ROZMLOUVALI MICHAELA BEZVODOVÁ, ANDREA TŘEŠŇÁKOVÁ, TOMÁŠ DRAHOŇOVSKÝ

Cyril Höschl ROZMLOUVALI MICHAELA BEZVODOVÁ, ANDREA TŘEŠŇÁKOVÁ, TOMÁŠ DRAHOŇOVSKÝ Mohl byste nám na úvod říct, jaká je vaše profese? Jsem psychiatr. Jak dlouho tuto práci vykonáváte? 36 let. Mohl byste nám svou profesi stručně přiblížit? To není jednoduché. Úloha člověka, který vstoupí do určité profese, vypadá zcela jinak na začátku kariéry, v její polovině a na konci. V medicíně a v mnoha dalších oborech se zpravidla po nástupu dostanete do pozice dělníka v první linii, který přijímá a propouští pacienty, učí se řemeslu a získává nové zkušenosti. Od rána do večera je ve víru, ať už na oddělení, nebo později v ambulanci. Postupně se většinou propracuje do role primáře, organizátora, školitele či učitele, někoho, kdo má na starosti jiné. Časem tedy ubývá kontaktu s pacienty a přibývá zodpovědnosti za, řekněme, postgraduální vzdělávání lékařů, výuku na univerzitě a organizaci zdravotní péče. Můj profesní život se ubíral stejnou cestou. Začínal jsem tady téměř jako otrok zastávající každodenní práci a končím jako ředitel. Dál už je jenom penze a hřbitov. V čem je vaše profese jedinečná? Máte-li na mysli obor, tak ten je velice pozoruhodný tím, že v sobě obsahuje určitou univerzalitu. Stejné je to, pokud porovnáte gymnázium s odborně zaměřenými školami nebo dříve průmyslovkami, kde své rozhodnutí, jakou cestou se budete ubírat, máte možnost odložit. Pro medicínu platí totéž, můžete se věnovat oborům od čistě manuálních, chirurgických, přes technicky instrumentálně zaměřené až po psychoterapeutické. A zvolíte-li si psychiatrii, toto spektrum se vám znovu otevře. Vějíř psychiatrie dnes nabízí širokou škálu oborů, téměř od neurologie, vědě o mozku, až po lingvistiku. I zde si lze vybrat své unikum a specializovat se. V tom pro mě spočívá velké kouzlo psychiatrie. Navíc představuje nauku o člověku, což nás koneckonců stejně zajímá nejvíc. Můžete se stát 84 velice úspěšným expertem na cokoliv, na nanovlákna, technologické postupy, lasery a další oblasti, ale někde na konci toho všeho je stejně nauka o člověku a jeho prožívání V čem spočívají úskalí vaší práce? V každé etapě jsou různá. Na začátku řemeslo nezvládáte dostatečně, zkušenosti získáváte chybami, kterých se dříve nebo později samozřejmě dopustíte. Přemýšlíte o nich, litujete jich, jejich závažnost je různá. Nicméně projde si tím každý. Ve středním věku přijde určitá frustrace z toho, že obor ve velké míře pokulhává za vašimi představami, za tím, co byste chtěli nejenom vědět, ale i dokázat. Najednou si uvědomíte, že existuje spousta nemocí, na které je medicína krátká a na které nestačíte, přesto musíte zvolit určitý způsob léčby. V souvislosti s tím si začnete klást otázku, do jaké míry se jedná o poctivou profesi, nebo zda jste vlastně tak trochu podvodníci. Ale pokud neuděláte nic, je to ještě horší, než když se snažíte dělat něco, co není založeno na dostatečných důkazech. Jde o pochybnosti o možnostech medicíny a zvlášť psychiatrie. V poslední etapě vás pak nejvíc frustruje určitá nemožnost pohnout s oborem systémově, například získat větší prostředky a společenské docenění disciplíny. Při procházce zdejším parkem zjistíte, že léčebna má opravené tři čtyři pavilony, zbytek tvoří chátrající oprýskané budovy z počátku 20. století. Jenže dnes jsou tak o dvě miliardy podfinancovány, což tomu, kdo přichází dennodenně do styku s pacientem, těžkou hlavu nedělá, ale starosti z toho mají lidé na úrovni managementu, kteří za to zodpovídají. Objevily se někdy chvíle, kdy jste si řekl, že byste psychiatrie nejraději zanechal? Nikdy jsem neměl v úmyslu věnovat se psychiatrii, takže jsem jí chtěl zanechat hned na samém počátku. Nastoupil jsem sem jenom proto, že po absolvování medicíny v Praze nebylo jiné volné místo. Inklinoval jsem k jiným oblastem, zajímala mě fyziologie, farmakologie, interna a podobně. Nicméně jsem si řekl: Tak dobře, půjdu sem na rok na dva a pak uteču na nejbližší volné místo v oboru, který si vyberu, třeba na endokrinologii. Mezitím se mi to však tak zalíbilo, že jsem psychiatrii nejenom vzal na milost, ale považuji ji za nejlepší možné uplatnění po studiu medicíny. Pokud bych si to s dnešními zkušenostmi měl zopakovat, tak přes všechny nevýhody, jakou je například handicapované postavení mezi ostatními lékařskými obory, bych se rozhodl stejně. Co vás na této práci baví nejvíc? Vrátím se k výše zmíněným třem etapám. Na začátku mě nejvíc bavilo povídat si s pacienty a otvírat jejich životní osudy. Následně se v jejich světle zamýšlet nad sebou samým a vžívat se do osudu druhých. Projekcím se nikdy nevyhnete a zároveň to představuje obohacování vlastní zkušenosti osudy jiných. Ve středním období mě nejvíce přitahovalo zkoumání, přicházet na kloub určitým věcem, například neuroendokrinním vztahům jak souvisejí hormony a chování. Tehdy to přineslo i určité ovoce. V současné době

mě nejvíc baví připravovat půdu mladším následovníkům nebo kolegům, kteří jsou daleko lepší, než jsme tehdy byli my. Cítím určitou zodpovědnost za to, aby se mohli věnovat své práci a nemuseli se tak úplně starat o každodenní chleba. Jak si držíte odstup od pacientů, abyste se psychicky nezatěžoval jejich problémy? Člověk tuto schopnost během praxe získá. Být empatický, ale nikoliv sympatický, což je velký rozdíl, představuje jeden ze základních úkolů medicíny. Znamená to, že se musíte umět vžít do situace pacienta, ale neprožívat ji s ním, protože nemůžete plakat spolu s dvaceti depresivními lidmi každý den. Je něco, co vás na vaší profesi nebaví nebo štve? Našla by se toho spousta. Všechno, co souvisí s papírováním a hlášeními mě nejen nebaví, ale dokonce ve mně uvnitř vyvolává něco jako stávku. Dodnes třeba neumím pořádně vyplnit neschopenku. Řekl bych, že se to odvíjí od byrokratické atmosféry typické pro současnou společnost. Máte vůbec čas na nějaké koníčky? Míval jsem, ale zajímavým způsobem vymizel. Nejdřív proto, že v době komunistického bezčasí, kdy jsem mohl pracovat osm hodin a následně se věnovat svým koníčkům, se nám doma rodily děti jedno za druhým. Když jsou pak čtyři ve dvoupokojovém bytě, slovo volný čas je výsměch. Teď už odrostly a nějaký volný čas bych si mohl vyšetřit, ale zase se toho kupí hodně v práci. Cítíte se být tedy workoholikem? Jsem spíš workoholikem z donucení, hrozně rád bych byl líný. Má téměř neuskutečnitelná představa je, že bych se nudil, nic nedělal a přemýšlel, co budu dělat zítra, co pozítří Občas si to nanečisto vyzkouším, když se mi jednou za několik let podaří vzít si delší dovolenou, kterou pak skutečně trávím tím, že se snažím nudit se. Kolik hodin denně pracujete? To lze těžko odhadnout. Jsem spíš noční typ, takže ráno to trvá déle, než nastartuji, ale řekněme, že pracuji přibližně od devíti do dvou do tří do rána. Takových 17 hodin Jakého profesního ocenění si nejvíce vážíte? Asi členství v britské Královské koleji psychiatrů, protože v Čechách se jedná o ojedinělou záležitost. Na jaké fakultě jste studoval? bodů na děkanátě. Když jsem zjistil, že jsem přijatý, zkoušky na dalších školách už jsem neabsolvoval. Jak jste si užíval vysokoškolský život, studijně, nebo jste si občas dovolil i nějaké ty radovánky? Určitě nejen studijně, ale má představa radovánek se možná trošku liší od vaší. Být empatický, ale nikoliv sympatický představuje jeden ze základních úkolů medicíny. Znamená to, že se musíte umět vžít do situace pacienta, ale neprožívat ji s ním, protože nemůžete plakat s dvaceti depresivními lidmi každý den. Na Fakultě všeobecného lékařství, což dnes představuje 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Měl jste i jinou alternativu? Přihlásil jsem se na tři vysoké školy najednou s tím, že co vyjde, to vyjde. Jedna volba padla na lékařskou fakultu, druhá na psychologii na filozofické fakultě a jako třetí jsem zvolil Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, dnešní Technickou univerzitu. Zkoušky na medicínu probíhaly tak, že jsme ráno psali testy, odpoledne se konaly ústní pohovory a druhý den už viselo pořadí podle Vysedávání po hospodách mě nebavilo. Přibližně do 27 let jsem se alkoholu vůbec nedotkl, říkal jsem si: Mám mozek k jiným věcem, než abych ho otravoval. I maturitní večer na Šámalově louce jsem strávil s džusem a výborně se bavil tím, jak se ostatní postupně proměňovali. Takže studijní léta jsem rozhodně netrávil nad pivem v hospodě, ale na koleji byla spousta jiné legrace. Pořádaly se všelijaké mejdany, představení nebo různé sportovní akce. Neležel jsem pouze v knihách, to mě zas tolik nebavilo. Jaký je váš největší zážitek z té doby? 85

Těch bylo hodně, bohužel i dost dramatických. Jenom během mého studia na koleji zemřeli dva kolegové. Na schodišti se potkali dva kluci, jeden tomu druhému řekl něco, co se mu nelíbilo, a on ho za to sekl malíkovou hranou do krku tak, že ho na místě zabil. A další se odehrál na kolejním mejdanu, kde se braly drogy, a jeden kluk se tam zfetoval k smrti. Ostatní se báli, že z toho bude strašný průšvih, zabalili ho tedy do koberce a přesunuli z koleje jinam, aby mrtvolu nenašli u nich. Už ani nevím, jak to tehdy dopadlo Mám ale i veselejší zážitky. Můj spolubydlící měl rybářský prut, na který věšel tranzistorové rádio, jež následně spouštěl z našeho čtvrtého patra do ulice. Když i malé rádio hraje v prostoru, lze ho velmi dobře slyšet, a tak můj spolubydlící pořádal školení obyvatel na Žižkově. V deset hodin večer jim pouštěl hymnu ze sovětského rozhlasu s odůvodněním, že je politicky vzdělává. Bohužel pak propadl znovu do prvního ročníku, protože se věnoval pouze školení obyvatel a četl si sovětské detektivky, což představovalo zvrácenou recesi. Později nadobro zmizel. Co si vybavíte, když se řekne gymnázium? Když se řekne gymnázium, představuji si budovu v Jeronýmově ulici, výhled na louku, za kterou jezdil vláček, ani nevím, jestli tam ta louka ještě je Také se mi vybaví třída, poměrně slunná, pěkná, a ačkoliv vím, že jsem tehdy nadával, kolik toho máme, tak se stejně jednalo o jednu z nejkrásnějších period mého života. Možná je to jen vzpomínkový optimismus. Ve třídě jsme měli výbornou partu. Vzpomínám si třeba, jak jsme s kolegou Karlem Louckým, který se později stal místostarostou na Praze 1, chodili o přestávce nebo o volné hodině na zmíněnou louku k závorám, tam jsme dali na konec závory kámen tak, že se zatížila. Tehdy se stahovaly takovými lanky, která vedla podél trati. Když železničářka ucítila odpor kliky, vždy vzala olejničku a šla po trati závory namazat. Karel vždy říkal: Pojď, jdeme si pouštět železničářku! Takovéhle jízlivosti jsme občas prováděli. Pak jsme také hráli čtyřručně na piano, neboť v jedné třídě se nacházel docela dobrý klavír. V naší třídě bylo plno muzikantů, i když amatérských Ale třeba Jarda Havlík je dnes profesorem muzikologie. Pořádali jsme i akce mimo školu, třeba v liberecké galerii, které jsme si sami vymysleli, iniciovali, sestavili a zrealizovali program. Jakou roli jste měl ve třídě? Byl jste vůdčí typ? Myslím si, že ano. Šlo myslím o celkem přirozenou autoritu a v té alfa pozici nás bylo několik, kteří kupodivu táhli za jeden provaz. Měl jste nějakou přezdívku? Já ne, ale ostatní kluci ano. Zajímavé je, že dva měli stejnou. Petr Richter, který seděl přede mnou, byl Pígo Richter a Petra Pokorného oslovovali Pígo Pokorný. Říkalo se jenom Pígo, ale z intonace každý věděl, kterého Píga kdo myslí. Petr Richter se stal doktorem v Liberci a Pígo Pokorný pracuje jako ředitel v podniku zahraničního obchodu, který vyváží pumpičky a závlahová zařízení do světa. Měl jste ve třídě nejlepšího kamaráda? Několik. Mezi dobré kamarády patřili Pepa Bém, oba Pígové, Jirka Mlynář, Karel Loucký I holky byly výborné, dodnes jsou mezi nimi takové, které člověk může považovat za kamarádky. Jednou jsme si vyjeli s Jájou Hnykovou na lyžích k Blatenskému rybníku a propadli jsme se do něj. Teploměr ukazoval alespoň deset stupňů pod nulou a dostat se z vody nebyla žádná legrace, protože lyže jsou nemotorné. Nakonec jsme se vyplazili ven, oba úplně zmáčení, protože jsme tam vlétli po krk, a během chvíle jsme vypadali jako rytíř v brnění, protože nám zmrzlá voda praskala na šatech. Bylo jasné, že takhle bychom domů nedošli, že bychom tam snad zahynuli. Naštěstí se Šámalova louka nacházela přibližně půl kilometru od rybníka, tak jsme se tam utábořili. Nějaká Polka nám uvařila výbornou hustou polévku a my jsme si dali šaty ke krbu. Strávili jsme tam vlastně skoro celý den. To se zakolíkuje do paměti: skoro nahá Jája, šaty u krbu, dobrodružství, téměř utopení. Je to jako obraz z filmu. Jste se svými gymnaziálními spolužáky stále v kontaktu? S některými ano. Například Pavla Loucká dosud působila jako redaktorka časopisu Vesmír a já zasedám v tamní redakční radě. S některými se vidíme alespoň jednou za čas a jednou za pět let se koná pomaturitní sraz, kde se všichni sejdeme a probereme, co je nového. S některými jsem také v e-mailovém kontaktu, mám je na rozesílacím seznamu různých vtípků a zajímavostí. Vzpomínáte na třídní výlety? Vzpomínám, ale vše mi splývá dohromady. Pamatuji si na výlet, kdy jsme byli s paní profesorkou Pelikánovou na brněnské přehradě. Vzala nás tam na parník! Jedna spolužačka, která se do všeho hrnula, obdivovala kormidelníka, jediného člena posádky. Přemlouvala ho, aby ji pustil na chvíli ke kormidlu, a protože se jednalo o docela hezkou holku, bylo jasné, že dříve či později jejímu kouzlu podlehne. Stoupla si na můstek, kormidlovala a on se šel dolů věnovat jiným věcem. Po chvíli jsme se začali přibližovat k nějakému nástupnímu molu a my studenti jsme postřehli, že rychlost našeho parníku je takhle blízko u břehu nepřiměřená a že směr také není optimální. Upozornili 86

jsme na to kapitána, který, místo aby rychle vyběhl na můstek a spolužačku od kormidla vyhodil, vyhodnotil situaci pragmatickou větou: Jé, to bude rána. (směje se) A opravdu, parník drcnul do mola a jako dnes vidím, jak se kamenné schůdky na břehu rozsypaly jako kostičky z domina Vzpomínáte si na poslední zvonění nebo na maturitní večírek či ples? Na maturitní večírek si vzpomínám, neboť ten jsme profilozofovali s paní profesorkou Pichlovou. Odehrál se na Šámalově louce, později pojmenované jako Nová louka, v Jizerských horách. Tehdy se tam nacházela, tuším, lesní správa a hospoda, která nebyla otevřená pro veřejnost, ale tatínek jedné spolužačky pracoval u lesní správy, takže jsme si ji mohli z protekce pronajmout. Jednalo se o velmi romantický maturitní večírek, ale bohužel se neobešel bez dobrodružství. Večer, když jsme opékali buřty, se nedaleko pásli koně. Pígo Pokorný se rozhodl, že se na jednom projede, ale neprošel náležitým školením, takže když na něj vylezl, kůň zčistajasna vyrazil a utíkal do stáje. Pígo se ho chytil pevně kolem krku a to ho zachránilo, protože dveře stáje byly jenom o málo vyšší než kůň, takže kdyby býval Pígo seděl, už dnes možná nebyl mezi námi. Takhle podjel o vlas břevno do stáje a tam vítězoslavně slezl. Kdo byl vaším třídním profesorem? Paní Eva Pelikánová. Měli jsme ji moc rádi nejen jako třídní, ale i jako češtinářku, protože byla nesmírně velkorysá. Vědělo se, že trochu nadržuje klukům, ale chovala se dobře i k děvčatům. Nakonec to každý považoval za přirozenou věc. Kluci měli totiž šmrnc a ona měla slabost pro neotřelé moderní umělecké formy, takže takový Pígo Pokorný se svou neokázalou znalostí Kerouaca a Ka y jí vyhovoval víc než někdo, kdo se látku navrčel jako magneťák. Měla ohromný vztah k soudobé literatuře, takže knihy, které se několik let nato ocitly na indexu, a dokonce se za jejich pašování zavíralo, tvořily povinnou četbu. Z hlediska následné normalizace šlo o neuvěřitelnou záležitost. V ruštině jsem četl Solženicyna, češtinářka do nás lila Kunderu, Vaculíka, Škvoreckého, Klímu Znali jsme celou českou soudobou literaturu, což se nám v následujících letech temna velice hodilo. Byla to chvíle osvícení, která trvala dva tři roky, a velmi rád na ni vzpomínám. Na jaké další profesory vzpomínáte? Třeba na latinářku, paní profesorku Michálkovou. Patřila mezi moc hodné učitele a mně bylo líto, když ji někdo podváděl nebo zlobil. Kolegovi Pokornému latina nijak závratně nešla, zato Karel Loucký, který byl téměř geniální, měl písemku napsanou za čtvrt hodiny, pak se nudil, tak mu lidi posílali papíry a on sytil třídu znalostmi. Pígo Pokorný rovněž opsal něco z letáku, který mu poslal Karel. Jenomže jak byl roztržitý, odevzdal sešit i s tahákem. Protože tam přeci jenom udělal nějakou chybu, dostal dvojku a na letáku od paní profesorky Michálkové stálo napsáno: Vidi viděla. Tvářila se, jako by se nic nestalo. Pígo se tak styděl, že už nikdy neopisoval. Paní Michálkové jsme provedli ještě další věc. Od pana profesora Kuglera jsme se v chemii naučili vyrábět slzný plyn. Dali jsme ho do zkumavky a chtěli jsme trošku někam kápnout, aby se třída rozbrečela a aby byla evakuovaná, a hodina latiny by se tedy zrušila. Probíhalo to celkem podle plánu, až na to, že se mi trošku plynu vylilo na trepku, a tak jsem se stal nejpostiženější obětí. V sebeobraně jsem bačkoru odkopl a šoupl pod lavici před sebe. Tam se historie opakovala, a tak bota kolovala po podlaze v brečící třídě. Ten, kdo ji měl právě pod sebou, dostal strašlivý záchvat jako při zásahu bojovým plynem, tak se jí zbavil zase dál. Za chvíli bulela celá třída, a když se rozbulela i paní profesorka Michálková, říkala: No děti, to je strašné, co tady dnes je. Budeme muset jít jinam. Tak jsme tedy šli jinam, ale já musel trepku nechat ve třídě, aby to neprasklo. A paní profesorka Michálková říkala: Ale Höschl, ty máš jenom jednu botu, asi jsi ji tam zapomněl. V tu chvíli mě polilo měl jsem správně říct: Prosím vás, k té botě se vůbec nepřibližujte. Už ani nevím, jak to dopadlo Další, na koho si vzpomínám, je náš ředitel, kterému se říkalo Velký šedý zlý vlk. Navenek se prezentoval jako veliký komunista a gymnáziu vládl poměrně autoritativně, pevnou rukou. Vždy však chránil lidi pod sebou, před inspektory se zastával lidí, kteří se později stali prakticky disidenty. Získal si takovou autoritu, že si na něj nikdo netroufl. Představoval velice zvláštní postavu, která se zapsala do osudů mnoha lidí velmi pozitivně, i když nikdo vlastně neví proč. Například v Liberci působil profesor Jaroslav Tomsa, skautský předák, kterého zavřeli, takže jeho dcera neměla v 50. letech vůbec šanci dostat se na jakoukoli školu. A tenhle ředitel ji přijal. Navenek sice hlásal komunismus, ovšem na jeho škole studovala dívka, kterou by nikde jinde nevzali. Najednou jsme zjistili, že ač funkcionář, byl vlastně ohromně charakterní. Historika Břetíka Daňka vždycky sprdnul v ředitelně, když si někde pustil pusu na špacír, ale když přilítla inspekce či snad StB, aby Daňka propustil, vyhodil ředitel je. S dotyčnými si to vždy vyřídil, ale navenek se jich zastával. Také měl obrovský smysl pro výtvarné umění, celá škola byla vybavena reprodukcemi, díky 87

kterým jsme znali světovou výtvarnou scénu, Degase, Gauguina nebo Gogha a mnoho dalších. Inspiroval vás některý profesor při výběru vysokoškolského studia? Určitě ano. Nikdy jsem neměl moc rád biologické obory, můj postoj změnil až na gymnáziu profesor Choc, který nám biologii vykládal s obrovským entusiasmem. Bylo na něm vidět, jak ho to baví. Kladl si za cíl, že jeho studenti se na medicínu dostanou levou zadní, a skutečně se mu to dařilo. Navíc jsem později s úžasem zjistil, že s tím, co nás z biologie naučil, jsem si na medicíně vystačil. Celý rok bral buňku, ale tak, že i ten poslední propadlík ji uměl pozpátku. Všechno, co o struktuře buňky znám, vím od Choce. Jednou při praktikách z biologie byl velmi společensky unaven a neměl tam žádné kanape ani křeslo, tak si lehl na pulty, které měly správnou délku, dal si pod hlavu nějaký polštářek a usnul. My ho měli tak rádi, že jsme mu nejenom neudělali žádný průšvih, ale pěkně jsme ho tam zavřeli, zhasli a nechali jsme ho spát. Následně měl výčitky svědomí a ptal se nás, jak to bylo, že si nic nepamatuje. Skončilo to vzájemným gentlemen s agreement. A jaké další předměty jste měl v oblibě? Měl jsem docela rád matematiku. Bavila mě intelektuálně. Chodil jsem na olympiády a do matematického kroužku, kde se řešily pozoruhodné příklady. Měli jsme na ni pana profesora Kašeho, který byl virtuosem v házení křídou po žácích. Mířil přesně. Když se vás na něco zeptal a vy jste nezabral, tak on pink doprostřed čela. Tato metoda by dnes byla asi považována za politicky nekorektní a rozmazlení studenti by si nejspíš stěžovali, ale my jsme zažili všechno, včetně tělesných trestů mírných, ale zato výmluvných. Vzpomínáme na to rádi a nikoho to nepoškodilo. Naopak, my jsme se panu profesorovi zase trošku mstili. Sahal pro zlomky křídy za tabuli a kluci mu tam dali pastičku na myši. On byl takový formát, že když se chytl, řekl jen: Tak je to 1: 1, dneska máte bod vy. Charakterizoval ho starý anglický humor, jeho výroky jsou nezapomenutelné. Bém, umíš si koupit jízdenku do Chrastavy? No jistě. Tak jak to, že neumíš zlogaritmovat tady ten výraz? Měli jsme ho velmi rádi, když odcházel, brečeli jsme. Byly nějaké předměty, které jste rád neměl? To se snad ani nedá říct. K chemii jsem získal neutrální vztah, jako přínosnou část jsem vnímal různé zajímavé pokusy. Trošku jsem měl strach z deskriptivy, protože mě nudily výkresy, které jsme museli 88 dělat tuší. Stačila jedna kaňka a mohl jsem začít znovu. Dnes vše usnadňují do jisté míry počítače. Poměrně těžká mi připadala latina. Pamatuji, jak nám dával Břetík Daněk skloňovat podstatné jméno s přídavným, například puer bonus. Ťukal netrpělivě na lavici: První pád, druhý pád, třetí rychle, copak je to takový problém?! Viděl jsem, jak trpí, ale pro nás přírodovědce to byla dřina. Jak jste na tom byl s prospěchem? Dobře. Na devítiletce jsem patřil mezi žáky se samými jedničkami, na gymnáziu jsem měl občas nějakou dvojku. Opisoval jste někdy nebo používal taháky? Ano a stydím se za to. V době, kdy jsem studoval gymnázium, jsem to považoval za sport, za projev určité schopnosti. Za tímto účelem jsem si opatřil starý dřevěný penál po babičce, který když se otevřel, měl dvojité víko, pod kterým se nacházely taháky. Spolužáci mi záviděli, protože to představovalo velmi profesionální trik, který zůstal celé gymnázium neprokouknut a který posloužil v těžkých chvílích vzorečků a jazykových přípon velice dobře. Ale přiznávám se k tomu s těžkým srdcem, a pokud byste se mě zeptali na můj názor na opisování tehdy a dnes, dozvíte se dvě opačné věci. Dnes to považuji za neférové, podlé a ubohé podvádění, které nemá přeci nikdo zapotřebí buď ví, nebo neví, a když neví, tak mu testy slouží pouze jako zpětná vazba, aby věděl, co se má na příště doučit. Z jakých předmětů jste maturoval? Jestli si dobře vzpomínám, tak z češtiny, ruštiny, matematiky a fyziky. Jako nepovinný pátý předmět jsem si přibral, myslím, deskriptivní geometrii. Bylo studium na gymnáziu vaše volba, nebo vás ovlivnili rodiče? Rozhodl jsem se sám, protože jsem tradičně nevyhraněný. Gymnázium mi poskytovalo odklad pro rozhodnutí, jakým směrem se budu ubírat. Co jste si z gymnázia odnesl? Postoje, přátelství, úžasnou muziku, sportovní zážitky. Vlastně jsem si odnesl pocit, že život může být moc hezký. Co byste chtěl vzkázat současným studentům gymnázia? Asi to, že léta strávená na gymnáziu rozhodně náleží k jedněm z nejkrásnějších období života a že je dobré uvědomit si to a náležitě je prožít, protože se nic podobného už nebude opakovat. Zní to pateticky, což se mi příčí, ale když se na to člověk zpětně podívá, je tomu vskutku tak. A co byste chtěl vzkázat profesorům, kteří vás učili? Těm, kteří ještě žijí, bych chtěl vzkázat, že jsme je měli opravdu rádi a moc jsme si jich vážili. Nevyskytovala se mezi nimi žádná vyloženě záporná postava. Ale my jim to vždy, když přijdou jednou za pět let mezi nás na sraz, říkáme i osobně. Jednalo se opravdu o zajímavou konstelaci. Osobně si dokonce myslím, že Gymnázium F. X. Šaldy v Liberci bylo svým způsobem výjimečné, protože když se bavím s lidmi, kteří přišli z jiných měst a škol, tak stejné nadšení nesdílejí. Fotografie / Portrét z doby gymnaziálních studií Portrét Se Sirem Karlem Popperem (1994) S Jefimem Fištejnem a Janem Fischerem Se Zlatou Adamovskou v Istanbulu (2009) S Arvidem Carlssonem (Nobelova cena 2000) v Dubrovniku (2008) prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc., FRCPsych. Název střední školy Střední všeobecně vzdělávací škola Rok absolvování školy 1968 Dosažené vzdělání v roce 1974 absolvování Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze Současná a předcházející profese ředitel Psychiatrického centra Praha a Centra neuropsychiatrických studií v Praze; profesor psychiatrie na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a na Lékařské fakultě P. J. Šafárika v Košicích; v letech 2007 2008 prezident Evropské psychiatrické asociace; v letech 2008 2009 prezident Evropské federace lékařských akademií; viceprezident na Vídeňské škole klinického výzkumu; člen prezidia Grantové agentury České republiky; prezident České lékařské akademie; lékař psychiatr Nejvýznamnější oborový či profesní úspěch průkopnické práce v psychoneuroendokrinologii a v oblasti použití blokátorů kalciových kanálů v psychiatrii; člen Royal College of Psychiatrists ve Velké Británii; prezident Evropské psychiatrické asociace; v letech 1990 1997 děkan 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, zavedení nového kurikula; založení Nadace Academia Medica Pragensis; založení České lékařské akademie