Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Biopaliva Pomoc přírodě, nebo zločin proti lidskosti? Sborník textů Petr Gandalovič, Jan Rovenský, Ladislav Tajovský Ivan Brezina, Petr Havel, Jiří Hanzlíček Alena Rollerová Marek Loužek (ed.) č. 74/2009

Obsah Předmluva Václava Klause...7 A. Texty ze semináře Biopaliva pomoc přírodě, nebo zločin na lidstvu (13. října 2008) Petr Gandalovič: Biopaliva součást energetické a zemědělské politiky ČR...11 Jan Rovenský: Biopaliva zelený sen, nebo noční můra?...17 Ladislav Tajovský: Biopaliva pohledem ekonoma...21 Ivan Brezina: Slepá ulička pro lidstvo i pro přírodu...31 Vydává CEP Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: cep@cepin.cz Editor: PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil KORŠACH Tisk: PBtisk Příbram Vydání první, leden 2009 B. Doplňkové texty Petr Havel: Omyl environmentálních inženýrů............... 41 Jiří Hanzlíček: Biopaliva jsou ekologickou zkázou............49 Alena Rollerová: Bruselská směrnice o biopalivech a její dopad na ekonomiku............................... 57 ISBN 978-80-86547-73-2 Ekonomika, právo, politika č. 74/2009 ISSN 1213-3299

Předmluva Situace, kdy zemědělské plodiny nejsou využívány k výrobě potravin, nýbrž k přimíchávání bioložek do pohonných hmot, vypadá jako z jiné planety. Bohužel nejde o fikci, nýbrž reálnou skutečnost. Tato praxe vyplývá ze směrnice Evropské unie, ale praktikují ji i Spojené státy a další západní země. O tom, zda biopaliva představují pomoc lidem a přírodě, nebo jde o fatální omyl, pojednává nový sborník Centra pro ekonomiku a politiku. Část A sborníku přináší texty ze semináře Biopaliva pomoc přírodě, nebo zločin na lidstvu?, který proběhl 13. října 2008. Ministr zemědělství Petr Gandalovič považuje biopaliva za součást energetické a zemědělské politiky ČR. Vedoucí energetické a klimatické kampaně Greenpeace Jan Rovenský vysvětluje, že biopaliva neprosazuje Greenpeace, nýbrž farmáři z amerického středozápadu. Ladislav Tajovský z pražské Vysoké školy ekonomické argumentuje, že biopaliva jsou možná paliva budoucnosti, ale o tom rozhodne trh, nikoli stát. Ekolog a novinář Ivan Brezina označuje biopaliva za slepou uličku pro lidstvo i pro přírodu. V části B uveřejňujeme další zajímavé doplňkové texty k biopalivům. Agrární analytik Petr Havel přesvědčivě ukazuje, jak biopaliva způsobují růst cen potravin. Energetický poradce Jiří Hanzlíček argumentuje, že biopaliva jsou ekologickou zkázou. Studentka Národohospodářské fakulty VŠE Alena Rollerová uveřejňuje výtah ze své bakalářské práce, která dokládá negativní dopad bruselské směrnice o biopalivech na ekonomiku. Myšlenka použít zemědělské produkty k výrobě pohonných hmot je za současných podmínek scestná. Kapitál spotřebovaný v nesmyslných a nenávratných projektech výroby biolihu či bionafty by mohl být využit v jiných formách, které by byly smysluplnější i výnosnější. Biopaliva nadělají více škody než užitku. Věřím, že sborník nalezne pozorné čtenáře. Václav Klaus V Praze, 15. ledna 2009 7

A. Texty ze semináře Biopaliva pomoc přírodě, nebo zločin na lidstvu (13. října 2008)

Biopaliva součást energetické a zemědělské politiky ČR Petr Gandalovič ministr zemědělství České republiky Potřeba a použití biopaliv trvá navzdory některým negativním ohlasům. Biopaliva představují alternativu k fosilním zdrojům energie pro energetiku, odbyt plodin k výrobě biopaliv diverzifikuje příjmy zemědělců, mnohé vedlejší produkty vznikající při výrobě biopaliv se využívají jako surovina v chemickém a farmaceutickém průmyslu (glycerin) či při výrobě krmiv. V neposlední řadě mají podíl na snižování emisí skleníkových plynů, protože emise z dopravy rychle rostou. Biopaliova tradiční zdroj energie Jako biopaliva označujeme nejen tekuté pohonné hmoty vyráběné primárně z finálních produktů zemědělství obilí, kukuřice apod., ale i bioplyn a pevná tvarovaná paliva (peletky, brikety) určena ke spalování, která jsou v mnoha případech zajištěny z druhotných zbytků živočišné a rostlinné produkce hnoje, slámy nebo sena. Plochy půdy využívané k produkci biopaliv v posledních letech klesaly, protože byla zrušena podpora výrobcům metylesteru řepkového oleje (MEŘO), která byla vyplácena do konce roku 2006. Zatímco podíl orné půdy využívané k produkci biopaliv a jiných energetických plodin k celkové ploše orné půdy v ČR byl v roce 2005 3,9 %, tak v roce 2007 představoval pouze 2,4 %. Rozhodující vliv měla snížená výroba MEŘO. Při splnění požadavku EU na 10 % podíl biopaliv (pohonných hmot) v roce 2020 by podle odborného odhadu neměla přesáhnout plocha půdy využitá k produkci biopaliv pohonných hmot 15 % z rozlohy orné půdy v ČR. Z uvedených čísel je zřejmé, že ČR se nepotýká s nedostatkem půdy pro potravinářské účely a ani v budoucnu by takový stav neměl nastat. Z uvedené statistiky je zřetelné, že v ČR neměla výro- 11

ba biopaliv vliv na růst cen potravin, jak média často uvádějí, nehledě na skutečnost, že prudký nárůst cen potravin v roce 2007 nastal ještě dříve, než se biopaliva začala povinně přimíchávat do pohonných hmot. Lidstvo od nepaměti využívalo půdu k produkci energie krmení pro tažná zvířata v zemědělství či dopravě, data z třicátých let minulého století hovoří o 25 až 30 % plochy zemědělské půdy. Princip Dieselova motoru založený na spalování oleje lisovaného z buráků, kdy za první republiky se v ČR míchalo 20 % lihu do benzínu atd. S průmyslovým rozvojem a těžbou ropy nastal nástup fosilních paliv. V souvislosti s prudkým nárůstem počtu dopravních prostředků koncem minulého století a v současné době, dochází k velkým emisím skleníkových plynů ze sektoru dopravy. Snaha o snížení těchto emisí a především vědomí, že ropa je zdroj vyčerpatelný a bezpečnostní rizika vyvolávají snahu hledání alternativních pohonných hmot. EU se dlouhá léta potýkala s nadbytkem zemědělské produkce a musela tuto produkci nákladně vyvážet do třetích zemí. Z tohoto důvodu začala hledat uplatnění zemědělských komodit v nepotravinářském sektoru a jedna z možností byla i výroba biopaliv. V roce 2007 se významně zvýšila světová poptávka po potravinách a problém přebytků v EU přestal existovat, došlo také k zapojení půdy do té doby ležící v klidu. V reakci na prudký růst cen vznikaly katastrofické scénáře a předpovědi o nedostatku potravin a hladomoru. V letošním roce se opět začíná projevovat problém s odbytem produkce a výroba biopaliv působí do určité míry jako stabilizační prvek odbytu. Koncepce ministerstva zemědělství Koncepce ministerstva zemědělství vychází ze zavádění biopaliv v několika etapách. V první etapě uplatňování biopaliv došlo k zavedení povinnosti náhrady minimálního podílu motorové nafty a motorových benzinů biopalivy bez finanční podpory. Ve druhé etapě se zahájí uplatňování vysokoprocentních směsí biopaliv a stoprocentních biopaliv na tuzemském trhu. V druhé etapě se bude jednat zejména o následující biopaliva: E 85 (směs 85% bioetanolu a 15% benzínu), E 95, SMN 30 (směsná motorová nafta, 31% MEŘO), B 100 (čistý MEŘO) a čistý rostlinný olej. Využívání pohonných hmot s vyšší koncentrací biopaliv a čistých 100 % biopaliv však předpokládá zavedení podpor osvobozením nebo snížením spotřební daně. Ve třetí etapě, od roku 2012, se předpokládá postupné uplatňování biopaliv druhé generace, která budou nejprve doplňovat biopaliva první generace (tj. současná biopaliva MEŘO a bioetanol) a postupně je nahrazovat. Biopaliva druhé generace jsou vyráběna z nepotravinářských zemědělských produktů a zemědělských odpadů a tudíž nenesou žádné riziko nadměrné produkce na úkor potravin. Ekonomický přínos biopaliv spočívá nejen v palivech samotných, ale též v možnosti využití druhotných surovin vzniklých při výrobě a také v navýšení počtu pracovních míst. Pro každých 100 000 tun biopaliv (bionafta a bioetanol) lze přidělit 1650 pracovních míst do biopalivového řetězce přidané hodnoty. Většina pracovních míst vzniká ve službách (40,5 %). V zemědělství lze počítat s 27 %, které se vytvoří nebo mohou být udrženy díky dosaženým příjmům. Výroba představuje 24 % pracovních míst. Ostatní podíly jsou rozloženy do zbývajících sektorů národního hospodářství (zdroj: Ústav pro ekonomický výzkum při Univerzitě Mnichov, SRN). Dopad na ceny potravin Biopaliva jsou částí bilance obilnin a olejnin. Ovšem dopad výkonu biopaliv na mezinárodní úrovni je většinou nadhodnocen, neboť jejich podíl na spotřebě těchto surovin je zatím málo významný. Tudíž novinkou pro tyto trhy není přímý dopad biopaliv na skutečnou spotřebu, ale jejich vliv na očekávání. Je-li cena ropy stálá, předpokládají účastníci na jejím trhu zvyšující se poptávku po biopalivech, neboť rafinerie mohou biopalivy nahradit určitý technickou normou limitovaný podíl v benzinu nebo naftě. Očekává se tedy, že stoupající trh s ropou podnítí obchodování se zrninami a olejninami, přestože skutečný objem zemědělských komodit zpracovávaných pro biopaliva je malý. Hlavními podpůrnými faktory ovlivňující ceny komodit jsou spekulativní hráči a zvýšená nejistota znásobená úvěrovou kri- 12 13

zí a poklesem cen na burze, celosvětová spotřeba obilnin v současné době a v předcházejících dvou sezónách přesahující zásoby a vedoucí k napjatému stavu na trhu a dále vyšší náklady na energie (související s rostoucí cenou ropy) vynaložené na zemědělskou výrobu. Vzhledem k tomu, že uvedené faktory zapůsobily ve stejnou chvíli, byl výraznější i výsledný cenový vývoj. Podle statistik Mezinárodního měnového fondu došlo za posledních 38 let opakovaně, zhruba v osmiletých periodách, k cca šedesátiprocentním nárůstům cen potravinářských komodit (obiloviny, olejniny a rýže), přičemž vždy se ceny vrátily na původní úroveň. To se opakuje i v roce 2008. V současné době jsou pěstovány suroviny k výrobě biopaliv v ČR na cca 2 % orné půdy a odhaduje se rozšíření na 10 % v roce 2015. Pěstování plodin pro biopaliva představuje standardní využití půdního fondu. Biopaliva nejsou politickým tématem s takovým významem, jako je jim přikládán. Priorita bude přikládána především na využití druhotných produktů zemědělství jako jsou nevyužité seče TTP pro výživu zvířat, část produkce slámy apod., určené hlavně k lokální spotřebě a využití ve spolupráci například se samosprávou obcí. Trvalá udržitelnost výroby biopaliv V návrhu směrnice Evropského parlamentu a rady o podpoře užívání energie z obnovitelných zdrojů jsou uvedena kritéria udržitelnosti biopaliv. Na základě těchto kritérií lze označit biopaliva, která mají prokazatelně pozitivní vliv na životní prostředí. Pouze takováto biopaliva jsou způsobilá k finanční podpoře a jejich uplatňování je možné započítat do plnění vnitrostátních cílů a závazků o využívání obnovitelných energií. Podmínky, které musejí biopaliva splňovat, jsou následující: úspora emisí skleníkových plynů je alespoň 35 %; biopaliva nesmí být vyrobena ze surovin získaných z půdy s vysokou hodnotou biologické rozmanitosti (les nenarušený výraznou lidskou činností, oblasti určené k účelům ochrany přírody, vysoce biologicky rozmanité louky); biopaliva nesmí být vyrobena ze surovin získaných z půdy s velkou zásobou uhlíku (mokřady, souvisle zalesněné oblasti). Výroba biopaliv musí být rovněž v souladu s požadavky a normami uvedenými v nařízení Rady (ES) č. 1782/2003 pod položkou Životní prostředí (tj. dle určitých článků směrnic o ochraně volně žijících ptáků, o ochraně podzemních vod před znečišťováním některými nebezpečnými látkami, o ochraně vod před dusičnany ze zemědělských zdrojů a o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin) a v souladu s minimálními požadavky na dobrý zemědělský a ekologický stav definovaný podle čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení. Uvedená kritéria platí nejen pro výrobu biopaliv na území EU, ale též pro veškerý dovoz biopaliv ze třetích zemí. Tabulka 1: Typické hodnoty úspor emisí skleníkových plynů pro biopaliva Biopalivo a způsob výroby Typické hodnoty úspor emisí skleníkových plynů Ethanol z cukrové řepy 48 % Ethanol z pšenice procesní palivo uhlí 21 % Ethanol z pšenice (zemní plyn jako procesní palivo v konvenčním kotli) Ethanol z pšenice (zemní plyn jako procesní palivo v kogenerační jednotce) Ethanol z pšenice (sláma jako procesní palivo v kogenerační jednotce) 45 % 54 % 69 % Ethanol z kukuřice vyrobený v EU 56 % Ethanol z cukrové třtiny 74 % Bionafta z řepkového oleje 44 % Bionafta ze slunečnice 58 % Bionafta z palmového oleje 32 % Bionafta z odpadního rostlinného nebo živočišného oleje 83% Čistý rostlinný olej z řepkového semene 57 % Hydrogenačně upravený rostlinný olej z řepkového semene 49 % Zdroj: návrh směrnice EP a Rady o podpoře využívání energie z OZE 14 15

Závěr Biopaliva jsou částečnou alternativou pro energetiku (náhrada fosilních paliv), pro zemědělce (odbytová příležitost) a pro životní prostředí (snižování emisí oxidu uhličitého). Biopaliva nejsou novinkou, lidstvo je využívalo již dříve. Zemědělství je tradičním zdrojem energie. Protože na produkci biopaliv jde jen zlomek zemědělských produktů, vyčerpávání zemědělské půdy nehrozí. Neměli bychom podléhat extrémům buď bezmeznému nadšení, nebo paušální kritice, že jde o zločin. Biopaliva jsou a budou součástí energetické a zemědělské politiky České republiky. Biopaliva zelený sen, nebo noční můra? Jan Rovenský Greenpeace ČR Mají biopaliva klíčovou roli v plánech na ochranu klimatu, nebo ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšují? Hladovějí kvůli nim lidé ve Třetím světě a ubývá deštných pralesů? A může za to Greenpeace? Kolem biopaliv je pořádný zmatek. Mýty Především není pravda, že současnou masivní a často nezodpovědnou podporu biopaliv prosadily ekologické organizace v čele s Greenpeace. Nijak zvlášť nepřekvapí, že tento mýtus nadšeně šíří zásadoví odpůrci obnovitelných zdrojů energie, kterým slouží jako důkaz hlouposti a neschopnosti environmentalistů. Jenže skutečnost je trochu jiná. Současnou masivní podporu biopaliv si jako první vymohli zemědělští lobbisté z amerického Středozápadu, kteří správně vycítili příležitost báječných, státem garantovaných či přímo dotovaných zakázek. Naopak Greenpeace nikdy podporu biopaliv z veřejných zdrojů neprosazovali (alespoň pokud se autorovi tohoto článku podařilo zjistit) a již několik let naopak upozorňují na její negativní důsledky. Druhým rozšířeným omylem je volné zaměňování biopaliv a energetické biomasy. V novinách se pak můžeme dočíst, že pěstování jakékoliv biomasy přispívá k hladovění ve třetím světě a kácení tropických pralesů. Autoři podobných katastrofických závěrů si obvykle neuvědomují, že pěstování šťovíku či topolů na více než půlmiliónu hektarů pozemků, které dnes v České republice leží ladem, nijak dramaticky neovlivní produkci potravin ani v České republice (o Africe či Amazonii nemluvě). 16 17

Další mýtus praví, že dnes běžně vyráběná evropská biopaliva vyprodukují při své výrobě více emisí skleníkových plynů, než ušetří. Srovnáním veřejně dostupných výsledků výzkumu životního cyklu jednotlivých biopaliv, provedenými např. v USA státními laboratořemi pro obnovitelnou energii nebo univerzitou v skotském Glasgowě zjistíme, že je tomu naopak (obrázek 1). Obrázek 1: Analýza životního cyklu (LCA) Zatímco spálením litru klasické motorové nafty vzniknou (po započítání emisí vzniklé v průběhu její výroby a distribuce) téměř 4 kilogramy oxidu uhličitého, v případě bioethanolu to jsou 2 kilogramy (tedy polovina) a u bionafty dokonce 1 a čtvrt kilogramu (tedy přibližně třetina). Zatracovat všechna biopaliva kvůli jejich údajnému negativnímu vlivu na klima je tedy bezdůvodné a intelektuálně nepoctivé. Skutečné problémy a rizika Můžeme se tedy zaradovat a prohlásit biopaliva za kouzelný elixír ekologické energetické revoluce? Ani náhodou. Biopaliva mají především dost zoufalé výsledky ve srovnání s energetickou biomasou užitou ke kombinované výrobě tepla a elektřiny. Plocha dostupné zemědělské půdy je samozřejmě konečná a většinu z ní potřebujeme a budeme potřebovat k výrobě potravin. Na zbývající plochy (v Čechách jde o zmíněný půlmilión hektarů ležících ladem) můžeme zasít buď šťovík, topoly či technické konopí (a pálit je v decentralizovaných kogeneračních jednotkách vyrábějících teplo a elektřinu), nebo řepku či obilí (a vyrábět z nich bionaftu či bioethanol, které spálíme v autech). Podívejme se na energetickou a emisní bilanci obou možností. Z hlediska emisí oxidu uhličitého vycházejí biopaliva třináctkrát hůř než energetická biomasa. Stejná plocha zemědělské půdy může posloužit k výrobě elektřiny pro polovinu českých domácností nebo nahradit jednu desetinu tuzemské spotřeby nafty. Palivo pro automobily lze přitom považovat za podstatně luxusnější zboží než teplo a elektřinu pro domácnosti. To samo o sobě je dostatečný důvod dát v Evropě biopalivům červenou. Dobrá, ale proč tedy biopaliva nedovážet ze zámoří? Protože to může být (a dnes již částečně je) ještě horší. Rozšiřování plantáží palmy olejné představuje v současnosti jedno z velkých rizik pro tropické pralesy, místní komunity a nepřímo i klima. Hlad po nové půdě pro pěstování energetických plodin vede v posledních letech k masivnímu vypalování pralesů a rašelinišť např. v Indonésii. Vezmeme-li v potaz, že za čtvrtinu současných emisí oxidu uhličitého je zodpovědné odlesňování, může být uhlíkový účet za takto získaná biopaliva pěkně mastný. Čísla uvedená v první části tohoto článku zde neplatí, naopak: biopaliva získaná za cenu odlesnění vedou nutně k větším emisím skleníkových plynů než minerální ropa. Připočtěme vyhánění domorodých obyvatel z půdy, která jim odvěky patřila, ničení biotopů ohrožených druhů rostlin a živočichů (včetně lidoopů) a nadšení pro dovoz zeleného paliva z Jihu docela ochladne. 18 19

Co dělat? Znamená to, že biopaliva jsou tedy špatná a měli bychom je zakázat? To zase ne. V ekologické energetické revoluci mohou hrát roli užitečného, byť okrajového zdroje. Abychom jejich výrobou nenapáchali více škody než užitku, měli bychom ale přijmout několik jednoduchých pravidel. Měli bychom: zrušit evropský závazný cíl pro využití biopaliv; zrušit jakoukoliv podporu výroby biopaliv z veřejných zdrojů a ušetřené prostředky investovat do udržitelnějších a perspektivnějších obnovitelných zdrojů; stanovit ekologické a sociální standardy pro výrobu biopaliv dovážených do Evropské unie (obdoba FSC); podporovat výzkum a vývoj snižování spotřeby automobilů; snížit veřejné investice do infrastruktury pro individuální automobilovou dopravu a ušetřené prostředky investovat do rozvoje veřejné dopravy; volnou zemědělskou půdu využívat přednostně pro pěstování energetické biomasy pro výrobu tepla a elektřiny. A hlavně nepanikařit. Ve srovnání s ostatními problémy naší planety představují zatím biopaliva celkem okrajové riziko. Pokud se budeme chovat rozumně, zůstanou jím, a mohou dokonce i trochu prospět. Např. když do nádrže svého dieselu nalijete použitý olej z fritézy od McDonalds, pralesům ani hladovějícím dětem určitě neublížíte. Ale nezapomeňte ho přefiltrovat. Biopaliva pohledem ekonoma * Ladislav Tajovský Vysoká škola ekonomická, Praha Jsou tzv. biopaliva pomocí přírodě či zločinem na lidstvu? Nechceme-li se vézt na vlně laciného populismu či se jí postavit čelem v duchu hesla proti všem, pak na podobnou otázku nelze jednoznačně odpovědět. Seriózní odpověď vyžaduje zakomponovat do našeho uvažování jako proměnnou čas a s ním související technický a technologický pokrok, které si ekonom a hospodářský historik nemůže troufnout ani odhadovat. V lidských dějinách se totiž s železnou pravidelností opakují situace, kdy prognózy vývoje čehokoliv právě pokrok dramaticky podceňují a velmi rychle se stávají jen důkazem o omylnosti jejich tvůrců. Problematičnost prognóz Problém nastává v situaci, kdy se na základě takto mylných a na pouhém odhadu stojících prognóz činí rozhodnutí s dlouhodobým dopadem a značnými nároky na zdroje všeho druhu. Dnešní omezená znalost, navíc směrovaná dobře skrývanými skupinovými zájmy, tak formuje kroky, které rozhodují o alokaci omezených či minimálně vzácných zdrojů v poměrně daleké budoucnosti. Na čistě ekonomické rovině se zde střetáváme s obtížnou možností kalkulace budoucích nákladů, ale to je příliš subtilní téma, aby mohlo být pojednáno na takto omezeném prostoru. Jako laik se nebudu vyjadřovat k technickým detailům, které s tzv. biopalivy a jejich nařízeným a dotovaným používáním souvisí ty jsou jistě důležité, ale pro ekonomický pohled nejsou podstatné. Pokusím se na tuto otázku podívat z širšího pohledu *) Text vznikl v rámci projektu GA ČR č. 402/07/0137 Efektivnost volby teorií a tvorby hospodářské politiky v dynamickém modelu podnikatelských rozhraní. 20 21

a akcentovat její ekonomické souvislosti, bez ohledu na ideologický a politický rozměr, které bohužel ve standardní veřejné diskusi vše ostatní přehlušují. Pokud bych byl dnes, tedy v roce 2008 přesvědčeným zastáncem názoru, že biopalivům v jejich nejrůznější podobě patří budoucnost, pak bych si nedovedl představit horší výchozí pozici než tu, kterou jim připravili jejich mnohdy fanatičtí stoupenci v posledních několika letech. Biopaliva se totiž stala svého druhu symbolem a tudíž diskuse kolem nich získala silný nádech ideologického boje, bez ohledu na škody, které takový boj napáchá a je jedno, zda jde o větší objem emisí či zhoršenou, byť pouze krátkodobě, životní úroveň milionů lidí. Ani zásadní odpůrci toho, co biopaliva dnes reprezentují, toho, čeho jsou symbolem, by si při komplexním pohledu na tuto problematiku neměli dovolit odsoudit tento energetický zdroj jako slepou uličku jednou provždy. Je bohužel smutnou skutečností, že o něco takového vůbec nejde. Lze odhadnout, že mají-li biopaliva skutečně potenciál někdy sehrát roli relevantního doplňku či dokonce substitutu dnes dominujících fosilních paliv či jejich v současnosti používaných alternativ, pak díky politicky vynucovanému využití v posledních letech je ta budoucnost spíš vzdálenější než bližší. Ekonomická historie zná mnoho příkladů, kdy snaha popohnat vývoj vedla v konečném důsledku k jeho zbrzdění. Kdybychom dali na misky vah plusy a mínusy experimentu mimochodem ten přes všechny snesené důkazy o naprosté neefektivitě a škodlivosti biopaliv stále běží bez významnější korekce, pak je výsledek ještě smutnější, než upozorňovali i jejich nejzarytější odpůrci. Vzhledem k charakteru rozhodování o věcech souvisejících s životním prostředím poneseme náklady za špatné rozhodnutí všichni, včetně těch, kteří s daným krokem vyjadřují opakovaně nesouhlas, aniž by byl kdokoliv vystaven nutnosti nést za chybná rozhodnutí jakoukoliv jinou než vágně definovanou morální zodpovědnost. Zde je podstatný rozdíl mezi vědeckými experimenty, které vždy nutně počítají s nenulovou pravděpodobností neúspěchu. V případě biopaliv totiž jednak vstupují do hry tzv. veřejné prostředky, ale hlavně politicky motivovaná poptávka po výsledném rozhodnutí, což je přímo v rozporu se zásadami vědeckého bádání. Co je a není vidět Z hlediska ekonomie se jedná klasický případ nakládání s tzv. veřejnými statky s nedostatečně definovanými vlastnickými vztahy. V takové situaci nikdo není přímo zainteresován na efektivním nakládání se zdroji nejrůznějšího charakteru a nikdo nenese přímou zodpovědnost a finanční ztrátu vyplývající z jeho vlastních chybných rozhodnutí. V posledních letech je navíc vytvářeno všeobecné přesvědčení o tom, že se nově objevují veřejné statky globálního charakteru, jakési planetární společné zájmy, při jejichž naplňování či ochraně je nutné spolupracovat na mezinárodní úrovni. Tento globální rozměr zvyšuje potenciální ztráty z výše uvedených chybných rozhodnutí mohli bychom zde pootočit klasickou ekonomickou poučku a hovořit o jakýchsi ztrátách z rozsahu a ještě více rozmělňuje zodpovědnost. V tomto smyslu můžeme problém biopaliv vnímat jako ilustrativní příklad toho, co nás může a pravděpodobně bude čekat v dalších bitvách boje za záchranu životního prostředí pro příští generace. To je také prezentováno jako vlastnictví všech, nezná hranice a týká se každého. A málokdo si s něčím takovým dovolí nesouhlasit, už jen proto, že s takovým nesouhlasem je spojeno veřejné ostouzení a vyčlenění z kruhu duševně zdravých jedinců. Z ekonomického pohledu dnešní kontroverze ohledně biopaliv nemají s jejich vlastní podstatou a jejich skutečným přínosem k ochraně životnímu prostředí vůbec nic společného. Nakonec biopaliva jako taková nejsou technologicky naprosto nic nového, biopalivem svého druhu je i dřevo. Už pánové Ford a Diesel vyráběli motory poháněné biopalivy, někteří si možná vzpomenou, že za války se i u nás jezdilo na tzv. dřevoplyn. Použijeme-li nadsázku, tak dnešní lapálie s biopalivy je docela podobná následujícímu příběhu. Představme si, že někdy v polovině devatenáctého století přijde přesvědčený stoupenec pokroku do průměrné české domácnosti, která používá pro vytápění tehdy běžný typ kamen. Vysvětlí hlavě rodiny, že když se bude nadále topit dřívím ve stejné míře, jako dosud, pak při rostoucím počtu obyvatel za deset, dvacet nebo padesát let nebudou žádné lesy a jeho děti či děti jejich dětí budou čelit katastrofálnímu nedostatku základní palivo-energetické (a stavební) suroviny. 22 23

Ekonomická historie zná příklady, kde k něčemu podobnému v určité fázi vývoje došlo např. Velikonoční ostrov či nám bližší Island. Je zajímavé, že vždy se jednalo o teritoriálně odlehlé oblasti s malým počtem obyvatel a bez kontaktu s vnějším světem. Díky těmto faktorům se rozevíraly nůžky mezi rostoucím počtem obyvatel a množstvím zdrojů, které mohly být využity k uspokojení jejich potřeb. K takovému vývoji dlouhodobě nedošlo v žádné oblasti, která by nebyla díky přirozeným či uměle vytvořeným bariérám izolována od technologického pokroku přicházejícího z momentálně dominujících civilizačních center. Taková argumentace sama o sobě zní logicky a rozumně. Pokrokově smýšlející bojovník za trvale udržitelný rozvoj s sebou přinese nádobu s petrolejem jako ukázkou paliva budoucnosti. Má vyšší výhřevnost, nezůstává po něm žádný popel, jeho zdroje jsou pod zemí a když je vytěžen, nezůstávají po něm nevzhledné holiny stačí jenom na správném místě správně kopnout do země. Rodina dosud spalující dříví se těžko vyvratitelnými argumenty nechá přesvědčit, že má ve svém vlastním zájmu okamžitě přejít na tuto moderní technologii budoucnosti (a navíc to byla pravda!) a do stejných kamen, která dosud plnila dřívím, nalije v očekávání zázraku petrolej. Ponechme stranou fakt, kdo by tehdy mimořádně drahý petrolej dotoval. Vypadá to celé absurdně, protože v tomto případě si většina z nás dovede představit, co by asi následovalo. Ale je to opravdu něco úplně jiného, než co v podobě biopaliv podnikáme nyní? Není jediný podstatný rozdíl skutečně pouze v tom, že planoucí dům chudáka, který se nechal přesvědčit, by byl vidět na všechny strany a nikdo by nemusel nikomu sáhodlouze vysvětlovat, že to asi není to pravé? Narozdíl od biopaliv, jejichž negativní vedlejší účinky ti, kteří je používají, z velké většiny sami nepozorují. Klasický příklad krásného ekonomického příměru o tom co je a co není vidět, jehož autorem je slavný Frederic Bastiat. Pochybný experiment Podívejme se, jaké cíle stály oficiálně za prosazením přimíchávání rostlinné složky do tradičních paliv současnosti. Na snaze šetřit fosilními palivy, omezit emise CO 2 a snížit závislost na surovinách dovážených z nestabilních oblastí zřejmě nikdo z těch, kteří na něčem takovém nejsou osobně finančně zainteresováni, nevidí nic špatného. Je potřeba ale dodat, že tyto věty platí pro dnešní úroveň znalostí a není vyloučeno, že právě pokrok v poznání vše posune úplně jinam. To, že se na tomto cíli shodli a shodne většina těch, kteří se o problematiku zajímají, je paradoxně právě možná tím vůbec nejdůležitějším faktorem, který stál za následujícími špatnými rozhodnutími. Stačí totiž jednoduchá sofistika, aby stoupenec jedné cesty k společnému cíli obvinil svého názorového protivníka z toho, že se liší nejen co do navrhovaných prostředků vedoucích k dosažení téhož, ale že už cíl mají oba úplně jiný. A kdo by chtěl být obviněn z toho, že mu nejde o šetření fosilními palivy, čistší vzduch atd.? Prosazení přimíchávání biopaliv na současné technické a technologické úrovni bylo zcela nesmyslným rozhodnutím, které by bez dotací z veřejných zdrojů nemělo nejmenší šanci na realizaci. V době konání tohoto semináře musí být každý zvědavý člověk zvědav na racionální argumenty v prospěch tohoto opatření. Jestliže prosazení tohoto kroku bez znalosti následných efektů na ceny potravinářských komodit na jedné a bez nových vědeckých poznatků o přímé škodlivosti na straně druhé vyžadovalo buď přímou finanční zainteresovanost nebo slepé ideologické nadšení, pak dnes je třeba výše uvedené doplnit notnou dávnou odvahy hájit nehájitelné. Pro nezávislého ekonoma či historika, který není v pozici toho, kdo může přímo rozhodovat, není ani tolik důležité cynicky řečeno, jak minimalizovat napáchané škody. Ze všeho nejdůležitější se jeví otázka, jak je něco podobného možné a jak je možné, že opatření vedoucí k dnes již známým důsledkům (zhoršení ekonomické situace v některých chudých zemích, pravděpodobně i čistá ztráta z pohledu kvality zhoršení životního prostředí, u nás např. přímo měřitelná vyšší cena pohonných hmot v důsledku přimíchávání rostlinné složky atd.) se obejde bez sebemenšího pokání těch, kteří něco takového prosadili, o nějakém trestu či vyvození osobní zodpovědnosti samozřejmě ani nemluvě. A co je naprosto nepochopitelné, obejde se i bez okamžitého ukončení celého pochybného experimentu. Životní prostředí se stalo ukázkovým veřejným statkem se vším, co to znamená. Jeho ochrana a zachování pro budoucí gene- 24 25

race vytváří skvělý prostor pro získávání politických bodů. Fakt, že má životní prostředí tzv. nadnárodní, globální charakter, z něj činí oblast realizace zcela absurdních nápadů bez racionální ekonomické úvahy. Nikdo nemá přímou zodpovědnost za přijatá rozhodnutí, stačí chvíli vydržet, na chvíli se stáhnout a spolehnout se na jakousi globální ztrátu paměti. A po čase pak přijít s novým hitem, např. speciálními úspornými biokotli. Absurdní kolotoč Navíc příslušná opatření jsou stále častěji přijímána na úrovni nevolených nadnárodních či mezinárodních orgánů, kdy je velmi obtížné postihnout viníky tradičními nástroji politické demokracie, tj. ztrátou kreditu u veřejnosti a volební porážkou. Máme tady individuální zisky institucionalizovaných ochránců přírody v podobě hlasů ve volbách či projektů financovaných z grantů a nulovou osobní zodpovědnost za přijímaná rozhodnutí. Mohlo by se tomu nově říkat globální pastvina (parafráze ekonomického termínu obecní pastvina ), protože princip tohoto jevu je už po staletí tentýž. Celá záležitost s biopalivy skýtá nepřeberné množství důkazů o platnosti zákona nezamýšleného účinku. Jeden za všechny. Satelitní snímky z let 2007-2008 ukazují, že brazilské pralesy mizí v této době nejrychleji v historii. Děje se tak proto, že strmě stoupla výkupní cena sóji; a ta zase stoupla, protože poklesla její nabídka v tradičních pěstitelských zemích, zejména ve Spojených státech. A její nabídka poklesla proto, že se místo ní v USA a jinde prakticky z roku na rok dotovaně pěstuje kukuřice a další plodiny, kterými vyspělý svět krmí svá auta, aby zabránil globálnímu oteplování. Zcela v souladu s ekonomickým uvažováním se tudíž hledají nové oblasti, kde by se sója dala efektivně pěstovat. A tak se kácí pralesy. Díky dotacím trh dostal mylnou a pokřivenou informaci o relativních cenách a zcela a v souladu s principy ekonomické racionality téměř okamžitě zareagoval. To, čím se u nás draze a zbytečně napájejí automobily, chybí takřka ze dne na den rodičům v chudém světě, aby nakrmili své hladové děti. V ekonomii se totiž nikdy nemůžeme vyhnout uvažování něco za něco. Tento kolotoč by byl absurdní, i kdyby biopaliva něčemu skutečně prospívala. Jaký termín ale použít v situaci, kdy je již takřka prokázané, že i v tom nejlepším případě jsou dnešní biopaliva první generace ve svém souhrnu vůči životnímu prostředí neutrální a že se tudíž jedná o čistou ztrátu? Na celé věci je snad pozitivní jen ten fakt, že na čas utichly hlasy volající po nutnosti okamžitě zastavit kácení pralesů ono totiž slyšet totéž ze stejných úst, která obhajují biopaliva, by při znalosti vývoje v posledních několika málo letech byla už skutečně hodně silná káva. Je možná na místě vzpomenout si dnes na argumenty, operující s nutností omezit působení tržních sil, které by lidstvo přivedly na pokraj vyhynutí. Snaha prosadit biopaliva byla svého druhu pokusem nahradit k životnímu prostředí údajně slepou ruku trhu osvícenými zásahy vedenými veřejným zájmem, tedy ochranou životního prostředí. Rozvoj tak měl získat trvale udržitelnou dimenzi a do rozhodování tržních subjektů měl po zásahu shora konečně vstoupit rozměr, který akcentuje nejen současné zisky, ale i budoucí vývoj. V základech uvažování stoupenců environmentalistické ideologie stojí totiž přesvědčení, že čistě tržní subjekty něco takového samy o sobě v úvahu neberou. Doufejme, že blamáž s biopalivy aspoň některým otevře oči a ukáže, že toto jejich přesvědčení je od samotného začátku v naprostém rozporu se skutečností. Jakoby se zapomínalo, že životní prostředí je totéž co prostředí k životu. Je třeba se do omrzení ptát, kolika lidem na světě opatření související s biopalivy prospěla, tj. zlepšila jejich každodenní život, a kolika naopak uškodila. Je třeba trvat na doložení skutečných důsledků realizace prosazených opatření a požadovat tomu odpovídající reakci. Zájmové skupiny Ekonomie není nijak složitá věda a ve spoustě případů si vystačí s jednoduchými poučkami jedna z těch nejjednodušších je, že vždy je něco za něco. Cena, kterou jsme v posledních několika letech zaplatili za program přimíchávání biopaliv do tradičních pohonných hmot, byla obrovská a velice pravděpodobně náklady přímé i nepřímé spojené s tímto pokusem zbrzdily vývoj a výzkum vedoucí ke skutečně efektivnímu řešení problémů, kterým lidstvo čelí. 26 27

Kdybychom si své životní prostředí vědomě chránili na úkor spotřebitelů v chudých zemích, bylo by možné označit to za hodně cynické opatření. Jak ale pojmenovat situaci, kdy si naopak i své vlastní životní prostředí díky biopalivům s vynaložením nenulových nákladů ještě zhoršujeme? Má to všechno nějaký smysl, nebo je to jenom další z řady nekonečně absurdních kroků sociálních inženýrů, kteří se tentokrát vrhli z oblasti boje proti sociální nespravedlnosti na pole životního prostředí? Je ovšem možné, že je vše úplně jinak. Že nedošlo k žádnému omylu, k žádnému nedocenění konečných důsledků, že vše se vyvíjí přesně tak, jak se od začátku očekávalo. Stále víc analytiků se totiž shoduje v tom, že biopaliva byla jenom dalším kanálem, kterým v západním světě směřují tzv. veřejné prostředky do přeregulovaného a předotovaného zemědělského sektoru. Ten není schopen na trhu potravinářské produkce uplatnit své stále větší přebytky produkované navíc za nekonkurenceschopnou cenu a proto se hledal způsob, jak je za peníze spotřebitelů uplatnit jinde. Pro motoristu, který dnes nakoupí pohonné hmoty obohacené o rostlinnou složku, jde o dodatečné náklady zhruba ve výši několika desítek haléřů z každého litru (dle údajů Ministerstva zemědělství asi 33 haléřů). Ani to není nulová částka, ale nejde o položku, která by znamenala významný a okamžitě rozpoznatelný zásah do rozpočtu jednotlivých spotřebitelů. Mnohem zajímavější pohled ale skýtá tato jednoduchá matematika, nahlížíme-li ji z pohledu celé ekonomiky. Když někdo víc zaplatil, někdo jiný musel víc vyinkasovat. Kdo a kolik? Další rozměr tato absurdní hra získá, když si uvědomíme, že od počátku roku 2009 se má objem přimíchávaných biopaliv zdvojnásobit čili výše uvedené bude krát dvě. Vše, co o experimentu s biopalivy zpětně zjišťujeme, totiž ukazuje, že touto primitivní rovnicí můžeme vyjádřit jediný skutečný důvod a jediný cíl, který byl opravdu naplněn. Je frustrující vidět, o jakou šlo kombinaci bohorovnosti jedněch, naivity druhých a sebestředného cynismu těch, pro které to byl a stále je velmi dobrý obchod placený z kapes těch, kteří o tom neměli ani tušení. Tedy nic nového pod sluncem. Literatura: Munasinghe, M.: Energy policy analysis and modeling: Cambridge, Cambridge University Press 2008. Energy security and climate policy: assessing interactions: Paris, International Energy Agency 2007. Biofuel support policies: an economic assessment: Paris, Organisation for Economic Co-operation and Development 2008. Hampl, M.: Vyčerpání zdrojů skvěle prodejný mýtus: Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2004. Lomborg, B.: Skeptický ekolog: Praha, Dokořán Liberální institut 2006. 28 29

Slepá ulička pro lidstvo i pro přírodu Ivan Brezina ekolog a publicista Možná trochu překvapivě se považuji za zastánce biopaliv, konkrétně spalování biomasy. Rád totiž posedím u táboráku v romantické záři praskajícího dřeva, do níž se mísí vůně opékaných špekáčků a tóny kytary. V tomto konkrétním případě přináší spalování biomasy (dřeva) pozitivní estetický zážitek. Ve všech ostatních případech jsou ale biopaliva ekonomickým a ekologickým nesmyslem. Ve svém diskusním příspěvku se pokusím obhájit dvě základní teze: 1. Biopaliva zabíjejí lidi. 2. Biopaliva neřeší problém naší závislosti na ropě ani nesnižují emise oxidu uhličitého, které jsou podle neprokázané teorie příčinou klimatických změn. Oba tyto problémy naopak paradoxně zhoršují. Ideologická mantra V září 2006 vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury český překlad knihy amerického ekonoma Juliana L. Simona Největší bohatství. Při této příležitosti proběhla v Brně konference Mýty o životním prostředí, kterou moderoval prezident Václav Klaus. Jedním z diskutujících byl i předseda Strany Zelených (SZ) Martin Bursík, který se v během ostré výměny názorů do moderátora pustil: Čím jste přijel, pane prezidente? Audi A8? Já jsem přijel taky autem, ale upraveným tak, aby jezdilo na řepkový olej. Vaše auto má emise uhlíku 300 gramů na kilometr, moje prakticky nula. A jelikož nejsme v socialismu, tak kdo znečišťuje, ať platí. S odstupem necelých dvou let se ale ukazuje, že platit by měl ve skutečnosti Bursík. Jeho zázračné auto na tzv. biopalivo totiž ve skutečnosti znečišťuje životní prostředí mnohem víc než Klausovo Audi. V květnu 2006 Zelení v tiskových zprávách tvrdili, že biopalivo je levnější a ekologičtější alternativou k naftě a že jeho 31

spalování nepřispívá ke globálním změnám klimatu. Bylo těžké odhadnout, kde končí jejich předvolební kampaň a kde začíná komerční prezentace. Ekologickou Škodu Octavia, o které Bursík později mluvil v Brně, totiž straně zelených zapůjčila sponzorská firma, kterou Zelení v rámci voleb mediálně propagovali. Asi nejznámějším biopalivem však není čistý řepkový olej, ale jeho metylester tzv. bionafta, která se vyrábí chemickou reakcí oleje s metanolem a hydroxidem sodným. Lze ji připravit i ze sójového oleje. Druhým světově rozšířeným biopalivem je bioetanol, vyráběný z kukuřice nebo z cukrové třtiny. V tropických oblastech hraje důležitou roli i palmový olej. Pro ekologisty jsou biopaliva oblíbenou ilustrací ideologické mantry, podle níž obnovitelné zdroje automaticky pomáhají přírodě. Protože prý mají tzv. neutrální uhlíkovou bilanci, představují zázračný lék na globální oteplování. Zjednodušeně řečeno se kvůli nim údajně nezvyšuje koncentrace skleníkového oxidu uhličitého. Při spalování biopaliv se totiž uvolňuje pouze uhlík, který během růstu z atmosféry vychytaly příslušné rostliny. Do koloběhu nepřibývá nic, co by v něm už nebylo. Spalováním fosilních paliv (nafta, benzín) se ale uvolňuje přidaný uhlík, který před miliony let z tehdejší atmosféry vychytaly dávné organismy. A právě ten údajně způsobuje změny klimatu. Zároveň mají být biopaliva i kouzelným řešením energetické krize, která prý nastane po dosažení tzv. ropného zlomu kolem roku 2010. Ceny ropy budou sice stoupat a její dostupné zásoby klesat, ale náhradu za benzín a naftu si jednoduše vypěstujeme na poli. Zelení ideologové nám ve spolupráci s bruselskými byrokraty biopaliva lijí do nádrží, aniž by se nás ptali, jestli o to stojíme. Do konce roku 2005 podporoval český stát bionaftu nižší spotřební daní. Dnes se do ropné nafty povinně přimíchávají 2 % bionafty a do benzínu se přidává biolíh. Tyto podíly postupně porostou. Je to drahý špás. Zatímco totiž litr ropné nafty stojí bez spotřební daně a marží prodejců asi 13 Kč, litr bionafty vyjde přes 20 Kč. Státní vnucování biopaliv řidičům je tak jedním z důvodů zvyšování cen pohonných hmot. Biopaliva se přitom potýkají nejen s cenou, ale i s čistě technickými problémy. Motor má kvůli nim nižší výkon. Při dnešním malém podílu bioložky to zatím příliš nevadí, ale až se jí začne přidávat víc, bude se to projevovat sníženou živostí auta. Většina řidičů se to jistě pokusí dohnat agresivnější jízdou, což povede ke zvýšení spotřeby a tím i škodlivých emisí. Bionafta není tak trvanlivá jako klasická nafta. Při delším styku se vzdušným kyslíkem se rozkládá a výsledné agresivní chemikálie poškozují motor. Při běžném provozu se to moc neprojevuje oxidace je poměrně pomalá a bionafta se dřív prostě spálí. Pokud ale auto odstavíte dejme tomu přes zimu, můžete mít na jaře problém. Dalším zádrhelem je, že bionafta rozpouští staré usazeniny v motoru víc než ropná nafta. Usazeniny se pak na jiném místě opět srážejí, což může vést třeba k ucpání čerpadla nebo zanesení palivového filtru. Zločin proti lidskosti Evropská unie chce do roku 2010 pokrýt biopalivy 6 % spotřeby pohonných hmot a do roku 2020 dokonce 10 %. Americký List Herald Tribune to loni v červenci označil za nesmysl. Podle výpočtů by se totiž příslušné energetické rostliny musely pěstovat na 70 % orné půdy, což by rozvrátilo evropský trh s potravinami. Podobně by to vypadá i v Americe: kdyby se na biopaliva přeměňovala veškerá kukuřice vypěstovaná v USA, nahradilo by to jen 6 % spotřeby ropy. Bohatý Sever se proto snaží problém přehodit na sousedy výrobu biopaliv přesouvá na chudý Jih. Zelená horečka, vyvolaná státními subvencemi na energetické plodiny, ale v dodavatelských zemích vytváří obrovský tlak na přírodu. Nová pole se rozrůstají na úkor ekologicky cenných mokřadů a lesů. Polovina plantáží palmy olejné v Indonésii vznikla vykácením nebo vypálením tropického deštného pralesa. V Brazílii kvůli energetickým plodinám každoročně padne 325 000 hektarů pralesa. Je to až tragikomické: západní ekologisté, kteří svět dotlačili k biopalivům, tím nesou odpovědnost za zánik zelených plic planety včetně životního prostředí orangutanů, nosorožců, tygrů... Horší ale je, že hlad po bioenergii prudce zdražuje potraviny. Podle britského listu The Independent vyšroubovala v Mexiku poptávka po kukuřici na výrobu bioetanolu ceny na čtynásobek 32 33

(http://news.independent.co.uk/world/americas/article2697788. ece). Ceny pšenice se během roku zdvojnásobily, takže chudé země musejí potraviny dovážet mnohem dráž. Podle Světové banky se za poslední tři roky ceny potravin celosvětově zvýšily o 83 %. Její ekonom Don Mitchell letos v létě uvedl, že rozmach biopaliv v USA a Evropě se na tomto zvýšení podílel až třemi čtvrtinami. Pěstovat potravinové plodiny, které se pak spálí jako pohonné hmoty, je zločinem proti lidskosti, prohlásil v říjnu 2007 zvláštní zmocněnec OSN pro právo na výživu Jean Ziegler. Pro hladovějící svět je to totální katastrofa Na výrobu 50 litrů bioetanolu je třeba 232 kilogramů obilí. Z tohoto množství by mohlo žít jedno dítě celý rok. Využívání půdy pro pěstování energetických plodin podle Zieglera povede k masakrům, protože sníží objem potravinové pomoci zasílané do rozvojových zemí. Ziegler proto pro biopaliva požadoval pětileté moratorium. Podle ředitele Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky Joachima von Brauna dnes na Zemi hladoví 900 milionů lidí. Kvůli biopalivům by ale toto číslo mohlo během pár let stoupnout až na miliardu (http://zpravodajstvi.ecn. cz/?x=2048986). Co to znamená v historické perspektivě? Fašismus má podle odhadů na svědomí asi 25 milionů lidských životů, komunismus asi 75 milionů. Pokud ekologisté propagaci biopaliv urychleně nezavrhnou, může se stát, že jejich vražedná ideologie fašismus a komunismus v počtu obětí překoná. Nesmyslná podpora biopaliv ale neohrožuje jen Třetí svět. V České republice způsobila nedávné prudké zdražení základních životních potřeb, jak zmínil v novoročním projevu 2007 prezident Václav Klaus: Rostou také ceny potravin, k čemuž přispívá i to, že je orná půda stále více využívána na produkci tzv. obnovitelných zdrojů energie a ne na výrobu potravin. Zkusme se i v těchto věcech chovat maximálně rozumně a nedělejme žádná zbrklá opatření. Víc škody než užitku Ke zrušení subvencí na biopaliva vyzvala loni v září i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Jejich podpora je prý totiž vůbec nejdražším způsobem, jak snižovat emise skleníkových plynů. Tuna oxidu uhličitého ušetřeného díky biopalivům přijde podle OECD až na 5000 dolarů. Cena evropské povolenky na její vypuštění se přitom pohybuje kolem 30 Euro (asi 44 dolarů). Biopaliva také způsobují velké sociální otřesy. Spojené státy vyvíjejí v rámci snižování své závislosti na ropě tlak na země Latinské Ameriky, aby se vrhly na pěstování energetických plodin. Toto strategické spojenectví je obrovskou příležitostí pro investory. Jenže masívní pěstování sóji na bionaftu ničí malé farmáře. Do obrovského byznysu se zapojují i lokální mafie, které drobné pěstitele vyhánějí z půdy. Biopaliva tak rozvracejí životy milionů chudých obyvatel Mexika, Brazílie a Argentiny. Pokud by nás biopaliva zachránila před ropnou krizí a klimatickou katastrofou, snad by to byla snesitelná cena. Opravdu ale snižují spotřebu fosilních paliv a produkci skleníkových plynů? Při podobných úvahách je třeba porovnat energii, kterou na získání biopaliv vynaložíme, s energií, kterou z nich získáme. Už základní selský rozum naznačuje, že z toho biopaliva asi nevyjdou příliš dobře. Řepka vyžaduje spoustu živin, takže její pěstování vyčerpává půdu. Na stejném poli se buď smí pěstovat až po čtyřech letech, nebo je třeba silně hnojit (až dvakrát více než u obilovin). Kukuřice zase potřebuje spoustu pesticidů. Výroba hnojiv a pesticidů je samozřejmě energeticky nákladná. K tomu připočtěme energii na provoz zemědělských strojů, zavlažování, transport sklizně do chemičky Podrobná analýza amerických ekologů Davida Pimentela a Tada Patzeka (http://www.news.cornell.edu/stories/july05/ ethanol.toocostly.ssl.html) v létě 2005 zjistila, že biopaliva spotřebují o 27 118 % energie více, než kolik se z nich získá (číslo se liší podle příslušné energetické rostliny a podle druhu biopaliva, který se z ní vyrobí). Nejde tedy o žádný obnovitelný zdroj energie, protože výroba biopaliv se musí silně dotovat energií získanou z fosilních paliv. Ekonomický nesmysl může fungovat jen díky masivním dotacím (například v USA tři miliardy dolarů ročně). Státní podpora a používání biopaliv přispívá ke znečistění vzduchu, vody a půdy a ke globálnímu oteplování, shrnuje profesor Pimentel. 34 35

V tomto kontextu obzvlášť vynikne bizarní požadavek českého Hnutí Duha, aby se energetické plodiny pěstovaly podle pravidel ekologického zemědělství. Ekozemědělci ze zákona nesmějí používat průmyslová hnojiva ani pesticidy, což vyžaduje mnohem víc agrotechnických zásahů, a tím i fosilních paliv. Energetická bilance ekologicky produkovaných biopaliv by tedy byla ještě mnohem horší. Další ranou biopalivům byla studie Jesse Ausubela, ekologa z newyorské Rockefeller University (http://www.osel.cz/index. php?clanek=2825). Spočítal, jaké množství energie se dá z různých zdrojů vyrobit na jeden metr čtvereční plochy. Vyprodukování 1000 MW energie z biopaliv (což je pro srovnání výkon jednoho temelínského reaktoru) by zabrala 2500 čtverečních kilometrů polí. Nebo jinak: každé ze zhruba 700 milionů světových aut by potřebovalo až asi dva hektary zemědělské půdy. Z ekologického hlediska je to šílenství, řekl Ausubel britskému listu The Guardian. Obnovitelné zdroje jsou k přírodě neuvěřitelně agresivní. Uhlíková neutralita je fikce Snižují biopaliva produkci skleníkových plynů? Uhlíkově neutrální by byla jen v případě, že by rostliny vyrostly bez hnojení, samy by se sklidily, přetransformovaly na biopaliva a naskákaly do nádrže, žertuje účastník jedné z internetových diskusí. Rostlina totiž během svého růstu pohltí jen malou část uhlíku, který se uvolní v celém procesu pěstování a následné výroby biopaliva. Uhlíková bilance je ještě horší, pokud je pole založeno na úkor přírody. Americký list Herald Tribune zjistil, že vykácení pralesa pro cukrovou třtinu uvolňuje dvakrát víc skleníkových plynů než spalování benzínu. Pokud se na nově vzniklé plantáži budou pěstovat palmy olejné, uvolní se třikrát víc oxidu uhličitého než spalováním nafty. Vždy ale záleží na konkrétních podmínkách. Letos na jaře se to pokusil přesně spočítat americký vědec Joe Fargione, jehož práce byla zveřejněna v prestižním odborném časopise Science. Zjistil, že v závislosti na tom, kde a za jakých podmínek se biopaliva pěstují, produkují 17 až 423 více oxidu uhličitého než fosilní paliva, která mají nahradit (http://aktualne.centrum. cz/priroda/clanek.phtml?id=520802). Další smrtící úder biopaliva dostala v září 2007. Britský deník The Times zveřejnil studii (http://www.rsc.org/chemistryworld/ News/2007/September/21090701.asp), kterou vypracovali vědci z univerzit v Edinburgu a Basileji pod vedením profesora Paula Crutzena (nositele Nobelovy ceny za chemii). Zjistili, že předchozí výpočty podcenily úlohu oxidu dusného, který se při pěstování energetických plodin uvolňuje. Tento plyn má asi 300 silnější skleníkový účinek než oxid uhličitý. Odhad Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC) původně předpokládal, že se oxidu dusného do atmosféry dostanou jen dvě procenta. Crutzenova studie ale zjistila, že je to až pět procent. V praxi to znamená, že biopaliva produkují asi o 50 70 % více skleníkových plynů než fosilní paliva. Pozitivní role biopaliv? Vraťme se k modelovému příkladu Bursíkovy zázračné sponzorské Škody Octavia. Ukazuje se, že je minimálně o polovinu větším znečišťovatelem klimatu než Klausovo Audi A8 (pokud ale vezmeme v úvahu mezní číslo Joea Fargioneho, může Bursík škodit přírodě skoro 500 víc než Klaus). V lednu 2008 jsem proto ministrovi životního prostředí položil následující otázky: 1. Jak jako politik srovnáte se svým svědomím, že propagováním biopaliv přispíváte k hladomoru ve Třetím světě? Není to v rozporu se známým zeleným heslem mysli globálně, jednej lokálně? 2. Proč jako zelený politik propagujete neobnovitelný zdroj energie, poškozující životní prostředí? A neplatí snad, že co není ekonomické, nemůže být ani ekologické? 3. Jak jste velmi správně řekl na podzim 2006 na konferenci v Brně, kdo znečišťuje, ať platí. Kolik, komu a jakým způsobem tedy platíte Vy (resp. Strana Zelených) za skleníkové plyny, které Vaše bioauto vypouští navíc oproti běžným autům na klasická fosilní paliva? Tyto otázky jsem Martinu Bursíkovi zaslal na jeho osobní e-mail a dále přes jeho asistenta Samuela Kašpara a přes tiskového mluvčího MŽP Jakuba Kašpara. Přesto, že jsem je několikrát urgoval, na ně pan ministr neodpověděl. Jistě ví dobře proč. 36 37

Jak je ale vůbec možné, že se ekonomicky nesmyslná a ekologicky škodlivá biopaliva vůbec prosadila? Pod vznešenými hesly o ochraně přírody je navzdory faktům prolobovaly dvě mocné nátlakové skupiny. První skupinou jsou zemědělci, pro které dotace na pěstování příslušných plodin představují lukrativní penězovod, díky němuž mohou podojit peněženky nás všech. Druhou skupinou jsou už zmínění ekologisté, kteří biopaliva propagují z čistě ideologických důvodů jako jeden z tzv. obnovitelných zdrojů energie. Stále více se ale ukazuje, že jde o sázku na špatného koně. Začíná být zřejmé, že biopaliva způsobují mnohem víc problémů, než kolik jsou schopna jich vyřešit. Postupně se tak stávají důkazem, že obnovitelné zdroje energie jsou nesmysl jako celek. Českou přírodu a krajinu devastují ekologické větrné a sluneční elektrárny, obludná monstra, které ve skutečnosti nepohání vítr, ale dotace. Energie z obnovitelných zdrojů je natolik neekonomická, že se neuplatní na trhu a musí být podle zvláštního zákona povinně vykupována za ceny mnohonásobně vyšší, než jsou ceny tržní. Biopaliva tak možná nakonec přece jen sehrají pozitivní roli. Otevřou veřejnosti oči a přesvědčí nás, že obnovitelné zdroje jsou jen slepou uličkou. B. Doplňkové texty 38