VELKÉ POSTAVY SVĚTOVÝCH DĚJIN
MANFRED CLAUSS KONSTANTIN VELIKÝ Římský císař mezi pohanstvím a křes anstvím VYŠEHRAD
Překladatel by chtěl co nejsrdečněji poděkovat zesnulému panu prof. PhDr. Radislavu Hoškovi, CSc., a paní prof. PhDr. Růženě Dostálové, CSc., nejen za překlad řeckých a latinských citátů, ale i za veškerou pomoc, kterou mu prokazovali při překladu této knihy. V. D. Na přebalu: Detail sarkofágu z Konstantinovy doby, zasazeného do zdiva presbytáře v kostele sv. Felixe (Gerona) Titulní strana: Hlava kolosální sochy Konstantina Velikého (Řím, Palazzo dei Conservatori) Copyright Verlag C. H. Beck ohg, München 2001 Translation Vlastimil Drbal, 2005 ISBN 80-7021-734-0
Předmluva Jen o málo antických osobnostech se v moderní vědě vedou diskuse tak časté a tak kontroverzní jako o Konstantinu Velikém. Soudy o tomto vládci sahají od nábožensky lhostejného egoistického muže toužícího po moci, jenž používal rozvážně všechny použitelné fyzické a duchovní síly k tomu, aby uhájil svoji moc a své postavení (Jacob Burckhardt) až po panovníka, kterému ukázalo cestu zvláštní zjevení, nebeské osvícení a jenž od té doby podporoval křes anství s ohnivostí bojovníka, který se cítí být služebníkem Božím (Joseph Vogt). V centru této vášnivě vedené diskuse stojí náboženské přesvědčení Konstantina, prvního křes anského vládce, a týká se právě především jeho křes anské víry. Toto ústřední téma jeho života není ani dnes o nic méně fascinující. Křes anské kulty měli bychom používat plurál byly na východě římské říše mnohem více rozšířeny než na západě, kde aristokracie a především vojsko zůstávaly ještě dlouho pohanské. Konstantin se jistě nechoval oportunisticky, když se začal považovat za křes ana a svěřil ochranu říše křes anskému Bohu. Je krátkozraké, pokud chceme při každém Konstantinově jednání zvláště pokud se týkalo křes anů chtít dokládat, zda jednal ze zbožnosti nebo vypočítavosti; teprve obojí dohromady vytváří celistvý obraz. Osobní podíl na tomto rozhodování panovníka nerozpoznáme nikdy; je však možné poukázat na aspekty, jež toto rozhodnutí činí pochopitelným. Konstantin byl křes an, to bylo a je pro všechny antické a moderní autory nevyvratitelnou skutečností, možná dokonce jedinou, na níž se všichni mohou shodnout. Je však jen těžké určit, jak jeho křes anská víra vypadala, co pod pojmem křes an chápal. Víru proto chápu ve vztahu k veřejně předneseným prohlášením panovníka a nikoli k jeho vnitřnímu postoji. Jeho křes anské smýšlení, a vypadalo jakkoli, však 7
ovlivňovalo každé hodnocení jeho jednání. Pohané se snažili představit císaře ve světle co možná nejhorším, vykreslit jej v barvách co možná nejtemnějších. Křes ané načrtávali a obměňovali jeho charakter a jeho působení v jiném směru. Jaká představa je správná? Je vůbec jedna z nich správná? A pokud dnešní historik musí pečlivě vybírat, ze kterých záznamů vybere jaké prvky jako spolehlivé, podle jakých měřítek se má řídit? Křes anští i pohanští autoři vypracovali při popisu Konstantinových životních osudů topoi. Odpovídající motivací pro jeden či druhý úhel pohledu je sice možné do jisté míry rozpoznat, avšak lidský život a jednání se jak je známo skládá do značné míry z topoi, a proto není vše, u čeho lze odhalit křes anský nebo pohanský vliv, nutně chybné. Na konci této předmluvy je proto vlastně možno vytyčit jen poznání, řekl bych až téměř vyznání: toto je Konstantin, jak ho vidím já. Na závěr ještě poznámka ke způsobu psaní jména Konstantin : zdomácnilo v češtině i v němčině a navíc umožňuje rozlišovat jména často identická, tedy Konstantina od jeho syna Constantina II. Pouze u latinských výrazů a při překladu nápisů dodržuji způsob psaní s C. Nedoplňuji k jeho jménu ani Konstantin I., ani Konstantin Veliký. 8
Odklon od starých bohů (326 po Kr.) Řím v létě roku 326. Stejně jako v současnosti panovala pravděpodobně i tehdy v letních měsících velká horka. Konstantin, již dva roky jediný vládce celé říše, přišel do její západní části, do hlavního města světové římské říše, aby zde zopakoval vicennalia, oslavu své dvacetileté vlády, jež předtím oslavil na východě v Níkomédii. Byla to jeho třetí návštěva města na Tiberu, a tato měla probíhat okázaleji než obě předchozí. Poprvé vkročil Konstantin do Říma roku 312, po památné bitvě u Mulvijského mostu před branami města, jež mu zajistila kontrolu nad západní částí říše. Vrátil se sem roku 315, aby tu oslavil decennalia, oslavy při příležitosti své desetileté vlády. Nyní ovládal celou římskou říši a vyhledal opět toto město, kde kdysi v Romulově chýši započal vývoj obrovské říše. Oslavy probíhaly s tou největší okázalostí. Konstantina doprovázeli jeho oba nevlastní bratři Dalmatius a Iulius Constantius. Nemáme sice žádný přímý doklad o Konstantinově slavnostním průvodu, můžeme však k vykreslení této události použít popis, v němž historik Ammianus Marcellinus líčí návštěvu Constantia II., jež se odehrála o 30 let později (Dějiny římské říše za soumraku antiky 16, 10, 6 9): (Císař) seděl (...) sám ve zlatém kočáře, skvícím se rozmanitými drahými kameny, v jejichž lesku bylo vidět vířit jakési měňavé světlo. Před ním šel pestrý původ, a jeho samého obklopovaly korouhve s obrazy draků utkaných nachovými nitěmi a připevněných na hrotech zlatých tyčí, jež byly posázeny drahokamy. Drakům pronikal vzduch jejich širokými tlamami, a proto syčeli, jako by byli podrážděni, a jejich ocasy se vzadu vlnily ve větru. Z té i oné strany (císaře) kráčeli ve dvojstupech ozbrojenci se štíty a chocholatými přilbami a třpytili se ve svém lesklém brnění blýskavým 9
jasem. Mezi nimi byli rozptýleni obrnění jezdci (...). (Takto byl) augustus pozdraven blahopřejným provoláváním. Takto mohl průvod vypadat i roku 326; dopadl však zcela jinak. Nejpodrobnější popis o Konstantinově návštěvě Říma pochází od řeckého řečníka Libania, jenž jej však sepsal až roku 387 (Oratio 19, 19): Když ho kdysi římský lid urazil neslušnými výkřiky, ptal se svých bratrů, co má dělat. Jeden řekl, že je má srazit vojskem, on sám že se mu postaví v čelo, kdežto druhý soudil, že císař nemá takové věci brát vůbec na vědomí. Na to císař odpověděl, že ten druhý mu radí správně, kdežto ten přísný mu není vůbec prospěšný. Nedošlo tedy k žádnému jásotu mas, nýbrž k nadávkám, které Konstantinovi nadmíru zkazili slavnostní náladu. Tento průběh slavností potvrzuje i pohanský historik Zósimos ve 2. polovině 5. století (Stesky posledního Římana 2, 29, 5): Když však podle starého zvyku byla pořádána slavnost, při níž mělo vojsko vystoupit na Capitolium a vykonat, co bylo zvykem, Constantinus se ze strachu před vojáky zúčastnil slavnosti. Ale jakmile mu Egyp an poslal obraz bezostyšně zesměšňující výstup na Capitolium, odvrátil se od posvátné bohoslužby, a tím vzbudil nenávist u senátu i u lidu. Výrazu Egyp an používá Zósimos k označení pochybného, podezřelého člověka, jací existují ve všech kulturách a jazycích. V tomto případě se zřejmě jednalo o křes- ana, blouznivce z Hispánie, jak píše Zósimos na jiném místě, jenž byl za vnuknutí odpovědný. Jedná se zde o onen slavný průvod na Kapitol kde se nacházela nejvýznamnější římská pohanská státní svatyně, jejž Konstantin, pokud se budeme držet moderních historiků, vzhledem ke svému křes anskému přesvědčení přerušil. Zósimos datuje událost k roku 326, pouze několik současných historiků chce za každou cenu vytvořit spojení s tzv. Konstantinovým obrácením na víru v roce 312, a proto datuje událost o 14 let dříve. Zcela bezdůvodně, pokud chápeme obrácení tak, čím zřejmě skutečně bylo: dlouhým a pomalým procesem, a nikoli okamžitou událostí toho druhu, jak je obvykle připisována Saulovi / Pavlovi. Událost Konstantinova návštěva Říma v doprovodu dvou bratrů, v jejímž průběhu byly poničeny či dokonce zničeny obrazy a sochy vládnoucí dynastie a urážky obyvatel Říma jsou pravděpodobně historickou událostí, opatření vládce a jeho bratrů zmiňovaná Libaniem v nepřímé řeči však nikoli. Porady v korunní radě se konaly s vyloučením veřejnosti, a proto si historikové rádi vymýšleli trefné výroky slavných osobností, aby je stručně charakterizovali: Konstantin, mírný vládce, Dalmatius, bratr nabádající k mírnosti, jenž byl pověřen důležitými politickými 10
úkoly, a krutý Iulius Constantius, který v Konstantinových plánech nehrál nikdy žádnou roli. Jak vypadaly slovní útoky vedené proti Konstantinovi, je možné částečně zjistit, částečně odvodit. Pravděpodobně již v létě 326 vzbudil v Římě značnou pozornost drzý dvouřádkový pamflet, jenž byl tajně přibit na brány paláce. Jeho autor tvrdil, že Konstantinem se obnovila Neronova doba jasná narážka na zavraždění Konstantinovy manželky Fausty a syna Crispa na panovníkův podnět v tomto roce (Sidonius Apollinaris, List 5, 8): Kdo by si přál znovu zlatý věk Saturnův? Tenhle je z drahokamů, ale neronský. Pokud se navíc nechu v Římě vyjadřovala hanlivými řečmi, můžeme si pod tím představit aklamace, které od nepaměti sloužily jako výraz veřejného mínění a kupříkladu v divadle byly studovány jako rytmicky přednášené proslovy. Známe řadu pozitivních, přátelských aklamací, jako třeba následující pro Claudia Gothika (268 270), jednoho z Konstantinových předků (Scriptores Historiae Augustae, Claudius 4, 3):,Císaři Claudie, nech bozi tě chrání, voláno šedesátkrát.,císaři Claudie, vždy jsme si přáli za císaře tebe nebo někoho jako jsi ty, voláno čtyřicetkrát.,císaři Claudie, tebe si žádal stát, voláno čtyřicetkrát. Stejně tak mohla veřejnost za pomoci takovýchto přednášejících chórů vyjadřovat kritiku. Konstantin nařídil roku 331 v jednom zákoně, že má být průběžně zpravován o všech aklamacích; chtěl tyto projevy obyvatelstva začlenit do svého hodnocení říšských úředníků. Konflikt mezi vládcem a římskou společenskou elitou, jež osvědčeným způsobem používala svoji klientelu jako mluvčí vlastní nespokojenosti, byl vyvolán tím, že se Konstantin slavnostního procesí na Kapitol nejdříve zúčastnil, pak jej však na základě námitek křes anského biskupa předčasně opustil. Přitom táhlo převážně pohanské vojsko na Kapitol, a Konstantin s ním, než byl přemluven k návratu. Tento útok proti pohanským kruhům v Římě byl zřejmě kapkou, jíž pohár přetekl. Značnou nevoli vyvolalo v Římě již to, že Konstantin v předcházejícím roce dosadil za městského praefekta (nejvyššího úředníka města) křes ana, Acilia Severa. Upuštěním od pochodu na Kapitol v Římě demonstroval Konstantin veřejně, že chce sám osobně provést odklon od starých bohů. Abychom toto rozhodnutí pochopili a seznámili se s vývojem událostí, jež k němu vedly, musíme nastínit Konstantinův život. Nejdříve se seznámíme s historicko-politickou situací, do níž se narodil. 11
Konstantinovo okolí Volba Diocletiana za císaře 17. listopadu 284 proběhla tak, jak bylo již po dlouhou dobu obvyklé. Vysocí důstojníci se shodli na osobě panovníka a představili jej po ukončení svého jednání vojenskému shromáždění, jež volbu aklamací potvrdilo. Vzhledem ke složité vojenské situaci celé říše se Diocletianus rozhodl vyslat svého přítele Maximiana jako vojevůdce na západ, zatímco sám zůstal ve východní části říše. Když se Maximianus na západě vojensky prosadil, provolal jej Diocletianus za augusta, tedy za spolucísaře, přičemž se sám ponechal nejvyšší moc. Zůstával hlavní autoritou v zákonodárství a ve finanční oblasti, byl zdrojem autority svého kolegy. Byl také tím, kdo roku 293 jmenoval caesares, kteří se měli stát nástupci úřadujících císařů, i roku 305 nové augusti a caesares. Ještě roku 308 se pokusil o nové rozdělení titulů vládců (s. 26). I přídomky, jež si oba císařové ke svým jménům připojili, vyjadřovaly zřetelně rozdíly autority: Iovius a Herculius. Iovius, jehož jméno bylo odvozeno od Jova, příslušel augustovi jmenovanému na prvním místě, Herculius druhému z nich, nebo Héraklés/Hercules byl podle pověsti synem Diovým/Jovovým. Rozhodující krok k novému uspořádání říše učinili oba císaři roku 293, když uvedli v život tetrarchii, vládu čtyř: Constantius, Konstantinův otec, a Galerius byli povýšeni na caesares a získali postavení spoluvládců i předpokládaných nástupců; jejich jmenování mělo předejít vystoupení uzurpátorů. Tetrarchii jako systém líčí soudobý křes anský autor Lactantius následujícími slovy, jež k roku 305 připisuje Galeriovi (O smrtích pronásledovatelů 18, 5):... aby byli ve státě dva představitelé vyšší, kteří mají svrchovanou moc, a rovněž dva nižší, kteří budou k jejich podpoře. Caesares byli svými augusty adoptováni, a tak vznikla fiktivní vládnoucí rodina, jejíž členové spolu byli úzce spjati. Diocletianus byl bra- 12
trem Maximianovým, otcem Galeriovým a strýcem Constantiovým. Tetrarchové byli členy jedné pozemské rodiny, jejichž pouta vytvářela pokrevní příbuznost nebo adopce, a současně členové božské rodiny, k níž náleželi jako vládci. Umělci této doby vyjádřili rodinnou příslušnost podobností obličejových rysů. Na bázi s tetrarchy z Fora Romana nebo na porfyrových sochách umístěných na rohu katedrály sv. Marka v Benátkách lze augusty od caesarů odlišit pouze vousy jako znamením vyššího věku. Vytvořením tetrarchie bylo nástupnictví předem uspořádáno tak, že byl stanoven termín pro odstoupení augustů. V budoucnosti, alespoň podle plánu, se měla stát tetrarchie pravidlem a zaručovat výběr nejlepších jako následníků trůnu. Každý ze čtyř tetrarchů obdržel část říše, které měl vládnout, v zásadě však caesares zůstávali oběma císařům podřízeni. Nové rozčlenění impéria ještě neznamenalo rozdělení říše, nebo každý augustus mohl zasahovat i mimo své území a Diocletianus zůstával nejmocnějším vládcem. Rozčlenění na čtyři oblasti vypadalo následovně (srov. obr. 12, s. 72): Diocletianus si ponechal východ, jeho caesar Galerius obdržel podunajské provincie od Norika po ústí Dunaje. Maximianus vládl v Itálii, Africe a v Hispánii, jeho caesar Constantius v Galii a Británii, kterou však předtím musel dobýt na uzurpátorovi. Podle pozemského uskupení bylo sestaveno i nebeské : vedle Jova a Herkula jako ochranná božstva Constantia a Galeria vystupovali Sol a Mars. Důležitým novým jevem za vlády Diocletiana a jeho spoluvládců bylo to, že legitimitu své vlády odvozovali od systematické vladařské teologie, jež výrazně přispěla ke stabilizaci císařství. Vládci vztahovali sebe a svoji moc na tradiční bohy a spojovali toto pojetí se zcela novým nárokem, že pouze oni jsou odpovědni upravovat spojení s bohy a udržovat řádné náboženské vztahy. Rozhodující a přelomové bylo to, že panovníci pro sebe požadovali právo, že pouze oni znají správnou cestu a pravdu a jen oni ji mohou určovat. Základem, na němž spočíval veškerý životní řád, tedy celý stát, bylo po staletí předávané římské náboženství. Zdálo se, že jen udržováním tohoto tradičního náboženského řádu je možné zaručit, aby bohové i nadále zaručovali blaho veškerého společenství. V manželském zákoně Diocletianus kupříkladu zdůvodňoval starý zákaz incestu tím, že spočívá na božském přikázání, jež musí císař ochraňovat, aby říši uchoval požehnání nebes. Ještě zřetelněji se přední vládce tetrarchie vyjádřil, když zakázal manicheismus, jeden z pozdně antických náboženských proudů. Toto náboženství, jež navíc na území římského impéria proniklo z nepřátelské 13
perské říše, představovalo novotu a působilo značný neklid; tak to alespoň vnímal Diocletianus. Proto proti němu musel zasáhnout (Fontes Iuris Romani Anteiustiniani 2, 580): Nesmrtelní bohové ve svých představách milostivě určili a stanovili, co je dobré a správné; nestavět se tomu do cesty a neprotivit se tomu je božské přikázání. Staré náboženství nesmí být novým haněno. Následně byla ta z nových náboženství, jež podobně jako křes anství hanila nebo napadala náboženství stará, pronásledována. Tetrarchie a s ní celé impérium na to poukazuje již přiřazení jednotlivých bohů mělo být posíleno vytvořením státního kultu. Nejpozději od okamžiku, kdy Cicero prohlásil, že Římané se od ostatních národů odlišují především svým náboženským cítěním (O povaze bohů 2, 8), byly společné kultovní obřady všech obyvatel římské říše považovány za důležitý předpoklad pro další existenci a blaho státu. Toto základní stanovisko se spojovalo s co možná největší tolerancí státu vůči soukromým náboženským a kultovním představám a praktikám jeho občanů. Vedlo to k nepřehlednému množství kultů a filosofických směrů, jež člověku slibovaly pomoc při překonávání životních obtíží, ale i jeho osvobození z tlaků pozemských vztahů. K dispozici byla celá řada bohů. Církevní historik Sókratés Scholastikos dokládá výrok významného pohanského filosofa Themistia (317 388), že kolem poloviny 4. století existovalo více než 300 různých kultů, nebo tak zní jeho zdůvodnění názorů je více než 300 a rozpory mezi nimi jsou kvůli rozhodnutím, kterými se ta která sekta řídí. Že Bůh chce takovou rozdílností ukázat svou slávu a aby jej více ctili, což ne každý ví. (Sókratés Scholastikos, Církevní dějiny 4, 32) Všichni tito bohové představovali jakousi nabídku pro člověka, jenž si mezi nimi mohl vybrat; podle času, peněz a zájmů bylo možné se angažovat v jednom nebo více z mystérijních společenstvích. Základní přesvědčení spočívalo v tom, že neexistuje jen jedna cesta k pravdě, jak to vyjádřil významný řečník Symmachus (kolem 345 405) na konci 4. století na jedné přednášce v polemice s křes anskými nároky (Relatio 3, 10). Výše uvedený základní požadavek státu po společném kultovním chování všech obyvatel říše se vztahoval na císařský kult a ponechával vedle něj existujícímu soukromému postoji veškerý prostor. Pokud se vyskytly politické nesnáze jako kupříkladu v polovině 3. století za císaře Decia (viz s. 29) mohl panovník důležitý základ státní existence posílit nebo nově vytvořit tím, že všechny poddané vyzval, aby projevili svoji věrnost státnímu kultu, tedy vlastně státu. Teprve po odmítnutí takového projevu hrozily jedincům nebo institucím sankce. Křes ané občas takové veřejné projevy odpírali. Hlásili se sice ke státu a k císaři jako k Bohem 14
dané autoritě, odmítali však kultovní obřady vůči císaři jako modlářství (idolatria); tak to alespoň vnímali vůdčí křes ané, které nazýváme křes- anskými církevními otci. Existuje jen jeden Bůh, hlásali stále a opakovaně, a proto odpadá pro křes ana svoboda volby i jiných bohů. Konflikt s panovníky tetrarchie tak byl předem dán. Vedl roku 303 k prvnímu skutečnému, na východě do značné míry systematicky prováděnému pronásledování křes anů, jež bylo ukončeno roku 311 Galeriovým ediktem (viz s. 29 34). Roku 305 oznámil Diocletianus, jak bylo známo již dlouho předtím, před shromážděným vojskem svoji abdikaci. Odložil purpur a oblékl do něj svého dosavadního caesara Galeria, jenž tím získal postavení augusta. Ve stejný den odstoupil i Maximianus a jmenoval za augusta Constantia. K oběma novým císařům přistoupili po jejich boku noví caesares: Severus na západě a Maximinus Daia na východě. Diocletianovský systém, který se tu ještě osvědčil, se zhroutil již v následujícím roce, když Constantius roku 306 v Británii zemřel a shromážděné vojsko krátce poté provolalo za augusta Constantiova syna Konstantina. 15
Rodina a dětství Pokud sledujeme rodokmeny tetrarchů (viz s.116), je nápadné, že o žádném z rodičů ani jednoho ze čtyř prvních vládců vůbec nic nevíme. Platí to tedy i pro Constantia, Konstantinova otce; až po jeho smrti vytvořil jeho syn původ od císaře Claudia Gothika (268 270, viz s. 27). Constantius, jemuž dali Byzantinci později přídomek Chlorus (Bledý), zastával vlivné postavení na Maximianově dvoře; pravděpodobně byl tehdy praefektem praetoria (srov. s. 68) a získal vojenské úspěchy v bojích proti Frankům. Byl s Maximianem příbuzensky spřízněn od té doby, kdy se oženil s jeho nevlastní dcerou Theodorou. Z tohoto jediného Constantiova manželství pochází šest dětí: synové Dalmatius, Iulius Constantius a Hannibalianus a dcery Constantia, Eutropia a Anastasia všichni byli nevlastní sourozenci Konstantina, jenž pocházel z dřívějšího nelegitimního svazku (srov. s. 117). Jako Constantiovy osobní činy, tak i jeho úzká vazba na Maximiana byly zřejmě rozhodující pro to, že jej augustus Diocletianus roku 293 adoptoval a jmenoval caesarem. Polem jeho působnosti byla část říše s centrem v Galii s rezidencemi v dn. Trevíru a Yorku, kde na něj čekaly především vojenské úkoly, aby pro oba augusti znovu získal oblasti Galie a Británie, které byly za Carausia (286 293) od říše odděleny. Po několikaletých válečných přípravách se mu roku 296 podařilo dobýt znovu Británii. V následujícím roce kontroloval Constantius po krátkou dobu i Itálii, když Maximianus pobýval v provincii Africa, aby bojoval proti Maurům. Od konce roku 297 však Constantius zůstával ve své části říše, k níž náležel i Pyrenejský poloostrov. V období do r. 305 spadá řada vojenských srážek s Franky a Alemany. Za celoříšského pronásledování křes anů, jež započalo roku 303, dal i Constantius ve své části říše zbořit kostely, 16
údajně ale prý nevykonal žádné rozsudky smrti proti křes anským věřícím, aniž by to pro něj mělo nějaké následky. Když Diocletianus a Maximianus 1. května 305 podle dohody odstoupili, postoupili oba caesares na pozici augustů; tím se Constantius stal jako starší z obou caesarů podle hodnosti výše stojícím augustem. Každý z těchto dvou nových augustů obdržel jednoho caesara: Galeriovi byl podřízen syn jeho sestry Maximianus Daia a Constantiovi dosud neznámý Severus. Tato druhá tetrarchie vznikla na základě přání, aby se předešlo občanským válkám, k nimž často při výměně vládců docházelo. O něco později dorazil Constantiův nejstarší syn, který se dosud zdržoval na východě, do Británie. 1. TZV. AULA PALATINA V TREVÍRU (Augusta Treverorum) rekonstrukce paláce. Počátek 4. století. Trevír si zvolil jako své sídelní město Constantius Chlorus poté, co se stal jedním ze čtyř tetrarchů. Ve výstavbě palácového komplexu, jehož součástí byly císařské thermy, circus a rovněž tato audienční hala, pokračoval později i jeho syn Konstantin Veliký. Stavba byla vybudována celá z cihel, tedy v technice, která byla typická spíše pro východ a v západní části římské říše představovala výjimku. Má jednoduchý půdorys pravoúhlé jednolodní haly s příčnou předsíní a protilehlou apsidou, v níž trůnil vladař. Fasádu člení mohutné pilíře, mezi nimiž jsou hluboko zapuštěna okna, umístěná ve dvou řadách nad sebou. V interiéru bylo užito místo dříve oblíbené klenby plochého dřevěného kasetového stropu. Stěny byly pokryty polychromními mramory, podlahu zdobily mozaiky. Po obou stranách vroubily budovu zahrady s portiky. 17
Konstantin se narodil 27. února někdy mezi lety 270 a 288 v Naissu v Moesii (dn. Niš v Srbsku). Tehdejší postavení jeho otce je neznámé, jeho matkou byla Helena, děvečka, jež pocházela z Bythýnie na jižním pobřeží Černého moře. Konstantin, jak píše byzantský mnich Zonaras ve 12. století přes svoji úctu k tomuto nejslavnějšímu vládci mezi pravověrnými, byl vedlejším plodem erotických chtíčů (Ióannés Zonaras, Historický výklad 13, 1, 4). Z těchto a podobných narážek poměrně jasně vyplývá, že Konstantinovi rodiče nebyli nikdy oddáni. Nebyl to nutně Helenin nízký a pochybný původ, při jejímž zaměstnání se vlastně očekávalo, že bude ochotná ke všemu, čím byl Konstantin diskreditován, nýbrž nelegitimnost svazku: Konstantin byl nemanželské dítě, a tuto skutečnost zdůrazňoval později především Iulianus Apostata. Tento císař, jenž vládl v l. 361 363, se považoval za pravého Constantiova dědice, za potomka z jeho legitimnímu spojení, jež bylo i přiměřené jeho stavu, s císařskou dcerou Theodorou. Proto nebyl právoplatným následníkem trůnu Konstantin, nýbrž jeho nevlastní bratr Iulius Constantius, Iulianův otec. Když se Constantius později s Theodorou oženil, zmizela Helena z jeho okolí. I u antických historiků se objevuje až v okamžiku, kdy se stal Konstantin jediným vládcem říše (viz s. 56). Jak málo kontaktů měl Konstantin v dětství a mládí se svou matkou, možná vyplývá ze skutečnosti, že neovládal řečtinu, svoji mateřskou řeč, a musel později při pobytech na řeckém východě používat tlumočníka. O Konstantinově dětství a mládí nic nevíme; je možná příznačné, že u něj máme doložena pouze čtyři osobní jména: Gaius, Lucius, Marcus a Titus. Ani Eusebios, Konstantinův křes anský životopisec a jeho současník, když se chystal k tomu, aby popsal císařův život, již o tom neměl žádné zprávy, anebo neměl takové, jež by do jím vytvořeného obrazu zapadaly. Narýsoval tak hrubě vývoj, jejž převzal ze starozákonních vyprávění o Mojžíšovi. Eusebios věděl jen, že Konstantin své dětství a mládí strávil u spoluvládců jeho otce. Patrně jej poznal v okamžiku, když Konstantin zřejmě roku 296 táhl s Diocletianem společně Palestinou s cílem potlačit povstání v Egyptě. Lactantius k tomu ještě dodává, že Konstantin sloužil jako velitel u Galeriových jezdců; když oba augusti Diocletianus a Maximianus roku 305 odstoupili a Constantius a Galerius se dostali na jejich místa, odešel Konstantin jak bylo zmíněno již výše ke svému otci do Británie. Tam podnikli otec a syn společnou vojenskou výpravu proti Piktům a Skotům, po jejímž ukončení Constantius onemocněl a 25. července 306 v dnešním Yorku (řím. Eboracum) zemřel. 20
Převzetímoci a boj o západní část říše Tomu, kdo dnes navštíví katedrálu v Yorku, je s velkou pýchou ve výstavní místnosti pod podlahou kostela ukazováno místo, na kterém se roku 306 psaly světové dějiny. Zde se návštěvník nachází na místě paláce římského místodržitele a je možné, že to skutečně bylo právě zde, kde oddíly umístěné v Británii provolaly syna zemřelého augusta Constantia, tedy Konstantina, ještě v den smrti jeho otce, 25. července 306, za nového augusta. Diocletianem vytvořený systém ztroskotal na skutečnosti, že ne všichni augusti byli ochotni vzdát se bez problémů moci, jak to učinil jeho budovatel. Ztroskotal také na tom, že někteří augusti měli syny, kteří se klonili spíše k postupu dynastického nástupnictví, než aby přemýšleli, kdo je v říši tím nejlepším. Již tzv. adoptivní císařství ve 2. století představovalo jen nouzové řešení ve vztahu k dynastickému principu. Údajný výběr nejlepších, které měl tento postup ideologicky podporovat, se neprosadil právě u těch skupin, jež se více spoléhaly na kontinuitu rodinné tradice. V rámci diocletianovského systému však bylo Konstantinovo provolání za augusta uzurpací. Konstantin dal svého zemřelého otce, podle staletých tradic, přijmout mezi bohy. Zatímco tělo zemřelého hořelo na hranici, vzlétl vypuštěn z klece k nebesům orel, jenž měl symbolizovat nanebevstoupení zemřelého. Constantius se tak stal bohem a Konstantin synem boha. Když se císař Konstantin ujal vlády, neprovedl dříve nic jiného než že opět navrátil křes any k jejich náboženskému uctívání a k jejich bohu. Toto bylo jeho první ustanovení o obnově svatého náboženství. Mezi prameny o Konstantinově poměru ke křes anským kultům je tato Lactantiova zmínka, jež se vztahuje k roku 306, zcela ojedinělá (O smrtích pronásledovatelů 24, 9). Je nápadné, že Eusebios, který zaznamenává i sebenepatrnější 21
Konstantinův prokřes anský čin, o tom nic neví. Musí tedy zůstat otevřené, co tím Lactantius míní; je možné, že již tehdy Konstantin trpěl křes anské kulty podle svého hesla, že nikdo nemá být k určité víře nucen (viz s. 100). Při mocenských sporech následujících po uzurpaci sice docházelo k uzavírání dočasných a účelových spojenectví, nezmýlíme se však, pokud budeme předpokládat, že ve výhledu sledovala všichna stejný cíl: samovládu. Jednotliví uchazeči o moc se lišili jen energií, s níž se prosazovali, ochotou přinášet rizika a stupněm výbojnosti. V tom Konstantin, který ovládal Británii, Galii a Hispánii, své konkurenty dalece převyšoval. Po mnoha občanských válkách se roku 312 prosadili Konstantin na západě a Licinius ve východní polovině říše, roku 324 pak Konstantin vítězstvím nad Liciniem získal samovládu (s. 49 55). Constantiovou smrtí se stal Galerius automaticky nejvýše postaveným augustem, dosavadní Constantiův caesar, Severus, se stejně automaticky posunul do postavení nového augusta. Konstantin žádal Galeria, aby jej uznal za spoluvládce. Aby udržel alespoň zbytky tetrarchie, uznal Galerius Konstantina jako Severova caesara; neměl také velkou naději, že by se mu mohlo podařit bez větších ztrát Konstantina odstranit. I toto kompromisní řešení však vydrželo jen několik měsíců. Když Galerius, jenž nikdy nevstoupil do Říma, v něm chtěl omezit počet praetoriánských kohort, císařské osobní stráže, ty povstaly a provolaly společně se senátem a za souhlasu obyvatelstva 28. října 306 za augusta Maxentia; jako syn bývalého augusta Maximiana a manžel jedné z Galeriových dcer byl k tomu oprávněn stejnou měrou jako Konstantin. Pokud byla Konstantinovou uzurpací Diocletianova koncepce již porušena, uzurpací Maxentiovou se zcela rozpadla. Jeho povýšením totiž v římské říši existovalo již pět jednotlivců, kteří se cítili oprávněni k zasahování do osudů celé říše, protože brzy již nebyl nikdo z nich spokojen jen se svou částí říše. Byli tu augusti Galerius a Severus i oba samozvaní augusti Konstantin a Maxentius. Jako pátý augustus vystoupil Maximianus, jenž se po svém odstoupení roku 305 rozhodl vrátit do vysoké politiky. Galerius dal Maxentia prohlásit za nepřítele státu a Severus přijal úkol s tím spjatý, aby tohoto muže zničil úkol, na němž vojensky ztroskotal. Poté byl Severus Maximianem zajat a uškrcen, přičemž Maxentiovu otci šlo jen o vlastní zájmy. Maximianus se koncem roku 307 setkal s Konstantinem v jeho hlavním městě Trevíru, dal mu svoji dceru Faustu za ženu a povýšil jej na augusta; k posledně jmenované události došlo pravděpodobně až v Arles 25. prosince tohoto roku. V následující době ztroskotal jak Maximianus, 22
4. BÁZE PAMÁTNÍKU DECENNALIÍ: dvě Viktorie držící štít (clipeus) s nápisem Caesarum decennalia feliciter, pod nímž jsou umístěny součásti vojenské výstroje (nákolenice) a zobrazeni porobení barbaři. Oba okraje výjevu lemují silně schematicky a graficky provedená tropaia. Monument byl vybudován na Foru Romanu, nedaleko od oblouku Septimia Severa, na počest dvacetiletého výročí vlády Diocletiánovy a Maximiánovy a desetiletého výročí jejich spoluvladařů Galeria a Constantia Chlora. Podoba památky mohla být zrekonstruována díky jejímu zobrazení na Konstantinově oblouku. Do dnešních dnů se zachovala pravoúhlá báze sloupu, který původně nesl sochu Constantia Chlora. Reliéfy na zbývajících třech stranách představují císaře obětujícího u oltáře, procesí účastníků oběti a vedení obětních zvířat (vepře /sus/, ovce /ovis/ a býka /taurus/ = suovetaurilia). Provedení reliéfů je hrubé, s hlubokými tvrdými záhyby drapérie, jak odpovídá pozdně antickému stylu. 23
5. PORFYROVÉ RELIÉFY SE ZOBRAZENÍM TETRARCHŮ, POČÁTEK 4. STOLETÍ. Typickými ukázkami umění z období tetrarchie jsou porfyrové sloupy zdobené reliéfními zobrazeními tetrarchů. Jedna skupina se nalézá ve Vatikánu, druhá, kvalitnější, pocházející z císařského paláce v Konstantinopoli, je dnes umístěna na jihozápadním rohu chrámu sv. Marka v Benátkách. Na základě použitého materiálu je pravděpodobné, že obě skupiny byly zhotoveny v Egyptě, v dílnách specializovaných na opracovávání porfyru. a) Constantius Chlorus a Galerius. Postavy jsou oblečeny v pancíři a velitelském plášti (paludamentum), na hlavách mají vavřínové věnce, pravými pažemi se objímají, v levých rukou drží glóbus. Tetrarchové mají velké kubické hlavy a krátká těla bez vnitřní modelace, nápadná je disproporční pravice levé postavy. Na druhém sloupu byli stejným způsobem zachyceni Diocletianus s Maximianem. Řím, Bibliotheca Vaticana. 24