Kauzalita René Descartes, 1629, 1641 A tu přirozené světlo nám jasně ukazuje, že v celé působící příčině musí být nejméně tolik reality, koklik je jí v účinku této příčiny. Odkudpak by mohl účinek nabrat svou realitu než od své příčiny? A jak by mohla příčina poskytnout realitu svému účinku, kdyby jí sama neměla? Z toho pak plyne, že nemůže něco vzniknout z ničeho, ani také to, co je dokonalejší, tj. co má v sobě více reality, nemůže vzniknout z toho, co jí má méně. A tato pravda je jasná a zřwetelná nejen u těch účinků, jejichž realita ja aktuální neboli formální, ale také u idejí, u nichž jde jen o realitu objektivní, tj. není možné např., aby kámen, který dříve neexistoval, nyní začal existovat, kdyby nebyl vytvořen věcí, v níž je obsaženo buď formálně, nebo eminentně to všechno, co se vkládá do kamene. (3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.) 01-05
Pojmy René Descartes, 1629, 1641 Prostřednictvím této ideje se mi slunce jeví jako velmi malé. Druhá je však vzata z astronomických výpočtů, tj. vyvinul jsem ji z pojmů mně vrozených, nebo jsem ji vytvořil nějakým jiným způsobem. Podle ní se slunce jeví několikrát větší než země. Obě ideje se ovšem nemohou podobat témuž slunci, existujícímu mimo mne. A rozum, mě přesvědčuje, že ta idea je slunci nejméně podobná, která se co nejbezprostředněji z něho samého vyřinula. To vše dostatečně dakazuje, že až dosud nikoliv bezpečný soud, ale pouze slepý popud mě přivedl k víře, že existují nějaké věci ode mne odlišné, jež vysílají do mne ideje nebo své obrazy prostřednictvím smyslových orgánů nebo nějakým jiným způsobem. (3496, Úvahy o první filosofii, př. Z. Gabriel, Praha 1970, s. 63.)
J. A. Komenský 1655-57? Filosofie Slova "filosofie" užíváme tedy ne ve smyslu pythagorském, kde znamená lásku k moudrosti; ani v běžném smyslu pro znalost toho, co se dá poznati smyslem a rozumem (bez Božího zjevení); nýbrž v širším smyslu pro veškeru moudrost, tak aby zahrnovalo všechnu pravou, jistou a vědeckou znalost kterýchkoli věcí (ať už je získána, posílena a utvrzena smyslovými zkušenostmi nebo zdravým rozumováním či Božím zjevením): pro roznícení jediného, plného, svými paprsky nerozptýleného a tudíž všeobecného světla, ve kterém by každý musel všechno, co jest, vidět tím způsobem, jak to jest; aby filosofie přinášela zároveň léky proti bludům a přeludům i pro/171/středky proti všem chorobám státu a církve; takže by v našich věcech nebylo už zůstaveno žádné místo pro temnoty, poněvadž bychom my všichni byli dovedeni až k pramenům světla, kde není temnot. Bude se tedy právem nazývati filosofií všeobecnou, vzhledem k všeobecnosti předmětu, podmětu a užitku. Předmětu: poněvadž bude vázána zkoumat všechno, pořádat všechno se vším a dokazovat všechno skrze všechno. Podmětu: poněvadž běžná filosofie, plující úzkým řečištěm subtilních spekulací, slouží jen málokomu, kdežto tato naše, upravující všechno podle zákonů obecného smyslu, bude sloužit všem. Užitek z ní poplyne pro celý život člověka a pro všechny jeho potřeby pod nebem. (1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 170-71.) J. A. Komenský 1655-57? Náprava
Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava. 2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně. 3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:... (1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.) Náprava J.A.Komenský,
1655-57? Je záhodno, poučit se z oboru idejí, co je to náprava vůbec a jaké má podstatné složky; abychom tím jasně prozřeli, co nutně vyžaduje všeobecná náprava. 2. Náprava je uvedení dobré věci, propadající nákaze, v původní dobrý stav. Při ní se nezbytně setkávají tři složky: 1. předmět nápravy, 2. činitel nápravy, 3. prostředek nápravy. Teprve ze setkání těchto složek vyplývá úkon nápravný a moudrost k němu potřebná. Uvažme, jakého druhu musí býti všechny tyto věci, aby se náprava dařila nutně. 3. Předmětem nápravy je dobrá věc, která se začala kazit a má být uvedena v původní stav. Vyžadují se tedy při ní tři podmínky, pro něž by si zasluhovala nápravné péče: 1. aby bylo něco, co je samo v sobě dobré, 2. ale utrpělo porušení, 3. které je všakjen počáteční. Neboť:... (1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 85.)
Filosofie J.A.Komenský, 1655-57? Slova "filosofie" užíváme tedy ne ve smyslu pythagorském, kde znamená lásku k moudrosti; ani v běžném smyslu pro znalost toho, co se dá poznati smyslem a rozumem (bez Božího zjevení); nýbrž v širším smyslu pro veškeru moudrost, tak aby zahrnovalo všechnu pravou, jistou a vědeckou znalost kterýchkoli věcí (ať už je získána, posílena a utvrzena smyslovými zkušenostmi nebo zdravým rozumováním či Božím zjevením): pro roznícení jediného, plného, svými paprsky nerozptýleného a tudíž všeobecného světla, ve kterém by každý musel všechno, co jest, vidět tím způsobem, jak to jest; aby filosofie přinášela zároveň léky proti bludům a přeludům i pro/171/středky proti všem chorobám státu a církve; takže by v našich věcech nebylo už zůstaveno žádné místo pro temnoty, poněvadž bychom my všichni byli dovedeni až k pramenům světla, kde není temnot. Bude se tedy právem nazývati filosofií všeobecnou, vzhledem k všeobecnosti předmětu, podmětu a užitku. Předmětu: poněvadž bude vázána zkoumat všechno, pořádat všechno se vším a dokazovat všechno skrze všechno. Podmětu: poněvadž
běžná filosofie, plující úzkým řečištěm subtilních spekulací, slouží jen málokomu, kdežto tato naše, upravující všechno podle zákonů obecného smyslu, bude sloužit všem. Užitek z ní poplyne pro celý život člověka a pro všechny jeho potřeby pod nebem. (1320, Všenáprava, Praha 1950, str. 170-71.) Pravdivost J. Nosek, FÚ AV ČR ve vědě a filosofii (e-mail) Od: "Phil" <phil@beba.cesnet.cz> Komu: <lvh@etf.cuni.cz> Předmět: seminar o Vagnosti Datum: 18. května 2001 10:37 Vazeny pane profesore, posilam Vam oznameni o seminari, jehoz tema je "Vagnost ve vede a filosofii". Zaroven bych Vas rad informoval o kompletaci sborniku ze seminare "Pravdivost ve vede a filosofii", jehoz jste se ucastnil a k nemuz jste prednesl svuj prispevek, ktery bychom velmi radi zaradili do pripravovaneho sborniku. Mel bych proto na Vas dotaz,
zda byste nam svuj prispevek nedal k dispozici. Predpokladam, ze editaci sborniku zacneme brzy po prazdninach. Dekuji za spolupraci. Srdecne zdravi J. Nosek. Životní svět (Lebenswelt) Jan Patočka, 1969 (= svět našeho života) Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. V čem původně žijeme, není svět o sobě*, k němuž se dopracováváme obtížným procesem postupného vyřazování všeho anthropomorfismu, nýbrž životní svět, jehož sysl je ustavičně zpracováván a obohacován anonymními funkcemi života. Tyto funkce jsou anonymní, protože máme před sebou ustavičně jejich výsledky bez odesilatele. Předmětem života není původně život sám, nýbrž svět životem osmyslovaný, zpracovávaný, oduševňovaný, svět jako ustavičná ozvěna (v níž také slyšíme vlastní hlas zvenčí, zdálky).v životní praxi, která se především stará o věci v jejich samostatnosti, nás tato ozvěnovitost nezajímá: běží v ní o to, dojít včas na pracoviště, přiložit správně do kotle, provádět správně úkony na soustruhu atd.ozvěnovitost světa
však ustavičně odhaluje a ukazuje spisovatel básník. Proto smysl nedoplňuje, nedotváří, nevkládá, nýbrž prajednoduše jej sbírá a odhaluje. Nečiní to tak jako reflektující filosof, který od smysluplného světa jde zpátky až k subjektivitě, jejímž je tento smysl výkonem,, nýbrž ponechává anonymitu anonymitou, pouze zdůrazňuje její výsledky, oduševnění světa, které se ustavičně odehrává nově a jež není nikdy u konce. (Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.) Svět životní (Lebenswelt) Jan Patočka, 1969 (= svět našeho života) Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. V čem původně žijeme, není svět o sobě*, k němuž se dopracováváme obtížným procesem postupného vyřazování všeho anthropomorfismu, nýbrž životní svět, jehož sysl je ustavičně zpracováván a obohacován anonymními funkcemi života. Tyto funkce jsou anonymní, protože máme před sebou ustavičně jejich výsledky bez odesilatele. Předmětem života není původně život sám, nýbrž svět životem osmyslovaný, zpracovávaný, oduševňovaný, svět jako ustavičná ozvěna (v níž také slyšíme vlastní hlas zvenčí, zdálky).v životní praxi, která se především stará o věci v jejich samostatnosti, nás tato ozvěnovitost nezajímá: běží v ní o to, dojít včas na pracoviště,
přiložit správně do kotle, provádět správně úkony na soustruhu atd. Ozvěnovitost světa však ustavičně odhaluje a ukazuje spisovatel básník. Proto smysl nedoplňuje, nedotváří, nevkládá, nýbrž prajednoduše jej sbírá a odhaluje. Nečiní to tak jako reflektující filosof, který od smysluplného světa jde zpátky až k subjektivitě, jejímž je tento smysl výkonem,, nýbrž ponechává anonymitu anonymitou, pouze zdůrazňuje její výsledky, oduševnění světa, které se ustavičně odehrává nově a jež není nikdy u konce. (Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.) Jsoucí a umění Jan Patočka, 1969 Oduševňování Thomase Manna připomíná poněkud vciťování, když hovoří dále o tom, že básník vkládá sebe sama do svých výtvorů, že je to on sám, kdo v nich je zachycen, a přece soudím, že v podstatě je Thomas Mann daleko za teorií vciťování, že vyjadřuje prostředky sobě vlastními myšlenku životního smyslu, myšlenku reflexe života ve fantazii. Té myšlence jsou blízko i jiní, např. náš Václav Černý, když sáhnutím k motivům německé idealistické estetiky hovoří o tom, že slovesné dílo dotváří smysl, nedopověděný ve světě skutečném. Básnické dílo by pak
po stránce poznání mělo hodnotu jakési hypotézy nebo filosofické konfese, vyznání, které bychom v tomto oboru, odevšad jinud vyhnané, tolerovali. Ale básnické dílo nechce vyjadřovat a zachycovat něco, /81/ co možná jest, nýbrž co jest a dokonce jest přede vším ostatním. Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. 81.) (Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. Jan Patočka 1969 Svět našeho života Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. V čem původně žijeme, není svět o sobě*, k němuž se dopracováváme obtížným procesem postupného vyřazování všeho anthropomorfismu, nýbrž životní svět, jehož sysl je ustavičně zpracováván a obohacován anonymními funkcemi života. Tyto funkce jsou anonymní, protože máme před sebou ustavičně jejich výsledky bez odesilatele.
Předmětem života není původně život sám, nýbrž svět životem osmyslovaný, zpracovávaný, oduševňovaný, svět jako ustavičná ozvěna (v níž také slyšíme vlastní hlas zvenčí, zdálky).v životní praxi, která se především stará o věci v jejich samostatnosti, nás tato ozvěnovitost nezajímá: běží v ní o to, dojít včas na pracoviště, přiložit správně do kotle, provádět správně úkony na soustruhu atd. Ozvěnovitost světa však ustavičně odhaluje a ukazuje spisovatel básník. Proto smysl nedoplňuje, nedotváří, nevkládá, nýbrž prajednoduše jej sbírá a odhaluje. Nečiní to tak jako reflektující filosof, který od smysluplného světa jde zpátky až k subjektivitě, jejímž je tento smysl výkonem,, nýbrž ponechává anonymitu anonymitou, pouze zdůrazňuje její výsledky, oduševnění světa, které se ustavičně odehrává nově a jež není nikdy u konce. (Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.) Jan Patočka 1969 Jsoucí a umění Oduševňování Thomase Manna připomíná poněkud vciťování, když hovoří dále o tom, že básník vkládá sebe sama do svých výtvorů, že je to on sám, kdo v nich
je zachycen, a přece soudím, že v podstatě je Thomas Mann daleko za teorií vciťování, že vyjadřuje prostředky sobě vlastními myšlenku životního smyslu, myšlenku reflexe života ve fantazii. Té myšlence jsou blízko i jiní, např. náš Václav Černý, když sáhnutím k motivům německé idealistické estetiky hovoří o tom, že slovesné dílo dotváří smysl, nedopověděný ve světě skutečném. Básnické dílo by pak po stránce poznání mělo hodnotu jakési hypotézy nebo filosofické konfese, vyznání, které bychom v tomto oboru, odevšad jinud vyhnané, tolerovali. Ale básnické dílo nechce vyjadřovat a zachycovat něco, /81/ co možná jest, nýbrž co jest a dokonce jest přede vším ostatním. Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. 81.) (Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. (co) jest Jan Patočka, 1969
Oduševňování Thomase Manna připomíná poněkud vciťování, když hovoří dále o tom, že básník vkládá sebe sama do svých výtvorů, že je to on sám, kdo v nich je zachycen, a přece soudím, že v podstatě je Thomas Mann daleko za teorií vciťování, že vyjadřuje prostředky sobě vlastními myšlenku životního smyslu, myšlenku reflexe života ve fantazii. Té myšlence jsou blízko i jiní, např. náš Václav Černý, když sáhnutím k motivům německé idealistické estetiky hovoří o tom, že slovesné dílo dotváří smysl, nedopověděný ve světě skutečném. Básnické dílo by pak po stránce poznání mělo hodnotu jakési hypotézy nebo filosofické konfese, vyznání, které bychom v tomto oboru, odevšad jinud vyhnané, tolerovali. Ale básnické dílo nechce vyjadřovat a zachycovat něco, /81/ co možná jest, nýbrž co jest a dokonce jest přede vším ostatním. Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. 81.) (Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str.