Text díla (Rudolf Medek: Mohutný sen: román z války IV), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy.

Znění tohoto textu vychází z díla Mohutný sen tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Jos. R. Vilímka pravděpodobně v roce 1927 (MEDEK, Rudolf. Mohutný sen: román z války IV. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, [1927]. 551 s. Vilímkova knihovna, sv. 231). Text díla (Rudolf Medek: Mohutný sen: román z války IV), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, není vázán autorskými právy. Citační záznam této e-knihy: MEDEK, Rudolf. Mohutný sen: román z války IV [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: http://web2.mlp.cz/koweb/00/04/04/83/19/mohutny_sen.pdf. Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-nevyužívejte dílo komerčně- Zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z 4. 7. 2014.

Upozornění pro čtenáře Tato e-kniha obsahuje poznámky pod čarou, které nejsou hypertextově provázány. Text poznámky pod čarou je umístěn na dolním okraji každé stránky, ve které je v textu zvýrazněno číslo poznámky pod čarou (např.: Text 0 ). 0 Text poznámky pod čarou.

OBSAH Upozornění pro čtenáře... 4 ČÁST I.... 6 I.... 6 II.... 18 III.... 36 IV.... 48 V.... 57 VI.... 69 VII... 77 VIII.... 93 IX.... 101 X.... 109 ČÁST II.... 117 XI.... 117 XII.... 138 XIII.... 159 XIV.... 171 XV.... 180 XVI.... 190 XVII.... 202 XVIII... 221 XIX.... 241 ČÁST III.... 260 XX.... 260 XXI.... 278 XXII.... 293 XXIII.... 309 XXIV.... 329 XXV.... 350 XXVI.... 366 5

dejte jabloň vykopat, najdete pod kořeny hada, toho zabijte; potom jabloň zase vsaďte, a ponese vám ovoce jako kdy prve Národní pohádka. ČÁST I. I. Nádraží bylo napěchováno železničními vozy. A nové a nové vlaky co chvíli přijížděly. Třesk nárazníků, kruté zavrznutí brzdících lokomotiv, dým jejich komínů, volání železničářů a pískot píšťal, zmatek nad zmatek v popelavém jitru, jehož sychravý vzduch věštil spíše podzim, než jaro. Ostatně, kdo může věděti, co věští? pomyslel si voják, který stál na vysokém přechodu, spojujícím jako vzdušný most mohutné železné konstrukce nádraží s prvními ulicemi města. Kolem něho přecházelo množství lidí. Sem a tam. Množství lidí, ale jakoby v něm nerozeznával lidí. Opravdu, množství; ale všechny tváře splývají v jedno a toto množství je popelavé, ba bezbarvé, jako toto jitro. Lidé jsou vesměs oblečeni v šedý, nejvýš trochu rzivý šat; to je barva ruských šinělů. 1 Takovému množství se říká v Rusku šedá massa. Vojákovi se opravdu již po několik dní zdá, že vymizely barvy ze světa. Vzpomněl si, že už je tomu řada dní, kdy neviděl slunce. Ba řada neděl, ba nějaký měsíc. 1 vojenských plášťů. 6

Opravdu: v prosinci nebylo slunce ani nad pravým, ani nad levým břehem Dněpru. V lednu svítily nad Kyjevem jen blesky praskajících šrapnelů plukovníka Muravjeva. Byla jediná barevná noc: požár domu Michaila Hruševského, dobrého baťky žírné Ukrajiny. Osvětloval tehdy celý Kyjev. Dlouho nebylo v Kyjevě takového večerního osvětlení na ulicích. Nepracovala elektrárna. V únoru bylo mdlo a kalno a celý svět se zdál býti umdleným a kalným. Jako uštvaným k smrti! A březen? Nějaký požár v Brovarech, v Prilukách, u Bachmače. Dnes? Slunce opustilo zemi, a připadá, že navždy. A země pozbyla všech barev. I sníh je šedavý, rozplizlý, okoralý místy a jinde mokvavý; jako oči leklých ryb jsou tyto kalužiny v Kursku Voják se díval stále s jakousi trpnou lhostejností na nádraží. Jen ruch a zvuky tohoto ryčného místa měly cosi společného se životem. A pak bylo ještě něco, co mu připomínalo život! Co chvílí bylo slyšeti v dálce nebo na blízku známý praskot. Střílejí. Kdo? Na koho? Nevím. Ale zajisté budou to Rusové. Jenže: kteří? Jsou dnes všelijací Rusové. Nebožtík Anna Andrejevna by možná řekla: To asi kontrrevoluce zdvihá hlavu. Tak lítají dnes tyto anonymní střely po celém Rusku, pomyslel si voják. Od severu k jihu, od východu k západu, i opačně. Zdálo se mu, že je zvláštní stesk v těchto řídkých výstřelech, na něž si ucho zvyká tak, že mu připadá až podivnou každá příliš dlouhá pausa mezi nimi. I představoval si, kterak na příklad zde, v Kursku, sedí někde ve střešním okénku páreň, výrostek s pěknou štíhlou ruskou flintičkou, kterou si přinesl s fronty, a pěkně pozorně míří na Fomu Andrejiče, kupcova syna, který jde támhle obezřetně a ulekaně po ulici. Buržuj prokletý! Bác! Tu máš! Leží, z čubky syn! 7

Dobrá trefa, továryši Cepkine, řekl by komisař. Velitelem otrjadu budeš! Šavli, revolver a koženou kurtku dostaneš. Postoupíš, možná, i na komisara. Možná, možná! Možná, že i u nás budou nyní komisaři, řekl si voják. Usmál se. A zadíval se zase, trochu pozorněji dolů, do přeplněného nádražního prostoru. To je náš vlak! Tento také. I tento. Vlak intendantury. Vlak štábu. Vlak Národní Rady. Hromada vlaků. Tak tedy i my jsme přispěli k úplnému zatlučení kurského nádraží. Kdyby teď přiletěly německé aeroplany odkudsi z Kyjeva nebo od Bachmače, mohou to vše bombardovati téměř bez odporu. Zničí třetinu našeho vojska, ne-li více. U Bachmače jsme v těžkých bojích ztratili pár set lidí. Zde bychom jich mohli pohřbít několik tisíc. Pohřbít! Pravda, dnes odpoledne je pohřeb řady našich mrtvých, jež jsme přivezli z bojů o Bachmač. Bratři je chtěli vézti ještě dál. Kam? Snad do Vladivostoku? Pohřbíti je v Japonském moři? Ne, budiž jím lehká ruská země. A byť byla sebeúdernější než moře Japonské. Budiž jim lehká svatá ruská země! Voják se vzchopil. Šel po skřípějícím železném mostě, pod nímž co chvíli projel nový vlak, jehož lokomotiva zahalila ho dýmem. Sestupoval posléze po brázditých schodech dolů na perron. Zde byla zase šedá massa. Spousty lidí, splývajících v jedno: v jediný lidský tlum, zaplňující perron i všechny nádražní místnosti. Mužové, ženy, děti, starci, stařeny. Seděli na svých tlumocích, většinou mlčky; oči hleděly před sebe a zdálo se, že jsou vesměs slepé. Jakoby přede všemi bylo prázdno. Stůj! vzkřikne kdosi za ním. Domníval se, že mu to neplatí a šel dále. Stůj, povídám! rozzlobil se hlas. Ohlédl se. Za ním spěchal mladík s puškou o nasazeném bodáku. Byl to nějaký pohněvaný mladík. Stůj, stůj, povídám, opětoval zle a schvátil vojáka za rameno. 8

Počkej, továryši, řekl voják s úsměvem. Co ta ruka? Pryč tu ruku! A proč se tak durdíš, kamaráde? Je zakázáno opouštěti nádraží! Komu? Všem! Tak? Bojíte se, že vám přelidní tito lidé Kursk? Já však nemíním zůstati v Kursku. Doufám, že odpoledne odjedu se svým vlakem! Kam? Do Vladivostoku! Co cože? Do Vladivostoku. Nevidíš stužku, továryši? Čechoslovák? Ano. Nuže, dobrá, jdi si! Á, poslyš! Do Vladivostoku, povídáš? Ano, do Vladivostoku. Vy Čechoslováci jste z Vladivostoku? Tvář továryšova se roztáhla ve veliký údiv. Posléze se usmál a řekl dobrotivě a radostně, jakoby uhádl velké tajemství: Áh, už vím. Už vím, továryši. Proti Japoncům, pravda? Bestie žluté! Povídali cosi u nás, jakoby Japonija povstala proti sovětům. Nu, charašó. Jeďte s Bohem! A tobě je i do města jíti dovoleno. Čechoslovákům dovoleno! To si myslím, řekl si voják a šel. Nádražní buffet byl zpustošený a prázdný. Vzpomínal, jak zde bývalo všeho jídla hojnost, když tudy jezdíval do Moskvy nebo na Volhu. Na rozlehlém stole prodávali nyní sovětští kameloti noviny. Koupil si dvoje. Znamja truda a Kurskaja žizň. Bolševické a kurské, to jest, jak viděl, nesovětské, neutrální. Kurskaja žizň, tedy život Kurska, děl k sobě. Málo zajímavé, věru. Ale na první straně byl ohromný nápis: Podepsali Podepsali! Co podepsali? Mír. Brestlitevský mír. Nu tak, vida: Rusko má mír! Máme mít! Brzo bude konec války. Buď Bůh pochválen! Mír! 9

Lidé se zde rvali o noviny. Podepsali podepsali šumělo to kolem něho. Byl to šepot, téměř sípavý, téměř lhostejný chvílemi, umlkající posléze; a zase všecky oči, jež viděl, tupě a jakoby slepě hleděly před sebe. Voják se zadíval pozorněji do novin, tak pozorně, že ani nepozoroval modrých a jasných očí dívky, oblečené zřejmě v hadry, jichž nikdy asi před tím nenosila; dívka si ho prohlížela s trpělivou účastí. Ale on četl: Veliké dělení Ruska! Tak psala Kurskaja žizň. Rusko ztrácí ovšem Polsko. Ale vždyť samo mu dalo dobrovolně neodvislost a svobodu konečně! Ale ztrácí také Finsko což! Ukrajinu, Bessarabii, Krym, Donskou oblast s uhlím, Bílou Rus, Litvu, Estonsko, Rigu s Lotyši, valnou část Kavkazu, jež připadá Turkům. Zbývá bezmála jen moskevská Rus z dob Ivana Hrozného, píše gazeta. Rus Ivana Hrozného Voják zdvihl oči a setkal se s očima dívčinýma. Dívaly se na jeho bíločervenou stužku, přišitou na vysoké huňaté čepici. Zdálo se mu, že je velmi mnoho zvláštního citu v tom pohledu. Buržujka, řekl si. Ale usmál se tomu tak, že i děvče se usmálo. Buďte dobrý, oslovila ho pojednou s náhlou rozhodností, nemůžete mi říci, kde je Josif? Jaký Josif? podivil se. Můj Josif! řeklo děvče a něžně se usmálo. Čechoslovák. Dělostřelec. Žil u nás v Jabloňové se svou baterií. Velmi milý! Velmi milý? Věřím. Ale co mu chcete? Milý byl, velmi milý. Rozhodla jsem se už druhý den po jeho odjezdu, že pojedu za ním. Hledala jsem ho v Pirjatíně. Potom v Bachmači. A dnes jsem přijela do Kurska. Jaké štěstí! Štěstí? U nás je mezi třicetipěti tisíci vojáků dvacet pět tisíc Josefů. Josifů, chcete-li. A jména neznáte? 10

Neznám. Neřekl mi ho. Byl četař u dělostřelecké brigády. Nikdy jsem se neptala po jeho jméně. Kdysi jsem slyšela, kterak na něho volají jeho druzi. Patrně ho volali jeho jménem. Nezapamatovala jsem si ho: nevyslovitelné jméno. Cosi jako Pšese Bžeze Bezžetěl nevím. Jistě krásné jméno ve vašem jazyku, ale těžké pro nás, ruské lidí. Nevyslovíš! Nevyslovíš asi té lásky, která tě za ním žene, pomyslil si voják a díval se dívce do očí. Byly modré a vroucné, odhodlané jíti na konec světa. Věděl, že jsou v Rusku takové oči. Milá, dobrá děvečko, těžkou věc jste si vyvolila, řekl tiše a nejraději by byl děvče pohladil po tváři. Celá druhá divise našeho vojska a s ní i druhá dělostřelecká brigáda jsou již vpředu, možná, že někde v Tambově. Vraťte se, dušičko, domů, do Jabloňovky. Jaké krásné jméno má ta vaše vesnice! Čím jste tam byla? Učitelkou patrně? Nu, vida! To se pozná. Hleďte, přijde zakrátko jaro a celá Jabloňovka rozkvete. Smutno by vám bylo ve světě. A Josif? Ví Bůh, kde nyní je. Možná, že ho už není. Nu, nu, neplačte, nic nevím. Ne, ne, nebude tomu tak asi, jeho baterie u Bachmače přece nebojovala. Ale hleďte, jedeme do Vladivostoku. Možná, že Josif je někde daleko, daleko snad už ve Vladivostoku. A ve Vladivostoku čekají lodi. Odvezou nás přes mnohá moře na západ, do Francie. A až se skončí válka, Josif jistě pro vás přijde tam k vám do krásné Jabloňovky a odveze si vás z krásné Ukrajiny do ponurých Čech Nejsou ponuré! vpadla rychle dívčina a celá vzplanula. Slyšela jsem o nich. Ba zdálo se mi často o vaší zemi. Byla tak krásná! Ve snu je nejkrásnější, řekl si voják a pokrčil rameny. Jal se domlouvati pak dívce co nejopravdověji, aby se vrátila domů. Co na tom, že tam jsou Němci! I ti tam snad dlouho nebudou. Má teď volnou Ukrajinu, čeho si žádá ještě? A před ním je pouze nejistota, hlad, špína, snad i smrt. 11

Mluvil ke mně tak krásně nemohu zapomenout, nesmím zapomenout, zašeptalo děvče. A půjdu za ním třeba až k moři, až do Francie, až do Čech až na smrt, bude-li třeba Její oči zvlhly a odvrátila hlavu. Miluji vydechla a prudce se obrátila, nepohlédnuvši už na příkrého a zlého vojáka. Vmísila se mezi dav chlupatých mužíků, zvaných měšočníků, kteří ve svých tlumocích převáželi tajně obilí, aby si za ně nakoupili někde ve městě potřebných věcí pro hospodářství. Voják vyšel z nádraží. Hlava se mu protížila trochu mezi ramena, měl ji asi těžkou. Šel loudavě po rozbředlém, rozbitém chodníku, kdysi dřevěném, který smutně žvachtal odlouplými prkny v kalužích, až hnusná voda, špinavá jako dnešní obloha, vysoko vystřikovala. Chvílemi trhl hlavou doprava, po chvíli zase doleva: občas profičela mu kulka kolem uší. Zdálo by se, že by za takovýchto okolností mělo býti město prázdné. Ale lidé uvykli tomu. Vzpomněl, kterak četl nedávno nějaký článeček v kterési socialistickorevolucionářské gazetce. Ach, Aichenvald, tuším, to napsal: V Rusku je nyní nesmírná drahota. Nejlacinější produkt je zde však lidská krev. A kulky fičely. Ďas je sper! Přece jen by se měli ti chlapci někde jinde cvičit ve střelbě, než tady, na ulicích staroslavného města Kursku! Některé krámky byly otevřeny. Hokynáři měli ještě tu a tam něco na skladě. Za sklem seděl Žid-hodinář, velikou hodinářskou lupu vraženu v oko a šťoural se ve stroji. Voják dlouho pozoroval jeho práci. Hodinář zdvihl po chvíli hlavu, zadíval se na zvědavce a pootevřel dveře. Koupím ten řádík, továryši vojáku! řekl měkounce. Neprodám! řekl voják zostra. A na co jej budete mít, holoubku? Jsou zrušeny, carské trety. Zakázány dokonce! Koupím! 12

Neprodám. Ale hodinky mám, libo-li, řekl voják pomalu. A těžkou rukou vyndal důkladné stříbrné hodinky, tepané a ozdobné, zpod opasku. Pět rublů! Více ani kopějky. Nikdo jiný je od vás nekoupí. A ukážete-li je ve městě, seberou vám je gardisté. Kdo ví, jaké jsou to hodinky, ostatně Pět rublů, a i to je mnoho. Nu, pro vás: pět rublíků. Carských! Carské trety! ušklíbl se voják. Hm, hm, pane a dobroději, to je něco jiného: to jsou peníze národa, víme? Lidu, tak nutno říci. I my jsme platili daně, a těžké daně, krvavé daně Krvavé? nu, milý továryši měšťane, dejte mi tedy těch pět rublíků, potřebuji jich, což naplat! Hodinky moje! eh, sem s penězi! voják se div hrubě nepohněval. Žid zatím sháněl po celém šuplíku svého stolu peníze. Vraštil starostlivě čelo, kroutil hlavou rozmrzele a pak vzdychl: Čtyři ruble dvacet kopejek ví Bůh, není tu více! Nemám. Nemám a nemám! Všechno jsem prohledal. Ale zato ruble carské, nijakých Kerenek! Berte, továryši! Berte, berte! Nerozpakujte se. Kujte železo žhavé, a to bych se mohl ještě rozmyslet. U nikoho jiného neprodáte. Mandlštam nekupuje ze zásady věcí, tak říkajíc, nejistých. Jeho syn je komisařem. Také můj syn je komisařem. Komisařem pro boj s kontrrevolucí a spekulací. Lichváři! děl voják spíše jako pro sebe a spíše smutně než rozzlobeně. Vzal peníze a pomalu se loudal ulicí až ke krámku, kde prodávali tabák. Nakoupil machorky a laciných cigaret. Však prodáváme dnes možná naposledy, řekl mu lávočník 2 zasmušile. Soupis všeho dělají. Sami budou rozdělovat na lístečky. A svým lidem nejdříve: mouku, chleba, cukr, kukuřici, slunečnicové semínko a tabák i papirosy. Konsumy či které čerty zřídí. Ba i penízky zruší. Hotel a restauranty už zkasírovali. Nadělali z nich 2 drobný kupec. 13

sovětských jídelen. Co dělat? Dám se zapsat do jejich partije čertovské Kupčík se náhle vytřeštěně podíval na vojáka. Nebojte se, usmál se šedý šiněl a mávl rukou. Nejsem ten, koho se bojíte. Poznáte přece po přízvuku, že nejsem Rus. Čechoslovák! Ah, znám, znám. U nás v Kursku Čech býval donedávna, pivo vařil, Chmelarž. Velmi počestný hospodin! Nu, a co vy myslíte: dlouho se oni čerti, udrží? A vy to nevíte? Jak tedy já, cizinec, to mám vědět. Zeptejte se jich Och! zhrozil se kupec. Pověsili by, ke stěně postaví za takovou otázku. Kontrrevoluce Voják zaplatil a odešel vesele. Ničevó, řekl si, mysle na kupce. Dá se zapsat do jejich partije. Bude čísti Známja truda. Poučí se. Bude spasen. A oni spasou už zítra jeho lávočku. 3 Ale vtom uslyšel hudbu. Vážné, smuteční zvuky pohřebního pochodu. Což je už odpoledne? Neměl ovšem hodinek. A na obloze jsi nerozeznal, je-li jitro nebo podvečer. Stanul na rohu a zasalutoval. Neboť průvod se již přiblížil. Vpředu jela sotňa rudé kavalerie. Potom šla asi rota ozbrojenců rudá armáda. Vojáci byli rozmanitě oděni. Hlavním jejich odznakem byla kulometná lenta, převázaná jako šerpa napříč přes prsa. Na ramenou nesli vintovky 4 se štíhlými, jehlovými štyky. 5 Kráčeli vážně, ač ne do kroku. V poslední řadě šel chlapec asi dvanáctiletý, který se tvářil hrozivě a dělal na jeden takt dva kroky. 3 krámek. 4 ruské pušky. 5 bodáky. 14

Za nimi šla československá hudba. Potom vojáci s červenobílými stužkami na papáchách 6 vezli rakve svých druhů. Za rakvemi šli českoslovenští důstojníci, členové Národní Rady a místní kurští komisaři. Živě rozmlouvali. Za nimi pak se valila ohromná šedá massa československých vojáků. A podél ní po chodnících se vlnily davy ruského obyvatelstva Kursku, jež s nesmírnou zvědavostí přihlíželo a doprovázelo podivný průvod. Voják, jenž tu stál na rohu ulice jako přikovaný do země a ztrnule salutující, nepohnul se s místa, dokud průvod i celý dav neprošel. Slyšel nesmírné množství otázek i odpovědí. A slyšel i šum, který mu hučel v hlavě. Zdálo se mu, že to není hlava, ale včelí úl, v němž je zdivočelý roj, který hledá, kudy by se prodral na venek. Konečně se hnul také a sledoval průvod až na hřbitov. Zaslechl úryvky řečí, pronesených nad hroby. Krev proletářů společně prolitá proti sveřepému imperialismu Následovala salva. To stříleli rudí vojáci. Potom hudba zahrála Marseillaisu a Kde domov můj. Bachmačští byli pochováni. Když se vracel, ztracen v rozvlněném davu, kdosi mu náhle zblízka pohleděl do tváře. Ah, tos ty? Kde jsi byl? Nebylo tě vidět! Ach, milý, milý bratře, milý bratře, tento pohřeb nevymizí nikdy z mé duše. Mladý voják se horlivě zavěsil do ramene staršího, trochu zamyšleného druha. Také z mé duše nevymizí odtušil tento. Víš, je v tom něco podivně krásného a symbolického. Uvidíš, oni vyženou Němce. Uvidíš, že jejich revoluce je nutností a že nám prokáže ještě mnoho dobra. Viděl s je na pohřbu? Všichni, celý sovět. Bojovali přece s námi u Bachmače. I budou bojovati s námi ještě proti Rakousku i proti Němcům. Jsou to přece Rusové! A ten jejich bolševismus je něco slovanského, praslovanského. Vidíš, mají nás rádi. Salvu dali. Říjnová revoluce dává čestnou salvu revoluci 6 huňatých čepicích. 15

české. A díváš-li se do očí těch lidí, nalézáš v nich zase tytéž Rusy, jaké jsme viděli u Burkanova spolu, zemljáky, s nimiž jsme spávali v jedněch zemljankách v zákopech na Strypě a u Břežan, v Karpatech i v Pinských blátech pamatuješ, jak nám jejich rozvědčíci zpívali večer na návštěvě u nás svoje písně. Znáš: V polě odna bereza stojala? To jsou oni, zemljáčkové naši, hlupáčkové takoví Krev u Bachmače je pro mne světější než krev u Zborova, věř mi. Tato krev zpečetila, že jsme nadosmrti bratry. My i bolševici. Uvidíš, že stvoří nové Rusko, nový svět a my se v něm budeme navěky radovati z tohoto posvěceného bratrství Nevíme ani, kdo jsou oni, nejsou-li počátkem nových dějin lidstva vykoupeného nenastává-li úplně nový život celé naší planetě Dav se valil dolů z města k nádraží. Všude se míhaly bíločervené stužky vojáků, rušně hlaholících, vzpomínajících padlých druhů. Ti ale zvorali tu salvu, řekl nablízku jakýsi hlas. Copak to jsou nějací vojáci? ozval se jiný. Ale je to od nich hezké, že šli doprovodit brášky Ale není hezké, že mír podepsali Podepsali podepsali Trocký prý chtěl bojovat prý agituje proti Brest Litevsku I Antonov Ovsejenko. Ach, oni přece nemohou nevědět, že se svými titěrnými, nedisciplinovanými otrjady ničeho nezmohou proti organisované síle Němců. To jsou přece jen krásná gesta a ostatně i pro ně je škoda lidí. Lenin dal rozkaz zastaviti nepřátelství A každého, kdo by ho porušil a začal boj s Němci, postaví vláda mimo zákon. Co to znamená? Hm tohle! Oba druhové se obrátili, aby uviděli, kdo za nimi mluví, a viděli opravdu i tohle. Mladší voják svěsil hlavu a šel nyní pomalu vedle svého druha. Nepromluvil již po celou cestu ani slova. 16

Ale je dobře, bratře Perný, že věříš v Rusko, řekl na nádraží, jako by chtěl shrnouti nemluvenou rozmluvu v jakousi pravdu, Jan Budecius. 17

II. Oba vojáci vešli do nádraží. Vlak stál zde za vlakem, všecky koleje byly zaplněny. Kdo se chtěl dostati na třetí nebo na pátou kolej, přeskakoval nárazníky, zachycuje se rukama dřeva vagonů, podlézal vozy, probíhal chodbami vagonů, kde viděl otevřené dveře, ba lezl i přes střechu. Ve vlacích bylo plno lidí. Byli to ponejvíce uprchlíci s fronty, massy vojáků, žijících v posledních měsících volně za linií zákopů po vesnicích a po městečkách nebo putujících v houfcích po Ukrajině, kde se účastnili selských bouří, pálení statkářských zámečků a drobných pogromů na buržoasii v maloruských městečkách. Teď se nacpali do nejbližších vlaků, jedoucích na východ, a dusíce se strašným lidským zápachem, putovali v namačkaných vagonech na ródinu, což značí domov, pro mnohého vzdálená, veliká Sibiř, Mandžursko, Dálný Východ. Prchali před Němci a před Ukrajinci, kteří v podobě Hajdamáků táhli jako přední hlídky germánské invase, o níž dnes nikdo nevěděl, kde se zastaví. Ale všichni tito lidé, hostující dnes na nádraží Kurska, Čechoslováci, rudé oddíly rozmanitých továryšů-velitelů, vystupujících začasté každý na svoji pěst, vlak námořníků, zabloudivší sem z Oděsy, jíž prý rovněž hrozí invase Rakušanů, postupujících z Haliče, vlaky s nesčetnými desertéry bývalé armády, vlaky s běženci s uprchlíky z Kyjeva, starými, mladými, ženami a dětmi, vlaky s rakouskými a německými zajatci, z nichž některé jely na východ, utíkajíce před Němci, jiné spěchaly jim vstříc na západ, vlaky, vlaky, vlaky U jedné z vytopených a sípajících lokomotiv stál hlouček vojákůdesertérů; kdosi tam vypravoval, kterak osm továryšů, kteří se v noci uvelebili na střechu vagonu, bylo smeteno jako kuželky, když vlak vjel do tunelu. Ráno jich prostě nebylo nahoře, jen jakési krvavé cáry se našly na náraznících mezi vagony. V jednom voze umačkali 18

několik uprchlíků. Prý tlusťochů nu, není škoda ani líto nějakých buržujů. Hůře však je s Němci. Kde jsou asi nyní? V novinách byly zprávy zmatené. Sovětské listy přinášely podrobnosti z jednání mírového v Brestu Litevském. O pohybech Němců byly zde zprávy kusé a nejasné. Moskevský sovět vyzýval k důvěře a k boji s panikou, s kontrrevolucí, se spekulací a s reakcí. Ostatní listy, pokud kde ještě vycházely, hořekovaly nad zkázou a hanbou Ruska. Ale ani ony nevěděly, kde jsou Němci a Rakušané a kde se asi zastaví jejich postup. Kéž by došli až na Ural, rozumoval v hloučku rzivých šinělů mladík, jistě bývalý praporčík. I jen ať si jdou, ať si jen jdou, a vezmou si Rusko třeba celé. Prašivinu! A vězte, továryši, že zhynou bídně jako krysy v hnojůvce. Utopí se v Rusku, myši německé. Naše svinstvo jest jen pro nás dobré. Každý jiný se zalkne. Jen si představte, toho vojska, toho vojska, jehož by museli míti, aby udrželi za sebou a v pořádku celé evropské Rusko až k Uralu. Kde je vzít? Naposledy zhynou, i na západě, nestačí s lidmi. Vésti vojnu v zákopech francouzských a procházeti Rusí až k hranicím Asie, ó, továryši, to je jistá smrt. Kutuzovská! Továryši zdálo se lecco z toho chápali. Spokojeni byli zejména Sibirjaci, kteří byli z krajin za Uralem. Jich se, vidno, celá ta historie netýkala. Jejich rodina, jejich vlast byla někde okolo Irtyše nebo Jeniseje, ba okolo Blagověščenska. Jiní toužili po Sachalinu. Někteří putovali na Kamčatku mezi věrné Kamčadály. Všech zmocňoval se však tísnivý pocit nejistoty. Ten ležel na celém nádraží a byl těžší než všecek bídný, březnový sníh, mokvající pod vozy vlaků. Co chvíli někdo pátravě se díval vzhůru. Nikdo zajisté v těchto dnech a v těchto okamžicích nelovil krásy putujících šedošedých oblak. Ale německý aeroplán, označený známými cennými kříži, mohl zde býti každou chvíli a mohl ničiti po libosti. Ostatně mnozí ho slyšeli a viděli. 19

Přiletí, a holoubku, zmizí, ani se nenaděješ. Na nádraží je hrozný hluk, nikdo ho ani neuslyší, nikdo neupozorní. Hodí bombu, dvě bomby, tři a zničí všecko, vozy, lokomotivy, výtopny, vodojemy, nádraží, zařízení i budovu. A vtom přijedou Němci a schytají nás všecky. Místo na rodinu pošlou někam na práci. Možná, že i do Francie pošlou, kopat zákopy hu! A chleba prý nedají, nemají. Proto oni na Ukrajinu pospíchají, za chlebem. Nu což, dej jim Hospod Bůh chleba do sytosti, mají-li hlad, jen aby na práci neposílali. Jiní viděli velikou vzducholoď německou. Zeppelin. Ten lítá i v noci, čert, a osvěcuje reflektory města, nádraží, vesnice, trati. Nikam před ním neunikneš. V rotě kdysi vykládali, že bombardoval Paříž, Londýn, ba i do Ameriky se pouštěl. Hrozné povětrné zvíře, plné bomb a kulometů. A k tomu nijak ho nesrazíš: začarované. Ale on, čert, kosí celé pluky a rozrušuje celá města, třeba z kamene všecka postavená. Kde jen trochu dovolovalo místo, shlukli se vojáci v meeting. Hovor těchto meetingů se podobal hlasu vřícího kotle. A obsah jejich byl úděsný chaos, v němž se srážela žalostná prostnost se štvanicí všech proti všem: vinil se car, ale i Lenin, Kerenský i Trocký, císař Vilém, spojenci, buržoasie, proletariát, lidé, Bůh. Všecky meetingy věděly nakonec jen jedno: stalo se veliké neštěstí. Zdá se, že ho nikdo nechtěl, ale zdá se, že všichni chtěli něčemu velikému: přišlo veliké neštěstí. Staříci, sedící chvílemi tupě na svých pytlích, občas se probrali ze svého prázdna a začali z ničeho nic hořekovat. Jinde se utvořil hlouček podezřelých mužů; z jejich šepotu se rozprašovala na všecky strany nenávist a chtivost pomsty. Jen rudí gardisté chodili s jakousi zdánlivou fatální bezstarostností po peronu a občas udeřili někoho pažbou ručnice nebo se rozhádali s nějakým člověkem, patrně jen proto, aby se něco dělo a aby mohli dokázati svoji moc. Byla neobmezená. Byli jako bozi; páni života a smrti. Slídivě se postavili občas k tomu či onomu hloučku a větřili kontrrevoluci. Co chvíli odváděli někoho ke komisaru, jenž nestačil 20

posílati podezřelé lidi do kurského vězení. Připadalo, že kontrrevoluce je všude: sedí v oknech nádražní budovy a skrývá se za záclonami bytu přednostova, tiskne se někde mezi pytle ve skladištích, potlouká se po peroně, mezi vlaky, je zalezlá pod vozy a jistě i pod pražci kolejnic, možná, že se skryla v dílnách, ba, mrcha, snad sedí i na záchodě. Dovede býti i neviditelnou a proměniti se v berana nebo psa. Pravděpodobně a ráda se proměňuje v malé děti. Gardisté chodí a chodí, slídí a slídí, jejich mysl je trvale vzrušena a bolestivě napiata; jaký div, že je vše děsí a dráždí. Na nádraží byl však vlak, u něhož se chvílemi kupilo nejvíce lidí. Na dveřích vagonů byly křídou označeny nápisy, hlásající jeho poslání. Internacionální otrjad. Byli zde Němci, Maďaři, Češi, Poláci, Rumuni, Italové, Elsasani, Bulhaři, Jihoslované a Turci. Bezmála Evropa. Vykukovali ze sivých vagonů těplušek, oděni v ruský oděv nebo aspoň v plášť a ve vysokou papáchu na hlavách; dorozumívali se mezi sebou rusky. Vedl je jakýsi ruský Němec, prý pobaltický baron, bývalý kornet carské kavalerie. Měl salonní vůz. Jeho děnščík, tovaryš-sluha, právě rozfukoval před jeho vozem veliký, skvělý samovar, z něhož šla známá vůně doutnajícího dřevěného uhlí. Byť čpavá, přece jen skvostná vůně! Nápisy na vozech byly významné a někdy i divoké. Začínaly známým: Smrt buržoasii! Ale bylo zde také: Ať zhynou imperialističtí vrahové všeho světa! Pryč s Vilémem a s Hindenburgem! Smrt králi Petrovi! Ať žije sovětský svaz Rakouska! Ať žije rudá Maďarie! A konečně: Ať žije občanská válka! Perný zde stál dlouho a pozorně pročítal všecky nápisy. Byl ve zvláštním rozechvění. Připadala mu pojednou málo obsažnou ta veselá jinak stužka, jíž nesl na čapce. 21

Jaký úzký svět a jak úzkou víru vyjadřuje, dumal těžce a bolestně. A tito zde? Čeho si žádají? Zajisté jsou to asi nesmírné věci, pro něž doufají umříti. Jdou do boje, Němec proti Němci, Vídeňák proti Vídeňákovi, Maďar proti Maďarům. Německý proletář proti vojskům císaře Viléma: občanská válka! Je to víra ve světovou revoluci. V sociální revoluci. V jiné a šťastnější uspořádání světa! Jejich láska a jejich víra zabírá přece nekonečně širší okrsek světa a života, než láska a víra těch zajisté dobrých, ale zajisté i naivních chlapců tamhle z československých ešelonů. Neboť není-li to naivní a sobecké, nemysleti na nic jiného, než na idylický sen o svobodě zemičky mezi několika středoevropskými horstvy? Zde planou odbojem srdce lidí, tam planou nadějí v odvetu nějakým Habsburkům a touhou po vlastenecké svobodě srdce několika tisíců Čechoslováků. Světová revoluce! A Rusko! Rusko! Není-liž vlastně dnes tím, o čem snili Slavjanofilové? Světlo světa! Vizte, naši Slované, skutečnou ruskou pravdu! Nuže, naslouchejte hlasu ruské země! Celá širá a bezhraničná pláň Ruska je zalita rudou září. Ale tato zář vstupuje do duší ostatních národů. Má takovou vnitřní sílu pravdy, že podmaňuje i Němce. Poslovanšťuje svět, protože ho naplňuje messiášskou nadějí, ba messiášskou skutečností. A dává světu novou vůli a novou energii, protože ho revolucionuje. Tady je spása Chodil sem a tam. Vše bylo zde neobyčejně důležité. Jímala jej taková zvědavost, že mu bylo chvílemi až horko. Vzpomínal, jak už na Ukrajině toužil po tom, aby uviděl vlastně en masse ty bolševiky. Jak rád by býval viděl zblízka Muravjeva. Carský plukovník, který se dá do služeb sovětů: co je to? Duch! Síla! Co vlastně jemu překáží, aby vstoupil sem, do vozu jejich velitele a přihlásil se do tohoto Internacionálního otrjadu? Bílá a červená stužka? Tu lze sejmouti. Mohl by to býti jakýkoli tak zvaný hřích, kdyby ji nahradil stužkou rudou? A bojuje za svobodu celého světa, nebojoval by tím i za svobodu svého Československa? Potom však mu rychle blesklo hlavou, že všechny tyto these už někde slyšel a četl. Bylo mu náhle velmi nepříjemno v duši. 22

Připadalo mu, že jeho mozek přemílá jakési plytké žurnalistické věty a větičky, jaké se tisknou nyní v sovětských novinách. Ba, doslova četl cosi podobného v Munově kyjevské Svobodě. Zmatek! řekl si posléze. Vím, že bych nebyl s to, seříznouti se své čapky tu stužku. Nevím proč, ale mám prudký pocit, že by mi tuhla a nakonec zmrtvěla ruka. V jakém těžkém zakletí to tkví duše a mysl! V jakých bludech to trvá, trvá patrně mechanicky a jistě i bezvládně, hypnotisována nějakým strašným přeludem. Opustit rotu, pluk, ty všecky známé lidi, kteří teď sesedají se kolem kamínek v těplušce, hřejí čaj a prostě plácají páté přes deváté. Což je to jenom tím, že je všecky tak dobře znám? Síla hrozného zvyku a hlas konservativní síly, jež snad spí v každém člověku? Nebyli by tamti Němci, Maďaři, Poláci, Bulhaři a Turci zakrátko právě tak dobrými bratry mými, kamarády v životě i v smrti? Možná, že jedou na frontu proti Němcům. Ó, jistě, že jedou! Nejsou všichni bolševici pro bezpodmínečný mír. Rusko je dnes volný svaz sovětských republik. Sovětová Ukrajina, Don a celé jižní Rusko chce dále bojovati proti Němcům, to jest proti armádám Vilémovým. Nebylo by čestnější, abychom nejezdili dále a spojili se s nimi zde, třeba v Kursku, a táhli zpět směrem k západu a vedli válku s Němci, třeba partizánskou? Společně s nimi s ruskými komunisty a s komunisty celého světa? Hle, nastává okamžik, kdy lze poraziti Viléma zbraněmi mocnějšími, než jsou tanky a dusivé plyny. Můžeme sehráti ohromnou roli v dějinách lidstva. V tom případě není snad nutné, snímati bílou a červenou stužku! Může dobře svítit vedle stuh rudých a pod rudými prapory. Byla to horečka, cítil to. Dlouhé noci nevyspání, vysilující boje pod Bachmačem, záchvaty úzkosti a beznaděje s exaltací nad tím, že osud mu dopřál těchto ohromujících, vzrušených dní a chvil: ne, nebyl zdráv, cítil to. To, co bylo vše natlačeno do jeho nebohé, dávno nemyté a nečesané hlavy, jež ho svědila od bolesti a snad i od vší, převalovalo se a kypělo a nade vším byla jakási rudá tma, v níž jeho mozek nenalézal jediné jiskřičky jasné a srozumitelné, jediné spásné hvězdy; hrůzné a změtené blábolení tlačilo se mu na rty. Pociťoval, 23