www.zlinskedumy.cz 1
Vlastní děj knihy motto knihy: Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou i když unikla jejím granátům.
Děj knihy začíná líčením odpočinku německých vojáků v I. světové válce, kteří leţí 9 kilometrů za frontou. Čtyři spoluţáci z gymnázia fasují jídlo, mají 19 let. Přichází nejstarší Katczinsky, čtyřicetiletý, hlava jejich skupiny. Všichni mají dobrou náladu, přišla pošta, leţí na louce a čtou dopisy. Jeden je od Kantorka, jejich třídního profesora. Nyní se děj začíná prolínat: Pavel vzpomíná na minulost a zároveň prožívá svou válečnou současnost.
TEXT: Kantorek byl náš třídní profesor, přísný muţík v šedivém saku s dlouhými šosy. Tvář připomínala hraboše.kantorek do nás v hodinách tělocviku hučel tak dlouho, aţ naše třída odpochodovala pod jeho velením jako jeden muţ na okresní velitelství a hlásila se dobrovolně. Pravda, jeden z nás váhal a příliš se mu nechtělo. To byl Behm Josef, tlustý, dobromyslný chlapec. Jako naschvál byl Behm jeden z prvních, kteří padli. Při zteči dostal kulku do oka a my ho nechali leţet, protoţe jsme byli přesvědčeni, ţe je mrtvý.
Spolu se svými kamarády Müllerem, Kroppem, Kemmerichem a Leerem je Pavel silným psychickým nátlakem okolí, zvláště třídního profesora, donucen ukončit studium na gymnáziu a dobrovolně se přihlásit k výcviku. TEXT: Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji neţ deset let školní docházky. Naučili jsme se, ţe vyleštěný knoflík je důleţitější neţ čtyři svazky Schopenhauera.Šli jsme na vojnu s nadšením a dobrou vůlí, ale udělali všecko, aby to z nás vytloukli.přišli jsme k desátému druţstvu, jehoţ velitelem byl desátník Himmelstoss. Platil za největšího rasa na kasárenském dvoře a to byla jeho pýcha.
TEXT: Dvacet hodin s přestávkami- jsem jednou mazal a kartáčoval pár prastarých bot, tvrdých jako kámen na jeho rozkaz jsem kartáčkem na zuby čistě vydrhl světnici našeho druţstva...s plnou polní a puškou jsem na rozmáčené oranici cvičil přískoky a K zemi a Vztyk!, aţ jsem byl od hlavy k patě obalený mokrou hlínou a zhroutil se. kolem druhé hodiny ranní, jsem běţel v košili osmkrát z nejhořejšího patra kasáren aţ dolů na dvůr vedle mne běţel poddůstojník Himmelstoss a šlapal mi na prsty nohou
Nadšení je opouští během desetitýdenního výcviku plného šikanování. Jejich velitel Himmelstoss se snaží dokázat si nad nimi svoji převahu, je krutý a omezený. Na začátku příběhu mu umírá jeho přítel Kemmerich, kterého zná už od dětství. TEXT: Díváme se na pokrývku co nám venku pověděli saniťáci: ţe Kemmerich uţ ţádnou nohu nemá Šlapu Müllerovi na nohu, váhavě vrací krásné boty pod postel Slibuji mu, ţe přijdu zítra zas. I Müller mluví o zítřku, myslí na ty šněrovací boty a chce si je hlídat. Kemmerich sténá. Má horečku.
TEXT: Erich Maria Remarque Chvíli leţí nehnutě. Pak povídá: Moje boty můţeš odnést Müllerovi. Přikyvuji a přemýšlím, co povzbudivého bych mu mohl říct. Jeho rty jsou jako křídová kresba z tabule, jeho ústa se zvětšila, zuby v nich svítí, jako by byly z vápna. Maso roztává, čelo se silněji klene, lícní kosti vyčnívají. Kostra se propracovává ven. Oči uţ zapadají. Za několik hodin bude po všem.jsem u Kemmerichova lůţka. Je mrtvý. Tvář má ještě mokrou od slz. Noc ţije, já ţiju. Pociťuji hlad, větší neţ jen od ţaludku. Müller stojí před barákem a čeká na mě. Dávám mu boty. Jdeme dovnitř a Müller je zkouší. Padnou mu jako ulité.
Chlapci se dozvídají, Himmelstosse přijde na frontu. Útok střídá útok. Přichází útok plynem. Přicházejí mladí rekruti, jsou nezkušení a často ranění a brzy umírají. Vytržení z každodenních útrap je pečení husy a hostina ve vojenském baráku. Přichází nová ofenzíva. Jdou do zákopů o dva dny dříve. V baráku a v zákopu bojují s krysami. Několik dnů jsou v zákopech, mají hlad a nemohou spát. Znovu útočí a ustupují.
TEXT: Dny míjejí a každá hodina je nepochopitelná a samozřejmá. Útoky se střídají s protiútoky a na rozbombardované zemi nikoho se pomalu vrší mrtví. Raněné, kteří neleží příliš daleko, většinou dokážeme přinést. Ale někteří musejí dlouho ležet, kde klesli, a slyšíme je umírat Najednou vidím, že ležím vedle Himmelstosse Má záchvat strachu, však je tu také nový. Ale mě popadá šílený vztek, že ti ubozí kluci jsou venku a on je tady. Ven! syčím na něho. Nehýbá se, rty se mu třesou, knír se chvěje. Ven! opakuji Ty lumpe, půjdeš ven, nebo nepůjdeš? Ty bestie, ty vytěráku ty dobytku, kopu ho do žeber, ty prase,!
Himmelstoss přichází na frontu a je ustrašenější více než mladí vojáci, s kterými přijel. Himmelstoss se nakonec dostává do kuchyně. Vojáci jsou ubytováni v domech u řeky. Na druhém břehu se seznámí třemi s francouzskými dívkami. Stráví s nimi noc. Pavel dostává dovolenku, čtrnáct dnů a po dovolené má jít do kurzu. Přijíždí domů. Dozvídá se, že matka má rakovinu. S otcem si nerozumí, nelze mu vyprávět, co zažívá na frontě. V hospodě je nesvůj, všichni mluví o válce, ale jen Pavel ví, jak to opravdu v zákopech chodí. Představoval si dovolenou jinak, ale sám se změnil, nechápe život v zázemí, je to pro něj cizí svět.
TEXT: Nejraději jsem sám, to mě alespoň nikdo neruší. Neboť když hovořím s lidmi, vždycky to nakonec dopadá stejně, řeč přijde na to, jak je zle a jak dobře je, ten to vidí tak, druhý onak, a lidé také rychle začínají mluvit o tom, co představuje jejich existenci. Jistě jsem dříve žil stejně, ale teď už s takovým životem nenalézám kontakt.lidé jsou zde jiní, zde jsou lidé, kterým jaksi nerozumím, kterým závidím a jimiž opovrhuji. Pořád musím myslet na Katczu a Alberta a Müllera a Tjadena, co asi dělají? Snad sedí v kantýně nebo plavou brzo budou muset zase dopředu.
Když navštíví kasárny ve městě, kde dostává jako voják stravu, potkává profesora Kantorka a školníka, jak nacvičují, jsou součástí domobrany, učitel se mu zdá směšný, ve škole se ho bál, ale zde ztratil veškerou autoritu, Pavel je ten starý voják, který ví ze života víc. Pavel navštíví matku Kemmericha, Pavel odpřisáhne, že Kemmerich zemřel hned. Ať se nevrátím, jestli nebyl na místě mrtvý. Rozloučil se s matkou a odjíždí nazpět. Byl jsem voják, nyní nemám nic víc než bolest o sebe, o svou matku, o všechno, co je tak bezútěšné a bez konce. Nikdy jsem neměl jezdit na dovolenou.
Pavel přijíždí do tábora, kde jsou uvězněni Rusové, kteří jsou velmi zbídačení velkým hladem. Pavel v nich nevidí nepřátele, ale trpící lidi, kteří jen musí z rozkazu zabíjet. Pavel se se zajatci při stráži dělí o cigarety a chleba. Pavel se vrací za kamarády na frontu. Zde se cítí nejlépe. Při boji se ocitá v trychtýři po granátu. Do trychtýře spadne Francouz. Pavel ho bodá bodákem. Francouz je těžce raněný. Pavel vedle jeho těla prožívá muka. Dokonce vojáka ošetřuje. Když zemře, přemýšlí o jeho a svém životě. Oslovuje ho, prosí ho o odpuštění. Pavel se ve tmě dostává ke svým
Se svými kamarády dostal príma švindl hlídají opuštěnou vesnici i s proviantním skladem, ve sklepě si vybudují kryt s matracemi a přikrývkami. Najdou i mladá prasátka a uspořádají hostinu. S komínu však jde kouř a dům se sklepem je ostřelován. Hostinu dokončí. Čtrnáct dnů si uţívají klidu, i kdyţ je vesnice pod palbou. Vojáci jsou však odveleni, vcházejí do další vesnice, kde zaţijí velký útok. Společně s Kroppem je raněn, Pavel do nohy, jsou odvezeni vlakem do katolické nemocnice, kde je dobrá strava a zacházení. Kroppovi amputují celou nohu. Uběhnou týdny, po rehabilitaci je Pavel znovu povolán k pluku.
TEXT: Müller je mrtev. Z bezprostřední blízkosti mu vpálili do ţaludku osvětlovací raketu. Ţil ještě půl hodiny při plném vědomí a v děsných bolestech. Neţ umřel, odevzdal mi svou náprsní tašku a odkázal mi boty ty, které svého času zdědil po Kemmerichovi. Nosím je, neboť mi dobře padnou. Po mně je dostane Tjaden, slíbil jsem mu je. Toto léto 1918 je nejkrvavější a nejtěţší. Kaţdý zde ví, ţe válku prohráváme. Mnoho se o tom nemluví, ustupujeme, nebudeme s to útočit po této velké ofenzívě, uţ nemáme lidi, nemáme munici. A taţení pokračuje umírání pokračuje...katcza klopýtá a zůstává leţet. Jsme sami dva. Obvazuju jeho ránu, vypadá to jako by měl roztříštěnou holeň. Určitě to je průstřel kosti a Katcza zoufale sténá: Ještě teď zrovna teď. Utěšuju ho Katcza není těţký, proto si ho beru na záda a jdu s ním zpátky k obvazišti.
Strach před osamělostí se mě zmocňuje. odvezou-li Katczu, nemám zde uţ jediného přítele. bez milosti klopýtám dál, aţ jsem konečně na obvazišti.za chvíli rozeznávám zmatenou spleť hlasů, šum, který se mi zachycuje v uších. To sis mohl ušetřit, podotkne jakýsi saniťák. Ukazuje na Katczu. Vţdyť je mrtvý. Katcza cestou dostal aniţ jsem to zpozoroval střepinu do hlavy
TEXT: Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi uţ nevezmou, uţ nic vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, ţe jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích ţivot, jenţ mne pronesl těmi léty.
TEXT: Padl v říjnu 1918, v den, jenţ byl na celém bojišti tak tichý, ţe se zpráva vrchního velitelství omezila na větu:. Klesl tváří k zemi a leţel, jako by spal. závět knihy, jediná část knihy psána v erformě
citace: Remarque, Erich Maria, / Erich Maria Remarque, V Praze : Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakladatelství Euromedia Group, 2005, ISBN 80-86938-03-4 Otakar Slanař, Obsahy a rozbory děl: k Literatuře - přehledu SŠ učiva / Třebíč: Petra Velanová, 2006, ISBN 80-902571-7-8 Hoffmann, Bohuslav, Literatura IV : výbor textů, interpretace, literární teorie, Praha : Scientia, 2004, ISBN 80-7183-321-5