Iz 58, 1-12: Pravý půst je milosrdenství (Kázání na 1.postní neděli) Touto středou, zvanou popeleční, jsme vstoupili do postní doby. Co to však vlastně půst je? Jaký má význam? A co znamená pro nás? Postní období znala už starozákonní církev - Izrael. Izraelci se postili bezpochyby důkladněji a důsledněji nežli my. Začátek půstu měli spojený s různými obřady a rituály. Na znamení půstu (anebo smutku ) si hlavu posypali prachem a popelem. Aby tak Bohu i lidem dokázali, že jim na nezáleží na sobě, tím méně pak na fyzické kráse: vždyť člověk není víc než prach, který si na hlavu sype Tento zvyk - pomazání popelem zůstal dodnes zachován v katolické liturgii a ostatně dal i jméno dnu, kterým postní doba před velikonocemi začíná: popeleční středě Kromě toho ovšem Židé v půstu drželi ještě spoustu dalších zvyků, ke kterým bychom se my dnes už asi nepřidalioblékali na sebe žíněná roucha, aby si odepřeli s každým pohybem i každé myslitelné pohodlí. Často také nic nejedli, ani nepili. Půst v takovém pojetí vnímali často jako prostředek zesilující účinnost modlitby, mající Bohu ukázat opravdovost volání, ukázat hloubku, ze které člověk ke svému Stvořiteli volá Z Bible známe případy, kdy opravdu takto postem zesílené prosby byly vyslyšeny - paradoxně to byli například pohané z Ninive, kteří se postili a jejichž prosby Hospodin vyslyšel O to víc však bylo pro Boží lid znepokojivé, pokud Bůh - třebaže se postili - jejich prosby nevyslyšel. Pokud jedinou odpovědí na všechno jejich volání a snažení bylo jen dlouhé Boží mlčení. A to se stávalo často. Těžko se potom divit lamentaci naznačené v dnešním textu - Proč se postíme a nevšímáš si toho, pokořujeme se a nebereš to na vědomí? Boží lid Izrael se postil, volal ze svých trápení a provinění ke svému Bohu, Hospodin však neodpovídal Nemlčel ale věčně. S odpovědí na otázku: proč
si nás nevnímáš? poslal Bůh svého proroka ( s příhodným jménem Izajáš, což znamená Hospodin je spása). Ten přinesl od Boha odpověď: Proč si vás nevšímám, proč neodpovídám na vaše volání a prosby? Protože zkrátka to, co děláte, ten váš půst a vaše obřady, není zrovna to, co bych po vás chtěl. Není to zkrátka k ničemu dobré Izraelci si sypali na hlavu popel i prach, v popelu i spali, dobrovolně chodili v kousavých svetrech, nejedli a nepili, ale k ničemu jim to nebylo. Nepoložili si totiž tu zásadní otázku, k čemu by jejich počínání mělo být dobré My si naopak tuto otázku nejspíš klademe celkem často. K čemu je to dobré, říkáme si u mnoha různých věcí. Např. k čemu je dobré mít tu nebo onu školu. Nebo k čemu je dobrý ten a ten výrobek. Nebo si říkáme, k čemu mi to bude dobré - auto, pes, nový dům, vysavač, nová okna a zvažujeme, zda se vyplatí do takových věci investovat V běžném životě si tuto otázku nejspíš klademe docela často. Ale co ve věcech víry? Ptáme se taky tak? K čemu je to dobré? K čemu je mi dobré chodit do kostela? Je to dobré vůbec k něčemu? A k čemu je mi dobré se v kostele modlit? Třeba Otčenáš. Je to k něčemu? Přijde království? Dostanu vezdejší chleba? Odpustím svým viníkům? A co ty přímluvy? K čemu jsou? Budou po nich děti v Etiopii sytější a vládcové u nás i ve světě moudřejší? A k čemu je mi víra? Pomáhá mi v životě nějak, že věřím? A k čemu je třeba ta konfirmace? Je to k něčemu? Když konfirmujeme děti rodičů, co do kostela nechodí? Možná si ve víře podobné otázky skutečně klademe. A prorok Izajáš přináší od Hospodina odpověď: K ničemu to není. K ničemu to není dobré. Všechny naše posty, volání a modlitby nejsou k ničemu. Pokud slouží jen jako maskování, jen jako jakýsi krycí nátěr a zástěrka toho, jak se doopravdy chováme, jak se
chováme ve svých zaměstnáních, jak se chováme ve svých rodinách Jestli sem do kostela chodíme jenom ukázat své lepší já, a to horší vytahujeme už někdy u nedělního oběda, nebo nejpozději v pondělí v ranním autobuse, pak sem raději do shromáždění nechoďme, nepostěme se a nemodleme se, protože to k ničemu není - slovy Písma: To není půst, ve kterém bych měl zalíbení, vzkazuje nám Hospodin. Dobře, nyní víme, co půst není. Prázdné rituály a obřady, lidové zvyky, zakopávání basy, zlaté prase na konci štědrého dne To nemá s postem nic společného. Ale co naopak tedy takovým skutečným postem je? Co je tedy pravý půst, půst ve kterém má Hospodin zalíbení a schvaluje ho? Církevní tradice na základě svědectví Písma došla k tomu, že pravý půst by se měl odrazit zejména v těchto věcech: Za prvé v pokání. Pokání znamená vyznat své hříchy. Pokorně se před Bohem - ale i před lidmi - přiznat, že nejsem dokonalý, ale že mám na sobě i pěknou řádku vin a že o nich vím. K pokání jsme zváni každou neděli a v půstu zejména. Za druhé půst spočívá v odepření si něčeho. S tím máme půst tradičně spjatý. Můžeme si odepřít něco, protože je to zlé a škodlivé, škodí nám to a půst představuje dobrou příležitost, jak to odhodit, jak se od toho očistit. To jistě může být maso, alkohol a cigarety. Ale důležitější je vzdát se toho, co škodí doopravdy vážně. Například hněvu nebo zlých slov, které vrháme jak sekery na všechny strany a zraňujeme jimi ostatní. Od toho se můžeme oprostit. A to nejen na dobu půstu.
Ale stejně tak se můžeme svobodně vzdávat i toho co nám dělá dobře. Co je pro nás důležité a dobré. Toho, co nám pomáhá. Třeba i proto, abychom si uvědomili, že nic z toho není samozřejmé, ale že je to dobrým darem, který smíme z Boží milosti využívat. Můžeme se vzdát všech těch věcí, o kterých říkáme, že jsou dobrými služebnými, ale špatnými pány Abychom se k nim - po uplynutí postní doby - rádi a třeba s větší opatrností zase vrátili. Pokání a odpírání - tak se postili i Izraelci. A přece to stále nebyl ten pravý půst. Možná i proto, že sice vyznávali před Bohem i lidmi své hříchy, ale ve svém jednání při nich zůstali. Jejich pokání tak nebylo úplné, nebylo provázenou tou nutnou změnou k lepšímu. A jejich volání vyslyšeno nebylo. Třeba také proto, že si sice dokázali mnohé věci odepřít, ale už se o ně nedokázali rozdělit. Neboť pravý půst znamená právě to umět si nejen něco odepřít,,ale také se o to sobě odpírané umět rozdělit s druhým. Prorok Izajáš konkrétně vyjmenovává, co přesně je tedy pravým postem. Zdalipak půst, který schvaluji, není toto: Rozevřít okov svévole, dát ujařmeným volnost lámat svůj chléb hladovému. Přijímat do domu utištěné, ty kdo jsou bez přístřeší To všechno jsou konkrétní projevy milosrdenství. Právě skutky milosrdenství jsou tím, co činí každý půst postem pravým. Nejde jenom o to si odpírat, ale také o to, dokázat druhým pomoci. Takovým konkrétním projevem takového půstu je třeba naše dnešní sbírka. Peníze, které vybereme, chceme poslat na pomoc sirotkům a vdovám v Etiopii. Jedná se o postní sbírku vyhlášenou Diakonií. Ty peníze, jenž dnes vybereme, by se nám tu hodili. Mohli bychom je použít na nová okna zde ve sborovém sále nebo třeba na opravu varhan. Ale nepožijeme je. Odepřeme si je a pošleme je
jinam, lidem, které neznáme. Protože to je pravý půst, vzdát se něčeho tak, aby to pomohlo Ti, kdo se takto opravdově postí, mohou mít ze sebe dobrý pocit. Ale to není úplně rozhodující dobrý pocit může mít ze sebe leckdo. Třeba i ten, kdo se postí jen na oko a docela falešně. Důležitější je, že ty, kdo se opravdově postí, čeká odměna, slíbená samotným Bohem. Jestliže trestem za faleš a klam prázdných rituálů je Boží mlčení, pak naopak odměnou za opravdovou víru naplněnou milosrdenstvím je Boží slovo. Boží řeč slyšitelná v životě, slyšitelná jako slovo pozvání, slovo rozhřešení nebo pomoci. Jak jsme slyšeli ve slově těm, kdo nejsou neteční k druhým i vlastní krvi: Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví, vykřikneš o pomoc a on se ozve: Tu jsem! Boží řeč slyšitelná v životě člověka, to je velkolepá věc, skutečné evangelium. Ani to však není jedinou odměnou. Kdo se postí jako milosrdný, může očekávat i to, že mu v temnotě vzejde světlo a jeho soumrak bude jako svítání. To je dobré slyšet - temnotám tohoto světa, ba ani vlastnímu smrákání neunikneme. Ale můžeme v nich přes to všechno uzřít světlo. To světlo církev poznala v Božím služebníku a Božím Synu Ježíš Kristu. On se stal světlem pro všechny, kdo bloudili v temnotách Právě jeho cestu, od pouštního půstu až k půstu od všeho na kříži, si chceme v těchto 40 dnech připomínat. I to, že pro každého z nás byl ochotný vzdát se všeho, i svého života, jak vyznáváme: pro naši záchranu. Ve světle jeho spásného činu je potom vcelku malicherná naznačená otázka: čeho jsem ochotný vzdát se já sám? Ti, kdo se vzdávají svého ve prospěch druhých pak za svůj půst můžou očekávat ještě jednu jistou odměnu. Nikoliv snad poklepání po ramenou,
jací že jsou kabrňáci, jak opravdově se dokáží postit. Ale mohou očekávat, že nakonec budou nasyceni. Že budou syceni i v krajinách vyprahlých, že budou jako zahrada zavlažovaná... Neboť jíst a pít jim u svého stolu dá sám Pán. A bude s nimi stolovat navěky. A už i dnes.