Metodický pokyn č. 5/2009

Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR Odbor rodiny a dávkových systémů Č. j.: 2009/47094/21 V Praze dne 8. července 2009 Vyřizuje: Mgr. Petr Beck, Mgr. Dana Hacaperková, PaedDr. Petr Niederle Metodický pokyn č. 5/2009 k sociální práci v systému pomoci v hmotné nouzi Pomoc v hmotné nouzi, která je součástí systému sociální ochrany obyvatel České republiky (sociální pojištění, státní sociální podpora a sociální pomoc), využívá při řešení obtížných sociálních situací osob sociální práci. Přestože samotný zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) přímo pojem sociální práce neobsahuje, lze z dikce některých jeho ustanovení vysledovat nezbytnost využití postupů a metod, které sociální práce obsahuje. V předchozích metodických pokynech (1/2006, 2/2006, 2/2007, 5/2007, 8/2007, 5/2008, 6/2008) je v souvislosti s výkladem některých ustanovení zákona zmiňována potřeba využití sociální práce s klienty, kteří se ocitají v situaci hmotné nouze. Současná, a jak se ukazuje i budoucí, situace ve společnosti stále více vyžaduje individuální přístup k řešení obtížných sociálních situací osob ohrožených hmotnou nouzí. Obdobně vzniká potřeba využití sociální práce s velkými skupinami osob, které již jsou, popřípadě které ještě budou, ohroženy narůstající nezaměstnaností (viz Metodický pokyn č. 6/2008). Větší výskyt nových fenoménů, jako je zadlužení (předlužení) jednotlivců a rodin, ještě více zdůrazňuje potřebu sociální práce a klade na sociální pracovníky nové úkoly, které vyžadují využívání často i inovativních metod práce. Sociální práci v systému pomoci v hmotné nouzi nelze zúžit pouze na provádění sociálního šetření a na posuzování stavu hmotné nouze osoby. Pro účely zákona a tohoto metodického pokynu se vychází z definice sociální práce přijaté na Generálním shromáždění Mezinárodní federace sociálních pracovníků v Montrealu v červenci roku 2000 (lze nalézt na webové adrese http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-práce): Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zasahuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti. 1. Sociální práce v systému pomoci v hmotné nouzi a její etapy Účelem metodického pokynu není připomenutí teoretických východisek sociální práce, popřípadě pouhé definování pojmů, které teorie i praxe sociální práce používá. Jeho cílem je využití zkušeností z uplatňování metod sociální práce i praktických postupů v systému pomoci v hmotné nouzi, a to s ohledem na potřeby klientů tohoto dávkového systému, především osob, které dlouhodobě setrvávají ve 1

stavu hmotné nouze na straně jedné a osob, které jsou hmotnou nouzí aktuálně ohroženy na straně druhé, i s ohledem na potřeby pracovníků a systému samotného. Na současný stav, který se vyznačuje podstatným snížením počtu osob závislých na dávkách pomoci v hmotné nouzi oproti dávkám vázaným na sociální potřebnost, bylo na řadě míst reagováno sloučením funkce dávkového specialisty a sociálního pracovníka. Pracovníci systému pomoci v hmotné nouzi, kteří nemají dosud předepsanou kvalifikaci k výkonu sociální práce, mají možnost si odpovídající kvalifikaci podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, doplnit do konce roku 2013, respektive do konce roku 2016 (přechodné ustanovení zákona o sociálních službách 120 odst. 11). Pokud je v následujícím textu používán pojem sociální pracovník, má se na mysli sociální pracovnice žena i sociální pracovník muž. 1. 1. Etapa sociální evidence Jde o časový úsek, v němž je nejprve ze strany orgánů pomoci v hmotné nouzi poskytováno osobě, popřípadě osobám, které tvoří okruh společně posuzovaných osob, základní sociální poradenství, na nějž, v případě zjištění potřeby pomoci, navazuje získání potřebných anamnestických údajů. Postup při poskytování základního sociálního poradenství je podrobně popsán v Metodickém pokynu č. 2/2006 v části 1., v Metodickém pokynu č.7/2007 v části 1.1. a v Metodickém pokynu č. 6/2008 na str. 2 druhý a další odstavec. Při poskytování základního sociálního poradenství využívají pracovníci především rozhovoru s osobami, které se zajímají o možnosti pomoci při řešení jejich obtížné sociální situace. Převážně půjde o řízený rozhovor, jehož základní formulace a otázky již mají pracovníci pro prvotní kontakt s osobami předem připravený a zažitý. Podle aktuální situace v rámci rozhovoru s osobou doplňují potřebná vysvětlení a i otázky zaměřené na bližší charakteristiku jejich obtížné sociální situace. Je zřejmé, že v průběhu získávání prvních informací se může ukázat i potřeba jiné než materiální pomoci, a proto pracovník poskytující základní sociální poradenství musí být rámcově obeznámen i s možnostmi další pomoci prostřednictvím sociálních služeb, popřípadě prostřednictvím odborných pracovišť (poradny, zdravotnická zařízení apod.). V případě, že zájem osoby směřuje k žádosti o poskytnutí některé z dávek pomoci v hmotné nouzi, je součástí základního sociálního poradenství vysvětlení postupu při uplatnění žádosti, náležitostí souvisejících s vyplněním příslušných tiskopisů a dodáním potřebných dokladů k uplatnění nároku na dávku, a to včetně možného společného vyplnění žádosti o dávku pomoci v hmotné nouzi. Pro účely základního sociálního poradenství je vhodné využívat uživatelsky přátelských, tj. srozumitelných informačních letáků, ať již zpracovaných dle místních podmínek orgánem pomoci v hmotné nouzi nebo obecných letáků vydávaných Ministerstvem práce a sociálních věcí (dostupné v době vydání fyzicky i na internetových stránkách). Osvědčenou formou je rovněž uveřejňování informací včetně kontaktů v Radničních novinách, Novinách/Listech daného města. Přílišná orientace na moderní informační technologie není pro většinu klientů systému pomoci v hmotné nouzi vhodná. 2

Po prvním kontaktu s osobou žádající o pomoc při řešení její obtížné sociální situace prostřednictvím některé z dávek pomoci v hmotné nouzi dochází ke shromažďování potřebných informací (údajů v rámci sociální anamnézy). K uvedenému účelu slouží jednak jednotné tiskopisy shromažďující zákonem předepsané údaje, jednak osobní kontakt s žadatelem o dávku. K osobnímu kontaktu dochází na půdě příslušného orgánu pomoci v hmotné nouzi a/nebo v bydlišti osoby (v jejím bytě). Zvláštní pozornost je nutné věnovat formě návštěvy sociálního pracovníka v bytě, a to nejen v rámci zákonem uloženého sociálního šetření ( 63 zákona), ale i při dlouhodobém vedení osoby, která z objektivních i subjektivních důvodů setrvává v situaci hmotné nouze. V této souvislosti je třeba pojmově odlišovat sociální šetření jako jeden z postupů uplatňovaných v rámci sociální práce od šetření obecného, používaného pouze pro ověření údajů. V rámci sociálního šetření dochází nejen k určitému ověření (kontrole) údajů, které osoba uvedla k dokreslení své sociální situace, ale i k posouzení vztahů v rámci rodiny i vztahů osoby žádající o pomoc k širšímu sociálnímu okolí. Takové šetření a při něm získané informace neslouží (nemusí sloužit) primárně pro dávkové účely, ale právě pro sociální práci. Zatímco při šetření v obecném slova smyslu, tj. při šetření podle 54 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kdy je prováděn důkaz ohledáním a účastník řízení je povinen strpět ohledání věci na místě, při němž dochází pouze k ověření skutečností týkajících se především majetku osoby, sociální šetření nadto zahrnuje posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů, tak jak jejich posouzení ukládá zákon ( 15 zákona). Sociální šetření také není jednorázovou záležitostí. Při dlouhodobém vedení osoby v hmotné nouzi je v jeho rámci opakovaně posuzována účinnost doporučených opatření a postupů při řešení situace hmotné nouze osoby. Návštěvy sociálního pracovníka v bytě v rámci sociálního šetření i v případě šetření obecného se musí vždy uskutečňovat se souhlasem osoby, a to ať jde o návštěvu při prvním kontaktu, tak o další návštěvy v průběhu řešení její obtížné sociální situace. Jde o naplnění vzájemné důvěry mezi osobou v hmotné nouzi a sociálním pracovníkem zaměřené na nalezení optimálních možností a cest, jak nepříznivou sociální situaci zmírnit a ukončit. Současně jde o respektování Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod zaručujících nedotknutelnost obydlí. Zároveň však zákon dává orgánu pomoci v hmotné nouzi možnost žádost o dávku zamítnout, popřípadě, pokud je již dávka poskytována, dávku odejmout, popřípadě snížit její výši, a to v případě, že osoba žádající o pomoc neumožní faktické vykonání návštěvy v bytě k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši. Samotná návštěva sociálního pracovníka v bytě osoby v rámci sociálního šetření má svá pravidla. Nemůže jít, jak již bylo řečeno, pouze o kontrolu údajů, které jsou uvedeny na žádosti o dávku. Jde o navázání pozitivního kontaktu s osobou i se členy její rodiny, který je nezbytný pro analyzování jejich obtížné sociální situace a následných možností a cest vedoucích ke změně. Mezi lidmi je obecně rozšířený negativní obraz sociálního pracovníka přicházejícího do bytu pouze za účelem kontroly majetku, shledání nepořádku, špatné péče o děti apod. Bez vzájemného porozumění a respektování lze předpokládat, že následná doporučení k řešení obtížné sociální situace vyslovená sociálním pracovníkem nebudou mít ze strany osoby odpovídající odezvu. 3

Zejména při první návštěvě je v rámci seznámení se s osobou a s bytem vhodné dávat dostatečný prostor zpětné vazbě, tj. vyslovit se např. pochvalně o některých předmětech nacházejících se v bytě (o obrazech, ručních pracích, fotografiích apod.), k nimž pravděpodobně osoby mají velice osobní vztah. Obdobně se doporučuje postupovat i při dalších návštěvách. Jde především o hodnocení pokroku při řešení situace hmotné nouze a o popsání postupů, jakými bylo pokroku dosaženo. Přitom nelze pominout i zhodnocení případných negativních okolností, které mohou v důsledku vést i k přechodnému zhoršení situace. Důležité je i případné vyzvednutí role dalších osob i okolností, které napomohly jak pozitivním tak i k negativním změnám. Získané informace mohou přinést i návody pro řešení dalších problémů osoby nebo společně posuzovaných osob. Takovýto postup často otvírá cestu pro získání podrobných informací potřebných k následnému zmapování situace a ke hledání možností pomoci. 1. 2. Etapa diagnostická Z hlediska následné potřeby stanovení rozsahu a intenzity sociální práce s osobou, která se nachází v obtížné sociální situaci charakterizované nedostatkem finančních prostředků, je nezbytné zjištění příčin vzniku nepříznivé situace. Optimálním modelem práce v takovém případě je jejich společné hledání. V sociální práci jde o stanovení sociální diagnózy na základě údajů získaných v rámci etapy sociální evidence. Je zřejmé, že především půjde o rozlišení, zda se jedná o krátkodobou nebo dlouhodobou situaci hmotné nouze osoby. Uvedené rozlišení je možné pouze na základě identifikace sociálního problému osoby, popřípadě osob, které jsou pro účely pomoci v hmotné nouzi společně posuzovány. Je nutné zdůraznit, že 100% úspěšnost rozlišení není zajištěna. I osoby, u nichž jsou důvodné předpoklady, že stav jejich hmotné nouze je pouze krátkodobý, se mohou stát dlouhodobými klienty systému a poživateli dávek pomoci v hmotné nouzi. I osoba, která se dostala do hmotné nouze náhle, neočekávaně, může potřebovat relativně intenzivní sociální práci, např. když tento stav vnímá jako prohru apod. Jsou-li kořeny sociálního problému ve vzdálené minulosti, neobejde se sociální pracovník bez doplnění základních anamnestických údajů, a to v řadě případů i o anamnestické údaje členů rodiny (společně posuzovaných osob). Ty lze získat především doplňujícím rozhovorem, jehož průběh je však již nutné předem připravit, jedná se o řízený rozhovor. V této fázi může být k poznání a hodnocení sociálních problémů využito odborného poradenství, popřípadě i zpráv a posudků dalších odborníků. Objektivní posouzení není možné bez aktivní spolupráce osob se sociálním pracovníkem. V této etapě je rovněž nezbytné zdůrazňovat vlastní zodpovědnost osoby za průběh jejího života i za přístup k momentálnímu řešení její situace. Tato odpovědnost a její budování je dána i aktivním podílem osoby při odkrývání příčin jejích problémů. Neméně důležité je identifikování silných stránek osoby v hmotné nouzi. Identifikace silných stránek osoby umožňuje stanovovat optimální návrhy kroků vedoucích ke změně její sociální situace. Krátkodobá situace hmotné nouze, která vzniká většinou na základě přechodné ztráty zaměstnání, nevyžaduje zpravidla intenzivní sociální práci. Ani v tomto případě však není možné na sociální práci zcela rezignovat, protože neřešení problémů může vést k jejich prohloubení a k prodloužení doby setrvání v hmotné nouzi. Sociální situace, které jsou ovlivněny negativními vlivy z předchozího života, 4

závažnými poruchami v chování osoby i působením sociálního prostředí, odlišujícího se od běžných společenských norem, vyžadují podrobnou analýzu a následnou intenzivní sociální práci. 1. 3. Etapa navrhování řešení a plán sociální terapie Na základě analýzy anamnestických údajů získaných v rámci sociální anamnézy a následném poznání, resp. vytipování, příčin vzniku stavu hmotné nouze osoby, lze navrhnout postup řešení nepříznivé sociální situace. Doporučuje se uvažovat i o alternativách řešení. V každém případě však návrhy řešení musí být přijatelné i pro osobu. Základním pravidlem pro naplnění požadavku tzv. přijatelnosti pro klienta je, aby osoba byla aktivní při vytváření plánu, postupů, jednotlivých kroků, činností a akcí. Motivace osoby bez jejího podílu na tvorbě strategie změny a postupu není možná; nelze připustit její pasivní přístup, naopak je nezbytné vytvořit potřebný prostor pro její samostatné rozhodování. V řadě případů je však nezbytné osobu o aktivitě z její strany přesvědčit, zejména v počáteční fázi, nebo naopak, nedaří-li se nepříznivý stav změnit a dochází-li k její rezignaci. Touto cestou je sociálním pracovníkem nabízena osobě pomoc např. prostřednictvím doprovázení, učení, ovlivňováním jejího chování apod. Je důležité si uvědomovat, že u některých nelze změnu jejich postojů k řešení situace dosáhnout, u některých s většími obtížemi. Přílišné požadavky kladené na osobu v hmotné nouzi tak mohou vést k frustraci na obou stranách. Sociální pracovník je tak často postaven před rozhodování, zda intenzivní sociální práci věnovat i osobě, u níž postrádá vlastní snahu o změnu nepříznivé situace, v níž se nachází. Navrhovaná řešení, popřípadě plány sociální terapie, se liší podle předpokládané délky setrvávání osoby ve stavu hmotné nouze. Je-li zřejmé, že u osoby jde pouze o krátkodobou záležitost, tj. přechodný stav hmotné nouze, jehož řešení nevyžaduje intenzivní sociální práci, jsou zpravidla dostačující ústní doporučení, popřípadě písemně formulované krátkodobé úkoly. Metodický pokyn č. 7/2008 obsahuje výklad ke zrušení povinnosti vypracovávat aktivizační plán osobám v hmotné nouzi, který obsahoval úkoly ukládané osobám při prokazování snahy o zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Bylo však doporučeno, že i nadále lze písemnou formou ukládat osobě úkoly, směřující k řešení její situace. Půjde však především o použití této písemné formy v případech, kdy je zřejmé, že osoba v situaci hmotné nouze bude setrvávat delší dobu. Úkoly lze koordinovat s úkoly, které klientům dlouhodobě vedeným jako uchazeči o zaměstnání, jsou ukládány úřadem práce. Důležité je uvědomění si odlišností problémů jednotlivých sociálních skupin obyvatel (staří občané, invalidní občané, mladé rodiny s dětmi, nezaměstnaní) a odlišného přístupu a jednání s nimi. V případě, že bude potřeba spolupráce a pomoc ze strany dalších odborníků (např. zdravotníků, právníků apod.), je vhodné i návrhy na tuto pomoc v písemném dokumentu uvést. U mnohých, zejména dlouhodobých klientů systému, se ukazuje potřeba jejich ukotvení, zavedení řádu 1). U řady osob se osvědčuje metoda vedení deníků, 1) V důsledku dlouhodobého vyloučení dochází u některých osob k posunutí vnímání času, neschopnosti/omezené schopnosti plánovat, rozvrhovat činnosti v denním/týdenním/měsíčním režimu. 5

kalendářů, do nichž jsou schematicky a v jednoduché formě (zpravidla samotným klientem) zaznamenávány úkoly, termíny apod. Vedle úkolů zaměřených na zlepšení příjmové situace bude nutné v řadě případů doporučovat osobám v hmotné nouzi i úsporný přístup k hospodaření s finančními prostředky, které budou mít v tomto období k dispozici k uspokojování základních životních potřeb. Významnou částí sociální práce bude i hledání možností řešení zadluženosti (předluženosti), která se často u osob v hmotné nouzi vyskytuje. V daném případě bude jádro sociální práce spočívat v zpracování deníku příjmů a výdajů, vedení osobních financí, vytváření rezerv apod. Dluhové poradenství a práce se zadluženými jednotlivci nebo rodinami se stává standardní součástí sociální práce u řady osob. Pro sociální práci v systému pomoci v hmotné nouzi a pro systém pomoci v hmotné nouzi samotný je relevantní koncept tzv. posilování či zplnomocňování (empowermentu). Smyslem je dát osobám materiální 2) a nemateriální nástroje 3), které jim umožní mít vliv na změnu situace, ve které se nacházejí. Uvedený koncept je více než pouhá participace při hledání řešení a při rozhodování, zahrnuje procesy, které vedou k tomu, že lidé vnímají sebe sami jako schopné a oprávněné činit rozhodnutí (a činí je). Jde o proces, během kterého získávají sílu rozvíjet se a na základě vlastních zdrojů a řešení a stávají se hybatelem osobních a sociálních změn. Rovněž v něm osoby získávají zběhlost, jakousi rutinu nad svými záležitostmi. Ačkoli jsou obecně lidé schopni si vybírat, činit rozhodnutí a nalézat vlastní a zcela adekvátní řešení, osoby v hmotné nouzi (zejména při jejím delším trvání) mohou relativně snadno spadnout do situace paternalismu a závislosti. Úkolem sociální práce je tomuto stavu účinně bránit. Navrhovaná řešení mohou být zaměřena: a) na minimalizaci rizika, tj. na zachování alespoň stávajícího stavu, stávajícího způsobu života (např. plnění podmínek pro nárok na dávky pomoci v hmotné nouzi), b) na rozvojově orientovanou práci, tzn., že činnost je orientovaná na nastavení změny, zlepšení kvality života (např. zapojením se do různých aktivizačních programů). 1. 4. Etapa sociální terapie a výchovného působení Jde o praktickou realizaci kroků, činností (řešení), které byly na základě dohody (osoba v hmotné nouzi a sociální pracovník) přijaty. Přestože je sociální pracovník ústřední pomáhající osobou, využívá se v této etapě i služeb dalších odborníků. Úloha sociálního pracovníka je však nezastupitelná. U klientů, dlouhodobě setrvávajících ve stavu hmotné nouze, kteří mají problémy s komunikací s okolním prostředím, plní sociální pracovník i roli zprostředkovatele či doprovázejícího při vyřizování běžných záležitostí. Sociální terapie a výchovné působení se zpravidla provádí v domácím prostředí klienta. Intenzita terapie, četnost výchovného působní a návštěv se stanovuje podle závažnosti situace, v níž se osoba nachází. 2) např. dávku, věcnou pomoc apod. 3) rada, trénink, doprovázení apod. 6

1. 5. Etapa ověřování výsledků U osob, které dlouhodobě setrvávají ve stavu hmotné nouze, se doporučuje vždy po určité době zhodnotit výsledky dosažené v rámci výchovného působení na klienta. Při těchto dílčích hodnoceních lze korigovat původně zamýšlené a doporučené postupy, je-li zřejmé, že tyto postupy nejsou účinné, popřípadě se změnila situace a je nezbytné zvolit jinou možnost metodu jejího ovlivňování. Uvedené hodnocení je nutné provádět vždy ve spolupráci s klientem a poukazovat na rizika možného opakování nepříznivé situace. U osob, které v situaci hmotné nouze setrvávají krátkodobě, se doporučuje rovněž provést zhodnocení účinnosti přijatých opatření k obnově schopnosti zabezpečovat uspokojení základních životních potřeb na odpovídající úrovni. Vzhledem k tomu, že sociální pracovník si v průběhu působení na klienta průběžně zaznamenává plnění doporučených úkolů, popř. dalších činností a kroků, které klient vykonal a podnikl (a jejich dopady, důsledky na setrvání či změnu sociální situace), lze po skončení práce s klientem vypracovat krátkou kazuistiku, v níž se zaznamenají základní údaje o průběhu a výsledcích řešení situace hmotné nouze osoby. Takto zpracované záznamy mohou v dalším období napomoci sociálnímu pracovníkovi nalézt odpovídající postup pro pomoc osobě, která se dostane do obdobné nepříznivé sociální situace, event. v případě potřeby navázat na postup řešení u stejného klienta. Je důležité vzít v úvahu, že ne všechny situace osob v hmotné nouzi budou vyřešeny beze zbytku. Vždy zůstane určitá část klientů, u nichž se podaří jejich situaci vyřešit pouze částečně a konečně i jednotlivé případy, kdy se sociální práce s osobou v hmotné nouzi mine účinkem. Kazuistické studie jsou v těchto případech významným informačním zdrojem a mohou být využívány při případné supervizi. 2. Využití sociální práce se skupinou v systému pomoci v hmotné nouzi I přes podobnost sociální situace jednotlivých osob, je každá osoba v hmotné nouzi v rámci rodiny, okruhu společně posuzovaných osob jiná, jedinečná a vyžadující osobitý přístup. Přestože v systému pomoci v hmotné nouzi je více používána sociální práce s jednotlivcem, v řadě případů je i použití sociální práce se skupinou užitečné. Úkolem sociálního pracovníka je pomoci lidem pomáhat si navzájem. Jako příklad užití sociální práce se skupinou v systému pomoci v hmotné nouzi je možno uvést práci s osobami zasaženými zadlužením. Složení skupiny podle společného problému umožní využívat potenciál této metody při vzájemném sdílení informací. Každý člen takové skupiny, každá osoba v hmotné nouzi disponuje určitými zkušenostmi. Jde o obecné zvládání sociálního problému, využití know-how, které může osoba předat ostatním. Pro určité osoby může sociální práce ve skupině znamenat osvobození od pocitu zklamání, selhání po zjištění, že všichni jsme na stejné lodi. 3. Etika sociální práce Zákon v 64 upravuje povinnosti zaměstnanců orgánů pomoci v hmotné nouzi. Většina úkolů v tomto ustanovení uvedených je shodná s principy obsaženými 7

v Etickém kodexu sociálních pracovníků České republiky (viz Příloha). Uvedený kodex lze nalézt na webové adrese Společnosti sociálních pracovníků České republiky: http://sspcr.unas.cz/, kde je uveřejněn i Mezinárodní etický kodex. Tak jako v jiných oblastech, i v systému pomoci v hmotné nouzi jde především o ochranu práv a zájmů osob. Do jisté míry tak zákon zabezpečuje sociálně právní ochranu osob v hmotné nouzi, která v současné době není žádnou právní normou upravena, tak jako je tomu např. u sociálně-právní ochrany dětí. V této souvislosti se připomíná institut zvláštního příjemce. Ustanovení zvláštního příjemce, např. v souvislosti s ochranou bydlení, zájmů nezaopatřených dětí, je nezbytné považovat za ochranu práv a zájmů osob v hmotné nouzi. Přitom, jak uvádí zákon, musí zaměstnanci orgánů pomoci v hmotné nouzi, tzn. i sociální pracovníci, respektovat důstojnost osob v hmotné nouzi (tj. i těch, kteří přicházejí se žádostí o pomoc) a jejich soukromí. Navíc je zde ještě zdůrazňována povinnost zachovávání mlčenlivosti, která je upravena v 55 zákona, a to především ve vazbě na důvěrnost sdělení, která osoba v hmotné nouzi v rámci řízení o dávce sdělí orgánu pomoci v hmotné nouzi, tj. i sociálnímu pracovníkovi. V návaznosti na bod 1. 3. metodického pokynu je nezbytné informovat každou osobu o možných postupech řešení hmotné nouze a zapojovat ji do řešení její situace a vést ji k vlastní odpovědnosti za řešení nepříznivé situace, do které se s ohledem na nedostatek finančních prostředků dostala. Jde o jeden z obtížných úkolů sociální práce závisejících především na získání důvěry klienta k sociálnímu pracovníkovi a na schopnosti budovat jeho motivaci a schopnost situaci řešit. Stále totiž v povědomí občanů zůstává, že především stát je odpovědný za pomoc, kterou aktuálně potřebují. Jeden ze základních principů etiky sociální práce spočívá v respektování jedinečnosti každé osoby bez ohledu na její původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, ekonomickou situaci, věk, zdravotní stav, sexuální orientaci, náboženské a politické přesvědčení, a to bez ohledu na skutečnost, jak se tato osoba podílí na životě společnosti. V praxi sociálního pracovníka je tak nezbytné si uvědomit, do jaké míry osobně tuto jedinečnost uznává a zda je schopen pracovat s osobami patřícími do těchto sociálních skupin bez osobních výhrad k nim. Zákon nemá na mysli pouze pomoc osobám, které se osobně dostavují na orgán pomoci v hmotné nouzi s žádostí o pomoc. Ukládá povinnost vyhledávat aktivně osoby, které jsou ohroženy hmotnou nouzí, nebo se již ve stavu hmotné nouze nacházejí. Jde o tzv. depistážní, tj. vyhledávací činnost. Depistáž je jednou z metod sociální práce. Možnosti realizace této činnosti jsou široké. Může být použita metoda záměrného stanovení okruhu osob, které lze v rámci vyhledávání navštívit, např. navštívení osob patřících do určitých ročníků podle data narození, osob s těžkým zdravotním postižením, osob žijících v určitých lokalitách apod., mohou být získávány informace v rámci návštěv stávajících osob v hmotné nouzi, popř. jiných osob, které mohou upozornit na nepříznivou sociální situaci osob (např. praktičtí lékaři, pedagogové, výchovní poradci), které z nejrůznějších důvodů o pomoc nežádají (např. stydí se o pomoc požádat, obávají se vyžadování vyživovací povinnosti od osob, které k nim vyživovací povinnost podle zákona o rodině mají apod.). Pokud zaměstnanci orgánu pomoci v hmotné nouzi depistážní činnost nevykonávají a orgán pomoci v hmotné nouzi jim k takovéto činnosti nevytváří 8

potřebné podmínky ( 65 zákona), lze tuto nečinnost hodnotit jako porušení citovaného ustanovení zákona. Vzhledem k tomu, že realizace zákona je uložena v přenesené působnosti pověřeným obecním úřadům a obecním úřadům obcí s rozšířenou působností (v případě mimořádné okamžité pomoci osobám ohroženým sociálním vyloučením), ukládá se zaměstnancům orgánu pomoci v hmotné nouzi, tj. i sociálním pracovníkům, povinnost spolupracovat s obcí, v jejíž působnosti se bydliště osoby v hmotné nouzi nachází. Jde především o získávání doplňujících informací o osobě v hmotné nouzi, o možnostech pomoci obce této osobě, a to především v souvislosti s otázkami spojenými s úhradou nákladů na bydlení, a s možnostmi zapojení do veřejné služby, veřejně prospěšných prací apod. Mgr. Klára Vítková Rulíková, v.r. ředitelka odboru rodiny a dávkových systémů 9

Příloha k Metodickému pokynu č.5/2009 ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČESKÉ REPUBLIKY 1. Etické zásady 1. 1. Sociální práce je založena na hodnotách demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti. Sociální pracovníci proto dbají na dodržování lidských práv u skupin a jednotlivců tak, jak jsou vyjádřeny v dokumentech relevantních pro praxi sociálního pracovníka, a to především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Chartě lidských práv Spojených národů a v Úmluvě o právech dítěte a dalších mezinárodních deklaracích a úmluvách. Dále se řídí Ústavou, Listinou základních práv a svobod a dalšími zákony tohoto státu, které se od těchto dokumentů odvíjejí. 1. 2. Sociální pracovník respektuje jedinečnost každého člověka bez ohledu na jeho původ, etnickou příslušnost, rasu či barvu pleti, mateřský jazyk, věk, pohlaví, rodinný stav, zdravotní stav, sexuální orientaci, ekonomickou situaci, náboženské a politické přesvědčení a bez ohledu na to, jak se podílí na životě celé společnosti. 1. 3. Sociální pracovník respektuje právo každého jedince na seberealizaci v takové míře, aby současně nedocházelo k omezení stejného práva druhých osob. 1. 4. Sociální pracovník pomáhá jednotlivcům, skupinám, komunitám a sdružení občanů svými znalostmi, dovednostmi a zkušenostmi při jejich rozvoji a při řešení konfliktů jednotlivců se společností a jejich následků. 1. 5. Sociální pracovník dává přednost profesionální odpovědnosti před svými soukromými zájmy. Služby poskytuje na nejvyšší odborné úrovni. 2. Pravidla etického chování sociálního pracovníka 2. 1. Ve vztahu ke klientovi 2. 1. 1. Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. 2. 1. 2. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů. 2. 1. 3. Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění. 2. 1. 4. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají. 10

2. 1. 5. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života. 2. 1. 6. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů. 2.1.7. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které používají jejich služby (klienty) s účastí, empatií a péčí. 2. 2. Ve vztahu ke svému zaměstnavateli 2. 2. 1. Sociální pracovník odpovědně plní své povinnosti vyplývající ze závazku ke svému zaměstnavateli. 2. 2. 2. V zaměstnavatelské organizaci spolupůsobí při vytváření takových podmínek, které umožní sociálním pracovníkům v ní zaměstnaným přijmout a uplatňovat závazky vyplývající z tohoto kodexu. 2. 2. 3. Snaží se ovlivňovat sociální politiku, pracovní postupy a jejich praktické uplatňování ve své zaměstnavatelské organizaci s ohledem na co nejvyšší úroveň služeb poskytovaných klientům. 2. 3. Ve vztahu ke kolegům 2. 3. 1. Sociální pracovník respektuje znalosti a zkušenosti svých kolegů a ostatních odborných pracovníků. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s nimi a tím zvyšuje kvalitu poskytovaných sociálních služeb. 2. 3. 2. Respektuje rozdíly v názorech a praktické činnosti kolegů a ostatních odborných a dobrovolných pracovníků. Kritické připomínky k nim vyjadřuje na vhodném místě vhodným způsobem. 2.3.3. Sociální pracovník iniciuje a zapojuje se do diskusí týkajících se etiky se svými kolegy a zaměstnavateli a je zodpovědný za to, že jeho rozhodnutí budou eticky podložená. 2. 4. Ve vztahu ke svému povolání a odbornosti 11

2. 4. 1. Sociální pracovník dbá na udržení a zvyšování prestiže svého povolání. 2. 4. 2. Neustále se snaží o udržení a zvýšení odborné úrovně sociální práce a uplatňování nových přístupů a metod. 2. 4. 3. Působí na to, aby odbornou sociální práci prováděl vždy kvalifikovaný pracovník s odpovídajícím vzděláním. 2. 4. 4. Je zodpovědný za své soustavné celoživotní vzdělávání a výcvik, což je základ pro udržení stanovené úrovně odborné práce a schopnosti řešit etické problémy. 2. 4. 5. Pro svůj odborný růst využívá znalosti a dovednosti svých kolegů a jiných odborníků, naopak své znalosti a dovednosti rozšiřuje v celé oblasti sociální práce. 2.4.6. Sociální pracovník spolupracuje se školami sociální práce, aby podpořil studenty sociální práce při získávání kvalitního praktického výcviku a aktuální praktické znalosti. 2. 5. Ve vztahu ke společnosti 2. 5. 1. Sociální pracovník má právo i povinnost upozorňovat širokou veřejnost a příslušné orgány na případy porušování zákonů a oprávněných zájmů občanů. 2. 5. 2. Zasazuje se o zlepšení sociálních podmínek a zvyšování sociální spravedlnosti tím, že podněcuje změny v zákonech, v politice státu i v politice mezinárodní. 2. 5. 3. Upozorňuje na možnost spravedlivějšího rozdílení společenských zdrojů a potřebu zajistit přístup k těmto zdrojům těm, kteří to potřebují. 2. 5. 4. Působí na rozšíření možností a příležitostí ke zlepšení kvality života pro všechny osoby, a to se zvláštním zřetelem ke znevýhodněným a postiženým jedincům a skupinám. 2. 5. 5. Sociální pracovník působí na zlepšení podmínek, které zvyšují vážnost a úctu ke kulturám, které vytvořilo lidstvo. 2.5.6. Sociální pracovník požaduje uznání toho, že je zodpovědný za své jednání vůči osobám, se kterými pracuje, vůči kolegům, zaměstnavatelům, profesní organizaci a vzhledem k zákonným ustanovením, a že tyto odpovědnosti mohou být ve vzájemném konfliktu. Etické problémové okruhy Tyto problémové okruhy by měly být rozpracovány v rozšířeném kodexu, který by byl zaměřen na specifika sociální práce v různých oblastech. Sociální práce s jednotlivcem, rodinami, skupinami, komunitami a organizacemi vytváří pro sociálního pracovníka situace, ve kterých musí nejen eticky hodnotit, vybírat možnosti, ale i eticky rozhodovat. Sociální pracovník eticky uvažuje při sociálním šetření, sběru informací, 12

jednáních a při své profesionální činnosti o použití metod sociální práce, o sociálně technických opatřeních a administrativně správních postupech z hlediska účelu, účinnosti a důsledků na klientův život. A. Základní etické problémy jsou - kdy vstupovat či zasahovat do života občana a jeho rodiny, skupiny či obce (např. z hlediska prevence či sociální terapie společensky nežádoucí situace), - kterým sociálním případům dát přednost a věnovat čas na dlouhodobé sociálně výchovné působení - kolik pomoci a péče poskytnout, aby stimulovaly klienta ke změně postojů a k odpovědnému jednání a nevedly k jejich zneužití, - kdy přestat se sociální terapií a poskytováním služeb a dávek sociální pomoci. B. Další problémové okruhy, které se občas vyskytují a vyžadují etické hodnocení a rozhodování, vyplývají z následujících situací, kdy loajalita sociálního pracovníka s klientem se dostane do střetu zájmů při konfliktu zájmu samotného sociálního pracovníka se zájmem klienta, při konfliktu klienta a jiného občana, při konfliktu mezi institucí či organizací a skupinou klientů, při konfliktu zájmu klientů a ostatní společností, při konfliktu mezi zaměstnavatelem a jeho sociálními pracovníky. C. Sociální pracovník má ve své náplni roli pracovníka, který klientům pomáhá a současně má klienty kontrolovat. Vztahy mezi těmito protichůdnými aspekty sociální práce vyžadují, aby si sociální pracovníci vyjasnili etické důsledky kontrolní role a do jaké míry je tato role přijatelná z hlediska základních hodnot sociální práce. Postupy při řešení etických problémů 1. Závažné etické problémy budou probírány a řešeny ve skupinách pracovníků v rámci Společnosti sociálních pracovníků ČR (dále jen Společnost). Sociální pracovník má mít možnost: diskutovat, zvažovat a analyzovat tyto problémy ve spolupráci s kolegy a dalšími odborníky, event. i za účasti stran, kterých se týkají. 2. Společnost může doplnit a přizpůsobit etické zásady pro ty oblasti terénní sociální práce, kde jsou etické problémy komplikované a závažné. 3. Na základě tohoto kodexu je úkolem Společnosti pomáhat jednotlivým sociálním pracovníkům analyzovat a pomáhat řešit jednotlivé problémy. Etický kodex byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006 a nabývá účinnosti od 20. 5. 2006. 13