Redakce Šéfredaktorka Redakce Zuzka Vávrová, 3.A Grafik Honza Slouka, 3.A Fotograf Ondra Holas, 3.A Redaktoři Zuzka Rylichová, 3.A Anička Nebeská, 3.A Eva Krajová, 3.C Verča Kočová, 1.A Táhneme za jeden provaz. Obsah čísla Rozhovor s Ing. Beznoskou... 2-3 Rozhovor se studenty... 4 Chvilka k zamyšlení... 5 O čem přemýšlite vy?... 6 Proč jezdit s helmou... 7 Správná plážistka... 8-9 Adaptační kurz... 10 Kronika... 11 Filmový festival... 12 Rock for People... 13-14 Fotky redakce... 14-16 PROLOG: Na konci loňského roku jsem získala důvěru vést školní časopis. S ohromnou radostí a také s trochou nesmělosti jsem vydala své první číslo. Snad vás potěšilo. Teď je konec září a já znovu, ale už trochu směleji vydávám další, letos první číslo Tuláka. Ráda bych, aby Tulák začal vycházet pravidelně a to buď jednou za dva měsíce, a nebo jestli budu mít dostatek odvahy, kávy a hlavně redaktorů, každý měsíc. Doufám, že budete čtenáři, kteří čtou s chutí a se zájmem, no prostě takoví jaké jsme si vás my, redaktoři, vysnili. Ať už bude realita jakákoliv, snad se vám bude Tulák líbit. Vaše šéfredaktorka Zuzka 1 / 16
ROZHOVOR S ŘEDITELEM ŠKOLY ING. ADOLFEM BEZNOSKOU 1. V minulém školním roce se toho na naší škole mnoho událo a vy jste dostal těžký úkol: vzít na svá bedra zodpovědnost za celou Obchodní akademii, měl jste z této zodpovědnosti strach? Nemívám strach z odpovědnosti, přijal jsem ji a přijímám, i když přináší jistá rizika. Považuji za čest být ředitelem této školy. 2. Jednou jste říkal, že když budete ve školství pracovat až do důchodu, tak by se vám místo ředitele líbilo, ale že to nejspíš nikdy nebude na naší škole. Dnes jste tady ředitelem, splnil se vám tím váš sen?? Že by to byl přímo můj sen, to ne. Nepředpokládal jsem, že bych mohl být na naší škole ředitelem prostě proto, že ředitelé se obvykle mění pouze za mimořádných okolností. Leč stalo se a po určitém váhání se u mne přirozeně projevily moje osobní ambice, má přání, aktivní přístup k životu a určitá touha ovlivňovat dění v mém okolí. Proto jsem se stal ředitelem, proto se pohybuji v komunální politice, proto jsem zapojen v hokejovém oddíle 3. Na naší škole jste dvanáctým rokem, to je už dost dlouhá doba, co vás tu celou dobu drželo a stále ještě drží? Především kvalita školy, myslím tím velmi solidní profesorský sbor, vybraní studenti, slušné zázemí a také, že kantořina je vlastně moc prima povolání. Rovněž jsem měl možnost se z pozice zástupce ředitele věnovat tvůrčí práci tvorba celé řady projektů, snažil jsem se, aby se škola vyvíjela, posouvala dál, a když má člověk práci, která ho těší, nemá důvod měnit. Těch dvanáct let uplynulo jako voda, a já si přeji, abych na této škole, pokud se mi práce bude dařit, mohl ještě řadu roků působit. 4. Jaké změny plánujete na Obchodní akademii?? Samozřejmě na OA plánuji změny. Nový školský zákon zadává školám vytvořit na základě rámcových vzdělávacích programů /připravené ministerstvem školství/ vlastní školní vzdělávací program. A tady je prostor pro to, abychom všichni společně při jeho tvorbě vtiskli této škole její vlastní tvář, zařadili do vzdělávacího programu něco, čím by byla zvláštní, čím by byla svým způsobem výjimečná, osobitá, profilovaná a co by bylo signálem či tahákem pro naše budoucí studenty. Tato změna přijde odhaduji v horizontu dvou až tří let. Chci zvyšovat dobrou personální politikou kvalitu výuky, rád bych dokončil proces vytváření odpovídajícího zázemí pro výuku, vybavil školu moderní didaktickou technikou, pokud to finanční zdroje umožní, dojde ke změnám i v interiéru školy, chci o dění ve škole komunikovat i se studenty 2 / 16
5. Před třemi lety se otevřela první třída Ekonomického lycea, letos se již otevřely třídy dvě. Nemáte strach, že by mohlo Ekonomické lyceum vytlačit standardní obor Obchodní akademie? Nemám. V žádném případě. Myslím, že dvě třídy lycea jsou maximum. Jsme domluveni s naším zřizovatelem, Středočeským krajem, na tom, že operativně budeme měnit poměr mezi OA a EL dle zájmu uchazečů, ale jen v poměru 2-2 nebo 3-1, samozřejmě za předpokladu otevírání čtyř tříd v prvním ročníku studia. Pořád školu vnímám tak, že jsme především obchodní akademie. 6. V loňském roce se projednávaly možnosti otevření vysoké školy v Mladé Boleslavi. Rok uplynul a vypadá to, že se nic neděje..jak to tedy je? Děje se, děje. Aktuálně jsou všechny potřebné materiály nutné pro vznik Středočeské veřejné neuniverzitní vysoké školy v definitivní podobě na krajském úřadě. Další cesta projektu je legislativní rada vlády, vláda, parlament. V připravených materiálech pořád existují naší školou připravené obory finanční řízení a ekonomika obchodního podnikání. Velkým otazníkem je, jestli v této podobě tyto obory projdou přes akreditační komisi. Nedokáži říci, jestli od roku 2006, 2007 nebo ještě o rok později, případně jaké obory projdou akreditací, nicméně jsem přesvědčen, že bakalářská forma studia se v Mladé Boleslavi v určité časové perspektivě, odhaduji do tří let, objeví. 7.Na začátku roku jsme od našich třídních mohli slyšet, že pokud je nám více než 18 let, že se můžeme nechat zvolit do školské rady, ale co už nám neřekli, je, co je vlastně ta školská rada? Školská rada je jakýmsi kontrolně-poradním orgánem školy. Její vznik je definován školským zákonem a z tohoto zákona rovněž vyplývá, že my budeme mít dokonce dvě šestičlenné rady. Jednu pro OA a druhou pro VOŠE. V radě jsou paritně zastoupeni pedagogové, studenti nebo jejich zákonní zástupci a zástupci zřizovatele. Rada se schází minimálně 1x za školní rok. Volby do obou školských rad připravujeme na měsíc listopad a s náplní činnosti rady i s mechanismem voleb budete včas seznámeni. 8.V loňském roce byly dva maturitní plesy a přineslo to sebou řadu výhod a nevýhod. Kolik bude tedy plesů letošní rok? V plánu máme dva maturitní plesy. Na konci září začne standardně fungovat plesový štáb. I když jsem byl zastáncem jednoho plesu, minulý rok ukázal, že pořádání dvou plesů má své nesporné výhody. V domě kultury bylo volněji, nebyla tam obvyklá tlačenice, prostě zdálo se to takové pohodovější. Myslím, že u modelu dvou plesů bychom měli zůstat. Zuzana Vávrová 3 / 16
Ptali jsme se... Za 1.ročník, Honzy Fanty Jaké jsou tvé první dojmy na této SŠ? Popř. co se ti líbí-nelíbí? Jsem spokojenej, je to tady dobrý. Adapťák se vydařil a už se těším na náš lyžařský kurz. 2.roč., Andrey Šiškové Co ti dala tato škola po prvním roce studia? Myslím, že mi dala mnoho přátel, i díky tomu jsem si našla brigádu. A... jsem chytřejší. 3.roč., Báry Pokorné Co jsi díky této škole získala během dvou zde strávených let? Hm... získala jsem nové vědomosti a poznala jsem nové lidi. Po dvou zde strávených letech jsem zjistila, že obchodku bych dále nestudovala. 4.roč., Petra Holčíka Studuješ na OA již 4.rok, co se za tu dobu u tebe změnilo? Co ti tato škola dala? Trochu jsem se změnil, ale spíše jsem zůstal stejný. Zdokonalil jsem se na PC. A bojíš se maturity? Co po ní? No strašně... (smích). Chtěl bych zkusit VŠ. Jaký styl hudby poslouchaj í 24% studenti? 44% 32% rock, pop hip hop a r'n'b reggae, ragga jungle Anna Nebeská 4 / 16
Chvilka k zamyšlení... Zuzaně Navarové (18.6.1959-7.12.2004) Ta, jež mě svým zpěvem zas vrátila o pár let zpátky, hlasem těch textů utkvěla mi v srdci z památky. Světlo a tma teď to jsem já, už zhasnu - - vždyť vím, že jsi bojovala, jak se má! NAŠE MLÁDÍ Mládí plné života čerpá vše z každičkého dne, Mládí touží po nezištném a nebere si servítky, Mládí ví, co je to prožívat, Mládí neví, že skrývá naivitu, však Mládí pozná a zaželí! Mládí mučí hledání sama sebe, Mládí se vysmívá stáří, však Mládí pozná váhu stáří a zapláče, jako zapláče ten, jenž ho štěstím do kolébky dával a se smutkem pohřbil! Anna Nebeská 5 / 16
A o čem přemýšlíte vy? Občas nemám co na práci a jen tak ležím, koukám do stropu, nechávám myšlenky volně plout hlavou a napadne mě, co když už za rok nebudu naživu? Nebojte, to nejsou žádné depresivní vyhlídky na předčasné úmrtí. Smrt je věc, která jednou potká každého z nás, tak proč se bát o ní mluvit? Většina lidí ignoruje skutečnost, že jednou zemřou. Ale je to tak. Všichni víme, že se jednou dostaneme na onen svět, ale co kdybychom věděli, KDY se to stane? Co kdyby právě mně zbýval jeden rok života? Tak jako lékaři oznamují nevyléčitelně nemocným pacientům jejich časový výměr tady na Zemi, i já bych věděla, za jak dlouho zemřu. Jeden rok, 12 měsíců, 52 týdnů, 365 dní je úplně fuk, jak tuhle dobu vyjádříme. Je to hodně? Málo? Stihnu do smrti všechno zařídit? Omluvit se těm, kterým jsem ublížila, odpustit lidem, kteří ublížili mně, udobřit rozhádané vztahy? Najdu skutečnou lásku? Zůstanu tam, kde žiji, nebo se odstěhuji pryč? Do města, na venkov? Utratím všechny své peníze? Skončím se školou? Vrhnu se na adrenalinové sporty? Otázek k zamyšlení se nabízí hodně. Jedny člověku přijdou až absurdní, jiné neskutečně důležité. S čím jen začít? Chtělo by to trochu zpomalit životní tempo, v jehož nebezpečně rychlém spádu se v posledních letech nechá bez odporu unášet náš moderní a pokrokový svět, ale zároveň neztrácet čas, který mi zbývá. Prožít každý den jako by byl poslední. -- Vždyť jeden den je jako druhý. Jsou si tak podobné, stereotypní, že na konci roku splynou v jeden. Přestat mít strach. To je ono! Nebát se udělat to, co skutečně chci. Nepřemýšlet o tom, co na to řeknou ostatní. Další návrhy, jak si pořádně užít život, nechám na vás. Jen prosím, mějte na paměti, že váš příští nádech může být posledním. Eva Krajová 6 / 16
PROČ JEZDIT S HELMOU? Je mi osmnáct, ale rozum mi nepřidává stáří, nýbrž zkušenost. Ročně najedu na kole kolem patnácti set kilometrů, tudíž něco jako helmu mám. Dokonce jsem ji i nosila, ovšem za předpokladu, že jsem na kole seděla v cyklistickém dresu. Za každých jiných okolností jsem si s ní připadala jako trubka. Příležitostí, kdy jsem na kole jela bez helmy, bylo opravdu hodně a sama jsem dobře znala všechna rizika. Věděla jsem, co se může stát, ale také jsem věděla, že mě poučí jedině vlastní zkušenost. Poučila mě. Jednou jsem jela vyprovodit svou setru na kole do Prahy. Nevím, jestli by se něco změnilo, kdyby se mnou jela nazpátek, ale nejspíš ne. Na zpáteční cestě jsem jela z kopce a neviděla výmol. Výmol mě vyhodil do vzduchu, já jsem se lekla a po dopadu pořádně zmáčkla brzdy. Celou tu dobu jsem věděla, co se stane, ale netušila jsem, jak to dopadne. Přelétla jsem řidítka v pětačtyřiceti kilometrové rychlosti. Letěla jsem já a po mně kolo, které mi přistálo na hlavu asi z dvoumetrové výšky. Pak bylo chvíli ticho, zář a pak jsem tam byla já, dva muži, záchranka, černý vůz, pytel a rakev. Pochopila jsem to. Na spáncích jsem měla krev. Spoustu krve. Na hrobě bylo napsáno: Zemřela mladá, ale ne ráda. Ležela jsem na silnici. Okolní svět jsem pozorovala jen tak z dálky. Jako bych do něj ani nepatřila, a přesto jsem věděla, že ještě nejsem mrtvá. Nechtěla jsem zemřít. Pak jsem ležela v nemocnici. Myslela jsem. Myslela jsem na spoustu věcí, ale mé myšlenky se nedokázaly spojit s mým tělem. S tím, co jsem chtěla udělat a naopak neudělat. Myšlení bylo mimo moje tělo a tělo mimo moje myšlení. V nemocnici jsem už zůstala napořád. Otevřela jsem oči a zjistila, že vidím. Nadechla jsem se a zjistila, že dýchám, i když to dost bolí. Cítila jsem na svých zádech a nohou kolo a zjistila jsem, že mé tělo reaguje. Všechno mě bolelo a já zjistila, že žiji. Dva muži ke mně přiběhli a páčili mi kolo z hlavy. Měla jsem helmu a hlava byla celá. Byla jsem sedřená, ale to nebyl důvod, proč jsem brečela. Nebrečela jsem tou bolestí, kterou jsem cítila na těle, ale štěstím. Štěstím, že měla jsem helmu. Štěstím, že nejsem mrtvá. Štěstím, že nejsem zmrzačená, a štěstím, že zítra ráno vstanu, ucítím vůni kávy, uvidím úsměv svojí mámy, ochutnám domácí pomazánku, spálím se horkým čajem, uslyším školní zvonění a pak o tomhle všem napíši. Jedna moje profesorka říká: Lepší je být chvíli trubka v helmě, než celý život bez ní. Teď už to chápu a bez helmy nevyjedu ani na nákup. Vím, že nikoho tímto chabým pokusem nemůžu přesvědčit, aby jezdil v helmě. Já sama bych nikdy kvůli jednomu článku nezměnila své nerozvážné, mladé a hloupé názory, na které má každý z nás nárok, ale tahle zkušenost mi přidala pár let a já vám jen chci říci, nechtějte tak zbytečně brzo opustit tenhle svět. Zuzka Vávrová 7 / 16
Jak jsem se chtěla stát správnou plážistkou Letošní dovolenou jsem trávila opět aktivně. Pěkně se svojí sestrou, kamarádem Tomášem a dvacetikilovou krosnou na zádech jsem zdolávala vrcholky Pyrenejí. Ale co se nestalo. Sestra si pátý den zvrtla kotník a my jsme museli jet k moři. Z auta jsme vyndali starou roztrhanou deku a lehce ji rozprostřeli na španělské pláži. Na pláži byl maličký kousek stínu a my usoudili, že je poněkud horko, a tím pádem dáme deku tam. Dále jsme se rozhodli jít se koupat. Jemně jsme čichali slanou vůni moře a pomalu si uvědomovali, že tohle už jsme pěkně dlouho nedělali. Tohle. Přesněji ležení na pláži, koupání se v moři a stavění pískových hradů. Zlehka jsme strčili své nožky do vody a ucítili, že je studená. Musím přiznat, že nebyla studená jako ledovcová jezera, ale jistý závan chladu tam vážně byl. Dále tam plavaly řasy. Na plavbu řas v moři nejsme zvyklí a na koupání v plavkách také ne. Tam nahoře v horách jsme se koupali (myli) jen tak a byli jsme dost spokojení. Po dlouhé chvíli váhání jsme se rozhodli, že do vody musíme prostě skočit. Jiné východisko nebylo. Přemístili jsme se tedy na ohromné balvany, ze kterých jsme chtěli ladně vklouznout do vody. Já jsem si ovšem uvědomila, že to ladné vklouznutí do vody nebude jen tak, neboť tzv. šipku neovládám. Pod záminkou namočení, a tudíž osolení mých vlasů jsem se vrátila zpět na původní místo a do vody jsem šla jednoduše pomalu. Musela jsem se prodrat hejnem řas a hejnem malých dětí, až se mi podařilo doplavala k sestře a k Tomášovi, kteří seděli na kamení a tázali se, jestli tam stačím. Tato otázka byla pro ně nezbytná, protože se báli, že při skoku do vody by si mohli roztříštit lebku o kámen, který viděli pod vodou. Bála jsem se šlápnout na dno, neboť jsem nevěděla, co tam na mě číhá, a tak jsem zbaběle zalhala, že tam nestačím. Čímž jsem vědomky i nevědomky pouze kvůli mému strachu vydala sestřin i Tomášův život všanc. Nakonec jsem měla štěstí, vážně jsem nestačila a sestra i Tomáš skok přežili. Jenže tímto skokem jsme se všichni nalokali slané mořské vody, a proto jsme pěkně rychle moře opustili. Došli jsme na deku, kde jsme si hodlali jako správní lidé na dovolené pěkně hovět. Ale deka byla ve stínu a na nás padla zima. Znovu jsme tedy deku přemístili, tentokrát ale na slunce. Lehli jsme si. Leželi jsme klidně asi tak patnáct sekund. Pak se nás začal zmocňovat zvláštní pocit. Ten pocit byl celkem prostý, byla to dobře známá nuda. Opatrně jsem tedy pozorovala ostatní kolem ležící. Byli jiní. Takoví spokojení a na rozdíl od nás uvolnění. Dále jsem s nechápáním a možná trochu i s obdivem pozorovala jejich perfektní plážové vybavení. Měli vše. Stan, karimatky, nafukovací lehátka, lopatky, bábovičky, chladicí boxy s nápoji a plážové hry, jejichž nepochopitelná pravidla jsem dodnes nepochopila. Naše plážové vybavení bylo: jedna stará roztrhaná deka z auta, teplý Tang a tři knížky od Michala Viewegha. Možná jen kvůli těm třem knihám jsme to u moře vydrželi celý den. Já řeknu celý den a ti plážisti říkají jenom den. Byla jsem z toho zmatená. Trochu jsem se styděla, že nedokáži relaxovat jako ostatní turisté. Po návratu domů do Čech jsem se rozhodla, že už nikdy nechci být takhle zaskočená. Moc dobře vím, že tohle nebylo naposled, co jsem se omylem ocitla na pláži. Usmyslela jsem si, že s tím tedy něco udělám. Natrénuji to. Stanu se správnou plážistkou. Hned po návratu jsem začala. Připravila jsem si baťůžek. Zabalila jsem do něj vše potřebné: opalovací krém, vychlazenou minerální vodu, lopatku, sušenky, hřeben, velkou osušku a pro jistotu dobrou knížku. Po této kvalitní přípravě jsem nasedla na své kolo, které mě ovšem v tílku a v sukni nemohlo poznat, neboť na něj nasedám výhradně v cyklodresu, a vyjela jsem k nedalekému rybníku. Bylo trochu chladno a trochu pod mrakem, ale ani to mě rozhodně neodradilo od mého předsvědčení stát se plážistkou. U rybníka nebyl nikdo, vlastně se ani nedivím, bylo asi patnáct stupňů, avšak mně to nevadilo, měla jsem alespoň klid na trénink. Roztáhla jsem si svou velkou osušku na trávu, namazala se opalovacím krémem s vysokým faktorem, vyndala ledovou láhev a otevřela sušenky. Poté jsem se rozhodla jít stavět hrad. Vzala jsem tedy lopatku a začala. Problém byl asi v materiálu. U rybníka nebyla zrovna písčitá pláž a já jsem se pokoušela postavit svůj vysněný hrad z bahna. To bahno dost smrdělo. Já jsem taky smrděla a nakonec jsem začala smrdět i sama sobě, což překonalo možnou hranici snesitelnosti, kterou jsem si nasadila kdysi dávno na Ukrajině. Vydala jsem se pro to tedy do vody. Skočila jsem do ní. Nebyla to elegantní šipka, ale naštěstí tu nikdo nebyl. Umyla jsem se sice od bahna, ale za to jsem neplavala mezi kry, jak tomu bylo v horách, ale mezi sinicemi. Voda taky dost smrděla, 8 / 16
raději jsem vylezla. Trochu jsem se třásla zimou, neboť bylo pod mrakem. Dostala jsem žízeň. Napila jsem se tedy vychlazeného pití, které jsem doma vychladila až do podoby zcela zmrzlé a teď z ní byla ledová tříšť. Po napití jsem propadla mírné zimnici a malé depresi. Rozhodla jsem se, že si spravím náladu sušenkami, ale v nich se mi už producírovalo hejno mravenců. Uchýlila jsem se tedy k poslední záchraně mého odpočinku na pláži - ke knize. Z počátku to vypadalo docela nadějně, celých pět minut jsem ležela bez hnutí a tiše si četla, ale pak se z té černé oblohy spustil ohromný déšť a já jsem rychle schovala knihu a ujížděla domů. Tam jsem pak musela vyléčit zvýšenou teplotu horkým čajem a plážovou depresi padesátikilometrovou projížďkou na kole. Po mé úspěšné rekonvalescenci jsem se rozhodla nevzdat se a zkusit to znovu. Znovu se stát správnou plážistkou. Z minulého pokusu jsem se chtěla vyvarovat hned několika chybám, a tak jsem si nevzala opalovací krém s vysokým UV filtrem ani sušenky a lopatku jsem nechala doma. Láhev s pitím jsem chladit vůbec nedala. Pro jistotu jsem změnila i rybník, u kterého jsem se již jednou, ale marně pokoušela stát se plážistkou. Dojela jsem k rybníku. Bylo tam mraky lidí, neboť teplota se vyšplhala až ke pětatřiceti stupňům celsia. Místo ve stínu jsem nezískala, i když jsem tomu chlapci nabízela, že mu ukážu své poprsí. Lehla jsem si tedy pěkně na slunko a vyndala flašku s pitím. Chtěla jsem se napít, ale voda v ní se pomalu začínala vařit. Rozhodla jsem se jít tedy do vody. Byla také plná sinic, ale tentokrát když jsem z ní vylezla, tak jsem se osypala namístě. Posledně jsem se alespoň osypala až doma. Do vody už jsem pak raději nešla. Byl tam perfektní písek. Spousta lidí stavěla hrad, ale já jsem neměla lopatku a nikdo mi ji nechtěl půjčit. Zklamaně jsem tedy odešla na deku, napila se své vařící vody a vyndala z batohu knížku, kterou jsem si naštěstí vzala s sebou. Nikdo si se mnou nechtěl povídat a tak jsem si četla. Přečetla jsem celou knížku a slunce pořád dost pálilo. Nebyla jsem namazaná. Za chvíli jsem cítila své spálení. Nechtěla jsem ale jen tak vyměknout a vzdát se dříve než ostatní plážisti. Vydržela jsem. V devět večer u rybníka nebyl nikdo a já jsem mohla domů. Dojela jsem domů hladová, protože jsem neměla nic k jídlu ze strachu z mravenců, dehydrovaná, protože jedna flaška horké vody na celý den nestačí, osypaná z vody a spálená od slunce. Maminka mě poslala s tím osypáním ke kožní. Paní doktorka prohlásila, že to přežiji, ale že jsem utrpěla popálení prvního stupně. Sama mi nechtěla věřit, že to mám od sluníčka, a obviňovala mě z usnutí v solárku. Za týden jsem se sloupala, zmizela mi vyrážka a napravila se i má dehydratace. Jenom jsem si ještě musela vyléčit svou depresi z nového neúspěchu. Zase jsem se nestala tou správnou plážistkou. Depresi jsem tentokrát vyléčila osmdesáti kilometry na kole v těžkém terénu. Dřív jsem lidi, jako jsou plážisti, odsuzovala a nechápala je. Teď je obdivuji a snažím se je pochopit. Doufám, že se mi to jednou povede a že i já se stanu správnou plážistkou, ale než se tak stane, je dost možné, že najedu ještě stovky, možná i tisíce kilometrů. Zuzka Vávrová 9 / 16
Adaptační kurz V letošním školním roce se po druhé konal adaptační kurz pro 1. ročníky v Borovici. Rozdělení bylo po dvou skupinách. První jela 1.B a 1.D a druhá 1.A a 1.C. Já měla možnost účastnit se druhého termínu jako studentka 1.A. Po příjezdu do areálu jsme všichni čekali na verdikt profesorů, jak nás rozdělí do pokojů. Naštěstí se naše největší obavy nevyplnily a nechali nás bydlet podle našich představ. Po nezábavném, úmorném nastěhování a vybalování nás čekal oběd. Sice se dalo zaslechnout, že tu nevaří dobře, ale co jsme tu zažili, určitě nezapomeneme. Jídlo, jestli se tomu dá tak říkat, bylo tak zajímavé, že někteří žáci ztratili i pár kilo na váze. Největší úspěch však měl chlorový čaj, to byla opravdu,,výborná tečka po jídle. Mysleli jsme, že jídlo bylo to jediné zlo, co nás mohlo potkat. Bohužel jsme se pekelně mýlili. Po ranním probuzení jsme zjistili, že venku prší. S úsměvem na obličejích a plni elánu jsme čekali, že dneska se tedy ranní rozcvička konat nebude. Ale to jsme se zase šeredně spletli. Nejenže byla rozcvička, ale museli jsme jít do plavek a v 10 C, v dešti a naboso, si dali kolečko kolem areálu a pár cviků. To byl opravdu zážitek. Úkolem tohoto kurzu bylo samozřejmě sblížení třídy, tudíž jsme se různým hrám nevyhnuli. Účastnili jsme se skupinových poznávacích akcí pod laskavým dohledem přítomných psycholožek. Nejvíce, co nás však trápilo, byl signál. Protože jsme moderní děti, tak je samozřejmost, že bez mobilu nedáme ani ránu. Proto vždy když bylo volno, šel někdo hledat signál, buď z okna, nebo na kopeček. A tak probíhal celý kurz. Trávil se hrami, povídáním na pokoji, koupáním v bazénu a setkáváním u psycholožek. Však co se podle mě nejvíce povedlo, byl poslední večer. Dostali jsme bojový úkol secvičit čtyři scénky, dvě z nějakého filmu a dvě z nějaké soutěže. My si vybrali pro tuto příležitost Pelíšky a Slunce seno, jahody. Ze soutěží Riskuj a jako největší pecku VyVolení - vyřazování, kde největší potlesk dostal Emil (Markéta) a jeho bobr v podpaží. Dále s Reginou (Jana), která zase předvedla úžasnou hádku kvůli dobru a zlu. Za tyhle výkony jsme dostali od našeho třídního, pana profesora Hašlara, upřímnou pochvalu provázenou širokým úsměvem. Tímto skončil náš adaptační kurz, který podle mě splnil všechny své účely. My jsme se vrátili do civilizace a vrhli se do náročného života středoškoláků. Verča Kočová Spokojení studenti 10 / 16
Našli jsme pro vás pár zajímavostí v kronice naší školy (1914 1927): 1916 1917 Utužení zdraví a tělesnému rozvoji velmi prospívají vycházky a výlety do přírody, kterých letos bylo více než jiná léta pořádáno. S vycházkami do přírody spojuje se též prohlídka měst, památných budov, továren a j. velkých závodů, čímž rozšiřuje se duševní obzor žactva, žáci učí se poznávati svou krásnou vlast, tříbí své smysly pozorovací a chápací a učí se čerpati ryzí radost z krás přírody a děl uměleckých. 1920 1921 Mírná zima letošní učinila pobyt ve třídách snesitelným. Bylo sice uhlí tolik, kolik se potřebovalo, leč kamna v některých třídách jsou nedostatečná a při větších mrazech by nevyhřála třídy na potřebnou pro práci míru. Pravidelná práce školní nebyla letos ničím rušena a trvala plných 10 měsíců. Kázeň školní udělala pokrok, prospěch poněkud se zlepšil v I. roč. jinošském, za to ale v dívčích třídách ukázaly se klesající schopnosti, slabší příprava i nedostatečný vývin tělesný. Z d r a v o t n í s t a v profesorského sboru byl méně uspokojující. Ředitel onemocněl infekční nemocí a 3 týdny nebyl ve škole, též jiní členové sboru churavěli. 1923 1924 T ě l e s n á v ý c h o v a ž á k o v s k á. Na sport nemají studující obchodních škol času. Trochu hrají kopanou, bruslí, plavou a jezdí na kole, které jest však více vozidlem než sportovním nástrojem. 1925 1926 Z d r a v o t n í s t a v profesorů se zlepšil. Prof. Josef Rošt se zotavil ze své choroby tak dalece, že mohl vyučovati normálnímu úvazku. Ostatní profesoři těšili se plnému zdraví, takže mohli vyučovati pravidelně po celý rok v plné svěžesti. Vzdě lávací a osvě tová mimoškolní č innost ústavu. Žactvo ústavu účinkovalo zpěvem, hudbou a jako ochotníci při rozličných produkcích v místě i na venkově. Zvláště významnou událostí uplynulého školního roku stal se zájezd studujících do severní Itálie o velikonočních svátcích. Zájezd setkal se s nejlepším výsledkem a vryl se trvale v paměť všech účastníkův. (zpracovala Eva Krajová) 11 / 16
Září v záři úsměvů :o)... a teď nemám na mysli ten úsměv, který na našich rtech vyvolal začátek školního roku, ale mám na mysli úsměvy filmové. Od 10. do 17. září se totiž v Mladé Boleslavi konal 3. ročník Festivalu evropských filmových úsměvů. Ředitelem letošního festivalu se stal Lubomír Lipský. Každý den jsme mohli v sále Škoda Auto muzea zhlédnout denně dva, někdy tři filmy. Za zmínku stojí určitě předpremiéra filmu Doblba, dále pak film Skřítek nebo Sluneční stát. Všechny filmy byly za tzv. lidovku, jednotná cena byla 30 Kč na jeden film, což je myslím v porovnání s kinem dost podstatný rozdíl. Repertoár byl opravdu široký, byl tvořen šesti českými a osmi zahraničními snímky, například z Francie, Španělska, Nizozemí a Polska. Já jsem si z té pestré nabídky vybrala maďarský snímek,,zastavte matku Terezu! Hlavní hrdinka filmu Kata je hodně podobná žena jako Bridget Johnesová. Její přítel se dozví, že ho Kata podvedla, ve stejný den ji vyhodí z práce a vše se jí začne hroutit, všechny její kamarádky jsou šťastně vdané a ona pořád nic. Ale Kata neztrácí odhodlání a snaží se najít práci i novou lásku. Když se ale konečně sblíží s úspěšným podnikatelem a zároveň jejím zaměstnavatelem, pozná, že život plný luxusu není nic pro ní. Nakonec zjistí, že tu pravou lásku měla celou tu dobu na očích... Film mě zaujal hlavně tím, že i když je to taková ta krásná pohádka, nebyl to ten okoukaný slaďák s dojemně trapným happyendem. Bylo to prostě vystiženo jinak, než jak to známe ze Západu. Herečka, která ztvárnila roli Katy, si odnesla cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Sláva vítězům... Hlavní cena: Go for Zucker (Německo) Cena za evropský film: Lži a proradnosti (Francie) Cena za český film: Román pro ženy Zuzka Rylichová 12 / 16
Jak jsem zdrhla z fesťáku O tom, že počasí letošního léta překazilo plány snad každému, nemusím nic povídat. Mně ale narušilo hned dvě slibné akce tohoto léta. První se konala hned na začátku léta, festival Rock for People, snad nemusím nikomu představovat. Byly tři dny do vysvědčení a mě napadla ta super myšlenka, jak oslavit konec školy. Pojedeme do Brodu! To bych ani nebyla já, abych svými sliby a představami neukecala alespoň většinu těch, se kterými jsem ten super začátek léta chtěla strávit a vše nasvědčovalo tomu, že se sešla přímo výjimečná parta lidí. V den D se nám po hodině přerovnávání podařilo naložit všechna zavazadla včetně grilu a dvou ledotašek napěchovaných jídlem. Kamarádova felicie s pěti cestovateli rázem klesla nebezpečně nízko. Zbytek bandy už se vezl hodinku ve vlaku a my mohli vesele vyrazit směr Brod. I přes několik potíží kvůli špatné orientaci v mapě jsme přece jenom dorazili, davy lidí přicházely k místnímu stadionu. Všude super nálada a slunce pálilo jako o život. Hned na začátek jsem dostala famózní nápad, půjdeme postavit stany, než se pánové rozsedí a dají si pár piv. Popadli jsme stany a zamířili ke stanovému městečku. Šli jsme asi deset minut takovým úzkým oploceným pruhem plným stanů, nikde ani jediný metr místa. Najednou se před námi otevřela louka asi dva hektary velká a na ní snad tisíc stanů. Nakonec se i pro nás našel malý plácek. Tak bydlení je hotové a jdeme se bavit. Můj mírně společensky unavený kamarád se odpotácel do stanu o chvíli dřív než já. Až na mě také spadla únava, samozřejmě ne ta společenská. Takže teď mě čeká ten nejtěžší úkol, najít v naprosté tmě stan. Všude to vypadalo naprosto stejně, stan jako stan, a tak jsem po půl hodině hledání konečně našla náš fungl nový stan i se spokojeně spícím kamarádem. Ráno mě probudil zvláštní zvuk. Kap, kap, kap. Vystrčila jsem hlavu ze stanu a první, co mě praštilo do očí, bylo nebe černé jako uhel a šňůry vody, které se valily dolů. Tak to je gól, nálada se hned otočila o sto osmdesát stupňů. Vklouzla jsem do svých navlhlých botasek a šla hledat místo, kde si můžu provést ranní hygienu. Následovala snídaně v jedné z kaváren. Situace se hodinu od hodiny zhoršovala. V poledne už jsem měla boty celé zabořené v bahně (a to mi chtěl můj drahocenný kamarád moje zimní botky vyhodit z auta, že prý zbytečně zabírají místo). Naštěstí mám tak hodné přátele, že mi v místním smíšeném zboží koupili pláštěnku, neboť moje šusťáková bunda už se dala ždímat a z vlasů mi stékaly kapky vody na tvář. Připadala jsem si jako ve špatném filmu, stála jsem tam uprostřed pláně, kde se ještě včera bavily tisíce lidí, a sledovala tu neuvěřitelnou spoušť. Dvaceticentimetrová vrstva bahna pokrývala celou tu ohromou plochu, k dolnímu parketu stékal potok vody, přes který dali organizátoři jakási prkénka, jež měla sloužit jako lávky. Lidé padali po té kluzké hmotě jeden přes druhého a některým méně zdatným už byly vidět jen oči. Pokud chtěl někdo navštívit WC, musel nejdříve přebrodit kaluž vody, která sahala ke kotníkům. Tisíce lidí se mačkaly v hospodách nebo v cirkusovém stanu pod pódiem. Skupinka lidí opodál to pojala trochu z jiné stránky a pořádali zápasy v bahně. Absolutně nejvíc mě dostávala ta beznaděj, že se nebylo kam schovat a kde si usušit věci. Půjdu se převléknout do stanu, po půl hodině cesty, kdy moje chůze připomínala tučňáka, a po pouhém jednom pádu, jsem se skácela do stanu a zavřela oči. Ale jak jsem se tam skácela, tak jsem ještě rychleji vyskočila a rozhlédla se po našem skromném příbytku, po stranách stékala voda a kapala přímo na můj spacák, místo aby mě nyní trochu ohřál, připomínal mokrou školní houbu, kterou po sobě házeli spolužáci na základní škole. Pánové a dámy, tohle je konec, už nemám ani kde spát. Nejvíc mě děsila představa, jak se dostanu večer do stanu, kombinace naprosté tmy a bahna ve kterém se nedalo chodit, není to pravé ořechové. Nakonec mě vysvobodil majitel auta, který sám navrhl odjezd domů. Sice nás to mrzelo, ale za těchto podmínek jsme prostě museli balit také. Bylo to nejbleskovější balení v životě. Všechno jsme samozřejmě pečlivě vyždímali, na sedačku dali pláštěnky otočené naruby. Boty s nánosem bahna jsme museli dvakrát 13 / 16
vytahovat z pečlivě uzavřené igelitové tašky, poněvadž jsme museli našeho Šemíka ještě vytlačit z parkoviště a úprkem domů Jedno ponaučení jsem si z toho přece jen vzala a na příští rok jsem si pořídila překrásné holinky a kvalitní pláštěnku žluté barvy, takže za rok už mě nic nezaskočí. Zuzka Rylichová Zuzka Vávrová šéfredaktorka stojí za všemi myšlenkami, hlavní pilíř celého časopisu. 14 / 16
Honza Slouka grafik má na starosti s konečnou podobu časopisu. Ondra Holas fotograf pro exkluzivní fotku udělá cokoliv. 15 / 16
Zuzka Rylichová redaktorka kultura je jejím koníčkem. Eva Krajová redaktorka I v bulvárním tisku se dá najít námět na článek do školního časopisu. 16 / 16