Několik dnů Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
Fedor Gál Několik dnů Academia Praha 2012
KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Gál, Fedor Několik dnů / Fedor Gál. Vyd. 1. Praha : Academia, 2012. 178 s. (Paměť ; sv. 52) ISBN 978-80-200-2117-5 159.923.2 * 316.347 * 177.7 * 323.212:172.1 * 323.1:572.9 * 323 * (437.6) * (437.3) - identita - národní identita - odpovědnost - občanská angažovanost - rasové vztahy - Slovensko společnost a politika - Česko společnost a politika - úvahy 17 - Etika. Morální filozofie [5] Text Fedor Gál, 2012 Illustrations Miro Švolík (fotografie), Josef Císařovský (malba na obálce a frontispisu), 2012 ISBN 978-80-200-2117-5
Obsah Předmluva autora 7 V zrnku písku je prý celý vesmír 9 Úterý 17. května 2011 27 Slovo, text, život 37 Listopad 1989 z první ruky 44 Já jsem to zkrátka vytěsnil (o kolaboraci) 53 Korupce a populismus v politice 61 Masa, dav, e-dav 68 Nežít jen pro sebe (aktivismus a aktivisté) 77 Národ = krev + půda? 83 Idea národního státu a kudy dál? 110 O voze a o koze (ukázka dialogu ) 124 25. květen 2011 137 Stáří, umírání, smrt 144 13. červen 2011 a několik dalších dnů 156 Osobní život, osobní Bůh 165 Závěrem 173 Doslov (Peter Zajac) 176
PŘEDMLUVA autora Nemyslím, že se mi ještě někdy povede napsat knihu; tento text vlastně ani za knihu nepovažuji. Jde spíše o střípky úvah z posledních let, propojené do celku aktuálními reflexemi. A proč píšu? Zvyk, obsese, způsob meditace, víra, že mám co říct, dárek pro blízké, touha zanechat stopu. Píšu celý život tak, že nejdříve si nahodím téma a poté dávám text číst přátelům a spolupracovníkům. Postupně, jak přicházejí připomínky a různé nápady, text upravuji a sunu k cíli. Usnadňuji si tím práci. Zvláštní pozici mezi mými prvními čtenáři má Peter Zajac, jehož mínění téměř vždy respektuji. První verze textu četli a připomínkovali přátelé Pavol Frič a Vojta Fejfar. Můj bratr Egon si přečetl první kapitolu a řekl: Pokračuj! Totéž ovšem museli říct šéf Nakladatelství Academia Jiří Padevět a moje žena Irena. Bez nich bych toho nechal. Fedor Gál Praha, podzim 2011 7 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
V zrnku písku je prý celý vesmír v kapce vody celý oceán. Copak asi obnáší celý jeden den konkrétního člověka? Například můj třetí květen 2011. Brzy ráno jsem na internetu přelétl novinky. Hlavní zpravodajství informuje o likvidaci teroristy Usámy bin Ládina americkým komandem v Pákistánu. V e-mailové poště je výzva od Ondřeje Cakla k protestu proti přijetí jakéhosi Bátory na ministerstvo školství. Bátora se v nedávné minulosti účastnil setkání politických extremistů. Je na pováženou, jestli takový člověk patří do úřadu, který rozhoduje o vzdělávání mládeže, myslí si Ondřej Cakl a s ním mnozí další. Ale zpět k ranní e-korespondenci. Na něco odpovím obratem, něco odkládám například žádost o finanční výpomoc od Standy Pence a upozornění neznámé dámy, která poslouchala pořad Dobré ráno, Česko, kde jsme s Martinem Hanzlíčkem mluvili také o našem projektu Pro Natálku. Ptá se, jestli nejsme jednostranní; kromě Natálky Kudrikové, která málem nepřežila žhářský útok neonacistů ve Vítkově, bychom se měli zastat také Patrika z Krupky; toho znásilnili a téměř k smrti umlátili dva mladiství Romové. 9
několik dnů Standa Penc je příběh starý snad osmnáct devatenáct let. To jsme, po smrti Filipa Venclíka ve stanici metra Dejvická, kterého tam zabil skinhead, zakládali Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST). Standa Penc je aktivista, který jak sám říká má tolik práce, že nestíhá vydělávat peníze. Kromě toho chová kozy a osly, které zůstaly po zemřelém kamarádovi Láďovi Lisovi; z lásky ke zvířatům, ne kvůli jejich produktům. Samo Hnutí občanské solidarity a tolerance je příběh velice typický pro těsně polistopadová občanská vzepětí. Spousta mladých lidí, kteří zdarma a do úmoru dělali monitoring aktivit českých extremistů, vůně marihuany, akce v ulicích a několik dospělých, kteří se pokoušeli vnést do jejich činnosti a agendy řád. Ondřej Cakl a Standa Penc byli jedni ze zakladatelů a HOST vydržel snad pět let, možná déle. Někteří z kluků už nežijí, jiní si našli řádná zaměstnání a založili rodiny. Ondřej Cakl ale patřil mezi mimořádné zjevy. Nejednou byl v ohrožení života, nejednou se zasloužil o vyřešení případu násilí na Romech. Zmíněný protibátorovský e-mail přišel odněkud z Indonésie, kde Ondřej působil v nějaké humanitární misi. Prý tam také učil domorodce pěstovat rýži. Krátce po šesté jsem si dal kafe a dvě cigarety. To jsou ty chvíle, kdy takzvaně medituji. Dnes o existenční úzkosti a blížícím se stáří. Pod sprchou už přemýšlím jenom o Patrikovi. Ano, on i Natálka jsou si blízcí. Oba jsou dětské oběti násilí. Jenom ti pachatelé, motivy násilí a reakce veřejnosti jsou odlišné. Cikáni jsou totiž obecně nenáviděni, a to průřezově, bez ohledu na věk, sociální status, vzdělání a podobně. Pokaždé, když se někde začne na toto téma diskutovat, uvádím stejný příklad. Jde o Rudu Dzurka a povídání je o tom, jak jsem k němu dovedl novináře z USA, kterého zajímala 10
Rudo Dzurko ve svém ateliéru. Takhle se usmívají většinou jen malé děti a moudří starci. U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w. k o s m a s. c z, U I D : K O S 1 7 1 9 6 1
několik dnů diskriminace Romů v Čechách. Psal jsem o tom na své webové stránce: Navštívil mne nedávno novinář z Bostonu. Zajímal se o situaci Romů v Čechách. Dvě hodiny jsem do mikrofonu chrlil sociologické a demografické údaje, statistiky, historická data. Poté projevil přání navštívit nějakého Roma. Vzal jsem ho k Rudovi Dzurkovi, skvělému umělci. Novinář mu položil dvě otázky: Co říkáte na situaci Romů v Čechách? Měl jste vy sám co dělat s rasismem? Dzurko odpověděl: S Romama jsou jenom potíže. Už týden nemohu spát, jaký bordel tady dělají. Ale vždyť i mezi bílými jsou bordeláři, odtušil novinář. No jo, ale bílí jsou Novák a Novotný, ale Romové nemají jméno bordel dělají cikáni, řekl Dzurko. A pokud jde o rasismus, já osobně se s ním nesetkávám, ale například předevčírem mě kamarád pozval na svou vernisáž do Portheimky tady v Praze. Bolely mne nohy, a tak jsem přišel později, rovnou od malování. Uvaděčka se zeptala: A co vy tady děláte? Otočil jsem se a šel domů. Poslední otázku položil novinář Philip, mimochodem černoch, Dzurkově družce, gádžovce, která s Rudou žije snad už patnáct let: Jak reaguje vaše okolí na to, že žijete s Romem? Nijak, je to tabu, odpověděla. Když jsme od nich odcházeli, řekl mi Philip: Tohle u nás nikdo nepochopí. Před odchodem z domu se ještě podívám na aktualizované internetové zpravodajství, což dělám asi příliš často. Dovídám se, že prezidentův poradce Hájek vidí atentát na bin Ládina jako mediální fikci a televizní pohádku pro http://www.fedorgal.cz/inspirace-a-motivace/rudo-dzurko/ 12
V zrnku písku je prý celý vesmír dospělé. Mezitím se na internetu objevují další a další velice konkrétní informace z této likvidační akce. Mezi nimi fotografie z Bílého domu, na nich vedení státu, včetně prezidenta Obamy a ministryně zahraničí Clintonové. Sedí před obrazovkou a koukají na akci on-line. Je fakt, že soudobá média dokážou vlézt nejenom do soukromí, ale také pod kůži. Není divu, že svět předváděný médii se často jeví jako žitý život sám. Chce se mi brečet, když si vzpomenu na svou mámu, jak poslední léta proležela u televize. Když jsem po práci dorazil na kus řeči a zeptal se, co nového, řekla mi, co dávali v televizi. Mimoděk si vzpomenu na krátkou korespondenci s Ivanem Gabalem z minulého týdne. Jeho manželka Jana slouží jako emisar EU v Iráku. Napsal mi: Přemejšlím také, protože se mi zdá, že znalost, zásady a poctivost ztratily půdu pod nohama nikoli lidsky a subjektivně, ale ve vývoji země, které jsme pomáhali k demokracii a spravedlnosti, a něco jsme asi podcenili, o tom také přemejšlím. Nejde o ty obrovské našetřené peníze, které jsme spálili v neúspěšné kampani do Evropského parlamentu, ale o to, že Jana, asi naštěstí, opustila českou kotlinu i veřejný život a naše holky, jak doufám, budou studovat a bohužel asi budou také žít jinde, a asi tušíš, co je to za pocit. Nemám strach, že se zde nenajdu pracovně, ale jde o to, zda to má smysl a jaký. Dal jsem velmi tvrdý rozhovor do Sme, který vyjde, ale nemyslím, že média něco řeší. Problém je převládnutí politiky, která nic neřeší, jen se stará o to, jak mluvit do médií, v tom vidím ohrožení. Je to v životě důležité? No, nevím. Udělal jsem tady dost, a nebylo to dost. Až to vyjde, sejdeme se, přinejmenším zkušenost Jany je víc než zajímavá, ale bude ji dělat v helmě a neprůstřelné vestě, vyjma ložnice a pracovny. Ale věřím, že to zvládne a promě- 13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz
několik dnů ní v cosi pozitivního. Byl jsem v Egyptě s Rumlem, procházejí tím, čím my před 20 lety. Ale o to větší jsou nároky na nás, zde a tady, i vůči těm, kteří kdysi pomohli nám. Vlastně furt žijeme v povinnosti něco dělat. To je snad to hlavní pozitivní, co nás provází. Pamatuji na období těsně před prvními svobodnými volbami po listopadu 1989. Ivan Gabal tehdy odpovídal za volební kampaň Občanského fóra, politického hnutí, které stálo v čele polistopadových událostí, a přijel nám do Bratislavy zvěstovat propad Veřejnosti proti násilí, což byl slovenský partner Občanského fóra. Říkal, že budeme mít zhruba 5 procent hlasů a že to bude průšvih. Měli jsme nakonec přes 29 procent, ale zaplatili jsme je populárními osobnostmi v čele kandidátky. Popularita se odvozovala z průzkumů veřejného mínění a z deseti top slovenských osobností bylo osm bývalých členů komunistické strany. Dalších dvacet let se vedly diskuse o tom, že tímto rozhodnutím jsme zakonzervovali vliv komunistů na polistopadový vývoj. Otázka zní, jak by vypadal vývoj po prvních svobodných volbách, ve kterých by protagonisté změny režimu získali 5 procent. Mimo běžný diskurs však zůstala jiná záhada: Jak je možné, že na Slovensku, kde je religiozita kolem 80 procent, lidé dlouhodobě, téměř obsesivně, volí komunisty a nacionální populisty? Že by individuální svoboda nebyla hodnotou pro takzvaného obyčejného člověka? Že by se takhle projevovaly dějiny poddanství? Kolem osmé jsem do kufru auta naložil obrázek od Rudy Dzurka (dárek pro Jirku B., který je dnes v Praze) a pro manželku Iru do špitálu dvě knihy Sándora Máraie (Svíce dohořívají a Judita). Ira leží v nadstandardním pokoji. Je jednolůžkový 14