ZÁKLADNÍ ÚDAJE CARCHARODONTOSAURUS SAHARICUS PŘEKLAD: saharský ještěr se žraločími zuby POTRAVA: masožravec VÝSKYT: severní Afrika Alžírsko, Egypt, Libye OBDOBÍ: pozdní křída, před 99 93 miliony let KLASIFIKACE: Saurischia, Theropoda, Allosauroidea, Carcharodontosauridae HMOTNOST: 6,6 8 tun TĚLO Tělo karcharodontosaura zpevňovaly těžké robustní kosti. Stojící karcharodontosaur dosahoval pozoruhodné výšky 3,5 metru a řadil se tak k jedněm z největších suchozemských masožravců planety. DÉLKA: 12 14 metrů ZUBY Velké čelisti ukrývaly řady ostrých, 15 cm dlouhých vroubkovaných zubů, podle nichž byl Carcharodontosaurus pojmenován; každý je velký jako banán. Zatímco karcharodontosaur byl přibližně stejně velký jako AFRICKÝ T. REX? Carcharodontosaurus býval uváděn jako africký Tyrannosaurus rex. Jeho přezdívka je však zavádějící. Tito dva dinosauři ze zcela odlišných částí světa jsou navzájem pouze velmi vzdáleně příbuzní a Carcharodontosaurus žil dlouho před tyranosaurem. Karcharodontosaur nebyl blízký příbuzný tyranosauridů, např. tyranosaura, patřil totiž do stejné skupiny teropodů jako Allosaurus, tj. Allosauroidea. V rámci alosauroideí se Carcharodontosaurus a s ním příbuzný Giganotosaurus řadí do čeledi Carcharodontosauridae. KONČETINY MOZEK A LEBKA Tyrannosaurus rex, mozek měl podstatně menší. Mozkovna nalezená Paulem Serenem a jeho kolegy v roce 1995 (viz str. 54) je ve srovnání s velikostí mozkovny T. rexe poloviční a zaujímá jen patnáctinu velikosti lidského mozku. Lebka karcharodontosaura je dlouhá a vysoká. Antorbirtální okno otvor mezi očnicemi a nozdrami je nezvykle velké. Zřejmě pomáhalo snižovat hmotnost tak ohromné hlavy. Lebka byla přes 1,5 metru dlouhá. Krátké tříprsté přední končetiny tohoto divokého dravce byly opatřeny zahnutými, ostře zašpičatělými drápy. Zadní končetiny měl mohutné, svalnaté.
OBJEV První fosilie karcharodontosaura objevili Charles Depéret a J. Savornin v roce 1927 při vykopávkách v Alžírsku, avšak teropod byl původně považován za nový druh megalosaura, proto byl tedy pojmenován Megalosaurus saharicus. O čtyři roky později německý paleontolog Ernst Stromer von Reichenbach nově prozkoumal podobné fosilie k nimž patřily zuby, část lebky a různé další kosti odkryté v oblasti Bahariya expedicí Mnichovského muzea roku 1911. Stromer dospěl k závěru, že by zmíněný tvor měl být zařazen k novému rodu, pojmenovanému po obřím bílém žraloku druhu Carcharodon carcharias. Tak byl na světě Carcharodontosaurus. Avšak 24. dubna 1944 došlo ke katastrofě, když spojenecké síly bombardovaly Bavorské státní sbírky paleontologické a historické geologie v Mnichově. Všechny Stromerovy fosilie karcharodontosaura byly zcela zničeny. Zdálo se, že jediné přeživší doklady o existenci karcharodontosaura kromě četných zubů objevených paleontologem Reném Lavocatem v jižním Maroku roku 1952 budou poznámky zanechané Depéretem, Savorninem a Stromerem. Pak roku 1995 expedice Chicagské univerzity do Maroka vedená Paulem Serenem objevila novou neúplnou kostru a ohromnou lebku, jejíž délka přesahovala 1,5 metru. CHARLES DEPÉRET BLÍZCÍ PŘÍBUZNÍ Roku 2007 Steve Brusatte a Paul Sereno stanovili nový druh karcharodontosaura objeveného v roce 1997 v Nigeru. Pojmenovali ho Carcharodontosaurus iguidensis, protože se v mnoha ohledech lišil od kosterních pozůstatků nalezených v Maroku roku 1995 (a náležejících druhu Carcharodontosaurus saharicus). Předpokládá se, že oba druhy pocházejí ze stejného předka. Tou dobou severní Afriku zaplavovala mělká moře rozdělující souš. Co když skupinu karcharodontosaurů nově vzniklé moře oddělilo? Teropodi uvěznění na druhé straně moře mohli čelit odlišným ekologickým podmínkám. Mohli se ocitnout tváří v tvář novým druhům živočichů. Mohli být dokonce nuceni přizpůsobit se novým přírodním podmínkám. Od okamžiku, kdy se rozdělili ve dvě rozdílné skupiny, vydali se po různé evoluční cestě, dokud se z nich nestaly dva odlišné druhy. I když se třeba později znovu setkali, pravděpodobně se již nedokázali navzájem rozmnožovat. Natolik již mohli být geneticky rozdílní. Uvedenému procesu se říká alopatrická speciace a je stále sledovatelná u mnoha dnešních druhů. Nancy Knowltonová z panamského Smithsonova tropického výzkumného institutu strávila mnoho let studováním garnátů Střední Ameriky. Před třemi miliony let vznikla Panamská šíje, pevninský most spojující Severní a Jižní Ameriku. Tým kolem Knowltonové zjistil, že garnáti na karibské straně šíje se geneticky v mnohém podobají garnátům na straně severního Pacifiku, což svědčí o tom, že předtím, než vznikl pevninský most, náleželi do stejné populace. Přesto však, když vědci dali samečka a samičku z obou stran mostu k sobě, nedocházelo k reprodukci. Naopak se pokoušeli na sebe útočit. Vznik mostu rozdělil populaci, vyslal je rozdílnými evolučními cestami. Když garnáty o 3 miliony let později dali vědci znovu k sobě, stali se samostatnými druhy, neschopnými vedle sebe existovat. LEBKA KARCHONDONTOSAURA ERNST STROMER VON REICHENBACH 54 Z T R A C E N Ý S V Ě T O B R O V Š T Í L O V C I 55
Dva karcharodontosauři, kteří se setkali, jsou připraveni utkat se V KLUBU Ů Č Á V R
POKOUSANÉ HLAVY STEJNÝCH DRUHŮ Nabízí se několik vysvětlení: HYPOTÉZA 1: OBĚD Byly útoky výsledkem snahy zabít a sežrat druhého? Je to jistá možnost, přestože někteří specialisté se domnívají, že pravda není tak krvelačná. Mnohé velké lebky masožravců pokrývaly různé škrábance, jizvy a otvory, které mohl způsobit jen jiný velký predátor. Jedním z nejlepších příkladů je lebka druhu Sinraptor dongi objevená v čínském Xinjiangu roku 1993. Tento sedm metrů dlouhý teropod pozdní jury dorůstal třímetrové výšky v kohoutku (nejvyšším místě hřbetu) a zdá se, že by mohlo jít o vzdáleného příbuzného karcharodontosaura. Na lebce se dochovaly stopy po 28 kousancích, každý měl na svědomí masožravec zhruba podobné velikosti. U některých jde o otvory, kde útočník stiskl čelisti tak mocně, že zuby kost proděravěly. Jiné stopy po kousnutí jsou vyryté nebo zaříznuté na místech, kde se zuby dotkly povrchu lebky. Stopy jsou tak dobře dochované, že můžeme dokonce určit, jak byl útok veden. Zdá se, že tito dva dinosauři si v okamžiku útoku stáli tváří v tvář, a když se do sebe dali, hlavy měli téměř rovnoběžně. Sinraptor byl silně pokousán na pravé straně líce, zuby mu prorazily spodní čelist a hrdlo. Následně nejspíš ztratil velké množství krve, ale zdá se, že Sinraptor setkání přežil. Rýhy v jeho lebce naznačují, že se rány začaly hojit dávno předtím, než tvor uhynul. Ne všichni dinosauři měli takové štěstí. Lebka daspletosaura objevená v kanadské Albertě obsahuje šest milimetrů dlouhý hrot zubu tyranosaurida zanořený ve spodní čelisti. Zuby vstupovaly do čelisti pod devadesátistupňovým úhlem a jeho špice se odlomila, když se ocitla v jedné rovině s povrchem kosti. HYPOTÉZA 2: PŘÁTELSKÉ ŠKÁDLENÍ Je to všechno jen příklad hrátek, které však zašly příliš daleko? Mnoho velkých kočkovitých šelem a dalších dnešních predátorů se jen tak přátelsky kočkuje, aby si osvojili důležité schopnosti, které se jim budou později v životě hodit. Někteří paleontologové se domnívají, že se mladí dinosauři chovali stejným způsobem. Jsou tato zranění výsledkem přepjatých sourozeneckých půtek? Zatímco ke zranění velkých kočkovitých šelem čas od času dnes dojde, u většiny dinosaurů se nacházejí důkazy o pokousaných hlavách u jedinců velikosti dospělce, což znamená, že už nejspíš nešlo o hrátky. HYPOTÉZA 3: VE VZDUCHU JE LÁSKA Další domněnka je, že zranění jsou výsledkem namlouvacích rituálů mezi páry. U některých současných plazů a ptáků sameček kousne a drží samičku blízko nozder, hlavy nebo krku během páření, někdy i s život ohrožujícími výsledky. Co se událo tady? Neexistuje způsob, jak to zjistit, ale tato možnost tu zůstává. HYPOTÉZA 4: OPUSŤ MÉ ÚZEMÍ! Zřejmě nejpravděpodobnější zdůvodnění je, že dinosauři bojovali o území. Jako mnozí dnešní masožravci mohli velcí teropodi obývat ohromná území, která bránili silou, pokud to bylo nutné. Odhaduje se, že plně dospělý samec karcharodontosaura mohl žít na teritoriu o rozloze 500 kilometrů čtverečních. Teritoria mohla být důležitá pro upoutávání a udržování samic, při zajišťování bezpečných hnízdišť a dokonce k ochraně mláďat a nedospělých jedinců před nebezpečím. Hlavní důvod pro teritoriální chování však byl ujistit se o dostatku potravy pro přežití, zejména v nevlídných podmínkách podobných těm, které se dochovaly v Kern kernských vrstvách. Můžeme se proto domnívat, že mladí karcharodontosauři zavítali do cizích lovišť, a proto se brzy dostali do problémů. Dominantní samec tohoto území nejspíš předpokládal, že vetřelce odežene tak, že zaujme ten nejzlověstnější možný postoj: mnoho žijících živočichů využívá výhod velikosti a síly, aby zastrašili konkurenty. Držitel teritoria možná rovněž začal děsivě řvát ve snaze přimět vetřelce k ústupu. Pokud vše selhalo, došlo na půtku. To byla riskantní varianta, mohl zvítězit i útočník. LEBKA KARCHARODONTOSAURA SE STOPAMI PO ZUBECH V roce 2001 byla v přední části lebky karcharodontosaura objeven díra, která mohla být způsobená zraněním, a vědci se domnívají, že pokud se ocitl tváří v tvář svému rivalovi, mohl se Carcharodontosaurus chovat podobně jako jeho příbuzný Sinraptor. Otázka v první řadě zní: Proč by se však teropodi do sebe pouštěli? 58 Z T R A C E N Ý S V Ě T O B R O V Š T Í L O V C I 59
DÝCHALI JAKO PTACI JAK ZABÍJEL CARCHARODONTOSAURUS? Fosilní nález v patagonských pustinách v roce 1996 pomohl posílit dřívější domněnky o biologii a anatomii karcharodontosauridů a dalších teropodů. Stalo se tak na společné americko-argentinské expedici, opět vedené Paulem Serenem, při které byl objeven Aerosteon riocolorandensis čili vzdušné kosti z Rio Colorada. Tento masožravec velikosti slona, žijící zhruba před 85 miliony let v pozdní křídě, si zasloužil své rodové jméno díky faktu, že jeho kyčelní kost, vidlicová ptačí kost a žebra byly odlehčené a duté stejně jako u dnešních ptáků. Vypadá to tedy, že Aerosteon dýchal stejným způsobem jako ptáci: vzduchem naplněné vaky, propojené s plícemi, rozložené po celém těle a kostře, znamenají, že každý nádech rozváděl vzduch přímo po celém těle. Vaky, jak zaznělo, pumpují velké množství vzduchu bohatého na kyslík nazpět do plic. Množství vzduchu rozváděné po těle systémem vzdušných vaků je ohromné a ptačí systém je asi pětkrát účinnější než způsob dýchání u savců. U nich se mísí vzduch bohatý na kyslík s použitým vzduchem, který nebyl plně vyprázdněn z plic. Na rozdíl od nás se ptáci nemusejí zbavovat oxidu uhličitého předtím, než dokážou plíce znovu naplnit vzduchem. Díky tomu jsou ptáci jedinečně uzpůsobeni k letu, umožňuje jim to létat výš a déle, než dokážou létaví savci (např. netopýři). Všechny důkazy poukazují na fakt, že Carcharodontosaurus potřeboval k přežití skolit hodně kořisti, ale je tu ještě poslední záhada. V porovnání s lebkou tyranosaura rex je lebka karcharodontosaura mnohem užší a mnohem jemněji stavěná. Je obtížné si představit, že by vydržela tlak velké, vyděšené, o život bojující kořisti. Jaká tedy byla strategie lovu? Odpověď můžeme nalézt v jeho zubech. Zuby karcharodontosaura jsou ploché a čepelovité, zdánlivě slabé k prokousnutí kosti. Přesto však mají zlověstně vypadající vroubkování, stejně jako zuby žraloka, od kterého je jméno teropoda odvozeno. To zřejmě vysvětluje, jak dokázal skolit ohromného živočicha, např. ouranosaura. KARCHARODONTOSAUROVY ZUBY Lehčí kosti rovněž pomáhají ptákům vzlétnout. Při narození má ptáče kompaktní kostní stavbu podobně jako savci. Jak roste, kosti procházejí procesem zvaným pneumatizace. Vzdušné vaky vysílají tenké trubice zvané diverticulae do obratlů, stehenních kostí a kostí v ramenní oblasti. Trubice vyplňuje kostní dřeň a zanechávají v kostech dutiny, které případně zaplňují nové vzdušné vaky. Aerosteon samozřejmě nelétal, ale systém vzdušných vaků mu nejspíše umožňoval lovit účinněji delší dobu. Duté kosti mohly také odlehčovat a zesilovat určité oblasti kostry, např. lebku a oblast břicha. Technicky řečeno, Aerosteon nebyl ničím novým o vzduchem naplněných kostech se dlouho vědělo, že jsou běžné a rozšířené u teropodů a sauropodů. Přesto však dutiny v kostech pomáhaly doložit, že se ptačí typy pneumatizace vyvinuly u alosauroidů (ve skupině, kam patří Carcharodontosaurus a Aerosteon) nezávisle na typech, které známe u ptáků. VZDUŠNÝ VAK PLÍCE VZDUŠNÝ VAK CARCHARODONTOSAURUS CARCHARODONTOSAURUS MOHL MÍT, PODOBNĚ JAKO PTÁCI, K DÝCHÁNÍ SYSTÉM VZDUŠNÝCH VAKŮ 60 Z T R A C E N Ý S V Ě T O B R O V Š T Í L O V C I 61
POMALÁ SMRT Karcharodontosaur nachází stádo ouranosaurů. Jeden se oddělil od stáda. Karcharodontosaur vyráží a zakusuje se do kořisti, vroubkované zuby se zarývají hluboko do masa, působí rozsáhlé zranění. Ouranosaur registruje predátora. S řevem se pouští do boje. Pak karcharodontosaur nechává oběť jít. Řvoucí bolestí a silně krvácející ouranosaur se vleče pryč. Vyčerpán rozpáleným sluncem a rozsáhlou ztrátou krve se hroutí. Teropod neplýtvá energií pronásledováním zraněného tvora. Trpělivě stojí, čeká nevyhnutelné. Karcharodontosaur se nakonec pouští do umírajícího zvířete, které je příliš slabé na to, aby se zmohlo na odpor. Využitím techniky zraň a čekej získává Carcharodontosaurus potravu bez velké námahy.