ODAN OBRAZOVÁ DOKUMENTACE ARCHEOLOGICKÝCH NALEZIŠŤ Fotografie v archeologické památkové péči Mgr. Pavel Stabrava Mgr. Petr Vachůt Mgr. Pavel Vavřín Brno Opava 2003
Obsah 1. Úvod... 3 2. Podmínky fotografování a kompozice... 4 2.1. Kompozice... 4 2.2. Jak na různé typy lokalit... 9 2.2.1. Lokality bez terénních příznaků... 9 2.2.2. Lokality s dochovanými terénními příznaky (povrchovými strukturami).. 9 2.2.3. Architektura (kostely, hrady, tvrze apod.)... 11 2.3. Kdy fotit... 12 2.3.1. Roční doba... 12 2.3.2. Denní doba... 12 2.3.3. Počasí... 13 3. Technika snímání... 14 3.1. Fotografické přístroje Čím fotit?... 14 3.1.1. Těla kinofilmových zrcadlovek... 14 3.1.2. Objektivy... 14 3.2. Fotografické příslušenství... 18 3.2.1. Stativ... 18 3.2.2. Fotografické filtry... 18 3.2.3. Ostatní příslušenství... 21 3.3. Fotografické materiály Na co fotit?... 23 3.3.1. Negativní barevné materiály... 23 3.3.2. Negativní černobílé materiály... 23 3.3.3. Inverzní barevné materiály... 24 3.4. Skladování a archivace fotografických materiálů... 26 3.4.1. Skladování... 26 3.4.2. Evidence materiálu... 26 3.5. Digitální fotoaparáty... 27 4. Letecká dokumentace archeologických lokalit... 29 4.1. Pozemní fáze přípravy na leteckou dokumentaci.... 29 4.2. Letová fáze vlastní dokumentace... 32 5. Závěr... 35 Obrazové přílohy... 36 2
1. Úvod Obrazová dokumentace archeologických nalezišť představuje jeden ze základních pilířů současné praxe archeologické památkové péče a procesu archeologického poznání. Obrazové záznamy zachycující aktuální vzhled lokality se jeví jako jedinečné a nenahraditelné prameny, které umožní zachovat informace o prostorovém kontextu zaniklých nebo silně pozměněných archeologických lokalit. Zatímco obrazové záznamy se staly běžnou součástí dokumentace destruktivních terénních výzkumů, není dodnes běžné systematické pořizování rozsáhlejších souborů obrazových záznamů doposud známých území s archeologickými nálezy. Předkládaná metodika se snaží sumarizovat zkušenosti z projektu ODAN (Obrazová dokumentace archeologických nalezišť), který řešil možnosti pořizování nových obrazových záznamů a shromažďování údajů o již vytvořených obrazových záznamech archeologických lokalit v návaznosti na komplexní informační systémy evidence území s archeologickými nálezy (zejména SAS ČR). V úvodu je nezbytné si ujasnit základní pojem obrazový záznam (dále OZ). Tímto výrazem rozumíme zejména fotografie a videozáznamy v celé šíři jejich formátů či nosných médií. Dalším úkolem je vymezit záběr metodického pokynu jak už bylo naznačeno v předchozím odstavci, v projektu ODAN byl rozpracován způsob dokumentování archeologických lokalit jako celku a nebyl tedy řešen způsob pořizování OZ při terénních archeologických výzkumech, tzn. obrazová dokumentace jednotlivých prozkoumaných ploch, objektů atd. Celá metodika není (ani nemůže být) manuálem zachycujícím všechna úskalí fotografické praxe; soustředili jsme se zejména na základní přehled teorie kompozice OZ, popsání praktických zkušeností získaných při pořizování OZ v různých podmínkách a seznámení s nejběžněji používanou fotografickou technikou. 3
2. Podmínky fotografování a kompozice V této kapitole jsou shrnuty jednak obecné zásady (komponování různých typů snímků, roční a denní doba, počasí, fotografické stanoviště) a dále jsou popsána specifika fotografování různých typových lokalit (rovinné lokality, hradiska, tvrziště, kostely etc.). 2.1. Kompozice O fotografické kompozici existuje nepřeberné množství literatury. Jakkoliv nelze ani u dokumentační fotografie pro potřeby archeologie pominout estetické hledisko, hlavní principy budou poněkud odlišné. V první řadě půjde o přehledně podanou informaci o archeologickém nalezišti či objektu s ním souvisejícím. Důležité je přinést informaci o tom, jak toto naleziště vypadá, jak je velké, jaké je jeho umístění v terénu, jak je vnitřně členěno, jaké jsou jeho vazby na okolní prostředí je potřeba mít vždy na paměti, že vazby archeologického naleziště na okolní prostředí (ať už je toto prostředí přírodním nebo urbanizovaným prostorem) jsou specifickým informačním zdrojem, který by neměl být úmyslně potlačován. Komponování dokumentační fotografie se pochopitelně odvíjí zejména od typu zobrazovaného naleziště (viz dále přehled). Je pochopitelné, že jiný přístup bude vyžadovat prostý krajinářský záběr prehistorického sídliště bez dochovaných povrchových stop, než snímek složitě strukturované hradní zříceniny, či v hustém lese ukrytých reliktů zaniklé středověké osady, tvrziště nebo mohylníku. Je možné stanovit několik základních typů záběrů: A. celkový pohled na archeologickou lokalitu, pokud možno z optimálního stanoviště to je takové stanoviště, ze kterého jsou viditelné všechny důležité prvky jeho struktury a rovněž by měly být patrné vazby naleziště k okolí. Aby bylo možné zachytit lokalitu v kontextu okolní krajiny, popř. reliéf terénu, tak je v naprosté většině případů nutno vyhledat vyvýšené stanoviště, nejlépe několik set metrů od samotné lokality. Nejlepších výsledků zpravidla dosáhneme, pokud úhel, který svírá osa fotoaparátu s vodorovnou rovinou, je v rozmezí 5-10º. Obr.1-2. Příklady snímků exponovaných z optimálního stanoviště. další příklady U některých lokalit (zejména ve více zvlněné krajině) postačí i menší nadhled (ostřejší úhel osy fotoaparátu k vodorovné rovině) a to zejména v případech, kdy fotografujeme z protisvahu. 4
Obr. 5-6 Příklady snímků exponovaných z optimálního stanoviště v protisvahu. Protože jen u relativně malého počtu archeologických lokalit lze dosáhnout optimálního stanoviště, je často vhodné pořídit více záběrů z různých stanovišť, dokud kombinace snímků neposkytne potřebný stupeň dokumentárnosti. Více různých úhlů pohledu je potřebné využívat zejména u složitě strukturovaných lokalit. Nejsnazší metodou pro nalezení optimálního stanoviště je s pomocí podrobné mapy 1 vyhledat vhodný kopec poblíž dokumentované lokality, samozřejmě tak, aby na výsledném snímku nepřekážel jiný kopec nebo vysoká vegetace (např. alej stromů). Obtížně řešitelná je situace v rozsáhlých rovinatých oblastech. Krajním řešením je použití stožárů vedení vysokého napětí, stožárů osvětlení u železničních stanic, blízkých budov etc. Pro případ, že se v oblasti nenacházejí žádná vhodná vyvýšená stanoviště nebo stanoviště dostupná mají jen nepatrné převýšení nad fotografovanou lokalitou, platí pravidlo, že každý výškový metr, který získáme, zlepší dokumentační schopnost výsledného snímku 2 obr. 7a - 8b. Ovšem i přílišné převýšení může hodnotě OZ uškodit. Za optimální je nutno považovat převýšení 30-200 m nad lokalitou v závislosti na vzdálenosti od ní (viz výše o úhlu osy fotoaparátu) a profilaci terénu. Přílišný nadhled (příliš tupý úhel fotografování vzhledem k vodorovné rovině) může vést k horší čitelnosti terénu a obtížím při identifikaci lokality v nezvykle zobrazené krajině (zejména pro osobu, která nemá s podobnými snímky zkušenosti). Takových případů je ale v praxi poměrně málo obr. 9-10. Důležitá je i vhodná vzdálenost od lokality. Za optimální považujeme vzdálenost 200-600 m podle velikosti plochy lokality a celkových poměrů v krajině. Znovu opakujeme, že je vhodné (pokud to okolnosti jen trochu dovolují), pořídit více záběrů z různých světových stran. Zejména tam, kde nelze dosáhnout optimálního stanoviště (což je ve většině případů), kombinace více úhlů pohledu výrazně zvyšuje dokumentační možnosti. Také je nanejvýš vhodné do OZ zakomponovat i charakteristické krajinné prvky (zejména stavby včetně komunikací), jinak může snadno vzniknout obtížně identifikovatelný OZ. Je vhodné se vyvarovat zejména následujících chyb: - příliš velká vzdálenost od lokality, která nutí k použití silných teleobjektivů a tím k naprostému "zploštění" perspektivy výsledného OZ. Za maximální ohniskovou vzdálenost, kterou lze pro daný účel ještě použít je 200 mm pro detail lokality a 120-150 mm pro celkový záběr v kontextu krajiny. Optimum je 50 3 mm. 1 Nejlépe se pro daný účel jeví mapové listy základního mapování ČR v měřítku 1:10 000. 2 Pomoci může i střecha automobilu pozor na možné poškození! 3 Všechny hodnoty ohniskové vzdálenosti jsou uváděny pro kinofilm. 5
Obr. 11-12. Příklady zploštění perspektivy. - fotografování při velké oblačnosti, které vede k obtížné čitelnosti reliéfu terénu obr. 13a-b - fotografování v pravé poledne za slunečného dne (v létě; na jaře a na podzim slunce v našich zeměpisných šířkách není nikdy příliš vysoko), protože světlo je v tuto dobu příliš tvrdé a na snímcích se špatně prokreslují i jen mírně zastíněné partie. V osvětlených plochách pak je na maximum potlačena plasticita terénu, protože drobné terénní nerovnosti nevytvářejí stíny. - fotografování v protisvětle, které také vede k obtížné čitelnosti reliéfu terénu a navíc představuje riziko vzniku vnitřních odrazů v objektivu, které se projevují světlými skvrnami na snímku Obr. 14-15. Příklady snímků pořízených v protisvětle. - fotografovat krajinu bez jakýchkoliv orientačních bodů. Pokud to terén dovolí, je potřeba zachytit současně k lokalitou i orientační bod (stačí alespoň pozemní komunikace), který umožní pozdější identifikaci a vztažení k podrobným mapám obr. 16 Vzhledem k rozlišovací schopnosti nejčastěji používaného kinofilmu je vhodné pořizovat vždy dva snímky ze stejného stanoviště: jeden, který zachycuje lokalitu v kontextu okolní krajiny a samotná plocha lokality v takovém případě zabírá třeba jen 20-30 % plochy snímku, případně (pokud jde o lokalitu o velmi malé ploše) vypadá na výsledném snímku jen jako bod a druhý, který zachycuje především lokalitu samotnou a ta pak představuje cca 60-80 % plochy snímku. Pokud se na celkovém záběru vyskytuje více lokalit, můžeme pořídit detail každé z nich. 6
Obr. 18a-b. Příklad celkového záběru lokality s okolím a detailnější záběr na plochu lokality. další příklady Výše naznačené poznatky vedou logicky k úvahám o použití leteckého snímkování. Hlavní překážkou v této oblasti je obtížná dosažitelnost dostatečné nízké hladiny letu. To vede k tomu, že letecké snímky nemusejí být vždy lepší než snímky pořízené ze země, pokud bylo dosaženo optimálního stanoviště. Obr. 19a-b. Táž lokalita na pozemní a letecké fotografii. další příklady (obr. 20a-b; 25a-d) V případech, kdy fotografování ze země nesplňuje ani základní požadavky, je letecká fotografie jediným prostředkem k dosažení uspokojivých výsledků (k letecké fotografii viz dále). B. dílčí celek zachycuje pouze část z lokality (významné pouze u strukturovaných lokalit a architektury např. akropole pravěkého hradiska) C. detail významné pouze u lokalit s dochovanými terénními příznaky (povrchová stopa usedlosti v zaniklé středověké osadě, tvar hradebního příkopu, val hradiště, část městské fortifikace apod.) obr. 21. Na kompozici je nutné myslet ještě před započetím vlastního pořizování OZ. Čas a dobu záběru je nutné plánovat. Není totiž vůbec jedno, zda je snímek pořizován za ranního oparu, poledního letního úpalu či za pozdního odpoledne v zasněžené krajině. Každý jednotlivý typ archeologické lokality vyžaduje specifický přístup. Důležitou roli hraje její umístění v terénu, vegetační kryt na ní samé či v jejím okolí nebo poloha vůči 7
světovým stranám to je velmi důležité s ohledem na pozici slunce jakožto světelného zdroje v exteriéru a tím i orientaci stínů. Stín má v dokumentační fotografii jak kladný, tak i záporný účinek. Kladný zejména tehdy, když potřebujeme zdůraznit plasticitu objektu, záporný, když pohltí jeho detaily, čímž sníží informativní a někdy též estetickou hodnotu záběru. Přímé letní světlo je tvrdé, snímky pořízené v něm jsou kontrastní, s ostrými přechody mezi osvětlenými a zastíněnými plochami, které bývají málo prokreslené. Proto někdy potřebujeme světlo rozptýlené (tzv. "měkké" např. při fotografování v lese), které sníží kontrast a tak "zprůhlední" stíny v tom případě musíme vyčkat na oblačnost. Nemusí být zrovna úplně zataženo, stačí mrak, který na několik minut překryje sluneční kotouč. 8
2.2. Jak na různé typy lokalit Pro potřeby obrazové dokumentace jsou jednotlivé "klasické" typy archeologických lokalit rozděleny na několik skupin, pro které lze stanovit podobnou metodiku práce. Lze rozlišit tři hlavní skupiny lokalit: - lokality bez terénních příznaků vzor "pole" tedy různá nížinná sídliště, plochá pohřebiště, etc. - lokality s terénními příznaky tvrziště, mohylníky, hradiště s valy etc. - architektura kostely, tvrze, hrady etc. 2.2.1. Lokality bez terénních příznaků Tato skupina v sobě spojuje několik typů lokalit, které se z čistě archeologického hlediska dost odlišují. Jde o většinu sídlišť (nížinná i výšinná sídliště), plochých pohřebišť, dokladů osídlení (sběry) či místa ojedinělých nálezů, etc. Tomuto typu je nutno věnovat zvýšenou pozornost, protože jde o drtivou většinu dokumentovaných lokalit. Z metodického hlediska jde ve většině případů těchto lokalit o zdánlivě nejméně náročné obrazové záznamy. Ve skutečnosti bývá zpravidla poměrně náročné splnit výše uvedené požadavky a to z důvodu nedostatku vhodných stanovišť pro pořízení OZ. Tyto lokality nelze dokumentovat jinak než jako velké celky a proto je potřeba výběru stanoviště věnovat maximální pozornost. Vyhledávání vyvýšené polohy je obvykle klíčovým úkolem. Velmi důležité je také do kompozice snímku zahrnout vhodné orientační body. V opačném případě by pouhé záběry polních tratí či jiných omezených výseků krajiny postrádaly informační hodnotu a byly lehce vzájemně zaměnitelné. Nadhled je zapotřebí i v případě, kdy samotná lokalita tvoří krajinnou dominantu (hradiska, výšinná sídliště). Zde lze ovšem pořídit i snímek ze stanoviště níže položeného a tím dokumentovat převýšení lokality nad úroveň okolního terénu obr. 22. Obtížným úkolem je dokumentace lokalit na místě vytěžených dobývacích prostorů hornin či nerostů. Jde zpravidla o jámy různých tvarů a rozměrů, které nelze často odpovídajícím způsobem dokumentovat ani při použití extrémně širokoúhlých objektivů obr. 23. Pak je vhodné pořídit snímek tak, aby zachycoval alespoň část stěn odtěženého prostoru obr. 24. Specifickým případem jsou pravěká sídliště vyskytující se v intravilánech sídel současných. V tomto případě je vhodné nasnímat část ulice či blok domů nebo jiné místo, na kterém byly zachyceny stopy pravěkého či časně historického osídlení. 2.2.2. Lokality s dochovanými terénními příznaky (povrchovými strukturami) U těchto lokalit můžeme zpravidla využít nejméně dvou základních druhů záběrů, tj. celek a detail. Někdy je účelné samostatně zdokumentovat i tzv. dílčí celek (viz výše). Pro celkové záběry platí totéž jako pro lokality bez terénních příznaků. Jako detaily snímáme takové struktury, které jsou pro daný typ lokality charakteristické a které blíže osvětlují její jednotlivé funkce. U multifunkčních lokalit pořizujeme detailů více. Vedle povrchových struktur výrazných a v terénu dobře viditelných se však vyskytují i takové, které jsou na samé hranici rozlišitelnosti. Typickým příkladem bývají denudované náspy mohyl, půdorysy staveb v ZSV, plužiny, sejpy aj. Právě u těchto lokalit je velmi důležitá plánovitá příprava k jejich obrazové dokumentaci a volba optimálních podmínek. 9
U málo v terénu zřetelných objektů můžeme s úspěchem využít světelných podmínek zdůrazňujících jejich plasticitu. Fotografujeme tedy co nejdříve po ranním východu slunce, kdy jsou vrhané stíny nejvýraznější nebo při západu slunce, kdy je situace analogická. Hradiska Některé charakteristiky těchto lokalit jsou podobné jako u tvrzišť hradiska se často nacházejí v lese, kde je celkové zachycení terénních příznaků téměř vyloučeno. Jako příklad předkládáme několik pozemních fotografií v kontrastu se stejnou lokalitou dokumentovanou letecky. Je zde názorně demonstrováno, že běžné fotografie nevypovídají o celku ani zlomek toho, co jediná letecká fotografie. Obr. 25a-d. Táž lokalita na pozemní a letecké fotografii Tvrziště Zde je zpravidla problémem, že nelze získat dostatečný odstup tvrziště jsou většinou situována v zástavbě nebo v lese obr. 26. Na snímku pak lze tak nanejvýš rozlišit val nebo plochu tvrziště. Pokud je navíc samotná plocha tvrziště porostlá vegetací, nemusí mít OZ žádnou dokumentační hodnotu obr. 27. I zde je nutné uvažovat o zásadním významu letecké fotografie v případě poměrně malého útvaru, jakým je tvrziště, je ale ještě znásoben problém s dostatečně nízkou výškou letu. Mohylníky Platí to, co bylo uvedeno o málo zřetelných objektech. Mohylové náspy je výhodné fotografovat co nejdříve po ranním východu slunce, kdy jsou jednotlivými náspy vržené stíny nejvýraznější. Analogická situace nastává při západu slunce. Protože nejčastěji nacházíme 10
dochované mohyly či celé mohylníky v lesních porostech, je vhodné (jedná-li se o porosty listnaté) vyčkat s jejich dokumentací na podzimní či zimní období, kdy je celá lokalita přehlednější a panují zde lepší světelné podmínky. Výhodné může být fotografování málo zřetelných náspů či prohlubní v počínajícím předjaří, kdy zbytky sněhu na severních stranách náspů či stěn prohlubní rovněž zdůrazňují plasticitu terénu. 2.2.3. Architektura (kostely, hrady, tvrze apod.) Fotografování architektury je zásadním způsobem ovlivněno skutečností, že sama většinou stojí v zástavbě, která znemožňuje dostatečný odstup od fotografovaného objektu. Je nutno používat širokoúhlých až ultraširokoúhlých objektivů, a to nezbytně vede ke značné deformaci perspektivy výsledného snímku, ve skutečnosti paralelní linie stavby se sbíhají a stavba padá dozadu obr. 28. Je proto nanejvýš vhodné používat speciálních objektivů, které umožňují vysunutí mimo běžnou optickou osu tak, aby nedocházelo ke zkreslení vertikálních linií. Tyto speciální objektivy umožňující tzv. restituci linií ovšem rozhodně nejsou běžnou výbavou většiny archeologických pracovišť a práce s nimi vyžaduje zkušeného fotografa. Výhodná je tzv. nárožní perspektiva, tj. snímáme objekt tak, abychom zachytili nejen průčelí budovy, ale i její boční stěnu. Pokud je to možné, pořizujeme nejen snímky samotného objektu, ale i této architektury ve vazbě na okolní terén (možné jen, pokud je v okolí dostatečně vysoký kopec nebo rozhledna). Obtížná je dokumentace severní strany stavby, protože se nám v takovém případě negativně projevuje vliv protisvětla (viz dále) nejjednodušší řešení je počkat na oblačné počasí. V případě pořizování OZ architektury je ideální nasnímat stavbu ze všech stran, samozřejmě pokud to dovolí okolní terén a umístění objektu v zástavbě. U fotografování architektury také nejvíce využijeme dokumentaci dílčích celků a detailů v exteriérech i interiérech objektů, které zachytí např. stavební prvky významné pro datování objektu či zaznamenají stav dokumentované památky. Obr. 29. Příklad nárožní perspektivy. 11
2.3. Kdy fotit Které roční období, denní doba a počasí je nejvhodnější pro pořízení konkrétního OZ? Samozřejmě, že zdaleka ne vždy lze vybrat optimální roční dobu pro fotografování té které lokality. Následující přehled, získaný z výsledků dosavadní činnosti v rámci projektu ODAN, může sloužit alespoň jako vodítko pro plánování dokumentační činnosti: 2.3.1. Roční doba Pro fotografování většiny lokalit je nejvhodnějším obdobím jaro, kdy krajina ještě není zakryta vzrostlou vegetací (nebo jen málo), takže nebrání vnímání terénu (např. vzrostlá kukuřice fotografování některých lokalit téměř znemožňuje), barvy jsou pěkně živé, ale neodvádějí pozornost od hlavního objektu lokality. Jaro se také vyznačuje velmi vhodnými atmosférickými podmínkami (dobrá viditelnost). Nezanedbatelný je i fakt, že lokality, které se nepodaří zdokumentovat na jaře, lze vyfotit ještě na začátku léta, kdežto v případě podzimu je nutno čekat na další rok. Léto patří k méně vhodným obdobím pro většinu typů lokalit, protože zpravidla překáží vzrostlá vegetace. Obr. 30a-b. Příklad stejné lokality se vzrostlou kukuřicí a bez vegetace. Také viditelnost bývá převážně horší než na jaře. Jedinou výhodou léta je delší doba slunečního svitu poskytující více času na práci v terénu. Na podzim sice nebývá větší problém se vzrostlou vegetací (výjimkou je někdy kukuřice), ale příliš nápadné barvy podzimu silně odvádějí pozornost od fotografovaných lokalit. Podzimní počasí navíc nebývá pro fotografování příznivé (značné zamlžení dálek). V zimě lze fotografovat jen v omezeném počtu případů. Jde především o lokality, které jsou jinak skryty pod příkrovem vegetace (zejména hradiska, mohylníky, drobná středověká opevnění, hradní zříceniny etc.). 2.3.2. Denní doba O denní době obecně platí, že vhodnější je dopoledne a odpoledne, kdy šikmé osvětlení zdůrazňuje reliéf terénu. Je lépe se vyhnout pozdnímu odpoledni vznikají výrazně teplé barvy, které spíše ruší (ve spojení s obecně teplejším laděním nejčastěji používané značky KODAK může být výsledkem "zlatá" fotografie) Příliš dlouhé stíny také působí nežádoucím dojmem (opět s řídkými výjimkami omezenými na leteckou fotografii či při dokumentaci mohylníků a jiných málo zřetelných struktur) obr. 31-32. Analogické problémy mohou nastat bezprostředně po východu slunce. Denní dobu je nutno volit zejména podle orientace lokality vůči světovým stranám dopoledne je potřeba fotografovat spíše směrem na západ a odpoledne směrem na východ 12
abychom se vyhnuli fotografování proti slunci; při fotografování směrem na sever jsme denní dobou ovlivněni podstatně méně. Problémem je samozřejmě severní strana stojících staveb a často i rovinných lokalit v takových případech totiž vždy musíme fotografovat ze severu, což v našich zeměpisných šířkách znamená vždy v protisvětle. Možností řešení je několik: například lze počkat na zataženou oblohu, kdy oblačnost rozptyluje přímé sluneční záření; nevýhodou této metody je ztráta plasticity snímku a nevhodné barevné ladění, i když trochu si lze pomoci vhodným filtrem (zázraky ale nečekejme). O něco vhodnější je při částečné oblačnosti vyčkat, až mrak vrhá stín právě na dokumentovanou stavbu (což je ovšem aplikovatelné pouze ve výjimečných případech). 2.3.3. Počasí Pro většinu lokalit v krajině je samozřejmě nejvhodnější slunečné počasí s mírnou oblačností (jednolitá modř působí fádně, navíc způsobuje přílišné kontrasty). Přímé sluneční světlo vytváří stíny, které zdůrazňují reliéf krajiny. Snímky pořízené při zatažené obloze působí celkově ploše a "ocelová" šeď způsobí malý kontrast snímku a tím jeho bezvýraznost. Naopak pro fotografování severních stran budov, některé snímky v zástavbě a pro veškerou práci v lese (typicky valy, tvrziště etc.) je daleko lepší oblačné počasí (nikoliv ale tma před bouřkou). Nežádoucí studené ladění snímku lze částečně kompenzovat vhodným filtrem nebo později při zpracování fotografie. Obr. 33-34. Příklady nevhodných snímků pořízených v lese za silného slunečního svitu. Obr. 35. Příklad správného snímku pořízeného v lese za oblačného počasí. 13
3. Technika snímání 3.1. Fotografické přístroje Čím fotit? V této kapitole je hodnoceno použití jednookých zrcadlových fotoaparátů na kinofilm, což jsou přístroje, které v praxi zatím zcela dominují. Nelze sice říci, že by šlo o přístroje ideální z hlediska kvality výsledných fotografií, ale použití jiných přístrojů (středoformátových jednookých zrcadlových fotoaparátů nebo dokonce technických přístrojů) je velmi řídkým jevem jak z důvodů finančních, tak i z důvodu podstatně vyšší obtížnosti jejich užívání. Zcela stranou necháváme velkoformátové přístroje, protože s takovými se v archeologické praxi již nesetkáme a složitost jejich užívání je znevýhodňuje i v případě zlepšení finanční situace. Stejně tak se tato studie nezabývá kompakty i zde jsou sice přístroje, které umožňují pořídit snímky špičkové kvality, ale obecně je nelze pro archeologické potřeby doporučit. 3.1.1. Těla kinofilmových zrcadlovek Kinofilmové zrcadlovky v archeologické praxi jednoznačně dominují. Na modelu příliš nezáleží, protože snímky jsou v případě archeologické fotografie statické. Výsledek bude patrně stejný jestliže se použije Nikon F55 (aktuálně nejlevnější Nikon AF zrcadlovka cca 10 000,- Kč tělo), mechanický Nikon FM 10 (cca 10 000,- Kč i s objektivem) nebo Nikon F5 (cca 80 000,- Kč tělo). V rámci kinofilmových zrcadlovek je vhodné rozlišovat mechanické typy (zpravidla starší, dnes již vesměs vyšlé z užívání; nové se vyrábějí jen v omezeném počtu typů) a přístroje automatické. Některé aktuálně vyráběné mechanické zrcadlovky (typicky Nikon FM3A nástupce typu FM2) se vyznačují značnou mechanickou odolností a mohly by tedy být považovány za velmi vhodné pro archeologickou praxi; bohužel je znevýhodňuje vysoká cena (u jmenovaného modelu Nikon FM3A cca 23.000,- Kč pouze za tělo) a absence některých moderních funkcí (zejm. tzv. matricové měření, které je podstatně přesnější oproti starším technikám exponometrie a pro nepříliš zkušeného uživatele poskytuje vyšší jistotu, že bude OZ správně exponován). Pokud to finanční situace dovolí, je lépe se vyhnout nejlevnějším automatickým modelům, které se vyznačují o něco nižší spolehlivostí zejména v náročném terénním používání. Jelikož profesionální přístroje konstruované pro velké zatížení jsou pro archeologickou praxi zpravidla finančně nedostupné, je vhodné sáhnout ke střední třídě přístrojů (např. Nikon F 80, Canon EOS 33). Na konec je nutno opětně zdůraznit, že i nejjednodušší dnes vyráběné aparáty vesměs vyhovují potřebám archeologické dokumentace a je proto výhodnější investovat spíše do kvalitních objektivů a dalšího příslušenství, které je schopno zlepšit kvalitu snímků více než nejdražší profesionální přístroj. 3.1.2. Objektivy Vzhledem k povaze archeologické fotografie jde jednoznačně o nejdůležitější součást fotoaparátu. Objektivů je na trhu nepřeberné množství typů, konstrukce, ohniskových vzdáleností, cen a značek. Z toho důvodu je nutno tuto kapitolu rozdělit na dvě části: A. Základní technické parametry světelnost a ohnisková vzdálenost. Světelnost (vyjádřená základním clonovým číslem uvedeným na objektivu) vyznačuje schopnost objektivu propouštět určité množství světla. Objektiv je tím světelnější, čím je základní clonové číslo menší (tzn., že objektiv o světelnosti 1,8 je světelnější než objektiv 14
světelnosti 4.). Dnešní běžně používané zoomy k zrcadlovkám mají světelnost v průměru od 3,5 do 5,6. Objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností mají světelnost zpravidla v rozmezí 1,4 2,8 (existují se i objektivy světelnosti 1 či 1,2). U kompaktů je světelnost objektivů obecně nižší, málokdy je větší než 3,5; spíše se setkáme s případy (zejména u kompaktů se zoomem), kdy je světelnost 6,7 i více. Světelnost není pro naše potřeby tak důležitá, protože použití stativu by mělo být samozřejmostí (viz dále) a navíc zpravidla požadujeme vysokou hloubku ostrosti vyžadující větší zaclonění objektivu. Nutno pouze dodat, že objektivy s nižší světelností jsou zpravidla levnější, protože výrobní náklady stoupají přibližně s každou polovinou clonového čísla dvojnásobně, současně jsou tyto levnější objektivy určeny pro amatéry a mívají horší i ostatní parametry (což ale není pravidlem). Ohnisková vzdálenost údaj dosti podstatný pro určení míry zkreslení perspektivy obrazového záznamu. Rozlišujeme v zásadě tři typy objektivů s různou ohniskovou vzdáleností: Základní objektiv dojem z výsledné fotografie pořízené takovým objektivem nejvíce odpovídá přirozenému vjemu lidského oka. Proto se tyto objektivy také někdy nazývají normální. Úhel záběru je cca 46, pro kinofilmový formát má základní objektiv ohniskovou vzdálenost v rozmezí 48-50 mm. Čím více se ohnisková vzdálenost liší od této hodnoty, tím více je zkreslena perspektiva. Širokoúhlý objektiv (do 35 mm) Zabírá větší úhel než objektiv základní. Používá se k fotografování v omezeném prostoru, tam kde není možný dostatečný odstup od fotografovaného objektu nebo pokud potřebujeme zvýšit prostorový dojem. Jeho nevýhodou je, že při fotografování dochází ke zkreslování dokumentované reality. Dlouhoohniskový objektiv (též teleobjektiv nad 70 mm) umožňuje nám fotografovat objekty z větší vzdálenosti. Stejně jako u širokoúhlého objektivu výsledná fotografie neodpovídá zcela realitě na rozdíl od širokoúhlého objektivu dochází k potlačení prostorového dojmu výsledkem je plochý snímek. Objektivy existují ve variantě s pevnou nebo proměnnou ohniskovou vzdáleností tzv. zoomy. Zoomový objektiv je mnohem flexibilnější než objektivy s pevným ohniskem, protože je možné plynule měnit výřez fotografie. Tyto objektivy mají ovšem menší světelnost (což je dáno jejich složitější konstrukcí). B. Kvalita fotografických objektivů. Zde sledujeme především tzv. kresebnost (též rozlišovací schopnost), která se měří uprostřed obrazového pole a v rozích (resp. poblíž rohů) obrazového pole. Pro hodnocení se užívá speciálních obrazců se soubory paralelních čar a hodnotí se, kolik čar objektiv dokáže vykreslit na 1 milimetr filmu. Výsledkem je hodnota "počet čar na milimetr". Není to metoda zcela přesná, ale pro svou jednoduchost a názornost se stále užívá. Slouží i pro posouzení kvality filmových materiálů a je navíc částečně použitelná pro srovnávání kvality klasické a digitální fotografie. Další údaj je deformace zvláště u širokoúhlých objektivů se setkáváme s tím, že ve skutečnosti rovné linie jsou u krajů obrazového pole prohnuté. Jsou-li prohnuté od středu ven (běžnější) hovoříme o tzv. soudečkové deformaci (z obdélníku dostaneme soudeček ). Jsouli prohnuté směrem ke středu (typicky u levnějších zoom teleobjektivů při nastavení na nejdelší ohniskovou vzdálenost), hovoříme o polštářkové deformaci (obdélník bude mít cípy připomínající polštář). 15
Podstatná je i vinětace každý objektiv má tendenci ke klesající světelnosti směrem od středu ke kraji obrazového pole. Výsledek je ten, že rohy OZ jsou tmavší, zatímco střed je světlejší (přeexponovaný). Jev je typický pro extrémně širokoúhlé objektivy, které mají tuto nežádoucí vlastnost i když byly vyrobeny těmi nejlepšími společnostmi. Proto se k některým kvalitním širokoúhlým objektivům dodává i tzv. centrfiltr jde o filtr, který je uprostřed šedý a ke krajům čirý, čímž je potlačena ona nežádoucí vlastnost. Vinětací se také nazývá jev, kdy rohy OZ jsou úplně tmavé to může být např. u širokoúhlých objektivů způsobeno příliš silnými obroučkami filtrů nebo nevhodnou sluneční clonou. Posledním parametrem, se kterým se lze v literatuře běžně setkat je chování objektivu v protisvětle sleduje se zejména odolnost proti vzniku vnitřních reflexů (na snímku se pak projeví světlými skvrnami). Důležitá je zde kvalita antireflexních vrstev, které jsou naneseny na povrch jednotlivých čoček. Na okraj připomínáme, že pro hodnocení optických parametrů objektivů byla zavedena veličina funkce přenosu kontrastu (OTF Optical transfer function). Která jediná je skutečně exaktním vyjádřením optické kvality objektivu, ale metoda vyžaduje dosti specializované přístroje a lze se s ní jen málokdy setkat, navíc výsledkem měření je soubor křivek, které málokdo dokáže interpretovat. Jak už bylo zmiňováno v kapitole o fotografování architektury, je pro dokumentaci budov a některých objektů (typicky hrobových jam kostrových hrobů) dobré používat speciální objektivy, které umožňují vysunout objektiv mimo osu fotoaparátu (tzv. shift ) provést tzv. restituci linií a tím se vyvarovat "kácející se architektury" (resp. lichoběžníkových hrobových jam, které jsou ve skutečnosti pravoúhlé) obr. 36. Zde je ale značný problém s cenou takových objektivů (kolem 50-80 tisíc Kč.) a se složitostí jejich ovládání (nesprávným použitím lze snadno zcela zničit výsledný snímek). Podobného efektu lze dnes dosáhnout i mnohem levněji při počítačovém zpracování OZ 4 ; musíme však s takovými zásahy počítat dopředu a pořídit snímek tak, aby fotografovaný objekt měl po obou stranách rezervu prostoru, protože část snímku je nutno během procesu odstranit obr. 37a-b. Vzhledem k požadavkům, které jsou na archeologickou fotografii kladeny (zejména vysokou kresebnost a pokud možno minimální deformaci), je lépe se vyvarovat neznačkovým typům jako je Soligor, Cosina etc. 5 a také některým levnějším modelům značkovým (které jsou zpravidla kompletovány na ostrově Thai-wan). Ty jsou totiž konstruovány s ohledem na co nejnižší cenu a tak u nich nejsou některé optické vady korigovány zrovna nejlépe. U levných objektivů dodávaných s nižšími typy zrcadlovek se totiž počítá s tím, že amatér stejně málokdy své fotografie zvětšuje na více než 10x15 cm a tak zejména hodnota kresebnosti nebývá příliš vysoká. 6 Při výběru objektivů je zapotřebí zohlednit několik aspektů: Podstatným faktorem při výběru bude bezesporu objem finančních prostředků. Důležité je, že i s relativně levnými objektivy lze dosáhnout uspokojivých výsledků. V první 4 To je možné pouze u některých grafických editorů. 5 Jde zejména o následující značky: Cosina, Voigtlander (německá společnost této značky zanikla před mnoha lety), Vivitar Series 1, Tokina AF EMZ (nikoliv ale Tokina AF), Soligor, Exakta, Phoenix - všechny takto označené objektivy jsou ve skutečnosti vyráběny japonskou společností Cosina a jsou až na výjimky dosti pochybné kvality. 6 Ovšem i v této třídě se občas vyskytne velmi kvalitní objektiv. 16
řadě je potřeba pokrýt používané ohniskové vzdálenosti. Základní zoomové objektivy dodávané k zrcadlovým aparátům nižší a střední třídy mívají rozsah 28-80mm. To dostačuje v největším počtu případů. Při nákupu dalšího objektivu je nutno důkladně rozvážit všechny potřeby archeologa. Při fotografování celků lokalit je přibližně stejně zapotřebí širokoúhlejšího objektivu než 28 mm (běžně kolem 20 mm), jako teleobjektivu (nejčastěji v rozmezí 100-200 mm); jeden snímek extrémně širokoúhlým objektivem lze ovšem v nouzi nahradit dvěma na sebe navazujícími snímky objektivem o ohniskové vzdálenosti cca 28 mm, které později spojíme v jeden (v podstatě bez ztráty kvality), naproti tomu snímek teleobjektivem lze nahradit výřezem (zde již ke ztrátě kvality dochází). Pro fotografování terénního výzkumu (zvláště středověké struktury v urbanizované zóně, kde nemůžeme získat dostatečný odstup od fotografovaného objektu) se více uplatní extrémně širokoúhlé objektivy, naopak teleobjektivy v takových případech jen stěží využijeme. Širokoúhlé zoomové objektivy (průměrné kvality) stojí cca 18 000 Kč a více, průměrný teleobjektiv (80-200 mm, 70-300 mm) lze pořídit od 9000. Z hlediska optické kvality jsou nejvýhodnější objektivy s pevnou ohniskovou vzdáleností, ovšem jejich použití v archeologické praxi naráží na jejich vysokou cenu znásobenou tím, že je potřeba jich používat větší množství (různé ohniskové vzdálenosti). Proto většinou sáhneme k dostupnějším zoomovým objektivům. Není ale vhodné sahat k velkorozsahovým zoomům, které se obecně vyznačují ještě nižší optickou kvalitou než běžné zoomy. Pokud není nutno (z finančních důvodů) pořizovat pouze jediný objektiv, je lépe používat dva nebo tři objektivy mezi které požadované ohniskové vzdálenosti rozdělíme; jeden objektiv pro nejpoužívanější rozsah (28-80 mm), jeden pro extrémně širokoúhlou oblast (18-28 mm, resp. 20-35 mm) a jeden pro teleobjektivový rozsah (70-200 mm, resp. 70-300 mm). V každém případě je před koupí libovolného objektivu vhodné získat o konkrétním typu co nejvíce informací i renomovaní výrobci mají ve své produkci vyloženě nepovedené modely a naopak neznačkové firmy mohou vyrábět velmi kvalitní zboží. 17
3.2. Fotografické příslušenství Existuje nepřeberné množství různých doplňků, které mohou zlepšit výsledný snímek nebo které fotografování činí jednodušším. Zde jsou zmíněny pouze některé. 3.2.1. Stativ Použití kvalitního stativu by mělo být v archeologické praxi naprostou samozřejmostí 7 zabrání se tak pohybové neostrosti a zlepšuje se kompozice OZ. Bez stativu nelze fotografovat v lese nebo např. v interiérech. Při výběru stativu je vhodné dbát na jeho kvalitu nevýhodou plastových výrobků v cenové relaci 1000-1800 Kč je náchylnost k vibracím. Nejlevnější kvalitní stativ použitelné výšky z hořčíkových slitin stojí cca 3200 Kč 8. Ovšem i méně kvalitní stativ je lepší než žádný. 3.2.2. Fotografické filtry Používání filtrů je poněkud problematické. Při správném použití mohou OZ výrazně zlepšit, ale při chybném zase zcela znehodnotit. Pro barevnou fotografii přicházejí v úvahu zejména následující typy: Polarizační filtr jde o filtr, který je naprostou samozřejmostí v krajinářské a architektonické fotografii (což jsou případy velmi podobné archeologické fotografii). Tento filtr má hned několik účinků, bohužel v určitém procentu případů může mít jeho aplikace spíše negativní dopad a to dosti ztěžuje jeho použití v amatérské praxi. Správné užívání polarizačního filtru totiž vyžaduje určité znalosti a značné zkušenosti. Nicméně výsledky mohou být natolik pozitivní, že je nelze v žádném případě pominout. Základní vlastností polarizačního filtru je, že zachycuje polarizované světlo. Co to vlastně polarizované světlo je? Světlo je v podstatě druh elektromagnetického vlnění v tzv. viditelné části spektra. Vlnění za běžných okolností probíhá v různých rovinách (vzájemné úhly rovin jsou různé), za jistých okolností (typicky po odrazu světla od nekovových povrchů) se vlny "sjednotí" a vlnění probíhá v rovinách, které jsou vzájemně paralelní. Polarizační filtr toto polarizované světlo dokáže odlišit od ostatního světla a zachytí je. Význam popsaného jevu je značný polarizované je světlo, které se odrazí od vodní hladiny a jiných lesklých nekovových povrchů (např. i listů vegetace) může být odfiltrováno a tak se odstraní i škodlivé odlesky. Polarizované je také zčásti světlo, které se odráží od částic prachu a vodních par, které jsou rozptýlené ve vzduchu a způsobují závoj a mlžné dálky (jeden z největších problémů krajinářské fotografie) odfiltrováním se dálky projasní, snímek je kontrastnější, není tak zamlžený a dojde zpravidla i k lepšímu podání barev. Velmi významný je vliv polarizačního filtru na barvu oblohy vhodným použitím lze příliš světlou oblohu ztmavit 7 Samozřejmě s výjimkou letecké fotografie 8 Dobré jsou i starší (masivní) stativy dřevěné. 18
Obr. 38a-b. Příklad snímku s polarizačním filtrem a bez jeho použití. Jak ale bylo naznačeno, polarizační filtr může mít i negativní účinky. To je způsobeno tím, že jeho účinnost závisí na značném množství faktorů; zejména na úhlu dopadajícího světla odlesk polarizační filtr nejlépe odstraní při úhlu k odrazné ploše cca 55 stupňů. K podobnému jevu dochází i když chceme polarizační filtr použít ke ztmavení oblohy účinky filtru se projeví jen při určitém úhlu vůči slunci. Polarizační filtr má nejvyšší účinek, přichází-li sluneční světlo z boku. Je-li slunečno a fotíme-li bokem ke slunci je výsledný efekt jasný na první pohled. Je-li slunce před fotoaparátem nebo za ním, je účinek minimální (ačkoliv v protisvětle může být jeho použití pozitivní tím, že odstraní lesky na listech vegetace typicky listnatý les v protisvětle). Problém nastává při užití širokoúhlých objektivů, kdy se může snadno stát, že část obrazového pole je situována kolmo na slunce a část více či méně šikmo pak se účinek polarizačního filtru projeví jen na části snímku a výsledkem je modrá obloha pouze na jedné polovině fotografie obr. 39. Ještě horší je situace u extrémně širokoúhlých objektivů, kdy k uvedenému jevu dojde naprosto nezbytně a může se dokonce stát (u objektivů s ohniskovou vzdáleností pod 20 mm), že modrá obloha je jen uprostřed a vytváří na snímku typický klín tmavé oblohy mezi světlejšími poli obr. 40. Protože intenzita účinků polarizačního filtru závisí také na denní době, roční době a na oblačnosti, tak lze často jen těžko dopředu určit, jak výsledek dopadne. Jsou nutné značné zkušenosti a ani ty někdy nepomohou. Jediným řešením je pak zhotovit dva snímky s polarizačním filtrem a bez něj. Navíc v některých případech nelze jednoznačně určit, který výsledek je lepší (použití polarizačního filtru přidává snímkům zpravidla na efektnosti, ale je otázka, zda je to ku prospěchu dokumentárnosti snímku). Jak je vidět, tak polarizační filtr je velmi silná zbraň v arzenálu krajinářského fotografa, ovšem jde o silnou zbraň, která se může obrátit i proti svému uživateli. UV filtr význam tohoto filtru (který se lidskému oku jeví jako zcela čirý) spočívá v tom, že odstraňují tzv. ultrafialové záření tedy záření o vlnové délce do cca 400 nanometrů. Lidské oko není schopno toto záření registrovat, ale citlivá emulze filmů ano. Následkem jsou barevné posuny snímků do modra a zamlžení dálek (to platí i pro černobílou fotografii). V dnešní době je jejich význam snížen skutečností, že většina objektivů sama o sobě UV záření z větší části nepropouští. Tento fakt je způsoben tím, že sklo, ze kterého jsou fotografické objektivy vyrobeny, nepropouští UV záření až od vlnové délky cca 380 nm. Navíc v některých amatérských objektivech jsou některé čočky vyrobeny z plastů (čiré polymery), které se chovají jako účinný UV filtr. Další část záření zachytí želatina, ze které je vyrobena citlivá vrstva filmů. Zbývá tedy záření o vlnové délce cca 380-400 nm, které je potřeba odstaranit UV filtrem. Nutno ovšem konstatovat, že použití tohoto filtru je v našich zeměpisných šířkách poměrně omezené, protože větší množství UV záření se vyskytuje ve vysokých horách a u velkých vodních ploch což není případ našeho území. Použitím 19
kvalitního 9 UV filtru nelze téměř nic pokazit, nutno ovšem dávat pozor pokud použijeme další filtr aby nedošlo k vinětaci (zvláště u širokoúhlých objektivů viz kap. 2.1.2.B). Tento filtr se někdy používá jako trvalá ochrana frontální čočky objektivu před mechanickým poškozením. Skylight filtr tento filtr (lidskému oku se jeví jako slabě růžový) převádí azurové světlo oblohy na příjemnější odstíny modré, jiné barvy by měl ponechat v podstatě beze změny. Význam to má zejména v létě při pěkném počasí v době kolem poledne (cca od 11:00 do 15:00 hodin). I tento filtr se sice někdy používá jako trvalá ochrana frontální čočky objektivu, nelze to ale doporučit. Konverzní filtry pomocí konverzních filtrů lze měnit barevné ladění fotografie mění totiž světlo procházející objektivem tím, že odfiltruje některé jeho složky. Konverzní filtry se dělí na dvě základní skupiny: Konverzní filtry červenavé (resp. hnědavé) odstraňují zčásti krátkovlnou část spektra a snímek tak barevně oteplují (snižují teplotu chromatičnosti). Význam to má hlavně za oblačného počasí, v létě ve stínu etc. Slabý konverzní filtr (KR 0,75) je např. filtr Pentax SMC Cloudy, kterým lze zlepšit fotografie pořízené při zatažené obloze (ovšem zázraky nečekejme kde není slunce, tam je uměle "vyrobit" nelze). Konverzní filtry modravé fungují přesně naopak než předchozí. Odstraňují část dlouhovlné části spektra a zabarvují snímek domodra (směrem ke studenějším tónům zvyšují teplotu chromatičnosti). To má význam zejména v pozdním odpoledni, kdy světlo je dost žlutočervené a snímky (zejm. při použití značky Kodak) jsou příliš barevně teplé. Za běžných okolností (během dne) je použití krajně nevhodné, protože studenější ladění snímků nevnímá člověk pozitivně. Do této skupiny spadají i filtry pro konverzi umělého světla žárovek při použití filmů pro denní světlo. Běžné filmy pro denní světlo jsou barevně vyváženy na teplotu chromatičnosti 5500 K. Světlo speciálních fotografických žárovek (s přežhaveným vláknem) má teplotu chromatičnosti kolem 3500 K (běžné žárovky pak méně než 2900 K). Modrý konverzní filtr upraví spektrum světla na požadovanou hodnotu a filmy pro denní světlo lze použít i při umělém světle fotografických žárovek (nefunguje to ale úplně dokonale). Význam konverzních filtrů je dnes značně snížen možnostmi analogového i digitálního zpracování fotografií. Určitý význam si zachovávají při fotografování na inverzní materiál. Speciální filtry mezi nejrůznějšími trikovými filtry nás mohou zajímat zejména filtry půlené. Např. modrý půlený filtr je v jedné části modrý s plynulým přechodem do čiré části. To umožňuje "dodat" modrou oblohu tam, kde v podstatě vůbec není. Tyto filtry se vyrábí jako plastikové destičky upevněné do speciální objímky, takže jimi lze posunovat a přechod mezi čirou a nebarevnou částí nastavit přesně tam, kde jej potřebujeme. 9 Kvalitu filtru nelze podceňovat - levné filtry s málo kvalitními antireflexními vrstvami mohou zhoršit kvalitu jinak dobrého objektivu! 20
Obr. 41a-b. Příklad přidání modré oblohy pomocí půleného filtru. K značkám filtrů, které jsou u nás prodávány je nutno přičinit několik poznámek; Za nejkvalitnější jsou považovány filtry Pentax SMC, které jsou opatřeny mimořádně kvalitními antifeflexními vrstvami, které odrážejí jen cca 0,2 % světla. Jejich nevýhodou může být, že se vyrábějí jen v rozměrech, které najdeme na objektivech Pentax, chybí tak např. průměr 77 mm. Kvalitní jsou i filtry Hoya, popř. BW (u filtrů BW je ale nevýhodou větší tloušťka obrouček u širokoúhlých objektivů je těžko lze kombinovat s dalšími filtry). Levné typy jako Hama, Soligor apod. nelze doporučit nejsou zpravidla vyrobeny z příliš kvalitního optického skla a mají špatné antireflexní vrstvy, takže v některých případech mohou fotografii spíše zhoršit, než aby ji zlepšily. Co se týká půlených filtrů, tak prakticky jediné dostupné jsou značky Cokin vyrábějí se ve třech různých rozměrech a pomocí speciálních adaptérů je lze používat na více objektivů s rozdílným průměrem závitu pro filtry. 3.2.3. Ostatní příslušenství Blesk i když by se mohlo zdát, že blesk nemá při dokumentaci krajiny a staveb místo, existují situace, kdy může kvalitní blesk výrazně přispět ke kvalitě OZ. Typickým příkladem je projasňování tvrdých slunečních stínů na architektuře (např. okno kostela obr. 42a-b). Tuto metodu je možno aplikovat i na fotografování běžných archeologických objektů (standardní situace nastává například při dokumentaci hrobu, kdy je asi 1/3 jámy zakryta stínem) takový postup ale vyžaduje kvalitní silný systémový blesk a dobrou znalost jeho používání. Navíc nutno poznamenat, že jde o řešení nouzové, protože lepší je počkat na oblačnost, nebo použít stínítka potažená vhodnou jemnou látkou, rozptylující přímé sluneční světlo. Naopak je nutno poukázat na případy, kdy je použití blesku škodlivé, ba nepřípustné. Jde hlavně o fotografování terénních příznaků v lese, kdy automatické fotoaparáty často reagují na nedostatečné světelné podmínky automatickou aktivací vestavěného blesku. Takové použití blesku je však vysloveně škodlivé a je nutno se mu v každém případě vyhnout 21
Obr. 43-44. Příklady nevhodného použití blesku.. další příklady Většina fotografických přístrojů používaných v archeologické praxi (včetně těch nejjednodušších) je vybavena možností vypnutí automatické aktivace blesku. Pokud fotografujeme v lese, je nutno blesk v každém případě vypnout a použít stativ. Jelikož v lese je nutno více clonit (i při použití širokoúhlých objektivů alespoň na f=11 pro dosažení potřebné hloubky ostrosti), tak se expoziční doby zpravidla pohybují kolem 1-2s. 10 Vodováha (nasunuje se do sáněk pro blesk) lze ji s výhodou použít pro fotografování architektury zejména v kombinaci se speciálními objektivy umožňujícími vysunutí (shift viz výše). Dálková spoušť pro mechanické aparáty jde zpravidla o jednoduché drátěné zařízení, které umožňuje aktivovat závěrku fotoaparátu bez nebezpečí roztřesení snímku (za současného použití stativu). Pro automatické přístroje lze koupit dálkové spouště elektronické. Jde o pomůcku užitečnou, ale lze ji nahradit použitím samospouště. Pro některé značky aparátů jsou totiž dálkové spouště poměrně drahé. Sluneční clona zpravidla jde o profilovaný válec upevňovaný (závitem nebo bajonetem) na přední část objektivu. Brání pronikání bočního světla do objektivu a tím vzniku nežádoucích reflexů. Použití je důležité zejména u teleobjektivů a při fotografování na inverzní materiál. Pokud byla sluneční clona s objektivem dodána, rozhodně ji používejme. 10 Pro film ISO 100 22
3.3. Fotografické materiály Na co fotit? Problematika fotografických materiálů především filmů (ale nejen jich) bývá v archeologické praxi často podceňována. Proto zde zařazujeme zhodnocení jednotlivých základních typů fotografických materiálů s vynecháním černobílých inverzních, protože jejich použití je dosti omezené a dlouhodobě na ústupu (ačkoliv v určitých případech nemusí být bez významu). Nejprve několik obecných poznatků k parametrům filmových materiálů. Nejdůležitější hodnoty jsou obrysová ostrost, která udává schopnost vykreslit ostře jemné detaily a zrno. Obecně platí, že vyšší obrysovou ostrost a nižší zrno mají materiály s nižší citlivostí. Jelikož v archeologické praxi (s výjimkou letecké archeologie) jde převážně o snímky statické, kdy nedostatek světla lze řešit použitím stativu, není třeba používat materiály o citlivosti vyšší než 100 ISO (21 DIN). Materiály s nižší citlivostí mají i lepší schopnosti v rozlišování množství polotónů a jemných barevných přechodů, což je také pro archeologii důležitá vlastnost. Dále platí, že diapozitivy mají vyšší obrysovou ostrost a nižší zrno než materiály negativní, které se ovšem vyznačují vyšší expoziční pružností (tolerují drobné chyby při stanovení expozice, diapozitiv je naproti tomu potřeba exponovat přesně). 3.3.1. Negativní barevné materiály Barevné negativní materiály jsou v současné době jednoznačně dominujícím fotografickým materiálem. Je to způsobeno hustou zpracovatelskou sítí, jednoduchostí zacházení a dosti značnou odolností proti expozičním chybám. Pominout ovšem nelze ani nedostatky. Je to především absence kontroly procesu při zpracování v minilabech. Barevné negativní filmy se vyrábějí v nesmírně širokém spektru a i když zanedbáme neznačkové výrobky (z důvodů archivační jistoty), tak nám zbude značné množství typů jejichž odlišení a určení vhodného použití není jednoduché. Pokud používáme aparát s velmi kvalitním objektivem s vysokou kresebností, tak je rozhodně namístě zvážit použití profesionálních materiálů s lepší ostrostí, jemnějším zrnem a lepší barevnou saturací. 3.3.2. Negativní černobílé materiály Tento druh materiálů zcela samozřejmě dominoval v době, kdy barevné materiály neexistovaly, pak ještě v době, kdy nebyly dostatečně kvalitní, popř. byly těžko dostupné. Dnes sice dochází k renesanci černobílé fotografie, ale archeologii se tento trend samozřejmě vyhnul. Význam černobílé fotografie v archeologické praxi může být omezen na případy, kdy barva působí spíše rušivě (např. gotické prvky architektury etc.). Při tisku publikací se černobílé fotografie užívají převážně pouze z ekonomických důvodů. Poukázat lze snad ještě na skutečnost, že černobílé materiály mají vyšší rozlišovací schopnost než barevné a jsou vhodnější pro dlouhodobou archivaci. Jejich význam v archeologické praxi však již patrně zůstane spíše okrajový. 23