Jméno: Jan Kotěra Otec: Antonín (nár. česká) Matka: Marie (rozená Voglová; nár. německá) Datum narození: 18. 12. 1871 Místo narození: Brno Datum úmrtí: 17. 4. 1923 Místo úmrtí: Praha Studium: Stavební průmyslová škola v Plzni, Akademie výtvarných umění ve Vídni u profesora Otto Wagnera Kariéra: Člen a předseda SVU Mánes, profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze (1898 1910) a Akademie výtvarných umění tamtéž (1910 1923) Žáci: Josef Gočár, Pavel Janák, Otakar Novotný, Ladislav Machoň, Bohuslav Fuchs, František Lydie Gahura a početná řádka dalších Spolupracovníci: Stanislav Sucharda, Jan Preisler, František Kysela, Jan Štursa a další Zvláštní znamení: zakladatel moderní české architektury Kotěrův autoportrét
Kotěrovo entrée v Praze: Peterkův dům na Václavském náměstí, rok 1900. Nadšené přijetí ze strany přátel, drtivá kritika ze strany konzervativního křídla: Jako by to pes voblízal. Sousední dům Občanské záložny od Aloise Dlabače byl postavený ve stejné době. Rozdíl mezi Kotěrovou střízlivou secesí a historizující neorenesancí je více než patrný. Černá madona nad vstupem byla první spoluprací Jana Kotěry se sochařem Stanislavem Suchardou.
Situace na Václavském náměstí kolem roku 1900: Národní muzeum od Josefa Schulze dostavěné v roce 1891 ve stylu neorenesance někdejší hotely Arcivévoda Štěpán a Grani z let 1903 1905 jako mistrovská díla secese palác italské pojišťovny od Friedricha Ohmanna z roku 1895 v historizujícím stylu neobaroka a pomník Svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka, který sice započal práci v roce 1894, avšak dokončil ji až v roce 1913.
Jan Kotěra v Praze a okolí postavil v prvních letech své tvůrčí dráhy několik vil. Jeho první pražskou vilou byla Trmalova vila z roku 1903, při které se nechal podobně jako Dušan Jurkovič inspirovat nejen secesí, ale i lidovými motivy. Dnes v Trmalově vile sídlí Kotěrovo centrum architektury a hosta přivítají pomyslným chlebem a solí
a prohlídkou interiéru vily se vstupní schodišťovou halou
a Kotěrou navrženým lustrem.
Trmalova vila byla navržena nejen moudrou hlavou, ale i milým srdcem.
Větší veřejné zakázky však Kotěra našel mimo hlavní město, v Hradci Králové. První z nich byl Okresní dům z roku 1904. Architekt podobně jako u většiny svých staveb spolupracoval se sochařem Stanislavem Suchardou a malíři Janem Preislerem a Františkem Kyselou.
Vrcholem rané Kotěrovy tvorby ve znamení secese se stal prostějovský Národní dům slavnostně otevřený v roce 1907. Bezesporu se jedná o jeden z nejvýznamnějších secesních klenotů na Moravě.
Na stavbu Národního domu v Prostějově odkázali peníze první český starosta města Karel Vojáček s manželkou Karlou. Na jejich památku se dnes náměstí, na kterém Národní dům stojí, jmenuje Vojáčkovo náměstí a je na něm i památník od Jana Kotěry a sochaře Bohumila Kafky. Prostějovskému průmyslníkovi Františkovi Kováříkovi Jan Kotěra doporučil pro stavbu vily architekta Emila Králíka. O tom, že to byla nejlepší volba, se můžeme přesvědčit ještě i dnes.
Ve stejné době jako Národní dům, tedy kolem roku 1907, uzavřel Kotěra své první období i stavbou vily s ateliérem pro svého přítele sochaře Stanislava Suchardu. Vila se dodnes nachází v pražském Bubenči a chameleonsky se proměňuje se střídáním ročních období.
Dnes ve vile žije vnučka Stanislava Suchardy se svým synovcem a jeho rodinou. Zřizují Nadaci Stanislava Suchardy a velmi mile návštěvníka provedou vstupní halou a usadí do Kotěrou zhotovené jídelny.
Návštěvník tak může vidět cennou sbírku děl Stanislava Suchardy a jeho přátel, které však nejsou muzejními exponáty. Potomci sochaře s těmi díly žijí a váže se k nim řada jejich vzpomínek. Stanislav Sucharda v ateliéru sousedícím s domem mohl zhotovit sousoší pro pomník Františka Palackého, který byl odhalen v roce 1912. Ve vstupní schodišťové hale tak je možné se setkat s architektem vily Janem Kotěrou, jak jej zvěčnil Edvard Munch.
V pražské čtvrti Bubeneč v těsné blízkosti Suchardovy vily již stály vlastní vily architektů Jana Kouly z roku 1896 Po dostavbě Suchardovy vily do této venkovní galerie architektury přibyla vila právníka Jana Náhlovského od Dušana Jurkoviče. a Karla Vítězslava Maška z roku 1902.
Jan Kotěra se po svém příchodu do Prahy nevěnoval jen navrhování domů. Vyučoval, publikoval, navrhoval hrobky, ale také kolejová vozidla pro dopravní podnik města Prahy, toho času Elektrický podnik královského hlavního města Prahy. Navrhl třeba salónní vůz.
Kromě samotných domů navrhoval bytové interiéry a nábytek.
Již raná tvorba Jana Kotěry se v porovnání s tehdejší architektonickou produkcí vyznačovala střídmým užíváním ornamentů. Po roce 1907 pod vlivem holandské architektury od dekoru zcela upustil. Užíval režné zdivo neomítnutých cihel v kombinaci s hrubou omítkou. Nejprve si tuto novou technologii opatrně vyzkoušel na technických stavbách (vodárenské věže v pražských Vršovicích a v Třeboni).
Přesvědčen o správnosti nově vytýčené cesty postavil v tomto asketickém stylu na pražských Vinohradech vlastní vilu s ateliérem, kde po léta vyučoval své žáky.
Nedaleko Kotěrovy vily si postavil vlastní bydlení sochař Ladislav Šaloun. Součástí jeho vily byl veliký ateliér, ve kterém mohl pracovat na pomníku Jana Husa pro Staroměstské náměstí.
V roce 1910 pak Kotěra na Hradčanech postavil dvojdům pro Josefa Groha a Otakara Borůvku, ve kterém bydlel i budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Dům ozdobil reliéfy Stanislav Sucharda a bustou Charlotty Masarykové jeho bratr Vojtěch Sucharda.
Ve stejné době postavil v sousedství tohoto dvojdomu vlastní dům s ateliérem sochař František Bílek. I on použil neomítnuté cihly, avšak na rozdíl od Jana Kotěry se nebránil symbolistním ornamentům.
Styl asketické moderny Kotěra uplatnil i na dvou domech pro významná pražská nakladatelství. Nejprve v roce 1909 pro dům Jana Laichtera na Vinohradech
a v roce 1913 dům pro Mojmíra Urbánka zvaný též Mozarteum v Jungmannově ulici nedaleko Václavského náměstí.
Nejvýznamnějším dílem Jana Kotěry se však stala budova muzea v Hradci Králové. I přes četné zakázky v Praze nebylo mu umožněno v hlavním městě postavit monumentální veřejnou stavbu většího významu. Opět spolupracoval se sochařem Stanislavem Suchardou, který navrhnul dvojici alegorických soch, a s malířem Janem Preislerem.
Jan Kotěra nejenom že navrhnul do posledního detailu celý interiér
, ale také upravil nábřeží řeky Labe před budovou Muzea. Pro další architektonické úpravy města Hradce Králové starostovi Františku Ulrichovi doporučil svého žáka Josefa Gočára, který se tady uvedl nádherným schodištěm.
Kotěrova příkladu vzorně následoval jeho žák Otakar Novotný, který v Praze z neomítnutých cihel postavil dům pro grafika Jana Štence a Sequensovu vilu pod Vyšehradem v sousedství kubistické Kovařovic vily od Josefa Chochola.
Ne všichni však Kotěru následovali. V roce 1912 vznikl přičiněním mladých architektů z okruhu Kotěrovy školy specifický český unikát, kubismus v architektuře. Teoretikem a iniciátorem tohoto směru byl Kotěrův spolupracovník Pavel Janák. Josef Chochol pod Vyšehradem postavil Kovařovic vilu a nárožní nájemní dům v Neklanově ulici.
Emil Králíček na Jungmannově náměstí v blízkosti Václavského náměstí umístil kubistickou lucernu a ve Spálené ulici upravil dům s kubistickým názvem Diamant a niku pro barokní sochu svatého Jana Nepomuckého.
Ikonickou stavbou českého kubismu se pak stal Dům U Černé Matky Boží s kavárnou Grand Café Orient od Josefa Gočára. Od prosince roku 2015 se v domě nachází i expozice českého kubismu.
Ačkoliv se kubismus v architektuře ukázal být slepou uličkou a spíše sezónní záležitostí, nelze mu upřít skutečnost, že v detailech je velmi působivý.
V letech 1912 a 1913 také vrcholí secese, která ve své pozdní fázi namísto květinové dekorace také přejímá geometrické ornamenty. Na Václavském náměstí geometrickou secesi reprezentují palác Koruna, takzvané Šupichovy domy a Adamova lékárna.
Vedle asketické moderny Jana Kotěry a Otakara Novotného, kubismu a geometrické secese pak v roce 1912 dostavěný Obecní dům působil jako přezdobený a přeslazený dort. Jako nabubřelá monumentální stavba, která již vyšla z módy. Jeho autoři Osvald Polívka a Antonín Balšánek poněkud zaspali dobu. Dům byl po celé dvacáté století neustále kritizovaným pomyslným otloukánkem. Nakonec byl přeci jen vzat na milost a dnes je považovaný za vrcholné dílo pražské secese. Pravda, dílo, které mohlo být namísto roku 1912 postaveno již v roce 1902.
Jan Kotěra kolem roku 1912 pravděpodobně sám pociťoval, že se jeho strohé pojetí architektury začíná vyčerpávat a přiklonil se k neoklasicismu. Neoklasicismus představoval v záplavě nových směrů a ismů pomyslný bezpečný přístav, klidné vody na rozbouřeném moři. Přesto mu bylo umožněno postavit budovu školy architektury pro Akademii výtvarných umění v Praze, kde i po válce mohl nadále působit. Inspiroval se prvky přejatými z antiky. U mnoha architektů byl neoklasicismus spíše schematický, bez přidané hodnoty něčeho nového, originálního. Kotěra se ho vždy snažil do jisté míry umně kombinovat se svým vlastním uchopením. Postavil v tomto duchu několik vil. V pražském Bubenči například vilu Bianca pro rodinu Bondyovu První světová válka učinila konec stavebnímu rozmachu. Mnoho staveb zůstalo pouze na papíře, aniž by se stihly postavit. To nebyl jen případ Kotěrův. Po první světové válce mu byla vyčítána někdejší spolupráce s rakousko-uherským režimem, což se neblaze podepsalo na jeho duševním rozpoložení a posléze i zdravotním stavu.
Takřka po celé své působení v Praze usiloval o to postavit významnou veřejnou budovu. Pracoval tak na návrhu budovy Právnické fakulty. Několik návrhů nebylo nikdy realizováno a ke stavbě došlo až po první světové válce. Výsledná realizace však neodpovídala původním velkolepým Kotěrovým plánům. Velmi působivá je vnitřní dvorana na výšku všech pater, do které prosklenou střechou proniká denní světlo. Jan Kotěra se dostavby Právnické fakulty nedožil. Dokončovací práce učinil jeho žák Ladislav Machoň.
Se vznikem samostatné Československé republiky v říjnu roku 1918 Pavel Janák s Josefem Gočárem otočili kormidlem k novému architektonickému směru, národnímu dekorativismu. Oba Kotěrovi žáci a spolupracovníci se tak vzdálili od idejí svého učitele. Vlajkovou lodí národního dekorativismu se stala Gočárova Legiobanka, proto se mu také dostalo označení styl Legiobanky. Na budově Legiobanky s Josefem Gočárem spolupracovali sochaři Jan Štursa a Otto Gutfreund. Na výzdobě interiéru pak František Kysela. Jednalo se vlastně, vyjma sochaře Gutfreunda, o Kotěrovy někdejší spolupracovníky. Národní dekorativismus se vyznačoval obloučkovou dekorací a barevností. Působil také trochu těžkopádně. Ne všichni tento nový směr přijali bez výhrad.
Legendární architekt Le Corbusier byl například z Janákova paláce Adria notně rozhořčen. Viděl ho na vlastní oči na začátku dvacátých let, když přednášel v Kotěrou postaveném Mozarteu Gočárova budova cukrárny U Myšáka se však stala velmi oblíbenou a hojně navštěvovanou. Pravděpodobně ovšem spíše díky vyhlášeným zákuskům.
Po smrti Jana Kotěry se oba architekti vrátili k jeho odkazu. K odhalené režné cihle bez dekorace. Pavel Janák v pražské vilové čtvrti Ořechovka postavil vily pro sochaře Bohumila Kafku a malíře Vincence Beneše a Emila Fillu.
Josef Gočár z neomítaných režných cihel pak postavil školy v Hradci Králové, kde pokračoval ve výstavbě města po Kotěrovi.
Jan Kotěra zemřel 17. dubna roku 1923. V nekrologu jeden z nejmladších a nejnadanějších Kotěrových žáků Jaromír Krejcar napsal, že jméno Jana Kotěry zůstane navždy spjato s moderní architekturou první čtvrtiny dvacátého věku, s dobou, která pro příštího historika bude ranní dobou nové epochy v dějinách architektury. Jeho mladší žáci a kolegové Josef Gočár, Otakar Novotný, Pavel Janák, Ladislav Machoň, Adolf Benš, Jaromír Krejcar či Bohuslav Fuchs psali další významnou kapitolu dějin české architektury. Ta by se však neobešla bez Jana Kotěry, který k ní coby zakladatel moderní české architektury napsal nezbytnou úvodní kapitolu. Jan Kotěra prošlapal nové cesty a vytýčil další cíle. Nezodpovězenou otázkou zůstává, kudy by on sám kráčel v meziválečném období, kdyby mu bylo dopřáno více let. Někdy je nakonec krásné ponechat některé otázky nezodpovězeny a ponechat tak prostor tajemství. Jan Kotěra je se svými rodiči, manželkou Bertou, která jej přežila o více než čtyřicet let, bratrem Jaroslavem a jeho ženou Ludmilou a jedním ze svých synů pohřben na Vinohradkém hřbitově. Sám byl autorem rodinného hrobu.
Na fasádě Uměleckoprůmyslové školy na něj upomíná busta od sochaře Bohumila Kafky a myslí na něj nejen v pražských Dejvicích, ale i v rodném Brně a ve městech, kde se nejvíce realizoval. V Hradci Králové a ve Zlíně.