Akademie výtvarných umění v Praze Ateliér restaurování malířských děl a polychromovaných plastik, škola Prof. Karla Strettiho Teoretická diplomová práce Historické a současné metody a materiály pro rentoaláž obrazů na plátně Petra Tušerová 6. ročník Praha, 2014
Obsah Úvod 1 1. Historie 2 2. Nastínění problematiky 3 3. Klasické materiály a metody pro rentoaláže 5 4. Moderní techniky rentoaláže 11 5. Materiály 17 6. Nářadí a vybavení 18 7. Adheziva pro rentoaláž 20 8. Alternativy k rentoaláži 24 9. Odstarňování starých rentoaláží 26 10. Použitá literatura a další zdroje 28
Úvod Ve své teoretické diplomové práci se zabývám tématem rentoaláže maleb na textilních podložkách. V první části textu je nastíněna stručná historie tohoto restaurátorského zásahu, poté je popisována problematika, která s nažehlováním maleb úzce souvisí. Jedná se hlavně o vlastnosti plátna, napětí, kterému je vystaveno a jeho reakce na vlivy vlhkosti, tlaku a tepla, které jsou nejrizikovějšími faktory při nažehlování. Poté se zabývám klasickými metodami a materiály rentoaláže. Jedná se o materiály přírodní, používané často již několik století. Následuje kapitola věnovaná moderním technikám s použitím syntetických materiálů. Po obecném úvodu se věnuji krátce modernímu vybavení a krokům, které rentoaláži předcházejí. Následující kapitoly popisují jednotlivé druhy moderních metod rentoaláží. Dále stručně popisuji používané materiály pro dublovací podložky, mezivrstvy a podkladové nebo krycí materiály a nářadí (žehličky, lisy, nažehlovací stoly atd.). Další část obsahuje přehled jak v minulosti používaných, tak současných adheziv určených pro dublování, jejich charakteristiku a základní vlastnosti. Na závěr jsou připojeny kapitoly o alternativních metodách a souvisejících zákrocích, které mají za účel stabilizovat textilní podložku. Stručně zde zmiňuji způsoby zcelování trhlin, strip-lining a různé metody podpory a ochrany textilní podložky malby bez použití spojení pomocí adheziva. Poslední kapitola se zabývá odstraňováním starých rentoaláží. V případě posledních dvou kapitol se jedná pouze o nástin problematiky, který slouží k základní orientaci. Práce je kompilací překladů z anglické odborné literatury a informačních materiálů jednotlivých výrobků z různých internetových zdrojů. Základní literaturou, ze které jsem čerpala, byly knihy The restoration of paintings od Nicolause Knuta a Conservation of Easel Paintings od Joyce Hill Stonera a Rebeccy Rushfield. 1
Historické a současné metody a materiály pro rentoaláž obrazů na plátně Plátěná podložka je během času vystavena působení světla, kyslíku, kyselin z atmosféry, napadením mikroorganismy, mechanickým silám a účinkům klimatu. Všechny tyto vlivy vedou k degradaci plátna, které pak již nemůže účinně podporovat barevnou vrstvu malby. V některých případech je plátno již natolik poškozené, že je nutné jej nažehlit na novou podložku. Při nažehlování dochází k upevnění jedné či několika textilních nebo jiných materiálu na rub originální plátěné podložky malby pomocí adheziva. Rentoaláž byla prováděna v případech, kdy textilní podložka nebyla schopna nadále stabilizovat barevnou vrstvu nebo musel být vyměněn napínací rám, v případě vyboulenin na plátně, vizuálně neuspokojivého vzhledu barevné vrstvy, částečně zničené podložky (např. s trhlinami), zdegradovaných okrajů malby nebo jako čistě preventivní zásah. Do poslední čtvrtiny 20. století byla rentoaláž běžnou praxí. Tento přístup byl přehodnocen v roce 1974 v rámci Greenwich Comparative Lining Conference. Začal být kladen větší důraz na zachování originálního stavu textilní podložky i barevné vrstvy. Důležitý názor vyslovil Vishwa R. Mehra, který požadoval dokonalou reverzibilitu zásahu a minimální změnu barevné vrstvy. Toto stanovisko znamenalo velmi důležitou výzvu a začaly se hledat méně invazivní metody. Do popředí se dostalo preventivní konzervování. Restaurátoři se začali více zabývat úpravou podmínek prostředí, ve kterém bude dílo nadále uchováváno. Regulace vlhkosti, teploty, osvětlení atd. značně snížila rizika, kterým jsou díla vystavena. Zlepšení těchto podmínek tudíž zpochybnilo nezbytnost rentoaláže pro prodloužení životnosti malby. Dalším důležitým bodem byla konference ICOM v Benátkách v roce 1975. 1. Historie Technika vznikla zřejmě v 17. století. Nejstarší zmínka o rentoaláži pochází z Amsterodamu z roku 1660. V Benátkách se přibližně od roku 1670 používala metoda zvaná coletta (s použitím kliho-škrobové pasty). V Paříži 18. století se nažehlováním zabýval Baptiste Pierre Le Brun, zakladatel restaurátorského oddělení Centrálního uměleckého muzea, pozdějšího Louvru. Le Brun rozdělil restaurátorské zásahy týkající se ošetření textilních podložek do tří následujících kategorií: 1. nažehlování na kliho-škrobovou pastu, 2. rentoaláž nebo marufláž s použitím olovnaté běloby, 3. transfer. Někteří umělci 19. století nechávali svá díla nažehlovat hned po jejich dokončení nebo ještě přímo během práce na nich. Byla dokonce prodávaná dvojitá plátna, která poskytovala ochranu proti prachu a znečištěnému ovzduší (tato plátna nebyla spojena adhezivem, ale jen volně k sobě přiložena). Právě díky vzrůstajícímu znečištění ovzduší v 19. století začalo být nažehlování mnohem častější. Existovala samostatná profese, která se zabývala pouze rentoaláží. Nažehlování bylo v podstatě přípravou obrazu pro následující restaurátorský zásah. Původ voskovo-pryskyřičné rentoaláže není zcela jasný. V roce 1757 ji popsal v Dictionaire portatif de peinture, sculpture et gravure A. J. Pernety. Zároveň existuje informace, že tuto metodu vynalezl v Amsterodamu roku 1870 restaurátor Willem Antonij Hopmann. Nicméně je známo, že Rembrandtova Noční hlídka byla nažehlena na vosk již v roce 1854. Pod názvem holandská metoda se voskovo-pryskyřičná rentoaláž během 19. století značně rozšířila. Obzvlášť oblíbená byla severně od Alp. Počátky nažehlování s olovnatou bělobou jsou rovněž neznámé. V roce 1758 Dossie doporučoval pro rentoaláž zbytky olejových barev z palety a v roce 1794 Le Brun popsal tento typ rentoaláže v práci Réflexions sur le Musée National. 2
Od 20. století dochází k rozvoji technického vybavení pro rentoaláž. Ve 30. letech byla vynalezena elektrická žehlička se zabudovaným termostatem určená např. pro nažehlování na voskovo-pryskyřičnou směs. V roce 1949 byl postaven první horkovzdušný stůl, o rok později horkovzdušný vakuový stůl, který byl sériově vyráběn od roku 1960. V roce 1964 Hacke vynalezl nízkotlakový stůl a v roce 1974 představil Chittenden a Percival-Prescott vakuový rám. Od 70. let se začala používat syntetická adheziva, díky kterým bylo možné snížit tři nejdůležitější rizikové faktory při nažehlování: tlak, teplotu a vlhkost. Syntetické pryskyřice umožnily díky nízké teplotě tání vyvinutí tzv. low-heat sealing metody. Také již nebylo nutné předehřívání adheziva u nažehlování za studena. V roce 1975 Mehra představil nap-bond metodu a Heiber roku 1987 tzv. fabric grid metodu. Obě metody vznikly za účelem lepší reverzibility a omezení penetrace adheziva do struktury malby. 2. Nastínění problematiky Následky nažehlování byly často katastrofální: deformované impasto, spálená barevná vrstva, projevení se struktury plátna ze přední strany obrazu, poškozený malířský rukopis. Tato poškození byla dříve akceptována jako nevyhnutelný negativní efekt spojený s touto technikou. Po konferenci v Greenwich si začali restaurátoři uvědomovat, že na vlhkost nereaguje jen plátno s klihovou izolací, ale také samotná barevná vrstva. Obsah vlhkosti ovlivňuje mechanické vlastnosti barev a činí je náchylnějšími k poškození teplem a tlakem. Některé barvy lze pomocí vlhkosti naměkčit. Nažehlování na kliho-škrobovou směs i další druhy rentoaláže s použitím vlhkosti a tepla tuto vlastnost vlhkosti využívají, naopak voskovo-pryskyřičná rentoaláž nebo syntetické pryskyřice byly vyvinuty proto, aby se jí vyvarovaly. Například kliho-škrobová rentoaláž je lépe schopna vyrovnat zvednutou krakeláž. Účinek vlhkosti na olejovou barvu také vysvětluje, proč tak často během kliho-škrobové rentoaláže docházelo k poškození impasta. Při dostatečné teplotě a tlaku lze totiž hmotu barvy snadno tvarovat. Nejvíce nosným prvkem čerstvé malby je klihová izolace. Méně nosnou funkci pak plní podklad a barevná vrstva. Jak obraz stárne a vytváří se krakeláž, jsou vzájemné síly přerušeny a dochází ke vzniku zvednutých krakel. Poté se přenáší největší zátěž na textilní podložku. Pro tento případ bylo nejvhodnější metodou nažehlení na kliho-škrobovou směs, které zvednutou krakeláž vrátilo zpět. Zásadní bylo oddělení problému konsolidace barevné vrstvy od samotné rentoaláže. Díky tomu nebylo dublování již tolik nezbytné jako dřív. Proti nažehlovaní lze najít řadu argumentů jako například přílišné zploštění malby, vzhled jako po transferu, zdeformované impasto a nedokonalé přichycení k originální podložce. Podle typu adheziva je rentoaláž prováděna pomocí navlhčení, tání (vosk) nebo spojením teplem a závisí na použité metodě, zda je malba během procesu atakována tlakem, teplem, vodou nebo rozpouštědlem v adhezivu. Všechny tyto faktory mohou dílo značně namáhat. Napětí působící na povrch malby Pnutí je u malby na plátně udržováno napínacím rámem, který je v podstatě skutečnou podložkou, a neseno jednotlivými vrstvami malby. Naklížené nové lněné plátno je efektivně roztažitelný materiál, ale jak olejový podklad postupem času tvrdne, bere na sebe spolu s barevnou vrstvou největší zátěž. Jak plátno stárne, stává se slabším a díky opakovanému přepínání z rámu na rám může dojít k jeho celkovému zvětšení až o 1% a v rozích ještě o víc. To je pro podklad i barevnou vrstvu zcela maximální možná míra roztažitelnosti. Krátkodobé změny ve vlhkosti a teplotě okolního prostředí pak způsobují rozdílné napětí v jednotlivých složkách malby a vytvářejí tak smykové síly mezi jednotlivými vrstvami, stejně jako mění celkové napětí v malbě. Trhliny a nedokonalosti ve vypínacím systému plátna pak způsobují koncen- 3
trované napětí. Tyto faktory způsobují krakeláž, zvedání a odpadávání zralé barevné vrstvy. Dobré dublovací plátno by mělo zachovávat stejné napětí a odolávat povolení. Polyestery jsou stabilní materiály, které nereagují příliš na změny vlhkosti. Byly používány spolu se sklovláknitými tkaninami, ale ani jedny z nich se nehodily k pevnosti podkladu nebo klihové vrstvy v suchých podmínkách. Dublovací plátno by mělo mít co nejjemnější strukturu a mělo by být co nejtenčí, aby se jeho vypnutý povrch nacházel co nejblíže barevné vrstvě. Pro dublování se nejvíce používalo lněné nebo bavlněné plátno. Výhodou je, že reaguje na vlhkost stejným způsobem jako originální textilní podložka obrazu. Díky tomu ale zároveň podporuje napětí působící na malbu a podkladové vrstvy. Zároveň také dochází k jejich stárnutí. Další výhodou přírodního plátna je, že vypadá stejně jako originální zadní strana obrazu. Tento požadavek nezměněného vzhledu se dostal do popředí až v poslední době, kdy je kladen velký důraz právě na zachování autentického vzhledu díla a je silným argumentem pro odmítnutí nažehlování vůbec. Uvolněná barevná vrstva/konsolidace a rentoaláž Uvolněná barevná vrstva je často považována za důvod pro rentoaláž. Ztráta barevné vrstvy je většinou způsobena špatnou adhezí mezi podkladem a plátěnou podložkou. Občas, díky špatné malířské technice autora, se může oddělování objevit mezi jednotlivými vrstvami barvy. Tento případ se řeší velmi obtížně, naštěstí je ale také velice vzácný. U vyzrálé malby na plátně nese napětí plátna hlavně vrstva klihu a podklad v závislosti na vlhkosti a s výjimkou deformací jako jsou např. krakely, kde je napětí neseno plátnem. Ke zvedání barevné vrstvy může také dojít během srážení vrchní vrstvy malby během zasychání. Metoda aplikace adheziva je u nažehlování velmi důležitá. Nasprejování tenké vrstvy adheziva snižuje soudržnost v povrchu malby, zatímco nátěr štětcem v silné vrstvě může vést ke smrštění. Pro co možná nejlepší penetraci bez smršťování se používají horké rozpuštěné materiály. Rozpuštěné vosky dobře penetrují při teplotě cca 60 ºC. Beva zůstává viskózní při 70 ºC. Vosk je ideální pro vyplnění dutin, ale impregnace způsobuje ztmavnutí plátna, které může vést v případě tenké podkladové vrstvy také ke ztmavnutí celé malby. Od restaurátorských zásahů je požadována reverzibilita. Odstranění adheziva pro rentoaláž nicméně může způsobit ztráty v barevné vrstvě. Odstranění voskovo-pryskyřičné směsi není nikdy kompletní. Adheziva mohou degradovat oxidací, hydrolýzou nebo růstem plísní, což vede ke ztrátě síly, zkřehnutí, ztmavnutí a kyselosti. Kyselost pak urychluje degradaci plátna nebo barvy. K hydrolýze je náchylný i polyvinylacetát a okyselení podléhá dokonce damarová pryskyřice přidávaná ke včelímu vosku. Tlak Tlak je silou vyvinutou na povrch malby a nevyhneme se mu u žádného z typů rentoaláže. Neadekvátní tlak může strukturu malby poškodit. Vynález horkovzdušného vakuového stolu, nízkotlakového stolu a vakuového rámu je hledáním možnosti, při které bude na malbu vyvinut co nejmenší tlak, který však zároveň umožní efektivní výsledek. Důležitost správně zvoleného tlaku při nažehlování začala být zjevná spolu s vynálezem horkovzdušného vakuového stolu, kde je tlak na povrch malby vyvíjen pomocí tenké elastické folie. Tento tlak dokáže být natolik silný, že může zalisovat barevnou vrstvu do textilní podložky. Můžeme rozlišit negativní a externí tlak. Oba na malbu působí během nažehlovacího procesu. Externí tlak působí na malbu zvnějšku a negativní neboli interní tlak se nachází uvnitř struktury malby. Tlak vznikající ve vakuu může poškodit jak povrch, tak vnitřní strukturu malby. Každá malba obsahuje vodu. Množství je závislé na jejich hydroskopických složkách, kapilárních dutinách a okolní relativní vlhkosti. Nejjemnější tlak vzduchu pod folií zvýší tlak páry vody nacházející se v kapi- 4
lárách a pórech. Výsledná pára ovlivní jak podložku, tak složky pojidla nebo barvu. Pokud byl z malby rozpouštědlem snímán lak nebo uvolněné části upevňovány rozpuštěnými syntetickými pryskyřicemi, tak se ředidlo dostalo hluboko do struktury malby a jen pozvolna se vypařuje. Pokud je takové dílo ošetřováno ve vakuu, tlak páry se díky těmto reziduím rozpouštědel zvyšuje, oslabuje strukturu malby a může později způsobit další poškození. Kde se na textilní podložce nebo na nažehlovacím materiálu vyskytují nepravidelnosti jako uzlíky nebo zesílené nitě, může dojít k deformaci barevné vrstvy. Kde je textilní podložka řidší nebo na místech mezer mezi nitěmi, může dojít k zatlačení barevné vrstvy mezi tyto mezery a tím pádem i ke zviditelnění textury a nepravidelností plátna. Jednotlivé nitě také mohou zapadnout do mezer plátna nažehlovacího, čímž vzniknou na povrchu plátna nerovnoměrnosti. Tento fenomén se objevuje na všech malbách nažehlených na horkovzdušném vakuovém stole bez mezivrstvy. U přírodních tkanin není tento efekt díky jejich nepravidelnosti tolik patrný jako u syntetických materiálů, které jsou dokonale pravidelné. Použití mezivrstvy neboli sandwichová metoda tento efekt potlačuje. Teplo Některé nažehlovací techniky využívají teplo. To může vést k negativním efektům jako je tepelné pnutí, termoplastické deformace, snížení obsahu vlhkosti a koncentrovaným chemickým reakcím uvnitř uměleckých děl. Jednotlivé části maleb absorbují teplo odlišným způsobem. Například tmavé části ho přijímají více než světlé. Rozdíly mezi jednotlivými oblastmi jsou až 30 % a mohou vyvolat tepelné napětí ve struktuře malby. Teplo navíc vytváří termoplastické napětí: tmavá místa se více zahřívají a díky vyššímu obsahu pojidel než u světlých části se více naměkčují. Teplo také ovlivňuje okolní relativní vlhkost vzduchu, což znamená, že zahřáté materiály vyloučí více vlhkosti. Každá aplikace tepla také zrychlí chemické reakce probíhající uvnitř malby, jako např. oxidaci, polymerizaci a fotochemické reakce. 3. Klasické materiály a metody pro rentoaláž Adhezivum-olovnatá běloba Jedná se o jednu z nejstarších nažehlovacích technik, která se však v současnosti již nepoužívá. Jako pojivo slouží olovnatá běloba utřená s vysychavým olejem. Důvody k použití těchto materiálů nejsou příliš známé. Příčinou mohla být obava z působení vlhkosti obsažené ve škrobovo-klihové pastě na plátno a víra, že tato procedura může starou podložku zároveň vyživit a ochránit proti vlhkosti. Hlavní nevýhodou je ireversibilita. Odstranění rentoaláže olovnatou bělobou je možné v podstatě pouze mechanickou cestou, což je časově velmi náročný proces. Adhezivum-vizina Tato metoda pochází zřejmě z Ruska. Vizina je vysoce elastické glutolinové lepidlo, které se vyrábí z plovacích měchýřků jesetera. Příprava je podobná jako u nažehlování s použitím coletty. Na barevnou vrstvu je nanesen nátěr, který obsahuje 3-4% viziny, 3-4% medu a 92-94% vody. Na tento nátěr je přilepen ochranný přelep. Po zaschnutí je malba sejmuta z napínacího rámu a pomocí pruhů papíru připevněna na pracovní rám. Zadní strana je pak opatřena nátěrem sestávajícím ze 4% viziny, 4% medu a 92% vody. Celá směs je nanášena v zahřátém stavu o teplotě přibližně 30 ºC. Teplota by neměla být vyšší, aby vizina nepenetrovala příliš do struktury malby. Pokud tkanina nechce směs absorbovat, je množství medu v adhezivu zvýšeno na 6%. 5
Po zaschnutí je zadní strana zahlazena pemzou a je na ni nanesen druhý nátěr směsi, který se nechá vychládnout na cca 20-25 ºC. Dublovací plátno napnuté na pracovní rám obdrží také tyto dva stejné nátěry. Pro samotné nažehlování je na obě plátna nanesen nátěr, který obsahuje 9-13% viziny, 13-21% medu a 65-78% vody. V okamžiku, kdy je směs trochu hustší a pevnější než během nanášení, jsou oba povrchy k sobě přiloženy a od středu stlačovány měkkým tamponem. Po dvou až třech hodinách je malba z obou stran 10-15 min žehlena při teplotě 70 ºC. Po půl hodině se proces opakuje. V okamžiku, kdy dojde k úplnému odpaření vlhkosti, je proces u konce. Adhezivum-kliho-škrobová směs Zvířecí klih a obilná mouka jsou zřejmě nejstaršími adhezivy používanými pro nažehlování. Složení směsí se lišilo v závislosti na období a oblasti. V Evropě byly nejčastěji používanými materiály ve směsi zvířecí klih, mouka z obilovin a voda v kombinaci s teplem a tlakem. Takovéto recepty pro lepidla se nachází už v díle Cennina Cenniniho z přelomu 13. a 14. století. První použití těchto lepidel pro nažehlování se objevuje v 17. století. Souviselo se změnami formátů maleb, kdy byly přidané části plátna připevňovány právě pomocí této lepicí směsi. Recepty pro nažehlování s kliho-škrobovou směsí se objevují poprvé v Itálii v roce 1719, kde je tato metoda nazývána Coletta. Během 19. století byla v Evropě publikována řada manuálů pro restaurátory, ve kterých byla popisována různá kliho-škrobová adheziva a odlišné způsoby nažehlování. Ve dvacátém století pak byly tyto materiály používány do 60. let, kdy byly nahrazeny syntetickými látkami. základní materiály živočišný klih Je produktem hydrolýzy kolagenu. Je rozpustný ve vodě nebo ve zředěných kyselinách a zásadách. Klihy vyrobené z paznehtů skotu, šlach, chrupavek, kostí a kůže jsou silně lepivé a křehnou vlivem stárnutí. Tyto adheziva nejpřesněji odpovídají termínu glues. Obsahují více nečistot, a proto mají i větší lepivost než čistější a více upravená živočišná adheziva. Jemnější, elastičtější, ale také méně lepivá adheziva se vyrábějí z kůže menších zvířat (králíků, koz a dalších pasoucích se zvířat). Tato adheziva jsou nejčastěji nazývána želatiny nebo sizes. Pro výrobu lepidla se používají také části ryb. Nejběžnější je jeseteří klih vyráběný ze vzduchového měchýře této ryby. Adhezivum musí zasychat pomalu a kontrolovaně, aby došlo k vytvoření pevného spojení. Pokud se vypaří voda z molekulární struktury lepidla příliš rychle, tak adhezivum zkrystalizuje a ztvrdne. Naopak příliš mnoho vody v lepidle způsobuje nestabilitu filmu. Díky tomu hraje důležitou roli ve stabilitě a efektivitě lepidla relativní vlhkost a teplota prostředí. Množství vody v adhezivu pak ovlivňuje i míru srážení a kontrakce. Platí, že čím rychleji dochází k vysušení, tím je srážení výraznější. Dalším důležitým faktorem je ph. Čím je lepidlo zásaditější, tím je viskóznější. Vlastnosti adheziva může ovlivnit i kvalita vody: voda s tvrdostí menší než 17 mg/l, a tudíž s minimálním obsahem vápníku a hořčíku, pomáhá vytvořit kompaktní, dokonce až pastovitou hmotu. obilná mouka Nejběžněji používaná byla rýžová nebo pšeničná mouka. Ačkoliv má slabé lepicí schopnosti, jejím hlavním úkolem bylo zahustit hmotu lepidla. Typ mouky pak mohl ovlivnit charakter klihoškrobové směsi. Přidával se do ní ne vždy jen jeden typ mouky, ale někdy se jednalo o kom- 6
binaci dvou nebo tří druhů. Všechny obilné mouky se skládají ze škrobu (uhlohydrátů) a lepku (proteinů). Mouky, ve kterých je více lepku než škrobu, vytvářejí tuhou elastickou hmotu. S vyšším obsahem lepku pak stoupá i množství vlhkosti, které je mouka schopna absorbovat. Mícháním během zpracování se struktura lepku posiluje. Ke stabilitě hmoty bobtnáním vlivem vlhka nebo tepla přispívá i škrobová složka mouky. přírodní pryskyřice Mnoho receptů uvádí jako další příměs přírodní pryskyřice. Nejčastěji se jednalo o damaru nebo benátský terpentýn. Obě pryskyřice jsou extraktem z rostlin a jsou nerozpustné ve vodě. Damarová pryskyřice má tendenci krystalizovat, ale je méně kyselá než ostatní pryskyřice. Benátský terpentýn se od ostatních terpentýnů liší nízkým číslem kyselosti a ani po dlouhé době nekrystalizuje. zvlhčující a změkčující přísady Za účelem udržení molekul vody, které podporují elasticitu zaschlého filmu, byl do receptů často přidáván med nebo melasa. Většina receptů přesně nespecifikuje o jaký druh medu či melasy se jedná, nicméně tyto cukernaté látky mohou negativně ovlivnit celkový krystalický obsah zaschlého adheziva. med Med krystalizuje podle toho, z jakých rostlin pochází. Krystalizace je dále závislá na teplotě a poměru glukózy a fruktózy. Pokud je poměr větší než 1, med rapidně krystalizuje. Tendence ke krystalizaci stoupá i při relativní vlhkosti menší než 16 %. melasa Melasa je sirup, který vzniká jako produkt během konečné krystalizační fáze při extrakci a rafinaci cukru. Rentoaláž s kliho-škrobovými adhezivy Ingredience, proporce, ani pracovní postupy nebyly nikdy zcela přesně dodržovány. Jednotlivé komponenty v receptech byly často modifikovány. Vlhkost Kliho-škrobová adheziva jsou aplikována v zahřátém stavu (cca 50-60 C) na zadní stranu obrazu i na novou plátěnou podložku. Aplikace byla prováděna buď špachtlí, nebo bylo adhezivum nalito na povrch plátna a pak vtíráno stěrkami vyrobenými ze dřeva nebo jiných materiálů. Pak byl obraz a plátno k sobě přiloženy a pod tlakem došlo k jejich spojení. Během procesu je důležitý obsah vody v adhezivu a okolní atmosferická vlhkost. Důležité pro správnou adhezi je pozvolné vysychání. Proces bývá podpořen teplem a tlakem. Na odpařování vlhkosti může malba reagovat smrštěním podložky, které pak způsobí nadzvednutí barevné vrstvy. Proto je třeba provádět proces pod tlakem, aby byla malba udržena v rovině a aby obě plochy s naneseným adhezivem neustále zůstávaly v kontaktu. Nářadí a vybavení Ve florentské metodě bylo adhezivum nanášeno a roztíráno pomocí kovové špachtle se zoubky, které však musí být zaoblené, aby nepoškodily plátno. Tento nástroj zajišťuje, že na plátno nebude naneseno zbytečně velké množství směsi. Tato metoda se používá jen pro flor- 7
entský způsob, kde je pasta poměrně hustá. V ostatních případech je směs vtlačována do struktury plátna pomocí dřevěných destiček. Další metodou, která měla za úkol kontrolovat ztrátu vlhkosti a tepla z adheziva, bylo umístění písku na povrch malby. Tíha písku udržovala malbu rovnou a dovolovala postupnou absorpci a vypařování vody. Tlak byl při nažehlování vyvíjen různými způsoby-např. zatížením mramorovou deskou nebo v pozdějších dobách vřetenovým lisem. Nejdůležitějším nástrojem byla ruční žehlička. Nevýhodou ručního nažehlování je nerovnoměrné rozložení tepla na obraze. Ve 20. století byly vyvinuty kovové válečky s rukojetí. Během nažehlování se těmito válečky jezdilo po malbě. Váha válečku zajišťovala tlak a některé byly také vybaveny zdrojem tepla. Dřevěné válečky byly také používány ke spojení pláten a k eliminaci vzduchových kapes. Od poloviny 20. století byl k nažehlování s použitím kliho-škrobových adheziv používán i horkovzdušný vakuový nebo nízkotlakový stůl. Základními požadavky celého procesu je udržovat plátno v rovině a v kontaktu s novou podložkou a zvýšení teploty za účelem vypařování vlhkosti z adheziva, které by ale nemělo vysychat příliš rychle. Příklad nažehlování s použitím adheziva zvaným Coletta Dublovací i originální plátno bylo napnuto na rám. Pracovní rám, na kterém bylo napnuto plátno malby, se musel vejít do o něco většího pracovního rámu s dublovacím plátnem. Před napnutím malby na pracovní rám byl její povrch opatřen ochranným přelepem. Po jeho zaschnutí byla malba sejmuta z napínacího rámu a přilepena k pracovnímu rámu pomocí pruhů papíru asi 15 cm širokých. Po zaschnutí těchto stripů byla malba vypnuta. Nažehlovací plátno bylo před vypnutím a naklížením zaječím klihem a molasou několikrát navlhčeno. Adhezivum zvané Coletta je pak naneseno na dublovací i originální plátno štětcem. Oba pracovní rámy se do sebe zasunou a žehlí se při teplotě cca 45 ºC. Závěr Je důležité si uvědomit, že působení tlaku a tepla na materiály maleb na plátně mohou mít negativní následky. Vlhkost obsažená v kliho-škrobové pastě naměkčuje adheziva na vodní bázi. Na vlhkost reagují určité typy plátna jako např. bavlna nebo plátna ze smíšených materiálů, která se mohou srazit. Přílišným teplem a tlakem bývá ovlivněno i olejové pojidlo pigmentů. Může tak dojít ke zploštění nebo deformaci materiálu barevné vrstvy, obzvlášť v místech s pastózními nánosy barvy. Lazury nebo lak může být zatlačen do krakel v barevném filmu nebo se dokonce rozpouští. Často také dochází k projevení struktury plátěné podložky v malbě. Existují však i pozitivní aspekty kliho-škrobového nažehlování. Díky vlhkosti dochází k naměkčení podkladu, což pozitivně přispívá k opětovnému upevnění uvolněných částí podkladu a barevné vrstvy. Některé typy kliho-škrobového nažehlování mohou být použity pro nap-bond metodu, při které adhezivum nepenetruje do originální malby a reverzibilita takového zásahu je možná i po delší době. Dalším pozitivem je mnohaletá znalost kliho-škrobových adheziv a způsobu jakým dochází k jejich stárnutí. Díky tomu se tato metoda dodnes používá prakticky nezměněna: ke směsi se přidává jen malé množství PVAC lepidla (Mowilith DM5) nebo disperze akrylátové pryskyřice (Lascaux 489) pro zvýšení adheze. Odstraňování staré rentoaláže Odstranění kliho-škrobové rentoaláže je časově velmi náročné. Pokud je rentoaláž v pořádku, 8
může být ponechána, případně doplněna stripy. Kliho-škrobová směs je obvykle odstraňována za sucha mechanicky skalpelem. Pokud tato metoda selže, lze adhezivum odstraňovat v navlhčeném stavu. Nejvhodnějším způsobem je nanášení vlhkosti vázané v gelu na malé čtverečky systémem šachovnice, aby se zabránilo smrštění plátna. Pokud dojde k navlhčení klihového lepidla, tak jeho značná část zůstane v textuře plátna. Proto se plátno po vyschnutí může ještě jednou dočistit mechanicky skalpelem. Adhezivum-voskovo-pryskyřičná směs Tato metoda byla vynalezena v polovině 19. století v Nizozemí jako odpověď na problémy s neustálou vlhkostí, která ohrožovala existenci zdejších uměleckých děl. Kliho-škrobová rentoaláž neměla v tomto druhu klimatu příliš dlouhou trvanlivost. Od konce 19. století použití voskovo-pryskyřičné metody vzrůstalo nejen v Nizozemí, ale i v ostatních zemích. Od 20. let pak byla tato metoda a její výhody i nevýhody často předmětem diskuzí. Voskovo-pryskyřičná směs a její vlastnosti byly pak vylepšovány různými aditivy nebo změnami poměrů jednotlivých složek ve směsi. Ačkoliv byly nevýhody stále zřejmější, byla tato metoda běžně používána i jako prevence až do roku 1974. Včelí vosk je natolik stálým chemickým materiálem, že prakticky nestárne, nicméně jeho lepicí schopnosti jsou velmi špatné. Proto byla přidávána k vosku kalafuna, která není citlivá na vlhkost a zároveň dodává potřebnou adhezi. Včelí vosk také snadno impregnuje do materiálů. Značnou výhodou této metody bylo, že během jednoho zásahu došlo k vyrovnání a konsolidaci jak podkladu, tak barevné vrstvy a plátno bylo posíleno. Konsolidace hrála v těchto úvahách mnohem větší roli než podpoření plátna novou podložkou. Od 30. let 20. století byly zkoumány vlastnosti voskovo-pryskyřičných směsí s různými složkami v rozdílných poměrech. Za nevýhodu byla považována nedostatečná adhezivní schopnost vosku a nízká flexibilita. Tyto problémy měl vyřešit přídavek pryskyřice nebo balzámu. Zároveň ale bylo zjištěno, že pryskyřice během času podléhá oxidaci. Často diskutovaný argument, že voskovo-pryskyřičná směs ovlivňuje barevnost malby, zatím nebyl plně potvrzen. Byly prováděny pokusy, které měly za úkol nalézt co nejlepší materiály. Zkoušely se různé vosky: bělený a nebělený včelí vosk, různé druhy parafinů s odlišnými teplotami tání a směsi včelího vosku v kombinaci s pryskyřicemi, parafinem, Benátským terpentýnem, gumou elemi a Kanadským nebo Kopajským balzámem. Důraz byl kladen na adhezivní vlastnosti a bod tání. Kalafuna byla nahrazena damarou, která méně podléhá stárnutí. Od 50. do 70. let byly zkoušeny různé variace tradiční směsi, ale také nové materiály. Používána byla řada vosků rostlinného, minerálního nebo syntetického původu a polycylkohexanonové pryskyřice. Materiály používané v receptech pro voskovo-pryskyřičnou směs zahrnovaly Karnaubský vosk, Multiwas ML-445, Mobilwax 2300, Polywax 12000, Polywax 1000, Carbowax, Multiwax 835, MS2A resin a AW2 resin. Tyto materiály měly ovlivňovat adhezi, bod tání, viskozitu a rozpustnost. Základní materiály Základním materiálem je nebělený včelí vosk v kombinaci s pryskyřicemi, balzámy atd. Obvyklý poměr ve směsi byl 2 až 3 díly vosku k 1 až 2 dílům pryskyřice. Nicméně objevují serecepty s 10 díly kalafuny k 1 dílu vosku nebo směsi s poměrem vosku a pryskyřice 1:1. Směs je připravována tak, že vosk zahřejeme ve vodní lázni a poté do něj přidáme pryskyřici a případně další složky. Z vosků byl používán vedle včelího Karnaubský vosk, Multiwax a Ceresin (bělený minerální vosk). Z pryskyřic pak kalafuna, damara a AW2. Přidané balzámy zahrnovaly Benátský terpentýn. Kanadský balzám a Elemi. Jako další ingredience byl používán terpentýn, lněný olej, glycerin, ricinový olej. Účelem dalších příměsí jako např. křídy, drceného korku, vláken juty 9
nebo pilin z tvrdého dřeva byla konsolidace malby a prevence projevení struktury dublovacího plátna ze přední strany obrazu. Způsoby provedení a různé vybavení pro voskovo-pryskyřičnou rentoaláž K nažehlování byla používána různá plátna: od jemných keprových až po silná plátna tkaná dvojitou nití, která měla zajistit značnou pevnost. Voskovo-pryskyřičná pasta byla obvykle nanášena v poměrně silné vrstvě na zadní stranu plátna malby. Způsob provedení ovlivňovalo také použité vybavení: nejprve šlo o žehličky nahřívané na kamnech, později o elektrické žehličky s regulovatelnou teplotou. V roce 1948 byl v The Courtauld institute v Londýně sestaven první horkovzdušný stůl, který dovoloval zahřát stejnoměrně celou plochu obrazu, což vyřešilo řadu problémů vznikajících nestejnoměrným zahříváním. V roce 1955 byl pak vynalezen vakuový horkovzdušný stůl. Jeho plošné a často chybné používání nicméně způsobilo na obrazech značné škody jako např. změnu barevnosti nebo deformace zapříčiněné nadměrným teplem a tlakem. Tyto i další optické změny na obrazech měly za následek kritiku celé metody. Příklad postupu provedení voskovo-pryskyřičné rentoaláže Dublovací plátno je nejdříve vypráno, vyžehleno a vypnuto na pracovní rám. Nepravidelnosti plátna, jako jsou např. uzlíky, jsou odstraněny. Hostaphanová folie je na horkovzdušném vakuovém stole otřena kusem vlněné látky. Vzniklá elektrostatická síla způsobí, že dojde k dokonalému přilnutí folie k povrchu stolu. Poté je napnuté dublovací plátno položeno na stůl zahřátý na teplotu tání voskovo-pryskyřičné směsi a předehřátá směs se nanese pomocí štětce na plátno. Stejný proces následuje ze zadní strany malby. Dalším krokem je vytvoření podkladové vrstvy s pomocí hostaphanu a měkkého základu, který má zabránit přilepení nebo deformaci barevné vrstvy. Dále je na dublovací plátno položena malba lícem vzhůru. Aby bylo vakuum rovnoměrné, jsou kolem malby rozloženy pruhy látky, které vedou k vakuovým trubicím. Celá sestava je zakryta hostaphanovou folii a utěsněna po obvodu např. lepicí páskou. Poté je spuštěna vakuová pumpa a během vytváření požadovaného tlaku jsou uhlazeny všechny záhyby na vrchní folii hostaphanu. Do chvíle než teplota dosáhne bodu tání adheziva, je nutné udržovat tlak poměrně nízký, aby se zabránilo projevení nerovnoměrností z voskovopryskyřičné směsi do povrchu malby. To může zajistit např. pruh látky vedoucí od průduchu stolu, pod hostaphanem až ven na vzduch. Nasávání okolního vzduchu zajistí udržení tlaku na nízké hodnotě. Stoupající teplota je kontrolována termostatem stolu a termometrem na jeho povrchu. Po rozpuštění adheziva je teplota vypnuta, jsou zapnuty chladící ventilátory a po dostatečném ochlazení je odstraněna hostaphanová folie. Pro kontrolu rozpouštění adheziva bývá jeho malé množství položeno na povrchu hostaphanu, aby bylo zřejmé kdy došlo k jeho rozpuštění a ztuhnutí během následného ochlazování. Občas je voskovo-pryskyřičná rentoaláž používána v kombinaci s kliho-škrobovou. Malba je pak nejdříve nažehlena na kliho-škrobové a pak opakovaně na voskovo-pryskyřičné adhezivum. Přehodnocení rentoaláže s použitím voskovo-pryskyřičného adheziva po roce 1974 V roce 1974 představil Gustav Berger syntetické adhezivum Beva 371 jako alternativu k voskovo-pryskyřičné směsi. Berger zpochybňoval vliv voskovo-pryskyřičné směsi na plátno, její proces stárnutí a reverzibilitu. Dalším problémem bylo, že na obraz nažehlený na voskovopryskyřičnou směs již nelze použít jiné adhezivum. Dále zpochybnil, že jde o dobré preventivní opatření, které má chránit plátno a malbu proti vlhkosti a stárnutí a že se jedná o ideální způsob pro vyrovnání plátna. Nažehlování přestalo být vnímáno jako vhodný preventivní zásah při péči o obrazy a naopak byly vysloveny názory, že je lepší se mu úplně vyhnout. Pozornost 10
byla čím dál tím více zaměřena na možnosti, jakými lze voskovo-pryskyřičnou směs odstranit a jaké změny se na obrazech, které prošly tímto zásahem objevují. Bylo zjištěno, že vzniká specifická krakeláž, deformace v plátně a změny v lakové vrstvě podél krakel, které nesouvisely s přirozeným stárnutím malby. Nejnovější výzkumy dokázaly, že včelí vosk neproniká pouze mikroprasklinkami do struktury malby, ale přímo infiltruje pojidlo v barvě. Časem se směs stává méně soudržnou a když dojde k zahřátí, mohou se jednotlivé složky oddělit. Dokonce při pokojové teplotě vosk migruje z pryskyřice do celé struktury malby. Barevná vrstva malby nažehlené na voskovo-pryskyřičnou směs je také více citlivá na rozpouštědla. Optické změny jsou pak závislé na technice malby a na způsobu, jakým bylo nažehlení provedeno. Změně barevnosti může například zabránit olejový podklad s obsahem olovnaté běloby, který není příliš porézní. Tyto poznatky mohou ovlivnit způsob, jakým bude s malbami, které prošly nažehlením na voskovo-pryskyřičnou směs, v budoucnosti nakládáno. Např. další působení tepla na již nažehlenou malbu podporuje oddělení vosku od pryskyřice ve směsi, zoxidovaná pryskyřice se také stává polárnější a méně kompatibilní s voskem a během stárnoucího procesu dochází ke zvyšování bodu tání u pryskyřice, zatímco bod tání vosku zůstává stále stejný. Extrakcí směsi z malby pomocí tepla pak dochází hlavně k odstranění vosku, který je pro malby více škodlivý, protože se dostává přímo do pojidla barvy. U obrazů, které byly nažehleny nepříliš dlouhou dobu po svém vzniku dochází k mnohem razantnějšímu pronikání směsi do struktury ještě ne zcela zoxidované malby, takže při extrakci by mohlo být spolu s voskem odstraněno i pojidlo barvy. 4. Moderní techniky rentoaláže Moderními technikami rentoaláže rozumíme metody, které souvisejí s vynálezem horkovzdušného vakuového stolu v 50. letech, jenž znamenal rozvoj nových technologií, které nahradily tradiční ruční metody nažehlování. Stabilizační zásahy Dříve byla prováděna rentoaláž a konsolidace jako jeden jediný zásah. Účelem stabilizace plátna rentoaláží bylo přenesení napětí působícího na malbu na novou podložku a nažehlovací adhezivum. Nejlepším materiálem pro nažehlování je pevné a tuhé plátno. V současné obě není v mnohých případech považována rentoaláž za nutnou. Nicméně během postupu restaurování může být zjištěno, že podložka je příliš křehká na to, aby unesla napětí, kterému je vystavena. Proto je potřeba jí poskytnout určitý druh podpory jako je např.: strip lining, loose lining, insert lining nebo cami lining. V moderních technikách rentoaláže existují dva hlavní druhy stabilizace. Jeden představuje adhezivum mezi nažehlovacím plátnem a zadní stranou malby, kde je vazba získávána penetrací adheziva jak do nového tak do originálního plátna. Toto je princip tradičních nažehlovacích metod s kliho-škrobovou nebo voskovo-pryskyřičnou směsí. Principem druhého typu je tzv. laminace (také známá jako nap-bond lining ), kdy adhezivum vytváří nap-bond spojení mezi povrchem plátna a zadní stranou malby. Laminace je prováděna buď suchým filmem akrylátové disperze, která vytváří spojení pomocí tepla (heat-sealed) nebo aktivací rozpouštědla. Akrylová disperze může být použita také za mokra a proud vzduchu z nízkotlakového stolu pak slouží k jejímu vysušení ak vytvoření spojení. Vybavení Tradiční nažehlovací techniky využívají teplo a tlak vytvářený pomocí ručních žehliček nebo pouze tlak bez tepla vyvíjený vřetenovým lisem. Moderní techniky nažehlování využívají speciálně zkonstruované stoly, které poskytují jak teplo tak ochlazování, tlak i proudění vzduchu 11
pro vysušení. Stoly lze rozdělit do dvou typů: vakuový-horkovzdušný stůl a nízkotlakový perforovaný stůl nebo rám. Vakuový horkovzdušný stůl byl vynalezen v 50. letech a dále vylepšován v následujících deseti letech. Základem tohoto stolu je zespodu nahřívaná kovová deska. Podél stolu se nachází jeden nebo více otvorů propojených s vývěvou. V moderních technikách nažehlování jsou tyto stoly používány v případech, kdy jsou termoplastická adheziva naměkčena či rozpouštěna pomocí zahřívacího zařízení stolu za současného působení tlaku z vývěvy. Vazba je vytvořena, když je naměkčené nebo rozpuštěné adhezivum ochlazeno na pokojovou teplotu, zatímco celá soustava zůstává pod tlakem. Druhý typ je nízkotlakový perforovaný stůl nebo rám. Může být použit pro nažehlovací nebo laminovací adheziva na vodní bázi, jako je např. kliho-škrobová směs nebo akrylátové disperze. Proud vzduchu pak může být použit pro odstranění vody z adheziva za současného působení tlaku na povrch malby. Vysoušení může probíhat bez anebo s působením tepla. Pokud je stůl vybaven zahřívacím zařízením, může být použit k aktivaci adhezivní schopnosti filmů zaschlých akrylátových disperzí. Když je dosažena aktivační teplota filmu akrylové disperze, stává se film lepivým na dotek a vytváří nap-bond spojení. Důležité je, že se adhezivum zcela nerozpustí a tudíž nepenetruje do zadní strany plátna originální malby. Tato spojení jsou ale obvykle slabší než když se adhezivum zcela rozpustí a penetruje do plátna. Pokud je stůl použit pro aktivaci termoplastických adheziv nebo filmu akrylátových disperzí, může být tlaku potřebného k vytvoření spojení dosaženo pomocí různých typů nepropustných nebo částečně propustných folií (např. silikonový papír), které na jedné straně zajišťují požadovaný tlak a na druhé umožňují proudění malého množství vzduchu, který tak ochlazuje a pomáhá schnutí adheziva. V případě, že dílo nemůže být transportováno, lze vytvořit vlastní stoly nebo rámy ze dřeva či kovu se svrchním materiálem propouštějícím vzduch. Nastavení stolů Díky poškozením způsobeným nažehlováním na stolech, jako bylo např. projevení nepravidelností z podložky do malby nebo deformace pastózních nánosů barvy, se začaly používat prokládací materiály jako přírodní nebo syntetická plst, savý papír či samet. Tyto materiály se pokládají mezi kovový povrch stolu a plátno, aby během procesu poskytly pružnou podporu všem nepravidelnostem malby. Na tento podkladový materiál se pak položí polymerová nebo polyesterová folie, aby se zabránilo přilepení plátna k tomuto materiálu. Za účelem vytvoření tlaku, je na povrch celé soustavy položena polymerová folie (např. Melinex, Mylar nebo Hostaphan). Okraje musí být zatíženy nebo přelepeny páskou. Protože ošetření provádí celý perforovaný povrch nízkotlakového perforovaného stolu, je nevyužitá plocha kolem plátna vykrývána např. polymerovými foliemi nebo neprodyšným plátnem. Adheziva Od 30. let se začínají používat syntetické pryskyřice a vosky. Jednalo se o mikrokrystalické vosky, parafiny a aditiva z umělých pryskyřic. Méně často byly používány polyvinylacetáty (PVAC). Syntetické pryskyřice se rozdělují na termoplasty, termosety (duroplasty) neboelastomery. Pro restaurování jsou pak vhodné pouze termoplasty. Termoplasty jsou látky, které mohou být opakovaně naměkčovány teplem a jsou rozpustné v určitých organických rozpouštědlech. Stárnou zejména díky fotooxidaci, tzn. reakcí na světlo, která může způsobit zežloutnutí nebo permanentní síť polymerizace, která může přeměnit termoplastickou látku na dále nerozpustný elastomer nebo termoset. Umělé pryskyřice se používají pro nažehlování zatepla hot-seal metodou (Beva 371) nebo zastudena ( cold lining ). Moderní látky umožňují použití menšího množství adheziva než tradiční materiály. 12
Během 70. a 80. let došlo k vývoji nových adheziv, která do značné míry nahradila užívání kliho-škrobové a voskovo-pryskyřičné směsi. Voskovo-pryskyřičná směs byla nahrazena Bevou 371, která byla představena Gustavem Bergerem. Kliho-škrobová adheziva byla experimentálně nahrazována množstvím syntetických polymerů, obvykle disperzí. Některé byly později zavrhnuty, ale některé se ukázaly užitečné ne tolik v mokrém stavu, ale spíš jako suché filmy, které byly následně aktivovány horkem nebo rozpouštědly. V některých případech se pokračuje v užívání kliho-škrobové směsi v kombinaci s nízko-tlakovým perforovaným stolem. Nová adheziva do určité míry vyřešila problematické účinky tradičních materiálů. Výběr adheziva však také záleží na budoucí lokaci díla: v muzeu nebo prostředí bez kontroly okolních faktorů. Nažehlovací podložky V tradičních technikách rentoaláže bylo za nejlepší možnou podložku pokládáno lněné plátno. Po konferenci v Greenwich byla vyvinuta řada alternativních tkanin. Vedle lněného plátna jsou tak používány polyesterové tkaniny, polyesterové plachtoviny a další syntetické látky (např. Sunbrella) Jednotlivé kroky předcházející nažehlování Příprava nažehlovacího plátna Nové plátno by mělo být napnuto na pracovní rám, navlhčeno a poté znovu napnuto. Dalším krokem může být případné ošetření plátna proti acidifikaci. V případě syntetických materiálů není vlhčení ani nové napínání plátna nutné, protože tyto materiály nejsou citlivé na vlhkost. Příprava malby Malba by měla být na pracovní rám napnuta v případě, že k nažehlení bude použito adhezivum na vodní bázi. Izolace textilních podložek před nažehlováním Izolace slouží k zabránění penetrace adheziva do plátna. Vodou rozpustné syntetické materiály určené pro izolaci zahrnují Lascaux Hydrogrund 750, používaný naředěný čtyřmi díly vody. Rozpouštědly ředitelné izolační materiály jsou např. 10% Paraloid B72 v toluenu, 10-50% Plexisol P550. Dále se používá Plextol D540 ve směsi s methylcelulózou MH 300 (při nažehlování s použitím Lascaux adhesive wax 443-95 a Bevy 371). Kliho-škrobová rentoaláž na nízkotlakovém perforovaném stole Stejně jako u ručního nažehlování může obsah vody v adhezivu způsobit mechanické reakce v jednotlivých částech malby. Vrstva klihu se může naměkčit a dočasně ztratit veškerou svoji sílu a lněné plátno se může nejdříve zvětšit a poté smrštit. Nicméně toto adhezivum dokáže efektivně přichytit zvednutou barevnou vrstvu a udržet ji v rovině i následně po zákroku. Postup provedení kliho-škrobové rentoaláže na nízkotlakovém perforovaném stole: Malba je napnuta na pracovní rám pomocí pruhů tkaniny nebo papíru. Poté je vybráno lněné plátno s podobnou strukturou jako originální plátno malby. Nažehlovací plátno je vypnuto na pracovní rám, který je natolik velký, aby se do něj vešel pracovní rám s originální malbou. Poté je nové plátno zaizolováno nátěrem klihovou vodou. Následuje úprava perforovaného povrchu stolu, kdy je volný povrch kolem malby vykryt např. polymerovou folií. Prostor ponechaný pro malbu je překrytý prodyšným materiálem. Stůl je předehřát na cca 45ºC (podle složení 13
kliho-škrobového adheziva). Na nažehlovací plátno je na naklížený povrch nanesen nátěr kliho-škrobové směsi při teplotě asi 50 ºC. Aby se zabránilo mechanickým reakcím originální malby, je na ni adhezivum nanášeno až těsně před tím než se položí spolu s novým plátnem na stůl. Na zadní stranu malby je nanesen tenký nátěr adheziva, obě plátna jsou ihned spojena a umístěna na stůl. Tlak stolu se obvykle pohybuje mezi 20 až 50 mbar. Adhezivum zpočátku brání průniku vzduchu skrz strukturu, ale později, když začne adhezivum schnout, začíná vzduch proudit skrz originální i nové plátno. To napomáhá vysychání a ochlazování. Pokud dochází k vysychání příliš rychle, lze ho zpomalit zakrytím malby nepropustnou polymerovou folií nebo polopropustným silikonovým papírem za současného udržování konstantního tlaku. Postupně se teplota i tlak snižuje a na konci zásahu celá soustava vychládne na pokojovou teplotu. Hot-melt rentoaláž U většiny nažehlování tohoto typu byla nahrazena voskovo-pryskyřičná směs syntetickým adhezivem BEVA 371. Nejprve byla Beva používána podobně jako voskovo-pryskyřičné adhezivum na vakuovém horkovzdušném stole. Adhezivum pak během procesu penetrovalo do obou pláten. Obě části byly přiloženy k sobě a následně umístěny na vakuový horkovzdušný stůl. Proces pak probíhal za působení tepla a vakua až k zahřátí na bod tání Bevy (cca 65-70 ºC). Poté následovalo schládnutí pod tlakem na pokojovou teplotu. Tlak byl odstraněn, vývěva odpojena a tím bylo nažehlování ukončeno. V 90. letech začala být Beva dostupná i jako suchý film, který může být umístěn mezi nažehlovací plátno a zadní stranu obrazu, takže bylo zabráněno kontaktu restaurátora s rozpouštědlem. Film může být zahřátý na teplotu tání a pak vytvoří tenkou a pravidelnou vrstvu. V druhém případě, pokud je zahřívána těsně pod bod tání, stane se folie lepivou a vytvoří napbond vazbu mezi dvěma plátny. Někdy jsou používány dvě folie Beva filmu: jedna se nalepí na zadní stranu malby a druhá na nažehlovací plátno, aby bylo spojení silnější. Flocking je další technika používaná k aplikaci Bevy, kdy je adhezivum nanášeno na nažehlovací podložku ve spreji. Adhezivum je smíšeno s takovým množstvím rozpouštědla, aby prošlo stříkacím zařízením. Prostor, který má být nastříkán, je ohraničen páskou, aby bylo adhezivum naneseno pouze na místo, které se bude dotýkat originální malby. I u nažehlování Bevou se používají obvykle podkladové materiály mezi kovovým povrchem stolu a nažehlovacím plátnem. Zvrchu je celá soustava zakryta polymerovou folií. Další charakteristikou Bevy je její průhlednost v tenké vrstvě. Díky tomu je možné ji použít u tzv. transparentní rentoaláže, kdy je nutné podpořit nažehlením originální podložku na jejíž zadní straně se nacházejí informace jako např. podpis nebo jiné nápisy. První transparentní rentoaláže byly prováděny pomocí voskovo-pryskyřičných adheziv a sklovláknité tkaniny. Berger mluví o použití Bevy a sklovláknité tkaniny, folie Mylaru nebo Plexisklu. Nažehlování a nap-bond laminace s použitím akrylátových disperzí Akrylátové disperze představil Mehra a Ketnath v 70. letech. K nažehlování se používá nízkotlakový perforovaný stůl. Výhodou těchto adheziv bylo snížení potřebného tlaku vyvíjenéhona malbu během procesu díky použití nízkotlakového perforovaného stolu a snížení nebo úplná absence použití tepla. Maximální aplikovaná teplota byla 40-50 ºC. Působení vlhkosti na strukturu malby bylo zabráněno tím, že se zaschlá akrylátová disperze aktivovala pomocí rozpouštědel. Ke kontrole viskozity disperze bylo používáno zahušťovací medium. Disperze může být použita jak za vlhka, tak za sucha pomocí reaktivace rozpouštědly nebo teplem. Současně s těmito materiály byly zkoušeny nové tkaniny jako např. polypropylen, polyamidy nebo polyestery. 14
U nap-bond metody není na nažehlovací tkaninu nanesena souvislá vrstva adheziva, ale jednotlivé body. Adhezivum je nanášeno špachtlí na napnutý umělohmotný list s malými per foracemi (cca 1mm), který je položen na nažehlovací tkaninu. Adhezivum procházející skrz perforace tak vytváří na tkanině malé body. Po odstranění perforovaného listu dojde k vytvoření plochy pokryté malými body adheziva. Metoda Fabric-grid Tato metoda se vyvinula z nap-bond metody. Také zahrnuje připevnění nažehlovací tkaniny pomocí malých bodů adheziva. Řídké plátno je opatřeno filmem Bevy. Film je vytvořen rozpuštěním Bevy 371 ve white spiritu (v poměru 2:1 až 3:2). Směs je poté nanesena v tenké vrstvě na silikonový papír pomocí válečku nebo sprejovací pistolí. Po zaschnutí je film nažehlen na nové plátno, takže se adhezivum přichytí jen na nejsvrchnější vlákna tkaniny. Poté je film adheziva rozpuštěn horkovzdušnou pistolí. Adhezivum je přítomno pouze na vláknech tkaniny a na místech, kde došlo ke spojení. Zbylá místa zůstávají bez adheziva. Připravená tkanina je položena na zadní stranu malby, částečně zahřáta horkovzdušnou pistolí a zahřáté místo je přitlačeno rukou. Výhodou této metody je použití relativně nízkého tlaku, pouze dočasné zahřátí malby a malé množství adheziva. Nevýhodou je nepříliš velká stabilita tkaniny a nevhodnost použití pro těžce poškozenou textilní podložku. Rentoaláž za studena (Cold lining) Za účelem úplné eliminace tepla, které je často příčinou nepříznivých změn v barevné vrstvě, Mehra vyvinul řadu metod rentoaláže za studena s použitím akrylátových disperzí založených na emulzi kopolymeru metylmetakrylátu a etylakrylátu (Plextol B500). Disperze je zahuštěna přidáním hydroxyethylcelulózy (1-2 % Natrosolu), aby bylo dosaženo vhodné konzistence. Podle Mehry je tento typ rentoaláže vhodný pro moderní malby a pro malby, které nejsou citlivé na vlhkost. Po aplikaci adheziva je nažehlovací tkanina spolu s malbou umístěna na nízkotlakový perforovaný stůl a adhezivum je vysušeno proudem vzduchu. U maleb, které byly dříve nažehleny nebo konsolidovány voskovo-pryskyřičnou směsí, je Plextol B500 zahuštěn místo hydroxyethylcelulózou toluenem. Další postup je stejný. Malby, které nemohou být vůbec vystaveny vlhkosti, jsou spojeny s novým plátnem tak, že se po nanesení nechá Plextol B500 zaschnout a po hodině je nažehlovací plátno umístěno na nízkotlakový perforovaný stůl. Adhezivum je aktivováno sprejováním toluenem. Poté dojde k přiložení malby a nažehlení za pomocí proudu vzduchu a tlaku. Akrylátové disperze mohou být také sprejovány. K tomuto účelu se používá směs Plextolu D360 a D541, zahuštěných Rohagitem SD15, aby byla dosažena dostatečná síla stříkaného adheziva. Po zaschnutí je adhezivum aktivováno teplem nebo rozpouštědlem a malba je nažehlena pomocí tlaku např. ve vakuovém rámu. Heat-seal laminace s použitím akrylátových disperzí Tato metoda funguje na principu aktivace adheziva, které se stává lepivým, ale teplota není natolik vysoká, aby došlo k penetraci do nažehlovacího a originálního plátna. Během procesu jsou využívány termoplastické kvality určitých umělých pryskyřic a nažehlovacích směsí speciálně vyrobených pro tento typ rentoaláže. Pro tuto metodu jsou vhodné všechny termoplastické materiály. Vhodná adheziva zahrnují přípravky založené na polyakrylacetátu a polyvinylacetátu stejně jako na směsích umělých pryskyřic s mikrokrystalickým voskem (Beva 371). Tyto materiály se rozdělují na permanentní a dočasná hot-melt adheziva. Permanentní si zachovávají svojí lepivost i za pokojové teploty (Lascaux 360 HV, Plextol D360). Dočasná pak pak pouze v případě, 15
že jsou zahřáta (Lascaux 489 HV, Plextol D489, Beva 371). Hacke a Ketnath používal termín laminace pro nap-bond spojení mezi novou podložkou a originální malbou s použitím zahuštěných akrylátových disperzí, hlavně Plextolu D360, někdy také Plextolu D498 a Plextolu D541 s použitím nízkotlakového perforovaného stolu. Tři následující příklady ilustrují hlavní typy laminace. Příklad 1: Zahuštěná akrylátová disperze je aplikována v několika nátěrech s použitím malířského válečku přímo na laminační tkaninu (polyester nebo tradiční lněné plátno). Nátěr se nechá zaschnout. Síla celého systému záleží hlavně na síle a tuhosti laminační tkaniny. Adheziva používaná u této a dalších dvou metod jsou Plextol D360, Plextol D498 nebo směs obou. Aktivační teplota Plextolu D360 je okolo 42 ºC a Plextolu D498 55 ºC v závislosti na poměrech ve směsi. Sandwich se skládá z laminační tkaniny s vrstvou adheziva a malba nahoře je umístěna na podkladové vrstvě na horkovzdušném stole nebo vyhřívatelném perforovaném stole (překrytém polymerovou folií pokud se jedná o horkovzdušný stůl nebo bez zakrytí v případě perforovaného stolu) s působením tlaku od 20 do 50 mbar dokud není dosažena aktivační teplota. Po deseti minutách je teplo vypnuto a laminovaná malba se nechá vychládnout pod tlakem na pokojovou teplotu. Poté je laminační proces u konce. Adhezivum může být aktivováno místo tepla pomocí rozpouštědla. Příklad 2: Síla a pevnost laminace je vylepšena vložením fixní mezivrstvy. Laminační látka a adhezivum zůstávají stejné. Jako materiál pro mezivrstvu bývá obvykle používán papír do tiskárny nebo ostatní druhy papírů na bázi celulózy nebo papíry syntetické, které jsou chemicky stabilní a kompatibilní s ostatními materiály použitými pro laminaci. Mezivrstva je dříve než dojde k nanesení vrstvy adheziva přilepena k laminační tkanině. Často je použito jiné adhezivum než k pozdější laminaci. Užívá se např. kliho-škrobové adhezivum nebo polymerová disperze s vyšší aktivační teplotou než je použita během laminačního procesu. Zbývající část procedury je stejná jako u příkladu č. 1. Větší pevnosti může být dosaženo, pokud je mezivrstva připevněna k pevné podložce jako je např. list polymeru. Mezivrstva zároveň slouží jako rozdělující prvek v případě, že by musela být laminace v budoucnosti odstraněna. Příklad 3: Nanesením jedné nebo více vrstev akrylátové disperze na tenkou netkanou polyesterovou folii vzniká film zaschlého akrylátového adheziva. Vybraná tkanina by měla být inertní a neměla by reagovat při nanášení adheziva na vodní bázi. Aplikace je prováděna na silikonovém papíře, aby mohl být film adheziva snadno přenesen na laminační tkaninu. Laminační procedura sestává z umístění laminační tkaniny na horkovzdušný stůl nebo nízkotlakový perforovaný stůl, následuje umístění filmu adheziva jako mezivrstvy a poté dojde k přiložení malby. Zbývající kroky jsou stejné jako u příkladu 1. Tato metoda se nazývá loose mezivrstva, protože zahrnuje umístění suchého filmu akrylátového adheziva, který vytváří spojení mezi nažehlovací tkaninou a zadní stranou malby (může být použit i Beva film, který ale nicméně vyžaduje vyšší aktivační teplotu). Výsledný sandwich s použitím loose mezivrstvy není ale obvykle tolik pevný jako fixní mezivrstva. Závěr Vedle zmíněných zásahů v předchozích kapitolách existují malby, které vyžadují speciální přístup. To se týká obzvlášť maleb s velkými rozměry. Ty se nažehlují buď po částech na speciálně postavených zařízeních s tepelnými nebo rozpouštědlovými aktivačními systémy k vytvoření spojení. Zvláštními případy jsou dále malby s pečetěmi na zadní straně plátna nebo malby na plátně, které bylo sešito z více kusů a obsahuje tudíž ze zadní strany švy, jež vytváří nerovný povrch. 16
5. Materiály Nažehlovací tkaniny Pro rentoaláž jsou používány tkaniny ze lnu, konopí, hedvábí, syntetických vláken, směsí vláken a skelných vláken. Tyto materiály by měly být stabilní a odolávat působení znečištěného ovzduší a světla. Měly by být co nejvíc tuhé, aby nedocházelo k jejich povo lování, dále by měly mít dobré isotropické vlastnosti (tzn. aby se pohybovaly stejně ve všech směrech), měly by co nejméně reagovat na změny vlhkosti. Měly by se dobře propojit s vybraným adhezivem a mít vhodnou strukturu vláken. Plátno Plátno je termín používaný pro tkaninu ze lnu nebo konopí. Do 70. let 20. století to byl jediný materiál používaný pro rentoaláž. Každé nažehlovací plátno musí být nejprve vypráno a zbaveno nerovnoměrností. Bavlna Snadno ztrácí tvar, je vysoce hydroskopická, rapidně absorbuje vlhkost a pomalu ji ztrácí. Jako podložka pro malbu byla používána od 19. století. Hedvábí Hedvábná vlákna jsou získávána z kokonů larev bource morušového. Hedvábí bylo příležitostně používáno jako podložka pro malbu a užívá se i v nažehlovaní. Syntetická vlákna Jedná se o obecný termín používaný pro všechna vlákna produkována chemickou cestou. V porovnání s přírodními vlákny jsou odolnější proti roztržení a abrazi a mají lepší expanzivní kvality. Většina z nich se netrhá, mnohé jsou odolné proti vlhkosti, světlu, vlivům počasí, chemikáliím, plísním a hmyzu. Jako nažehlovací tkaniny mohou být použity: polyamidové tkaniny (Nylon, Perlon), polyakrylonitrilové tkaniny (Dralon, Orlon), polypropylenové tkaniny a polyesterové tkaniny (Diolen, Dacron, Trevira). Nejdůležitější z těchto materiálů jsou polyamidové tkaniny. Polyakrylonitrilové tkaniny byly poprvé zmíněny jako podložky v 60. letech 20. století. Byly používány čisté nebo např. ve směsi s bavlnou. Ve stejné době se objevují i polypropylenové tkaniny. Jsou elastické, nemačkají se a absorbují jen malé množství vlhkosti. Tkaniny ze skelného vlákna jsou materiály z minerálních vláken. Jsou odolné proti vlhkosti, světlu, hmyzu a plísním. Jsou dostupné v široké škále gramáže. Při použití s voskovo-pryskyřičnou směsí nebo Bevou zůstávají transparentní. Jejich nevýhodou je nevhodný vzhled a neschopnost roztažení se. V případě vytvoření boulí a promáčknutí je také není možné znovu vyrovnat. Při nažehlování dochází k tvorbě malých vzduchových bublin mezi novou tkaninou a starým plátnem, které vytvářejí rušivá neprůsvitná místa. Mezivrstvy Nacházejí se mezi nažehlovací tkaninou a originálním plátnem, pomáhají stabilizovat malbu podporou adheziva a zamezují projevení struktury nové tkaniny do malby. Mezivrstvy zahrnují papíry různých gramáží, hedvábný papír, Japonský papír, přírodní tkaniny, tenké syntetické tkaniny a flís. Flís se skládá z vrstev vláken smíchaných nesystematicky dohromady a stlačených za konstantního tlaku. Vyrábí se pouze ze syntetických vláken. Jako mezivrstvy se používají např. polyesterové, polypropylenové flíse a flíse ze skelného vlákna. Mezivrstva je z obou stran natřena adhezivem, umístěna mezi originální a nažehlovací podložku a, v závislosti 17
na použitém adhezivu, připevněna k oběma podložkám za současného působení tlaku nebo tepla. Materiály pro superstrukturu a substrukturu Tyto materiály chrání malbu během nažehlovacího procesu před tlakem, vlhkostí, rozpouštědly před přilepením a špínou. Folie jsou používány kvůli tlaku. Jako vystýlací materiál se používají plátěné nebo meltonové hadry, polyesterová plst pro lept, papír, měkký karton, gumové podložky, pěnové gumové rohože a polyuretanové desky. Jako absorpční materiál slouží lněné hadry, papír, savý papír, měkký karton. Pro kontrolu zvlhčování se používají Goretexové lamináty a jako separační vrstvy voskovaný papír, hostaphan a silikonový papír. Folie jsou tenké a flexibilní přírodní nebo syntetické materiály. Používají se jako separační vrstvy, jako tlak vytvářející překrytí horkovzdušného vakuového i nízkotlakového stolu nebo u vakuového rámu. Měly by být transparentní a odolné proti teplu. Mezi folie patří hostaphanové filmy (Melinex, v Americe Mylar a ve Francii Terphan), silikonové hostaphanové filmy, polyamidové filmy, latexové filmy a silikonový papír. Hostapahnový film se prodává v různé tloušťce, může být potažen silikonem z jedné nebo z obou stran, je transparentní, odolný proti teplu a rozpouštědlům. Polyamidové filmy jsou transparentní a elastické. Přizpůsobují se povrchu malby již za velmi nízké teploty. Silikonový papír je používán jako oddělující vrstva nebo jako podložka pro vytváření filmů adheziva. Latexové filmy se vyrábějí ze surové nebo umělé gumy a jsou používány jako tlak vytvářející materiál. Díky své elasticitě jsou vhodné pro nažehlování pastózních maleb. Nejsou příliš transparentní, při opakovaném zahřívání se stávají křehkými a reagují na vosk a nepolární rozpouštědla. Goretexový laminát se skládá z PTFE (polytetrafluoretylén) filmu, který je aplikován na polyesterovou plst. Umožňuje odpařování molekul vody, takže lze kontrolovat vlhkost citlivých maleb. Plátno se hodí pro rychlé odpařování vlhkosti u nažehlování s použitím adheziv na vodní bázi. Měkké kartony umožňují rovnoměrné odpařování vlhkosti a jsou schopné pojmout nepravidelnosti v plátně jako jsou uzlíky, zesílené nitě apod. Voskový papír je papír nasycený parafinovým voskem. Nepřijímá vodu a původně se používal jako oddělující vrstva při práci s voskovo-pryskyřičnou směsí. 6. Nářadí a vybavení Pro rentoaláž byla vyvinuta řada speciálního nářadí a vybavení jako žehličky, vřetenové lisy a hydraulické lisy. Od 50. let se pak používají speciální jehly, zahřívací zařízení (horké špachtle), horkovzdušné vakuové stoly a nízkotlakové stoly. Horké jehly Elektricky vyhřívané jehly se používají k naměkčování termoplastických adheziv nebo k urychlování procesu schnutí zahříváním adheziva na určitých místech. Jehlou jsou také spojovány nitě během opravování trhlin. Jsou také používány k upevňování uvolněné barevné vrstvy. V tomto případě je jehla doplněna silikonovým návlekem. Horké špachtle Jedná se o velké, elektricky vyhřívané kovové špachtle. Jejich teplota může být poměrně přesně regulovaná. Fungují na stejném principu jako jehly. Před vynálezem elektrických špachtlí se zahřátí dosahovalo ponořením do horké vody nebo zahřátím nad lihovým kahanem. První elektricky vyhřívaná špachtle byla představena ve 20. letech 20. století. Masová produkce začala v 50. letech. Teplota prvních zařízení nemohla být přesně nastavena. Horké špachtle jsou používány k aktivaci termoplastických adheziv a k vyrovnávání menších ploch malby. 18