Historie Odborů Odbory se začaly utvářet v průběhu 19. století v souvislosti se sílícím hnutím především manuálně pracujících zaměstnanců. Jejich hlavními cíli byla tehdy především bezpečnost práce, omezování práce dětí a mladistvých a zájem na zkracování pracovní doby. Důležitým milníkem v historii odborového hnutí se stal 1. květen roku 1886, kdy v Chicagu proběhla stávka zaměstnanců zaměřená na dosažení osmihodinového pracovního dne. V průběhu této stávky zemřelo v důsledku zásahu ozbrojených složek několik demonstrujících. První Máj se poté stal celosvětově uznávaným svátkem práce. Historie odborů v naší zemi sahá stejně jako jinde ve světě do poloviny devatenáctého století. V Rakousko-Uhersku začíná v roce 1870, kdy rakouský parlament schválil zákon o koaliční svobodě. Odbory již tehdy chtěly hájit zájmy svých členů. Tento zákon byl však přijat až pod tlakem dělnických demonstrací. Měli bychom si uvědomit, že podmínky, za kterých jsme zaměstnáni v současnosti, nejsou samozřejmostí, ale výsledkem tvrdé práce právě odborů, které se již za Rakouska Uherska zasloužily o vznik mnoha zákonů hájících zájmy, upravujících lepší pracovní podmínky a zajištění lepší bezpečnosti práce, než tomu bylo v minulosti, nejen svých členů, ale všech zaměstnanců.
Pro příklad tehdejších podmínek, za kterých pracovali například úředníci, uvádím pracovní řád z roku 1870. Na počátku 1. světové války byl v rakouskouherské monarchii vydán zákon č. 15/1914 Sb., zákon o služebním poměru státních úředníků a státních zřízenců, tzv. Služební pragmatika. Ta přinesla poměrně komplexní úpravu služebního poměru státních zaměstnanců, tedy jejich práv a povinností včetně disciplinární odpovědnosti. Po vzniku samostatného Československa se nový stát potýkal se spoustou sociálních problémů. Jedním z nejzávažnějších byla nezaměstnanost, proto byl přijat již dne 10. 12. 1918 zákon o podpoře nezaměstnaných, který byl publikován pod č. 63/1918 Sb. Zákon stanovil, že příslušníci československého státu, odkázáni svojí výživou na mzdu nebo služební požitky a podléhající zákonu o pojištění dělníků v nemoci nebo zákonu o bratrských pokladnách, mohou činiti nárok na podporu v nezaměstnanosti, stejně jako osoby vojenské, propuštěné ze služby (demobilizovaní), přičemž podpora byla stanovena v rozsahu výše nemocenského podle příslušného zákona. V této době také vznikly tzv. odborové zprostředkovatelny práce. Následně byl také přijat zákon o osmihodinové pracovní době č. 91/1918 Sb., který reagoval na několikaleté požadavky pracujících, které ještě v dobách bývalé monarchie byly provázeny
rozsáhlými demonstracemi a stávkami. Tehdejší Československo byl tedy první stát, který osmihodinovou pracovní dobu uzákonil. V roce 1919 byl vydán zákon č. 420/1919 Sb. upravující práci dětí. Tento zákon především zakazoval práci dětí nedosahujících 12 let, výjimkou byla pouze práce v domácnosti a lehké zemědělské práce, kdy stačilo dovršení již 10 roku. Zákon také upravoval dobu, po kterou mohly být děti využívány k práci. Před školní docházkou pouze dvě hodiny, v době školní prázdně max. 4 hodiny, v případě lehkých prací až 6 hodin. Zákon také obsahuje seznam zakázaných provozoven a zaměstnání. Zakázané provozovny byly například výčepy, palírny, kamenné doly a lomy, chemické prádelny a mlýny, mezi zakázaná zaměstnání patřila například práce při pecích a ohni, obsluha hnacích strojů a zdvihání, nošení těžkých břemen a pohybování jimi. V témže roce vyšel také zákon č. 199/1919 Sb., který řešil péči o válečné poškozence, ty rozděloval na válečné invalidy, rodinné příslušníky invalidů, na jejichž výživu jsou tyto osoby po zákonu povinny přispívat a na pozůstalé po zemřelých nebo nezvěstných osobách ve válce. Zákon ukládal ministerstvu sociální péče povinnost tyto osoby evidovat, vyplácet jim příslušné dávky, pečovat o výcvik a školení invalidů (pokus o navrácení invalidů do pracovního procesu) a napomáhat k tomu, aby se invalidé mohli samostatně živit. 30. července 1919 byl v Rakousku vydán zákon o placené dovolené a to po 1ročním zaměstnání 1 týden a po 5letém zaměstnání již 2 týdny dovolené. Také v Polsku, Rusku, Finsku a v Lotyšsku byla uzákoněna placená dovolená. V ostatních státech, jako v Německu, ve Francii, v Anglii atd. byla už v této době zavedena dovolená kolektivními smlouvami. V naší zemi placenou dovolenou upravoval zákon č. 262/1921 Sb., který byl vydán roku 1921, upravoval placenou dovolenou horníků a v r. 1925 se rozšířil i na ostatní zaměstnance (dělníci 6-8 dnů, soukromí zaměstnanci 2-4 týdny). Důležitým zákonem ze dne 19. července 1921 je zákon č. 267/1921 Sb. o státním příspěvku k podpoře nezaměstnaných, kterou může obdržet každý dělník, který je členem některé odborové organizace. Státní příplatek se rovnal výši podpory, kterou podporovanému vyplácela odborová organizace ze svých peněz. Státní příplatek se stupňoval spolu s počtem vyživovaných osob. Např. u ženatého člena nebo provdané členky, kteří pečovali mimo manželku (manžela) alespoň o jednu osobu (dítě nebo rodiče), a u svobodného člena nebo členky, kteří pečovali alespoň o dvě osoby (děti nebo rodiče), činí státní příplatek dvojnásobek organizační odborové podpory.
Roku 1901 byl v Belgii poprvé zaveden tzv. gentský systém. Systém podpor v nezaměstnanosti, jímž se přenáší povinnost vyplácet nezaměstnaným peněžitou podporu ze státních orgánů na odborové organizace, částečně dotované státem. Podporu v nezaměstnanosti mohl podle gentského systému dostat jenom odborově organizovaný pracující. V České republice byl gentský systém uzákoněn roku 1921 a v platnost vstoupil roku 1925. Historie bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dnešní BOZP) sahá až do období feudalismu (cechovní organizace, organizace tovaryšů atd.). Již v roce 1300 vydal král Václav II zákoník Ius Regale Montanorum (Právo horního regálu). Zákoník mimo jiné obsahoval pravidla k zajištění bezpečné práce (odvodňování a větrání šachet, počítání horníků před a po každé směně) a délku pracovní doby (směna = 6 hodin). Pravděpodobně se jedná o nejstarší právo na světě se sociálními a pracovně-právními předpisy. Zákoník s úpravami platil až do 1. 11. 1854. V roce 1518 byl zveřejněn Jáchymovský horní řád Štěpána Šlika, v kterém je poprvé zohledněn pracovní úraz. Rakouské císařství, později Rakousko-Uhersko, již v roce 1776 vydává zákon na ochranu dětí v továrnách. Až po něm následuje Anglie (zákaz zaměstnávání žen v dolech) a Německo 1869 (Živnostenský řád). V roce 1804 vydává Napoleon Občanský zákoník. V roce 1859, tedy deset let před Německem, byl v našich zemích schválen Živnostenský řád (zákon č. 229/1859 Sb.), který v 74 uváděl: Proto má majitel živnosti o to pečovati, aby stroje, zařízení závodní a jejich části tak byly ohrazeny nebo takovými úpravami ochrannými opatřeny, aby dělníci, konající obezřele svou práci, nemohli snadně býti ohroženi. V červnu 1884 v Rakousku-Uhersku následuje zákon o maximální délce pracovní doby (v hornictví stanovena na 10 hodin denně, v podnicích s více než 20 zaměstnanci na 11 hodin, v malovýrobě nebyla regulována). Také dozor nad dodržováním bezpečnosti práce má poměrně hlubokou tradici. V jisté formě tovární inspekce existovala již v letech 1790 až 1825. Obnovena byla v červnu 1883 zákonem č. 117 Říšského zákoníku, kdy byla zřízena živnostenská inspekce. V roce 1888 byl přijat zákon o úrazovém pojištění dělníků a o rok později zákon o nemocenském pojištění. Všechny tyto předešlé zákony vznikly právě za podpory nebo přímo přičiněním odborů. Jejich dlouhodobé působení, obrovská práce a zásluhy však přišly téměř v zapomnění po roce 1989. Mohlo za to především Revoluční odborové hnutí (ROH), které, ač šlo o formálně nadstranickou organizaci, využívala ve svůj prospěch KSČ. Spousta lidí pohlíží na odbory skrz prsty a jako na přežitek bývalé komunistické vlády. Ale byly to právě i odbory, které se přičinily o pád bývalého režimu, jelikož byly jedním z aktérů sametové revoluce. Stávkové výbory sehrály důležitou roli v podnicích, při jejichž vzniku se odbory v řadě případů přímo angažovaly. Poté prošly zásadní přeměnou v moderní odbory sdružující se v nezávislé odborové svazy.
Všechny podniky a provozovny patřily do roku 1989 státu, ty však byly po sametové revoluci privatizovány a následovalo masivní propouštění. Nezaměstnanost, kterou většina obyvatel znala jen z knih a ze škol a celková ekonomická a politická situace zapříčinila ztrátu důvěry v odbory. Nezaměstnanost se tehdy vyšplhala až na 11 %. Není však v moci odborů nezaměstnanosti zabránit nebo ji vymítit, mohou však svou činností zmírnit její dopady. Dříve se v Česku "poptávka" po odborech omezovala prakticky výhradně na zvyšování platů. Teď, podobně jako v západní Evropě, stále více odbory pracují na zlepšení podmínek pro "spokojenost a dobrý výkon" zaměstnanců.