ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE

Číslo 10 Červen 2014 Ročník IX ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Milí čtenáři, tak jste (jsme) se konečně zase dočkali! Je tu poslední den školního roku 2013-2014 a před námi každoročně nejtoužebněji očekávané období, totiž dva měsíce letních prázdnin. Ještě předtím nám však dovolte, abychom vám skromně nabídli k přečtení letošní desáté (a od počátku časopisu již devadesáté) číslo Intelektu. Tentokrát v něm nenajdete tradiční rozhovor; zkrátka by se nám sem už nevešel, a tak jsme ani žádný neplánovali. I při této absenci však najdete v tomto vydání opět spoustu pestrého a zajímavého čtení. A úplně nejhezčí na něm je skutečnost, že jste o to v převážné míře přičinili vy sami. Poslední školní měsíc byl doslova nabit nejrůznějšími akcemi a událostmi ve škole i mimo ni. Tou nejvýznamnější byla bezesporu zahradní slavnost k 20. výročí založení našeho gymnázia. Byli jsme (jste) na ní a samozřejmě o ní i píšeme (píšete). Absolvovali jste výlety, exkurze, besedy, sportovní soutěže a další akce - a své postřehy jste si nenechali jen pro sebe, nýbrž jste se rozhodli, že se o ně podělíte s dalšími čtenáři našeho studentského média. Za to vám budiž velký dík a přijměte naše srdečné přání, ať se vám prázdniny vydaří podle vašich nejhezčích představ! VAŠE REDAKCE Chlapci a děvčata z kvarty se očividně bavili již v pátek 20. června dopoledne, když chystali výzdobu na zahradní slavnost. Vpovzdálí jejich dobrému rozmaru přihlíží (zatím nečinně) skupinka sextánů. - Naše postřehy ze zahradní slavnosti si můžete přečíst na straně 3. Foto: ANITA HOFMANNOVÁ (kvarta) - 1 -

Vtipy a rébusy Vtipy Soudní hlášky * Příčina nehody spočívá především ve věnování se spolujezdkyni. * Služební pes stopu nezachytil, protože byl plně zaujat vůní jitrnic. * Tu výlohu rozbil zbytečně. Mohl přece poznat, že mi ten kožich nebude přes prsa. Vždyť jsme se znali už od 7 hodin večer. * Pravidelně mě zdravil slovy: Čau vole. Co furt děláš, eště kradeš? Zakázal jsem mu to ústně před svědky, potom písemně a teprve pak jsem ho zmlátil. * Po stálém přemýšlení až teď před soudem mě napadlo, proč všichni svědci na nás svádějí to vloupání. Jsme oba nemocní, zvláště já žiji jen na práškách, a ty lži jim nemůžeme oplatit. * Pivíčko bylo hladké a vlažně křenové. Ovšem co to znamená, to vy, paní soudkyně, jako nepivař a navíc ženská nemůžete nikdy pochopit. * Dostal jsem 13 měsíců nepodmíněně a prokurátor se odvolal. Asi si myslí, že jsem vrána a dožiju se 200 let. * Prostitucí se v obci nezabýváme, protože já jsem celý den v práci a tajemníka nemáme. Rébusy Řešení z minulého čísla: Úvaha je prostá: Jestliže poslední zajatec před sebou vidí dva kůly stejné barvy, je přivázán u kůlu jiného a svobodu mají jistou. Jestliže vidí dva různobarevné kůly, nemůže s jistotou nic říci, takže mlčí. Jestliže mlčí, ví prostřední zajatec, že je přivázán u kůlu s jinou barvou, než má před sebou. Nové zadání: Každý den přilétá v 12:00 na letiště v Ruzyni letadlo se spěšnou zásilkou. Pro zásilku vyráží z Liberce auto, a to tak, aby tam bylo přesně v poledne. Tam si ji vyzvedne a jede s ní zpět do Liberce. Jednoho dne ale přistálo letadlo dříve, a tak z letiště vypravili se zásilkou poslíčka na kole. Jel autu naproti, a to 4x pomaleji než samotné auto. Když se za 20 minut setkali, předal zásilku a odjel kdovíkam. Nás ale zajímá, o kolik minut dřív přijelo tentokrát auto do Liberce. VERONIKA BENEŠOVÁ (absolventka 2014) - 2 - VYBRÁNO Z INTERNETU

Naše zahradní slavnost Všichni dobří přátelé na FB, kteří jste se zúčastnili dnešní zahradní slavnosti na našem gymplu! Buďte tak hodní a napište mně, jaké dojmy a zážitky jste si z ní odnesli. Rád bych jimi pořádně nakrmil poslední číslo Intelektu v tomto školním roce. Předem moc děkuju! T. S touto prosbou jsem se ještě večer po zahradní slavnosti obrátil na všechny své facebookové kamarády a kamarádky. Předpokládám, že ze všech mých 382 přátel na FB se jich aspoň stovka našeho slavení na školní zahradě zúčastnila. Šest z nich mou pokornou žádost lajkovalo (to mě sice potěšilo, ale moc si za to nekoupím), ale s vlastními postřehy se ozvala pouze jeden (či spíš jediná): Pro mě slavnost začala už v osm ráno. Lepila jsem velké nápisy, zkrátka - pomáhala chystat slavnost. V jednu chvíli jsem se kymácela na žebříku a v následující chvíli jsem se smála těm, co mě střídali. Až do začátku programu jsem hlídala učebnu fyziky. Ano, čtete dobře! Vypukl program, zazpívala jsem si studentskou hymnu a šla se převléknout. V nových školních dresech jsem zhlédla recitaci a šla si zatančit. Já ani holky jsme nakonec nic nepopletly, tak jsem měla dobrý pocit. Poděkovala jsem, že to se mnou vydržely (nacvičovat je někdy pěkná zkouška nervů). Pak jsem dojatá vyslechla Táňu (Lvovskou - pozn. red.), a jak velela povinnost, šla jsem hlídat učebnu dál. (Z učebny jsem poté vylezla jen jednou, a to když jsem dostala chuť na vepřový steak). TEREZA SINGEROVÁ (kvarta) A tak mi nezbývá, než abych (přesně podle rčení, že nejlepší pomocnou ruku najdeš na konci vlastního ramene) připojil několik poznámek ze svého deníčku. Co jsem tedy dělal já v pátek dvacátého? - Přijel do školy (kolem sedmé hodiny) autem, abych si vytvořil časovou rezervu. - Během dopoledne a časného odpoledne vytvořil tři nástěnky, abych pak v pondělí po slavnosti zjistil, že jsem si v březnu nechal vnutit ještě jednu a na tu že jsem dočista zapomněl. Tímto se co nejupřímněji omlouvám maturantům z roku 2001 a pokusím se jim to aspoň zčásti nahradit v některém z budoucích čísel Intelektu. - Mezitím vybíral učebnice a inkasoval od žactva v kvartě a septimě peníze za knížky na příští školní rok. - Kolem půl třetí konečně sedl do vozu a zastavil se doma, abych se hodil trochu do gala. - Stavil se pro manželku v práci a hustým pátečním brněnským provozem se prodral na vídeňskou výpadovku, abych tak tak stihl začátek slavnosti. - Vyslechl zahajovací projevy pana ředitele a pana starosty a s radostí konstatoval, že zazněla i děkovná slova na adresu pana Vavříka za jeho nehynoucí zásluhy o zrod našeho milého ústavu. - Zaskočil do dějepisu a zastihl tam kolegyni Švarzbergerovou, jak hýčká dětičky svých maturantek z roku 2004 a jak se očividně těší, až z ní některá z jejích dcer udělá babičku. - Pozdravil se postupně s více než polovinou svých maturantů z roku 2007 a trochu se zastyděl za to, že jsem si na ně tentokrát nenašel víc času. Inu, budeme to muset napravit při tradiční každoroční vycházce na konci srpna. - Byl skoro naměkko při vystoupeních dívčin z kvarty, které se postaraly o víc než půlku slavnostního programu. Průběžně uznale hodnotil moderátora Iva Dobrovolného, který je výrazný nejen zjevem, ale i výkonem. - Posilnil se u stánku vynikající domácí klobáskou a kofolou (moravskou). - Zašel na chvíli do školy, kam se před chladem uchýlilo mnoho návštěvníků slavnosti a kde to v jednotlivých učebnách doslova vřelo. - Po osmé hodině večerní sedl opět za volant a pln dojmů se se svou chotí vydal nazpět do Brna. - Spustil notebook a napsal vzkaz, který stojí na začátku tohoto článku... Mgr. ANTONÍN TOVÁREK - 3-

Na skok k Baťovi - a fakulta v kapse! Letos to bylo již pošesté, co Univerzita Tomáše Bati (UTB) ve Zlíně pořádala pro studenty třetích ročníků českých, moravských a slovenských středních škol tzv. Ekonomicko-manažerskou olympiádu. Projekt organizuje Fakulta managementu a ekonomiky (FAME) UTB, konkrétně její studenti. Tato soutěž je zaměřena na znalosti nejen z všeobecné ekonomiky, managementu a marketingu, ale také z angličtiny, matematiky a logiky. V březnu 2014 proběhlo formou elektronického testu školní kolo, kterého se zúčastnily téměř tři tisíce žáků. Sto nejlepších pak postoupilo do finále, jehož vítězové si zajistili možnost přijetí bez přijímacích zkoušek na FAME UTB na akademický rok 2015/16. Na našem gymnáziu se školního kola zúčastnilo deset studentů, z nichž se tři dostali do finále. Na tak malou školu docela pěkný výsledek, ne? A tak jsme se my tři septimáni, Terka Hytychová, Jirka Wróbel a moje maličkost, vypravili v pátek 20. června do Zlína. Finále se konalo v budově Univerzitního centra UTB. Zde na nás ještě před absolvováním testu čekala krátká prezentace Fakulty managementu a ekonomiky. Poté jsme se přesunuli do knihovny, kde jsme (opět na počítačích) vypracovali test. To byla ale pouze první část soutěže. Ještě v pátek odpoledne jsme byli převezeni do obce Sidonie v Bílých Karpatech, kde se konala druhá část tzv. víkendovka neboli Baťa camp 2014. Šlo o víkendový pobyt probíhající v duchu baťovské éry, během kterého bylo možno získat další body do hodnocení. Pořadatelé... - 4 -

... a soutěžící. Ihned po příjezdu nás přivítala skupinka studentů ve vychovatelských stejnokrojích, což bylo prvním signálem, že víkend nebude tak pohodový, jak jsme si ho všichni představovali. Rekreační centrum se až do neděle proměnilo v internátní Baťovu školu práce, tedy instituci z období 30. let 20. století. Program byl skutečně bohatý. Během pobytu jsme byli rozděleni do družin, na které čekaly rozmanité aktivity ať už sportovní, kulturní či intelektové. Součástí našeho nabitého rozvrhu byly také přednášky o Tomáši Baťovi, jeho osobním i profesním životě, o založení fungujícího zdravotního, sociálního i vzdělávacího systému ve Zlíně a jeho přínosu pro tehdejší i dnešní podnikání. Za jednotlivé úkoly nebo tematické testy jsme získávali další body a ty se nám započítávaly do celkového skóre. I přesto, že šlo v prvé řadě o soutěž, byl důraz kladen zejména na dodržování disciplíny a řádu stanoveného vychovateli přesně tak, jak tomu bylo v pravých Baťových školách. Víkendový pobyt byl ukončen v neděli dopoledne, kdy byly vyhlášeny výsledky. Možnost přijetí bez přijímacích zkoušek na vysokou školu rok před maturitou byla výhra vskutku atraktivní, až se zdála nedosažitelná. Ale světe div se, všichni tři jsme se do oněch vyvolených prvních třiceti míst skutečně vešli! A tak víkend strávený v poněkud přísnějším režimu rozhodně stál za to. Mladším ročníkům bych Ekonomicko-manažerkou olympiádu určitě doporučila. Je to nejen možnost jak si rozšířit obzory, ale také skvělá příležitost zajistit si přijetí na prestižní, moderní VŠ a v neposlední řadě užitečná zkušenost do života. MAGDALÉNA KÁNOVIČOVÁ (septima) Limeriky ze sekundy (1) Jedna paní z Pohořelic nedělá skoro vůbec nic. Když se jí ptají, co se děje, odpoví vždycky: Vůbec nic. To je ale nudná paní. (PETRA KLOUDOVÁ) Byl jeden dědeček z Nosislavi, ten chodil krást homole potají. Do dolů vlezl však - ukradl kámen, po jeho snědení hned s ním byl ámen, s tím starým zlodějem z Nosislavi. (MATĚJ KONOPÍK) - 5 -

Naše geokešky pro Židlochovice Třídou se rozléhá šustění listů papíru, zvuk přejíždějící tužky po výkresu a zdravý šum studentů pracujících na svých úkolech jak to tak bývá, spíše společně než jednotlivě. A právě takto se zrodil i náš projekt. Jako obyčejný neobyčejný úkol ve výtvarce. Jelikož nikoho nechceme zatěžovat zdlouhavým vysvětlování, kde byl začátek, jak se vše vyvíjelo a kam by se náš projekt mohl ještě posunout, jednoduše vám nastíníme myšlenku, která se nám usadila v hlavě a ještě se nenechala vystrnadit jinou. Židlochovice mají několik opravdu krásných koutů a my bychom všem chtěly pár z nich ukázat. Trochu jinak. Zábavněji. Právě pracujeme na přípravě geocachingové stezky, která širokou veřejnost provede po těchto místech. A to je také základní poslání geocachingu, ukázat návštěvníkům zajímavá, a přesto ne příliš frekventovaná místa. Na každém ze stanovišť, úkrytů pro cache, které připravujeme, bude mít kdokoli možnost si počíst o místě, na které ho naše stezka dovedla, ale také se zapsat do logbooku (neboli deníku objevitelů ) anebo si ve schránce vyměnit nějakou drobnost za jinou, jak u geochachingu bývá zvykem. Na závěr bychom chtěly poděkovat paní učitelce Jarošové a panu místostarostovi Šenkyříkovi za bezmeznou podporu. Stejně tak patří další poděkování i kvartánům a kvartánkám, kteří nám ze všech sil pomáhají s přípravami. TEREZA SINGEROVÁ, MICHAELA ŠEDOVÁ (kvarta) Výlet do Prahy V pátek 6. června našemu zeměpisnému týmu (Viktor Čaněk, Eliška Hroudná a já) přálo štěstí, neboť jsme se mohli společně s terciány a kvartány pod vedením paní učitelky Zemenové vydat do Prahy na celostátní kolo soutěže Eurorebus. Cesta byla celkem zdlouhavá (3 hodiny vlakem), ale naštěstí jsme dorazili živí. Pražské město je ohromné, s nádhernými památkami, ale my jsme bohužel neměli čas se na ně podívat. Celá zeměpisná soutěž se skládala ze dvou hlavních kategorií, a to jednotlivců a tříd. Samotná soutěž netrvala nijak dlouho. Po ní jsme si vyslechli přednášku horolezce, na jehož jméno si bohužel nikdo z nás nepamatuje. Poté následovaly výsledky. Vyhlašováno bylo jen prvních deset týmů. Z naší výpravy uspěl pouze Pavel Hulman z tercie, který v soutěži jednotlivců obsadil desáté místo ve své kategorii. Až na cestu byl výlet příjemný a všichni byli rádi, že se nemusí jít v pátek do školy. PAVEL HODOVSKÝ (sekunda) Proč bychom se báli na Prachovské skály... Jednoho skoro letního, zatím slunečného dne začal naší třídě kvartě školní výlet, který nám naplánovala naše třídní paní učitelka Žampachová. Sraz byl v 6.15. Vyjeli jsme z Hrušovan u Brna a přes čtyři hodiny jsme cestovali vlakem. Když jsme se konečně dostali do chatového tábora Jinolice, šli jsme si prohlédnout své chatky. Nebyly to sice luxusní vily, na které jsme všichni zvyklí, ale dalo se to přežít. Museli jsme to přežít! Po hodině odpočinku jsme se šli podívat do Prachovských skal. Byli jsme na každé vyhlídce, která byla v dohledu, zatímco paní učitelka Vybíralová marně hledala po celých skalách kiosek. Když jsme se vrátili, měli jsme volno a všichni se vrhli na dětské houpačky. Jakmile odbila šestá hodina, byli jsme očekáváni u večeře. Byla dobrá, ztráty na životech byly nulové. Vzhledem k rozmarům počasí jsme ušetřili pár - 6 -

kroků a k večerní hygieně jsme využili dešťovou vodu. Potom jsme všichni byli na svých chatkách, hráli společenské hry a relaxovali po náročné túře. Druhého dne jsme hned po snídani vyrazili směr vlakové nádraží Jinolice, kde jsme se narvali do vlaku. Vlak byl sice malý, ale společně s dalšími dvěma skupinami žactva na výletě jsme se tam vešli. Vlak nás dovezl až do Turnova, kde jsme navštívili Muzeum Českého ráje a nesmírně zajímavou výstavu drahých kamenů. Celou dobu pršelo, takže během cesty zpět do tábora hrstka z nás vypadala v pláštěnkách jako armáda smrtijedů. Když jsme byli zpět v táboře, většina z nás chtěla opět hrát společenské hry ve svých chatkách, ale byli jsme donuceni hrát všichni dohromady - a nakonec to bylo fajn. Poté se vše odvíjelo docela podobně jako minulou noc, ale s tím rozdílem, že byla zima, že se psi lámali v zatáčkách, a někteří z nás, otužilců, spali s otevřeným oknem. Třetí den už byl zcela nenamáhavý. Hned po snídani, sbalení věcí a rozloučení se s chatkami (nikdo nebrečel) jsme opět došli na vlakové nádraží a vyjeli směr Pardubice. Po ochutnání jejich proslulého PERNÍKU si už pamatuji jen McDonald, záchodky na nádraží a matně si vybavuji cestu zpět do Hrušovan u Brna. Matku jsem ale rozeznala v mexické vlně jásajících rodičů a byla jsem nucena vrátit se zpět do reality. HELENA SZOSTKOVÁ (kvarta) Pravopisné ostrovy Bylo jednou jedno moře Chybných slov, plné zákeřných chybopisných bakterií. Uprostřed těchto vod se nacházel velký ostrov, obklopený mnoha malými ostrůvky. Souostroví se nazývalo Pravopisné ostrovy. Na velkém ostrově stála škola, ve které se učila jenom matematika, neboť spisovný jazyk a jeho pravopis uměl každý už od narození. Lidé na ostrově mluvili jen spisovně, takže neříkali: Mazej do sámošky a kup mlíko, japka a chleba. Místo toho říkali: Běž do samoobsluhy a kup mléko, jablka a chléb. Podle zákonů těchto ostrovů bylo zakázáno se v moři koupat, aby se nikdo nenakazil chybopisem. Jednoho dne bylo ovšem takové horko, že se všichni žáci primy šli odpoledne vykoupat. Na druhý den stála paní učitelka udivená před prázdnou třídou primánů. Všichni totiž leželi doma v posteli s Pravidly pravopisu pod hlavou a přikrytí byli Slovníkem spisovného jazyka. Ukázalo se však, že nemoc chybopis, kterou se nakazili, je nejen nevyléčitelná, ale i vysoce nakažlivá. Rozšířila se totiž po celém světě. Od těch dob i děti u nás, když chtějí zmírnit příznaky svého chybopisu, musí se každý den učit český jazyk. ŠÁRKA DAMBORSKÁ (prima) * * * Pravopisné ostrovy leží mezi Kotrmelcovými a Sčítacími ostrovy ve Školském moři. Ten, kdo se do něj dostane, minimálně devět let se jen tak nevrátí. Na Pravopisných ostrovech mají velké hory, hodně řek a z těch hor plují po řekách kameny prapodivných tvarů a různých velikostí. Domorodci tyto kameny pojmenovali písmena. Sestavili jejich sadu a nazvali ji abeceda. K písmenům si vymysleli pravopisná pravidla. Existuje u nich jenom jedno i. Nerozlišují ani velká nebo malá písmena. Místo některých slov nebo písmen se zde používají kreslené ikony. Pro domorodce jsou jejich pravidla i písmo posvátné, proto tu panují velmi přísné zákony. Za pravopisnou chybu v napsaném slově vám může být Hrubkochybným Nejvyšším Pravopisným soudem udělen i trest smrti. Já jsem tam byl s cestovní kanceláří Šprtatravel a všem bych návštěvu těchto ostrovů vřele doporučil. Je to nezapomenutelný zážitek. MIKULÁŠ ŠŤASTNÝ (prima) - 7 -

Tercie na Říčkách Cílem letošního výletu tercie se staly Říčky, Kaprálův mlýn. Jako pedagogický dozor jela paní učitelka Debora Zemenová a Zuzana Mezulianíková. Z Hrušovan jsme odjeli vlakem do Židenic, kde jsme následně přestoupili na autobus. Cesta na mlýn byla naštěstí z kopce, takže se nám těžké batohy nesly o něco lépe. Po sejití krátké cesty nás na mlýně uvítali historií, kdo vlastně pan Kaprál byl. O chvíli později přišlo rozdělování pokojů. Obsadili jsme s holkami hned první, který se jmenoval A modrý. Místnost se vždy jmenovala podle toho, jakou barvu měl koberec uvnitř. V pokoji, kde jsem byla já, bydlelo spolu se mnou dalších pět děvčat. Pokoje měly být plně obsazeny, ale někteří si vzali s sebou stan a spali venku. Stále bylo něco na práci. Postavení stanů, přednáška o první pomoci, sbírání dřeva na večerní táborák a další různé aktivity, které nás dokonale zaměstnaly. A co se líbilo mně? Nejvíce jsem si užila druhý den. Vydali jsme se na výlet do okolních lesů. Po cestě jsme prozkoumávali a obdivovali jeskyně. Nezapomenutelná byla Pekárna, ale bydlet bych v ní nechtěla. Koupáním jsme zakončili prima den. Na noční hru jsme se všichni rádi posilnili večeří a vyrazili za dobrodružstvím. Naše odvaha byla odměněna večerním čajem. Celý den jsme s holkami probraly v posteli a pozdě usnuly zasloužilým spánkem. Počasí nám jako každoročně přálo, dozor to s námi přežil a všichni se těšíme na příště. VENDULA ZIMOVÁ (tercie) Beseda na Úřadě práce Ve středu 18. června 2014 jsme jako třída měli domluvenou exkurzi na Úřadu práce v Brně. Sraz byl na Šujanově náměstí, kde se úřad nachází, ale postupně jsme se všichni scházeli už ve vlaku nebo na zastávce šaliny. Představu jsme měli takovou, že se budeme bavit o situaci na trhu práce a že se to bude týkat především volby povolání. Na začátku paní, která nás měla na starost, byla hodně udivená, že tam vůbec jsme. Říkala, že tyto besedy mají především nachystané pro osmé či deváté třídy, a ne pro gymnazisty, a tak mi přišlo, že ani pořádně nevěděla, kde začít. Nejdříve jsme si udělali takový test, abychom věděli, na co se hodíme. Jestli bychom měli spíše pracovat s lidmi, nebo třeba v technických oborech. Na základě svých výsledů jsme dostali papíry s vhodnými učebními a studijními obory, které bychom mohli studovat. Pro většinu z nás to nebylo nic nového. Pak přišla zajímavější část. Začali jsme se bavit o tom, jak by měl vypadat přijímací pohovor. Jak bychom se měli vyjadřovat, jak se obléct nebo jaké otázky bychom od případného budoucího zaměstnavatele měli očekávat. To nám zabralo asi nejvíc času. Na závěr nám paní nabídla různé letáčky o práci nebo studiu v zahraničí, o podrobnějších informacích o pohovoru nebo letáček s užitečnými webovými stránkami. I když většina informací pro nás nebyla nových, myslím si, že si každý z toho něco mohl odnést, ale doufám, že už na úřad práce nikdo z nás nebude muset nikdy jít a zaměstnání si i přes ne zrovna pozitivní statistiku nezaměstnanosti najde. VERONIKA ŠVECOVÁ (septima) - 8 -

Jsem průvodce - a kdo je víc? Dobrý den, vážení návštěvníci, ráda bych vás přivítala v Punkevních jeskyních... Každý z vás už někdy určitě navštívil Punkevní jeskyně, ale myslím si, že jste tam nikdo nebyli tolikrát jako já. Můj dědeček tam už víc než deset let pracuje jako noční hlídač. Po celou tu dobu jsem za ním jezdila a netrpělivě čekala, až mi bude 16 let a budu se moci stát tamější průvodkyní. Dočkala jsem se a nyní už na Punkevkách pracuji třetím rokem. I když si občas stěžuji a do práce se mi nechce, stále mě to baví. Na výlet do jeskyní se můžete vydat po celý rok. Přestože jsou v létě prohlídky od 8:20 až do 16:00 každých 20 minut (a někdy i častěji), je tu docela narváno, a tak vám doporučuji si místa rezervovat. Prohlídka trvá asi hodinu a skládá se ze dvou částí - suché a plavby na lodičkách po tajemné říčce Punkvě. Suchá část představuje procházku; no, procházku... Nesmí se zapomenout na těch 104 infarktových schodů. Během jejich zdolávání se podíváte do čtyř dómů a na jejich konci stanete až na dně propasti Macocha. Před vstupem se ale určitě nesmíte zapomenout teple obléct. Po celý rok je v jeskyni asi 7 až 8 C. Takže se tam v zimě trochu ohřejete, ale zato v létě vám bude pěkná kosa. Jednou z novinek na Punkevkách jsou tzv. oživené prohlídky. Ty se konají jen asi třikrát do roka. Jedná se o speciální večerní vstupy, které jsou určené nejen pro děti, ale i pro dospělé. Po jeskyních se tak můžete provést sami, vyplňovat kvíz a po cestě potkávat různé kouzelné a s jeskyní spojené bytosti (skřítky, víly, netopýry, pavouky, speleology, objevitele jeskyní Karla Absolona a mnoho dalších). Druhou takovou novinkou je, anebo spíš bude nová budova. V současné době se vám tedy po příjezdu nenaskytne krásný výhled na přírodu a vysoké skály, nýbrž na staveniště. I přesto jsou ale jeskyně stále v provozu. No ale teď už k Punkevkám z mého pohledu, pohledu průvodce. Za den provádím asi pět vstupů. Jistě si říkáte, že to musí být nuda, pořád tam chodit dokola a vykládat jako kolovrátek totéž. Jenže každá prohlídka je jiná, protože návštěvníci jsou různí. Někdy provádím vstup plný tuzemců a někdy cizinců. Někdy mají lidé dobrou náladu, smějí se a reagují na výklad, a z toho je to samý kakabus, kterého to vyloženě nebaví, a to se pak dobře necítím ani já a už odpočítávám minuty do konce. Ale i přes všechny nepříjemnosti se já i moji kolegové snažíme udělat prohlídku co nejzáživnější a vtipnou. Někdy je to sice trochu nadlidský úkol, přece jen máme na starost klidně i víc než 60 lidí. Největší odměnou nám ale je, když nám návštěvníci na konci zatleskají nebo poděkují. Potom máme pocit, že mělo naše úsilí smysl. A nebavíme pouze my návštěvníky, ale někdy také oni nás, a to hlavně svými reakcemi a dotazy. Někdy se opravdu velmi dobře bavím. Třeba když stoupáme do schodů, tak i ti největší kecalové nakonec přestanou mluvit, protože jsou rádi, že to udýchají, a tak jen funí, anebo když přijdeme do dómu plného krásných krápníků, tak všichni jen vydechnou úžasem. Samozřejmě jsme už připraveni na nejčastěji kladené otázky, jako: A kdy už půjdeme na ty lodičky? Kam dopadají ti sebevrazi a kolik jich do Macochy už skočilo? A jak dlouho roste krápník? Ale když se mě malý chlapeček zeptal Jak vám tady ztuhl ten beton, když je tady tak mokro?, vůbec jsem netušila, co na to říct. Zůstala jsem stát jak opařená. Někteří návštěvníci jsou prostě kouzelní. Pokud se chcete dozvědět odpovědi na výše zmíněné otázky, určitě neváhejte a přijeďte se k nám podívat. Ukážeme vám spoustu zajímavých krápníků, povíme vám něco o historii, a když budete hodní, tak vás dokonce necháme sáhnout na jeden krápník (jinak je to zakázané) nebo vám prozradíme, jak se stát mladou, krásnou, štíhlou a inteligentní. Těšíme se na vás! ANNA BIELÁKOVÁ (septima) - 9 -

Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby) Nevíra ve smrt FILIP KIOWSKÝ (kvarta) Byl večer. Těžké oranžové slunce se pomalu ukládalo ke spánku. Byl konec léta, takže nezapadalo jako obvykle za městem, ale za Svatyní Temných bohů. Kdysi dávno to byl obrovský chrám, postavený z červené žuly a pozlacených dekorů. Lid sem každý rok přesně v Den Velkého krveprolití nosil obětiny a žádal o odpuštění a spásu před svými hříchy. S nástupem vědy lidé přestali věřit, že existuje jiný svět než jejich. Temní bohové byli pokládáni za nesmyslné povídačky bláznů a starých mágů. Chrám se začal pomalu rozpadat, zlaté ornamenty lidé rozkradli, kámen z tisíciletých zdí byl použit na stavbu mohutné hradby kolem města, do nebe sahající pilíře ohlodal zub času a měděné střechy zezelenaly a zkroutily se, jako by cítily nesnesitelnou bolest. Kdykoliv se někdo zahleděl na Svatý pahorek, silueta ruin mu připomněla, že ať je svět sebekrásnější a sebemocnější, vždy se najde něco, díky čemu se může během pár okamžiků sesypat jako domeček z karet. Jakmile lidé přestali uctívat Nadpřirozeno, kněží, do té doby protiváha mocného Imperiálního sněmu, odešli do zapovězených krajin a opustili chrám. Na moci získali úředníci, obchodníci, bankéři, lichváři, šlechticové a docenti. Město se stalo obrovským přístavem, kterým denně projdou desítky tun zlata, šperků, starožitností, nábytku, knih, exotických zvířat i rostlin, jedů, kouzelných amuletů, zbraní nebo třeba chemikálií. Město zněkolikanásobilo svou rozlohu, domy získaly nádherné secesní fasády a místo zahnědlých seschlých a vysoce hořlavých snopů střechy pokryly elegantní načervenalé křidlice. Stará shrbená kořenářka se ploužila po úzké klikaté stezce mezi tisícovkami stromů, jejichž zelené koruny se jemně houpaly v rytmu větru, jako by tančily pomalý elegantní waltz. Obrovský stříbrný Měsíc nasvítil stařeninu vrásčitou tvář. Vzhlédla k němu, zavřela oči a pousmála se. Celý její život se jí promítl na pergamenově tenká víčka. Po tváři se jí spustil pramínek krvavých slz. Nejdříve jedna kapka, poté druhá, třetí, a dál už jen cítila, jak tenká rudá nitka kopíruje hluboké vrásky na jejích tvářích. Kartářka poklekla na kolena. Jakmile se první kapka dotkla chladem vyprahlé pěšiny, z Chrámu se ozval ohlušující rachot. Země se začala třást. Nad rozpadlým chrámem se vytvořila obrovská černá mračna. Najednou se rozpršelo. Nejprve spadlo pár kapek čisté dešťové vody, potom ale z mraků padaly miliony ostrých černých krystalků. Na krajinu se snesla temná aura, vzedmul se vítr a krystaly drásaly lidem kůži. Kdo se neschoval, byl navždy zohaven. Ulicemi starého města tekly stovky krvavých pramenů. Stařena se vznesla, rozpažila a stala se Médiem, které umožnilo bohu smrti Serpentovi, aby se zhmotnil. Z nebe se najednou k zemi spustil neklidný praskající výboj. Udeřil přesně do špičky Východní věže, té nejmohutnější ze všech věží Chrámu. Mohutný kamenný had, doposud obtočený kolem observatoře, se začal probouzet. Žulové šupiny se rozpadaly v prach, skryté platinové ostny vystřelily z hadových beder, z jeho doširoka otevřené tlamy si cestu našly dva obrovské jedové zuby. Monstrum pomalu slézalo z Chrámové hory. Šupiny velké jako štíty bájných rytířů elegantně klouzaly po skalách. Obluda se dostala do ulic. Lidé prchali a schovávali se. Vypleněný bulvár zatarasilo několik řad legionářů v dlouhých černomodrých kabátech. Jednotně namířili na Serpenta a vystřelili. Had na to odpověděl mohutným dračím řevem. Jeden z modrokabátníků se ohlédl zpět. Spatřil stovky poslů smrti. Nikdo neviděl jejich nohy. Z po- - 12 -

trhaných hábitů byly vidět pouze vybělené lebky s ohnivýma očima. Na koncích rukou neměli prsty, ale dlouhé tenké drápy. Proletěli houfem legionářů a ti potom padli všichni k zemi, všichni s potrhanými těly, všichni bez hlavy. Poslové se rozjeli městem a začali nemilosrdně vraždit. Každé tělo, živé i mrtvé, zmasakrovali a roztrhali na kusy, bez rozdílu pohlaví i věku. Úzké ulice byly plné mužů, žen, dětí, zvířat. Všichni byli mrtví. Těla nebohých obětí se najednou začala měnit ve slabá bílá světla. Ta se vznesla k obloze, ale narazila na temnou bariéru, která je nepustila dál. Duše se shromáždily v jednom velkém bílém mraku. Jakmile poslední dušička dorazila k ostatním, shluk údajné nevinnosti vybuchl. Když duše padaly zpět k zemi, změnily se v temné krystaly. Po dopadu na zem se ihned roztříštily na tisíce kousků, jako černé sklo. Město bylo pokryto zčernalými kostrami a dehtovými krystaly. Zkrvavená kořenářka jako jediná přežila. Její tělo začalo pomalu klesat z výšky, až pomalu ulehla na zemi. Když se probrala, to první, co její staré oči uviděly, byla lebka dítěte. Veselosti nikdy dosti V pátek 13. června jsem se s rodinou a svým spolužákem Filipem Kiowským vydala do Mikulčic u Hodonína na vyhlášení cen v literární soutěži Skrytá paměť Moravy na téma Okamžik štěstí. Do této soutěže se zapojilo mnoho autorů z našeho gymnázia, ale vzhledem k poloze Mikulčic a dlouhé cestě jsme byli s Filipem jediní zástupci Židlochovic v tomto slavnostním finále. Když jsme dorazili na místo s malinkatou jiskřičkou naděje na výhru, byla rychle uhašena, jelikož porota už měla své favority nominovány a my jsme byli pouze jako publikum. Porotci nám sdělili, že to bylo velmi těžké a že došlo o mnoho příspěvků více než za předchozí čtyři roky a že mnohé z nich (což prý je udivilo) byly depresivní a temné. Zvláštní bylo, že jedním z nominovaných příspěvků v naší kategorii byl i příběh jedné Pražačky, která ztratila svůj mobil, čímž se posunula hluboko v oblíbenosti ve škole, a okamžikem štěstí bylo, když mobil zázračně nalezla. Tohle nás utvrdilo v tom, čeho jsme se obávali: že totiž porota bude chtít velmi veselé příběhy, naplněné štěstím, a nebude hledat okamžiky štěstí v našich hlubokomyslných příbězích. O hudební vsuvky se nám postarala kapela Štoři. Náladu nám naštěstí zvedl zajímavý raut, který byl zadarmo, a hlavně tam toho jídla bylo hodně. Byli jsme se, také zadarmo, podívat na mikulčické muzeum, které je velmi zajímavé, a domů jsme odjížděli s igelitovými taškami s pamětním listem a dárečky a hlavně přeplněni diskusí o tvůrčím psaní. Na závěr bych jen dodala, že soutěž se koná ve dvou kategoriích (první 12-15 let; druhá 16-19 let) a zapojit se do ní může každý. Stačí jen si počkat do podzimu na nové téma - a můžete se pustit do psaní. KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (kvarta) ------------------------------------------------------------ Kristýna a Filip u rautu v Mikulčicích Foto: DAVID BILAVČÍK - 13 -

Se Skřivánkem ve Francii Chodím do Skřivánku od svých šesti let a za tu dobu už mám za sebou spoustu koncertů po ČR, ba i tři zahraniční zájezdy předminulý rok do Vídně, vloni koncertní turné po Itálii a letos na jaře festival ve Francii. Skřivánek už ovšem koncertoval i v Japonsku a USA. Do Francie jsme vyrazili ve čtvrtek 5. června ve večerních hodinách. Po předchozí zkušenosti, kdy jsme jeli autobusem do Itálie, přes den a bez klimatizace, jsme naštěstí byly připraveni na všechno Teď něco o samotném festivalu, na který jsme se vypravili: FIMU de Belfort (zkratka z francouzského Festival International de Musique Universitaire) je mezinárodní festival univerzitní hudby, který se koná vždy na letnice (svatodušní svátky). Po tři dny (letos od 7. do 9. června) hostil FIMU téměř 2500 amatérských hudebníků a členů sborů z celého světa (Číny, Mexika, Indie, USA, Řecka, Ukrajiny, Slovinska, Turecka, Kolumbie, Palestiny, Maroka, Argentina, Egypta, Kanady aj.), aby představili hudbu své země. Zastoupeny byly všechny možné styly klasický, etnický, jazz, opera, až po současnou hudbu. Vystoupení probíhala na 14 vnitřních a venkovních scénách. Skřivánčí vystoupení byla klasická, s písněmi Mozarta, Verdiho, Smetany a s Janáčkovými Královničkami. Naše koncerty se odehrávaly v katedrále St.-Christophe. Jakmile jsme přijeli, šli jsme se podívat do katedrály a poté na nejznámější památku Belfortu - Lion de Bartholdi, 22 metrů dlouhou a 11 metrů vysokou sochu lva. V sobotu se uskutečnil náš první koncert v kyjovských krojích, speciálně zapůjčených pro tuto příležitost. Protože jen málo z nás bylo na hodech za stárku a neměly jsme možnost si kroje vyzkoušet, nevěděly jsme, jak se do nich dostat. A navíc bylo hrozné horko, takže to šlo o to hůř. Jelikož v katedrále nebyla žádná šatna, musely jsme se převlékat u autobusu a ve spěchu jsme na sebe naházely, co bylo po ruce, a v Židlochovicích pečlivě naměřené velikosti jsme vůbec neřešily. I přes tento počáteční zmatek nás za naše taneční a především pěvecké vystoupení publikum odměnilo dlouhým potleskem. V neděli jsme měli dva koncerty. Ten první byl součástí bohoslužby, kterou sloužil místní biskup, a některé z nás, neznalé francouzštiny, jsme vůbec nevěděly, co máme dělat. Tak jsme tam jen stály a usmívaly se, a když si lidé začali sedat, tak jsme si také sedly. Vrcholem dne pro nás byl druhý koncert v zaplněné katedrále, kdy si s námi posluchači zpívali francouzskou písničku Cantique de Jean Racine. V euforii po vydařené produkci jsme se v krojích vydaly do ulic a i s panem sbormistrem jsme na každém kroku juchali a zpívali moravské písničky. Kolemjdoucí si nás fotili, mávali a tleskali nám. Zažili jsme úžasnou festivalovou atmosféru. Ve Francii se mi moc líbilo, mimo jiné jsem ochutnala tamní specialitu makronky. V ulicích jsme stále potkávali další účinkující, které jsme poznávali podle růžových kartiček na obědy a večeře, které všichni dostali na začátku. Tím jsme si také zkoušeli své dovednosti cizích jazyků a měli jsme velké štěstí, že s námi byla jako překladatelka i paní učitelka Nechvílová, protože jinak bychom se nedomluvili. Cestou zpátky jsme se zastavili v pohoří Vogézy a poté v nádherném městečku Colmar (kterému se přezdívá druhé Benátky) s projížďkou na lodičkách po soustavě vodních kanálů. KLÁRA JAKUBCOVÁ (kvarta) - 14 -

Housle a Julie V pondělí a úterý 26.-27. května jsem navštívil dva koncerty v rámci festivalu Pražské jaro. V Rudolfinu vystupovala světoznámá houslistka a klavíristka Julia Fischer, při pondělním koncertu sólově s klavírním doprovodem a při úterním se svým smyčcovým kvartetem; druhou polovinu tohoto koncertu odehrála sama na klavír a její místo v kvartetu zaujal jiný sympatický houslista. Popravdě řečeno, Julii jsem už před tím poměrně dobře znal, na Youtube jsem zhlédl snad všechna její zveřejněná vystoupení a rozhovory, nicméně i tak to úplně zpočátku byl zvláštní pocit vidět ji ve skutečnosti. Po pár chvílích, co začala svůj koncert houslovou sonátou F dur Felixe Mendelssohna, už moje pozornost spočinula především na jejích rukou; okoukat prstoklady, v jakých houslista danou skladbu hraje, je totiž mnohdy ta nejcennější a nejdůležitější informace, pokud to poté člověk sám chce zahrát. V živé praxi se mi to bude hodit např. u skladby op. 24 Caprice Basque od španělského houslisty Pabla de Sarasate, kterou jsem v průběhu letošního roku nacvičoval, a na třech problematických místech zkusím zakomponovat její prstoklady. Na prvním koncertu jsme mohli slyšet tři sonáty již zmíněného Mendelssohna, dále sonátu g moll Ďáblův trylek Giuseppe Tartiniho a konečně sonátu No. 3 Bohuslava Martinů. Pak dva španělské tance skrývající se pod opusovým číslem 23 a zmíněné capriccio op. 24 Pabla de Sarasate (díky velkému aplausu publika pak tři krátké přídavky, vesměs zamýšlené jako ochutnávka z jejího nejnovějšího CD). Sonáty v sólové hře představují velmi hluboké a intenzivní skladby, které na sólistu kladou velký nárok, a v podání Julie byly opravdu skvělým zážitkem; dle mého názoru není na světě více houslistů než prstů jedné ruky, kteří by je dokázali zahrát alespoň srovnatelně dobře! Jednou zajímavostí tohoto koncertu by mohlo být, že interpretka na svoje přání změnila pořadí skladeb oproti původnímu programu, nikdo z personálu Rudolfina to nevěděl a pravděpodobně to bude vědět jenom ona sama Její druhý koncert se smyčcovým kvartetem byl ještě daleko ojedinělejší než slyšet někde hrát dobrého sólistu; moc obdobných hudebních těles totiž přinejmenším v České republice nevystupuje. Zmíněné kvarteto mělo v podobě tohoto koncertu v ČR premiéru, stejně jako sama Julia obecně ve hře na klavír. Na tomto vystoupení zazněly smyčcové kvartety c moll op. 18 č. 4 od Beethovena, H268 č. 5 Bohuslava Martinů a klavírní kvintet Antonína Dvořáka A dur; ten se mi líbil ze všeho nejvíc. Dále bych zde mohl zmínit svá vystoupení 22. června v brněnském Janáčkově divadle a 26. června v Ostravě, kde jsem v sestavě Filharmonie Brno provedl IX. Dvořákovu symfonii e moll. Brněnská filharmonie totiž v rámci festivalu Mozartovy děti dala možnost dvaceti nejlepším hráčům z jihomoravských a severomoravských základních uměleckých škol, aby si zahráli po boku opravdových profíků. Brněnský koncert se mimořádně vydařil, byl téměř celý vyprodán a moc rád jsem na něm hrál zejména pro četnou skupinu svých blízkých, kteří byli při této příležitosti v Janáčkově divadle přítomni. Výprava do Ostravy začala již v průběhu středy, samotný koncert byl ve čtvrtek večer. Mimo nutné zkoušky a generálku před tímto koncertem byl dostatek času na živou komunikaci s filharmoniky, což bylo opravdu fajn, zvláště proto, že nejednoho z nich jsem už předtím mohl poznat. MAREK OTÝPKA (sexta) - 15 -

Blanarovičová a vrtulník V sobotu 7. června 2014 se u Městského úřadu v Pohořelicích konala oslava Mezinárodního dne dětí. Pro účastníky zde bylo připraveno mnoho soutěžních stanovišť, ukázkových disciplín a jako třešnička na dortu vystoupení Yvetty Blanarovičové. Ovšem na co se nesmí zapomenout, je to, že po domluvě přiletěl i záchranářský vrtulník. Byl zde také k vidění zásah pohořelických hasičů a děti mohly nahlédnout do policejního vozu. Dětský den se podařil, mj. i proto, že po celý den přálo počasí, a tak se pořadatelé již těší na příští rok. JAN KŘÍŽ (sekunda) Pohořelické slavnosti Jako každý rok, tak i letos se konaly tradiční Slavnosti města Pohořelice. Naplánovány byly na 13.-15. června. Hlavními tahouny byli Arakaini (s hojným zástupem starší generace metalistů), Miro Žbirka s kapelou, Adam Mišík a v neposlední řadě Koblížc! (na které se zase těšila moje maličkost). Na druhém pódiu probíhalo římské obléhání, bojové techniky a byl zde k dispozici římský tábor. Dále se nám starali o zábavu i žáci různých pohořelických kroužků, kteří rovněž vystupovali. Byl také otevřen kostel s kostelní věží, fara, konírna a na radnici probíhala výstava kaktusů. Po Pohořelicích byla rozmístěna spousta stánků, ať už s jídlem, nebo s památečnými předměty, až po různé šperky. Když jsem se později bavila se svou babičkou Alenou Bilavčíkovou, která tyto slavnosti organizuje, prohlásila, že ji lehce překvapily a hlavně že se podařily. Mně osobně se velmi líbily. KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (kvarta) Týden ve znamení matfyz V pondělí 9. června jsem odjel na týdenní soustředění krajské komise Matematické a fyzikální olympiády kat. D a C, které se už přes deset let tradičně koná v Jedovnicích. Jako minulý rok, i v tomto roce bylo o co stát: lektoři totiž mysleli na to, aby se odborný program výrazně nekryl s minulým rokem a zároveň 1. a 2. ročníky SŠ měly zvlášť svoje přednášky. Hlavním matematikem soustředění byl Mgr. Aleš Kobza, který nás na svých přednáškách mnohé přiučil zejména o rovnicích soustavách cyklických rovnic s případným parametrem, diofantických rovnicích a o tom, kdy je dobré aplikovat tzv. Vietovy vzorce. Naše bývalá vyučující fyziky a matematiky Mgr. Hana Lacinová pak uvedla všechny do základů derivací a integrálů a ukázala několik vzorových příkladů, kde tyto operace velmi dobře využijeme. Jak matematická, tak fyzikální část odborného programu poté směřovala k tomu, že jsme řešili úlohy následující kategorie (tedy B) MO i FO jako přípravu do dalšího roku, což je zřejmě to nejcennější, čeho se tu může účastníkům se zájmem o fyziku či matematiku dostat. Mimo přednášky se konaly dva odpolední výlety do obce Rudice s pověstným větrným mlýnem a k propasti Macocha. Večery byly vyplněny populárními přednáškami např. o hvězdných dalekohledech, zlatém řezu nebo matematických hrách. Také jsme byli navštíveni pracovníkem společnosti FEI, která je největším světovým vývozcem elektronových mikroskopů. Celkově se mi soustředění poměrně líbilo, moc rád jsem se na něm shledal s lidmi známými již z minulého ročníku a mohu ho doporučit každému, kdo řeší MO či FO kategorií D a C; nabyté znalosti vám totiž znatelně pomohou do dalších ročníků. MAREK OTÝPKA (sexta) - 16 -

MČR P5... Kdopak rozumí téhle hantýrce? Naprosto znavena padám do své měkké postýlky, která se zdá být pohodlnější než kdykoli dřív, víčka mi stále více klesají, i když se přemlouvám a snažím se oči držet otevřené. Jsem na smrt utahaná. Proč? Protože jsem závodila a dala do toho naprosto vše. Šlo totiž o mistrovství České republiky. Celou cestu do Kolína nás na vleku pronásledovaly dva páry lodí, ty jsme si vezli na závody pro čtyři posádky ve čtyřech různých kategoriích. Žactvo, junioři, muži a samozřejmě i my, juniorky. Bohužel se nám kvůli zdravotním potížím nepodařila seskládat celá pětičlenná loď, ale ani ve čtyřech se nevzdáme. Jako obyčejně jsme si hned po příjezdu na místo všichni postavili stany - a stejně jsme nakonec polehali pod širák. Nic nového. Na sobotní den byl hned zrána naplánován slalom a my jsme se až na startu dozvěděly, že místo předpokládané čtyřčlenné sestavy většiny juniorských posádek si jedny z našich rivalek koupily členy; tak se u nás říká, když si posádka musí dohodnout člověka z jiného oddílu menší úplatek pro vedoucí onoho dalšího oddílu je potom nezbytný. I přesto jsme se vrhly na slalom ze všech sil a potom nezbylo než se spolehnout na své schopnosti a čekat. Nevěřícně jsme poměřovaly výsledky: nejenže jsme byly první ve slalomu mezi juniorkami, my bychom dokonce vyhrály i mezi ženami! Povzbuzeny a příjemně překvapeny jsme se vydaly na start sprintů. Ty už bohužel nevyšly tak skvěle, jak jsme doufaly. Sandberačky, což je tým juniorek ze Sandberka, stejně jako my jsme pro ně Rajhraďačky, nás se svou plně obsazenou lodí o několik vteřin předjely a my jsme skončily druhé. Není však čas si něco vyčítat, není čas odpočívat, odjíždíme na plavecké závody. Všechny juniorky plavou padesát metrů na čas. Plave všech pět členů posádky a taky nastává menší problém. Jelikož jsme pouze čtyři, budu muset, jakožto nejrychlejší plavec, startovat dvakrát. Odstartuji tedy poprvé a myslím na to, že si musím nechat ještě síly. Ihned jak doplavu, propadnu panice, že podruhé už to neuplavu. Musím se však postavit na skokánek znovu, teď už jako poslední plavec. Ve vodě si stále opakuji, jak je důležité správně vydechovat, a konečně jsem u konce. Stále slyším, že jsme to zvládly suprově a jak jsme byly skvělé... Takže se nám to nevyvedlo? napadne mě v první chvíli, ale pak dozvídám, že jsme to opravdu zvládly senzačně! Vyhrály jsme plavání! Ale Sandberačky nám stále dýchají z druhého místa na paty Pro dnešek toho ale už bylo dost. Neděle patří jen a jen sjezdu. Pro mě osobně jedna z nejméně oblíbených disciplín. Sjíždíme po proudu Labe, tedy ne, že by to bylo nějak znát, kde je po a kde proti proudu. Cestu nám několikrát znepříjemní motorové lodě, jejichž vlny si pořádně pohrají jak s naší pramicí, tak i s námi samotnými. Nevzdáváme se a dostáváme se v naprosto bezkonkurenčním čase na střelnici, kde všichni jako zázrakem odstřílíme bez chyby. Ale já vám můžu říct, že to žádný zázrak nebyl, jen tvrdá dřina. Takto se dostáváme s náskokem do cílové rovinky, která je dlouhá něco přes dva kilometry, a konečně do cíle. Šťastné, že už nikam nejedeme, naskáčeme v tu ránu do vody. Později se dozvídáme, že mistryněmi pro tento rok nebudeme; budou to Sandberačky. A tak, i když všichni nevěřícně vrtí hlavami nad podivnými výsledky, si navzájem gratulujeme a přebíráme své ceny. Naši malí žáčci se dostali na krásné třetí místo, stejně jako muži. Juniorům jen o kousek utekla medaile, byli čtvrtí. Pro Moravu odvážíme tedy jen samá krásná umístění. Ale příště budeme lepší, to si teda pište! - 17- MICHAELA ŠEDOVÁ (kvarta)

Tygr a jeřáb Tento článek je pojmenován po technikách, které jsou hlavní složkou bojového umění Siu Lum Pai Hung Gar Kung Fu aneb Jihošaolinský styl rodiny Hung. Je to styl, který jsem si vybral před čtyřmi lety a učím se ho dodnes. Zrodil se na počátku 19. století na jihu Číny v šaolinském klášteře Fukien. Jeho zakladatel Hung Hay Goon byl uznávaným mistrem kung fu. Po zničení kláštera dynastií Ching se Hung Hay Goonovi, jeho učiteli Che Seenovi a několik málo dalším podařilo uprchnout do bezpečí, kde předávali toto bojové umění svým žákům a nástupcům. Patřili mezi ně jedni z největších mistrů kung fu v té době. Jedním z nich byl také Wong Kei Ying, který patřil mezi deset tygrů Kwantonu - tento titul náležel deseti nejlepším bojovníkům v jižní Číně. O životě jeho syna Wong Fei Hunga pojednává přes sto filmů, ve kterých byl často hrán slavnými herci, jako například Jet Leeem nebo Jacky Chanem. To bylo něco z historie a nyní vám řeknu, jak to vše vypadá z mého pohledu. Už od mala jsem miloval filmy s bojovou tematikou, v nichž jeden hrdina porazí holýma rukama celou armádu. Později jsem se přihlásil do japonského bojového sportu judo, který mi však vůbec nic neříkal. Zčistajasna taťka objevil na vývěsce Salesiánského střediska v Žabovřeskách plakátek obsahující informace o náboru do teprve rok starého kroužku Hung Gar. Jelikož byl první trénink zdarma, neváhal jsem a zašel se podívat. Hned na začátku jsme se všichni postavili do jedné řady a zdravili se gestem, které jsem dělal úplně naopak. Poté jsme si udělali místo kolem sebe a začali jsme máchat rukama, jako když se držíte na moři prkna a houpete se v rytmu vln. Neměl jsem absolutní tušení, k čemu je to dobré, ale přizpůsobil jsem se ostatním. Vzhledem k mé tělesné kondici, kterou jsem do té doby nezdokonaloval žádným sportem, byly pro mě začátky velice náročné. Jednu dobu jsem kung fu nevěnoval příliš moc času, takže jsem svou úroveň vůbec nezlepšoval. Před třemi lety přišly první závody v Kuřimi, na kterých jsem sice neobsadil zrovna nejlepší místo, ale zato jsem nabyl alespoň základní zkušenosti. Letos v březnu jsem se na další pokračování Kuřimské juniorské ligy pilně připravoval a zůstal jsem čtvrtý, za soupeři z Česka a Slovenska. Byl jsem na sebe trochu naštvaný, protože jsem mohl být alespoň třetí, ale i sebemenší chybička je neomluvitelná. O to víc jsem se snažil a trénoval někdy i dvakrát denně na nadcházející Evropský mezinárodní čínský wushu festival, který se měl konat 26. a 27. dubna v Praze. Když jsme dojeli přesně na čas, zapsali jsme se do kategorií a čekali, až na nás přijde řada. Byl jsem v kategorii s klukem, který se učí ve stejné škole jako já, akorát navštěvuje pobočku ve Vyškově, a byl to právě on, kdo na letošních kuřimských závodech vyhrál v mé kategorii zlato. Počítal jsem tedy s tím, že i kdybych byl sebevíc dobrý, můžu být maximálně druhý, protože někoho, kdo je o dvě úrovně výš než já a na mistrovství světa obsadil třetí příčku, opravdu nemohu porazit. Naše skupina konečně přišla na řadu. Byl jsem zhruba v polovině. Po každém výkonu ohlásil rozhodčí výslednou známku, která se vypočítala z bodů udělených dvěma áčkovými a dvěma béčkovými rozhodčími. Bohužel však nebylo - 18 -

Na stupních vítězů - uprostřed ten nejlepší... jeho slovům vůbec rozumět, takže jsme se pak pouze dohadovali, co doopravdy řekl, a více méně jsme se shodli na tom, že mám 8,1 bodu a Filda (výše zmíněný kabrňák) 8,9. Po každé kategorii se vyvěsily výsledky na dveře, ale jako naschvál nastaly potíže, a my jsme museli dvě a půl hodiny na výsledky čekat. Poté nastal ten okamžik. Dva organizátoři, držíce několik papírů a lepicí pásku, přišli ke dveřím a vylepili konečné výsledky naší kategorie. Dostal jsem se k nim jako první. Prstem jsem hledal v tabulce své jméno, počet bodů a umístění. František Soudek, 1. místo, 8,50 bodu. Takový pocit jsem snad ještě v životě nezažil! Vedoucí za mnou přišla a objala mě. Oba dva jsme měli trochu slzy v očích, ale jelikož jsme drsňáci, nedali jsme to moc znát. Filda se umístil na druhém místě se stejným počtem bodů jako já. Pokud nastane taková situace, vyšší místo obsadí ten, kdo obdržel od béčkových rozhodčí více bodů, a já jsem měl pouze o 2 desetiny více, takže to bylo velmi těsné vítězství. Nyní se připravuji ke zkouškám na oranžový pásek; ty budou koncem školního roku. Kung fu neberu pouze jako koníček, ale jakýsi životní styl. Pokud si chcete rozvinout tělo i ducha, rozhodně doporučuju. FRANTIŠEK SOUDEK (tercie) Limeriky ze sekundy (2) Jedna žena z Hrušovan zkrášluje se ze všech stran. O ruku ji žádal pán, ale byl to pavián! Chudák ženská z Hrušovan. (ALICE KRESOVÁ) Znal jsem kluka z Pohořelic, ten neuměl věru nic, teď však chápu proč, točil se jak kolotoč, pořád neví vůbec nic. (JAN KŘÍŽ) - 19-

Prima na Lipce Dne 29. května 2014 se naše třída prima společně s paní učitelkou Provazníkovou a Mezulianíkovou vydala do Centra ekologické výchovy Lipka v Brně. Měli jsme se tam zúčastnit výukového programu Život v rybníce. Uvnitř budovy jsme si na sebe každý přilepili cedulky se jmény a pan průvodce nás rozdělil na dvě skupiny. První skupina měla zůstat vevnitř a druhá měla jít na zahradu. Já jsem s druhou skupinou šel ven na zahradu, kde jsme si vzali lovecké náčiní a v nedalekém rybníce jsme začali lovit různé živočichy. Svoje úlovky jsme zkoumali pod nedalekým přístřeškem. Živočichy jsme určovali podle určovacího klíče. Vylovili jsme několik pulců, nymfy vážek, ale také různé menší živočichy, např. buchanky. Po krátké přestávce se konala druhá část programu, a to vevnitř. V této části programu jsme určovali další vodní živočichy na obrázcích, některé z nich jsme už znali ze zkoumání úlovků z rybníku, dále jsme probírali anomálii vody nebo povrchové napětí vody. Potom jsme se obě dvě skupiny zase sešli a rozloučili jsme se s personálem. Když jsme vycházeli z areálu, venku už pršelo. Náš autobus měl zpoždění, tak jsme se schovali pod střechou nedaleké Masarykovy univerzity. Po chvilce autobus přijel a my jsme se mohli s radostí vrátit k naší milované škole. Při této exkurzi jsme si procvičili znalosti nejen z biologie, ale i z fyziky. Myslím si, že se nám to všem moc líbilo. MIKULÁŠ ŠŤASTNÝ (prima) Deváťáci sextánům Nejen terciáni a kvartáni, o jejichž výletech si můžete přečíst uvnitř tohoto čísla, nýbrž i sexta vyrazila v první polovině června ze školy za hranice všedních dní. Naším cílem tentokrát byla jihozápadní Morava (Telč a okolí), a protože to byl poslední výlet mé třídy (dál už ji čeká jen vodácký kurs a maturita), uzavřeli jsme cyklus šesti akcí, během nichž jsme poznávali krásné oblasti a kouty moravské země: předtím to byly Moravský kras, Olomoucko, Moravskoslezské Beskydy, Jeseníky a Vysočina kolem Nového Města na Moravě. Na Telčsku jsme si během výletu dosyta užili tropických teplot; například v první den jsme ve více než 30stupňovém vedru stoupali s plnými bágly na zádech od vlaku zhruba šest kilometrů až na hrad Roštejn a odtud pak šli dalších sedm do kempu, kde jsme byli ubytováni. Vystoupili jsme také na nejvyšší horu Českomoravské vrchoviny Javořici, denně jsme se vydatně máchali ve Velkopařezitém rybníku - a najednou tu byl závěr a s ním třešinka na dortu, totiž Telč s jejím unikátním renesančním náměstím a neméně atraktivním zámkem (obojí na seznamu památek UNESCO). Nemá zřejmě cenu psát o tom, co všechno jsme na telčském zámku viděli. Ostatně mnozí z vás tam už určitě byli a další se tam bezpochyby někdy v budoucnu vypraví. Má však nepochybně cenu napsat o tom, jaké štěstí jsme dílem náhody měli a jak jedinečnou prohlídku jsme absolvovali. Našimi průvodci totiž byli žáci a žákyně (těch bylo víc) 9. třídy telčské základky na Masarykově ulici. A tak jsme místo rutinního projevu jedné průvodkyně postupně poslouchali osm nebo devět nadšených deváťáků, kteří se v jednotlivých zámeckých sálech střídali po jednom či po dvou a s patřičnou dávkou hrdosti nás seznamovali s pozoruhodnostmi svého zámku. A protože jsem jim nakonec slíbil, že o nich napíšu do našeho časopisu, posílám jim touto cestou srdečný pozdrav a ještě jedno dodatečné poděkování. Mgr. ANTONÍN TOVÁREK (sexta) intelekt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice. Vychází měsíčně. Jazyková úprava textu a grafika: Mgr. Antonín Továrek. Grafika křížovky: Jiří Musil. Cena 5 Kč. - 20 -