Historický přehled vývoje systému volby prezidenta USA a politické strany v USA

APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 IGOR VEČEŘ Historický přehled vývoje systému volby prezidenta USA a politické strany v USA Vznik sboru volitelů Ústavní konference, která se konala ve Filadelfii v roce 1787, věnovala systému volby prezidenta USA velkou pozornost. Metoda volby hlavy exekutivy byla v průběhu konference sedmkrát změněna. 1) Tvůrci ústavy se snažili vytvořit takový systém, který by prezidentovi zajistil nezávislost, který by byl technicky dokonalý a politicky efektivní a který by současně odpovídal republikánské formě vlády. Autoři ústavy usilovali o způsob volby, který by vycházel z širokého konsenzu, neměli však v úmyslu prosazovat přímou demokracii, v níž by se každý mohl účastnit na tvorbě veřejné politiky. Chtěli vytvořit volební systém, který by umožnil volbu toho nejkvalifikovanějšího zástupce, jímž však nemusel být vždycky ten nejpopulárnější. Model, který by mohli napodobit, v té době nikde neexistoval. V úvahu přicházely tři metody volba prezidenta zákonodárným sborem, přímá volba občany a také eventuální možnost nepřímé volby. Všemi těmito metodami se ústavní konference zabývala. První metodu, označovanou jako Virginský plán, navrhli James Madison a virginský guvernér Edmund Randilo. 2) Prezidenta by podle tohoto návrhu měl volit zákonodárný sbor. Při posuzování tohoto návrhu se vycházelo z toho, že osm členských států v té době podobným způsobem volilo své guvernéry. Argumentovalo se tím, že volba prezidenta Kongresem by byla praktická, ekonomicky nenáročná a politicky rychlá. Členové Kongresu by navíc rozhodovali odpovědně a uvážlivě. Pro delegáty filadelfské konference byl požadavek rozumné a na emocích nezávislé volby důležitý mnozí z nich byli přesvědčeni, že průměrný občan toho není schopen. 3) Odpůrci tohoto řešení však namítali, že volba prezidenta zákonodárným sborem může instituci prezidenta ohrozit. Kladli si otázku, jak by byla zaručena nezávislost exekutivy, kdyby volba prezidenta závisela na jeho popularitě v Kongresu 1) 3) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 4. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 89

a jeho případné další zvolení na tom, jak bude legislativa hodnotit prezidentovo dosavadní působení v úřadě. Odpůrci volby prezidenta Kongresem tvrdili, že nezávislost prezidenta na zákonodárném sboru by byla zaručena pouze tehdy, pokud by prezident působil v úřadě po dlouhou dobu a nemohl by usilovat o znovuzvolení. Nemožnost prezidenta usilovat o další volbu se jim však zdála problematická, protože prezident by pak nebyl motivován jednat řádně, případně by tento přístup znemožňoval znovu zvolit do prezidentského úřadu člověka, který v něm prokázal osobní kvality a získal potřebné zkušenosti. 4) Při projednávání v Kongresu navrhl nejprve guvernér Morris odstranit ustanovení o nemožnosti znovuzvolení dosavadního prezidenta, aby byla zachována motivace prezidenta k dobrému chování při plnění služebních povinností. 5) Zástupci většiny států s tím souhlasili. Když však bylo ustanovení o nemožnosti nové volby dosavadního prezidenta odstraněno, bylo nutné zkrátit volební období, aby nedošlo k časově příliš dlouhé době vlády jedné osoby, čehož se řada delegátů obávala. S kratším volebním obdobím a neomezenou možností znovuzvolení se však již volba zákonodárným sborem nezdála být tak zajímavá, protože mohla vést k závislosti prezidenta na legislativě. 6) Další alternativou byla volba občany, ta si však v průběhu filadelfské konference nezískala mnoho příznivců. Jednalo se o ní dvakrát a pokaždé byla zamítnuta značnou většinou hlasů. Většina delegátů se domnívala, že přímá volba prezidenta lidem není žádoucí ani technicky možná. Řada delegátů byla přesvědčena, že veřejnost není schopna vybrat nejkvalifikovanějšího kandidáta. Navíc na konci 18. století, kdy se konference konala, byly v USA k dispozici jen velmi nedokonalé možnosti dopravy a veřejné komunikace. Delegáti soudili, že země je příliš rozlehlá na to, aby bylo možné účinně dohlížet na volby a kontrolovat jejich řádný průběh. K nemožnosti uspořádat celonárodní volby přispívala i nedůvěra a rivalita mezi jednotlivými částmi země. 7) Třetí alternativou byla nějaká možnost nepřímé volby, jež by odrážela nálady a představy veřejnosti, které by však volbu nerozhodovaly. Tuto představu navrhl delegát James Wilson, který předtím neuspěl s myšlenkou přímé volby. Nepřímou volbu prostřednictvím nějakých zástupců podporovali i delegáti Luther Martin a Alexander Hamilton. Přiklonil se k ní i guvernér Morris, který byl původně stoupencem volby prezidenta USA Kongresem. Volba prezidenta prostřednictvím určitých zvláštních zmocněnců se však začala vážně projednávat, až když diskuse o volbě zákonodárným sborem delegáty rozdělila a jednání nevedlo k cíli. Ke konci konference byl jako kompromis navržen model sboru volitelů, který delegáti po krátké debatě přijali. Toto řešení se delegátům zdálo být bezpečným a současně funkčním řešením prezidentské volební otázky, které odpovídá ústavnímu a politickému charakteru nové vlády. 8) Přijatý kompromis nenařizoval, ale také nezakazoval veřejnou volbu volitelů. Podle tohoto návrhu měly jednotlivé státy Unie vybírat své prezidentské volitele systémem, který určí zákonodárný sbor konkrétního státu. Nezávislost volitelů měla být zaručena tím, že nesměli působit v žádné vládní funkci na federální úrov- 4) 8) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 5. 90 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

ni. Počet volitelů se měl rovnat počtu senátorů a členů Sněmovny reprezentantů v daném státě. Volitelé by ve stanovené době odvolili a výsledek voleb by zaslali Kongresu, kde by výsledek volby oznámil na společném zasedání obou komor předseda Senátu. Jediné omezení v hlasování spočívalo v tom, že volitelé nesmějí oba své hlasy odevzdat pro občany svého státu a nesmějí určit, koho si přejí za prezidenta a koho za viceprezidenta. 9) Podle této koncepce by se stal prezidentem ten kandidát, který by získal většinu hlasů sboru volitelů. Druhý nejúspěšnější kandidát by se stal viceprezidentem. Pokud by nikdo nezískal většinu, rozhodla by Sněmovna reprezentantů mezi pěti kandidáty s nejvyšším počtem hlasů, přičemž delegace každého státu by měla jeden hlas. Pokud by se na druhém místě umístilo více kandidátů, vybral by viceprezidenta Senát. Obě tato ustanovení byla později změněna Dvanáctým ústavním dodatkem. 10) Tento volební systém byl kompromisem ve dvou směrech. Ústupkem zastáncům federálního systému byla možnost, aby legislativní orgány jednotlivých států stanovily proces výběru volitelů, a volba ve sněmovně reprezentantů v případě, že sbor volitelů by nedal nikomu většinu svých hlasů, měla uspokojit ty, kdo dávali přednost silnější národní vládě. Stanovením počtu volitelů jednotlivých členských států na počet rovný počtu jeho delegátů v Kongresu získaly velké státy výhodu v první volbě prezidenta. Volba států ve Sněmovně, pokud by sbor volitelů nerozhodl, zvýhodňovala zase malé státy. 11) Pro přijetí plánu prezidentských voleb prostřednictvím sboru volitelů byl nutný kompromis mezi většími a menšími státy. V diskusích v průběhu konference delegáti argumentovali, že velké státy budou nominovat kandidáty na prezidenta a vliv malých se projeví v jejich konečném výběru. Rivalita mezi jednotlivými členskými státy byla dost silná. Spojovala je pouze představa, že se většina sboru volitelů shodne na volbě George Washingtona. 12) Vývoj systému nominací Ústava sice upravuje systém volby prezidenta, neobsahuje však ustanovení o nominacích kandidátů. V době filadelfské konference ještě neexistovaly strany dnešního pojetí. Existovaly tzv. frakce, jichž se autoři ústavy obávali, s vývojem stranického systému však nikdo nepočítal. Předpokládalo se, že volitelé, jejichž zájmy nejsou spojeny s národní vládou, budou při volbě toho nejlepšího prezidenta rozhodovat nezávisle. 13) V prvních dvou volbách tento systém fungoval. George Washington byl voliteli zvolen jednomyslně. Nepanovala však shoda o osobě viceprezidenta. John Adams, který byl nakonec do této funkce zvolen, musel vyvinout určité úsilí, aby získal potřebný počet hlasů. 14) 9) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 5. 10) Tamtéž, s. 5 6. 11 14) Tamtéž, s. 6. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 91

V roce 1792 došlo k určité organizované snaze dohodnout se na kandidátech na prezidenta a viceprezidenta. V Kongresu se začala objevovat stranická seskupení. Členové dvou hlavních skupin, Federalisté a Antifederalisté, se sešli odděleně, aby se shodli na svých kandidátech. Federalisté navrhli do funkce viceprezidenta Adamse, Antifederalisté guvernéra New Yorku George Clintona. 15) Když se v devadesátých letech 18. století objevily politické strany, stal se výběr volitelů rychle stranickou záležitostí. V roce 1792 a 1796 je většina státních zákonodárných sborů vybírala přímo. Politická skupina, která kontrolovala legislativní orgán, tak měla kontrolu nad výběrem volitelů. 16) Když se George Washington rozhodl nekandidovat na úřad prezidenta potřetí, byli nuceni Federalisté a Antifederalisté navrhovat v Kongresu v roce 1796 své kandidáty. Federalisté apelovali na své volitele, aby dali hlasy Johnu Adamsovi a Thomasi Pinckneyemu, zatímco Antifederalisté, kteří si začali říkat Demokratičtí republikáni, navrhovali Thomase Jeffersona a Aarona Burra. Na volebním lístku nebyl rozlišen kandidát na prezidenta a viceprezidenta. Federalističtí volitelé z Nové Anglie se rozhodli nevolit Pinckneye z Jižní Karoliny, aby nedostal stejný počet hlasů jako Adams z Massachusetts. Výsledkem této strategie bylo, že se před Pinckneye s 59 hlasy dostal Jefferson s 68 hlasy. Oba se však umístili za Adamsem, který získal 71 hlasů. Následovaly čtyři roky stranických rozbrojů mezi prezidentem, který se snažil vystupovat jako nestraník, ale který jasně preferoval Federalisty při jmenování do funkcí, z hlediska ideologie i politických stanovisek, a viceprezidentem, který byl uznávaným vůdcem opoziční strany. 17) Od roku 1800 doporučovaly nominace svých kandidátů stranické caucusy, složené ze členů Kongresu. Demokratičtí republikáni takto určovali své kandidáty do roku 1824, Federalisté do roku 1808. V posledních dvojích volbách, v nichž Federalisté postavili své kandidáty, 1812 a 1816, rozhodovali o nominacích vrcholoví představitelé strany na tajném zasedání. 18) Systém caucusů, na nichž v zásadě rozhodovali o nominacích kandidátů členové Kongresu, však neodpovídal duchu ústavy a byl v tomto smyslu také kritizován. Kandidát na prezidenta byl vinou tohoto postupu příliš závislý na Kongresu, čemuž se tvůrci ústavy pokusili zabránit zavedením systému volitelů. Navíc po politickém rozkladu Federalistů měli kandidáti Demokratických republikánů, resp. Republikánů, jak se jim začalo zkráceně říkat, vítězství ve volbách téměř jisté. 19) V rámci republikánského caucusu však existovala konkurence kandidátů. V roce 1808 zvítězil Madison nad Monroem a Georgem Clintonem. V roce 1816 porazil Monroe silného protivníka Williama Crawforda. V obou těchto případech se volitelé jednomyslně postavili za nominovaného kandidáta. V roce 1820 však caucus úspěšný nebyl různé proudy v rámci strany preferovaly své vlastní kandidáty. 20) 15) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 6. 16) Tamtéž, s. 6. 17) Tamtéž, s. 6 7. 18) 20) Tamtéž, 2004, s. 7. 92 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

Přestože caucusy zůstaly v první polovině 19. století hlavní formou nominace kandidátů, nezískaly nikdy přiměřené formální postavení. Jejich podoba, složení účastníků i čas konání se v jednotlivých volbách lišily. Podobně tomu bylo i s účastí členů Kongresu. Velký počet poslanců se rozhodl, že se jich účastnit nebude. Někteří odmítali svou účast z principu, jiní proto, že se jim nelíbili navrhovaní kandidáti. V roce 1816 se caucusu své strany zúčastnila méně než polovina republikánských členů Kongresu. V roce 1820 se jich dostavila dokonce jen pětina a caucus byl rozpuštěn, aniž by vyjádřil formální podporu prezidentu Monroeovi a viceprezidentu Tomkinsovi, kteří usilovali o znovuzvolení. 21) V roce 1824 caucus bojkotovaly téměř ¾ členů, přesto však zasedání kandidáty nominovalo. Zástupci pouhých čtyř států, které představovaly dvě třetiny zúčastněných států, však nemohli nominovanému prezidentskému kandidátu Williamu Crawfordovi zajistit jednotnou podporu strany. Další kandidáty jmenovaly státní legislativní orgány. Závěry sjezdů ani hlasy volitelů nebyly jednotné. Protože žádný z kandidátů nezískal většinu, rozhodovala Sněmovna reprezentantů. V prvním kole byl zvolen John Quincy Adams, jenž získal hlasy třinácti z dvaceti čtyř delegací. 22) Po těchto zkušenostech nebyl již caucus nikdy obnoven. Strana Federalistů se jako životaschopná politická síla rozpadla a v Republikánské straně, z níž se stala většinová a nakonec jediná strana, se vytvářely různé frakce. Dvěma hlavními byli Národní republikáni a Demokratičtí republikáni. V roce 1830 z nich byly dvě oddělené skupiny, z nichž jedna podporovala prezidenta Jacksona a druhá se stavěla proti němu. 23) Současně se měnilo i politické prostředí. V prvních třech desetiletích po ratifikaci ústavy ovládala národní politiku poměrně úzká skupina lidí. Tito lidé měli společné zkušenosti z revoluční války, z ústavní konference a z prvních období existence nového státu. Vytvořili si osobní kontakty, získali politický vliv a respekt veřejnosti, což jim umožňovalo dohodnout se na kandidátech a zajistit jim podporu veřejnosti. Ti, kteří přicházeli po nich, se nemohli opírat o tradici ani o celonárodní uznání. Většina těchto politických vůdců nové generace vděčila za podporu a politický vliv státům a regionům. Nárůst stranických organizací na úrovni jednotlivých členských států a na místní úrovni ovlivnil systém nominací. V roce 1820 a 1824 se projevil v decentralizované formě výběru státními legislativami, caususy a sjezdy, které nominovaly své vlastní kandidáty. Také mobilizace podpory kandidátů získávala regionální charakter. 24) Došlo k tomu, že causus v Kongresu přestal být reprezentativní, nominace na úrovni jednotlivých států se však vyznačovaly jinými nepříznivými jevy příliš podléhaly zájmům jednotlivých oblastí a vycházelo z nich příliš mnoho kandidátů. Snaha sjednotit různé proudy v rámci celonárodní kandidátky byla velmi náročná, i když se to Jacksonovi v roce 1828 podařilo. Dosavadní nominační postup měl však mnoho slabin zkušenost ukazovala, že by byl potřebný systém, který by byl širší 21) 22) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 7. 23) 24) Tamtéž, s. 8. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 93

než původní caususy a který by dokázal lépe sjednotit regionální nominace. Tento nedostatek do značné míry odstranily celonárodní nominační sjezdy. První z nich se konal v roce 1831 a uspořádali jej Antizednáři, malá, ale relativně aktivní třetí strana, která neměla v Kongresu téměř žádné zastoupení. 25) Malý počet poslanců znemožňoval této straně reprezentativní svolání caucusu, proto se rozhodla svolat všeobecné setkání do Baltimore. Dostavilo se na ně 116 delegátů ze třinácti států. Tito delegáti rozhodli o nominacích a o tom, že osloví lid poselstvím, v němž vysvětlí postoje své strany k hlavním aktuálním otázkám. 26) O tři měsíce později se ve stejném sále konal další podobný sjezd, na němž se tentokrát sešli oponenti prezidenta Jacksona Národní republikáni, známí později jako Whigové. Také oni nominovali své kandidáty a dohodli se na programu, který kritizoval Jacksonovu vládu. 27) V dalším roce se v Baltimore sešli i Demokratičtí republikáni, pozdější Demokraté. Motivací jejich setkání bylo Jacksonovo přání ukázat, že má jako prezident podporu veřejnosti a zajistit, aby byl jako jeho spolukandidát nominován Martin Van Buren. V roce 1836 se Jackson rozhodl uspořádat další sjezd, aby na něm prosadil Martina Van Burena jako svého nástupce. 28) Whigové v roce 1836 nominační sjezd nepořádali. Jmenovali tři regionální kandidáty navržené jednotlivými státy. Ti však ve volbách neuspěli získali dohromady pouze 124 hlasy, zatímco Van Buren sám získal 170 hlasů. 29) Tato zkušenost vedla k tomu, že jak Demokraté, tak jejich oponenti, nejprve Whigové a později jejich republikánští nástupci, napříště konali své nominační sjezdy, na nichž se pokoušeli shodnout na svých kandidátech. První nominační sjezdy byly neformální a z dnešního pohledu málo organizované, ale postupně se vytvářela určitá pravidla, jež byla později respektována. V zásadě se ustálil postup, na jehož začátku se delegáti dohodli na procedurálních otázkách, sestavili politická prohlášení pro veřejnost a rozhodovali o nominacích. Před konáním sjezdu bylo určeno, jaký počet delegátů bude jednotlivé členské státy zastupovat. Státy zpravidla dostaly tolik hlasů, kolik měly zástupců v Kongresu, bez ohledu na skutečný počet účastníků nominačního sjezdu. Způsob výběru delegátů byl ponechán jednotlivým státům. Delegáti byli voleni na místních a státních sjezdech, caucusech nebo dokonce ve výborech. 30) Účast veřejnosti byla minimální. Delegáty určovali vedoucí představitelé stran, kteří s nimi uzavírali různé politické dohody. Časem se ukázalo, že úspěšní kandidáti vděčí za svou volbu vedoucím představitelům mocných státních organizací, nikoliv svému politickému postavení a organizační podpoře. Přibývalo různých politických obchodů a patronátů. Nominační sjezdy v 19. století sloužily několika účelům. Představovaly fórum pro vůdce stran, především na úrovni členských států. Byly mechanismem, pomocí něhož bylo možno vyjednávat a získávat podporu. Na sjezdech se obchodovalo s politickými zájmy, což umožňovalo, aby se různé rozporné proudy v rámci 26) 28) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 8. 29) 30) Tamtéž, s. 9. 94 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

strany sjednocovaly a přispívaly k přeměně jednotlivých státních organizací na národní koalici, která měla naději úspěšně vést prezidentskou kampaň. Většina vyjednávání se vedla mimo konferenční sál. Jednání v sále mělo často jen formální podobu. Protože před sjezdem se delegáti většinou na ničem nedomluvili, bylo často třeba mnohokrát hlasovat, než bylo dosaženo potřebné většiny, zpravidla dvoutřetinové. 31) Systém nominací vedl k upevnění postavení vedoucích představitelů stran v jednotlivých státech na úkor účasti řadových členů. Vliv představitelů státních stran závisel na jejich schopnosti zajistit hlasy. K tomu bylo třeba, aby delegáti nerozhodovali sami za sebe, ale aby hlasovali podle pokynů vedoucích činitelů. Aby byla zajištěna loajalita delegátů, měli pohlaváři pod kontrolou jejich výběr. Počátkem 20. století se začaly objevovat návrhy na reformu. Progresivní hnutí, které vedli Robert La Follett z Wisconsinu a Hiram Johnson z Kalifornie, se snažilo obejít vedoucí představitele stran v jednotlivých členských státech. Reformátoři doporučovali přímou volbu delegátů sjezdů nebo přímou volbu prezidenta. 32) Prvním státem, kde se tyto myšlenky prosadily, byla Florida. V roce 1904 zde Demokraté uspořádali celostátní volby delegátů svého sjezdu. V roce 1905 přijal stát Wisconsin zákon o přímé volbě delegátů nominačních sjezdů. V roce 1912 již určitou formu primárních voleb žádalo patnáct členských států. Stát Oregon umožnil jako první preferenční hlasování pro jednotlivé kandidáty. 33) Od roku 1912 začali kandidáti usilovat o získání nominace také formou tzv. primárních voleb. Hned na začátku se však objevila určitá úskalí bývalý prezident Theodor Roosevelt zvítězil v devíti primárkách, úřadující prezident William Howard Taft v jedněch. Taft měl však podporu mezi stranickými předáky, kteří na sjezd přivedli své delegace a měli jeho průběh pod kontrolou. To stačilo k tomu, aby si Taft nominaci udržel. 34) V roce 1916 pořádala primární volby již více než polovina členských států. Většina delegátů byla v tomto roce zvolena v nějakém typu primárních voleb, mnozí z nich však nebyli vázáni podpořit určitého kandidáta. Hlasování v primárkách proto ještě nerozhodovalo o tom, jak dopadne sjezd. Po první světové válce se počet primárních voleb začal snižovat. Straničtí představitelé, jejichž vliv vinou primárek klesal, proti nim uváděli čtyři hlavní důvody: že jsou drahé, že nelákají dost voličů, že se jim hlavní kandidáti stejně vyhýbají a že často vyvolávají štěpení do frakcí, což oslabuje organizační strukturu stran. 35) Účast veřejnosti skutečně zklamala. Primárky téměř nikdy nepřilákaly více než 50 % voličů, kteří hlasovali ve všeobecných volbách. Obvykle byla účast ještě nižší. S nízkou účastí měly problémy především menšinové strany. V některých státech byl vliv řadových členů dále rozmělněn účastí nezávislých voličů. 36) Vzhledem k těmto zkušenostem přešly některé státy, které nově přijaly primárky, zpět ke starému způsobu volby. Jiné primárkám přiznaly jen poradní hlas. 31) 33) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 9. 34) 36) Tamtéž, s. 10. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 95

V primárkách bylo voleno méně kandidátů. V roce 1936 se demokratické primárky pořádaly ve čtrnácti státech, republikánské ve dvanácti. Tímto způsobem bylo na oba sjezdy voleno méně než 40 % delegátů. 37) V dalších dvaceti letech se počet primárek a delegátů v nich zvolených pohyboval zhruba v tomto rozmezí. Primárky se za těchto okolností nepovažovaly za významnou cestu k nominaci kandidatura v nich se leckde pokládala za projev politické slabosti, nikoliv síly. Byl to signál, že kandidát není uznáván celostátně, případně že není schopen zajistit si podporu vedoucích představitelů strany. Z těchto důvodů si hlavní kandidáti vybírali primárky opatrně a většinou jen proto, aby jejich pozice vedoucích kandidátů byly potvrzeny. Hlavní kandidáti si v podstatě účastí v primárkách pouze chtěli otestovat svou popularitu Dwight D. Eisenhower v roce 1952, John F. Kennedy v roce 1960 a Richard M. Nixon v roce 1968 se pokusili prokázat, že skutečnost, že jeden z nich byl generálem, druhý katolíkem a třetí už jednou poraženým prezidentským kandidátem nemusí v příštích volbách vadit. 38) Poznatky z tohoto období ukazovaly, že pokud ve straně existovala předběžná shoda o nominaci, primárky ji jen potvrdily. Pokud shoda nebyla, primárky k ní nepřispěly. Primárky v letech 1936 1968 v zásadě jen potvrzovaly postavení nejnadějnějšího kandidáta v sedmnácti z devatenácti případů je vyhrál ten, kdo před nominací vedl v Gallupově průzkumu. 39) Doba, kdy primárky nebyly nezbytnou cestou k nominaci, se podstatně změnila v roce 1968. V důsledku bouřlivého sjezdu Demokratů, který byl nespokojen s tím, že nominaci a program strany diktovali straničtí bossové, se zvýšil zájem o větší vliv řadových členů strany. Demokratická strana přijala řadu reforem, které měly zajistit širší zastoupení na stranickém sjezdu. Jednotlivé členské státy se snažily vyhnout kritice za způsob, jakým zatím vybíraly své kandidáty, počet primárek začal vzrůstat a spolu s tím rostl počet delegátů sjezdů, kteří v nich byli voleni. Ke změně přispěly i nové předpisy o financování, které zaručily vládní dotace na kampaň před primárkami, a větší pozornost médií, především televize. 40) Od sedmdesátých let prezidentské primárky revolučně změnily proces prezidentských nominací. Ve větším rozsahu se používají k budování popularity jednotlivých kandidátů. Uchazeči, kteří vyzývají hlavní kandidáty, již nemohou doufat, že uspějí, pokud se primárek nezúčastní. Ignorovat je nemohou ani dosavadní držitelé úřadu. Primární volby ovlivňují strategii i taktiku kandidátů, složení a chování delegátů sjezdů a proces rozhodování na celostátních sjezdech. Nominační souboje přesunuly moc ve stranách. Rozšířil se okruh kandidátů na nominace, což komplikuje proces určování nejvhodnějšího uchazeče o prezidentský úřad. Vývoj všeobecných prezidentských voleb Systém volby prezidenta a viceprezidenta představoval jeden z nových prvků americké ústavy. Neexistoval žádný precedens, podle kterého by se dalo po- 37) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 10. 38) 40) Tamtéž, s. 11. 96 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

stupovat, využít se daly nanejvýš jen vlastní americké zkušenosti, zejména model volby senátorů ve státě Maryland. 41) Zpočátku se metoda volby volitelů v jednotlivých státech lišila. Některé státy zavedly přímou volbu volitelů v celostátním hlasování, v jiných je volil zákonodárný orgán. A dva státy používaly kombinaci těchto dvou systémů. Když se počátkem 19. století objevily politické strany, měly státní zákonodárné sbory snahu upravovat systém voleb tak, aby to odpovídalo zájmům strany, která byla u moci. Tento proces vedl k vytváření soudržnějších skupin volitelů se společnými stranickými postoji. Trend postupně vedl ke vzniku systému vítěz bere vše, kdy většinu volitelů volí voliči v celostátních volbách. Jižní Karolina byla posledním státem, který umožnil volbu veřejnosti, a to až po občanské válce. 42) Vývoj systému stran ovlivnil i charakter sboru volitelů. Volitelé hlasovali na základě vlastního úsudku a bez ohledu na stranickou příslušnost jen v prvních dvou volbách, v nichž byl jednomyslně zvolen Washington. V následujících volbách se již očekávalo, že volitelé budou volit kandidáty svých stran. V roce 1800 vedly stranické postoje při volbě prezidenta k vážným potížím. Strana Federalistů podporovala Johna Adamse z Massachusetts a Charlese C. Pinckneye z Jižní Karoliny. Demokratičtí republikáni, kteří vznikli jako opozice k federalistické politice, podporovali Thomase Jeffersona z Virginie a Aarona Burra z New Yorku. Zvítězili kandidáti Demokratických republikánů, přičemž Jefferson a Burr získali neočekávaně stejný počet hlasů. Všichni volitelé, kteří hlasovali pro Jeffersona, hlasovali také pro Burra. V té době nebylo ještě možné označovat na hlasovacím lístku kandidáta na prezidenta a viceprezidenta. Výsledek byl tedy nerozhodný a o prezidentovi podle Ústavy rozhodovala Sněmovna reprezentantů v hlasování podle států. Sněmovna hlasovala první den devatenáctkrát, celkem potom třicetšestkrát. Pod dojmem této obtížné situace přijal v roce 1803 nový Kongres, kontrolovaný Jeffersonovou stranou, dodatek k reformě volebního procesu ve sboru volitelů. V roce 1804 jej přijaly ¾ členských států. 43) Tento Dvanáctý ústavní dodatek, na který jsem poukazoval v předcházející kapitole, zavedl oddělené hlasování pro prezidenta a viceprezidenta. Zpřesnil rovněž proces volby v případě, že prezident nebo viceprezident nezískají většinu hlasů volitelů. Sněmovna reprezentantů měla v takovém případě hlasovat podle států, volit měla mezi třemi kandidáty na prezidenta s nejvyšším počtem hlasů volitelů. Viceprezidenta měl vybrat Senát ze dvou nejúspěšnějších kandidátů. Senátoři měli hlasovat jednotlivě. Pokud by Sněmovna reprezentantů nerozhodla do 4. března, stanovil dodatek, že úřad bude vykonávat viceprezident, a to až do doby, než Sněmovna rozhodne. 44) K dalším nerozhodným prezidentským volbám došlo v roce 1824, kdy hlasy volitelů získali čtyři kandidáti: Andrew Jackson (99 hlasů), Quincy Adams (84), William Crowfort (41) a Henry Clay (37). Podle Dvanáctého dodatku měla rozhodovat Sněmovna reprezentantů mezi prvními třemi, protože žádný kandidát nezískal nadpoloviční většinu. Vyřazen byl tedy Henry Clay, který byl současně předsedou Sněmovny. Clay vyjádřil svou podporu Adamsovi a ten byl zvolen prezi- 41) 42) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 13. 43) 44) Tamtéž, s. 14. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 97

dentem. 45) Zajímavé na situaci v roce 1824 bylo, že nejvíce přímých hlasů od voličů získal Jackson, Adams se umístil jako druhý. V některých státech však volitele určoval zákonodárný orgán. Týkalo se to zejména státu New York, který byl v té době nejlidnatějším členským státem. Jackson požadoval zrušení sboru volitelů a zavedení přímé volby prezidenta. K tomu sice nedošlo, ale k určité demokratizaci procesu volby prezidenta docházelo. Stále více států začalo volit volitele ve všelidovém hlasování. V roce 1800 dávalo přednost hlasování v zákonodárném sboru deset z patnácti států. V roce 1832 se tato praxe udržela již jen v Jižní Karolíně. 46) Trend rovněž směřoval k celostátnímu hlasování o celé kandidátce volitelů. Státy, které volily své volitele v zákonodárných sborech, přecházely k systému vítěz bere vše, aby mohly maximálně využít své hlasovací možnosti ve sboru volitelů. To vedlo často k nesouladu mezi všelidovým hlasováním a hlasováním volitelů. Kandidát mohl být zvolen, když vyhrál všelidové hlasování ve velkých státech, přestože prohrál ve většině států malých, případně naopak. K dalším sporným volbám došlo v roce 1876. V těchto volbách zvítězil z hlediska všelidového hlasování Demokrat Samuel J. Tilden, který získal o 250 tisíc hlasů víc než jeho republikánský rival Rutherford B. Hayes. Tilden však nakonec nezískal o jeden hlas většinu ve sboru volitelů. Dvacet hlasů volitelů bylo sporných, byly odevzdány zdvojené hlasy za Floridu (4), Louisianu (8) a Jižní Karolínu (7). Obě strany se obvinily z podvodu a zmanipulování hlasování. Kongres ustanovil zvláštní volební komisi, která měla spory přezkoumat a pokusit se je vyřešit. Komise měla mít patnáct členů: deset zástupců Kongresu (po pěti Republikánech a Demokratech) a pět členů Nejvyššího soudu. Čtyři soudci Nejvyššího soudu byli pověřeni tak, aby dva z nich zastupovali Republikány a dva Demokraty, pátým se stal Joseph Bradley, nezávislý Republikán, který se přiklonil k názorům své strany. Komise hlasovala striktně stranicky, potvrdila nominaci všech republikánských volitelů a zajistila Hayesovi vítězství ve sboru volitelů o jeden hlas. 47) V roce 1888 vyšel z lidového hlasování nejlépe Demokrat Grover Cleveland, ve sboru volitelů však získal jen 168 hlasů. Prezidentem byl zvolen Benjamin Harrison, jenž získal 233 hlasy. 48) K významnému sporu, který je ještě v živé paměti Američanů, došlo při volbách v roce 2000, kdy za Demokraty kandidoval dosavadní viceprezident Al Gore, za Republikány George W. Bush. Výsledky voleb byly těsné, přičemž situace na Floridě, kde byly použity děrovací hlasovací lístky nepříliš povedeného typu, byla nejasná. Žádný z kandidátů neměl ve sboru volitelů většinu. Prezidentská kampaň pokračovala i po volbách probíhaly spory u soudů, diskuse ve sdělovacích prostředcích apod. Povolební kampaň byla drahá obě strany se musely obrátit na své největší sponzory s prosbou o další prostředky, které by pomohly uhradit náklady 45) 46) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 14 15. Srovnej také Edwards, G. C., Wayne, S. J. Presidential Leadership. Politics and Policy Making. 7 th Edition. USA: Wadsworth: 2006, s. 62. 47) 48) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 15 16. Srovnej také Edwards, G. C., Wayne, S. J. Presidential Leadership. Politics and Policy Making. 7 th Edition. USA: Wadsworth, 2006, s. 62 63. 98 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

na právníky, na cesty, na administrativní náklady, konzultace a podobné výdaje. Obě strany konzultovaly se stovkami právníků, shromáždily tisíce svých stoupenců a v autobusech je vozily po členských státech Unie a prošetřovaly početné nároky těch, kteří tvrdili, že jim bylo upřeno právo volit, že byli u voleb zastrašováni nebo že nerozuměli procesu hlasování, případně hlasovacímu lístku. 49) Ve sporu o floridské volby v roce 2000 se objevilo mnoho právních otázek, přičemž vynikly čtyři z nich: jak mají vypadat hlasovací lístky, jak mají voliči označovat jména kandidátů, jak mají být hlasovací lístky sčítány, jak oficiálně ověřovat výsledky, dojde-li k nejasnostem. Zmatek nastal vinou hlasovacího lístku typu motýlka (tzv. butterfly ballot ) 50), který byl použit v okrese Palm Beach County, kde žije hodně důchodců. Lístek navrhl pracovník kampaně Demokratů. Smyslem navrženého typu lístku mělo být umožnit starším lidem snadněji číst jména kandidátů pomocí většího písma. Aby se však všechna jména vešla na jednu děrovací kartu, bylo nutné je seřadit do dvou sloupců a políčka k děrování, tzv. chads, umístit doprostřed. Demokraté Al Gore a Joe Lieberman byli uvedeni jako druzí v levém sloupci, jejich políčko však bylo třetí, za políčkem kandidátů z pravého sloupce, Patem Buchananem a Ezolou Posterem z Reformní strany. Někteří voliči, kteří později tvrdili, že chtěli volit demokratické kandidáty, vymáčkli druhé, nikoliv třetí políčko a dali tak svůj hlas Buchananovi. Jiní se spletli a vymáčkli obě políčka, čímž svůj hlas automaticky znehodnotili. Část voličů tohoto okrsku podala žalobu na neplatnost voleb a žádala opakované hlasování. Floridský státní soud však jejich nárok odmítl a opakování voleb tak zabránil. 51) Dalším problémem uvedených hlasovacích lístků bylo to, že nebyly správně zahrnuty ve strojním počítání. Mnohé okrsky na Floridě v té době používaly systém děrovacích karet, v němž bylo nutné odstranit malé perforované políčko, tzv. chad, zvláštním nástrojem. Dírky v kartách pak sčítal stroj. Pokud však políčko nebylo plně odstraněno, stroj hlas nesečetl. Demokraté tvrdili, že v těchto prezidentských volbách nebyly sečteny tisíce hlasů ve třech okrscích s převahou demokratických voličů Miami Dade, Broward a Palm Beach, protože vymáčknutá část políčka zůstala zcela nebo částečně připojena k lístku. Šlo tedy o to, že voliči nedostatečně perforovali kartu. To byl důvod, proč Demokraté žádali představitele těchto okrsků o ruční přepočítání hlasů. 52) V jednom okrsku, Palm Beach, se s ručním sčítáním začalo. Miami Dade přepočítalo malý vzorek, aby se zjistilo, zda je ruční přepočítání hlasů skutečně nezbytné. A třetí okrsek, Broward, byl od začátku rozhodnut hlasy nepřepočítávat. Gorovi zástupci se snažili přinutit úředníky, aby s ručním počítáním začali, zatímco Bushovi právníci usilovali u federálního soudu o to, aby se ruční sčítání zastavi- 49) 50) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 17. 51) Tamtéž, s. 17 18. 52) Tamtéž, s. 18. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 99

lo. Tvrdili, že selektivní ruční přepočítávání volebních lístků v některých okrscích není spravedlivé vůči voličům v ostatních okrscích. Věc nakonec projednával floridský Nejvyšší soud. Na jeho mimořádném zasedání právníci obou stran diskutovali o ručním sčítání a o otázce lhůty pro přijímání hlasů z hlediska státního i federálního práva a americké ústavy. Gorova strana tvrdila, že jediný způsob, jak zajistit úplné, spravedlivé a přesné hlasování odrážející vůli floridských voličů, je spočítat zpochybňované lístky ručně. Právníci Bushovy strany naopak tvrdili, že ruční hlasování je velmi nespravedlivé vůči lidem, kteří hlasovali v souladu se stanovenými pravidly a s postupy určenými administrativou. Dovolávali se také federálního zákona z roku 1887, který požaduje, aby státy vybíraly své volitele podle zákona přijatého přede dnem voleb. Floridský Nejvyšší soud, který se skládá z osmi soudců, se přiklonil na stranu Demokratů a dal okrskům dalších šest dnů na předložení revidovaných výsledků, které zahrnovaly ručně sečtené hlasy. Ve dvou okrscích začali hlasy ručně přepočítávat, zatímco ve třetím, Miami Dade, to odmítli, mimo jiné proto, že se jim lhůta šesti dnů zdála krátká. 53) Bushovi právníci se proti rozhodnutí Nejvyššího soudu Floridy odvolali k Nejvyššímu soudu USA. Tento soud ukončil ruční sčítání lístků a nařídil ve věci Bush versus Gore ústní jednání. Rozsudek soudu z 12. prosince 2000 zvrátil rozhodnutí Nejvyššího soudu Floridy, které nařizovalo obnovení ručního sčítání. Nejvyšší soud USA konstatoval, že neexistence jednotného standardu, který by používali všichni pracovníci volebních okrsků, porušuje Čtrnáctý dodatek ústavy nařizující státům zajistit rovnou právní ochranu. Většina soudců Nejvyššího soudu USA se shodla na tom, že není dost času, aby byl takový standard zaveden, protože podle záměru státní legislativy bylo nutné jmenovat floridské volitele do 12. prosince. Soud proto označil oficiální výsledky, podle nichž Bush zvítězil o 537 hlasů, za konečné. 54) Čtyři soudci se odchýlili od názoru, že floridskému nejvyššímu soudu uplynul čas. Dva z nich vyslovili přesvědčení, že platí lhůta pro jmenování volitelů stanovená federálním právem na první pondělí po druhé středě v prosinci, nikoliv lhůta stanovená státní legislativou na 12. prosince a že je tak dost času, aby státní soud zavedl jednotný standard pro celý stát pro opakované sečtení hlasů. Druzí dva soudci zastávali názor, že Nejvyšší soud Floridy postupoval správně, že ruční sčítání hlasů je v pořádku a že jej Nejvyšší soud USA neměl zastavovat. 55) Gore byl z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA zklamán, vyčerpal však již všechny právní prostředky, které měl k dispozici, proto 13. prosince 2000 výsledek voleb uznal. Bush zvítězil na Floridě o 537 hlasů z celkových více než 6 milionů odevzdaných hlasů. Floridských pětadvacet hlasů mu zajistilo nepatrnou většinu ve sboru volitelů. Bush získal 271 hlasů volitelů, o čtyři více než Gore, a to přesto, že při sečtení všech odevzdaných hlasů Gore zvítězil o 540 tisíc. 56) 53) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 18. 54) 56) Tamtéž, s. 20. Srovnej také Edwards, G. C., Wayne, S. J. Presidential Leadership. Politics and Policy Making. 7 th Edition. USA: Wadsworth, 2006, s. 64. 100 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

Vedle právních argumentů hrály ve sporu o floridské hlasy v roce 2000 velkou úlohu politické kampaně obou sporných stran. Bushova strana po celou dobu přepočítávání hlasů tvrdila, že hlasy byly sečteny i přepočteny správně, že jejich kandidát zvítězil při prvním sčítání i při přepočítávání a že jediný způsob, jak by mohl volby prohrát, by byl, pokud by bylo přepočítávání zmanipulované. Označovala rozsáhlý spor o floridské hlasy za krizi, která může podkopat důvěru ve volební systém a ústavní vládu v USA. Bushova kampaň úspěšně potvrzovala dojem, že on vede a on bude vítězem voleb. Odpoutávala rovněž pozornost od celkového počtu hlasů voličů, ve kterém Bush za viceprezidentem Gorem zaostával. 57) Demokraté naproti tomu bránili zásadu, že každý hlas se musí počítat, žádali trpělivost a ohrazovali se proti tomu, že by se země ocitala v ústavní krizi. Podle nich bylo na jmenování volitelů dostatek času až do 18. prosince 2000. Gorovi jeho kampaň zaměřená na veřejnost pomáhala získávat čas, legitimovala to, že volby zpochybňuje a udržovala stranickou podporu pro jeho kandidaturu. Většina Američanů souhlasila se zásadou, že je nezbytné a správné přepočítat všechny hlasy. Američané rovněž neměli pocit, že by volební systém jejich země byl v krizi, i když čím déle spor trval, tím více se lidé odkláněli od Gora. 58) Přestože v průběhu floridského volebního sporu panovaly silné emoce, které zasahovaly obě základní americké stranické linie, volební systém tuto zkoušku přestál. Američané obecně přijali Bushovo vítězství téměř polovina populace byla přesvědčena, že vyhrál volby spravedlivě a čestně a dalších 32 % připouštělo, že vyhrál volby technicky. Stát Florida vyvodil z volebních problémů v roce 2000 určité závěry nový zákon zakotvil lepší školení pro administrativní pracovníky a členy volebních komisí, stát přidal peníze okrskům na to, aby mohly nahradit zastaralé dírkovací volební stroje přesnějšími čtečkami a hlasovacími počítači. Došlo ke změnám i na celostátní úrovni - Kongres přijal v roce 2002 volební reformu, která by napříště měla zabránit podobným nedostatkům, jaké v roce 2000 provázely prezidentské volby v některých volebních okrscích na Floridě. 59) Politické strany v USA a jejich vztah k prezidentskému volebnímu systému Stranická politika v USA Pro prezidentské volby v USA má značnou váhu tamní politický systém, který se tradičně opírá o dvě majoritní politické strany Demokraty a Republikány. Nominace na úřad prezidenta se také uskutečňují právě v rámci těchto politických stran v USA 57) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 20. Srovnej také Edwards, G. C., Wayne, S. J. Presidential Leadership. Politics and Policy Making. 7 th Edition. USA: Wadsworth, 2006, s. 64. 58) Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004, s. 21. 59) Tamtéž, s. 22. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 101

Stranická politika v USA má poměrně dlouhou tradici, neboť její základy zasahují hluboko do historie a staly se součástí amerických dějin. Demokratickou a Republikánskou stranu podporuje již mnoho generací Američanů. Obě hlavní politické strany v USA se řadí mezi nejstarší politické strany na světě. Demokratická strana byla založena roku 1828, Republikánská strana pak roku 1854. 60) Před vznikem politických stran existovaly v USA pouze tzv. frakce, které reprezentovaly určité společné politické zájmy. V roce 1828 se původní Demokratická republikánská strana rozštěpila na dvě politické strany: a) na Demokratickou stranu, b) na stranu Whigů. V 50. letech 19. stol. se začala formovat Republikánská strana, jež byla proti rozšiřování otroctví do oblastí Kansasu a Nebrasky. Tvořili ji zejména Whigové, Strana svobodné půdy a část Demokratů, kteří nesouhlasili s otroctvím. Republikánská strana a její tehdejší kandidát Abraham Lincoln slavila vítězství v prezidentských volbách poprvé již v roce 1860. Tyto volby sehrály důležitou historickou úlohu, představují tzv. rozhodující volby v systému současných politických stran. Nastala při nich změna vzorců volebního chování, která je nazývána jako změna volebního uskupení. 61) Tato změna, při které voliči začínají upřednostňovat dříve menší stranu, trvá zpravidla po několik po sobě následujících volebních období. Další rozhodující volby se odehrály v roce 1896, kdy se Republikánská strana po připojení obchodních kruhů stala stranou většinovou. Třetí rozhodující volby se odehrály v roce 1932. Franclin Delano Roosevelt tehdy dovedl díky své Rooseveltově koalici Demokratickou stranu k vítězství. Otázka změn volebních uskupení, kdy příklon voličů k Demokratické nebo Republikánské straně je zpravidla dlouhodobější a stabilnější, dnes často střídá stav tzv. rozpadu volebních uskupení, 62) při které již loajalita voličů nehraje při jejich volebním rozhodování podstatnou roli. 63) Systém dvou politických stran V systému dvou politických stran jsou největší částí voličů příznivci jedné ze dvou dominantních politických stran. Ostatní menšinové (minoritní) politické strany mají obvykle velmi nízkou pravděpodobnost, že by jejich kandidát mohl uspět. Faktem zůstává, že prezidentem USA byl v moderní historii vždy pouze Demokrat nebo Republikán. Žádné menšinové straně ani nezávislému kandidátovi se nikdy nepodařilo prezidentský úřad pro sebe získat. Naproti tomu mají menšinové strany šanci uspět na úrovni jednotlivých federálních států při volbách do Sněmovny reprezentantů, případně do Senátu, což se již v několika spíše výjimečných případech stalo. Přesto minoritní strany hrají důležitou roli, neboť svými návrhy a politickou aktivitou mohou mít vliv na hlavní politické strany a zároveň plní 60) Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E. Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 162. 61) Tamtéž, s. 163. 62) Tamtéž, s. 164. 63) Tamtéž, s. 163 164. 102 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

funkci zabezpečení pestrosti politické scény a svou existencí tak umožňují širší politický dialog. Důvody systému dvou politických stran v USA Zřejmě hlavním důvodem pro existenci dvou většinových politických stran v USA je tamní volební systém. Jedná se o systém většinového zastoupení, 64) kdy je na principu většinového hlasování zvolen pouze jeden vítěz. Protože má reálnou šanci zvítězit pouze jediný zástupce jedné politické strany, vybírají si voliči zpravidla zástupce pouze jedné ze dvou nejsilnějších politických stran, tedy buď Demokrata nebe Republikána. Takto se volí na úrovni jak federální, tak na úrovni státních i místních orgánů. Při souboji o prezidentský úřad platí, že zvítězí kandidát, který získá většinu hlasů v celé zemi. Význam hraje také politická socializace, 65) kdy Demokraté a Republikáni mají politický náskok vůči ostatním politickým stranám také díky tomu, že jejich tradice sahá hluboko do minulosti. Menšinové strany obvykle vyjadřují nespokojenost s politikou hlavních politických stran a v rámci volebního sytému touží po dosažení svých cílů. Vyjadřují tedy určitou alternativu k hlavním politickým stranám. Menšinové strany lze rozdělit do několika základních kategorií: a) strany vzniklé odtržením od již existujících politických stran, b) farmářsko dělnické strany (např. Populistická strana), c) strany ideologického protestu (např. Libertariánská strana), d) monotematické strany (Strana prohibice). Velká část menšinových stran nezíská ve volbách obvykle více než 1 % z celkového počtu hlasů. Výjimkou byla kandidatura nezávislého kandidáta (ve většině států) Rosse Perota v roce 1992, jehož podporovala organizace Stojíme spojeni. Celkem získal 19 % hlasů. 66) Identifikace s politickými stranami v USA Z hlediska politologických pojmů je velmi důležitým aspektem systém identifikace s politickou stranou. Tento pojem znamená určitou psychologickou vazbu voličské obce k určité politické straně. Tato psychologická vazba však nezaručuje, že volič pro tuto konkrétní stranu ve volbách hlasoval nebo bude hlasovat. Identifikace tedy představuje určité psychické rozpoložení, zatímco hlasování je určitý druh realizace jednání. Z hlediska sociologického přístupu lze dovodit určité faktory, které ovlivňují princip identifikace se stranou. Mezi nejvýznamnější faktory patří zejména socioekonomické zázemí, příslušnost k menšinám, případně pohlaví (ženy preferují spíše Demokraty, muži Republikány). 67) Jako zajímavá skutečnost se ukazuje, že zhruba 50 % občanů USA se přiklání ke straně, kterou preferovali je- 64) Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E. Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 166. 65) Tamtéž, s. 167. 66) Tamtéž, s. 165. 67) Tamtéž, s. 168. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 103

jich rodiče. Obecně lze říci, že na základě principu identifikace s politickou stranou je mnoho voličů rozhodnuto volit kandidáta určité politické strany ještě dříve, než jsou samotné volby vyhlášeny, případně kandidáti vybráni. 68) Ideologie politických stran V míře voličské přízně nerozhoduje pouze princip identifikace s politickou stranou, ale často také náplň preferencí politických stran v rámci jejich aktivit, obecně řečeno jejich ideologie. Důležitým bodem v rámci ideologie politických stran je jejich program. Programy se přijímají na sjezdech politických stran, přičemž jejich formulace je velmi důležitá a může znamenat rozdíl mezi vítězstvím a porážkou. Programy se od sebe často velmi radikálně liší, např. v roce 1992 vytvořili Demokraté stručný dokument o délce 9 000 slov, který hlásal obnovu ekonomické rovnosti v Americe, 69) zatímco Republikáni program o délce 35 000 slov hlásající vláda by neměla zasahovat 70) do věcí, které lidé mohou dělat sami. Tyto odlišné přístupy jasně osvětlují filozofické principy obou majoritních politických stran v USA a z těchto odlišných přístupů lze rámcově odvodit jejich voličskou strukturu. Struktura národních stranických organizací Struktura amerických politických stran kopíruje federální soustavu, tzn. politické strany mají oddělené celonárodní a státní organizace, přičemž na celonárodní úrovni tvoří obě největší strany tyto organizační prvky: A) CELONÁRODNÍ SJEZD: Na celonárodním sjezdu, který se koná jednou za 4 roky, shromáždí politická strana tisíce svých delegátů. Úkolem celonárodního sjezdu je nominovat kandidáta na úřad prezidenta. Zároveň je prezidentský nominační sjezd také nejvyšším řídícím orgánem strany. Při této příležitosti se přijímá program strany, který bude rozhodovat o její politice, upravuje činnost strany a deleguje národní radu k řízení strany do konání příštího sjezdu. B) NÁRODNÍ RADA: Tvoří ji představitelé strany zastupující jednotlivé státy a oblasti. Např. v roce 1992 měla Republikánská národní rada (RNC) 162 členů, Demokratická národní rada (DNC) 403 členů. 71) Předsedové národních rad jsou vybíráni kandidátem strany na prezidenta a poté jsou řádně voleni radou. V případě, že kandidát na prezidenta volby nevyhraje, národní rada pak většinou jím navrženého kandidáta vymění. C) KONGRESOVÉ KONFERENCE STRAN: Na začátku každého zasedání Kongresu pořádají Republikáni i Demokraté v každé komoře oddělené stranické konference, na kterých se volí funkcionáři strany 68) Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E. Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 169. 69) 70) Tamtéž, s. 171. 71) Tamtéž, s. 172. 104 APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008

a rozhoduje se o úkolech výborů. Konference stran se týkají pouze legislativní činnosti dané strany v komoře Sněmovny reprezentantů a Senátu. D) VÝBORY PRO KONGRESOVOU KAMPAŇ: Demokraté i Republikáni mají ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu samostatné výbory pro kongresové kampaně, přičemž každý výbor si na podporu svých kandidátů ve volbách do Kongresu získává finanční prostředky sám. 72) Seznam použité literatury / References Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E. Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998. Klíma, K. a kol. Státověda. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. Klíma, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2006. Wayne, S. J. The Road to the White House 2004. The politics of Presidential Elections. Canada: Wadsworth, 2004. Klíčová slova Antifederalisté, butterfly ballot, caucus, Demokratičtí republikáni, Demokratická strana, Federalisté, filadelfská konference, Gallupův průzkum, Kongres, menšinové strany, Miami Dade, Nejvyšší soud Floridy, Nejvyšší soud USA, nominační proces, Palm Beach County, prezident, primární volby, Republikánská strana, rozpad volebních uskupení, sbor volitelů, Senát, Sněmovna reprezentantů, stranické organizace, Ústava, většinové zastoupení, viceprezident, Whigové, změna volebních uskupení. Keywords Antifederalists, butterfly ballot, caucus, Democratic republicans, Democratic party, Federalists, Philadelphia Conference, Gallup s research, Congres, minority parties, Miami Dade, Florida s Supreme Court, US Supreme Court, nomination process, Palm Beach County, president, primary elections, Republican party, disintegration of electoral groupments, Electoral College, Senate, House of Representatives, party organizations, Constitution, majority representation, vice-president, Whigs, change in electoral groupments. 72) Janda, K., Berry, J., Goldman, J., Huff, E. Výzva demokracie. Systém vlády v USA. Praha: Sociologické nakladatelství, 1998, s. 172 173. Ke stranické konkurenci v parlamentu a jejímu významu pro skutečnou aktuální dělbu moci v parlamentech srovnej Klíma, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2006, s. 49. K charakteristice dvoustranického systému srovnej Klíma, K. a kol. Státověda. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 118 119. APLIKOVANÉ PRÁVO 1/2008 105