L I B I C E nad Cidlinou - velká zemědělská obec v úrodné rovině Polabí, 4 km jihovýchodně od Poděbrad, v nadmořské výšce 190 m, na pravém břehu řeky Cidliny; 1,5 km od jejího ústí do Labe, v blízkosti lužních lesů. Libice n. C. je známá jako centrum a sídlo mocného knížecího rodu Slavníkovců v 10. století. Slavníkovské panství sahalo od jižních Čech, kde byly jejich hradišti Netolice, Doudleby a Chýnov; do východních Čech, kde pomezním hradištěm byla Litomyšl; a i do Kladska. Pod jejich moc spadali také Zličané, kteří měli své sídlo v Kouřimi, a Doudlebi. Západní hranice proti území přemyslovců není jistá, jediným pevným bodem je zde přemyslovské hradiště Stará Boleslav, postavená na českém území u hranic slavníkovského panství. Slavníkovci etnicky patřili ke kmeni Charvátů. O jejich moci svědčí i to, že v Malíně u Kutné Hory i v samotné Libici razili vlastní mince. Kníže Slavník zemřel roku 981. Podle kronikáře Kosmy: Tento kníže Slavník, dokud žil, šťastně žil, neboť ve 2. polovině 10. století vyvrcholily centralizační snahy Přemyslovců, a s Otou III. se staly záminkou k vyvraždění slavníkovského rodu a ke zničení jeho panství. K vyvrácení Libice se stalo ve dnech 27. 28. září 995. Kosmas popisuje toto vyvraždění takto: Protože toho času kníže Boleslav II. nemohl vládnout sám sebou, ale vládli kmeti, tito se obrátili v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové, vykonali velmi zlý a ničemný skutek, neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v němž bratři svatého Vojtěcha i hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté a slavili svátek. Ti kmeti však jako draví vlci ztekli hradní zdi a muže i ženy pobili do jednoho. Když sťali čtyry bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice zkropili krví a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, veselí se vrátili domů. I byli zabiti na hradě Libici roku od narození Páně 995 čtyři bratři svatého Vojtěcha. Jejich jména jsou: Spytimír, Dobroslav, Pořej a Čáslav. Tito Slavníkovi synové byli 10. října 995 pochováni v kostele svatého Bonifáce na tehdejším předhradí. Jejich bratr, pražský biskup Vojtěch, zemřel roku 997 jako mučedník u Prusů, další bratr Soběslav pak padl roku 1004 za polského vpádu do Prahy. Česká knížata pak obnovila Libici jako jedno z hlavních středisek Čech. V roce 1108 byl tu knížecím správcem Vršovec Bořej a ten tu zahynul téhož roku při hromadném vyvraždění celého rodu Vršovců. Zabit byl velmožem Krásou na rozkaz knížete Svatopluka. S ním zahynul také jeho syn Bořut. O krutosti přepadu opět svědčí Kosmova kronika: V té chvíli meč zbrocený ještě krví synovou byl vražen do hrdla otcova. A ti zbojníci jako dobyvatelé hradů rozebrali si nesmírné poklady. Z takového bohatství nezbylo ani kousek látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli dne 27. října Bořej a jeho syn Bořut jako hovada nazí vhozeni do jámy. Z této druhé pohromy se Libice vzpamatovala už jen na krátkou dobu. Jako hradiště se naposledy uvádí v roce 1130 a správa území pak přenesena na nové hradiště
Havraň. Vlastní libické hradiště zcela zaniklo, na předhradí se udržela jen ves, dnešní Libice nad Cidlinou. Vyvýšenina západně od obce krytá poli, v nichž odkryty a zakonzervovány základy staveb a jádro dnešní obce tvoří archeologickou rezervaci. Zde bylo slovanské hradiště osídlené v 8. 12. století v tzv. době starší, střední a mladší hradištní. Hradiště bylo založeno v rovině na okrouhlých vyvýšeninách, což byl způsob vlastní Charvátům. Z okolní, tehdy bažinaté roviny, se tu zvedají dvě nízké, ploché a rozlehlé desetihektarové vyvýšeniny suché půdy vhodné pro osídlení a přitom bažiny zaplavovaného území Labe a Cidliny jim poskytovaly přirozenou ochranu. Na západní vyvýšenině stálo vlastní hradiště, na východní, kterou zaujímá dnešní ves, bylo předhradí. Sníženina mezi nimi je původu přirozeného. Vlastní hradiště má zjištěné první osídlení pro dobu ke konci 8. století v místech pozdějšího slavníkovského paláce a na severovýchod odtud. Od 9. století byl ve východní části kostrový hřbitov se hroby válečníků s bohatými milodary a pečlivou úpravou dřevěných hrobních konstrukcí. Hřbitov zde byl až do 11. století. V polovině 10. století došlo k přestavbě hradiště. Původní osídlení tehdy přestěhováno na předhradí a vlastní hradiště se stalo jen sídlem knížete Slavníka. Tu došlo ke stavbě roubeného paláce, severně od něho postaven kostel v otonském západním slohu. Kostel měl na západní, severní a východní straně ochozy a byl se třemi emporami: dřevěnou v západní a dvěma kamennými v severním a jižním křídle příčné lodi. Po roce 995 už kostel nebyl obnoven, zatímco palác byl přestavěn jako dřevěná budova na opukové podezdívce. Nad půdorysy jsou nyní vytýčeny obrysy základů kostela i vršovického paláce. Vlastní hradiště bývalo opevněno přes 7 m vysokým valem z opuky, hlíny a dřevěné konstrukce, po zániku val rozvezen, zbytky už tu jsou jen nepatrné. I příkop je zde ještě patrný. Předhradí na místě dnešní vsi bylo rovněž obehnáno valem a příkopem. Val je již jen patrný na východním okraji obce, jinde rozvezen, i když ještě v 18. století přesahoval svou výškou domky ve vsi. V slavníkovské době na předhradí stály dva kostely: mariánský - nejstarší kostel na Libici vůbec, snad na místě pozdějšího kostela Zvěstování Panny Marie, dnes je tu fara; a kostel svatého Bonifáce ve východní části předhradí na místě dnešního kostela svatého Vojtěcha. V něm byli pochováni Slavíkovi synové. Velký počet sídlištních jam a několik velkých pohřebišť v areálu obce a jejím nejbližším okolí svědčí o tom, že Libice v době hradištní byla hustě obydlena. O hradiště od poloviny 19. století měli zájem vědci zajímající se o archeologii a historii. Systematický podrobný výzkum prováděl dr. Rudolf Turek v letech 1948 53 a 1967 70 pro Národní muzeum. V budově bývalé fary v Libici o tomto výzkumu je výstavka. Hradiště je opředeno i četnými pověstmi, od 17. století mají vztah ke kněžně Libuši, proto jedno ze slepých říčních ramen se nazývá Libušiným jezírkem či Libušinou lázní.
Katolický kostel svatého Vojtěcha Na východním okraji vsi byl původně kostel gotický z konce 14. století. Po požáru v 1. polovině 19. století rozšířen a loď upravena empírově. Podle tradice gotická zákristie stojí na místě kostela svatého Bonifáce. V presbytáři křížová žebrová klenba na konzolách; gotické kružby oken ze 14. století. Fara před kostelem stojí na místě kostela Panny Marie, který zde existoval již v době fungování hradiště. Poslední fáze výstavby byla v 18. století.
Interiér katolického kostela svatého Vojtěcha Dnes je tu moderní socha svatého Vojtěcha, ale dříve zde býval pseudogotický hlavní oltář z roku 1897 s obrazem svatého Vojtěcha od Františka Maška z roku 1836. I další zařízení bylo pseudoslohové z 19. století. Nejprve však tento kostel byl zasvěcen svatému Bonifáci - údajně byl vysvěcen samotným svatým Vojtěchem, ve středověku zasvěcen svatému Jiří, v roce 1746 na hlavní oltář dán obraz svatého Vojtěcha a odtud byl nazýván kostelem svatého Vojtěcha, jemuž pak po roce 1832 opravdu zasvěcen. Kostel totiž roku 1832 vyhořel a v letech 1835 36 obnoven, loď prodloužena a roku 1875 opravena pseudorenesančně fasáda lodi stavitelem J. Štěpničkou z Týnce nad Labem.
Kostel z boku Kostel ze zadu
Místo, kde došlo k zasvěcení svatého Vojtěcha Bohu: