci z Francie. Našli práci jako dělníci, a až do vypuknutí války žili v provincii Salta. Severoamerický krajanský časopis Hospodář je pak svedl k farmaření. Díky informacím kanceláře F. Miesslera 44 z Buenos Aires pak odjeli za několika krajany, kteří v tu dobu hospodařili v provincii Chaco. I přes počáteční obtíže se tam tito bývalí horníci uchytili právě jako farmáři. 45 Mezi těmi několika rolníky v Chacu byli i Moravané, kteří se usadili na severu Argentiny už v letech před první světovou válkou. V kolonii Presidencia Roque Sáenz Peña v Chacu žilo před rokem koncem první světové války 23 krajanských rodin. 46 Tato provincie se měla stát novým domovem pro stovky rodin z jihu Moravy, převážně z Břeclavska. 3.4 Čechoslováci vstříc La Platě Nový vzestup emigrace do Argentiny nastal paradoxně v prvním desetiletí existujícího samostatného Československého státu. První léta po konci monarchie však byla spíše v duchu reemigrace. Než se obnovilo vystěhovalectví do Ameriky, trvalo to několik let. Československo (ČSR) se muselo po válce stabilizovat. Lidé 41 Tyto údaje z Chmelara cit. podle English: Auswanderungsstatistik 73. Jiné prameny (Riedl) podle něj tak velký skok nezaznamenávají. Chmelar: c. d., s. 35-36. 42 Zpráva výboru sociálně-politického a rozpočtového o vládním návrhu zákona o vystěhovalectví. www.psp.cz [online]. URL: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t3389_01.htm [29.4.2008]. 43 Vasiljev, Ivo: Vystěhovalectví Čechů a Slováků do latinské Ameriky před druhou světovou válkou. Český lid, 73, Praha 1986, č. 4, s. 239. 44 Než se Miessler pustil do vystěhovaleckého podnikání, působil jako subagent Severoněmeckého Lloydu v Brémách. Více: Dubovický, Ivan: Krajanská kolonie Presidencia Roque Sáenz Peña, c.d, s. 150. 45 NA, f. ČÚZ, k. 33, Přednáška referentka Kocourka - O hornících, kteří pěstují v Argentině bavlnu, vysíláno v Dělnickém rozhlase, 13.1.1931. 46 Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině. Brno 2007, s. 173. 16

čekali, jak se změní poměry ve státě. Vše ztěžovala právě reemigrace. Další vlna vystěhovalectví se proto dala brzy očekávat; byla nezbytná. Hlavně pro nižší vrstvy, zklamané situací v ČSR. Agenti lodních společností je od 20. let znovu úspěšně lákaly k emigraci se sliby lepšího života za mořem. Začal se však vytvářet nový typ rodinné emigrace. Příbuzní krajanů v Argentině od nich dostávali dopisy, plné nabídek k odjezdu do Argentiny, a informující o možnostech zemědělství na jižní polokouli. Toho se chytla řada bezzemků. Jako emigrace z hospodářských důvodů se jevilo právě hromadné vystěhovalectví z jižní Moravy. Byli to převážně lidé pocházející ze zemědělských rodin, zemědělští dělníci s jejich rodinami. Nový československý stát nastavil také nová pravidla pro vystěhovalectví. Trvalo to však celé čtyři roky než byl Národním shromážděním 15. února 1922 přijat zákon č. 71/1922 Sb. Ten stanovoval vystěhovalectví svobodným v rámci platných předpisů. Mimo jiné uváděl, že: Vystěhování samo o sobě nemá v zápětí ztráty státního občanství a definoval termín vystěhovalec : Vystěhovalcem je [ ], kdo odchází z území ČSR [ ], aby hledal výživy, nebo s úmyslem již se nevrátiti 47 Hlavní právní úpravy zakotvily vystěhovaleckou svobodu, kterou měla omezovat jen branná povinnost. Stát si však ponechal možnost třeba i zakázat vystěhovalectví tam, kde by byl vážně ohrožen život, svoboda nebo majetek vystěhovalců. 48 Bylo též taxativně stanoveno, kdy je možné vystěhovalectví nepovolit. Dokonce z hospodářských důvodů. Podle Jana Rychlíka byla tato koncepce před válkou nemyslitelná. 49 vystěhovaleckou politiku. Stát si prostě ponechával širší pole působnosti pro svou Legislativní změny v otázce vystěhovalectví v ČSR pokračovaly i později. Pro vytváření zákona o cestování potřebovala republika sedm let. Nový zákon z roku 1928 potvrdil jen to, že cestovní pasy vydávaly i nadále okresní nebo státně-policejní úřady. Platnost pasu nemohla být delší než pět let. Zajímavé je, že tyto pasy využívala většina obyvatel, kteří se rozhodli odjet do Argentiny. Snad věřili tomu, že se do několika let vrátí. Řada z nich ale, konkrétně z Břeclavska, v Argentině 47 Vyhnanovský, František: Cestovní pasy a vystěhovalectví. Praha 1939. Blíže k tomuto zákonu též: Dubovický, Ivan: Právo a vystěhovalectví. In: Češi v cizině, 7, Praha 1993, s. 75-81. V této studii hodnotí Dubovický i vlastní vystěhovaleckou politiku ČSR. Taktéž Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu, s. 12. 48 Dubovický, Ivan: Právo a vystěhovalectví. In: Češi v cizině, 7, Praha 1993, s. 79. 49 Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu, s. 12. 17

většinou zůstala. 50 žadatele a jejich děti mladší 15 let. Ve vydaném cestovním pase mohla být zapsána i manželka Velký vliv na rostoucí meziválečné vystěhovalectví do Argentiny mělo vydání restrikčních opatření vlády USA, po nichž byl ve velké míře omezen přístup emigrantů do Spojených států. Představitelé USA již v roce 1917, i přes veto Woodrowa Wilsona, prosadili jako podmínku přijetí přistěhovalců test gramotnosti. V roce 1921 byl přijat první restrikční zákon, tzv. kvótový. Zákon z roku 1923 pak stanovil, že během fiskálního roku se do USA smí přistěhovat pouze 14 375 čsl. příslušníků. 51 Imigrační zákon z roku 1924 (zahrnující National Origin Act) ještě snížil kvótu pro Československo na pouhých 3 073 přistěhovalců ročně. Také potenciál získat půdu v USA byl stále menší. Argentina se dostala do popředí zájmu. V zámoří se stala další osvědčenou volbou jen Kanada, v daleko menší míře Brazílie. Podle podrobných odhadů zahraničních krajanů a na základě sčítání lidu v ČSR z roku 1920, žilo v roce 1925 v Argentině 8 000 Čechů a Slováků. V Brazílii jen 1 500 krajanů, v Kanadě 24 840 a v USA bezkonkurenčně nejvíce - díky imigraci před první světovou válkou - 1 242 662 krajanů. 52 Počet československých imigrantů v Argentině se dále zvyšoval. Proces osídlování zvláště severních provincií byl spontánní a neměly na něm podíl vlády Argentiny ani ČSR. 53 Naše republika vrhla v ne/klidných letech poválečných (od roku 1922 do 1930) na břehy jižní Ameriky přes 40 000 lidí, z nichž Slováků a Karpatorusů byla dobrá polovina, uvádí diplomat a historik Vlastimil Kybal. 54 Tomu sdělil 27.11.1934 odborník na vystěhovalectví R.Turčín, že počet krajanů v Argentině se odhaduje na 25 000. Podle Kybala bylo před hospodářskou krizí měsíc co měsíc vyloďováno v Buenos Aires přes 2 000 československých příslušníků. Po odečtení repatriantů odhadoval počet československé kolonie v Argentině na 30 000 duší. 55 Statistika vydání vystěhovaleckých pasů uvádí, že osobám žijícím na Moravě a ve Slezsku 50 Příkladem je vydání cestovních pasů na dobu 2-3 let pro řadu občanů Velkých Bílovic na Břeclavsku. Viz: SOkA Hodonín, OÚ H/16, k. 16, Pasový rejstřík 15.5. 1929 29.5. 1932. 51 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny, c.d., s.19, citováno podle: Deset let ČSR. Praha 1928, sv. 3, s. 98. 52 Klíma, Stanislav: Čechové a Slováci za hranicemi. Praha 1925, s. 6-7. 53 Dubovický, Ivan: Kolonizační pokusy v Argentině a meziválečná Československá republika. In: Češi v cizině, 3, Praha 1988, s. 203. 54 Kybal, Vlastimil: Po československých stopách, c.d., s. 42. 55 Tamtéž. 18

bylo v období let 1924 1934 vydáno celkem 14 038 vystěhovaleckých pasů do zámořských zemí. 56 Ve vlně z 20. let to bylo nejvíce v roce 1924, kdy úřady evidovaly 3 538 pasů. Z toho bylo 574 Moravanů. 57 V dalších letech pak tato čísla klesala. Průměr vydání mezi lety 1924 1928 je 2 050, v dalším období, v souvislosti s dopadem hospodářské krize na území ČSR, jsou čísla ještě nižší. Zlomovými se staly roky 1930-1931. V období čtyř let (1930-1933) se do Argentiny vystěhovalo každoročně v průměru už jenom 951 obyvatel. 58 Podle zpráv z velvyslanectví, přijelo do Argentiny v roce 1930 asi 3 000 Čechoslováků a vrátilo se jich asi 2 000. 59 I když mířily do Argentiny různé skupiny obyvatelstva, převažovali zemědělci. Ve 20. letech k nim patřila téměř polovina. 60 Již v roce 1930 přicházely zprávy z velvyslanectví, že situace vystěhovalců není tak příznivá jako v první polovině 20. let. Hlavně pro dělníky, kteří pracovali za 30-40% mzdu oproti mzdám, vypláceným v letech 1923-1924. 61 Referent ČÚZ Rostislav Kocourek považoval za nejlepší radu pro vystěhovalce do Argentiny nejezdit tam. Krize se totiž horšila a argentinské úřady zareagovaly i zvýšením poplatku za vízum (o 1000 Kč) 62 a ukončením propagandy. Pro ty, kteří byli skálopevně rozhodnuti odcestovat, měl Kocourek rady: Před cestou se dejte do pořádku tělesně [ ] V Argentině se nevyléčíte, lékaři jsou nepoměrně dražší [ ] Zabezpečte svoji rodinu. Nebudete moci po dlouhou dobu ženě, rodičům, dětem zasílat peníze. [ ] Na cestě šetřte. Snažte se, abyste měl co nejvíce peněz při vstupu na argentinskou půdu. Tisíc korun alespoň. Na lodi se učte španělsky. [ ] Nesmíte propadnout touze po domově. Dal jste se na vojnu, budete musit bojovat 63 56 Statistická ročenka republiky Československé. Praha 1936, s. 29. 57 Míšek, Rudolf: Československé vystěhovalectví do Argentiny, c.d., s. 20 (tabulka). Míšek čerpal údaj z práce Vlastimila Kybala: Jižní Amerika a Československo, která se ale rozchází s oficiální statistikou. 58 Trochu odlišná čísla však podávají statistiky paroplavebních společností. Na základě jejich výkazů bylo v rozmezí let 1919 a 1937 přijato k dopravě přes 26 tisíc československých vystěhovalců do Argentiny. 59 NA, f. H1/a-2, k. 3987, Argentina 1931, Výroční zpráva velvyslanectví v B. A. za rok 1930. 60 Argentina a vystěhovalectví, Venkov, 10.10.1930 (článek je uložený v NA, f. H1/a-2, Argentina 1930-1932). 61 NA, f. H1/a-2, k. 3987, Argentina 1930-1932, Zpráva velvyslanectví v Buenos Aires, 26.4. 1930. 62 ČÚZ dostal na konci roku 1930 od ministerstva zahraničních věcí informaci o omezení přílivu vystěhovalců do Argentiny, které se projevilo zvýšením vízových poplatků na 33 zlatých pesos (1 100 Kč), tedy částku, kterou značná část (potencionálních) vystěhovalců nemohla zaplatit. NA, f. ČÚZ, k. 33, Zpráva ČÚZ, 4.3. 1931. 63 NA, f. ČÚZ, k. 33, Kocourek Rostislav: Rady vystěhovalcům do Argentiny, přednáška pro Dělnický rozhlas, 6.1. 1931. 19

Imigranti sice mohli zůstat v přistěhovaleckém domu v Buenos Aires pět dní bezplatně 64, podle Kocourka ale bylo lepší z hlavního města, kde se to hemží podvodníky, co nejdříve odjet. Cestu na místo prvního zaměstnání jim navíc stále hradil stát. 65 Příslušné vládní úřady v průběhu roku 1931 doslova zastrašovaly potencionální emigranty. Žádaly pasové úřady, aby žadatelům o pas přednesli, že: situace v Argentině je pro nové přistěhovalce nanejvýš kritická [ ]. Vystěhovalci, kteří za nynější nezaměstnanosti přijíždějí do Argentiny, dopouštějí se tak nepředloženého skutku 66 V roce 1934 už bylo vystěhovalectví třetí rok v útlumu. Podle údajů paroplavebních společností vycestovalo do Argentiny pouze 114 lidí z Moravy a Slezska. Přesto se z těchto historických zemí do žádné jiné zámořské země více lidí nevystěhovalo. Krize postihla vystěhovalectví obecně. Situaci navíc komplikovaly některé časopisy, které zveřejňovaly zprávy o tom, že možnosti imigrantů v Argentině jsou v celku příznivé. Úřady se je snažily dementovat. Například časopis Krajan zveřejnil v září 1936 noticku o uplatnění schopných, skromných řemeslníků a uvedl ceny výdělků. Velvyslanectví v Buenos Aires považovalo tyto čísla za nadnesené a popřelo též, že je možno, aby čtyřčlenná rodina vystačila na měsíc s 200 pesos. Pouze za byt zaplatí taková rodina na periferii 50-60 pesos měsíčně, uvádí zpráva velvyslanectví. 67 Nový argentinský přistěhovalecký zákon od roku 1933 omezil přistěhovalectví. Přístup do země byl povolen jen těm, kteří dokázali, že mají dostatek prostředků na živobytí. 68 To byl silně omezující faktor další imigrace. Argentinská vláda pak nově vymezila předpisy pro přistěhovalectví v roce 1938: může povolit vstup do země rodičům manželům, synům a vnukům cizinců, v republice již usedlých nejméně dva roky [ ], a to s podmínkou, že se dotyčný usedlík zaváže o ně postarati a prokáže mravní zachovalost a dostatečné prostředky 64 Tamtéž, Zpráva MSP, Ochrana vystěhovalců v Argentině, 2.4. 1932. 65 Tamtéž, Kocourek Rostislav: Rady vystěhovalcům do Argentiny, přednáška pro Dělnický rozhlas, 6.1. 1931. 66 NA, f. ČÚZ, k. 33, Upozornění Ministerstva sociální péče pasovým úřadům v ČSR, 1.4. 1931. 67 Tamtéž, Zpráva Velvyslanectví ČSR v B.A., Informace o Argentině, 22.9. 1936. 68 O přípravě zákona referovaly Lidové noviny, 28.11. 1932 (článek v NA, f. H1/a-2, Argentina 1932). 20

k živobytí. 69 Kromě zločinců a zdravotně postižených se nesměli přistěhovat ani lidé, kteří by mohli z jakéhokoli důvodu připadnouti na obtíž veřejnosti. 70 Největší problémy se v době krize většinou vyhnuly československé zemědělské kolonii v provincii Chaco. Také tamní krajané ale pocítili tíhu hospodářské krize. Protože cena nezpracované bavlny klesla v roce 1932 na 154 pesos za tunu (což byla cena bavlny někdy z roku 1921), pěstitelé bavlny kolem města Sáenz Peña (kterých byla většina) se zadlužovali. 71 Lidé se o meziválečných poměrech v Argentině dovídali z dopisů od příbuzných či známých, někteří z časopisů věnujících se Čechům v zahraničí. Denní tisk přinášel inzeráty lodních společností. V brněnských Lidových novinách inzerovaly společnosti jako Royal Mail Line, Severoněmecký Lloyd či Cosulich, které poutaly na ohromné motorové lodi, uznaně výbornou kuchyni a pohodlné ubytování. 72 Někteří vystěhovalci se rozhodli pro Argentinu až v severoněmeckých přístavech, na popud agitačních pracovníků. Agitace byla stále důležitá v konkurenčním boji společností zajišťujících přeplavbu. Emigranti, kteří se v Brémách nebo Hamburku dozvěděli, že nebudou vpuštěni do USA, se nechali přesvědčit k cestě do Jižní Ameriky. Lodní společnosti navíc ve 20. letech stlačovaly cenu přeplavby na minimum. 73 Většina emigrantů do Ameriky si přesto vystěhovalecký kontrakt s některou z dopravních společností sjednala předem. Předtím než zakoupili lodní lístky pro celou svou rodinu 74, často prodali všechen majetek. Začínali prakticky úplně od nuly. Starý život uzavřeli cestou napříč Atlantikem. 3.5 Plavba přes oceán Do jednoho z evropských přístavů se emigranti většinou dostali po železnici. Tam pak čekali na vyplutí. Loď byla pro vystěhovalce jediným komunikačním 69 Zprávy z oboru vystěhovaleckého. Předpisy o přistěhovalectví, Argentina. In: Cestovní pasy a vystěhovalectví. Praha 1939, s. 229-230. 70 Tamtéž. 71 NA, f. H1/a-2, Argentina 1931, Vystěhovalecká zpráva Velvyslanectví ČSR v B. A. za II. čtvrt. 1932. 72 Lidové noviny, 3.3. 1929, s. 14 (inzerát vycházel v Lidových novinách každý víkend, snad kvůli rubrice Na cesty a do lázní). 73 Velíšek, V. Ladislav: Naše kolonie v Argentině. Československá emigrace, 1, 1925, č.2, s. 4-6. 74 Podle argentinského zákona byli za přistěhovalce považováni ti, kteří cestovali II. a III. třídou. 21

prostředkem mezi Amerikou a Evropou. 75 Právě rozvoj v oblasti lodní dopravy ovlivnil z velké míry masové vystěhovalectví z Evropy. Od 40. let 19. století se pro dříve běžné plachetní lodě stávaly konkurencí parníky. Přeplavba Atlantiku jim trvala asi tři týdny, byla tedy minimálně dvakrát tak rychlejší než běžnými plachetními loděmi. 76 V 70. letech 19. století byla lodní doprava levnější, cestu si tedy mohli dovolit i chudší lidé. 77 V roce 1877 se podařilo dopravu oproti předchozímu období ztrojnásobit. 78 Ke zlevnění přeplavby, spolu se zlepšením hygienických poměrů na lodi, které byly v polovině 19. století otřesné, přispěla konkurenční soutěž mezi mocnými přepravními společnostmi - Severoněmeckým Lloydem a Hamburg-America Line (Hapag). 79 I když byla cena přeplavby přijatelnější, bylo poměrně běžné, že si vystěhovalci cestu neplatili sami. V roce 1900 se odhadovalo, že asi dvě třetiny lidí cestovaly do Ameriky na předplacené lístky nebo za poslané peníze. Zámořské vystěhovalectví z českých zemí se ubíralo přes přístavy na severu Německa (Hamburk, Brémy), v Itálii (Janov, Neapol) či Nizozemí (Amsterodam, Rotterdam a Antverpy). Pro geografickou polohu byly nejvýznamnější německé přístavy. Tyto paroplavební společnosti Severoněmecký Lloyd a Hapag patřily mezi stěžejní lodní dopravce i v době první republiky. Cesta lodí přes oceán nebyla přes všechen pokrok ani ve druhé polovině 19. století ničím příjemným. I když v menší míře než dříve, stále hrozily epidemie. Jídlo bylo špatné, stejně jako hygiena. Nebezpečí představovala též možnost vypuknutí ohně, ztroskotání. Teprve až spolu s rozvojem parníků se zmenšilo riziko přeplavby. 80 Atlantik byl však stále nevyzpytatelný, jak dokládá smutný příklad Titanicu z roku 1912. Doprava se přesto zrychlovala a zkvalitňovala. Na začátku minulého století dokázaly nejrychlejší parníky urazit nejkratší cestu Atlantickým oceánem nejrychleji za 8 dní. Ve 20. letech přepluly lodě mnohem delší trasu z Hamburku do Buenos 75 Pokusy o transatlantickou leteckou přepravu začaly až ve druhé polovině 30. let 20. století (pokud nepočítáme vzducholodě). Lodní doprava byla pro méně majetné vystěhovalce stěžejní ještě po druhé světové válce. 76 Polišenský, Josef: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1., c.d., s. 21. 77 Dubovický, Ivan: Češi v Americe. Praha 2003, s. 14-15. 78 Týž: Krajanská kolonie Presidencia Roque Saenz Peña, c.d., s. 140-141. 79 Polišenský, Josef: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. Díl 1., c.d., s. 22-23. Za americké občanské války (v letech 1861-65) získaly severoněmecké Brémy a Hamburk, a jejich lodní společnosti Severoněmecký Lloyd a Hapag, převahu nad do té doby nejfrekventovanějším vystěhovaleckým přístavem v Liverpoolu, viz: Polišenský: tamtéž. 80 Tamtéž. 22

Mail. 84 Naopak docela spokojená s cestou byla Anna Kodýtková, která odjela Aires (asi 12 828 kilometrů) za nejméně dvacet a půl dne. 81 Zatímco parníky z poloviny 19. století nenalodily v přístavu více než 300 lidí, o půl století později měly lodě prostor pro více než 1 000 pasažérů. Podmínky na lodi nám zčásti osvětlují deníky vystěhovalců. Byť ne do Argentiny, ale do Texasu, se v roce 1903 vydala rodina Petra Šašvaty z Velkých Bílovic na Břeclavsku. Lodí Frankfurt společnosti Severoamerický Lloyd vypluli z Brém spolu s 1 300 pasažéry na palubě. Karel Šašvata, který jako dítě s rodiči emigroval, vzpomíná na přípravy: bedny, jako těžká zavazadla, musely býti poslány 20 dní před odjezdem parníku, by nemusel být zaplacen drahý poplatek co doprava rychlozboží. Dále popisuje ubytování a stravu na lodi: Z paluby jsme sestupovali do rozlehlých útrob velikána, místností to neúhledných chladných a vlhkem čpějících a přímo vyplněné jen postelemi železnými o jednom poschodí. Tak zvané mezipalubí bylo přímo nabito lidmi, že nebylo ani postele neobsazené. My jsme zabrali místo ve středu místnosti blíže vchodu, kudy přece proudil čerstvý vzduch [ ] Místnost ta určená vesměs pro rodiny se nalézala ve středu lodi neb muži byli umístněni vpředu parníku [ ] Pro stravu jsme si museli chodit sami s oněmi nádobkami. Když opodál kuchaři rozdělovali stravu, které nabral na sběračku a každému po jedné nasypal nebo nalil podle toho jak byla hustá nebo tekutá. Ráno černou kávu a chleba, celkem nechutný, pro malé děti roznášela jedna žena konzervované rozředěné mléko. Na poledne polévka, kousek masa a chleba, jiný den koláč. 82 Stravu popisuje Šašvata jako velmi špatně upravenou. Naproti tomu sám Šašvata dodává: východním Němcům a Slovanům chutnalo znamenitě a jen se tlačili v řadě pro stravu by si ještě zachytili repete. 83 Na stravu na lodi reptali moravští vystěhovalci ještě ve 30. letech 20. století. Jídlo nestojí za nic, je ho dost [ ], ale konzervované maso nemá chuť, víno smrdí, uvádí Alois Tesař z Nikolčic u Hustopeč v roce 1930, když plul do Argentiny lodí Alcantara společnosti Royal do Argentiny z přístavu v Brémách v roce 1928. Ve své vzpomínkové knize 81 Mézl, F.: Argentina. Praha 1926, s. 96. 82 NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Vzpomínky Karla Šašvaty v deníku R. Kocourka, pravděpodobně rok 1930, s. 47. 83 Tamtéž. 84 NA, f. ČÚZ, k. 33, Argentina, Deník A, R. Kocourka z cesty do Jižní Ameriky, březen 1930. 23

si pochvaluje dostatek stravy i čistotu na lodi. 85 Rodina Vohankova zase v roce 1931 píše v dopise příbuzným: Strava byla dobrá, když jsme chtěli jísti, tak jsme mohli, a vína v poledne třeba tři litry u stolu a večer jsme mohli vypíti. 86 Tato hodnocení, jakkoliv jsou subjektivní a nelze je zobecňovat, podávají zajímavá a protikladná svědectví. Emigranti si mohli v prvorepublikové době vybírat z řady společností, provozujících plavbu přes Atlantik. V příručce pro vystěhovalce do Argentiny z roku 1926 se uvádí, že s Argentinou udržovaly spojení tyto paroplavební společnosti: Hamburk-American Line, Hamburk-SouthAmerican Line s domovským přístavem v Hamburku; lodě Royal Mail Steam Packet Copany vyplouvaly z Hamburku a Cherbourku; Severoněmecký Lloyd měl základnu v Brémách; Compagnie des Chargeurs Réunis využívala Hamburk a Havru; Cosulich přístav v Terstu. Přepravní ceny ze severoněmeckých přístavů byly za III. třídu v kajutě 22 liber šterlinků, za II. třídu z Hamburku od 40 liber, 10 šilinků. 87 Na konci 20. let stál lodní lístek u brémské společnosti Lloyd 4 500 korun. 88 Vystěhovalcům za prací doporučovala příručka nastoupit cestu začátkem listopadu. V prosinci již totiž mohli přistěhovalci najít práci při argentinských žních. 85 Kodýtková, Anna: 21 let v Argentině. Praha 1956, s. 5-9. 86 NA, f. ČÚZ, k. 33, Opis dopisu rodiny Pohankovy z kolonie Pedro Luro, 21.6. 1931. 87 Mézl, F.: Argentina. Praha 1926, s. 95. 88 Kodýtková, Anna: 21 let v Argentině. Praha 1956, s. 9. 24

4 Vystěhovalectví z Břeclavska do Argentiny 4.1 Podmínky pro emigraci na konci 19. století a mezi válkami Nejdříve bych chtěl vysvětlit a vymezit pojem Břeclavsko. Je to spíše regionální termín. Ve svém nejširším pojetí region na jihu Moravy, zahrnující území kolem velkých obcí jako Břeclav, Mikulov, Hustopeče, Klobouky u Brna. V našem případě se ale práce dotkne převážně obcí v pásu mezi Břeclaví a Hustopečemi. Záměrně jsem pro název tématu nezvolil označení konkrétního správního území. V souvislosti s delším časovým vymezením zkoumaného vystěhovalectví je možná výhodnější raději pojem Břeclavsko. Obce tohoto regionu, spadaly totiž v 19. a 20. století pod měnící se správní území. Územní samospráva byla trochu komplikovaná. Obce byly v 19. století organizovány bez ohledu na panství v rámci okresních hejtmanství, z nichž se od roku 1855 staly smíšené okresy politicko-soudní (taktéž v Břeclavi). V roce 1868 přestalo Břeclavsko podléhat okresnímu hejtmanství v Hustopečích a dostalo se pod hodonínské hejtmanství. K němu náležely soudní okresy Břeclav, Hodonín a Strážnice. 89 Tato správní reorganizace trvala do roku 1938. Změněny byly jen názvy. V roce 1918 se z okresního hejtmanství stalo okresní politickou správou, v roce 1928 okresním úřadem. 90 Mezi lety 1918-1938 se nacházaly obce dnešního okresu Břeclav v politických okresech Hodonín, Mikulov a Hustopeče, a také pod soudní okresy Břeclav, Hustopeče, Klobouky, Mikulov, Pohořelice. Vystěhovalectví do Argentiny bylo nejpočetnější ze soudního okresu Břeclav (proto Břeclavsko ) a blízkých obcí, zároveň spadajících pod společný politický okres Hodonín. Ve druhé polovině 19. století měla převážná část obcí na území dnešního okresu Břeclav zemědělský charakter. Hospodářská situace na Břeclavsku byla pro řadu zemědělských a dělnických rodin v této době tíživá. Právě tyto skupiny se staly základem pro emigraci do Ameriky z Rakouska-Uherska i Československa. Rozhodujícími faktory byly ekonomicko-sociální podmínky. 89 Čapka, František: Od zrušení poddanství do roku 1918. In: Velké Bílovice. Dějiny jihomoravské obce. Brno 1996, s. 202. 90 Břeclavsko. Vlastivěda moravská. Brno 1969, s. 325-327. Obecněji o organizaci správy pojednává Janák, J. Hledíková, Z.: Dějiny správy v českých zemích do konce roku 1945. Praha 2005 2. 25