OBRÁZKY Z CÍRKEVNÍCH DĚJIN

OBRÁZKY Z CÍRKEVNÍCH DĚJIN 1. část (Určeno pro vnitřní potřebu Církve adventistů s.d.)

Milé sestry, milí bratři, učitelé dětské sobotní školy. Dostáváte do rukou učebnici, která je určena pro starší žáky (třída C). Znát církevní dějiny je velmi užitečné, protože to také znamená uvědomovat si, jak Pán Bůh vedl svůj lid v biblických i pozdějších dobách. V našich církevních školách všude ve světě je předmět církevní dějiny pravidelně vyučován. V současné době máme množství pramenů a literatury k této problematice. Pro účely vyučování dětí a mládeže jsou vhodné zejména knihy Vítězství Boží lásky od E. G. Whiteové a Dějiny křesťanské církve od Štěpána Šoltésze (vydavatelství Kalich), které Vám mohou posloužit pro pečlivější přípravu a živé předávání látky. Celé církevní dějiny jsou zpracovány do tří čtvrtletí. Nyní dostáváte do rukou první část Obrázků z církevních dějin. Modlíme se, aby byla Vám i mladým lidem k hojnému užitku a radosti. Pokládáme za užitečné zařadit ke každé lekci myšlenku z Bible, biblický obraz nebo komentář, aby bylo zřejmé, že Bůh Bible je stále Pánem svého lidu a přivede jej v pravý čas k sobě. VLB = Vítězství lásky Boží (E. G. Whiteová) DKC = Dějiny křesťanské církve (Štěpán Šoltész) SA = Skutky apoštolů (E. G. Whiteová)

1. ZAČÁTKY ŠÍŘENÍ KŘESŤANSTVÍ Verš k zapamatování: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,19-20) Ve slavnostní rozlučkové řeči na Olivové hoře Ježíš řekl svým učedníkům: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. (Mk 16,15) Učedníci se možná nedůvěřivě ptali: Jak se to může stát? Nejsme přece nijak významní lidé, bude nás vůbec někdo poslouchat? Ježíš je ovšem povzbudil, když dodal: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. ( ) A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,18.20) Kristus se ve svých učednících nezklamal, protože brzy po letnicích začali jeho výzvu uskutečňovat. Během několika desetiletí zvěstovali první křesťané evangelium v celém tehdy známém kulturním světě. V době učedníků byla římská říše velmi rozsáhlá a pokrývala oblasti od Španělska po řeku Eufrat, od pouště Sahary a Egypta až k Dunaji a Rýnu; vláda římského císaře sahala až hluboko do Anglie a dokonce i na germánská území, odkud však byla říšská vojska vytlačena Arminiem, náčelníkem kmene Cherusků, který Římany porazil roku 9 v bitvě v Teutoburském lese. Brzy se v této obrovské říši začalo mluvit o mesiáši, Božím Synu. Po sto padesáti letech od Kristova nanebevstoupení byla země naplněna evangeliem. Kolem roku 170 se již můžeme setkat s rozvinutou církví v oblastech kolem Eufratu. V Egyptě byla střediskem křesťanství Alexandrie, odkud se dobrá zpráva o Boží záchraně šířila do středního a horního Egypta. Pavel zakládal křesťanské sbory v Malé Asii a Řecku, z těchto oblastí potom křesťanství pronikalo dále na západ do Říma a do Španělska. Římští křesťané z Malé Asie nesli evangelium do Francie. Kolem roku 185 byla římská města na Rýně a Mosele již křesťanská. V Kartágu se kolem roku 250 konalo velké shromáždění, kterého se účastnilo osmdesát sedm severoafrických biskupů. Křesťanství se v té době šířilo nejen v nižších vrstvách obyvatelstva, ale také v zámožných kruzích a vznešených rodinách. Rychlé šíření křesťanství dokládá výrok církevního otce Tertuliána, kterým kolem roku 200 na adresu Římanů pronesl tato slova: My jsme tu teprve od včerejška, a přece jsme již zaplnili vaše území, města, ostrovy, pevnosti, svobodná města, shromáždění rad, dokonce vojenské tábory, cechy, dekurie (1), palác, senát, fórum. (2) Jen chrám jsme vám nechali. Z odstupem času můžeme žasnout, jak rychle křesťanství zvítězilo. Ale stejně jako rolník hnojí a orá pole dříve, než zaseje, musel být také tento svět připraven přijmout semínka evangelia. Římská říše sice byla jednotným státem, ale žilo v ní mnoho různých národů a ras. Křesťanští misionáři a kazatelé proto mohli přicházet k mnoha národům, aniž byli omezováni hranicemi mezi zeměmi. Rozuměli však obyvatelé Malé Asie, Egypta nebo Španělska tomu, co jim bylo zvěstováno? Víme, že dnes musí misionáři

věnovat mnoho času tomu, aby se naučili řeč národa nebo kmene, k němuž jsou posláni. Tento problém apoštol Pavel, učedníci nebo jiní kazatelé neměli, protože v celé římské říši lidé rozuměli řečtině (tzv. koiné). Mnozí také dovedli číst řecky psaný Nový zákon. Síť silnic s pevným podkladem z kamení a malty spojovala jednotlivé provincie. Půl metru vysoké milníky na okrajích silnic informovaly o vzdálenosti mezi jednotlivými městy. V Římě se pak všechny silnice sbíhaly u zlatého milníku. Po těchto silnicích cestovali římští kupci s výměnným zbožím do Arábie, Indie nebo až do močálovitých hlubokých lesů Germánie. Na celém území říše platily stejné peníze. Po takových silnicích pochodovala vycvičená vojska římských legií, které střežily hranice a chránily římské občany před nájezdy nepřátel a lupičů. A tyto silnice používali také křesťanští putovní kazatelé na svých obtížných misijních cestách. Římská říše tehdy žila v míru. Loďstvo vyčistilo moře od pirátů. Obchodní lodě vozily do Říma zboží z Egypta, Španělska a Řecka. Světový obchod vzkvétal. Jestliže se některému římskému občanu stalo bezpráví, obrátil se na soud, kde se mu dostalo jeho práva. Také křesťanští kazatelé se dovolávali římského práva, jako například apoštol Pavel, když se odvolal k římskému císaři. (Sk 16,37.38; 22,25-30; 25,10-12) A přesto v této mohutné, právně zajištěné, mírové říši vládla velká duchovní bída. Každý národ a každá rasa se modlily k jiným bohům. Egypťané uctívali boha slunce Osirise dlouhými průvody, během kterých za hluku klapaček přenášeli modly. Podle egyptské pověsti byl Osiris zabit svým lstivým a zákeřným božským bratrem, ale vstal z mrtvých, aby vládl říši mrtvých. Každý Egypťan věděl, že po smrti bude přiveden před Osirise, který ho bude soudit. V Persii, v Malé Asii i v ostatních pohraničních oblastech uctívali hlavně muži boha slunce Mithru. Věřili, že křtem krví býka (v Mithrově kultu božstvo obnovuje řád světa obětí kosmického býka) budou očištěni od svých hříchů. V posvátné hostině, při níž jedli chléb a víno, hledali účastníci Mithrových mystérií spojení se svým bohem. K poctě slunci a bohu Mithrovi slavili uctívači tohoto boha neděli. (3) Řekové uctívali mnoho bohů, kteří podle jejich příběhů žili na Olympu (hora v Řecku). V nádherných chrámech jim každý den přinášeli oběti. Nad všemi těmito bohy Římanů však stál jeden, kterého uctívali všichni císař v Římě. Při hlučných slavnostech mu jako vyjádření pocty pálili kadidlo na krásně zdobených oltářích. Dokonce ho nazývali bohem a spasitelem světa. Přesto se v hledajících srdcích pohanů často vynořovala otázka: Může snad člověk, nedokonalý císař, být bohem celé římské říše i celého světa? Nevládne spíše nad všemi lidmi neviditelný, neznámý bůh, kterého jsme ještě nepoznali? V Athénách našel apoštol Pavel oltář, který byl postavený právě tomuto neznámému Bohu. (Sk 17,22-31) Přemýšliví lidé různých národů římské říše toužili po všemohoucím Bohu, Otci na nebi, který se sklání ke každému člověku. O tomto Bohu kázali křesťanští kazatelé, kteří na svých cestách od města k městu zažívali různé obtíže. Ti, kdo je poslouchali, nesli jejich zprávu zase dál. Živý obchodní ruch způsobil, že se zpráva o Ježíši Kristu rychle šířila. Ale možná nejsilnějším dojmem působil slušný (morální) způsob života těch, kteří se stali křesťany. Život těchto lidí se natolik změnil, že ostatní je nadšeně následovali.

Byla to slavná doba, vítězný běh evangelia, jak to ztvárnil apoštol Jan ve Zjevení symbolem bílého jezdce. (Zj 6,2) Prvotní církev zářila svou radostnou prací, svou opravdovostí, svým nadšením i trpělivostí. (Zj 2,2.3) Poznámky: (1) Dekurie je skupina deseti mužů, kteří vyřizovali správní záležitosti v římském vojsku a ve státě. (2) Fórum je římské tržiště a soudní dvůr. (3) Náboženství Mithrovo slavilo každý den planetu, kterou se řídil den, a neděli jako den slunce slavilo nejvýše. (Achelis, Křesťanství v prvních třech stoletích, Lipsko 1912, sv. I, str. 116) Kontrolní otázky: Které výhody měli první křesťané při hlásání evangelia v římské říši? Které podstatné rysy byly přeneseny z pohanství do křesťanského náboženství? Po čem toužili mnozí římští pohané? Jak můžeš použít pro náš úkol následující texty: Mt 13,31.32; Mk 4,26-29? Pomocná četba: DKC (str. 18-21; 28.29) SA (str. 388-394)

2. PRONÁSLEDOVÁNÍ KŘESŤANŮ Verš k zapamatování: Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. (Zj 2,10) Příbuzní a sousedé křesťanů si brzy začali všímat jejich odlišnosti od většiny společnosti. Ježíšovým následovníkům příliš nezáleželo na okázalých šatech a drahých špercích, neúčastnili se bujarých oslav, nepřitahovala je povrchní masová zábava v římském cirku nebo divadle, zato svou práci vykonávali svědomitěji a poctivěji než ostatní. V jejich rodinách nebylo slyšet nadávky, státu poctivě platili daně a zachovávali římské zákony. Mezi sebou křesťané žili jako jedna rodina, starali se o vdovy, sirotky a nemocné, navštěvovali vězně, finančně podporovali chudé křesťanské sbory. Jejich láska vyzařovala do okolí, byli příkladem mnoha lidem, a přesto se s nimi zacházelo jako se zločinci. Několik desítek let byl život Kristových následovníků v nebezpečí. V létě roku 64 vypukl v Římě velký požár, který zničil větší část města. Ze žhářství byl podezříván císař Nero, který se už dlouho chtěl proslavit tím, že vybuduje nový Řím. Nero však ze založení požáru obvinil křesťany a mnohé z nich nechal mučit. Ve svém parku postavil kříže, na ně pověsil smolou natřené křesťany a zapálil je. Jiní křesťané byli zašiti pod kůži dravých zvířat a pak roztrháni psy. Kolem takto mučených, sténajících a umírajících lidí se Nero projížděl na svém voze. V této době byl podle tradice apoštol Petr ukřižován hlavou dolů a apoštol Pavel sťat. O něco později zakázal římský císař křesťanství. Kdo přesto zůstal křesťanem, musel počítat se smrtí. V roce 115 byl biskup Ignác z Antiochie v okovech zavlečen do Říma a předhozen divokým šelmám. Když se jako zajatec plavil na lodi do hlavního města, napsal římskému sboru: Sděluji vám všem, že rád umírám pro Boha. O čtyřicet let později vypátrali římští vojáci Ignácova přítele biskupa Polykarpa ze Smyrny, který ještě slyšel kázat apoštola Jana. Nebojácný starý muž nabídnul vojákům jídlo a pití a celou dobu se hlasitě modlil, takže někteří z přítomných vojáků byli dojati a litovali, že přišli zajmout tak výjimečného muže. Když později vstoupili ozbrojenci s Polykarpem do arény, kde měl být popraven, římský místodržitel jej vyzval: Zapři Krista a proklínej ho! Polykarpos mu odpověděl: Osmdesát šest let mu sloužím a on mi nikdy nezpůsobil zármutek. Jak bych se mohl rouhat svému Králi a Vykupiteli? Ani výhrůžky dravou zvěří a ohněm nezměnily Polykarpův odvážný postoj. Běsnící dav nakonec přinesl dřevo, postavil hranici a biskupa na ní upálil. Mučedník Polykarpos umíral s chvalozpěvem na rtech. Justin Mučedník byl původem vzdělaný pohan z Palestiny, který mnoho let hledal pravého Boha. Jednoho dne, když se procházel na břehu moře, mu jeden starý křesťan řekl o Bibli. Justinus ji začal číst a stal se křesťanem. Potom mnoho let, oblečený v bílém plášti, kázal evangelium v Palestině, Egyptě, Malé Asii a v Římě. Dokonce napsal dlouhý dopis, ve kterém seznamoval s křesťanstvím samotného císaře. Kolem roku 165 jej císař nechal popravit mečem.

O deset let později vypuklo pronásledován v Lyonu, během něhož byly krutě umučeny desítky křesťanů. Jednou z nich byla služka Blandýna, kterou římští vojáci položili na rozžhavený rošt, potom předhodili rozzuřenému býkovi a nakonec sťali mečem. Blandýna však až do konce trpělivě a radostně vyznávala: Jsem křesťanka! V následujících desetiletích pronásledování poněkud ustalo, ale potom se opět rozšířilo. Za účast na bohoslužbě hrozil trest smrti, mnoho duchovních bylo usmrceno, společensky významní stoupenci Ježíše Krista přicházeli o svůj majetek. Za vlády císařů Diokleciána a Galeria dosáhlo stíhání křesťanů svého vrcholu a mnozí byli opět krutě mučeni. Prameny například uvádějí, že jeden císařský sluha byl zbičován tak silně, že mu byly vidět kosti. Potom mu jeho trýznitelé nalili do ran ocet, posypali je solí a pomalu jej opékali na rožni. Věznice byly přeplněny křesťany a pro skutečné zločince v nich mnohdy nezbývalo místo. Až na smrtelné posteli vydal císař Galerius dekret k ukončení pronásledování. Proč vlastně byli křesťané pronásledováni? Snad proto, že se bouřili proti říši? Mnozí s tímto názorem souhlasili, protože křesťané neuctívali císaře jako boha tak jako ostatní římští občané, neobětovali mu kadidlo, ani se neklaněli jeho obrazu. Takové jednání se považovalo za protistátní zločin. Pravda však byla taková, že křesťané věřili, že nejvyšší úcta náleží pouze Hospodinu (1) (2M 20,3); vyznávali, že jejich král Ježíš Kristus brzy opět přijde, aby soudil svět. Proto byli podezříváni, že na místo císaře chtějí dosadit svého krále a zničit římskou říši. Mezi lidmi kolovaly pomluvy o křesťanských bohoslužbách, které se vinou pronásledování musely konat tajně. Tvrdilo se o křesťanech, že zabíjejí malé děti, pijí jejich krev, uctívají oslí hlavu, praktikují kouzla a jiné špatné věci. Když se v říši stalo nějaké neštěstí, zemi postihly záplavy, neúroda, mor nebo hlad, mohli za to křesťané prý se nemodlili k bohům, kteří se nyní mstí a stíhají zemi pohromami. Přesto se křesťanství nejen udrželo, ale sbory dokonce rostly. Nad životem zkroušených křesťanů bylo zářícím písmem napsáno: Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. (Zj 2,10) Poznámky: (1) Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (2M 20,3) Kontrolní otázky: Proč se zdá pronásledování křesťanů nepochopitelné? Z jakých důvodů byli křesťané pronásledováni? Jaký vliv mělo pronásledování na církev? Napiš jména zmíněných mučedníků. Na mapě římské říše označ uvedená místa. Vyprávěj o pronásledování za císaře Nera a snaž se vžít do situace pronásledovaného křesťana. Vyprávěj o Polykarpově smrti, jako bys ty sám byl vojákem, který ho přišel zajmout a potom viděl, jak umírá. Pomocná četba: VLB (str. 30-36) DKC (str. 22-24)

3. JAK SE KŘESTANSTVÍ V ŘÍMSKÉ ŘÍŠI STALO UZNÁVANÝM NÁBOŽENSTVÍM Verš k zapamatování: Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. (L 20,25) I tři sta let po Ježíšově smrti se mnoho chudých i bohatých občanů ve městech, na venkově i v nejodlehlejších částech říše stávalo Kristovými následovníky. Římští císaři většinou považovali křesťanství za stát ve státě a doufali, že je vyhladí stále krutějším pronásledováním. Překvapivě však mělo pronásledování opačný efekt: čím více mučedníků trpělo, tím více se křesťanství šířilo. Císař Konstantin proto zvolil jinou cestu. Římská říše se za jeho vlády již jen velmi těžce řídila a stále těžší bylo udržet mnoho národů a kmenů jako součásti jednoho celku. Křesťané, kteří tak statečně vyznávali svou víru, byli roztroušeni po celé říši mezi všemi národy. Konstantin uvažoval takto: když uznám náboženství křesťanů, pak je nepochybně získám na svou stranu; a co když je jejich Bůh nakonec přece jen opravdový a skutečný? A tak se křesťanství začalo stávat státním náboženstvím. Krvavé popravy už unavovaly nejen katy, ale týraných křesťanů se zastávalo stále více pohanů, především sám císař Konstantin. Rozlehlé římské říši tehdy ovládali čtyři císařové, přičemž se velice snadno mohlo stát, že nebudou vládnout spolu, ale proti sobě. Na severozápadě vládl Konstantin, v Itálii a v Africe Maxentius, Konstantinův nepřítel, který krutě zacházel s křesťany. Konstantin nečekal, až jej Maxentius napadne, ale sám v roce 312 vtrhl se svým vojskem do Itálie. Své vítězství neměl vůbec jisté. Vypráví se, že se mu před bitvou na nebi zjevil kříž s nápisem: V tomto znamení zvítězíš! Konstantin proto umístil symbol kříže na štíty vojáků i na prapory a zaútočil na Maxentia poblíže Říma. Bitva skončila Konstantinovým vítězstvím. Maxentius zahynul ve vlnách Tibery jako farao v rákosovém moři. Avšak Konstantin, druhý a šťastnější Mojžíš, vybojoval křesťanům svobodu a přivedl je do zaslíbené země (1). Spolu s císařem, který vládl východní říši, vydal Konstantin roku 313 v Miláně zákon, který Ježíšovým stoupencům zajišťoval svobodu vyznání. Křesťané dostávali zpět svůj majetek i budovy k setkávání. Císař vydával další nařízení, která církev nejen chránila, ale dokonce jí poskytovala výhody. Duchovní nemuseli platit daně, stát podporoval sbory a kostely, tresty ukřižováním a pohanské domácí oběti byly zakázány a v celé říši zákon nařizoval svěcení neděle. (2) Také Konstantin se krátce před svou smrtí nechal pokřtít, nicméně jeho život příliš neodpovídal Ježíšovým výzvám nechal usmrtit svého nejstaršího syna, svou druhou manželku a některé své přátele. I přesto jej mnoho biskupů oslavovalo jako Konstantina Velikého. Jiní jej však zavrhovali jako pokrytce, který křesťanství pouze využil k záchraně nejednotné říše. Křesťanství v té době přijímalo mnoho neobrácených pohanů, pokrytců a prospěchářů, kteří doufali, že budou dosazeni na lepší posty v úřadech. Křesťanské kostely se plnily při nádherně připravených bohoslužbách, zatímco pohanské chrámy navštěvovalo stále méně a méně lidí. Křesťanství stále více a více hrozilo nebezpečí zesvětštění. Jestliže mnozí křesťané považovali pronásledování za

čas soužení, po němž má Kristus opět přijít, aby svůj lid vysvobodil (Mt 24,21.22.29.30), pak nyní mylně věřili, že Konstantinovou velkolepou podporou církve se uskutečnilo Boží království na zemi. Také Konstantinovi synové podporovali křesťanství a za přinášení pohanských obětí hrozili trestem smrti. V této době se narodil Julián, syn Konstantinova nevlastního bratra. Juliánova matka zemřela několik dní po porodu, proto ho Konstantinův syn vychoval na svém dvoře v křesťanské víře. Juliánův otec, nejstarší bratr a ostatní mužští členové rodiny byli zavražděni, pravděpodobně na rozkaz Konstantinových synů. Julián byl sice křesťanem, ale pokrytecké křesťanství na dvoře ho odpuzovalo. Přestože bylo zakázáno číst pohanské knihy, sám si některé opatřil a brzy se stal tajným pohanem. Veřejně se sice zúčastňoval bohoslužeb, ale tajně snil o tom, že kdyby se stal císařem, opět by zavedl uctívání pohanských bohů. A jeho čas opravdu přišel. Julián byl velice oblíbený jako vojevůdce na Rýně a roku 361 jej vojsko zvolilo císařem. Julián souhlasil a vytáhl se svou armádou do Konstantinopole sesadit císaře. Během tažení jej však zastihla zpráva, že císař zemřel. Jeho čas nastal. Julián sice vládl jen několik roků (3), ale v této krátké době odstranil křesťany ze státních úřadů, stavěl pohanské chrámy, zrušil daňové úlevy pro křesťanské duchovní. Místy opět docházelo ke krvavým srážkám mezi pohany a křesťany. Pohanským kněžím, kterých nebylo mnoho, dával peníze, aby se stejně jako křesťané starali o nemocné, chudé a staré. Kněží si ale peníze nechávali pro sebe. Julián pořádal velkolepé pohanské slavnosti, ale navštěvovalo je jen málo lidí. Císařovy sny z mládí se rozplynuly. Chtěl bojovat proti křesťanství a vyhladit je, avšak místo toho musel bojovat proti Peršanům a v bitvě byl smrtelně zraněn. Když umíral, prý zvolal: Tak přece jsi zvítězil, Galilejský! (4) Po Juliánově smrti začalo římské pohanství velmi rychle upadat. Císař Theodosius Veliký roku 380 nařídil, že všichni římští poddaní se musí stát křesťany, a o rok později zakázal přestupovat na pohanství. Křesťanství se za podpory císařské vlády stalo státním náboženstvím. Poznámky: (1) Tyto biblické pojmy použil ve svých církevních dějinách Konstantinův současník Eusebius. (2) Konstantinův nedělní zákon ze 7. března 321: Všichni soudci a obyvatelé měst, také provozující živnosti, mají odpočívat ve ctihodný den slunce. Avšak venkované smějí svobodně a bez překážky konat svou polní práci, poněvadž se často stává, že v žádný jiný den nemohou tak vhodně svěřit brázdám obilí a révu důlkům, aby se využilo příležitosti pohody, kterou poskytla Boží prozřetelnost v tak krátké pídi času. (3) Julián vládl v letech 361 363. (4) Mínil Ježíše z Nazaretu.

Kontrolní otázky: Proč nechtěl Konstantin pronásledovat křesťany? Které úlevy poskytl Konstantin křesťanům? Která nebezpečí se skrývala v Konstantinových opatřeních? Zamysli se nad Konstantinovým rozpolceným charakterem. Co podnítilo Juliána bojovat proti křesťanství? Jaký význam má rok 380 pro křesťanství? Pomocná četba: VLB (str. 37-44) DKC (str. 28-32)

4. KŘESŤANSTVÍ SE STÁVÁ STÁTNÍ CÍRKVÍ Verš k zapamatování: A kdo závodí, nedostane cenu, nezávodí-li podle pravidel. (2Tm 2,5) Už apoštol Pavel varoval své spolupracovníky, členy církve i starší (biskupy) v Efezu: I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Buďte proto bdělí a pamatujte (Sk 20,17.28-31) Falešní učitelé usilující o rozkol v církvi se tu a tam objevovali i v těžkých časech pronásledování, avšak biskupové proti nim bojovali a vylučovali je ze společenství. Katolická církev tvrdila: Kdo nepřísluší ke katolické církvi, nemůže být spasen. (Označení katolická církev původně znamenalo všeobecně rozšířená církev, od slova katholikos = všeobecný.) Pro někoho je možná obtížně představitelné, že by do této velké církve mohlo proniknout učení, které neodpovídá Bibli, nicméně státní, tj. katolická církev se již v mnoha ohledech lišila od společenství prvních křesťanů (Zj 2,12-17). V čele sboru prvokřesťanské církve stál starší neboli presbyter, později také nazývaný kněz. Diakoni pomáhali knězi při bohoslužbách, ale hlavně měli na starosti chudé a nemocné členy církve, které navštěvovali a podporovali. Když ve městě vzniklo více sborů, byl vyčleněn jeden hlavní vedoucí nazývaný presbyter nebo také biskup. Kolem biskupa se však postupně soustřeďovala stále větší moc, takže dle svého uvážení přijímal a vylučoval členy církve, vedl bohoslužby a konal křty, vysvěcoval a ustanovoval kněze pro jejich úřad a byl považován za strážce věrouky. Kdo neposlouchal biskupa, nemohl být spasen. Duchovního bylo možno poznat už podle zevnějšku nosil dlouhý oděv a na hlavě měl dohola ostříhaný kruh (později nazývaný tonsura). Místo kněze nebo biskupa bylo velice dobře placené a nebylo pro ně třeba žádné zvláštní vzdělání, a tak se stávalo, že tato místa zastávali ne vždy ti nejlepší a nejvhodnější křesťané. V době pronásledování byla bohoslužba velmi jednoduchá. Křesťané se scházeli v domech, které byly zařízeny a upraveny pro společné setkávání. Byly to místnosti bez oltářů a bez obrazů. V době pronásledování se bohoslužby konaly na osamělých místech, občas i v noci. Ještě dnes můžeme v Římě navštívit podzemní chodby katakomby, kde křesťané střídavě zpívali a četli Bibli a kde také pochovávali své mrtvé. Když pronásledování přestalo, církev za podpory císařů začala stavět velké kostely a oltáře. Členové církve se shromažďovali každý týden v neděli a kromě toho o nově zavedených svátcích, jako byly vánoce, velikonoce a letnice. Stále méně křesťanů četlo Bibli, kázali z ní jen kněží při bohoslužbách. Vyvrcholením bohoslužeb se stávalo slavení eucharistie. Kdo vstoupil do kostela, pokřižoval se, tj. položil ruce křížem přes prsa, poklonil se a políbil práh nebo vchodové dveře. Potom si návštěvník umyl ruce a přistoupil k jednomu z obrazů, které představovaly mučednickou nebo biblickou událost, často také Krista, některého z apoštolů nebo Marii s malým Ježíšem. Křesťané uctívali obrazy, protože věřili v jejich zázračnou moc, pálili kadidlo, zapalovali svíčky a stále více se soustřeďovali na samotná gesta a obřady.

Přibývalo kostelů, kde se uctívaly kosti nebo oděv mučedníků, někdy i nástroje, kterými byli umučeni. Legendy říkají, že matka císaře Konstantina dokonce nalezla při odklízení hrobů v Jeruzalémě Kristův kříž, který se stal brzy předmětem uctívání. Křesťanství se stávalo náboženstvím vnějších forem a symbolů. Mnoho křesťanů už nebylo možné odlišit od pohanů. Církevní otec Chrysostom (zemřel roku 407) k této smutné skutečnosti poznamenal: Jakmile někdo začne milovat Boha, opovrhne světskou slávou, neoplácí urážky, netouží po bohatství nebo pozemském štěstí, ale věrně kráčí za Kristem, musí počítat s tím, že nejen pohané jej nazvou potřeštěným, nýbrž což je daleko smutnější, protože i v církvi mnozí spí a nechtějí se probudit také od křesťanů si musí vyslechnout: Co tě to jen napadlo! (1) Společensky dobře postavení křesťané milovali blahobyt, zážitky a radovánky. Většina z nich raději navštěvovala divadlo a závody vozů než bohoslužby. Kněží si užívali života a bylo mezi nimi mnoho svárů. Z jejich způsobu života i slov se vytrácel duch prvotní církve. Někteří křesťané na tento neutěšený stav reagovali odchodem do ústraní, kde chtěli o samotě žít opravdovým křesťanským životem. Jedním z prvním mnichů byl Antonius (Antonín), který pocházel se zámožné egyptské rodiny. Po smrti svých rodičů se musel starat o značný majetek a také opatrovat svou malou sestru. Jednoho dne slyšel v kostele příběh o bohatém mládenci. Osloven Ježíšovým příběhem prodal svůj majetek, svou sestru dal na vychování do ústavu pro dívky a začal žít jako poustevník. Později odešel do opuštěné tvrze, kde byl vyhledáván jako svatý. Podle legend také konal zázraky. Brzy Antonína mnozí následovali. Stále více poustevníků přicházelo do skal egyptské pouště. Některé možná lákalo nicnedělání, jiné snad ctižádost být považováni za svaté, mnohým však nelze upírat upřímné odhodlání žít podle Kristových slov. Mnoho Antonínových následovníků nakonec zjistilo, že takový život není pro ně, někteří naopak zůstali a společně bydleli, pracovali a modlili se. A tak mohl vzniknout na jednom z ostrovů řeky Nilu první mužský klášter a krátce nato také klášter, v němž byly pouze ženy. Mnich Benedikt z Nursie přinesl poustevnický život do Itálie. Na Monte Cassino u Neapole založil roku 529 první benediktinský klášter. Od každého mnicha žádal tři sliby. Kdo byl přijat do kláštera, musel odevzdat celý svůj majetek, slíbit poslušnost opatovi (představenému kláštera) a zavázet se, že zůstane svobodný. Podle pravidla modli se a pracuj (ora et labora) byl den nejen rozdělen na čas modlitby a čas práce, ale modlitba se měla stávat životem a život modlitbou. Třebaže mnišství není nikde v bibli výslovně nařízeno a v něčem neodpovídá Ježíšovým výzvám, je třeba pokorně uznat a ocenit, že mnoho mnichů a poustevníků to se svým životem myslelo (a myslí) opravdově a velice vážně. Můžeme říci, že i když navenek se oficiální církev těšila velké vážnosti, její povaha byla často velmi vzdálena tomu, co učil a svým životem potvrzoval Ježíš Kristus se svými učedníky.

Poznámky: (1) Preuschen, Církevní dějiny pro křesťanské rodiny, Reutlingen 1905, str. 123. Kontrolní otázky: Co původně znamenalo označení katolická církev? Kdo byl nazýván biskupem? Která práva a povinnosti měl biskup? Popiš, jak vypadaly bohoslužby v době pronásledování a jak ve státní církvi? Kdo to byl Antonius (Antonín)? Které požadavky kladl Benedikt z Nursie na své mnichy? Pomocná četba: DKC (str. 28.33.49.50)

5. SPORY O KŘESŤANSKÉ UČENÍ Verš k zapamatování: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,1-3.14) Město Nikáj v Malé Asii (dnešní Turecko) se stalo v roce 325 svědkem významné události. Přes tři sta biskupů z celé římské říše se zde sešlo na církevním sněmu (tzv. První nikajský koncil), který svolal sám císař Konstantin I. Veliký. Biskupové jej přivítali vestoje. Když dal císař znamení, aby se posadili, tváře všech zúčastněných napjatě očekávaly, co se bude dít. Proč císař svolal tak veliké zasedání? Hlavním a vlastně jediným bodem prvního ekumenického sněmu byl spor dvou mužů ohledně pojetí osoby Ježíše Krista. První z nich, Arius, hubený a vysoký muž v nejlepších letech, byl knězem v Alexandrii. Laskavým a přesvědčivým způsobem získával mnoho lidí pro své názory, že pouze Bůh Otec je věčný a nestvořený, zatímco Ježíš Kristus byl Otcem zplozen a stvořen jako První vznešené stvoření a až postupně se stal dobrým a svatým jako Bůh Otec. Toto učení, které Arius také zbásnil, se z Egypta rychle rozšířilo do Palestiny, Sýrie a postupně na celý východ říše. Proti Ariovi nejen na sněmu, ale po celý svůj vystupoval jiný muž z Alexandrie, diakon Atanáš (Athanasius), který zdůrazňoval Kristovo božství. Spor obou mužů brzy zasáhl celé křesťanství a hrozilo rozdělení církve. To byl důvod, proč Konstantin, který se obával o jednotu říše, svolal všechny biskupy do Nikáje na první církevní sněm (koncil). Učení o Ježíši Kristu jako stvořené bytosti bylo v Nikáji odsouzeno a Arius byl zbaven svého úřadu. Ariovi stoupenci však nepřestali působit na císaře, který Atanáše vyhnal z Egypta. Útočiště našel v německém Trevíru. Byl to Atanášovo první (305 307) z jeho celkem pěti vyhnanství. Před svou smrtí se ještě mohl vrátit do svého úřadu. Zemřel roku 373 ve věku sedmdesáti tří let. Boj obou křesťanských směrů trval však ještě dlouho. V době zmítané těmito spory se na severu Afriky (v dnešním Alžírsku) narodil chlapec Augustin. Jeho otec byl prchlivý pohanský důstojník, matka byla opravdová, přívětivá a obětavá křesťanka, která s láskou vyprávěla mladému Augustinovi o Ježíši Kristu a křesťanském životě. Augustin však vzdoroval a odmítal křest. Chtěl se stát řečníkem, jako velmi mladý odešel studovat do Kartága, kde se mu velmi dařilo a stal se pro své úspěchy pyšný. Své matce Monice však působil starosti především nezkrotným a nezřízeným způsobem života. Když jednou líčila svému biskupovi, jaký strach má o svého syna, těšil ji slovy: Syn, za nějž bylo prolito tolik slz, se nemůže ztratit. Jednoho dne Augustin odjel i přes varování své matky do velkoměsta Říma, dokonce se s ní ani nerozloučil. Usadil se v hlavním městě jako vyhlášený učitel řečnictví a dál vedl život, na jaký byl zvyklý. Za nějaký čas odešel do Milána na nové místo učitele rétoriky.

V Miláně se setkal s nejvýznamnějším italským biskupem Ambrožem, který byl známý nejen jako dobrý kazatel, ale také pro svou odvahu a pevný charakter. Když chtěl svého času císař Theodosius po válečném masakru, který nařídil v Soluni, slavit Večeři Páně v Ambrožově kostele, biskup mu ji odpíral tak dlouho, dokud se císař nekál a nelitoval svého jednání. Císař si Ambrože pro jeho odvahu velmi vážil a svou úctu k němu vyjádřil slovy: Nalezl jsem muže, který mi řekl pravdu. Je to Ambrož. Nikdo není tak hoden být biskupem jako on. Promluvy charakterního a odvážného biskupa poslouchal také Augustin. Zpočátku jen proto, aby se naučil umění Amrožových proslovů. Postupně však obsah Ambrožových kázání přibližoval Augustina ke křesťanství. Nemravným způsobem života však Augustin klesal stále hlouběji a hlouběji. Jednou jej navštívil krajan z Afriky a vypravoval mu o jednoduchém, ale přísném životě mnicha Antonína a o tom, kolik chce žít podle jeho příkladu. Na Augustina to velmi zapůsobilo. Vstal, vešel do vedlejší zahrady, kde plakal a bojoval se svým hříchem. Náhle si povšiml opakovaných slov: Vezmi a čti, která dětským hlasem doléhala do zahrady z ulice. Augustin vztáhnul ta slova na sebe, otevřel list Římanům a tam četl: Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním. (Ř 13,13.14) Ta slova jsou pro mě, řekl si a od té chvíle se díky Boží milosti stával jiným člověkem. V tichu venkovského statku poblíž Milána se modlitbou a čtením Písma připravoval na nový život. Největší přání jeho matky Moniky se splnilo, když se na Velikonoce roku 387 dal pokřtít biskupem Ambrožem. O několik let později se Augustin stal biskupem ve městě Hippo Regius v severní Africe. V roce 409 přicestoval z Anglie do Říma vzdělaný a asketický učitel jménem Pelagius. Nikdy nepoznal, jaké trápení může působit hříšný způsob života, nikdy neklesl tak hluboko jako Augustin. Snad také proto nikdy silně nepotřeboval Boží milost. Pelagia trápilo, že křesťané v Římě nežijí tak šlechetně a svatě jako Ježíš Kristus a apoštolové. Proto jim kázal: Nemusíte hřešit. Člověk dokáže velmi dobře žít bez hříchu a je od přirozenosti dobrý. Proti šířícím se Pelagiovým názorům vystoupil Augustin, který naopak tvrdil, že člověk je od svého narození zatížen hříchem a jen Bůh jej změnit k dobrému. (Ř 7,15-25) Protože spor pokračoval, byl v roce 418 svolán sněm do Kartága, kde bylo Pelagiovo učení prohlášeno za bludné. Nicméně ještě dlouho po smrti Augustina i Pelagia se křesťané na Západě přeli, zda je člověk od přirozenosti dobrý, nebo zlý. Spory církev vysilovaly a v mnohém poškodily, ale především zastínily radostné a pokojné poselství Ježíše Krista. Kontrolní otázky: O co se přeli křesťané na Západě a o co na Východě? Jak se jmenovali významní představitelé západní a východní církve? O kterých názorech (herezích) jsme se zmiňovali? Pomocná četba: DKC (str. 31-35)

6. JAK GÓTOVÉ DOSTALI PRVNÍ BIBLI Verš k zapamatování: Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. (J 5,39) Ke konci krutého pronásledování křesťanů obývali rovinu jižně od Karpat v dnešním Rumunsku Gótové. Žili z toho, co jim dával chov dobytka, les a lov. Z vyprávění svých prarodičů však věděli, že dříve jejich předkové žili v hlubokých hvozdech a rovinách na pravém břehu dolního toku Visly blízko Baltského moře. Nepřátelští sousedé, hlad, ale také jejich záliba v putování způsobili, že se v 2. století začali přesouvat na jihovýchod směrem k Dunaji. Večer u ohně si vyprávěli o posvátných hájích, kde uctívali své mocné bohy a přinášeli jím oběti. Slýchali o bohu polí a domů, který se ve svém voze taženém kozly žene v bouři po obloze jako vichřice, shazuje na zem své zkázonosné kladivo a z očí mu vycházejí blesky. Vyprávěli si o bohu, kterým jim přinášel vítězství v bojích, o jednookém bohu větru, o duchu zemřelých, který se za bouřlivých podzimních a zimních nocí s družinou duchů divoce prohání lesy. Jejich srdce se pozvedala vzhůru k nebeskému hradu, kde bohové sídlili a kam bojovné panny odnášely jejich otce padlé v krvavých bojích. V nebeském hradu nyní jejich předkové seděli u dlouhých stolů, jedli, pili a vyprávěli si o svých bohatýrských činech ve válce a na lovu. Odtamtud se otec všech bohů díval na všechny lidi a jednou za čas se v modrošedém plášti a s kloboukem na hlavě vydal na pouť po zemi, kde jej poznávali jen největší hrdinové, moudré ženy, trpaslíci, víly a obři. V hradu bohů vedle boha otce tiše vládla jeho žena, která chránila domy a opatrovala studny s dušemi ještě nenarozených dětí. Odhodlání k boji se zračilo v očích mužů pokaždé, když si vyprávěli o budoucí poslední kruté bitvě bohů s obry, která měla přinést soumrak bohů jejich zánik. Když táborové ohně kolem dohořely a kolem gótských obydlí se rozprostřela jasná a mlčenlivá hvězdná noc, v srdci nejednoho Góta vyvstávala otázka: Přišli s námi sem, do nového domova také naši bohové? Zde v cizí zemi je potřebovali o to více, ale ještě více toužili po jediném věčném Bohu, který všemu vládne. A zatím tam na druhé straně hranice, v římské říši, křesťané takového Boha hlásali. Mezi Góty žil jeden kazatel, snad poloviční Gót, který však nebyl světlovlasý a modrooký jako oni, ale měl tmavé oči i vlasy jako Řekové. Vyprávělo se o něm, že během válečných gótských výprav byli jeho předkové uneseni na pobřeží Černého moře. Nyní však žil s nimi a všichni jej dobře znali. Jmenoval se Wulfila (malý vlk). Kromě toho, že byl jako většina Gótů zkušeným pastevcem, byl také velice vzdělaný. Kromě gótštiny ovládal latinu a řečtinu. Když Wulfila Gótům vyprávěl o Ježíši Kristu a jeho učednících, o tom, jaké zázraky Ježíš konal a co učil, viseli mu na rtech a jejich srdce zahořela pro křesťanství. Nedokázali si představit, že by něco z toho, co Wulfila říká, nebyla pravda. A přece byly Wulfilovy názory mylné. V dobách sporů mezi Ariem a Atanášem (vzpomeň si na minulou kapitolu) kázal ariánské učení a v pozdějších letech byl dokonce vysvěcen na ariánského biskupa. Zároveň však byl opravdovým křesťanem a získal pro Ježíše mnoho Gótů, takže se pohanský náčelník západních Gótů (Vizigótů)

Athanarich začal obávat, že všechny západní gótské kmeny přijmou křesťanství. Athanarich proto na Vizigóty zaútočil a pronásledoval je tak tvrdě, že Wulfila a jeho stoupenci museli odejít za Dunaj do dnešního Bulharska. V nové vlasti mohli žít podle své víry. Wulfilu však stále častěji trápila otázka, zda Gótové zůstanou křesťany i po jeho smrti. Napadlo jej, že Gótové by mohli zůstat věrní Ježíši Kristu, když jim daruje Bibli, která kdysi i jej přivedla ke křesťanství. Nikdo z Gótů však neuměl číst, a i kdyby to někdo uměl, stejně by Bibli nerozuměl, protože byla napsána v řečtině. Wulfila se proto rozhodl, že svým Gótům Bibli přeloží do jejich jazyka. Wulfilu však čekalo mnoho překážek. Dnes se nám zdá samozřejmé, že z dvaceti šesti písmen abecedy dokážeme sestavit všechna slova. Ale Gótové ještě abecedu neměli, znali pouze jednotlivé znaky nazývané runy. Kombinací run a řeckých písmen Wulfila nejprve sestavil gótskou abecedu a potom začal s překladem Bible. Výsledkem tohoto nadlidského úsilí byl Gótský překlad bible. Ještě dnes můžeme její část vidět v muzeu ve švédské Uppsale (tzv. Codex Argenteus, neboli Stříbrná Bible je ruční přepis ze 6. století obsahující Wulfilův překlad ze 4. století). Athanarich ještě jednou napadl Vizigóty a dokonce roku 378 u Adrianopole bojoval s římským císařem, který křesťanské Vizigóty chránil. V roce 383 Wulfila umírá, ale jeho překlad Bible působil dál o několik desítek let později se ze všech Vizigótů stávají křesťané. Na svém dlouhém putování prošli balkánskými zeměmi, Itálií, jižní Francií a nakonec ve Španělsku založili svou říši. Vizigóti zůstali ariány a teprve kolem roku 585 přijali katolickou víru. Jejich vlivem se však již dříve arianismus donesl Ostrogótům, Burgundům, Vandalům, Langobardům a Herulům. Kontrolní otázky: Proč západní Gótové (Vizigóti) nemohli zůstat v ústí Visly? Stručně popis gótské náboženství (mytologii). Kdo byl Wulfila a jaké učení hlásal? Jaký význam měl Wulfila pro Góty? Nakresli tažení Gótů do mapy. Na dějepisné mapě vyhledej ostatní ariánské kmeny. Pomocná četba: DKC (str. 36.37)

7. VZNIK PAPEŽSTVÍ Verš k zapamatování: Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. (J 14,6) Z důvodu lepší organizace života církve ustanovovali apoštolové ve městech jako vedoucí sborů tzv. starší. (Tt 1,5) Po smrti apoštolů získávali starší stále větší vliv. Ve městech s více sbory byl zvolen jeden hlavní starší biskup. O něco později v hlavních městech jednotlivých provincií získal biskup právo dozírat na biskupy pod sebou a stal se z něj arcibiskup. (1) Arcibiskupové v Římě, Konstantinopoli, Antiochii, Jeruzalémě a Alexandrii se dožadovali výjimečné vážnosti jako tzv. patriarchové. A z těchto pěti arcibiskupů patriarchů se ještě důležitějšího postavení domáhal římský biskup, později nazývaný papež. Proč vzniklo papežství zrovna v Římě? Řím byl světové hlavní město a měl vynikající pověst. Když roku 330 císař Konstantin Veliký přestěhoval (2) své vladařské sídlo z Říma do Konstantinopole, byl římský biskup nejváženější osobou na Západě. V Římě byl velký sbor, který byl už v době apoštolů známý svou štědrostí a ochotou pomáhat. (Ř 1,8) Podle tradice v Římě zemřeli apoštolové Petr a Pavel mučednickou smrtí. Také někteří římští biskupové zaplatili během pronásledování za své přesvědčení životem. Kromě toho biskupové v Římě tvrdili, že Petr měl výsadní postavení mezi apoštoly. (3) A jelikož Petr římský sbor založil, měli by také římští biskupové jakožto jeho nástupci mít lepší postavení než ostatní. (4) Ke konci pronásledování křesťanů již měl římský biskup moc nad italskými a severoafrickými biskupy a zasahoval coby Petrův nástupce v roli smírčího soudce do jejich náboženských sporů. Když se roku 395 římská říše rozdělila na západní a východní, vypukl spor mezi biskupy v Římě a Konstantinopoli, hlavních městech obou říší. Na církevním sněmu v Konstantinopoli roku 381 sice všichni přítomní biskupové rozhodli, že biskup z Konstantinopole by měl mít větší autoritu než biskup z Říma, nicméně římský biskup se stále dožadoval důležitějšího postavení. V příštích dvou stoletích zasedli na římský biskupský stolec (5) dva muži, kteří stáli u počátků papežské moci: Lev I. (440 461) a Řehoř I. (590 604). Lev I. ve svých kázáních, která se nám dochovala, zdůrazňoval, že je Petrovým nástupcem a následníkem, a proto má výjimečné postavení mezi ostatními biskupy. Na základě tohoto přesvědčení sesadil nejvlivnějšího francouzského biskupa a na jeho místo dosadil nového. Důrazně zasahoval do života zanedbané severoafrické církve, patriarchovi v Konstantinopoli hrozil klatbou. (6) Do hlavního města východní říše poslal svého vyslance, který měl císaři tlumočit papežovy názory a rady. (7) Pověsti říkají, že se choval jako zkušený vladař: roku 452 vyšel se dvěma císařskými vyslanci naproti hunskému králi Attilovi, který vpadl do horní Itálie, a přiměl jej k odchodu. Svým rázným vystoupením roku 455 údajně odradil krále Vandalů Geisericha před zničením Říma. Když v roce 476 zanikla západořímská říše, byl římský biskup pokládán za samozřejmého nástupce císaře.

Řehoř I. pokračoval v církevní politice Lva I. V jeho osobě dosedl na papežský stolec první mnich. Řehoř I. upevnil katolicismus mezi Franky v dnešní Francii a Vizigóty ve Španělsku, přinesl katolické učení Langobardům na severu Itálie, poslal první mnichy k Anglosasům na britské ostrovy. Řehoř znovu oživil starý spor o prvenství mezi římským a konstantinopolským biskupem. Patriarcha Jan IV. Konstantinopolský, nazývaný též Jan Postník, začal jako první pro sebe používat titul všeobecný (ekumenický) patriarcha. Řehoř si na takové počínání stěžoval u východořímského císaře a označil tuto opovážlivost za protikřesťanskou. Sám sebe přitom ve falešné pokoře nazýval sluhou Božích služebníků. Za několik desetiletí se římský biskup prohlásil za všeobecného papeže. Tímto byly položeny základy pro budoucí papežství, jehož moc a vliv v příštích staletích stoupaly. Poznámky: (1) Původně nazývaný metropolitní biskup, tj. biskup v hlavním městě; hlavní město se řecky řekne metropolis. (2) Tehdy se toto město nazývalo Byzanc. Teprve později dostalo po Konstantinovi jméno Konstantinopol, tj. město Konstantinovo. (3) Odvolávali se přitom na místa v bibli jako Mt 16,16-19 a J 21,15-17. Podle toho měl být Petr skálou, na které je vystavěna církev. Měl mít v církvi nejvyšší moc, dokonce být zástupcem Kristovým. Jak je to s výsadním postavením apoštola Petra? Kristus sice již při prvním setkání s Petrem v něm viděl budoucí skálu muže (Kefas, J 1,42). Cenil si jeho zvláštních schopností, které ho předurčovaly stát se duchovním pastýřem (L 22,32), ale to ho jako člověka nepovyšovalo na skálu, na níž chtěl Kristus založit svou církev. Písmo jmenuje spíše jen Krista jako skálu a úhelný kámen (1K 10,4; Ef 2,20; 1K 3,11; Ř 9,33). Petr však jako první apoštol poznal v této skále Syna Božího. Takové vyznání se stalo i do budoucna základem Boží církve. Pověření do církve lidi přijímat, nebo je z církve vylučovat (Mt 18,15-20; 1K 5,12.13) Kristus udělil nejen Petrovi, ale i ostatním apoštolům (J 20,22.23). Vznětlivý Petr se sice často tlačil vpřed a býval mluvčím apoštolů. Ale byl snad proto nejvyšším apoštolem? Když se učedníci přeli, kdo je mezi nimi nejvyšší, Ježíš je varoval před ctižádostí a panovačností a začal mluvit o službě a pokoře (Mt 20,20-28; 23,8-12). Když se Jidáš Iškariotský sebevraždou vyloučil ze skupiny učedníků, určil nového apoštola nikoliv Petr, ale los (Sk 1,16-26). Stejně tak všech dvanáct apoštolů společně volilo první diakony. (Sk 6,2-7). Na shromáždění apoštolů v Jeruzalémě nepředsedal Petr, ale vyjadřoval své názory jako Jakub a ostatní (Sk 15,7-21). Pavel dokonce Petra v Antiochii pokáral (Ga 2,11-14). (4) Když katolická církev tvrdí, že Petr v Římě založil sbor a tam byl přibližně čtvrtstoletí od roku 43 biskupem, lze to jen obtížně dát do souvislostí s jeho vystoupením na shromáždění apoštolů v Jeruzalémě kolem roku 50 nebo s jeho návštěvou Antiochie (Ga 2,11-14). Pavel se ve svém listě Římanům nezmiňuje o Petrovi ani slovem, ačkoli v 16. kapitole dává pozdravovat celou řadu členů římského sboru. Když Pavel přišel do Říma, šla mu naproti skupina křesťanů, ale ani tehdy mezi nimi není jmenován Petr (Sk 28,13-16). Sbor v Římě byl

podobně jako jiné sbory založen ve vší tichosti, snad na základě svědectví cizinců z Říma, kteří byli svědky kázání o letnicích (Sk 2,10). (5) V Římě však v pátém století seděli na biskupském stolci muži, kteří rozuměli znamením doby a dovedli je využít. Římská církev záludně zaujala místo římské světové říše; v římské církvi nalezlo západní císařství své skutečné pokračování; nezaniklo, jen se proměnilo. (Harnack, Podstata křesťanství, Lipsko 1902, str. 157) (6) Vyřknout klatbu znamená někoho z církve vyloučit. (7) Papežský vyslanec u vlády má titul nuncius. Kontrolní otázky: Jak došlo ke vzniku úřadu patriarchy? Jak můžeme vysvětlit vznik papežství? Jakým způsobem založili papežství Lev I. a Řehoř I.? Pomocná četba: DKC (str. 40-43)