HOSPIC SV. ŠTĚPÁNA V LITOMĚŘICÍCH Přečtěte si jeden z mnoha hospicových příběhů. Příběh paní Dity se díky jejímu věku možná maličko liší od příběhů staříků a křehkých stařenek. Poselství však zůstává stejné: Lidé na konci života, bez ohledu na věk, potřebují prožívat své skutečné lidství, prožívat své emoce a sdílet je s blízkými. Jejich život se stává hlubším a možná, paradoxně na jeho konci, i smysluplnějším. Hospice jsou místem, kde se závěr života dá takto v plnosti prožít. Děkujeme Ditě, že se s námi o svůj příběh ochotně podělila. Je to jedna z věcí, které nyní dávají smysl jejímu životu svým vlastním svědectvím pomoci hospicům, jejichž služba se neobejde bez pomoci dárců a dobrodinců.
JMENUJI SE DITA, je mi 44 let. Mám nevyléčitelné onemocnění. Jsem maminkou 4 dětí, z toho tři jsou nezletilé. V Hospici sv. Štěpána v Litoměřicích jsem od května tohoto roku. O tomto zařízení jsem do té doby nic nevěděla, ale teď jsem moc ráda, že tu mohu být.
Pokoj ve kterém bydlím je docela maličký, ale útulný a hlavně jsem si ho mohla od počátku zařídit tak, abych se tu cítila jako doma. Mám tu dostatek soukromí. I V MALÉM POKOJI SE MOHOU DÍT VELKÉ VĚCI! Mohou sem za mnou přicházet návštěvy a rodina prakticky kdykoliv. Mohou tu i přespat na přistýlce. Je to fajn. Dokonce tu se mnou několik měsíců bydlelo moje oblíbené morče.
V HOSPICI I S DĚTMI Moje děti se hned v květnu zúčastnily i Běhu pro hospic. Jindy mohly využít přilehlou zahradu ke svým hrám, nebo jsme spolu byli na pokoji a malovali. Jsem ráda, že se tu i moje děti mohou cítit dobře a něco si také užít.
DOTEK PŘÍRODY I já jsem si oblíbila pobyt venku. Kdykoliv bylo hezky trávila jsem čas v přilehlém parku, na trávě, pod stromy. Malování a tvoření mi pomáhalo překonávat úzkosti a obavy z vážné nemoci a z budoucnosti.
NEBÝT SAMA Nebyla jsem izolována sama na pokoji. Měla jsem příležitost účastnit se dění v hospici, třeba besedy s paní Sieberovou, nebo koncertu The TAP TAP. Navzdory mé těžké nemoci jsem tak mohla zažít vědomí společenství, sounáležitosti a vlastní hodnoty.
OTISKY VLASTNÍ DUŠE Mám moc ráda umění, hudbu, zpěv, malování a vůbec vše hezké. S dobrovolníky jsme malovali třeba na hedvábí, ale vymýšleli jsme i nové způsoby. Díky dobrovolnicím jsem mohla tvořit a dát svým pocitům prostor k vyjádření a svým úzkostem volný průchod dál ode mne. A když to nepomáhalo, pomohla medikace, kterou lékaři z hospice ušili přímo mně tzv. na míru.
Důležitou součástí paliativní péče je léčba bolesti. Možná vám na fotkách připadám jako člověk, který je vcelku zdráv a nepotřebuje být v hospici. Ale zdání klame. Jsem po amputaci prsu a mám metastázy v mozku a v kostech. Také mám někdy bolesti. Ty se však daří dobře léčit a téměř odstranit. A to díky velmi dobré paliativní péči zdejších lékařů. Proto mohu chodit, i když s chodítkem, proto mohu nasednout do auta a jet s manželem, s dětmi nebo s pracovníky hospice do blízkého okolí, proto mohu malovat, proto mohu cítit vůni louky, protože netrpím bolestí.
Díky téhle dobré léčbě jsem se v září podívala i do Dílny ručního papíru a dokonce na Zahradu Čech. Pravda, někdy to bylo dost vyčerpávající, ale řekla jsem si, že mi to za to stojí. Vím, že to takhle nepůjde donekonečna a chci své dny naplnit životem a dobrými vztahy, dokud to jde. NAPLNIT DNY ŽIVOTEM
Cítím se tu svobodně, navzdory tomu, že mě moje nemoc stále více a více omezuje. Díky vstřícnosti personálu a laskavým sestřičkám mohu trávit mnoho svého času se svými nejdražšími s rodinou a s přáteli. Mohu naslouchat jejich smíchu, zpěvu i modlitbám. PŘÁTELÉ A POCIT SVOBODY
Jasně, že bývám také smutná. Hlavně poslední dobou, kdy už nemohu chodit a trávím většinu času na lůžku. Pomalu ztrácím svou soběstačnost. Je to těžké a nepříjemné. Mám tu však kolem sebe velmi laskavé a ochotné sestřičky, které mi pomáhají, jak to jde. Díky nim se cítím důstojně, prostě lidsky. Během posledního půl roku se můj svět zmenšil do malého a trochu uzavřeného světa hospice. A během listopadu se můj svět najednou začal zmenšovat dokonce jen do jednoho pokoje. ALE I V DOCELA MALÉM POKOJI SE MOHOU DÍT VELKÉ VĚCI. V hospici můžu prožívat radost, tvořit, modlit se, být se svou rodinou, přemýšlet o Bohu, být sama sebou nacházet smysl nemoci i života
I V MALÉ CHVILCE SE MOHOU STÁT VELKÉ VĚCI! Není důležité, jak dlouhý máte život, ale čím ho naplníte. Dita je těžce nemocná, přichází stále více a více obtíží. Nyní je v podstatě ve všem odkázána na pomoc druhých. Dita ví, že se její dny krátí. Přesto je pro nás všechny, kteří se s ní zde v hospici potkáváme, ztělesněnou nadějí a laskavostí. Všechny nás obdarovává vlídným úsměvem, i když je sama někdy plná smutku a obav. Navzdory tomu jí oči září jako dvě hvězdy uprostřed temné noci. Vyzařuje z ní zvláštní vnitřní klid a vyrovnanost. Dita ví, že se jednou její dny naplní a že do malého pokoje přijde její VELKÝ DEN, kdy opustí tento svět a s důvěrou v Boží lásku vykročí do nového bytí. I takový může být konec života.
I TAM, KDE ŽIVOT KONČÍ, MOHOU ZÁŘIT HVĚZDY. Mým velkým přáním je, být o vánocích spolu se svými dětmi a manželem. V hospici je toto díky Bohu možné. A potom si moc přeju, aby, až tady nebudu, byly moje děti dobře zajištěné, aby měly tátu s nějakou hodnou a laskavou paní, která je bude mít ráda. Aby mohly žít v lásce, s Bohem a nemusely žít v nedostatku. ROZSVIŤME SPOLU HVĚZDU PRO HOSPIC! POMOZME DITĚ A DALŠÍM PACIENTŮM SPLNIT JEJICH PŘÁNÍ A DÁT JIM NADĚJI NA BUDOUCNOST, KTERÁ MOŽNÁ NEBUDE DLOUHÁ, ALE ZATO PLNÁ HVĚZD. Chcete darovat? Klikněte na hvězdu. www.prohospic.cz