PO VÁLCE Prezident Edvard Beneš přicestoval z exilu do Prahy zvláštním vlakem 16. května 1945. Na každé stanici ho vítaly jásající davy, v Praze pak přeplněné Václavské náměstí s hrozny lidí na střechách a lucernách. Lidé byli v euforii z konce války. Povinností prezidenta bylo obnovit v zemi právní řád. K tomu sloužily prezidentské dekrety. Ty měly v době, kdy neexistoval parlament, platnost zákonů. Podíleli se na nich prezidentovi právníci a spolupracovníci. Edvard Beneš podepsal desítky dekretů ještě před první schůzí prozatímního národního shromáždění. Byl mezi nimi dekret o znárodnění bank, pojišťoven, dolů a průmyslových podniků s více než 500 zaměstnanci. Prozatímní národní shromáždění začalo pracovat 28. října 1945, brzy začala platit měnová reforma, později byla jmenována vláda Národní fronty. V březnu 1946 byly schváleny všechny dosud vydané dekrety prezidenta republiky a prohlášeny za zákony. 5
ÚČTOVÁNÍ S KOLABORANTY S koncem války došlo na kolaboranty lidi, kteří v době okupace sloužili Němcům. Podle prezidentských dekretů je soudily mimořádné lidové soudy a český a slovenský Národní soud. Proti rozsudku mimořádných lidových soudů se nedalo odvolat. Když byl někdo odsouzen k smrti, musel být popraven do dvou hodin po vynesení rozsudku. Později se začalo popravovat i veřejně, proto byla doba od rozsudku prodloužena na 24 hodin, aby se stihli dostavit diváci. Obvinění byla často křivá a svědectví falešná, to vše vytvořilo živnou půdu pro mstu závistivců a lidí plných nenávisti. Stoupl také zájem o falešné svědky. 6
ÚČTOVÁNÍ S KOLABORANTY Pokud někteří menší kolaboranti stačili vstoupit ke komunistům, před soud se zpravidla nedostali. Byli proto použitelní, například když byl souzen politický protivník komunistů a bylo málo důkazů. Předseda KSČ Gottwald spatřoval v mimořádných lidových soudech mocnou zbraň k dosažení politických cílů komunistické strany a mezi soudruhy se tím příliš netajil. Koncem dubna 1946 se před Národním soudem ocitlo pět členů protektorátní vlády. Proces byl ostře sledovaný a po šesti týdnech ho projednávalo i předsednictvo vlády. Přestože bylo senátu Národního soudu známo, že Klement Gottwald trval na dvou trestech smrti, ministři protektorátní vlády odešli od soudu pouze s nižšími tresty. 7
ÚČTOVÁNÍ S KOLABORANTY Komunisté hned po vynesení rozsudků začali práci soudu napadat, ale nový proces se jim prosadit nepodařilo. Velká kampaň proti rozsudkům a žádající obnovu procesů trvala v plné síle měsíc, ale pak pozvolna utichla. Jinak tomu bylo na Slovensku. Prezidenta Jozefa Tisa 15. dubna 1947 odsoudili jako válečného zločince k trestu smrti. Jenže byl také kněz, a proto se v silně katolickém Slovensku čekalo, že dostane milost. Prezident Beneš právo udělit milost měl, ale prohlásil, že se bude řídit doporučením vlády. 16. dubna československá vláda udělení milosti zamítla. Jozef Tiso byl o dva dny později v Bratislavě popraven. 4. května 1947 byl hon na kolaboranty skončen a o tři neděle později nekomunistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina vystoupil v parlamentu se zprávou o činnosti mimořádných soudů. 8
ODSUN NĚMCŮ Honba na Němce začala už na konci Pražského povstání. Političtí činitelé k ní vyzývali a lidé, kteří toužili po pomstě, i ti s ne zrovna čistým svědomím, se do vyhánění rádi pustili. Odsun se týkal více než dvou milionů lidí, převážně ze Sudet. Němci byli zpravidla vyzváni k okamžitému opuštění domovů a na nákladních autech nebo v nákladních vlacích byli odvezeni na hranice a tam vysazeni. V některých místech poblíž hranic Němce shromažďovali a nutili je jít na hranice po svých. Dopravních prostředků bylo málo, tisíce Němců proto čekaly na transport v táborech; některé byly v objektech bývalých koncentračních táborů. Našli se také lidé, a nebylo jich málo, kteří se snažili na největší křivdy upozorňovat. Někdy to byli úředníci v místech, kde se surovosti děly. Mnoho lidí ale jen přihlíželo a někteří si rádi přisadili. 9
ODSUN NĚMCŮ Němci čekající na odsun se nesměli shromažďovat, lístků na potraviny a šaty dostávali méně než Češi, museli nosit pásku na rukávě a pravidelně se hlásit na policii. Nesměli nikam odjíždět, museli odevzdat auta i jízdní kola. Na rádio nebo telefon potřebovali Němci zvláštní povolení. Na veřejnosti bylo zakázáno mluvit německy, přestaly vycházet knihy německých autorů a knihy psané německy, byly odstraňovány německé názvy. Koncem května 1945 vyhnali v Brně více než 20 000 Němců (žen, dětí a starých lidí) tak, že je donutili pochodovat k rakouským hranicím vzdáleným téměř 50 kilometrů. Během cesty jich stovky zemřely na vysílení a infekční choroby. V Ústí nad Labem došlo k výbuchu v muniční továrně. I když nebyl vyšetřen pachatel, výbuch byl připsán Němcům. Zakrátko došlo ke shazování domnělých viníků z mostu do Labe, mezi shozenými byly i ženy a malé děti. 10
ODSUN NĚMCŮ Německy mluvící Židé, dokonce i ti, kteří se vrátili z koncentračních táborů, si museli navléknout bílé pásky a byli zařazeni do odsunu. Teprve v roce 1946 vyšla směrnice, aby byli z odsunu vyřazeni. Z odsunu mohli být vyjmuti Němci, kteří se aktivně zúčastnili odboje nebo byli důležití pro hospodářství země. Mezi ně se vmísili i někteří nacisté, kteří pak horlivě sloužili komunistům. Na konferenci v Postupimi v červenci 1945 vítězné velmoci uznaly odsun Němců z Československa s tím, že musí probíhat spořádaně a lidsky. A také potvrdily, že Podkarpatská Rus připadne SSSR. K požadavkům postupimské konference bylo při pozdějších transportech Němců přihlédnuto jen zčásti. Období od května do října 1945 bývá nazýváno divoký odsun, od října 1945 do listopadu roku 1946 pak organizovaný odsun. 11
VOLBY 1946 První poválečné volby se konaly v květnu 1946. Volilo se jen mezi čtyřmi stranami Národní fronty. Strana agrární, nejsilnější strana předválečné republiky, byla zrušena. Komunisté jako jediní mohli být voleni v Čechách i na Slovensku. Nekomunistické strany počítaly s tím, že je budou volit lidé, kteří dřív volili agrárníky. Komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš nelenil, jezdil po republice a ve vesnicích rozdával půdu a domy po Němcích. Stávalo se to často, a tak není divu, že u zemědělců sympatie ke komunistům rostly. Ministr Ďuriš nejen rozdával, ale také se rád najedl a napil při dožínkách a různých vesnických oslavách. K volbám přišlo přes 7 milionů lidí. Komunisté v českých zemích dostali 40,17 % hlasů, národní socialisté 23,66 %, lidovci 20,24 % a sociální demokraté 15,58 %. Klement Gottwald se tak stal prvním zvoleným komunistickým předsedou vlády. 12
VOLBY 1946 Na Slovensku dopadly volby jinak. Demokratická strana tam nad komunisty zvítězila tak velkým rozdílem, že se komunisté vylekali a začali hned uvažovat, jak se dostat demokratům na kobylku. Rok 1947 přinesl sucho a neúrodu. Dávky potravin se snížily, nejvíc to pocítili ti nejchudší. Došlo k demonstracím proti hospodářské politice KSČ, na Slovensku se dokonce říkalo, že neúroda je projev božího hněvu. Komunisté se proto rozhodli přijít s něčím, co se bude líbit většině se zákonem o milionářské dani. Jenže při jeho projednávání byli ve vládě přehlasováni. Poprvé od konce války. Po složitém dohadování byl zákon schválen, ale v dost pozměněné podobě. Komunistům bylo jasné, že s jednotou Národní fronty je konec. Přemýšleli, jak to zařídit, aby jim do vládnutí nikdo nemluvil. 13
ODMÍTNUTÁ POMOC Od poloviny roku 1945 vycházelo najevo, že vítězné mocnosti se na poválečném uspořádání Evropy neshodnou. V březnu 1946 Winston Churchill v americkém Fultonu pronesl projev, který otiskly snad všechny noviny. Bylo nutné něco podniknout. Američané proto přišli s Marshallovým plánem. Šlo o pomoc válkou zpustošené Evropě dvaadvaceti státům včetně Sovětského svazu ve výši 16,5 miliardy dolarů. Československá vláda včetně komunistů pozvání na jednání o Marshallově plánu v Paříži přijala. Klement Gottwald však místo toho odcestoval s vládní delegací do Moskvy. Chtěl znát nejprve Stalinův názor. V Moskvě naši delegaci čekala studená sprcha. Stalin o Marshallově plánu odmítl uvažovat a československým politikům, které to zaskočilo, to dal jasně najevo. 14
ODMÍTNUTÁ POMOC Stalinův postoj Edvarda Beneše příliš nepřekvapil. Vláda se znovu sešla, aby původní rozhodnutí změnila. Členové vlády se však nemohli shodnout a začala dlouhá a tvrdá debata. Vláda nakonec Marshallův plán odmítla. Gottwaldovi ale ostrá debata nebyla vůbec po chuti. Hned po zasedání vlády se sešel s komunistickými ministry. Obyčejní lidé odmítnutí přijali s nelibostí. Měli totiž se západní hospodářskou pomocí dobré zkušenosti. Od konce války do půli roku 1947 do republiky proudily potraviny, léky i jiné nedostatkové zboží. UNRRA do republiky dodala zboží za 241 milionů dolarů. Protože se této pomoci říkalo americká, komunisté se ji snažili zesměšňovat, jak to jen šlo. 15
ÚNOR 1948 Komunisté ve snaze posílit svou moc začali přijímat nové členy; jejich počet brzy překročil milion. V nekomunistických stranách pak hledali lidi ochotné ke spolupráci a k podpoře svých požadavků neváhali využívat masová hnutí. Členové KSČ obsadili i většinu funkcí v bezpečnostním aparátu, jenž se později stal příčinou sporů. Asi nejznámější byla Krčmaňská aféra. Vše začalo tím, že ministrům Zenklovi, Drtinovi a Masarykovi byly doručeny balíčky s parfémy, ve skutečnosti v nich ale byly ukryté výbušniny. Do vyšetřování se pustila policie, tehdy už Sbor národní bezpečnosti bez výsledků. Proto se případu chopilo i ministerstvo spravedlnosti. Pátrání se neomezilo jen na Prahu a stopy ho zavedly do obce Krčmaň u Olomouce. Tam pracovníci ministerstva vypátrali manžele Kopkovy, od nichž vedly stopy na krajský sekretariát KSČ. Zakrátko bylo objeveno skladiště zbraní, které dal zbudovat komunistický poslanec Jura Sosnar. 16
ÚNOR 1948 Koncem listopadu začal Klement Gottwald ministra spravedlnosti Drtinu přesvědčovat, aby vyšetřování zastavil. Drtina neustoupil a trval na pohnání viníků před soud. Soud s viníky se měl konat v březnu 1948, ale už k němu nedošlo. Podezřelí byli bez trestu propuštěni, vyšetřovatelé zatčeni a komunisté celou záležitost vyložili jako provokaci národních socialistů proti nim. V únoru se Státní bezpečnost (tajná policie) stala příčinou problému znovu. Ministr Nosek tajně odvolal poslední nekomunistické velitele SNB v Praze a nahradil je komunisty. To se nekomunistickým ministrům po právu nelíbilo. Klement Gottwald vymýšlel různé kličky. Nekomunističtí ministři se mezitím dohodli, že na zrušení Noskova rozkazu nebo na jeho projednání ve vládě budou trvat za každou cenu. 17
ÚNOR 1948 Gottwald o nastalé situaci informoval prezidenta Beneše. Nekomunistické ministry pak vyzval, aby se dostavili na schůzi vlády. Jenže ti trvali na svém. V té době uvedli komunisté SNB i armádu do stavu pohotovosti. Na 21. února svolali shromáždění pracujících na Staroměstské náměstí. Hlavním řečníkem byl Klement Gottwald. Na Hrad docházely desítky rezolucí ze závodních schůzí, objevila se tam dokonce pětičlenná delegace manifestantů ze Staroměstského náměstí. Prezident Beneš ji přijal a bylo vidět, že ho rozrušila. KSČ začala uvádět do pohotovosti milice na závodech, slovenští komunisté zmobilizovali bývalé partyzány ze Zväzu slovenských partizánov. Nekomunistické strany schůzovaly také, ale své členy vyzývaly ke klidu. 18