Tu vystoupil Petr spolu s jedenácti, pozvedl hlas a oslovil je: "Muži judští a všichni, kdo bydlíte v Jeruzalémě, toto vám chci oznámit, poslouchejte mě pozorně: Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí - vždyť je teprve devět hodin ráno. Ale děje se, co bylo řečeno ústy proroka Jóele: 'A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny. I na své služebníky a na své služebnice v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat. A učiním divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi: krev a oheň a oblaka dýmu. Slunce se obrátí v temnotu a měsíc se změní v krev, než přijde den Páně, velký a slavný; a každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.' (Sk 2,14-21.) Apoštol Petr tady cituje proroka Jóele (Jl 3,1-5) a používá jeho výrok k vysvětlení námitek i posměchu. Ukazuje, že Pán Bůh počítá i se zvláštními projevy Ducha, že to bylo dávno předpověděno. Apoštol Petr ovšem netvrdí, že by se o Letnicích naplnilo celé Jóelovo proroctví. Dokonce je ani necituje celé, jeho závěr ani nezmíní. Jóelovo vidění sahá dál, než ke vzniku církve, ale tyto poslední věci apoštol Petr už jen částečně zmíní. Jde mu o ukázání Boží nabídky záchrany v Pánu Ježíši Kristu, ne o spekulaci o konci světa. O velikém dnu Páně, tedy o druhém příchodu Pána Ježíše Krista a o souvisejících událostech podrobněji nemluví. Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. (Sk 2,22-24.) Petr připomíná události, které většina jeho posluchačů viděla na vlasntí oči. Pán Ježíš prokazoval svoji božskou autoritu způsobem, který odpovídal tehdejšímu myšlení lidí: mocnými činy, divy a znameními. To byly věci, které v tehdejší době jednoznačně ukazovaly na souvislost s božskou mocí. Ani mocné činy, ani divy, ani znamení nebyla cílem jeho služby, tím bylo pouze slovo, které zvěstoval, příklad života poslušnosti a oběti a pak jeho smrt a vzkříšení. Zázraky jen ukazovaly, že přišel jako Boží Syn. Když Petr mluví o smrti Pána Ježíše, ukazuje na její odvěké ustanovení. Pán Bůh o ní rozhodl už před stvořením světa, ale Petr také jednoznačně říká: Vy jste ho zabili. Ne nebeský Otec ho kvůli lidskému hříchu zabil. Vina za Kristovu smrt leží na lidech, ne na Pánu Bohu. Vinen je lidský hřích a lidské svobodné rozhodnutí zabít Božího Syna. Pán Bůh nechává lidem více svobody k volbě a více odpovědnosti, než si křesťané někdy připouštějí. Lidskému rozhodnutí zabít Boha ovšem musel Pán Bůh sám poskytnout prostor, a on ho poskytl. Pán Ježíš sám o sobě říkal: Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. (J 10,17-18a.) Taková byla Boží láska. Dobrovolně zvolila takový způsob záchrany člověka, který naplnil požadavek spravedlnosti a přitom člověka nezbavil jeho lidství, jeho odpovědnosti ani jeho svobody. Apoštol Petr tedy o Letnicích neprobírá a nevykládá Jóelovo proroctví, jen na jeho pozadí ukazuje na smrt a vzkříšení Pána Ježíše
Krista. To je vlastním tématem jeho kázání. Novozákonní zvěst evangelia vyrůstá ze starozákonních textů a apoštolé se na ně vědomě stále odvolávají. Petr se vrací i ke králi Davidovi, jehož žalmové proroctví se ve smrti a vzkříšení Pána Ježíše naplnilo beze zbytku. Petr říká: David o něm praví: 'Viděl jsem Pána stále před sebou, je mi po pravici, abych nezakolísal; proto se mé srdce zaradovalo a jazyk můj se rozjásal, nadto i tělo mé odpočine v naději, neboť mě nezanecháš v říši smrti a nedopustíš, aby se tvůj Svatý rozpadl v prach. Dal jsi mi poznat cesty života a blízkost tvé tváře mne naplní radostí.' (Sk 2,25-28.) Petr tehdy stál v Jeruzalémě, mohl snadno ukázat na Davidův náhrobek. Realita přítomnosti Davidova hrobu podpírala reálnost Petrova vysvětlení Davidova očekávání Mesiáše: Bratří, o praotci Davidovi vám mohu směle říci, že zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes. Byl to však prorok a věděl o přísaze, kterou se mu Bůh zavázal, že jeho potomka nastolí na jeho trůn; viděl do budoucnosti a mluvil tedy o vzkříšení Kristově, když řekl, že nezůstane v říši smrti a jeho tělo se nerozpadne v prach. (Sk 2,29-31.) David samozřejmě nevěděl nic o okolnostech smrti Pána Ježíše Krista, jeho vidění bylo obecné, neurčité, ale Duch svatý vede apoštola Petra, aby starozákonní náznaky konkretizoval do velmi aktuálních vysvětlení. Petr Davidova slova jednoznačně aplikuje na Pána Ježíše Krista: Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. Byl vyvýšen na pravici Boží a přijal Ducha svatého, kterého Otec slíbil; nyní jej seslal na nás, jak to vidíte a slyšíte. David nevstoupil na nebe, ale sám říká: 'Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.' Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem." (Sk 2,32-36.) Petrovo kázání se neopíralo o pocity či domněnky. Jeho argumenty jsou věcné, jasné a ověřitelné. Davidovy texty jeho posluchači dobře znali. Působení Pána Ježíše zažili. Jeho vzkříšení dotvrdila celá řada očitých svědků, jejich počet mnohonásobně přesahoval počet svědků požadovaný zákonem. A důsledky vylití svatého Ducha mělo celé shromáždění před očima. Na základě těchto jasných a průhledných argumentů Petr dovozuje závěr, také jasný a logický: Tento muž, popravený na základě obžalování židovskými představiteli, byl Božím Mesiášem. Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: "Co máme dělat, bratří?" Petr jim odpověděl: "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh." A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" (Sk 2,37-40.) Petrovo kázání nezůstalo bez odezvy. Vyvolalo v srdcích posluchačů otázku, která byla i vyslovena: Co máme dělat? Je dobře, když člověk není jenom příjemcem informací. Je třeba být ochoten k činu, brát Boží slovo opravdu vážně. Všimněme si ale dobře Petrovy odpovědi. Lidé se ptají po činech a
Petr jim představuje tři kroky, z nichž skutečným aktem jednotlivého člověka je pouze ten první: Obrácení. Je na člověku, aby se odvrátil od světa a od sebe sama a obrátil se k Bohu. To je zásadní změna životní orientace, kterou Pán Bůh nikdy nenechává bez povšimnutí. Pak přichází to další: přijetí křtu. Tady už jednotlivý člověk spolupracuje s církví. Pokřtít se nikdo nemůže sám, křest patří do rukou společenství Božího lidu. A nakonec Petr mluví o přijetí svatého Ducha - to už je plně Boží čin. Člověk poskytuje svatému Duchu prostor, to jistě ano, ale Duch pak přichází sám, tedy dává ho Pán Bůh, jak můžeme také říci. Petr při svém letničním kázání oslovil Židy, tedy lidi, kteří věřili v Pána Boha a znali Starý Zákon. Jejich problémem byl důraz na formální stránku zbožnosti, pro kterou pak nerozpoznali Božího Mesiáše. Tím se ale nijak nezrušila adresnost starých Božích slibů. Platily a dodnes platí na prvním místě izraelskému národu. Teprve potom přicházejí na řadu ti ostatní, které si Hospodin povolává ze všech národů světa. Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. (Sk 2,41.) Co to znamená, když tu čteme o lidech, kteří přijali Petrovo slovo? To nejsou jen ti, kteří vydrželi poslouchat bez hlasitých protestů. Jde tu o posluchače, kteří při poslechu Petrova kázání prožili hlubokou proměnu srdce. Pán Bůh se jich dotkl a oni se skutečně vnitřně obrátili, skoro bych tady řekl převrátili. Na znamení této niterné proměny bytosti se nechali pokřtít a tak byli připojeni k Božímu lidu Nové Smlouvy. Stali se křesťany. Jak se změnil život těch, kteří se o Letnicích připojili k apoštolům, kteří se stali církví? Kniha Skutků o nich říká: Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. (Sk 2,42-43.) Citovaný verš charakterisuje církev pomocí čtyř znaků. Především mluví o vztahu k apoštolskému učení, tedy k Božímu slovu, ke zjevení Boží pravdy. Na druhém místě mluví o společenství mezi lidmi, které spojuje jedna víra a příslušnost k jednomu Bohu. Tím třetím znakem je lámání chleba, tedy památka Večeře Páně, vlastně společenství s živým Bohem a nakonec modlitba: každodenní praxe vztahu mezi Bohem a člověkem, rozhovor lásky a důvěry. Když čtu tyto pasáže Písma, musím se sám sebe stále znovu ptát: Jak daleko je moje víra od víry těch prvních, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista a připojili se k církvi? Kolik zůstávám dlužen jejich upřímnosti a horlivosti a na druhou stranu, o kolik víc zase současná církev rozumí a vidí, než mladá církev oněch prvních dnů?! Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. (Sk 2,44-45.) Životní praxe jeruzalémského sboru v prvních dnech existence církve byla nutně jiná, než pozdější způsob života Kristových následovníků. Tehdy na počátku se ještě neřešily ekonomické otázky, to přišlo až později. První přirozená reakce lidí proměněných Božím Duchem byla neomezená štědrost a láska k ostatním. Všechno bylo společné a každý se těšil z darů, které mohl druhým poskytnout. Později se zdroje nutně vyčerpaly, bylo třeba s nimi moudře a uvážlivě
hospodařit, takže apoštola Pavla už vidíme, jak se podílí na organizování sbírek na jeruzalémské chudé (Ř 15,26). Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,46-47.) Kapitola končí pohledem na způsob života prvních křesťanů. Drželi se pospolu a byli plní radosti ze spásy. Vždycky tu s potěšením čtu, že byli všemu lidu milí. Není cílem křesťanského života stát v opozici proti nevěřícím lidem. Když k tomu dojde, když se ostatní lidé proti církvi postaví, pak se nedá nic dělat, ale bojím se toho, aby se to nestávalo kvůli naší křesťanské nelásce, neschopnosti porozumět ostatním, kvůli naší pýše či povýšenosti. První křesťané žili tak, že je druzí lidé měli rádi. To nebyla láska světa, před kterou Písmo varuje (Jk 4,4), to byla prostá láska lidí, která byla vyvolána dobrým životem prvních křesťanských věřících. Ve druhé kapitole knihy Skutků jsme byli svědky událostí prvního dne církve, neopakovatelného dne v dějinách lidstva. Duch svatý už v církvi zůstal, společenství novozákonního Božího lidu pod jeho vedením rostlo. Třetí kapitola otevírá pohled do prvního období církevních dějin. už to není ten první, tak výjimečný den, ale pořád zůstáváme v době, kdy uprostřed církve žili apoštolé Pána Ježíše Krista, lidé, kteří zosobňovali most mezi Starým a Novým Zákonem. Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě. Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli. Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu. (Sk 3,1-3.) Třetí hodina odpolední (Římané jí vlastně říkali hodina devátá) byla v jeruzalémském chrámu časem začátku večerní oběti. Lidé přicházeli, aby se zúčastnili chrámové slavnosti. Žebráci zaujímali svá stálá místa, aby si vyprosili prostředky k životu. Žebrák u brány, které se říkalo Krásná byl paradoxní ilustrací lidského údělu. Krásnou bránu lidé postavit dovedli, ale napravit život tohoto ubožáka už ne. Vnější vzhled, oděv, životní projevy, zvyky i formy člověk upravit umí, ale napravit lidské srdce, nitro člověka, to je nad lidské síly. Zmíněný žebrák se se svou prosbou obrací i na procházející apoštoly. Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: "Pohleď na nás!" Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane. Petr však řekl: "Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!" Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha. A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha. (Sk 3,4-9.) Apoštolé nejprve upoutají ubožákovu pozornost. Je hlubokým omylem církve, pokud si myslí, že jí stačí mluvit uvnitř kostelů a k tomu způsobem, který se líbí jí samé. Je chybou domnívat se, že si Boží slovo samo zastaví lidi na ulici a samo probudí jejich zájem. Ne že by toho Pán Bůh nebyl schopen sám, jistě je, ale tímto úkolem pověřil své
křesťanské svědky. Je úkolem věřících lidí, aby evangelium vynesli ven do světa a aby zaujali pozornost lidí ve světě. Teprve až lidé začnou naslouchat, teprve potom se jich dotkne moc Božího slova. Kontakt mezi apoštoly a nemocným člověkem ovšem nezůstal na úrovni upoutání pozornosti. Apoštolé mu mají co dát, i když to nejsou zrovna peníze. Bohatství církve není v jejím majetku, ale v evangeliu, v daru Boží milosti, který je církvi svěřen. Petr vrací nemocnému člověku zdraví. Co udělá uzdravený žebrák? Něco moc krásného. Dobře ví, že ho uzdravil Hospodin, proto neběží domů, nehledá své přátele, aby jim o svém uzdravení pověděl. Nejprve jde do chrámu, aby vzdal dík Bohu. Všichni návštěvníci chrámu jej viděli a poznali. Zřejmě si i mnozí vzpomněli na slova starého proroctví: Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. (Iz 35,6a.) Uzdravený žebrák se tak stal vývěsním štítem, který hlásal celému Jeruzalému: Hospodin se vrátil ke svému lidu. Boží milost je mezi vámi.